Kabrio

Dvousedadlový kabriolet s motorem před zadní nápravou.

Letní slunce praží na citronově zelenožlutý lak a malinově červené čalounění. Za hlavami sedadel se klene černý bezpečnostní oblouk, ze kterého vychází do tvaru písmene T podélný bezpečnostní rám ve výši stropu a končí uprostřed horního okraje chrómovaného lemování nad čelním sklem – střešní výztuha pro zvýšení pevnosti karoserie. Nízká plochá špičatá příď aerodynamicky klínového tvaru začíná úplně dole nad vozovkou a beze zlomu šikmo stoupá jedním mírným táhlým obloukem až k hornímu chrómovému rámu nad čelním oknem. Linie skloněné kapoty přechází bez přeryvu v linii čelního skla až ke střeše, což se dnes vidí u málokterého modelu. Z časopisů náhodou vím, že tenhle designový skvost se dodává s laminátovou – nebo akrylátovou, nebo z čeho to je – průhlednou střechou, která se dá odmontovat. A tenhle elegán tady na ulici stojí bez střechy. I bezrámová skla ve dvířkách má stažená dolů, což je ideální příležitost pro zloděje natáhnout se do nízkého vozu a něco z něj vzít. Obcházím si ten silniční člun několikrát ze všech stran a z odstupu si vychutnávám vznosné linie. Zadní převis minimální, šetří místem, takže za motorem už určitě není moc místa na zavazadla. U sporťáku pro zábavu se to ale snese. Ani ve skloněné přídi nemůže být velký zavazadelník, i když je elegantně protáhlá.

Espézetka tuzemská. To si určitě zas pořídil nějaký úspěšný kapitalista ve středním věku nebo restitut ve vyšším věku. Nebo v tom jezdí jeho manželka z povolání. Anebo ctižádostivý úspěšný manažer – playboy v mladém věku. Přes týden jezdí do práce v nadupaném tmavém SUV a v sobotu si vyjede pochlubit se touhle zářivou, roztomilou hračkou. I když… není to typický superdrahý supersporťák pro zbohatlíka, který ho měsíc po zakoupení při havárii v opilosti rozmlátí na šrot a za další měsíc si koupí další superdrahý supersporťák. Je to malé, ve třídě elegantních kabrio vlastně skrovné vozítko. Ale kouzelné. Ušlechtilé, štíhlé, půvabné.

„Vám se to nějak líbí,“ ozvalo se za mnou, až jsem se trochu lekl. Ale naštěstí jsem se vozu ani nedotkl, aby náhodou nezačala hýkat poplašná siréna. Nebo aby mě třeba nezastřelila nastražená zbraň nebo tak něco. Nikdo mi nemůže nic vytknout. Za mnou stojí… docela vzhledný chlap. Vysoký asi jako já, štíhlý jako já, asi tak v mém věku, to jest v tom nejlepším, módní účes, kraťasy a elegantní barevná košile. Divím se, že nemá módní puberťácké triko, jaké dnes nosí kdekdo, ale košili s velikými abstraktními vzory. Tohle letělo za mé puberty, dodneška mám takových košil několik. Sympaťák. Nic křiklavého, ale má úroveň. Jemně hranatá čelist, chlupatá stehna, bicepsy nic moc, ale slušné, úzký v pase, břicho ploché, boule v rozkroku průměrně přiměřená…

„Jenom se dívám. Nebojte se, já nic neukradnu. Jestli teda jste majitel toho skvostu."

„Majitel jsem. A z ničeho vás nepodezírám. Jenom vidím, že se díváte. Zajímají vás auta?“

„Docela jo. Tohle je obzvlášť lahodnej dyzajn. Zrovna jsem přemejšlel, jak se natahuje plátěná střecha. Žádnou tady nevidím.“

„Ono to má akrylovou průhlednou střechu…,“ vysvětluje majitel.

„Ale tu jste nechal doma, protože je dneska hezky. Vidím, vidím. Ale nechápu, jak se natahuje plátěná střecha. Kdyby třeba začalo pršet, nebo…“

„Nebo kdyby přišla vánice,“ doplňuje mě majitel. „Tadyhle se zvedne tohle víko… tady za sedadlem… a pod ním je složená střecha. Takhle se za ni vezme a vytáhne se nahoru,“ majitel ukazuje, jak se nasazuje střecha. „Tady se to zahákne nad oknem do toho rámu… a to víko vzadu se zase přiklopí.“

„Ahaaa. Už to chňápu. A já myslel, že se to nasazuje elektricky,“ chlubím se znalostmi z internetu.

„Elektrické natahování bylo za příplatek, ale já ho nechtěl. Čím složitější vybavení, tím poruchovější. Nemusím mít všechen luxus. To jsem si radši připlatil za tu barvu. Sice to bylo drahý, rozmejšlel jsem se dlouho, ale pak jsem ty prachy obětoval…,“ rozpovídal se majitel.

„Ta je fakt moc hezká,“ přikyvuji, „ta se mi líbí.“

A ty se mi taky líbíš, prachatej automobilisto, říkám si v duchu. Uvědomím si, že se na něj dívám příliš dlouho a on si toho všiml. Také na mě kouká. Vypadá to, že taky je… jako já. Jenomže – jako vždycky – si okamžitě říkám, že když se mi někdo líbí, neznamená to automaticky, že je jako já. Tak se drž zpátky, hochu, říkám si – jako vždycky. Obrátím pohled do vozu.

„Musí to být zvláštní pocit, sedět tak nízko nad zemí. Skoro na podlaze. Vždycky mi připadá, že takový nízký sporťáky nemůžou bejt moc pohodlný. Hlavně při vystupování a nastupování. Nikdy jsem si to ale nezkusil.“

„Tak si to zkuste. Chcete se posadit?“ usedá za volant a otevírá mi dvířka spolujezdce. Dívá se na mě nějak neobvykle. Nebo se mi to jen zdá?

„Nerad bych obtěžoval…“ Nevím honem, jak se rozhodnout. „Nechci vás zdržovat…“

„Mě nezdržujete. Teď mám čas. A jestli někam spěcháte, můžu vás svézt,“ nabízí se.

Radši kdybys mě chtěl svést, myslím si. A dívá se tak zkoumavě. Nebo se mi to jenom zdá? To by ovšem nebylo jen tak. Nikdy není nic jen tak. Vždycky je všechno složitější, než bych si přál. Tak co teď? Pociťuji podezřelé rozechvění. Tak nějak v celém těle.

„Já nejel kabrioletem ani nepamatuju. Hodně to fouká? Podle toho, jak rychle se jede, že jo?“

„Můžeme to zkusit. Kam chcete zavézt?“

Zavést přece vždycky dovnitř, když už. Tohle ovšem nemůžu odmítnout. Je to sice cizí člověk, ale co? Svezu se bezva auťákem. Na tom nic není. Vždyť o nic nejde. Kdyby mě chtěl zavézt do lesa, okrást a zavraždit, tak se snad ubráním. Jeden na jednoho. Jako při kopulaci.

Připadá mi, že jsme se z města dostali nečekaně rychle. V sobotu odpoledne je menší provoz.

„Technicky vzato, tohle není kabriolet, jak jste říkal. Správně by to měl být roudstr. Kabriolet je čtyřsedadlový, zatímco tohle nemá vzadu ani nouzová sedátka pro děti. Je to opravdu dvousedadlový roadster,“ vysvětluje a kouká před sebe na silnici. Má docela hezký profil.

„Mnooo, technicky vzato, roudstr bylo původně auto jenom s provizorní textilní stahovací střechou, anebo taky se žádnou střechou. Zatímco kabriolet má vždycky nějakou pořádnou stahovací střechu. A protože tenhle vozejček sice má jenom dvě sedadla, to je pravda, ale má solidní plátěnou střechu, a dokonce dvě střechy, když započítáme i tu tvrdou akrylátovou, co máte doma, tak bych spíš řek, že tohle je kabrio,“ namítám.

„Hmm, to je fakt. Oni v tom totiž dělají bordel výrobci. Některá firma tvrdí, že nabízí kabriolet, jiná firma říká stejnýmu typu karoserie roadster.“

K tomu okamžitě dodávám: „Aby to nebylo tak jednoduchý, tak je tu ještě spajdr. Spajdr, psáno spider s měkkým i, nebo spyder s tvrdým y, je to samé jako roudstr, psáno roadster. A tím pádem je to totéž jako kabrio. Dvousedadláků bez střechy nebo jenom s nouzovou střechou se dneska moc nevyskytuje.“

„Jo jo,“ přikyvuje, „dyť to říkám, je v tom bordel. Máte pravdu.“

S tvrdým, nebo s měkkým, je to jedno. Jenomže já jsem tady teď skoro s tvrdým, až mě škrtí slipy. Nenápadně si popotahuju kalhoty v rozkroku, aby si toho nevšiml.

„A taky se dřív vyráběly čtyřdveřový kabriolety. To byla paráda,“ pokouší se mě trumfnout v informovanosti, jako by na tom nějak záleželo, a podívá se na mě.

„Ještě dneska se sem tam objeví dokonce šestidveřovej kabriolet. Ale to jsou pochopitelně jenom přestavby na zakázku. Jednotlivý kusy pro pracháče,“ kontruji, aby si nemyslel, že jsem nějaké béčko.

„Vy se v tom ale vyznáte, jak vidím. Děláte v týhle branži?“ ptá se a znovu na mě koukne.

„Vůbec ne. Jenom mám rád automobilový design. Čistě amatérsky, rekreačně. Kolik auto žere, jestli jezdí na plyn, nebo jestli je to hybrid, za kolik vteřin udělá stovku, jestli má náhon vpředu, nebo vzadu, a tak, to mě moc nezajímá. Auta beru z čistě výtvarnýho hlediska,“ objasňuji, ať si zas nemyslí, že ze sebe dělám nějakého odborníka.

„Hm hm, hned jsem vás tipoval na estétský typ,“ vypadne z něj, čímž mě docela uzemní. Podívám se na něj, jestli to myslí pohrdavě, nebo o co vlastně jde.

„Na takový parádní žihadlo se určitě dobře balí slečny, co?“ dívám se na něj, co on na to.

„Slečny nebalím,“ stručně, věcně, bez zaváhání, ale přitom se na mě nepodívá.

„Asi už máte slečnu doma natrvalo,“ pozoruji ho. Ne že bych nebyl dotěrně zvědavý.

„Nemám. A vy?“ protiútočí nečekaně.

„Taky nemám,“ přiznávám čestně a odvážně. Neodpovědět se stejně nedá.

„Myslel jsem si to,“ rozvíjí protiútok s překvapivou razancí.

„Proč? To je to na mně tak vidět?“

Špatná otázka. Prozrazující otázka. Nějak se mi konverzace vymyká z rukou.

„Co myslíte, že je vidět?“ koukne na mě.

„Ale nic.“

„Snad jsem se vás nedotknul,“ kouká po mně.

„Ne. Proč?“

Vždycky když ve filmu jedou vedle sebe dva lidé v autě a kamera je zabírá čelně, divím se, že řidič vrhá na spolujezdkyni nebo spolujezdce tak nesmírně dlouhé pohledy, místo aby koukal na silnici. Připadá mi, že ve skutečnosti by musel při dané rychlosti a okolním provozu už dávno do něčeho vrazit, ale herci jsou zřejmě automobiloví přeborníci.

„Nenabouráme se?“ odvádím řeč jinam a ukazuji očima dopředu.

„Nebojte se mě tolik,“ odvrací oči na silnici.

„No jestli nekoušete, tak co bych se bál.“

„Nekoušu. I když jak kdy,“ zase se na mě podívá a vypadá dvojsmyslně. Mám dělat, že nechápu, nebo co mám vlastně dělat?

Mlčíme. Sjíždí na polní cestu a zastavuje.

„Pojďte se podívat na Vltavu. Tady je ze skály nádhernej rozhled,“ zve mě na vyhlídku.

„Kdybych se zeptal, jestli máte rád sex, byla by to blbost. Protože prakticky každej má rád sex. Kdybych se zeptal, jestli máte rád sex s klukama nebo s holkama nebo obojí, to už by bylo lepší, ne? Jenomže na to se ptát nemůžu. Bylo by to docela dotěrný, co? A hlavně, já už o vás určitou představu stejně mám. Taky máte svou představu o… o mých… dejme tomu… erotických zálibách? Jestli teď řeknete, že jste o tom nepřemejšlel, a budete se při tom rozpačitě dívat na řeku, tak vás odvezu zpátky, zdvořile se rozloučím a víckrát se neuvidíme. Ale jestli řeknete, že také tušíte, o co mi jde, když tady s vámi courám po lese, tak…“

„Tak co?“

Letmo kontroluji pohledem okolí. Jsme tady sami.

„A co kdybych místo odpovědi k tobě přišel a položil ti ruku do rozkroku?“

Než stačí něco říci, udělám to.

„Konečně jsme od dyzajnu pokročilli k tomu podstatnýmu. Vážně je to úleva,“ ulehčeně se usmívá.

Právě když jsem ho vzal kolem pasu, zapraskaly nedaleko nějaké větvičky a mezi stromy se objevily dvě tři postavy.

„Nesedneme si radši do vozu?“ ukazuje hlavou k okraji lesa, kde jsme nechali kabriolet.

Sedíme v otevřeném autě. Ruku mám položenou na jeho stehně. Tváří se zamyšleně a pak se mu obličej rozjasní: „Když jsme sem jeli, byl tam za tou křižovatkou motel. Co kdybysme tam zajeli? Vypadalo to tam docela přijatelně.“

„Dobrej nápad,“ přemítám, „ale určitě by to přišlo draho. Moc se mi nechce platit za dvě tři hoďky plnou celodenní cenu. I když to bude já půl, ty půl, tak by to asi vyšlo dost draho. Měl bych lepší nápad. Jel bys ke mně?“

„Myslíš jako domů?“ vypadá trochu překvapeně.

„Přímo jako domů,“ sleduji, jak přemýšlí.

Podívá se na mě, zase se zamyslí, jestli ho nelákám do nějakého doupěte, kde ho omráčím, okradu a ujedu mu s tím jeho designovým zázrakem, a zas se na mě dívá.

„Neboj se. Já se tě taky nebojím,“ lákám ho.

„Hhh hhh hhh,“ zasměje se, „tak jo no. Když mi slíbíš, že se nemusím bát. Bydlíš daleko?“

„Vlastně docela jo. Napříč přes celý město, ale to se zvládne. S tímhle skvostem,“ pohladím volant. „Ale teď víš co?“ mrknu na hodinky. „Já si teď musím zavolat. Promineš na minutku?“

„Jistě,“ diskrétně se odvrací, ale já stejně vystupuju z auta a poodcházím kousek stranou.

„Haló? Čau, to jsem já. Můžu mluvit?“

„Jo, klíďo.“

„Jak ti to dopadlo na tý komisi?“

„Dobrý, vzali to a bude se na tom dělat. Dokonce, představ si…“

„Tak to je fajn. Ale teď počkej, méďo, to mi řekneš potom. Já teď… hele… budeš teď doma? Přišel bych s jednou návštěvou… s jedním zajímavým týpkem. Chápeš, ne?“

„Cooo? Myslíš jako…?“

„Jo, myslim jako.“

„Páni! A co tak najedou? To už tady dlouho nebylo.“

„No tak přeskočila jiskra, no, dyť to znáš. Tak asi za hoďku bych byl doma. A přivez bych ho. Nehodláš zrovna dneska třeba luxovat nebo něco? Vyhovuje ti to?“

„No jo, ty chrte. To jsem zvědavej, cos to zase schrastil. Čumim.“

„Tak zavři pusu, ať se neposlintáš. Nevadí ti to?“

„Takže budeš mít k dispozici svůj pokoj, předsíň a koupelnu, jo? A hele, jak to vypadá, myslíš, že by to mohlo mít nějaký pokračování? Mám se taky vykoupat, nebo ne? Pro každej případ. Ne, to si dělám srandu. Ale mám se ukázat, nebo mám dělat, že nejsem doma, nebo co jako?“

„Nevím. Je to úplně na začátku. Zatím se nic neděje. Ale myslím, že by se ti taky moh hodně zamlouvat. Všechno normálka a žádnou křeč. Já jen abys to věděl. Asi tak za hodinu jsem doma, jo?“

„Beru na vědomí. Jo a doufám, že víš, co děláš. Rozvážil sis to.“

„To víš, že jo. Ale… No co já vím. Jako vždycky. Co kdo může vědět? Ale vypadá solidně.“

„Tak dobře, divochu. Tak ahoj.“

„Čauves. Jo a má fantastickej auťáček. Úplnej šperk. To budeš mrkat.“

„Ahaaa! Tak na to tě sbalil. Už to chápu. Jasnačka. Ty jak vidíš efektní auťák, tak jsi jak malej kluk v hračkářství.“

„Ale neee, tak to nejni. Von je eště lepší než to jeho auto. Hele, já končím, jo?“

„Tak můžeme,“ zkoumavě si ho prohlížím, když se znovu posadím k němu dolů do vozu.

„Tak sem naťukej adresu,“ ukazuje prstem na displej navigace GPS na přístrojové desce.

Zapnul autopilota, nastartoval a vůz se tiše, plavně rozjel.

„Samořízení je fajn věc. Level čtyři. Můžu ti aspoň šahat na kolínko a při tom neriskuju, že nabourám,“ opravdu mi pokládá dlaň na koleno a přejíždí mi po stehně až ke kapse.

Cestou provádím obvyklý výslech, abych se o něm dověděl co nejvíc. Co dělá, odkud je, stačí přibližně, jestli s někým žije, jestli je to fáro fakt jeho, kolik je mu let, i když vzhledem k tomu, jak skvěle vypadá, je to vlastně jedno, a hlavně, jak to má rád. Orál pasivně, nebo aktivně? Asi obojí, co? Anál? Pasivně, nebo aktivně? A radši něžně, nebo spíš trochu drsně? Nebo hodně drsně? Přemýšlím, jestli je dominantní typ, nebo spíš subík. Výrazně sub, nebo jen normálně tak trochu?

„Eště ti něco musím říct. Hned teď. Abysme ani ty, ani já zbytečně neztráceli čas,“ obracím se k němu. „Víš, já jsem takovej plašan. Celej život mám skoro fóbii z nákazy. Což znamená, že – stručně řečeno – já bez kondomu ani ránu. Chápeš? Když si představíš, co by tě za chvíli se mnou čekalo, tak mě teď klidně můžeš vyklopit někde u zastávky autobusu a adieu, mon cher. Sbohem a šáteček, nebylo nic, a bylo to hezký.“

Čekám, jestli se rozhodne smlouvat, nebo řekne ‘sorry, kámo‘ a opravdu mi zastaví někde u autobusu.

„To jsem fakt docela překvapenej,“ ušklíbá se.

Napíná mě, dává si s odpovědí na čas. Jsem docela zaujat, co z něj vyleze.

„V podstatě racionální postup, vybalit rovnou zásadní podmínku sine qua non. Pochopil jsem to správně?“ pokyvuje hlavou.

„Řek bych, že jo. Já jsem zkrátka takovej zapřisáhlej condom boy,“ čekám, co on na to.

„Tak to jsme dva. Už jsem taky uvažoval, jestli ti mám to samý říct hned, nebo až pozdějc. Tys to vyřešil za mě.“

„Takže souhlas?“ rozjasňuji se.

„Jasnačka, souhlas. Ptát se, jestli jsi zdravej, nemá cenu, protože se to stejně teď nepozná a stejně řekneš, že samozřejmě jsi. Důležitej je ten prezervativ. Takže souhlas.“

„Zdravej sice jsem a předpokládám, že ty taky, a když se zeptám, tak řekneš, že samozřejmě jsi, ale stejně se to teď nepozná. Čili důležitý je, že jsme se dohodli.“

Plácli jsme si dlaní o dlaň, a dokonce se spokojeně objali kolem krku. Snad si toho nikdo v okolojedoucích autech nevšiml.

Po úvodním vizuálním a haptickém tělesném průzkumu jsme přikročili k mazlení. Když jsme jeden druhého náležitě pomuchlali, zachtělo se nám oskulace. Nádherně jsme se líbali. Ústní dutiny vypláchnuté kloktací vodou chutnaly tak nějak stomatologicky. Jako zubní pasta. Překřížili jsme obličeje napříč, jako se to dělá ve filmech, aby nám nepřekážely nosy a abychom do sebe nosem nešťouchali. A byl to požitek. Otevřeli jsme pusy a mazlili se jazykem, sliny nesliny. Potom mě napadla roztomilá čuňárna. Vstal jsem a došel jsem si pro žvýkačku. Několikrát jsem zažvýkal a přitiskl jsem rozevřená ústa na jeho rozevřená ústa. Jazykem jsem mu vmanévroval žvejku do úst a čekal jsem, zda také zapracuje čelistmi. Žvýkal a ušklíbal se.

„Nechutná?“ zajímal jsem se.

„Chutná,“ podal mi zpět žvýkačku vystrčenou mezi zuby.

Jazykem a rty jsem ji od něj převzal, párkrát zažvýkal a zase jsem mu ji vrátil do pusy.

„Jsi prase,“ zachechtal se.

„Ty taky. Nejdřív žvejkadlo a potom něco lepšího. To je taková uvertýra.“

„Máš tady někde slovník, abych si…“

Nenechal jsem ho domluvit a náruživě jsem ho prožvýkával. Olízl jsem mu strniště na nádherné hranaté čelisti, jazykem jsem mu položil žvýkačku doprostřed brady pod spodní ret a zálibně jsem si ho prohlížel.

„Tak ti to sluší.“

Znovu jsem mu slíznul žvýkačku z brady a jazykem jsem se pomazlil s jeho štítnou chrupavkou coby typicky mužským útvarem. Vždycky mi ten nezakrývaný pohlavní znak připadal vzrušující. A pak mě zaujaly jeho prsní hroty.

„Krásný dudlíky,“ polaskal jsem mu je.

„Cože? Dud…,“ vyjevil se. „Takhle mi to eště nikdo nikdy neřek,“ s hlavou na polštáři vrhal oči v sloup.

„Všechno je jednou poprvé, dudlíku.“

Škrábal jsem ho zuby na vztyčených špičkách a pak jsem mu na prsní dvorec jazykem přitiskl žvýkačku. Mazlil jsem se jazykem se žvýkačkou a s jeho prsníkem a on vzdychal. Potom jsem chtěl žvýkačku vzít do pusy a přenést ji na druhou bradavku. Ale najednou jsem zjistil, že ono to jaksi nejde. Dost mě to překvapilo. Žvýkací guma se přilepila na tmavé chloupky kolem jeho prsního dvorce a nešla sundat. To přece není možné. Vzal jsem ji do zubů a chtěl jsem ji odlepit. Nešlo to. Jak to dostanu pryč? Vždyť jsem to tam jen tak přilíznul jazykem. Tak proč to tam tak drží? Zabral jsem za žvýkačku pomocí zubů a… on zařval. Ale tak strašně, že jsem sebou cuknul.

„Aaaaaaau! Co děláš?! To bolí!!“

„Vono to nejde dolů,“ divil jsem se a zkusil žvýkačku znovu odtrhnout. Zařval ještě jednou, a ještě víc.

„Nech toho,“ syčel s obličejem zkřiveným bolestí a pokoušel se oběma rukama odtrhnout pružnou hmotu z prsu. Na co vůbec mají muži prsa? Na cucání. Ale zřejmě ne na žvejkačku.

„Já nechtěl. To tolik bolí? Kdyby sis holil prsa, tak by se to nestalo,“ lítostivě jsem se pokoušel vymlouvat.

„Kdyby sis nevymejšlel kokotiny, tak bych nepotřeboval oholený prsa,“ vrčel, překvapen stejně jako já.

Bylo to, jako když si malé dítě vpatlá žvýkačku do vlasů. Také nejde vyndat. Nakonec jsem mu musel chloupky spolu s vychladlou, ztuhlou žvýkací gumou opatrně ostříhat nůžtičkami z manikúry, což ovšem také nebylo úplně bezbolestné.

V důsledku jeho halekání se potichoučku otevřely dveře a jimi do pokoje vklouzl udivený obličej mého partnera vyjadřující obavu, co se to v mém pokoji děje. Zamával jsem na něj, aby šel pryč, že je všechno v pořádku, ale můj spolusouložník si ho stejně všiml. Když hlava ve dveřích zmizela, s vytřeštěnýma očima zašeptal: „To byl tvůj… ten…?“

„Jo, můj muž. Ale nic se neděje. On je ve svým pokoji a my jsme tady v mým,“ uklidňoval jsem ho.

„A jak to, že je doma? Myslel jsem, že jsme tady v bytě sami,“ divil se.

„No promiň, ale přece ho kvůli tobě nevyženu do biografu na pohádku. Jako děcko. Myslel, že se tady vraždí, když jsi ječel. Tak se přišel podívat. Aby o něco nepřišel, no.“

„Jo. Jasně. Už se ničemu nedivím,“ rezignoval.

Po žvýkačkové lapálii bylo erotické vzrůšo to tam. K procvičování dalších souložných technik už nedošlo. Toho dne už ne. Ale nebyl všem dnům konec. Když jsme nazí šli předsíní do koupelny, šeptal: „A nepřijde tam za náma?“

„To víš, že ne,“ uklidňoval jsem ho. „Jenom se přijde mrknout, jak ho máš velkýho, jinak nic.“

Když jsme se oblékli, zatáhl jsem ho do obýváku.

„Dáš si kafe nebo džus nebo něco?“ nabízel jsem mu.

Do manželova pokoje jsem zavolal: „Pojď si k nám sednout. Stejně jsi už prozrazenej. Potřebuju, abys udělal kafčo. Ty umíš dobrý kafí.“

Bavilo mě, jaké obavy se začaly zračit na tváři mého spolusouložníka.

Můj manželec k nám s úsměvem přišel, s úsměvem jsem ho představil, náš erotický host naprázdno polkl, ale pak se také usmál.

„Máte suprovej auťák. Díval jsem se zrovna z okna, když jste přijeli,“ zalichotil mu můj muž a mně bylo jasné, že si jeho rozpaky pobaveně užívá. Stejně jako já.

„Vy jste tam ale řádili,“ uculoval se na nás dva.

Náš host mlčel a já jsem si zafilosofoval: „Proč vlastně maj kluci prsa? Nespletla se příroda?“

„Co?“ zarazil se můj muž.

„No přece na cucání, že jo,“ rozvíjel jsem dál myšlenku, „asi nám to dumlání připomíná mateřské mléko.“

Mému muži vyskočily v očích otazníky, ale beze slova jen udiveně pozvedl obočí a pootočil hlavu. Host mlčel a upíjel kávu. Kradmo na mě vyhrnul významně vyčítavý pohled.

A potom jsme se já a manžel dali do posilování nově vzniklé trojice. Uvolněné povídání, dráždivé otázky, pohledy, smyslné narážky, úsměvy, dvojsmyslné odpovědi, poznámky na tělo… Jako obvykle…