Nazeleno

Arny si už ani nedovedl představit, že by pracoval někde jinde. Knihkupectví bylo pro něho to pravé. Knížky miloval, a i když to neznamenalo, že si v práci bude jen číst, nelitoval. Snažil se mít o prodávaných knížkách aspoň nějaký přehled, takže když přišel zákazník, který potřeboval radu, dovedl mu s klidným svědomím doporučit něco vhodného.

Už jen pohled na regály plné knih v něm vyvolával vzrušující pocit. Různobarevné proužky hřbetů s nejrůznějšími nápisy vyrovnané jeden vedle druhého, nestejné výšky i šířky, pro něho byly jako brány do jiných světů. Světů nekonečných dobrodružství, záhad a napětí, nebo radostí a smutků všemožných postav.

V obchodě měli i část se starými knihami, takový malý antikvariát, a ty ohmatané a často i poškozené výtisky v Arnym vyvolávaly snad ještě větší nadšení. Kdo byli ti, co je četli, co je drželi v rukách? A kam zas půjdou, až si je někdo koupí?

Ovšem musel si přiznat, že v poslední době se na antikvariát v samém rohu obchodu díval ještě i z jiného důvodu. Občas tam totiž zahlédl mladého muže s kaštanovými vlasy, který už tu byl několikrát a vždycky si dlouze prohlížel právě ty staré knížky. Arnymu se zdálo, že se občas po něm podíval. Takový rychlý pohyb očí, jakože nenápadně a náhodou, ale přehlédnout to nešlo. Arnyho to vždycky potěšilo, uvědomil si totiž, že se mu ten mladík líbí.

Včera tady byl zase, a tentokrát už se na Arnyho díval docela dlouho a nepokrytě. V jeho modrých očích jako kdyby se zračila otázka. Nic ovšem neřekl, zaplatil za knížku a odešel.

Arny sám sebe proklínal za svou zbabělost, pochybnosti a váhání. Už dříve se rozhodoval, že něco řekne, ale vždycky mlčel jak zařezaný. A včera zrovna tak, hrdlo se mu stáhlo a dokázal ze sebe vypravit jen pozdrav a poděkování. Co když ten mladý muž už nikdy nepřijde? Třeba jsem propásl hned několik příležitostí se s ním seznámit. Třeba sem chodil jen kvůli mně? Anebo taky ne a jen si něco namlouvám.

Povzdechl si, jen tak pro sebe zavrtěl hlavou a dlaněmi si promnul oči.

„Ahoj,“ ozval se zničehonic nějaký hlas. Znělo to docela blízko.

Arny stočil pohled směrem, odkud pozdrav přišel, a překvapením zamrkal. Před ním stál mladý muž, kterého nikdy dříve neviděl. Přejel ho pohledem a bylo mu jasné, že někoho takového by rozhodně nepřehlédl a nezapomněl. Cizinec vypadal velice neobvykle, vlasy obarvené na zeleno, na sobě tmavé sako nahoře rozepnuté a kolem krku hned několik dlouhých řetízků. Taky se zdálo, že má nalíčené oči. Ovšem Arny si stačil všimnout, že ty oči jsou velice hezké, velké a černé jako uhel.

„Ahoj,“ odpověděl zdráhavě.

Cizinec se usmál a lokty se opřel o pult, za kterým Arny stál. Řetízky přitom lehce zacinkaly. 

„Máte něco o cestování?“

Arny nasucho polkl. Neznámý neměl pod sakem nic, takže pod vrstvou řetízků mohl vidět jeho hladkou kůži na prsou, holou a bílou. Tak bílou, že skoro svítila. Pomalu odtrhl zrak od toho zajímavého pohledu a přikývl.

„Ano. Tamhle vzadu,“ ukázal rukou do vzdálenější části obchodu.

„Díky,“ nepřestával se cizinec usmívat, otočil se a zamířil naznačeným směrem.

Arny se za ním díval a všiml si, že má na sobě velice úzké kalhoty a nízké polobotky. A z nich vykukovaly jasně zelené ponožky, stejné barvy jako cizincovy vlasy. Sladěný je tedy dokonale, pomyslel si Arny. To se jen tak nevidí. Pak k pultu přistoupil další zákazník a Arny musel neznámého pustit z očí.

Ne však nadlouho. Za chvíli se vracel s knížkou v ruce a Arnymu se rozbušilo srdce už jen při pohledu na něho. Jako omámený sledoval, jak ruka s dlouhými bílými prsty pokládá na pult nějakou knížku o Jižní Americe.

„Vezmu si tuhle,“ cizinec se opět tak lákavě opřel o pult. A tentokrát se na Arnyho upřeně zahleděl.

„Jistě,“ donutil se Arny k odpovědi a přejel čtečkou přes čárkový kód na knížce. Ruce se mu slabě třásly. Dělá to cizinec záměrně, když se tak opírá o pult, aby se Arny mohl podívat? Nebo je to jen bezděčný pohyb?

„Já jsem Sid,“ usmíval se na něho neznámý a v úsměvu mu zasvítily bílé zuby.

„Arny,“ odpověděl a vzal si od něho peníze.

„Těší mě, Arny,“ přikývl cizinec hlavou, vzal si knížku a odcházel. U vchodu se ještě otočil, vrhl na něho pohled a zavolal: „Nashle.“ A byl pryč.

Arny dlouze hleděl na vchodové dveře a měl pocit, že se mu to celé snad jen zdálo.

Další den tady byl Sid zas. Arny si ho všiml, jen co vešel do obchodu. Vlasy zelené barvy, pečlivě upravené. Na sobě úzké kalhoty, polorozepnuté sako a spousta řetízků kolem krku. A z polobotek vykukující ponožky stejného odstínu jako vlasy. Procházel pomalu kolem regálů s knihami, přejížděl prsty po jejich hřbetech. Občas nějakou vytáhl ven a pomalu jí listoval.

Arny na něho zíral jako uhranutý. Sledoval, jak bílé ruce drží knížku, otevírají ji a kloužou po stránkách. Občas si Sid jako by nevědomky přejel konečky prstů přes pootevřené rty, snad v zamyšlení. Pak se zarazil a koutkem oka se podíval Arnyho směrem.

Arnyho to vyděsilo a rychle uhnul pohledem. Cítil při tom, jak mu po páteři běží vlna horka. Co to má být? Snad mu Sid něco naznačuje? Cítil potřebu za ním jít a přímo se zeptat, ale pokaždé se zarazil a nic neudělal. Jako ostatně vždy. Nedokázal si přiznat, že je to strach. Mlčky stál a už jen sledoval, jak Sid, s úsměvem na rtech, staví knihu zpátky do regálu a odchází.

***

V příštích dnech se mu několikrát zazdálo, že u vchodových dveří zahlédl postavu se zelenými vlasy, jak nahlíží dovnitř. Do obchodu ale nevstoupil. Podivné. Arny na Sida musel pořád myslet. Kdo to asi je? Cítil z něho něco neobvyklého a vzdáleného. Možná je odněkud ze zahraničí, z jiné země. Ovšem co doopravdy zamýšlí a jaké má plány, tomu Arny nemohl přijít na kloub. Sid určitě do knihkupectví nevešel jen pro nějakou knížku. Vypadalo to, jako kdyby přišel kvůli němu, Arnymu. Co od něho ale mohl chtít, to zůstávalo záhadou.

Nebo si to celé jen namlouvám, protože mě Sid zaujal, musel si Arny připustit. A ve skutečnosti o nic nejde.

Bylo už pozdě a Arny se chystal obchod zavřít. Zůstal tu jako poslední ze zaměstnanců, ale nevadilo mu to. Mezi knihami byl rád, i o samotě. Zrovna si chystal klíče, když se najednou otevřely vchodové dveře a dovnitř vešel Sid. Usmíval se a zamířil přímo k Arnymu.

„Side…,“ bylo jediné, na co se Arny zmohl, jak byl překvapený. Takže přece jen to celé nebyla náhoda.

„Není třeba mluvit,“ řekl Sid tichým hlasem a prstem přejel Arnymu po rtech.

Vlna horka a vzrušení, jinak se to nazvat nedá. Sid mu se zvláštním výrazem hledí upřeně do očí. Černé duhovky se Arnymu vpíjejí snad přímo do mozku. Je možné, aby měly tak tmavou barvu? Arny vidí každý detail jeho tváře, krásně klenuté obočí, dlouhé tmavé řasy, bílou kůži. Vidí i zvláštní tetování, které má Sid pod levým uchem. Nějaký ornament, jak se zdá. Zvláštní, předtím si ho vůbec nevšiml.

Pak jeho pozornost přitahují prsty, ty dlouhé a bílé prsty, kterými mu Sid vjíždí pod tričko a hladí mu kůži na zádech. Potom mu tričko stahuje přes hlavu a háže na zem. Svými rty se přitiskne Arnymu na ústa a opatrně ho líbá, jemně jazykem olizuje jeho chvějící se rty a pak pomalu vjíždí mezi ně dovnitř. Arny mu to vrací, zprvu váhavě a nejistě, ale pak čím dál prudčeji a odvážněji. Sidovy dlaně ho hladí po zádech, po břichu, prsty si hrají s jeho bradavkami, až Arny lapá po dechu. A potom…

Sid přestává s hlazením a sundá ruce z Arnyho těla. Rozepíná mu kalhoty a stahuje je dolů ke kotníkům. Lehce ho hladí v rozkroku přes látku slipů. Kleká si a z látky osvobodí Arnyho penis, úplně tvrdý a napjatý. Rty přejíždí po jemné pokožce, špičkou jazyka se dotýká otvůrku na vrcholu, opatrně olizuje žalud a pak i celou délku odshora dolů a zpátky.

Arny jako kdyby tomu pořád nedokázal uvěřit. Je to jeho splněný sen, sen, který měl zasutý někde vzadu v hlavě, a skoro si ho nedokázal ani připustit, natož zrealizovat. Z obav, strachu a pochybností. Ale teď je tady tenhle cizinec, Sid, a sen se stává skutečností.

A nyní bere Arnyho vztyčené mužství hluboko do pusy, horké a vlhké, vtahuje a zase uvolňuje. Jednou rukou drží penis u kořene a druhou hladí koule. Ano, ještě, myslí si Arny omámeně a nedokáže od té podívané odtrhnout oči. Tělem jako když mu proudí žhavá láva. Sidova hlava pohybující se v pravidelném rytmu, jeho prsty snad všude. Arny začíná přirážet, dívá se, jak jeho penis zajíždí Sidovi do úst, frekvence jejich pohybů se zvyšuje. To už snad nevydržím, pomyslí si, ale v tom Sid přestane, vytáhne si jeho mužství z úst a postaví se. Políbí Arnyho na rty a zašeptá: „Otoč se.“

Za Arnym je pult, otočí se a opře se rukama o desku. Sid mu stáhne dolů i slipy a jeho prsty projíždějí rýhu mezi půlkami. Jsou od něčeho vlhké, možná sliny? Jeden prst přejede růžici a pak vjede do otvoru. Arny zalapá po dechu, to přece… Ale jeho prvotní odpor ustupuje a vnímá už jen záplavu snad ještě většího vzrušení. Uvnitř jsou naráz tři Sidovy prsty a Arny se instinktivně ohne a už leží břichem na desce pultu. Tuší, co přijde dále. Nebrání se, nechce se bránit.

Sid mu dovnitř do těla vtlačí svůj vlastní vlhký penis, postupuje opatrně, aby si Arny mohl zvyknout. Chvíli čeká, pak začíná přirážet. Arny má pocit, že se všechno kolem něho točí, vlny úžasného vzrušení ho zaplavují a přiráží Sidovi naproti. Je to neskutečné, cítí penis uvnitř a prsty na svých bocích, jak ho Sid přidržuje. Arny rukou sevře svoje mužství a přejíždí po něm sevřenou dlaní, rychleji a rychleji a…

Výkřik a vlna vzrušení se láme a on stříká a stříká v dlouhých dávkách přímo na podlahu. Zrychleně dýchá a dále leží na pultu. Cítí, jak Sidův penis uvnitř začíná pulsovat. Když i to přestane, Sid z něho nevystoupí, zůstává uvnitř a lehá si na něho. Čechrá mu vlasy a líbá na záda, pak přejíždí prsty po krku na rameno.

Jako v mlze Arny slyší, jak Sid něco šeptá. Snad že se nemá bát, nebo tak něco. Čeho by se bál? Přece je všechno v pořádku. Ano, všechno bude v pořádku, pomyslí si, a pak už se kolem rozprostře tma.

***

Arny se zvolna probíral. Jak vzápětí zjistil, seděl na židli za pultem v obchodě, hlavu opřenou o desku. Okolo něho byla tma a ticho. Co se stalo? Usnul jsem? Pak si vzpomněl na Sida. Trochu se vzpamatoval, pomalu vstal a rozhlédl se kolem. Nikde nikdo.

Přece se mi to celé nezdálo, pomyslel si. Nebo ano? Prohlížel si pozorně a trochu nevěřícně své oblečení. Večer jsem tady byl přece nahý, vzpomněl si. Sid mi něco šeptal a potom… Už nevěděl. Jestli usnul, oblékl ho Sid? Nebo se oblékl sám a už si to nepamatuje? V hlavě měl zmatek. O co tady jde?

Pak ucítil pod levým uchem svědění. Sáhl prsty na to místo a nahmatal lepkavé vlhko. Co to… Vyděsil se a utíkal dozadu, kde měli toalety. Rychle otevřel dveře, rozsvítil a otočil se k zrcadlu. To, co uviděl, mu vyrazilo dech. Pod levým uchem měl na kůži čerstvé tetování, úplně stejné, jaké viděl u Sida. V tu chvíli se mlha v hlavě rozestoupila a on si vybavil Sidova slova, která mu šeptal tam na pultu.

„Neboj se, vidíš přece, jak je to fajn. Líbí se ti muži, tak není proč váhat. Nepochybuj o sobě. Osudné je se neodvážit…“

Jako kdyby ta slova v něm něco probudila.

Několik dalších dní čekal, jestli se Sid znovu neobjeví, ale neukázal se. Ani náznak zelených vlasů někde poblíž. Ještě chvíli a budu mít pocit, že jsem si to celé snad jen vymyslel. Ale ne, tetování pod levým uchem mu jasně připomínalo, že Sid byl skutečný. A ten zážitek tehdy večer, to také. Arny se při vzpomínce zachvěl. Protože to bylo krásné a současně neuvěřitelné. Ptal se sám sebe, jestli to chce zažít znovu, a sám sobě i odpověděl. Kladně.

Arny koutkem oka zachytil nějaký pohyb. Do obchodu právě vstoupil další zákazník a pomalým krokem zamířil do místa, kde měli antikvariát. Arnymu se při tom pohledu rozbušilo srdce. Byl to ten modrooký mladík, který sem přišel už několikrát a vždycky se na Arnyho díval. Podívá se i dneska?

Upřeně ho sledoval, jak si prohlíží knížky, a v tu chvíli si všiml zvláštní věci. Mladík měl na sobě velice slušivé úzké kalhoty, ale to nebylo momentálně důležité. Mezi jejich lemem a okrajem bot totiž bylo vidět kousek jasně zelené barvy. Arny nemohl uvěřit svým očím a jen zíral. Zelené ponožky, ty stejné, jako nosí Sid. V hlavě se mu rojily myšlenky jedna přes druhou. Zná tenhle mladý muž Sida? Sešel se s ním? Prožil s ním taky takovou noc? Nebo je to jen náhoda?

Mladík už se s knihou v ruce blížil k pultu a Arny se vzpamatoval. Nesmíš se bát, vzpomněl si na Sidova slova. Když byl mladý muž těsně u pultu a podával mu knihu, Arny se usmál.

„Pěkné ponožky.“

Mladík k němu překvapeně zvedl oči, modré až k nevíře. Pak se i jemu na rtech objevil úsměv a prsty levé ruky si zastrčil své delší kaštanové vlasy za ucho.

„Díky. Jsi všímavý.“ Mladý muž kývl hlavou a pak pokračoval: „Pěkné tetování.“

Arny se málem zasmál nahlas. „Jasně, díky.“ Stačil si přitom všimnout, že kůže pod mladíkovým levým uchem je holá a čistá. Tetování žádné.

„Já jsem Tom,“ pokračoval mladík.

„A já Arny. Těší mě, Tome.“ Pořád se usmíval a sdělil mu cenu za knížku.

„Rád tě poznávám, Arny.“ Tom znovu přikývl a z peněženky vytáhl příslušný obnos.

Chvíli na sebe mlčky hleděli. Jak krásné jsou ty oči, pomyslel si Arny. Jako moře a obloha dohromady.

„Tak jo, už půjdu,“ prolomil ticho Tom a vzal si knížku. „Měj se, Arny,“ otočil se k odchodu. Trochu váhavě.

Arny se rozhodl. „Uvidíme se ještě někdy? Přijdeš zas?“ Věděl s jistotou, že ho nenechá, nemůže nechat jen tak odejít.

Tom se otočil, na tváři radostný výraz. „Jistě. Třeba… Třeba bych na tebe mohl počkat, až večer skončíš…?“

Arny pocítil nával nadšení a ještě něčeho. S úsměvem přikývl.

„Dobře, tak večer. Měj se,“ řekl Tom. Pak tišeji dodal: „Budu se těšit.“ A zamířil ke vchodu.

Dokázal jsem to, pomyslel si Arny a hleděl za Tomem, i když ten už byl dávno pryč. Pak se nahlas zasmál. Dneska večer Toma zas uvidí a třeba… Ale ne. Není třeba předbíhat událostem.

Vzpomněl si na Sida. Kdo to vůbec byl? Proč přišel? Chtěl snad něco naznačit, něco ukázat? Tušil, po čem Arny v hloubi duše touží, ale nedokáže si to přiznat, natož zrealizovat?

Arnyho něco napadlo. Obešel pult a vydal se do části knihkupectví, kde, jak věděl, mají cestopisy. Tam v regálech začal hledat. Knížka o Jižní Americe, kterou si tehdy Sid koupil… Třeba v ní něco najde, nějaký náznak. Ovšem, tady ta kniha je. Rychle ji otevřel a začal listovat. Stránky z polokřídového papíru, spousta fotek a kreseb. Nevěděl, co přesně vlastně hledá, jen mu nějaký vnitřní hlas říkal, že právě zde by mohlo něco být.

Ano. Přestal listovat a hleděl na barevnou kresbu na jedné stránce knížky. Popisek u ní říkal, že jde pravděpodobně o zobrazení nějakého božstva, dosud neznámého. Arny si na téměř abstraktní kresbě všiml dvou věcí. Něčeho, co vypadalo jako zelený pokryv hlavy, a pak ornamentu. Úplně stejného, jaký měl Sid a jaký teď má i on sám.

Zvedl zrak od obrázku a nepřítomně hleděl na hřbety knih v regálu před sebou. Přistihl se, že tomu věří. Že Sid nepřišel jen tak, ale proto, aby mu pomohl. Nebát se a překonat zábrany a dosáhnout toho, co by moc rád měl.

Zavřel knihu a postavil ji zpátky do police. Přejel prsty po hřebech knih a pak si pohladil kůži pod uchem, kde měl vytetovaný ornament.

Side, díky.

***

Věnováno Mikymu, adušce a Isiris