Vládce

„Pojď blíž, no tak, neboj se.“ 

Díval se do čokoládově hnědých očí, hochovi bylo nejvýše deset. Nechápal. Žádal kancléře, aby najmul mladíka, který mu bude pomáhat. S oblékáním, s jídlem, pitím, drobné věci, u kterých by placeného sluhu uvítal. Před ním se třáslo dítě, v očích čirá hrůza. Vydal se k němu, klučina se nepohnul, jen se opravdu roztřásl, než k němu vládce došel, omdlel. Muž k němu poklekl.

„Hochu, no tak, co je s tebou…?“

Tunika se při pádu odhrnula a on spatřil krvavé rány způsobené bičem. 

„Ranhojiče!“ vykřikl.

Do komnaty vpadli dva strážci.

„Odneste ho do mých soukromých komnat. Opatrně! Je zraněný. A okamžitě mi zavolejte kancléře.“

„Můj pane, kancléř je dnes…“

„Je mi jedno, kde je,“ zahřímal.

„Okamžitě bude zde!“ neodvažovali se říci již ani slovo.

Vstoupil do Velké síně, byla největší místností v paláci. Stěny zdobené nefritem, malachitem a tyrkysem, nádherné mozaiky braly dech. Několik mramorových stolků přeplněných ovocem, na jednom karafa s vodou, v níž se vlnilo několik lístků na hladině. Dlouhé, volné závěsy sahající až na zem se zachvívaly jemným vánkem, za nimi stál štíhlý, vysoký muž v hedvábné, zlatem vyšívané, temně modré tunice. Kolem boků kožený opasek zdobený drahokamy, na něm dýku. Volné kalhoty a pohodlné, sametové, domácí obutí. Černé vlasy ve složitém účesu, v nich vpletené zlaté nitě. Nepohnul se, když kancléř vstoupil, ani po jeho pokorném pozdravu. Mlčel. Ticho bylo tíživé, kancléř to nevydržel.

„Jasnosti, žádal jste, abych okamžitě přišel.“

„Kdo je ten hoch, co mi ho sem dnes přivedl komoří?“

„Líbil se vám?“ vyzvídal s pokřiveným úsměvem ve tváři.

Teprve teď se vládce otočil, černýma očima se zabodl do kancléře a ten pocítil chlad, který ho obestřel, v srdci strach. Něco je špatně, ale co?

„Ty hade, je to dítě. Vyděšené, do krve zbité. Když jsem k němu přistoupil, strachy omdlel. Co jsi s ním provedl?“

„Musel dostat lekci, aby byl povolnější…,“ chvějícím se hlasem odpověděl, teď už to cítil zcela jasně, svůj konec. Pot mu stékal po páteři, ruce se třásly. Udělal chybu, za kterou bude muset draze zaplatit. Myslel si, že když vládce dovolil Henisovi, aby mu byl blíže, než by se slušelo, mladý chlapec vládce potěší. Vždyť přece… nedokončil myšlenku.

„Povolnější!!“ zaburácel jeho pán. „Ano, miloval jsem Henise a jeho ztráta mne stále ničí. Ale Henis byl mladý muž, když jsme se poznali. Muž, který se sám svobodně rozhodl. Byl…,“ nechtěl mu vyjevit své city. „Myslel jsi, že protože jsem se zamiloval do muže, zneuctím dítě?“ 

Hněv, který jím cloumal, už neovládal, dusil se vztekem, měl před očima vyděšené dítě, zbité, s očima plnýma hrůzy. Na místě vynesl rozsudek nad obludou, kancléřem, druhým nejmocnějším mužem své říše. Od toho dne ho již nikdo nespatřil, nikdy se nikdo nedozvěděl, co se s ním stalo. Byl vykázán za hranice říše? Nebo byla trestem smrt?

Vstoupila do komnat svého manžela.

„Můj pane, co se děje?“

Objala ho kolem ramen, on ji něžně pohladil.

„Je mi smutno,“ přiznal svou bolest.

„Vím. Miloval jsi Henise, je mi opravdu líto, že jsi ztratil svou lásku.“

Překvapeně jí pohlédl do očí.

„Víš to?“

„Jako tvoje žena bych měla. Vzal sis mne, i když jsem ze zchudlého rodu. Máme syna, za to jsem ti nesmírně vděčná. Od chvíle, kdy jsem otěhotněla, mne zahrnuješ péčí, dárky, rozmazluješ, ale o mne samotnou nestojíš…“

„Odpusť…“

„Ne, nech mne domluvit, prosím. Staráš se o mne a velkoryse přehlížíš mé soukromí. Byla jsem ráda za vás oba, když jsi našel lásku, a pocítila nevýslovnou bolest v den, kdy Henis zemřel. Už dávno jsem ti sestrou a ty mně bratrem.“ 

Sklopil hlavu, hleděl na své ruce, vše co řekla, byla pravda. Přitáhl svou ženu k sobě, objal, políbil do vlasů.

„Děkuji ti.“

„Mám tě ráda. Jen jinak, než by se na manželku slušelo.“

„Děkuji,“ zopakoval znovu.

Probudil se, záda skoro nebolela, kolem sebe nahmatal nejjemnější pokrývky. Otevřel oči. Komnata byla obrovská, všude zlato, koberce, ozdoby, překrásně zdobené svícny, víc nestihl obdivovat. Na kraji postele seděl vládce, je tedy v jeho komnatách. Ztuhl. To už si muž všiml, že je vzhůru.

„Neboj se, nechci ti ublížit,“ promluvil k němu hlubokým hlasem. A on skoro proti své vůli pocítil klid. 

„Hledal jsem tvou rodinu, aby ses mohl vrátit domů, nepodařilo se. Odkud jsi?“

Co má říct? Že žije na ulici, žebrá a uchyluje se ke krádežím, a za jednu z nich je zde? Vládce čekal, očima se obezřetně díval, čekal na odpověď. Zhluboka se nadechl, řekl pravdu. Co může ztratit? Po celou dobu, kdy vyprávěl o svém životě, ho vládce pozorně poslouchal. V očích byl zájem, nakrčené čelo, pozvednuté obočí občas prozrazovaly jeho pocity. Čím více se do těch očí díval, tím klidnější byl. Nějak vycítil, že tento muž mu nechce ublížit. Na konci už byl vyčerpaný.

„Jak se jmenuješ?“ dostal první otázku za celou dobu.

„Dávali mi různá jména,“ někdy i dost hrozná, vzpomenul si.

„Tedy nemáš jméno, nebo nechceš žádné z těch, jež ti kdy byla přisouzena?“ zajímal se vládce.

„Asi obojí,“ přiznal.

„Mám rád jedno jméno, neznám nikoho v mé blízkosti, kdo by je nosil. Pokud chceš, může být tvé.“

Chlapec mlčel.

„Inar.“

Zvuk jména se mu líbil, neznatelně kývl.

„Tedy jsi Inar. Nyní budeš odpočívat, tvá zranění jsou mou bolestí i selháním. Postarám se, abys byl v bezpečí, pokusím se tak alespoň částečně odčinit svou vinu.“

„Pane,“ polekal se, „vy jste mi neublížil, to přeci…“

„Svá zranění jsi utržil v mém paláci, mém domě. A ten, kdo je způsobil, páchal tuto ohavnost mým jménem,“ mluvil stále tím příjemným hlasem, sálala z něho síla a moc, v mladíkovi ale nevzbuzoval strach.

Vládce vstal. Už chvíli myslel na svého syna. Miloval ho, jak si myslel, že ani není možné. Thabis byl velmi plachý a v paláci postrádal přítele svého věku. Inar byl jeho pravý opak. Myšlenka na to, že by mohli být spolu jako přátelé, se mu zamlouvala čím dál víc.

„Odpočívej, naber sil, promluvíme si později.“

Promluvíme si, Inar se nevěřícně díval na vzdalujícího se muže. Před pár dny byl míň než nic, nyní leží ve vládcových komnatách a pán celé říše si s ním chce promluvit o jeho budoucím osudu. Znavený vším, co se stalo, usnul. Aniž to věděl, když se probudil, byl už někým jiným.

***

„Thabisi, přečti mi to ty, prosím. Víš, že rád poslouchám, když mi předčítáš,“ žadonil Inar.

Patnáctiletý chlapec se usmál na svého o pár let staršího přítele. Trochu ho škádlil, ale Inar už dávno uměl číst, naučil ho vše, co uměl on sám. Musel se usmát.

„Co je?“ zajímal se mladík ležící na zádech na zemi, ruce složené pod hlavou.

„Jen si tak říkám, jestli otec počítal s tím, že tak, jak budu učit já tebe, budeš učit i ty mne.“

„Učit?“ pozvedl obočí.

„Myslím, že by byl překvapen, kdyby věděl, jak zručně otevřu kdejaký zámek. Vůbec všechny dovednosti, jež jsi mi předal.“

„No co, co jsem uměl, to jsem ti ukázal. Sám jsi to chtěl,“ mrknul.

„Co chceš číst?“

„Prosím příběhy, ty… víš které,“ trochu zčervenal Inar.

Všiml si, že i Thabis má červeň ve tvářích. Ten svazek našel Thabis náhodou, byly to milostné verše a příběhy lásky. Vzal knihu do rukou, nemusel se ptát, nalistoval na báseň, kde starý muž vyznává své dávné lásce, jež ztratil jako mladík, vše, co po celý život nosil ve svém srdci. Inar zavřel oči, zaposlouchal se do Thabisova hlasu, představy a sny se mu zhmotnily před očima. Thabis s rudými tvářemi recitoval vyznání, a když po očku pohlédl na Inara, byly jeho tváře ještě červenější a srdce tlouklo rychleji. Často se k té básni vraceli, oba v ní hledali a nalézali otázky a snad i odpovědi. Jen je ještě neuměli vyslovit nahlas.

Poslední verš splynul z Thabisových rtů, stále se díval do knihy, neodvažoval se podívat na ležícího přítele. Inar neotevřel oči, jen pozvolna se mu zklidňoval dech. Nechával v sobě doznít, co rezonovalo jeho myslí. Oba si dopřáli chvilku, než se zase mohli podívat jeden na druhého, mluvit spolu v klidu. A zatímco oni dva si ještě nedokázali odhalit svá srdce, někdo jiný už věděl.

Sledoval ty dva spolu, vnímal lehké náznaky v jejich pohledech, letmých dotecích. Několik nocí už nespal, pročítal zákony, nařízení své říše, hledal cestu, jak změnit… jak udělat je dva šťastnými. Tak rád by navštívil svou ženu v jejích komnatách, ale byly prázdné. Sešel tedy do hlubin paláce, až tam, kde poklidně spočívala v nefritovém sarkofágu.

„Chybíš mi,“ zašeptal. Pohladil nefrit v místě, kde tušil její tvář. Dlouho zůstal. A až tady, v chladných zdech, v její blízkosti ho napadlo, jak dokázat, co chce.

***

Slunce pálilo, byli příliš daleko, než aby obrátili koně k paláci. Věděli však, že nedaleko je malá oáza, v níž mohou přečkat několik hodin, teprve po tom se vrátit. Koně se spokojeně pásli ve stínu vzrostlých stromů. Inar se ohlédl po Thabisovi, to, co spatřil, ho přimrazilo na místě. Mladík se svlékl, nahý se právě vydal do středu jezírka, rozrážel nohama vodu, kapky se kolem něho rozstřikovaly. Byl překrásný. Inar si přestal už dávno cokoliv nalhávat, miloval Thabise. Už nebyli děti, dospěli, a Inar věděl, co se od Thabise očekává. Svatba, manželka, děti. Do téhle rovnice nezapadne a nechtěl mladíkovi jakkoliv komplikovat život. Thabis se ohlédl, jejich oči se setkaly. Inarem projelo ostří, horké, bolavé. Chtěl vejít do vody, obejmout a políbit…, toužil po někom, koho nemůže mít. Byl vděčný vládci za život, který mu dal. Všechny okamžiky vedle Thabise si chtěl pamatovat, bude to to jediné, co bude mít. 

„Nestůj u těch koní, pojď se taky vykoupat,“ zval ho nahý mladík.

„Ne, já nechci,“ jak těžce ta slova vyšla z jeho úst, když celou svou bytostí po Thabisovi toužil.

„Nepovídej, no tak.“

Vyšel z vody, nahý došel k Inarovi. 

„Proč nechceš?“ téměř se o Inara opřel.

„Já…,“ díval se do jasných očí, nezmohl se na nic.

Na rty se mu přitiskly Thabisovy, jemně, nesměle. Pak se odtáhl, jen tak aby si mohli hledět dál do očí. 

„To jsem chtěl už dávno,“ zašeptal.

„Thabisi.“

„Je mi jedno všechno, všechno, co mám za povinnosti, co…,“ sklonil hlavu.

Inar pohladil dlouhé černé vlasy volně padající na mladíkova ramena. Přejel prsty po šíji, přes klíční kost, až celou dlaní přitáhl jeho tvář ke své. 

„Nevíš…, já… nedokážu se tě vzdát, jestli…“

„Nemusíš, nesmíš,“ zašeptal Thabis.

Přitáhl si nahé tělo do náruče, přejížděl po páteři, bříšky prstů vstřebával hebkost kůže. Druhý polibek byl zvídavější, za okamžik se dotkly jazyky. První vzdechy. Položil Thabise do písku, jako závan prvních citů mu v mysli zazněla slova básně. Hořící černé oči sledovaly každý jeho pohyb, jen ten pohled Thabisových očí ho spaloval. Pomalu kladl lehké polibky na boky, pevné bříško, klesal ke slabinám. Zrychlený dech, vzdechy dávaly tušit, že se vydal správnou cestou. Chvěl se, touha po milovaném mu vibrovala celým tělem. Nechtěl spěchat, nechtěl udělat nic, čím by Thabisovi ublížil.

Nemohl uvěřit, že se to stalo. Muka touhy už nedokázal snést, políbil Inara a teď? Leží v písku, který svým teplem nemůže přehlušit horkost polibků, jež kladl Inar na jeho kůži. Chtěl mu patřit, dát vše, milovat ho…, nemohl myslet, přijímal laskání milence. Natáhl ruce, prsty se zachytil hustých vlasů, šeptal jeho jméno.

Když se nad Thabisem vztyčil, vklíněný mezi jeho nohy, viděl v černých očích, co se dělo i v jeho duši. Mladík ovinul nohy kolem Inarových boků. Pomalu vstupoval do roztouženého těla, vnímal každý záchvěv, rukama nepřestával milého hladit. Políbil pootevřené rty.

Nevěděl, jak dlouho ještě vydrží doteky, polibky, jež ho dostávaly na samý okraj, čeho ještě netušil. A náhle se nad ním Inar tyčil, pak do něho vstoupil. Čekal bolest, ale bylo to… nádherné, dokonalé. Byli stvořeni jeden pro druhého, spojení jejich těl i duší. 

Slunce se začalo sklánět, byl už dlouho čas vrátit se do paláce. Oni leželi v písku, Thabis v Inarově náruči.

„Chci patřit jen tobě,“ zašeptal.

„Nikdy to nebude jinak,“ řekl, co cítil, ale strach z vládce nešlo pominout.

Do západu slunce se vrátili.

Vládce je vyhlížel, když spatřil dva jezdce, neušlo mu to. Doteky nebyly letmé, pohledy očí přímé. Nemýlil se. Oni dva se milují. 

„Zavolejte mi Thabise,“ rozkázal strážím a čekal. 

„Pane.“

Poznal podle hlasu, kdo je to. Inar. Usmál se. 

„Inare, mohu to probrat i s tebou. Posaď se.“

Pokynul rukou směrem k pohodlné pohovce.

Thabis šílel, přecházel po místnosti. Slíbil Inarovi, že počká, teď toho litoval. Málem se do komnat otce vydal, když náhle vešel Inar. Ve tváři zvláštní výraz.

„Co se stalo? Inare…“

Beze slova mu podal listiny, jež držel v ruce. Mladík je rychle četl, nemohl uvěřit. 

„Otec, on…,“ vyběhl z komnaty. Inar ho sledoval, nezastavil Thabise. Sám nemohl uvěřit, že by něco takového bylo možné, že by sám vládce…

Pocit štěstí, jistoty byl tak uklidňující. Klesl na kolena, po tvářích mu stékaly slzy, ne ze smutku a bolesti, z radosti, úlevné slzy.

Neklepal, vtrhl do otcových komnat. Ten stál u okna, bylo hned jasné, že na něho čekal. Natáhl ruku s dokumenty.

„Jak dlouho… to přece… to jsi musel chystat dlouho.“

„Roky.“

„Ale.“

„Ještě než jste si to uvědomili, viděl jsem to. Chci ti dát šťastný život a ty bez Inara šťastný nebudeš. Nyní však zákony naší říše dovolují, aby si muž vzal muže. Všechno je v zákonech zakotveno. Můžete se vzít, být spolu vládci této říše. Naše bohatství, zboží, které vyvážíme do všech okolních zemí i přes moře. Armáda, která vždy ubránila hranice. To vše vás dva ochrání.“

„Otče,“ vydechl.

Objal syna, dlouho ho držel pevně v náruči.

„Tvá matka by si přála to samé. Byla to vzácná, láskyplná žena.“

Byla to zvláštní noc. Noc, která vše změnila.

***

Stál u tří nefritových sarkofágů. Otec s matkou spočinuli bok po boku. Podle otcova přání byl po jeho levici uložen třetí sarkofág a v něm, podle nápisů na víku, Henis. Jen matně si pamatoval otcova přítele. Až z jeho dopisu porozuměl, také pochopil, proč otec udělal pro něho a Inara něco tak neskutečného. 

„Thabisi.“

Nemusel se ohlížet, nemusel nic říkat, jen se s úlevným vydechnutím opřel o hruď muže, kterého tušil těsně za sebou. Silná paže se ihned ovinula kolem jeho pasu. Mlčeli.

„Lásko, jsi tu už dlouho, pojď, venku je krásný slunečný den.“

Teprve teď se otočil tváří k Inarovi. Již dávno nejsou mladíky, kteří se políbili v bezpečí oázy. Z Inara se stal statný, svalnatý bojovník, Thabis byl denně zavalen písemnostmi z celého světa. Dohromady, oni dva spolu, vládli říši, která si získala respekt jak na bojišti s vojáky a zbraněmi, tak na bojišti obchodním. Oba prokázali své kvality a země vzkvétala.

„Jsi unavený? Budeš chtít jít brzo spát?“ popichoval Inara, který nesl jméno otcova prapředka, jak se později dozvěděli.

„Myslíš, že když mi je čtyřicet tři let a ty jsi jen o pár mladší, budeš si dovolovat?“

Pevně ho zamkl v medvědím sevření, ale Thabis znal cestu z této pasti. Polibek. Za okamžik se již také jejich rty dotkly. Pohledem se rozloučili se spícími a vyšli do slunce. 

… konec …