Tygřík

Bylo horko i v kamenných zdech a stínu domů, mezi nimiž se krámek ukrýval. I v něm horký vzduch dusil odpočívajícího starce. Těžko uhodnout jeho věk. V dlouhé tunice a volných kalhotách se štíhlá až vychrtlá postava ztrácela. Bílé vousy, odborně ostříhané, sahající na prsa, zcela zakrývaly krk. Vlasy stejné barvy, spojené do v těchto místech neobvyklého copánku zdobeného stříbrnými kroužky. Popíjel vlažný čaj, podřimoval.

Nečekaný zvuk, který doprovázel vpád neznámého návštěvníka, ho rychle přivolal do bdění. Když otevřel oči, spatřil na své podlaze malého kluka, ruce a nohy do krve sedřené pouty, v obličeji čerstvé rány. Než se vůbec pohnul, zaslechl stařec z ulice hlasy. Tvář se mu stáhla hněvem. Ihned věděl, kterému obchodníkovi utekl otrok a také proč. Vyděšené oči zlatohnědé barvy, v jejichž koutcích se třpytily slzičky, ho sledovaly s obavou a lehkou odevzdaností.

Pomalu vstal, nadzvedl velký, těžký koberec, pomalým gestem klučinovi naznačil, aby se ukryl. Hlasy z uličky se přibližovaly, hoch se mrštně nasoukal do malého prostoru.

„Neboj se, jen musíš být potichu. Všechno bude v pořádku.“

Díval se na nečekaného zachránce, do jehož domu vrazil bez rozmyslu. Mluvil tichým hladivým hlasem, v šedých očích se zračil klid. Nemá co ztratit. Když ho chytí, to nejlepší, co ho může potkat, je smrt. A na tu by si asi ještě počkal. Koberec ho zakryl, náhle byla tma, vzduch ztěžkl. Pocítil strach, jenž ho studil, přivolával slzy. Najednou se mu v klíně usadila kočka, opatrně přejel prsty po hebkém kožíšku, nevydala ani hlásku. Zato v krámku začalo být živo.

„Nevběhl sem malý kluk?“ Lovec otroků se ani nezadýchal, v rukou třímal meč.

„Nikdo, pane,“ pokorně odpověděl stařec.

„Nelži, jestli tu je…,“ nedokončená výhružka visela ve vzduchu.

„Pane, prohledejte to tu, celý obchod je vám k dispozici.“

Hoch se zachvěl, co když ho najdou? Kočka v jeho klíně se k němu pevněji přitiskla, přivinul ji k sobě, tvář zabořil do jejího kožichu. Ucítil jemnou, trochu kořeněnou vůni.

Zvuky, které slyšel kolem sebe, byly čím dál hlasitější, přibližovaly se. Nenašli ho. Zůstával schoulený, chlupatého společníka z nervozity silně tiskl. Nereagoval na to, nechal se drtit.

Náhle je zasáhlo světlo, stařec odhrnul koberec. Překvapeně zvedl obočí.

„Ale podívejme, zdá se, že máš ochránce,“ usmál se.

„Jak se jmenuješ? Řekni mi, prosím, své skutečné jméno, ne to, které ti dali.“

„Rune,“ zašeptal.

„Dobře, Rune, počkej tady, hned se vrátím.“

Bez dalšího vysvětlování odešel. Chlapec zůstal na místě, nepovolil stisk, nehýbal se. Trvalo dlouho, než se stařec vrátil. Vypadal spokojeně.

„Pojď se najíst, mám pár placek a ovoce. Tak pojď.“

Natáhl k Runemu ruku, ten se instinktivně stáhl, čekal ránu. Muž ho opatrně pohladil po vlasech.

„Neboj se, nic se ti nestane, tady jsi v bezpečí.“

Pomalu vstal, chlupáč se vysmekl a skočil na zem. Překvapeně zamrkal, nebyl to kocour. Malá šelma jako tygr, jen menší, ale zase o moc větší než kočka.

„Je plachý, bydlí se mnou, ale krom občasného pohlazení na sebe nenechal sáhnout. Ty se mu zřejmě líbíš.“

***

Skoro půl roku trvalo, než Rune přestal uhýbat před očekávanou ranou. Stařec si převelice kontroloval jakékoliv prudké pohyby, nechtěl chlapce děsit. Zranění na těle se zhojila rychle, duše však zůstávala bolavá. Tygřík, jak Geron neobvyklou šelmičku pojmenoval, se od Runeho nevzdaloval. Držel se v jeho blízkosti, v noci ho zahříval. Nikdy nenechal chlapce samotného. Starce změna jeho chování překvapila, byl ale velice rád, že Runeho střeží. I hoch si Tygříka oblíbil, choval ho, hladil a hlavně se na něho usmíval. Byly to jediné chvíle, kdy se Rune usmíval.

Brzo se rozneslo, že starý Geron má v domě nového nájemníka, malého kluka. Řeči se donesly i k těm, kteří se na Runeho prve vyptávali. Když ale krámek neočekávaně přepadli, předložil jim listinu a tím se jich zbavil.

Často na to Rune myslel a po tom, co si na nový život, bezpečí a klid konečně zvykl, se odhodlal.

„Pane, smím se na něco zeptat?“

„Rune, prosím, neříkej mi pane, nejsem tvůj pán a ty nejsi otrok, jsi svobodný, rozumíš?“ prohrábl si vousy.

„Přece vám nemůžu říkat Gerone,“ ošil se.

„Proč ne? Je to moje jméno,“ usmíval se. „Copak jsi chtěl vědět?“ vyzval Runeho.

„Ten… ta listina, když ji viděli, odešli. Proč?“

„V den, co ses tu objevil, jsem šel na trh, koupil otroka ve stejném věku, jako jsi ty a co nejvíce ti podobného. Dostal šaty, jídlo, peníze a svobodu. První lodí, která opouštěla přístav, odplul. V kupní smlouvě je popis a další podrobnosti, včetně popisu zboží. Uvěřili, že jsi můj otrok.“

Natáhl k chlapci ruku.

„Nejsi, můžeš kdykoliv odejít.“

„Chcete, abych odešel?“

„Ne, už bych nemohl být sám, sám bez tebe,“ přiznal.

Váhavě ke starci došel, nechal se obejmout. Nevzpomínal si, kdy naposledy a zda vůbec ho někdo objal. Teplo druhého těla bylo příjemné a pocit bezpečí byl náhle skoro hmatatelný. O nohu se mu opřel Tygřík.

***

Ležel na polštářích, zase mu nebylo dobře, byl unavený, moc unavený.

„Gerone, napij se,“ mladík mu podával misku s čajem, vzal si ji.

„Rune.“

„Odpočívej, zítra ti bude líp. V posledních dnech je moc horko, neměl jsi chodit na ten bazar.“

„To jsem si nemohl nechat ujít. Ty překrásné broušené mísy… a ten rudý koberec s neobvyklými květy je úžasný. Měl jsem takovou radost, když se mi podařilo ho získat,“ zalapal po dechu.

„Gerone…,“ strach mu sevřel hruď, sám se skoro nemohl nadechnout. 

Starý muž ztěžka oddechoval, byl snad ještě hubenější, než když ho Rune poznal. Tehdy byl ještě malý kluk, to už je deset let. Geron mu dal domov, svou lásku, otcovskou lásku. Nikdy si to neřekli, ale Geron byl Runemu otcem a Rune jemu synem. Mladík si neuměl představit, že by to bylo jinak. Nyní měl strach, ne ze samoty jako takové, ale ze ztráty blízkého člověka. 

Geron usnul, sedl si vedle něho, do klína se mu stočil Tygřík. Bezmyšlenkovitě se probíral jeho hebkou srstí, pohled upřený na spícího starce.

Probudil se večer, pozvedl unaveně víčka, spatřil Runeho. Schoulený do klubíčka spal na zemi, přes ramena lehký plášť, Tygříka po svém boku. Geron natáhl ruku, jemně chlupáče pohladil.

„Pohlídej ho, prosím, až tu nebudu. Můj čas se krátí, neodcházel bych s takovým smutkem, kdybych věděl, že je Rune šťastný. Ale on není. Přál bych mu lásku, spokojený život.“ Byl smutný.

Tygřík se postavil na všechny čtyři, najednou vypadal jinak než kdy dřív. Oči se mu leskly, upíral je na starce. V tu chvíli si ti dva, beze slov, řekli všechno.

***

Dva roky uplynuly od Geronovy smrti, Rune zůstal v krámku, staral se o vše tak, jak ho to otec naučil. Bylo mu smutno, jediným společníkem mu byl Tygřík. Mladík často plakal, stýskalo se mu nesmírně. Domov, který mu Geron dal, nemohl a ani nechtěl opustit. Přesto cítil prázdnotu.

Jednoho dne vstoupil do krámku mladík v Runeho věku. Vyptával se a hledal Starce. Rune mu pověděl, kde ho nyní najde. 

„Zemřel? Chtěl jsem mu poděkovat.“

„Za co?“ byl Rune překvapený.

„Jako dítě mne koupil a v tu chvíli mi dal svobodu. Na první lodi jsem odplul.“

Rune pochopil, kdo příchozí je.

V následujících dnech si spolu hodně povídali, sblížili se, jen Tygřík se najednou Runeho stranil. Mladík, Linus, byl milý, o vše v krámku se zajímal, každá maličkost pro něho byla důležitá. Rune mu důvěřoval. Oba je Geron zachránil, pomohl jim, věřil, že jsou jako bratři. 

Rozhlédl se po krámku, kde je Tygřík? Měl o něho obavu a bolela ho náhlá ztráta jeho blízkosti. Pomalu procházel uličkou, spatřil Linuse, už se k němu chtěl rozběhnout. K noze se mu náhle odnikud přitiskl Tygřík, rychle ho chytil a sevřel v náruči.

„Kde jsi byl? Bylo mi smutno.“

Pevně držel šelmičku v náruči, tvář tiskl na krk. A pak zaslechl…

„Je to naivní trouba, ještě pár dnů a zbavím se ho. Pořád si jsme podobní, konečně budu mít pohodlný život.“

Rune začal couvat, opatrně, pomalu se dostával z Linusova dohledu.

„Zbavím se ho…,“ děsilo ho, co tím mohl myslet.

Rozhlížel se kolem sebe, je to jeho domov. Nevěděl co dělat. Komu může říct o pomoc a hlavně co může říct. Jakmile poví pravdu, bude znovu otrok. Posadil se na zem, třásl se po celém těle. Prudká rána ho vyděsila, rychle se otočil, spatřil Tygříka, jak packou přehrabuje barevné kamínky. Přišoural se k němu, dotkl se prsty drahých broušených kamínků, jejichž cenu se neodvažoval odhadnout. Vedle truhličky, ze které se vysypaly, ležely dva měšce, z jednoho se vykutálelo několik mincí.

„Zahlédl jsem Vistena, jeho loď tu ještě je. Když si pospíšíme…“

Rychle do malého koženého vaku dal několik kousků oblečení, spolu s truhličkou a měšci. Na krk si vzal Geronův řetízek s medailonkem, který choval jako památku na něho. Už byl na odchodu, ohlédl se, ještě jednou naposledy vešel, stočil rudý kobereček. V jedné ruce Tygříka, v druhé koberec, rozběhl se k přístavišti. Svou loď stihl.

Rune seděl na palubě, v náruči držel tu divnou kočku, kterou měl Geron ve svém krámku, co se Visten pamatoval. Runeho znal po celou dobu, co s Geronem bydlel. Nikdy se neptal, kde se tam klučina vzal, prostě tam byl. Navíc Geron v jeho společnosti pookřál, Runeho prostě vnímal jako jeho syna. Takže když se přihnal těsně před vyplutím s prosbou, zda může odplout s nimi, neměl důvod mu říci ne. Nezajímal se, proč tak narychlo utíká, velmi ale zvažoval, kde Runeho nechá vystoupit. Ne všechna místa, k nimž se v průběhu plavby přiblíží, jsou dobrá, některá i moc zlá. Ale kdyby se trochu odklonili od určeného kurzu, věděl o místu, které by pro mladíka mohlo být dobrým pro život.

„Rune.“

„Ano?“ pozvedl k Vistenovi tvář.

„Neptám se, před kým utíkáš. Ale jestli hledáš nové místo k životu, vím, u kterých břehů bychom měli zakotvit.“

„Děkuji,“ zašeptal a podával nemalý váček, naditý po okraj.

„Geron byl můj přítel a tebe miloval jako otec syna. Bude mi potěšením ti pomoci,“ gestem ruky odmítl nabízenou platbu. Usmál se na mladíka.

***

Vyšel před malý domek, protáhl se a s radostí se dal do práce. Na slunci, usazený na trávě, splétal barevné provázky do složitých obrazců. Široký opasek byl do večera hotov. Se západem slunce se u jeho domu objevila dívka.

„Rune, ty jsi to stihl, je nádherný.“

Nadšeně vydechla, ihned se přepásala, otáčela se kolem své osy, šťastně se smála.

„Děkuji. Až budou připravené, donesu ti sušené bylinky,“ zavolala už cestou ke svému domu.

Rune se jen usmíval, bylo mu hezky, volně. Ode dne, kdy u břehů vystoupil z loďky, uplynuly čtyři roky. Všichni tu byli laskaví, přijali Runeho s otevřenou náručí. Byl jim vděčný. Zvykl si na klidný rytmus dnů, našel práci, která ho bavila a šla mu. Pletl opasky, vyráběl šperky, pláště i cokoliv jiného. Měl znovu klid v duši, ale něco jako by stále chybělo.

Povečeřel, když usínal, stulil se mu v náruči Tygřík.

„Kde jsi byl celý den?“

Vtiskl polibek na krk šelmičky, Tygřík se k němu pevněji přitiskl.

Bylo mu zle, zima, na těle cítil každou kapku potu, v ústech ho pálilo, krk mu hořel. Nemohl mluvit, nemohl nic. Propadal se do mdlob, snů plných zlých vzpomínek, bolesti a strachu. Odkudsi z dálky zaslechl hlas.

„Neopouštěj mě, zůstaň se mnou, lásko, prosím.“

Hřejivé ruce se mu ovinuly kolem boků a šíje, přitiskly Runeho k teplému tělu. Síla toho, kdo ho konejšil v náruči, ochraňovala, naplňovala, volala Runeho zpět.

Otevřel oči, byl slabý, přetočil se na bok a spatřil… koho? Těsně vedle něho spal muž, odhadem třicetiletý. Rune se nelekl, jen nechápavě sledoval, jak se neznámému v poklidném rytmu zvedá a klesá hruď. Díval se na něho, něco mu bylo povědomé, zná ho, ale odkud?

Náhle spící pozvedl víčka, v měsíčním světle spatřil zelené oči, s barvou vlasů a vůní, kterou znal, konečně mladík pochopil.

„Tygříku?“ zašeptal. „Jak jsi…“

„Rune, já nevím,“ posadil se, oči mu plály zelenými ohníčky. „Viděl jsem, jak ti je, chtěl ti pomoci, ochránit a… prostě se to stalo. Najednou jsem byl člověk jako ty. Mohl tě vzít do náruče, zahřát…,“ sklopil hlavu, rozčepýřené, hnědozlaté vlasy mu částečně skryly tvář.

„Slibuji, že se pokusím být jako dřív, jen mě neodháněj,“ oči upíral na zem.

„Proč bych chtěl, abys byl jako dřív, přeji si tě poznat teď,“ začal se třást, chlad mu sevřel tělo.

Muž ho jemně obejmul, Rune se nadechl jeho vůně, pousmál se.

„Copak?“ nerozuměl ten, co ho konejšil.

„Vzpomněl jsem si, jak jsem tě tiskl k sobě ten den, kdy mne Geron zachránil.“

„Málem mi popraskaly kosti v těle, strach ti dal sílu,“ usmál se i on nad tou vzpomínkou.

„Máš jméno?“

„Ta bylinkářka, co tě chodí pravidelně kontrolovat, mi říká Chetej. Neptal jsem se, co to znamená,“ nehýbal se.

„Chetej, tvé jméno se mi líbí.“

„Rune, nevím, co se děje, já…“

Mladík jemně prohrábl prsty jeho vlasy a přitiskl se k Chetejovi.

„Taky nevím, ale konečně mám pocit, že je všechno správně.“

Chetej Runeho políbil do vlasů, a když mladík zvedl tvář, aby se mohl podívat do jeho tváře, dal mu další polibek na rty. Líbali se dlouhé hodiny, beze slov, schoulení k sobě. Rune usnul jako první, Chetej ho pozoroval ve spánku tak, jak to dělával, ještě když byl Tygříkem. Tak dlouho byli spolu, ale doopravdy až teď. Natáhl ruku, opatrně upravil neposedný pramínek vlasů, Rune se probudil.

„Co se stalo?“

„Nic, jen… vždycky ti padá do obličeje, dnes poprvé jsem mohl…“

Mladík vtiskl lehký polibek do jeho dlaně, ještě těsněji se k muži přitiskl. Únava ho zmohla, znovu usínal, Chetej ho tentokrát do snu následoval. I on to cítil stejně jako Rune, jsou spolu, a tak to má být. Tak to bude už napořád.

*** konec ***