Obdarovaný

Poděkoval a s knihami v podpaží vykročil k východu, opatrně je uložil do plátěné tašky. Zabalený v dlouhém kabátě s plátěnkou přes rameno vykročil do chladného zimního podvečera. Líbil se mu sníh zdobící všechno kolem. Zmrzlý, blyštící se ve světle pouličních lamp. S dobrou náladou, i když opatrně, aby neuklouzl, došel k zastávce autobusu. Věděl, že za okamžik se zpoza rohu vynoří osmadvacítka. Měl hezký den, těšil se, až v teple bytu otevře knížku a začne číst.

Před domem byla pořádná ledovka, trochu se zapotil, než se dostal ke vchodu.

„Bydlíte tu? Znáte nějakého pana Horáka? Musím už jet a on pořád nejde,“ neznámý kluk mu vrazil do ruky krabičku s jídlem a byl pryč.

Jirka na to koukal s otevřenou pusou. To si dělá srandu, nebo co? Okoukl schránky, našel pana Horáka. Neměl z toho radost, na druhou stranu nechtěl nikomu dělat problémy. Když mu to jídlo nedá, bude pan Horák o hladu a ten uspěchaný kluk asi neuteče průšvihu. Povzdechl si. Vyjel výtahem, našel podle jmenovky byt a zazvonil. Zaslechl hluk, dveře se rozlétly.

„Říkal jsem, že máte jít…,“ zarazil se.

„Dobrý večer. Promiňte. U vchodu mi dal nějaký mladík tohle," podával mu krabičku s jídlem, „že je to pro vás.“

Muž zcela automaticky sáhl po své večeři. Než ze sebe vysypal alespoň ´děkuju´, byl neočekávaný poslíček ve výtahu. Ještě zavolal: „Hezký večer!“ A byl pryč.

Radim se s brbláním dobelhal do kuchyně. Nandal si jídlo na talíř, hladově hltal. Noha v sádře, štvalo ho to. Takhle blbě si způsobit při nohejbalu úraz, ještě že může dělat z domova. Přemýšlel, toho kluka zná, občas ho tu potkával. Nějak zvlášť ho nezkoumal, prostě se míjeli.

Jirka byl rád, že je doma. Noha už bolela moc, potřeboval si sednout. Rychle se osprchoval a v pohodlném domácím oblečení s knížkou v ruce se usadil na gauči. Natáhl nohy, spokojeně vydechl, ta úleva. Na několik dalších hodin se díky nové knížce octl v jiném světě.

***

Radim vběhl do výtahu, stihl to těsně. Mrknul na číselník, ale jeho patro už svítilo. Zaskočeně se podíval na druhou osobu. Byl to ten kluk, co mu minule donesl jídlo. Zkoumavě ho sjel pohledem, zabalený v kabátě, teplou šálu kolem krku, usmíval se. Radim se pozorně podíval do mladíkových očí, zaznamenal něco. Nestihl ale řešit, co vlastně, klučina sklopil pohled.

„Děkuju za to jídlo minule,“ neobratně začal hovor.

„Není za co.“

Radim se zadíval na naditou tašku visící mu přes rameno.

„Co to nesete?“ trochu drze vyzvídal.

„Knížky, chodím do knihovny.“

„Tak to není nic pro mě, já četl naposled na střední,“ nakrčil čelo.

„Zkuste audioknihu,“ usmál se, rychle v tašce zašátral a něco mu vrazil do ruky.

„Co…?“ nedořekl.

Kluk vystřelil, jak nejrychleji mohl, dveře se už zavíraly. Radim ho sledoval, všiml si, že napadá na levou nohu.

Byl ještě trochu vyvedený z míry, když doma pokládal klíče na stolek u dveří. K nim nečekaný dárek, nebo vlastně půjčku. Vykoupal se, rozhodnutý připravit něco dobrého k snědku. Neodolal, vzal cédéčko do ruky "Marťan". Netušil, že je to kniha, film taky neviděl. Nic neztratím, pomyslel si, pustil audioknihu. Poslouchal při vaření, večeři, mytí nádobí, při odpočinku na gauči a ještě v peřinách si chtěl doposlechnout kapitolu. Musel přiznat, že ho to chytlo. Hned ráno si to zapnul znovu, i v autě na cestu do práce a zpět. Večer. Bavilo ho to moc. Ale když byl konec, uvědomil si, že by měl CD vrátit, jenže komu. Věděl které patro, to bylo všechno.

„Knihovna!“ vykřikl.

Ještě má na vrácení cédéčka čas, myslel si cestou z knihovny, bude si ho muset jít vyzvednout. Jirka myslel na to, jak se asi ten Herkules bude tvářit, až se mu zase objeví u dveří. Byl tak ponořen do svých myšlenek, že do Radima skoro vrazil. Šokovaně se na něho podíval.

„Promiňte, já…“

„To já se omlouvám. Ani jsem se nezeptal, kam vám mám přijít zápůjčku vrátit, ale pamatoval jsem si, že chodíte do knihovny,“ usmál se.

„Kolik dnů tu takhle čekáte?“ zajímal se.

„Popravdě dnes poprvé a hned mám na vás štěstí. Můžu vás hodit domů? Myslím, že máme stejnou cestu,“ znovu ten úsměv.

„To, to není nutný…,“ zajíkl se Jirka.

„Asi není, ale svézt vás můžu,“ teď byl vážný.

„Děkuju,“ vydechl.

***

Na stole chladla večeře, poslouchal detektivku, nesoustředil se. Byl nervózní, kde se mohl Jirka zdržet, proč mu nebere telefon? Začal přecházet po pokoji, nervy napnuté k prasknutí, co se stalo? Už po tisící vytáčel jeho číslo, zvonění mu zvedalo tlak, nic. Radim to nevydržel, vyrazil k Jirkovu bytu. Zvonil, klepal, bez odezvy. Znovu vytočil Jirkovo číslo a uslyšel jeho telefon z útrob místnosti, před jejímiž dveřmi stál.

„Jirko!“ tloukl pěstí, až ho bolela ruka.

Strach ho nepustil, ani když mladík konečně otevřel, Jirka vypadal hrozně. Muž rudý námahou i vztekem bez pozvání vešel.

„Jirko, co se stalo?“ 

„Nic, to nic.“  

Pokoušel se ho odbýt, marně. Radim nepromluvil, Jirka mu pohlédl do očí, couvnul by, kdyby ho už muž nedržel. To ticho bylo horší, než kdyby Radim křičel nebo se vztekal, pod povrchem burácela rozběsněná řeka.

Prohlížel si ušpiněnou bundu, kalhoty na kolenou odřené, potrhané, v Jirkově obličeji jasné stopy zaschlých slz.

„Jirko,“ hlas byl náhle měkký, stopy strachu v něm.

Jen zavrtěl hlavou.

Radim ho vzal za zápěstí, nekompromisně Jirku vedl k sobě domů. Mlčeli, jakmile ale dveře cvakly, probodl mladíka pohledem. 

„Shoď ty hadry a dej si sprchu, promluvíme si potom,“ neznělo to jako žádost.

„To je dobrý…“

„Jirko…, prosím,“ tón Radimova hlasu byl přesvědčivý.

„Tak jo,“ povzdechl si, odšoural se do koupelny.

Sprcha ho příjemně osvěžila, natáhl se pro ručník, ještě se sušil, když si uvědomil, že zmizelo všechno oblečení. Byl tam jen velký župan, zjevně Radimův. Tak to nebylo dobrý, župan byl dlouhý, ale ne dost. Nehýbal se.

„V pohodě?“ ozval se Radim za dveřmi koupelny.

„Jasně,“ spíš zaskřehotal.

Náhle ho ozářil pruh světla, v něm obrys mohutné postavy.

Automaticky sjel k Jirkovým nohám. To, co uviděl, mu vzalo dech. Vykukoval jen kousek lýtka, jizvy byly neskutečné, široké… Vyletěl očima k těm Jirkovým. Nebylo třeba cokoliv říkat.

„Pojď se najíst, věci jsem ti hodil vyprat, ale něco budeš asi muset vyhodit.“

Jindy si u jídla povídali. Jejich zvláštní přátelství trvalo už tři měsíce. Radim poslouchal audioknihy, které mu Jirka pečlivě vybíral. Nejen, že ho to bavilo, pohltil ho jiný svět, Jirkův svět. Častý host, vždy s knížkou v ruce, mu vyprávěl příběhy, měnil jeho pohled na spoustu věcí. Fascinovaně sledoval živou tvář, v níž se zračila každá myšlenka, pocit. Když si všiml, že jedno z Jirkových očí je s nádechem zelené, byl tím uchvácený. Uvědomoval si, že ten kluk ho okouzluje čím dál víc. Přesto se vždycky stáhnul, i při malém náznaku, Radim se tedy držel zpátky. Teď mlčeli.  

Radim váhal, hledal v sobě sílu, odvahu, měl ale pocit, že musí, kvůli Jirkovi. Vstal od stolu, pár kroky se octl vedle mladíka, podal mu ruku. 

„Promluvíme si?“ strach mu svíral srdce.

Jirkova ruka váhavě vklouzla do jeho. Zaplavil ho neskutečný pocit úlevy, na chvilku. Pomalu došli ke gauči, Radim si sedl, Jirka k němu. Něco v Radimových očích ho hřálo, uklidňovalo, opřel se o muže, natáhl nohy. Radim se jemně dotkl jeho tváře, pohladil ještě vlhké vlasy, nic neřekl, neptal se. Dlouho tak setrvali, v tichu, v doteku.

Radim vzal Jirku za bradu, díval se do jeho překrásných očí.

„Co se stalo? Mně přece můžeš říct všechno. A nechtěj vědět, co se mi celou dobu honí hlavou. Netrap mě.“

Trápit, to nechtěl, jen…

„Neviděl jsem je, byli opilí. Nevím, proč si vybrali zrovna mě,“ sklopil Jirka hlavu.

Věděl, proč si ho vybrali, jednou otloukánek, vždycky otloukánek. Jednou za čas si ho někdo vybral, slovní projevy byly to nejmenší.

„To nemyslíš vážně?“

Přitiskl Jirku k sobě, ten tak ucítil Radimův horký dech ve vlasech.

Nepřemýšlel, pomyslná stavidla se zvedla. Vše, co skrýval před světem, hlavně ten večer, večer, kdy na něho táta v opilosti schválně, ze vzteku, shodil peřiňák těsně po tom, co ho pěstí srazil k zemi. Bolest, jež vystřelila až do páteře. Všechno.

Nevěřícně se podíval do Jirkovy tváře. Nedovedl pochopit, jak táta může něco takového udělat svému synovi, dítěti… Před očima mu vyvstal obraz domova, dětství, klidu a pohody, rodiče.

Pohladil Jirku, opět jen lehký dotek, pohled do něžných očí. Chtěl ho chránit, držet u sebe a nepustit. Přitom cítil jeho ostych, obavu. Nikdy nebyl s někým tak křehkým, zranitelným. A zároveň po nikom tak netoužil, nešlo jen o přitažlivost fyzickou. Jirka ho změnil, Radim věděl, že už bez něho nemůže být.

V Radimových očích bylo tolik něhy a ještě něco. Plamínek touhy, který v Jirkovi už delší čas tiše plápolal, se rozhořel. Zalapal po dechu, lehce zaklonil hlavu, najednou byli obličeji těšně u sebe, skoro se dotýkali. Neznámá síla, snad touha, ho postrčila.

Dotek Jirkových rtů byl nečekaný. Hebké, měkké rty se tiskly na jeho. Nejdřív jen lehce, opatrně opětoval polibek. Slabý vzdech a chvění těla v jeho rukou mu dodalo odvahu. Přitáhl si Jirku těsněji k sobě, pronikl jazykem do sladkých úst. Byli pohlceni tímto okamžikem. Líbali se, s největší opatrností se dotýkali, posouvali se po milimetrech. Uplynuly snad hodiny, než se vrátili do reality, překvapeně si hleděli do očí.

Nebyla slova, jež by bylo třeba říct. Muž vzal mladíka do náruče, pomalu s ním došel do ložnice. Uložil rozechvělého Jirku do svých pokrývek.

Kolem sebe cítil vůni, Radimovu vůni. Jirka měl strach, strach jestli je… jestli on. Radim se nad ním tyčil, nahý. Rozložitý hrudník s tmavými chlupy, svaly kam se podíváš, nádherný, dokonalý chlap. Rozhalil župan, pohledem hladil Jirkovo nahé tělo. Mladík zavřel oči, málem i odvrátil tvář, nedovolil mu to. Pohladil Jirku po tváři, jemně líbnul na bradu, další polibek přistál na krku, rameni. Pokrýval celé jeho tělo polibky, někde se zdržel, kůži i olíznul, přejel zuby, jediné místo ignoroval. A zrovna tato část Jirkova těla po jeho péči volala. 

Propletl své ruce s Jirkovými, teprve nyní pohladil jazykem hebounkou kůži jeho penisu. Milencovy reakce byly barometrem v každém záchvěvu, výdechu i zavzdychání.

Mladík se držel mužových rukou, neznámé pocity, doteky mu poskytovaly všechno, o čem do této chvíle pouze snil. A pak se jen propadal do sladkého nevědomí.

Chvíli mu trvalo, než se vrátil do reality. Zmateně zamrkal.

„Kam ses mi ztratil?“ usmíval se Radim.

Jirka se dotkl mohutné šíje, bříšky prstů přejel po napjatých svalech na rukou. Přes hrudník se vydal k pevnému břichu, níž se neodvažoval. Muž ztuhl, mladík si plně uvědomoval, i když netušil, jak to ví, co v něm jeho doteky vyvolávají. Pocítil touhu tu divokou šelmu probudit, vyprovokovat. Rozevřel nohy, zároveň zatnul prsty do hrudi. Radimovy oči hořely, Jirka si ho stáhl k sobě. 

Sluneční paprsky se draly skrz závěsy, moc se jim to nedařilo, pokoj byl zahalený do příjemného přítmí. Jirka se probudil, ne však první. Radim ležel na boku, rukou podepřenou hlavu, díval se na něho, jak rozespale mrká.

Nesklopil před intenzitou pohledu svůj zrak. Naopak se vpíjeli jeden do druhého. Až si ho Radim přitáhl k sobě, Jirka se nechal laskat, hladit. Schoulil se v bezpečí svalnatých rukou, jež se ho s neskutečnou opatrností dotýkaly.

Muž chlapce objímal s vědomím toho, že už nic nebude takové jako dřív. Jirka mu dal nový život, udělal z něho lepšího člověka, obdaroval ho svou přízní, dovolil mu, aby ho miloval. Obdarovaný, šťastný, zamilovaný. Přitáhl si jeho tvář ke své, políbil ho.

„Jirko,“ nenacházel slova.

„Miluju tě,“ zašeptal mu mladík těsně u ucha.

„Já tebe taky,“ sevřel milého silně, snad aby zpečetil svá i jeho slova.

***epilog***  

„To nemyslíš vážně. Jsi blázen,“ třeštil oči do obří krabice.

„Je to dárek, tak to laskavě nekomentuj a měj radost,“ culil se Jirka.

Minivěž s bezdrátovými sluchátky, jednoznačně náhrada za tu starou, která je všelijaká a bez sluchátek.

„Konečně budu moct poslouchat a ty číst, takže tě nebudu rušit,“ Radim pozvedl obočí, „ty lišáku, dárek je pro mne, ale budeš z toho mít něco i ty.“

„Jasně, můžu na tebe skočit zezadu, až to nebudeš čekat,“ to už se Jirka smál jako malý kluk.

Radim ho chytl za ruku, políbil dlaň, vnitřní stranu zápěstí, přitáhl si ho mezi nohy. Seděli na zemi, rozkrájený dort se trošku v letním horku roztékal na stole. Bylo jim to fuk, však on zase ztuhne, až ho konečně šoupnou do lednice. Radim se opíral o gauč, o něho svými zády Jirka, nohy pohodlně natažené. Mladík měl hlavu opřenou o svalnatou paži, ve vlasech a na krku ho laskaly Radimovy rty. Ovinul své ruce kolem té, k níž se přimkl.

Odpočívali, vnímali jeden druhého. Byli spolu už několik let, každou drobnost, malou chvilku souznění si vychutnávali. Nespěchali. Měli jeden druhého. Radim si prohlížel klidnou tvář milého ve svém náručí. Pohladil Jirku po vlasech. Znovu se mu vrátilo, jak se cítil tu noc, kdy se poprvé milovali. Obdarovaný. Usmál se. Nepromarní ani vteřinu, udělá vše, aby byl Jirka šťastný.

„Zase na to myslíš, poznám to,“ ani neotevřel oči.

„Víš, kdo jsem byl, a kým jsem nyní. Ty jsi mě změnil.“

„Nech toho,“ ošil se.

„Jak si přeješ, lásko.“

Jirka zaklonil hlavu, podíval se na něho, jejich rty se setkaly. Krásné letní odpoledne.

*** konec***