Novinář

I.

Vystoupil z taxíku, batoh si hodil na záda, v ruce oblek v ochranném obalu. Po zaplacení se se zájmem zahleděl na historickou budovu, v níž se bude konference konat.

Jako novinář malého, ne moc známého deníku, dostal zastrčený pokoj v nejzapadlejší části té úchvatné budovy. Byl nadšený, protože pokoj byl dvakrát tak velký než celý jeho byt a dobře zařízený, byl spokojen. Oblek pověsil do skříně, po níž zálibně přejel prsty. Vyřezávané dřevo, nejen skříň i další nábytek. Dlouho se vší tou krásou neopájel. Vylovil z batohu notebook, hodil ho na postel. Po koupeli, zabalený v měkoučkém županu, se na posteli uvelebil, notebook na klíně. Začal procházet všechny informace, fotky, musí se na zítřejší konferenci připravit. Spánku si dopřál pomálu, ráno však nebyl unavený. Posnídal a vyrazil na výzvědy.

Procházel se chodbami, halou i fantastickou zimní zahradou, za niž by se žádná botanická zahrada nemusela stydět. Směs všech kultur, zástupců všech planet, bylo to fascinující. Byl to pouhý rok, rok ode dne, kdy se brány vesmíru otevřely dokořán. Najednou bylo všechno z říše snu a sci-fi realitou. A Deritus se nyní nachází na druhé konferenci všech národů a ras, kde mají proběhnout velmi důležitá jednání. O tom všem přemýšlel, díval se na nádhernou, krvavě rudou květinu s žíhanými listy.

Když od ní pozvedl zrak, spatřil pár pomněnkově modrých očí, které se na něho upíraly. Intenzita pohledu byla neobvyklá, Deritus rychle zamrkal. Narovnal se, neznámý zůstával na místě, jako by chtěl, aby si ho prohlédl, a on to skutečně udělal. Ihned poznal, že je to muž z jedné z těch vzdálených planet. Tmavě modrá kůže, hladká, prý bez jediného chloupku. Holá lebka, na níž bylo, jak se zdálo, jen tetování. Měl volné kalhoty, tuniku až ke stehnům. Spatřil kus odhaleného hrudníku, dlouhé štíhlé prsty na rukou.

Jednání byla dlouhá, ne však nezajímavá. Získal rozhovory, fotky, mohl by to být opravdu dobrý článek. S tou myšlenkou se Deritus zastavil u baru. Ne zrovna příjemný muž na něho zkusil několik dost otřepaných balících taktik, které odpálkoval. Vypil si svůj drink, těšil se na koupel a spánek. Neušel snad ani deset metrů, když se mu trochu rozostřilo vidění, nohy ztěžkly, musel se opřít o zeď.

„Neboj, hezounku, pomůžu ti. Bude se ti to líbit, uvidíš,“ poznal hlas muže z baru.

Nestačil ani reagovat, když se mihl modrý stín kolem nich. Nevnímal, co se stalo. Silné paže ho jemně podepřely, někdo ho dovedl do pokoje. Sundal mu jen sako, kravatu, rozepnul několik knoflíčků u krku a už cítil peřiny. Jen z dálky zaznamenal, že mu byly zuty i boty, pak odpadl.

Probudil se pozdě v noci, hlava mu třeštila, modrou postavu v křesle ale poznal ihned. 

„Co, co se stalo?“ měl sucho v ústech.

„Chtěl vás omámit a předpokládám, že pak by vás zneužil. Měl byste být opatrný při své vizáži.“

Podal mu sklenici vody, Deritus ji hltavě vypil. 

„Při mé vizáži?“ nechápal.

„Asi si neuvědomujete, jak jste pro mnohé přitažlivý. Kolik pohledů vás provází, když se nedíváte,“ mluvil dost otevřeně nečekaný host. „Ano, i mne. Dnes vám to zachránilo čest,“ zasmál se. Byl to hezký zvuk, jiný než lidský, ale hezký.

„Deritus, tak se jmenuju,“ přišlo mu správné se zachránci představit.

„Cisen. Ve vašem jazyce je to asi nejschůdnější varianta mého jména. Měl bych jít.“

„Ne. Prosím zůstaňte. Necítím se na to být sám, prosím.“

Znovu mu těžkla víčka, únava ho ochromovala. Co mu to ten hajzl dal za hnus? Usnul.

Cisen zůstal v křesle, očima zkoumal překrásnou tvář. Lehce pootevřené rty, kterými Deritus oddechoval. Dlouhé černé řasy, černé vlasy trochu odrostlé. Opatrně se jich dotkl, když muže ukládal na lůžko, byly tak jemné. Žádný muž ho tak rychle nepřipoutal k sobě. Stačilo ho jen vidět a musel mu být na blízku. Poté, co se jejich pohledy střetly, bylo vše zpečetěno.

Znovu se probudil, sice bez bolesti hlavy, ale s neskutečnou žízní. A opět to byl Cisen, kdo mu podal vodu.

„Děkuju. Děkuju za vaši pomoc.“

„Teď už bych měl opravdu jít.“

„Proč tak spěcháte? Rád bych si s vámi promluvil, poznal vás.“

„Nejsem si jistý, že to je dobrý nápad. Už tak to bude znamenat mnoho vysvětlování, že jsem u vás byl přes noc. Ale jestli se zdržím, bude to horší.“

„Přesto vás o to prosím,“ pohlédl na něho a Cisen se svezl do křesla. Má problém, s kterým si neví rady. 

Kam to povede?

Dva dny se vždy večer sešli u Derituse v pokoji. Hodiny a hodiny mluvili. O své planetě, svém lidu, sobě, své rodině a hloub a hloub.

Třetí den hodinu po půlnoci vyzval Cisen Derituse, aby si šel lehnout. Pak pohnul rukou k jeho tváři a rychle ji stáhnul k sobě. To gesto, náznak, byl tak zřetelný. 

„Cisene?“

„Omlouvám se, neměl jsem,“ chtěl se odtáhnout.

A Deritus k němu vztáhl ruku. S bušícím srdcem ji uchopil, bříšky prstů hladil dlaň, hřbet ruky, zápěstí. Pohled upřel do Deritových očí. 

„Nejsem člověk, ani v mém světě nejsou dva muži úplně běžný pár. Nechci ti způsobit problémy, ublížit ti.“

„Tak neodcházej.“

Díval se do neskutečných očí, vnímal chvění svého těla, jako by po Cisenovi volalo. Spojení rukou zmizelo, muž si stáhl tuniku, odhalil temně modré tělo, pod kůží se rýsovaly pevné svaly. Deritus se natáhl, přejel dlaní po hladké pokožce, tu jemnost nebylo možné k ničemu přirovnat, zastavil se u lemu kalhot. Z Cisenova hrdla se vydral mručivý zvuk, sám si rychle kalhoty sundal. Deritus si ho přitáhl k sobě, jejich rty se dotkly, konečně. Chuť polibku byla opojná, Deritus bloudil po hebké kůži, vdechoval vůni, neznámou, svěží, dráždivou. Rád by se té kůže dotkl rty, nemohl. Cisen ho líbal vroucně, hladově, nemohl se od něho odtrhnout. 

Rukama objevovali jeden druhého, i Deritus přišel o své oblečení. Na Cisenových ramenech se objevily tenké, černé linky, jen si toho povšiml, dál o tom ale nemohl přemýšlet. Polibky byly nekončící rozmluvou, těly se k sobě tiskli. Pak Deritus milence jemně položil pod sebe, konečně mohl rty přejet po jeho pokožce, i jazykem se dotýkal roztouženého těla. Sténání naplnilo místnost. Dotýkal se, líbal, tiskl tělo, jež reagovalo i jen na jeho dech. Derituse lákalo dojít k jeho klínu, ale nejdříve si vyžádal polibek, znovu se podíval do pomněnkových očí. Než pronesl těch pár slov, jež měl na jazyku, Cisen zašeptal: „S nikým jsem nebyl… takhle.“ 

Deritus ho znovu políbil a už neotálel. 

Každý dotek sežehl jeho kůži, když ho Deritus líbal, byl omámený jeho něhou, vůní, vším. Viděl tu otázku v černých očích, než ji vyslovil. Ano, dvakrát se zamiloval, ale nikomu nepatřil cele. Deritovi ano, od první chvíle, jen si to hned nepřipustil. Ucítil jazyk laskající tak, že už nedokázal myslet na nic. Zaplavily ho pocity, které neznal, sevřel pevněji pokrývky, nechal se vést na cestě poznávání lásky, něhy i rozkoše. Za okamžik se vzepjal a vyvrcholil do milencových úst. Sotva popadal dech a za okamžik mu to šlo ještě méně. Deritus se přisál k jeho rtům a znovu si dopřáli dlouhý polibek.

Díval se do Cisenovy tváře a pak spatřil desítky tenkých, černých linek táhnoucích se po krku až k ramenům. 

„Co je to?“ přejel po nich prsty.

„Když jsem vzrušený, objeví se. Čím více jsem…,“ hledal správná slova.

Deritus ho objal, přitiskl se k němu a ucítil Cisenovu chloubu, připravenou k dalšímu milování. Vytáhl se do sedu, Cisen ho udiveně sledoval. 

„Co chceš dělat?“ nechápal.

Neodpověděl, pomalu nasedal na jeho nástroj lásky. Cisen se uhranutě díval a zároveň vstřebával nové pocity, vlnu vzrušení a nečekané touhy. Rukama opatrně sevřel Deritovy boky, za okamžik bylo spojení úplné. Začal putovat po pevném břichu, k šíji, hladil Deritovo tělo. Byl překrásný a on mu chtěl dát vše. Tak zatímco jedna ruka dál laskala milého tělo, druhou sevřel jeho chloubu, přejížděl prsty i celou dlaní. Netrvalo dlouho, než poznal, co miláčkovi přináší největší rozkoš. Sám byl unášen jeho divokostí.

Deritus se tulil v Cisenově náruči. Milovali se nespočetněkrát, než utišili hlad jejich těl i srdcí. Nyní zase nemohli spát. Myšlenky na toho druhého, na to, jak moc touží zůstat spolu a co bude nyní, jim nedovolily usnout. 

„Musím se vrátit s tím článkem a tak vůbec,“ jako první promluvil Deritus.

„Nevím jistě, kam budu přiřazen. Jsme pěstitelé, botanici, budeme…“

„Vím, slyšel jsem o tom na konferenci. Jen bych chtěl…,“ pevněji se k muži přitiskl a ten se v odpověď natočil tváří k němu.

Na krku mu vyskakovaly tenké, černé pruhy.

„Jsi neukojitelný,“ usmál se Deritus.

„Za to ale můžeš ty, jen tvoje blízkost mi stačí, abych po tom znovu zatoužil.“

Začali polibkem.

U snídaně si drželi odstup jako známí, co se potkali a teď se spolu baví u snídaně. Ale při odpolední procházce Deritus neodolal a vtiskl Cisenovi letmý polibek. Byli v zimní zahradě daleko od všech. Cisen polibek opětoval, prohloubil, byla to jen jejich chvíle. Na Cisenově krku se opět začaly objevovat pruhy. Přesunuli se na pokoj. 

II.

Deritus se obával, přece jen jeho byt byl o dost menší. Cisenovi to nedělalo žádný problém, skutečné starosti jim nastaly jinde.

„Je mi líto, ale tohle si nemůžeme dovolit. Mně osobně nevadí, že jsi gay, ale víš, jaká je čtenářská obec lidí, co čtou naše noviny, a tohle nám uškodí.“

Hodil před Derituse noviny, na titulní stránce byl on a Cisen, líbali se. Nějaký hajzl je vyfotil a udělal z nich senzaci měsíce. Nadpis „Nové uspořádání světa?“ tomu nepřidával.

„Přece mě nevyhodíš, protože jsem se zamiloval.“ 

„Ne, pro to ne, ale zamiloval ses do muže a ještě k tomu z jiné planety. Vyplatím ti odstupné, tři platy a tím to končí.“

„Šest platů,“ zasyčel.

„Nemáš vůbec právo…“

„Dej mi šest platů, nebo se na titulní stránky dostane tvůj synek, a to by ti opravdu dobrou reklamu neudělalo.“

„Svině.“

„Posluž si.“ 

Vstal, bylo mu fyzicky zle, nikdy by nevěřil, že je něco takového vůbec možné. A hlavně Cisen, jestli se s někým potkal, mohli mu ublížit.

Z kanceláře vyběhl, zastavil se až u dveří svého bytu. Na nich ho uvítal hnusný nápis, kašlal na to. Vpadl dovnitř. 

„Cisene! Cisene!“

Našel ho sedět na zemi, schouleného do sebe. Vrhnul se k němu, objal shrbená záda.

„Miláčku, jsi v pořádku?“

„Říkal jsem to, působím ti problémy, měl bych odejít. Já tě ale nedokážu opustit.“ 

Rychle ho obešel, klekl si k němu, vzal jeho tvář do dlaní. Donutil ho, aby se mu podíval do očí.

„Miluju tě, Cisene. Nechci, abys kamkoliv chodil.“

Objali se, drželi se jeden druhého.

Bušení na dveře je rychle probralo. Nepohnuli se. 

„Deritusi! Deritusi, okamžitě otevři, nebo ty dveře vyrazím.“

„Seneli,“ úlevně vydechl, když ji pouštěl dovnitř.

Štíhlá, drobná dívka se hrnula k němu domů. 

„Dobrý den, jmenuju se Seneli, jsem jeho kamarádka.“

Usmála se a podala Cisenovi ruku, přijal ji.

„Deritusi, můj šéf se doslechl o tom, co ti provedli. Ten vyhazov je pěkný svinstvo. Neříkala jsem ti, že je to kretén, když jsem odcházela? Už tenkrát jsem tě lanařila, abys šel se mnou, ale ty ne. Tak ti jdu oznámit, že ti můj šéfredaktor a zároveň majitel novin nabízí práci.“

„Kde ses tu vzala tak rychle? Proč by o mne tak stál, zas takový skvělý žurnalista nejsem.“

„Byla jsem tu kvůli soudu s tím blbcem, co přepadl banku, zapomenul a ještě pod kamerama si sundal masku,“ zasmála se, „šéf mi hned volal. No, myslím, že je to kvůli tomu, že mu můžeš dát skvělý příběh, nebo alespoň reportáž z konference. A taky je tak trochu vždycky proti všemu a všem. Co ty na to?“

Usmívala se jako sluníčko, dobrá nálada a klid z ní přímo sálaly.

„Musím si to promyslet.“

„No tak přemýšlej,“ sedla si na židli, „ale myslím, že přestěhování a jet do jiného města by vám pomohlo, a pokud vím, u nás zrovna staví nové zahrady pro pěstování a záchranu rostlin,“ mrkla na Cisena.

„Ty ses na mě připravila?“ rozesmál se Deritus.

„Že váháš, šéf fakt hodně chce, abys k nám nastoupil. Dohodim ti super bydlení.“ 

„O co tu jde?“ zajímal se Cisen.

„Deritus je dost dobrý a hodně uznávaný novinář, i když si to on sám nemyslí. Než to těm, co ho vykopli, dojde, chceme mít podepsanou smlouvu.“

Vzal Cisena za ruku, odvedl ho stranou, jak jen to v tom krcálku šlo.

„Co ty na to?“

„Je to možnost.“

„Dobře,“ pronesl k Seneli.

„Jo, jsem dobrá,“ vyskočila radostně ze židle. Oba muži se rozesmáli. Bylo rozhodnuto.

III.

Vracel se z redakce dost pozdě, později, než by chtěl. Naštěstí mu Cisen volal, že i on bude v botanické zahradě, jak jeho působišti on sám říkal, trochu déle. Vyzvedl ho a spolu zamířili do oblíbené restaurace, byl to jejich rituál po dlouhém dni. Nad dobrým jídlem si povídali o všem, co jim den přinesl, ale i kdečem jiném. Při dobrém pití se drželi za ruku, občas padla i pusa. Ruku v ruce pak procházkou došli domů. 

Deritus měl tyhle poklidné večery rád. Po koupeli Cisena objal, držel u sebe a jen se líbali. Ale u polibků to nikdy nekončilo, Cisen byl stále ten náruživý, neukojitelný milenec. Rád provokoval a zlobil. Objevování všemožných způsobů milování, o nichž neměl dříve ani tušení, ho bavilo.

„Cisene, jestli nepřestaneš,“ málem nepoznal svůj hlas zastřený touhou.

Miláček se nekonečně dlouho zdržoval v jeho klínu, ruce propojené s jeho. Držel ho na okraji a Deritus měl pocit, že zešílí. Jenže Cisen měl jiné plány, přesunul se nad Derituse, umlčel jeho protesty dech beroucím polibkem, pak se vnořil do jeho těla. 

Objal Cisena, pod prsty cítil hebkou kůži, aniž se podíval, tušil řadu čar na jeho krku a ramenou. S každým průnikem se jeho vrchol blížil. Vlnící se svaly pod temně modrou kůží se napínaly, dotýkal se jich, vycházel milenci vstříc. Když byl propuštěn z nekonečného polibku, už jen sténal a křičel Cisenovo jméno. Pak mu tělem projela horká vlna, měl pocit, že ztrácí vědomí. Několik přírazů a Cisen ho dohnal na vrchol s jeho jménem na rtech.

Deritus se pomalu vracel do reality, něžný jazyk se věnoval jeho břichu. Pak se mu Cisen uvelebil v náruči. 

„Deritusi?“

„Hmmm.“

„Nikdy bych nevěřil, že lze někoho tak moc milovat. Jsem s tebou šťastný,“ podíval se mu do očí.

Pomněnkový pohled, něžný, láskyplný, fascinující. Nedokázal se od něho odtrhnout. Pohladil Cisena po tváři.

„To je to jediné, co si přeju, abys byl šťastný. Taky tě miluju.“

Usnuli propleteni v objetí. Za dlouho, nikdy jednou nebylo dost.