A co když…?

Soren zabublal smíchy. „Hahaha, tak tohle sedlo!“ Pak po očku mrkl na vedle sedícího Killyho, doufal, že u něj zahlédne aspoň náznak úsměvu… Killian ale vypadal, jako kdyby se díval spíš skrz monitor. „Hej, ty to vůbec nesleduješ!“ drbl do něj Soren.

„Ale sleduju…,“ odporoval Killian.

„Pochybuju. Už dobře deset minut ses nezasmál…“

„Asi mi to holt tak vtipný nepřijde,“ pokrčil Killian rameny.

„Protože přemýšlíš nad hovadinama,“ předklonil se Soren k notebooku a jedním rázným bouchnutím do klávesnice přehrávaný film vypnul.

„To nejsou hovadiny! A vůbec, najeď na nějaký zprávy…“

„Ani náhodou!“ popadl Soren noťas a odstrčil ho Killianovi z dosahu.

„Tak mi vrať mobil!“ natáhl Killy ruku.

„Taky ani náhodou! Domluvili jsme, že…“

„Vím, na čem jsme se domluvili,“ přerušil ho Killy, „ale změnil jsem názor! Chci to vědět! Celej svět kouká na zprávy a my se tu snažíme předstírat, že se nic neděje…“

„Celej svět je mi ukradenej,“ houkl Soren. „Já tady tomu divadýlku svou pozornost prostě nedám! Jenom si s náma hrají! Nebo spíš si hrají spolu – a ze zbytku světa si udělali diváky, že…“

Killian ho zamyšleně pozoroval. „Copak tebe to fakt nezajímá? Ani trochu? Co když…“ Pak ztišil hlas, jako kdyby se bál něco takového vyslovit nahlas: „Co když to není hra? Co když je to fakt vážný…?“

„Tak jestli je to vážný, tak se to ze zpráv stejně nedozvíš. Tam budou do poslední chvíle tvrdit, že se nic neděje. Ať už proto, že sami ví kulový, nebo proto, aby lidi udrželi co nejdýl v klidu…“

„Ježíši, nemluv tak!“ vjel si Killy rukou nervózně do vlasů. „To je děsný…“

„Já jsem o tom mluvit nechtěl,“ ušklíbl se Soren. „Proto jsme se chtěli dívat na nějaký dobrý filmy.“

„Já vím,“ povzdychl si Killian. „Já jenom… promiň. Já se prostě nedokážu soustředit.“ Pak na Sorena upřel téměř prosebný pohled: „Fakt si myslíš, že se nic nestane?“

Soren se pousmál. „Jo, myslím si, že se nic nestane. Prostě ne, tečka. Je to jenom vzájemný popichování a vyhrožování. A navíc…“ Sklopil oči a na chviličku se zamyslel.

„Navíc co?“ pobídl ho Killy.

„Strašně moc jsme toho ještě nestihli,“ řekl Soren potichu. „Nebylo by to fér.“

Killy nasucho polkl. Proti jeho vůli mu páteří projela… čirá hrůza. Protože… znal Sorena roky. Jeho sebevědomý hlas. Jeho sebejisté průpovídky. Jeho tvrďácké komentáře. Jeho bezstarostný smích. A za celou tu dobu ještě nikdy, nikdy neslyšel svého nejlepšího kámoše znít takhle… lítostivě… a skoro až poraženecky…

„A cos třeba nestihl…?“ zeptal se Killian stejně potichu.

Soren zatřásl hlavou, jako kdyby od sebe chtěl a potřeboval tu chvilku podivné slabosti odehnat, a do jeho hlasu se vrátil obvyklý rázný tón: „No v podstatě nic, haha…“

„Tak jinak,“ chytl se toho Killian. „Kdybys věděl, že nám zbývá jenom pár hodin, tak co z toho, cos jsi chtěl vždycky udělat a nestihl to, bys chtěl takhle narychlo dohnat?“

„Za pár hodin, jo?“ přimhouřil na něj Soren nespokojeně oči. „Tak to bych toho moc nedohnal… Nestihl bych si ani zabalit, natož procestovat svět!“

„Tak si vyber něco z toho, co se stihnout dá!“

„Hm, tak asi bych na ulici ukradl nějaký pořádný auto a snažil bych se prostě dojet co nejdál,“ bavil se Soren.

„To je dobrý,“ uznal Killian. „A mohl bych jet s tebou?“

„Tak snad by sis ukradl vlastní auto, ne? Mohli bysme dát i závody…“

„Hmmm,“ představoval si to Killian. „Ale asi by se mi nechtělo strávit poslední hodiny sám v autě, navíc s tím, že z tvýho auta bych viděl jenom koncový světla.“

„Haha, tím mi jako nenápadně přiznáváš, že bych vyhrál, jo?“

„To ti přiznávám úplně nápadně, vždyť víš, že mi žádný ty on-line závody moc nejdou!“

„To je fakt,“ rozesmál se Soren. „Tak že jsi to ty, tak bysme teda mohli jet spolu,“ jemně Killyho podebral loktem. „A ještě bysme se cestou mohli stavit na nějaký pořádně zásobený benzínce a utratit tam všechny prachy za něco dobrýho. A pořádně bysme se přecpali! Víš jak, nemuseli bysme řešit, že nám bude druhej den blbě…, když by žádnej druhej den už nebyl…“

„Chacha, to bysme asi docela koukali, kdyby pak druhej den přece jenom byl!“

„No to teda!“ uznal Soren se smíchem. „A asi by koukal i majitel toho ukradenýho auta… Hele, a co bys chtěl ještě narychlo dohnat ty?“

„Já? No já bych přece jel s tebou, vždyť jsme ten plán právě dopilovali…“

„Jenže to je můj plán. Sám jsi podotkl, že tě šíleně rychlá jízda autem zrovna bůhvíjak nebere… Tak co bys chtěl udělat svýho? Aby ti nebylo líto, že sis to nikdy nezkusil…?“

„No… ehm… já asi…,“ Killy uhnul očima. „Mě teď žádná taková podobně praštěná akce nenapadá…“

„Však to nemusí být praštěná akce.“

Killy se ošil: „Mě asi takhle narychlo nenapadá nic…“

Soren ho zvědavě pozoroval. Znal Killyho roky. Jeho vyrovnaný hlas. Jeho promyšlené průpovídky. Jeho trefné komentáře. Jeho uvolněný smích. A najednou… to jeho zaváhání, ten zvláštní neklid… „Ty mi to nechceš říct?“ uhodl.

„Když… ono je to divný,“ pohodil Killian hlavou.

„Nic není tak divný, abys mi to nemohl říct.“

„No… když…,“ užuž cosi začal Killian, ale nakonec z něj zase víc nevypadlo.

Soren se zkusil zatvářit přísně. „Takže nám jako možná zbývá jenom pár hodin života – a ty je chceš strávit s tím, že budeme oba vědět, že si nemůžeme říct všechno? A já budu ještě navíc uraženej… a pořád nad tím budu muset přemýšlet…?“

Killian se na Sorena ohlédl, zapátral v jeho tváři po znamení, jak vážně nebo nevážně to myslí. Soren se sice naoko mračil, ale šibalské plamínky v očích prozrazovaly jeho stále dobrou náladu. Killy znovu uhnul pohledem. „Když… třeba těch pár posledních hodin, co nám teda jakože ještě zbývají, radši strávím s tebou v uraženým tichu než bez tebe…“

„Proč beze mě…?“

„Protože bys pak radši zdrhnul.“

Soren se k němu zvědavě natočil celým tělem: „Kámo, zajímá mě to čím dál víc!“

„A mě zase spíš zajímá, jestli…,“ začal se Killian hrabat na nohy, ale co ho zajímá ani kam se chystá, to už mu Soren nedal šanci doříct. Natáhl po něm ruku, popadl ho za loket, a protože Killy nic z toho nečekal, bylo pro Sorena snadné ho povalit na zem na záda a přidržet ho, aby se nemohl hýbat. Aspoň chvilku.

„A co jako?“ zahleděl se mu Killy vyzývavě do očí.

„A teď mi to hezky řekneš, nebo…“

Tentokrát ale zase Killy nedal šanci Sorenovi, aby svou výhrůžku dokončil. Zamlel sebou, uvolněným zápěstím popadl Sorena za to jeho a zatáhl ho za něj, čímž ho vyhodil z rovnováhy – a pak už se mu podařilo nějak ho ze sebe sestrkat a vyvléct se zpod něj.

Soren se ale nechtěl vzdát tak snadno… Killian ovšem taky ne… Prostě stala se z toho další jejich typická rvačka, typická v tom, že ji v tu chvíli mysleli vážně, i když podvědomě se při každém tom máchnutí loktem nebo vykopnutí dost krotili.

„Takže… takže jako… těch posledních pár hodin… strávíme… rvaním?“ vyhekal ze sebe po chvíli Soren, zatímco očima zblízka sledoval prach zvířený těsně nad kobercem. Killy mu zrovna klečel na nohou, zápěstí mu drtivě svíral za zády.

„Ty sis začal! A vůbec, nech toho pořád s těma pár hodinama!“

„S tím sis zase začal ty! A když mě to zaujalo, tak se vztekáš!“

„Nevztekám!“ hádal se Killy.

„Vztekáš se přímo ukázkově!“ prskal Soren.

„Sklapni…“

„Sklapnu, když ty začneš mluvit!“

„Zrovna teď nejsi v pozici, kdy by sis mohl klást nějaký podmínky…,“ šklebil se Killy.

„Jak myslíš,“ uculil se Soren sám pro sebe… a o několik rychlých, prudkých a taky docela zákeřných výpadů a přetočení později už se Killymu zase díval zblízka do očí. „A co teď?“

Killymu bušilo srdce a přerývavě lapal po dechu. Kvůli té namáhavé rvačce. Ale nejenom kvůli ní. V jakémsi polosedu pololehu se teď zády opíral o skříň, Soren mu obkročmo seděl na stehnech a dlaněmi mu pevně obemykal zápěstí. A mezi jejich tvářemi byly centimetry. Jenom centimetry.

Killy měl najednou dojem, že se v těch Sorenových očích takhle zblízka utopí… A tak, aniž by to pořádně promyslel, pohnul hlavou… a těch pár centimetrů prostě zrušil. Dotkl se svými rty těch Sorenových… nebo spíš, takový byl záměr, ale protože v poslední vteřině dostal strach, malinko ucukl hlavou… a nakonec tu pusu jemně vtiskl někam ke koutku Sorenových úst. Pak se zase opřel zády o skříň…, zakotvil pohledem v tom Sorenově… a odevzdaně čekal na jeho reakci.

Sorenovýma očima prokmitlo překvapení, zmatek, na chviličku i jakési poplašení… Ale nakonec zase získaly ten klidný, hřejivý odstín. Pousmál se, došlo mu to. Pro jistotu se ale přeptal: „Tohle bylo ono? Co jsi chtěl vždycky udělat… a neudělal?“

„Hmmm,“ přiznal Killy, zatímco v Sorenově výrazu soustředěně hledal… cokoliv. Cokoliv, co by mu naznačilo, jestli už se mu může ulevit… nebo jestli nějaká ta odmítavá odezva teprve přijde…

„A… jako… se mnou? Nebo jsi mi tím teď chtěl prostě jenom naznačit, že seš na kluky?“ pátral Soren dál.

„Obojí…,“ hlesl Killy.

„Ty seš fakt vůl,“ zakroutil Soren hlavou a malinko uvolnil sevření svých dlaní okolo Killyho zápěstí. Malinko. Přece jenom nechtěl, aby mu Killy zrovna teď zkoušel třeba utíkat… „Měl jsi to udělat už dávno.“

„Co… co z toho?“ zatápal Killy.

„No… obojí…“

A tentokrát těch několik centimetrů mezi jejich tvářemi zrušil Soren. Svými rty se dotkl přímo těch Killyho. Ten byl totiž z toho vývoje událostí tak zkoprnělý, že se ani nehnul. Tedy kromě toho, že poté, co mu ten něžný dotek způsobil šimrání v podbřišku, zavřel oči… a pootevřel pusu…

Soren tohle pozvání k průzkumu Killyho úst bez váhání přijal. Taky zavřel oči a začal Killyho něžně líbat. Konečně pustil jeho zápěstí, teď už věděl, že mu Killy nikam neuteče… Killyho dlaně si ale ty Sorenovy znovu našly a jemně si s ním propletl prsty.

Teprve když se z Killyho úst ozvalo sotva slyšitelné povzdychnutí, Soren se od něj o kousíček odtáhl. S rozněžnělým úsměvem pozoroval Killyho zrůžovělou tvář… a to, jak pomalu, neochotně, skoro až stydlivě otvírá oči.

„Copak?“ zeptal se.

„Když… já to vůbec nechápu…“

„Co nechápeš…?“ nechápal Soren.

„No… proč jsi teda pořád mlel jenom o holkách? Arianna tohle, Monita tamto…“

Soren se nedokázal neusmát: „Jo tak…“ Pak, protože mu došlo, že už sedí na Killyho nohou příliš dlouho, se rozhodl změnit polohu.

Killy to jeho přesunování pozoroval dost znejistěle. Dostal strach, že se tím, co řekl, Sorena nějak dotkl… Soren se ale uvelebil vedle Killyho, taky se zády opřel o skříň, ruku mu obtočil kolem pasu a přitáhl si ho blíž k sobě. „Ty jsi zase nemlel nikdy o nikom. Jak jsem z toho měl jako poznat, že by sis dal říct?“

Killyho paže vklouzla do skulinky mezi Sorenovým tělem a skříní, zlehounka se omotala přes jeho bedra. „Asi nijak,“ uznal Killy a uvolněně si opřel hlavu o Sorenovo rameno.

Soren ho tam ale takhle si hovět dlouho nenechal. Volnou rukou popadl Killyho pod koleny, přehodil si jeho nohy přes svá stehna… a pak ho pevně objal. Trpělivě oplácel Killymu jeho vyčkávavý pohled. Nechtěl teď dělat nic dalšího; chtěl se mu prostě jenom takhle zblízka dívat do očí… bez toho, aby se Killy začal smát a vtipně to komentoval, jako to dělal kdykoliv dřív, když se mu Soren zadíval do očí na delší dobu.

Killy ovšem ani teď nevydržel opětovat ten Sorenův zvážnělý pohled moc dlouho. Rty se mu roztáhly do úsměvu… a on pohnul hlavou, aby mohl svým nosem zlehka šťouchnout do toho Sorenova. Nadšeně pozoroval jiskřičky, které se Sorenovi mihly v očích.

„Takže to bylo všechno? Z toho, co nechápeš? Konec výslechu?“ zjišťoval Soren usměvavě. Každý otazník nahradil svým vlastním ťuknutím do Killyho nosu.

„Zatím jo,“ natáhl Killy hlavu, aby mohl ty Sorenovy jemné útoky zarazit tím, že mu na nos vtiskne pusu.

„Pf, žádný zatím! Zbývá nám přece jenom těch pár hodin, vzpomínáš? Takže co nestihneš udělat teď, nemáš kam odložit…,“ zlobil ho Soren.

Killy se najednou zachvěl, jeho tvář malinko posmutněla. „Nech toho… To vážně není vtipný…“

Soren ho okamžitě objal pevněji. Věděl, že se Killy nechvěje zimou, stejně ale pocítil potřebu ho zahřát… a uklidnit… a taky ochránit před celým tím zdivočelým světem… „Vtipný to možná není, ale zlehčovat to můžu, ne? A navíc… no prostě… kdybysme s tímhle hraním na co by kdyby nezačali, tak teď tak akorát dál koukáme na nějaký blbý filmy.“

Killy mu omotal ruce kolem krku. „Zase… možná bych se radši díval na blbý filmy… s tebou… takhle… dalších padesát let… než hrát dneska hlavní roli v jednom katastrofickým… se špatným koncem…“

„Žádnej špatnej konec nebude,“ pošeptal mu Soren přesvědčeně… a začal jeho horkou tvář pokrývat konejšivými pusinkami.

„A co když…“

„Nebude, neboj,“ hlesl Soren přímo do Killyho úst…, a aby umlčel jeho další znepokojivé dotazy, začal ho zase líbat.

A takovému přesvědčování se Killian poddal moc rád.

Líbali se a ochutnávali se… a zapomněli na všechno ostatní.

Zapomněli na to divadýlko, které spělo ke svému finálnímu dějství. Tisíce kilometrů od jejich ochutnávajících se těl někdo přepisoval… ne, rovnou mazal dějiny. A spolu s minulostí mazal i přítomnost… a budoucnost. Tisíce kilometrů od jejich poznávajících se těl se totiž jaderné hlavice připravovaly na svůj první a poslední let. Ani ti, kdo k jejich vypuštění poskytli své tajné kódy, netušili, jak moc finální rozhodnutí učinili. Pro celou Zemi. Pro celý tenhle nádherný koutek vesmíru.

„Nechceš… na chviličku… přece jenom mrknout na ty zprávy…?“ nedalo to Killymu, když se tváří opřel o tu Sorenovu.

„Ne…“

„Ale co když…“

„Co když co? I kdyby tam řekli cokoliv, já chci stejně být s tebou…“

„Fakt?“ zatetelil se Killy radostí. „I kdyby fakt zbývalo jenom pár hodin? Nechtěl by sis jít radši ukrást to auto? A závodit?“

„Už ne…,“ řekl Soren… a začal z Killyho pomalu sundávat tričko.

„Počkej… hihi, počkej…,“ chichotal se Killy, když ho Soren pokládal na koberec… a když mu rukama nedočkavě rozepínal kalhoty. „Co když…“

„Ššš…“

„Co když… ach… sem vlítnou naši?“ snažil se ho naoko odstrkovat Killy.

„Jejich problém,“ zakřenil se na něj Soren…, taky ze sebe sundal triko a shodil kalhoty… a pak už si Killyho nedočkavě zalehl. Chtěl vnímat jeho rozpálenou kůži na té své… a zároveň ho chtěl líbat… a hladit ve vlasech… a občasným zavrtěním dráždit tam dole… Chtěl dělat tohle všechno najednou… a bez přestání… a už napořád.

Jejich skoro nahá těla se objímala… a proplétala… mlčky… poprvé… a zároveň naposledy. Ale jejich duše, taky se objímající, taky propletené v nádherném tanci, spolu nadšeně švitořily. Věděly své. Tohle není poprvé. A není to naposledy.