Freeride

V pondělí obvyklá ranní porada. Přehlídka ztraceného času, navíc nesmyslně brzkého času, alespoň podle mě. Všechny ostatní dny jsem do Ústavu chodil o hodinu až dvě později. Ale co taky chtít po týmu, kde jsou všichni ostatní přespadesátníci? Nejspíš pánové nemohou dospat a doktorka Malá nepotřebuje nijak extra dlouhý čas před zrcadlem. I když by jí to prospělo. V duchu jsem se okřikl, že bych neměl být tak uštěpačný ani v myšlenkách, ona za to přece nemůže a ve svém oboru je kapacita. A pánové mají nejspíš odpoledne příjemnější program. Ale pak mě napadlo, že je to úvaha naprosto scestná. Proč ne? Proč bych si něco takového neměl ani myslet?

Na proslov docenta Hořejšího jsem se napojil až těsně před koncem. Tak jistě, v zájmu zdraví nás všech. Nebo spíš jaro za dveřmi a potřebuje zkultivovat skleník. Když jsem před dvěma lety potřeboval dělat něco z domova, protože se mi mezi lidi nechtělo, uspořádal přednášku na téma, jak je důležitý sociální kontakt. Ale to bylo v zimě.

Sbalit těch několik publikací a odejít bylo otázkou pár minut. Přesvědčovat se o fungujících připojeních na knihovnu a archiv ani nebylo třeba. Většinu věcí jsem stejně udělal doma. V zaměstnání jsem se pak často bavil jen sledováním lidí. Teď ovšem nebylo koho sledovat. Ústav sice fungoval, ale univerzita byla zavřená. Takže žádné okukování studentů, žádné odskakování tajně na přednášky, které mě zajímaly. Snadno jsem se mezi posluchače vmísil, sám jsem ještě před třemi lety v těch lavicích sedával. Tedy na jiné katedře. Ale místní student jsem byl. Jen bývalý.

Chybělo mi to. Dívat se po klucích jen o málo mladších, občas s někým prohodit pár slov, zajít do divadla, do kavárny, na koncert. Jenže to nikdy nebylo o vztahu. Někdy jsem měl vztek sám na sebe, že neberu život se vším všudy, co se nabízí. Na svou zdrženlivost, rezervovanost.

Cestou přes nábřeží koupit dvě láhve vína. Dřív jsem nebyl zvyklý pít, navíc o samotě. Rád bych si dal ve společnosti někoho dalšího. Teď těch příležitostí moc nebylo. Taky jsem se nijak moc nesnažil. V deset dopoledne se zdá být možná nepatřičné si víno otevřít, ale nakonec jsem sklenku postavil vedle notebooku a otevřel pracovní soubor. Vlastně proč ne? Čím se to liší od toho, co bych za pár hodin stejně udělal?

Ani jsem si to neuvědomil a láhev byla prázdná. Až když jsem se zvedl, svět se mírně zhoupl a rozostřily se mu kontury. Tohle nebylo dobře, vůbec to nebylo dobře, ten pocit, že podobná situace se mi v životě za ten poslední rok opakuje už poněkolikáté. Měl bych radši dospat to časné vstávání, než přemýšlet nad tím, kolik dalších lidí je na tom stejně. Nic a nikam jen s tou krátkou přestávkou léta už téměř rok.

Ve spánku mi alkoholem mírně obluzený mozek nabídl sen. Ten muž v něm neměl jasnou tvář ani tělo, nic co bych dokázal přesně popsat. Převládal vjem něčeho příjemného, vláčně prudkého, smyslného. Vzbudil jsem se a na chvilku se snažil ten sen přivolat zpátky s rukou na penisu, ale nepřítomnost druhého těla byla tak frustrující, že jsem toho nechal. Mohl jsem se dívat na filmy, na přenosy koncertů i divadelních her. Tohle všechno on-line jakžtakž sledovat šlo. Ale sex? Samozřejmě dávno jsem věděl, že na netu se dá sehnat někdo na sex prakticky kdykoliv, ale přišlo mi to vždycky trochu divné. Lidé by se asi neměli vybírat jak housky na krámě. Znovu se ale vrátila ona znepokojující myšlenka z rána. Proč ne?

Zadat do vyhledávače heslo nebylo nijak těžké. Na chvilku se zahloubat nad profily, jenže… Asi bych neuměl někoho oslovit takhle, aniž bych s tím člověkem měl přímý kontakt. Navíc jsem si uvědomil, že bych patrně měl mít nějakou identitu, nejen brouzdat bezcílně. Když jsem si dělal první selfie fotku v životě, hlavou mi kmitla myšlenka, že se chovám jak třináctiletá puberťačka, a měl jsem co dělat, abych udržel vážný výraz.

Při zakládání profilu se mi zjevila starostlivá tvář docenta Hořejšího. Jestlipak by řekl, že je v zájmu zachování zdraví, mého zdraví, se do podobných věcí radši nepouštět? Na chvilku jsem si představil, jak by to asi dělal on. Jedna šílenější představa než druhá. Určitě žádné „Chci to hned“ nebo „Uděláš mi to“. Něco tak trochu staromódního, ale zároveň praštěného, kdyby se i tady našel někdo… Kdo vlastně?

Když jsem těch deset slov vkládal do právě založeného profilu, krátce jsem se zasmál. Po půl hodině už mě smích přešel a měl jsem pocit, že mám v počítači poněkud ‚přeptákováno‘. Nechal jsem notebook notebookem a radši si šel udělat něco mezi obědem a večeří. V klidu se najedl, vysprchoval a přemýšlel, co na večer ke čtení. Chuť na zhmotnění toho těla ze snu mě pomalu přecházela. Přesto jsem se ještě na chvilku posadil a přelétl očima, co přibylo.

Na tu krátkou otázku, co se náhle objevila, jsem zíral několik vteřin. I na ten hrudník bez obličeje, který zřejmě patřil pisateli. Pokud je tedy jeho, že. Rozklikl jsem fotku a měl zas chuť se zasmát, protože co za cvoka si nechá vytetovat vpravo nahoru od hrudního koše náhrobek ve svitu měsíce? Jenže ta otázka byla tak… výstižná. A rezonovala s mým neodbytným celodenním ‚Proč ne?‘

Impulsivně jsem vyťukal adresu, i kdy bývám doma. Ani mi nedošlo, že to je díky práci z domova na dobu neurčitou irelevantní. A taky to, že podle přezdívky z profilu mě bude kdokoliv hledat horko těžko. Několik minut čekání, jestli se znovu ozve, ale neozval. A upřímně, neměl jsem to onomu neznámému ani v nejmenším za zlé. Zřejmě přímo poslaná adresa není o nic inteligentnější než penis v pozoru.

***

„Vo co go, Kubas?“

„No tak slyšels to, ne?“

„No jako co že sem slyšel?“

„No že to fakt zavřou, ty okresy a všecko!“

Todlecto! To mě taky mohlo napadnout, že na to Kubas hned naskočí. Hryznu se do pysku. To přece ňák pude!

Ale Kubas chrlí po drátě, teda vlastně po vlnách, dál: „… no takže tim ty naše Jeseníky padaj.“

„Kámo, dyť je to chalupa tvýho fotra, tam jsme zašitý a pohoda ne?“ Zkoušim to. Se na to měsíc těšim jak smažka na fet a teď takovej kopanec do koulí?

„Seš cvok? Je to přes půl republiky. Kurňa, jsem teď bez práce, nebudu platit pokutu hned na prvnim sjezdu z dálnice, vole!“

Jo, Kubi si bude hrát na vzorňáka. OMG! Co se to s tim světem děje.

„A Efko už taky souhlasil, že na to teď serem!“ vytasí se Kubas s esem.

„Děte do hajzlu, fakt… Se měj, bro.“ Ani se nesnažim předstírat, že nejsem zklamanej.

Chjo. A taková parádní zima. Co parádní! Přesně na takovou čekáš ty poslední roky na břečce, a když je tady, tak ti jí prkno prostojí vopřený v chodbě. Celý je to špatně. Těch pár svezení na den tam a zas zpátky skoro nestálo za řeč. I když to únorový řádění na prašanu v Kotli nebylo vůbec marný, abych nekecal. Jenže to chce aspoň tejden v kuse. A když se konečně domluvíme…

Ale jak si chceš užívat freeride, když nemáš koule ani vyjet za hranice toho podělanýho lockdownu? Já je prostě nechápu.

Jako jo, jsou to fajn parťáci a mám je rád, ale někdy je to s nima takový složitý. 

Dobrý, tak co teď? Dřepim na židli a pohrávám si s founem v ruce. Bych se na ten snoubič moh’ taky přifařit k někomu jinýmu, když jsou mý kámoši takový telata. Čeknu fejs anebo prostě rovnou písnu, jestli někdo teď někam na pár dní nevyráží.

Nebo. Řikám si, jestli ale nejdřív nenapíšu Rikimu. Naposled jsme si to dali docela hustě. Von to prostě umí! Byli jsme zplavený jako koně. Taky sport! Jo! Chci si nejdřív trochu vyčistit hlavu a tenhle způsob čištění fakt můžu.

„Čus Riki, potkáme se?“ Klep.

„Cau mam od stredy kovida :( “ zavibruje telefon skoro hned zpátky.

Fakt už, všecko je ňák wrong! „Buď zas brzo fit chlape,“ vyťukám.

No. Jenomže… podrbu se. Mám ho pěkně nalitýho. Chci se vysemenit. A do ruky ve sprše jako posledních pár dní mě to teda už fakt neba. Chci cejtit spolupráci, zatnutý svaly, rozjet to. Když se zadaří, tak je to tak super zábava! Nechápu, proč se kolem toho dělá tolik keců.

Palec na founu ťukne na ikonku.

Jo, todle byl dobrej kretén, vzpomenu si hned u jednoho z prvních. Tělo jak ze soustruhu, ale v hlavě, ty vole, piliny. Kdyby piliny, hovna! Nikdy víc.

Scrolluju dolů. Problém těch appek stejně je, že nakonec většinou vídáš starý známý tváře. I proto je fajn někam vypadnout. Nový lidi. Ale v tom podělanym lockdownu… Malej rybník. Buď je už znáš fejs tů fejs, nebo jenom vocaď, protože naživo bys fakt nechtěl. No sorry no, vim, že se dá říct, že je to trochu simple a tak, ale mně prostě záleží na tom, jak ten druhej vypadá. Ne jak je vyfintěnej a tak, vod takovejch pryč, ale jak je prostě narostlej, že se na něj dá koukat a že to není žádná rozkydlá buchta.

A taky trochu problém, že se ti kolikrát nechce znova do stejný vody. Někdy jo, třeba s Rikim, tam jsme v sexu na jedný vlně, ale většinou je to prostě, jo, fajn, fajn večer, ale… podruhý už by to byla trochu… nuda? Neber to blbě, ale vo nudě to fakt bejt nemá.

Takže dál. Jo hele, s timhle twinkem to byla před Vánocema docela sranda, chvíli přemejšlim, ale ne, kašlu na to, hysterka! Next. „Oddaný pudlík hledá přísného, ale spravedlivého pána,“ no ty vole, pryč, pryč! „Hledám chlapa. Sex místo kultury. Přijdeš, odejdeš. Zn: Pro lockdown.“

Vyprsknu. Prej „Značka: Pro lockdown.“ „Sex místo kultury.“ To psal někdo tak 50+, ne? Jenomže ne, čumí na mě docela pěknej ksichtík. Kterej neznám. A kterej bych si pamatoval určitě. Je totiž jakoby… výraznej. Ta prořízlá pusa i ten kostnatej nos. Učísnutej, ale do čela mu padá čupřina trochu rozcuchanejch vlnitejch vlasů. Lockdown, no. A propichuje mě z tý fotky vočima zelenejma jak mochíto, takovym ironickym pohledem. Nebo ne? Tváří se jak slušňák, výraz úplně bez emocí. Ale těma vočima se mi zdá, že si ze mě dělá prdel.

Hehe, písnu mu? Jen tak, ne? Vytáhnu to z něj, co skrejvá.

„Nudíš se? :))“

Přečteno. A nic.

Aha, takže další tajemná vrba, jenom číst a nic nenapsat. Ztráta času. Jdu dál.

Tendle by i docela šel. Maká na sobě, to se musí nechat. Blonďák na ježka. Klepnu na chat.

Předběhla mě doručená zpráva.

Vod toho předchozího ale.

„Jestli chceš, zastav se. Doma bývám po sedmé. Pod Mydlovarem 14.“

Ten na to jde ňák hodně rychle.

Well, když myslí.

Že bych se eště vysprchnul? Kašlu na to, jsme chlapi, ne?

Venku není moc zima, tak jenom natáhnu mikinu a jdu. Pěšky tam budu tak akorát před osmou.

***

„…dalším důvodem použití zmiňovaných slov v pohádkách, je častá hlasitá interpretace takových textů, při které můžeme využít i…“

Taky způsob trávení večera. Tentokrát už za střízliva, abych nezkusil realizovat zas další nesmysly. Protože nad knížkou s jakýmkoliv jiným obsahem by mě napadnout mohly. Takhle jsem je z hlavy vytěsnil během pár minut, takže o chvíli později jsem zažíval dost velký šok. Ne, vážně, normální by bylo, když tedy pominu nenormálnost celé té situace, napsat alespoň něco ve smyslu ‚přijdu‘ nebo ‚dobře‘ nebo cokoliv dalšího…

První, čeho jsem si všiml, byl úsměv. Spokojený úsměv provázený slovy: „Správnej fejs.“ Pokud jsem to tedy dokázal dešifrovat. Stejně jako následnou řeč, s češtinou zgagovanou úplně do absurdna, která z něj tak nějak přirozeně plynula. A ať jsem si říkal sebevíc, že to není možné, že to by přece nikdo nikdy neudělal, čím dál víc mi z toho vycházelo, kdo vlastně přišel. Chrlil to ze sebe a já jen tiše zíral. Bože!

Kdo, když neví jméno člověka, ke kterému jde, zazvoní na první dveře s mužským příjmením? Jistě, na Vomáčku, protože kdo jiný má v domě ‚crazy doga‘. Ta čivava snad vážně trpí ADHD. Na další, kde mu nikdo neotevřel. Což měl štěstí. Vzbudit Šourala, spícího mezi šichtami, se mi povedlo jednou a už nikdy víc. A pak na schodech do prvního patra narazit na Rejskovou, nomen omen, vystihl ji ale perfektně, protože ona opravdu vypadá jak myš na ‚speedu‘, čti na drogách, s tou svou zrychlenou mluvou a protáhlým obličejem. Největší drbna široko daleko. Živě jsem si uměl představit, jak jí po jeho popisu mé maličkosti zvědavostí zasvítila očička. Co by dělal dál, obešel poctivě všech patnáct bytů?!

„Pozveš mě in, nebo zakempíme tady?“

Někde nad námi klaply dveře a to rozhodlo. Opravdu nás nikdo vidět nemusel.

„Asi ano?“ vypadlo ze mě a on jen kývl.

V předsíni shodil plandavou mikinu a následoval mě dál. Já to rozdýchával a stále ještě mi to úplně nedocházelo. Nejspíš i moje vyjadřovací schopnosti klesly někam do pravěku. Dovedl jsem ho do pokoje, a jediné, nač jsem byl schopný se zeptat, bylo, jestli je ten s tím… a rukou si ukázat na hrudník, kde by měl mít to svoje tetování.

Znovu ten úsměv a otázka, jestli ho chci vidět. Otázka vlastně ani ne, spíš konstatování, protože pak sundal triko a já už nemusel pochybovat, jestli ta fotka jeho skutečně byla. Takže mi stál v pokoji neznámý ze seznamky. V mém věku, ale dost těžko to šlo odhadnout. A asi by bylo divné se ho ptát zrovna na tohle. Divné to bylo celkově, protože v celém jeho postoji bylo něco tak uvolněného, a při tom jsem nepochyboval, že si velmi dobře všímá všeho okolo sebe. Včetně mě.

Já si ho prohlížel také. Dokázal jsem odlepit oči od vypracovaných svalů na trupu a pažích, podle kterých by se dala učit anatomie, jak napínaly kůži, a konečně zaregistrovat celý jeho obličej, nejen vyčkávavý úsměv v mírně zarostlé tváři. Vousy o pár odstínů tmavší než delší, dozadu stažené plavé vlasy. Mužná brada a čelist, rovný nos. Ve světle lampy u křesla se nedala úplně poznat barva očí, ale světlé byly určitě.

Měl bych promluvit, já věděl, že ano. Říct, že je to chyba, stupidní nedopatření, chvilkové zatmění umocněné tou lahví, ale… Přišlo mi to zkrátka trapné. Vymlouvat se takhle zrovna před někým, kdo působí, že přesně ví, proč a kvůli čemu sem přišel.

„Tak?“

Tak asi nic, protože při své nebetyčné hlouposti – a pochybuju, že by se v budoucnu na ní něco změnilo získaným doktorátem – jsem si uvědomil svou naprostou materiálovou nepřipravenost. Když jsem to vyslovil, ušklíbl se, jestli to je jediný problém. A ve mně to najednou povolilo. Moje proč ne, fyzicky atraktivní nositel XY chromozomů v mé obývací ložnici, za námi moje postel a v jeho ruce modrošedá krabička. A snad u toho bude mlčet. Tyhle myšlenky se propojily a já odpověděl taky jednoslovně. V životě, vážně, co si pamatuju, jsem nikdy na nic neodpověděl pouhým OK. Až na to jeho ‚tak‘.

Svlékal se z kalhot a já na okamžik musel uhnout očima, abych si nepřipadal jako lačně zírající studentík. Bylo na co koukat. Když jsem se začal svlékat já, zmizela veškerá trapnost, alespoň já to tak cítil. Jestli existuje při sexu nějaká fyzická empatie s naprosto neznámým člověkem, tak já ji pravděpodobně ten večer zažil.

Byl to trapas před tím, ne při tom. Protože jeho ruce věděly, kam sáhnout, kde zmáčknout. A byly to ruce chlapa, pevné, trochu drsné na povrchu, ale dotýkaly se, aby potěšily. Jeho rty se ke mně přiblížily a já podvědomě ucukl. Nebral to nijak úkorně, nezarazilo ho to ani na vteřinu, jen se mi strništěm na tváři otřel o tu mou, hladkou, a pak už jsem cítil jemné škrabavé lechtání pouze na krku a hrudi.

Pracoval mi s tělem tak nenásilně, že bylo příjemné se podvolit. Nechat se dostrkat k posteli i otočit se zády. Po zatlačení si kleknout na okraj a přečkat tu krátkou proluku v čase, než mi se slinami místo lubrikantu začal prostupovat do těla. Jenom jsem si skousl ret, přece jen už to pár měsíců bylo. A on slušně chvilku počkal, než mi stiskl boky a začal svou jízdu. Jako by se uvnitř mě cítil naprosto spokojeně a chtěl si to užít, ne jen dospět k cíli, měnil rychlost i hloubku přírazů.

Když mě vzal za loket a přitáhl si mě skoro až do stoje, zalechtaly mě na rameni jeho vlasy, které se musely ze sepnutí uvolnit vším tím pohybem a já zatoužil to vidět. Vidět ho nad sebou. Zamumlané ‚počkej‘ znělo asi dost srozumitelně, protože to pochopil, a nechal mě položit se na záda.

Klekl si mi mezi stehna a zas do mě zajel, tentokrát bez čekání, až jsem vyhekl, jak to zabolelo. Naštěstí jen chvilkově. Sám odfukoval už docela slušně. A já se díval. Na zatnuté svaly, jak se mi opíral jednou rukou o hrudník a druhou mě držel pod kolenem, aby se dostal hloub. Na drobné kapky potu, na tu masu vlasů, ke které se postupně přidávaly další a další klouzající pramínky. Vzrušení mnou prostupovalo čím dál víc, až se nedalo snést a já se musel udělat. Sledoval mě zpod přimhouřených víček, jak kropím břicho sobě i částečně jemu, aby se pak se trochu hlasitěji přidal.

Odfukovali jsme vedle sebe a mně bylo po těle zatraceně dobře. Vážně skvěle, než ten pocit ustoupil a na jeho místo se natlačila vtíravá myšlenka. Co dál? Protože mě zas najednou připadalo trapné cokoliv říkat, i se na něj jen podívat. A tak nastoupila moje obvyklá věcnost, když jsem mu mlčky vzal použitý kondom z ruky a pak trochu zbaběle prchl do koupelny.

Ale zjevně mnou nabídnutou cestu k tomu, aby se zvedl a odešel, a tak jsem to přece napsal, nepochopil. Když jsem se vrátil, doširoka rozvalený pravidelně oddechoval a nade vší pochybnost spal. Jemu bych do toho chatu měl nejspíš napsat ‚come and get out‘, pomyslel jsem si, když jsem zhasínal a vměstnával se na svoje pronajaté jedenapůl lůžko k němu. Na křesle nebo na zemi se mi doopravdy spát nechtělo.

***

Šimrá mě to do voka. Jo, paprsek se dere škvírou nedotažený rolety. Ještě jednou stisknu smotek peřiny. Hej, ta ale není moje, že ne? To zas byla ňáká pařba? Mnu si voči.

Jo, ne vlastně. Zaksichtim se.

Chvíli si to skládám dohromady.

Jako ne, todle není pravidlo, většinou se po tom uklidim domů. Ale to je jedno. Hezky mu to tu voní, nasaju. Jsem mu tu zaklimbnul, no.

Vylezu z toho rozehřátýho pelechu a vopřu se vo futro ve dveřích do kuchyně.

„Čus,“ houknu na něj. Utírá nádobí a celkem mu to sluší. I zezadu.

„Dobré ráno,“ votočí se, nejistě mě sjede vod shora dolů těma jeho smaragdama a nasadí váhavej úšklebek.

Před pár hodinama jsme šérovali všecky možný části našich těl a teď se červená jak rajče, že tu stojim nahatej?! Todle prostě nepobírám, přitom v tomdle weird stydlínství „po“ teda neni sám, tydle cavyky dělá pomalu každej druhej, nevim, kde je rozdávaj. Nebudu mu na to naskakovat.

„Máš tu někde to, koupelnu?“

„Samozřejmě, vlevo v předsíni,“ usměje se, teďka už doopravdy.

Užívám si cákance vody, co mi padaj na hlavu, a smejvám v nich cákance ze včera. Jo, lepší džob s nim, než bych si tipnul.

Jen tak se voklepu a vyletim ven. Pod postelí v ložnici nahmatám mý zmuchlaný kaťata a v nich foun. Sakra, to už je tolik? Again vytřepu vodu z vlasů. Kroutěj se mi eště víc než normálně, jak jsou mokrý. Kam jsem šoupnul ten řemínek? Jo tady, válí se pod peřinou. Na jeho půlce. Stáhnu si zvlhlý vlasy za hlavou, abych je spakoval.

Vo lopatky se mi vopřou trochu studený prsty. A pak zpod mýho palce a ukazováku jemně vypletou ten řemínek. Znova mi ty vlasy rozpustěj, prohrábnou je až na záda, a pak mi je tim kouskem kůže pevně stáhnou na temeni. Jenom stojim a nechávám se. Naskočila mi taková ta příjemná husina, z těch soft doteků na mý kůži.

Votočim se.

„Jdeš?“ ptá se tak ňák bez výrazu. Jenom na mě kouká a nemrká. Mysterious boy.

„Jo, musim letět,“ natáhnu ty kaťata a triko a jdu si do předsíně pro mikinu.

„Lejtr,“ houknu do bytu a přibouchnu dveře.