Almost Heaven

„Ahoooj!“ zahalekám na Jáchyma už zdálky a zamávám mu.

Neodpoví mi, ale široce se usměje a to mávnutí mi oplatí. Pak mě pozoruje, zatímco čekám, až projede šňůra aut, a když se konečně objeví volnej prostor, rychle přeběhnu silnici mimo přechod a přeskočím zábradlí, abych se dostal na tramvajovej ostrůvek.

„Ahoj,“ pozdraví mě, když doskočím kousek před něj. „Že si nedáš pokoj tady s tím přecházením! Jednou za to dostaneš pokutu,“ sýčkuje úplně stejně jako kterýkoliv jiný ráno. Pravda, občas to prostřídá s tím, že Přechody jsou moc nudný, co, Marťas, nebo třeba s Jednou ti to zábradlí natřu olejem, počkej jenom, každopádně je to už taková naše tradice, tady tyhle jeho ranní průpovídky.

A stejně tradiční jsou moje odpovědi na ně, který se snažím vymýšlet pokaždý trochu jiný, ale stejně poslední skoro rok mají všechny jednu a tu samou pointu. A ani dnešek není výjimkou. To na něj totiž pokrčím rameny a jakoby nic ho informuju: „No, a ty tu pokutu zaplatíš. Protože to ty za to můžeš, že za tebou tak spěchám.“

„Já?“ hraje překvapenýho, ale v očích se mu potěšeně blýská. Moc dobře totiž ví, co dodám. V různých obměnách to dodávám v podstatě pokaždý – a nepřipravím ho o to ani dnes: „Děsně ti to sekne…“ Pak se k němu skloním a potichu, aby to kolemstojící neslyšeli, to dopovím: „A tak tě tu nemůžu nechat stát dlouho samotnýho, víš? Ještě by mi tě mezitím někdo sbalil…“

I když to, v mnoha variantách, slyšel už minimálně tři sta dvacet šestkrát, tolik dnů už spolu totiž chodíme, stejně zase tak roztomile zrůžoví ve tvářích a já na něm vidím, že kdyby to jenom trochu šlo, natáhl by se ke mně a dal mi za ten můj kompliment pusu. Jenže to nejde, na veřejnosti svůj vztah tajíme, takže si o tu pusu budu muset říct někdy později odpoledne v soukromí. No, popravdě, nebudu si o ni muset říkat. Dostanu ji úplně samozřejmě.

Všechno tady tohle si zatím odvysíláme aspoň očima – jeho radost z mý pochvaly, že mu to sluší, moje ujištění, že to myslím vážně, jeho touhu dát mi pusu, moji touhu dát mu pusu, jeho příslib, že odpoledne si to vynahradíme, a moje ujištění, že s tím počítám. No a stihneme to tak akorát, protože to už nám přijíždí osmička, takže se do ní spolu s další spoustou převážně studentů nahrneme, a těch patnáct minut cesty, než musí Jáchym vystoupit na zastávce nedaleko svýho gymplu, prokecáme převážně o nejnovější epizodě naší oblíbený motosérie s Normanem Reedusem, na kterou jsme spolu včera koukali.

Doprovázíme se s Jáchymem pohledem, dokud na sebe vidíme. Když mi jeho postavička stojící na chodníku zmizí ze zornýho úhlu, s povzdychnutím se zahledím na výlohy obchodů, který míjíme, aniž bych ale vnímal, na co přesně se vlastně koukám. Ty zbývající tři zastávky uvažuju nad tím samým, nad čím v tomhle úseku mý každodenní cesty uvažuju už skoro rok: To je taková škoda, že s Jáchymem nechodíme do stejný třídy! Nebo aspoň do jedný školy… Bylo by to taaak skvělý, moct ho vídat i přes den! A setkávat se třeba na obědě… A kdyby chodil do béčka, mohli jsme spolu mít i společný hodiny těláku…

Přistihnu se, jak se usmívám, když si nás představuju, jak spolu hrajeme basket. Nebo jak běháme ty každočtvrteční okruhy na hřišti. No, a potom ve sprchách by… Ehm, Marťas, klídek, ve sprchách by samozřejmě nic nebylo! Ale tak aspoň nějak hooodně nenápadně bych se na něj pokaždý podívat mohl… Úplně ho vidím, jak by ten můj děsně nenápadnej a vůbec ne mlsnej pohled zachytil – a zase by tak roztomile zčervenal…

Pohodím hlavou, abych ty myšlenky zaplašil. Protože přemýšlením o tom se z toho realita nestane, že. Musíme to brát, jak to je, vydržet to ještě ten zhruba měsíc do maturity… No a pak, po prázdninách, až spolu půjdeme na vejšku, tak už to bude o něčem úplně jiným! To už spolu budeme i bydlet…, takže takový společný sprchování si budeme moct dopřát kdykoliv, hmmm…

Na druhou stranu, než abych tu každý ráno skuhral, jaká je škoda, že každej chodíme na jinej gympl, měl bych být spíš vděčnej za to, že jsme se i přesto potkali a seznámili! Přitom moc nechybělo – a mohli jsme se na sebe akorát jednou jedinkrát usmát… a pak už se nikdy znovu nevidět…

***

To bylo loni v lednu. Šli jsme s Jirkou, Milanem a Teem do kina na zatím poslední Marvelovku, která byla mimochodem úplně boží. No a film skončil, najely titulky – a my se škodolibě bavili tím, že skoro všichni už odcházeli ze sálu, aniž by si počkali na bonusovou potitulkovou scénku. Holt v tuhle chvíli se pozná opravdovej fanoušek od toho, co tuhle sérii zase AŽ TAK nežere, haha…

No, takže jsme tam tak seděli a rozhlíželi se, kolik nás tu zbyde tentokrát, většinou nás bývá maximálně deset v celým sále… A tu se v řadě před náma zvedl kluk. Všiml jsem si, že je v kině sám, neměl s sebou ani partu kámošů jako já, ani přítelkyni, což mě zaujalo, a tak jsem si ho pořádně prohlídl. A on se zrovna v tu chvíli otočil přímo na mě a u toho mýho okukování mě načapal. V sále bylo naštěstí ještě pořád relativně přítmí, protože když je ve filmu bonusová scéna, tak se světla nikdy nerozsvítí při titulcích naplno – a tak snad nebylo tak vidět, jak jsem najednou pod tím jeho přímým pohledem zrudl ve tvářích.

Jasně, mohl jsem předstírat, že se jenom tak rozhlížím kolem dokola a on mi padl do oka náhodou, jenže to nešlo. Nedokázal jsem prostě z těch jeho očí odtrhnout zrak. A on… on z těch mých taky ne. A co víc – dokonce se na mě i usmál… Rychle jsem mu to zkusil vrátit, jenže to už pohledem uhýbal a stáčel ho před sebe, aby se snáz protáhl tou úzkou uličkou.

Ve vteřině jsem se rozmyslel, natáhl jsem se k němu a zatáhl ho za tričko. „Počkej!“ sykl jsem potichu.

„Co je…?“ otočil se na mě překvapeně.

„Nejseš zvědavej na bonus?“

„Jakej bonus…?“ nechápal.

„Prostě si ještě sedni a počkej si,“ přestal jsem konečně svírat to jeho triko v prstech a zabořil jsem se zpátky do svýho sedadla.

Věnoval mi ještě jeden nejistej pohled, ale pak mě poslechl a sedl si. A já jsem v tu chvíli začal doufat, že ta přidaná scéna bude stát za to – aby mi ten k sežrání krásnej kluk ještě nevynadal, že kvůli tomuhle si nechal ujet poslední autobus nebo tak něco…

Dopadlo to ale skvěle! V bonusu byly narážky na příští díl, takže se vyplatilo si na to počkat – hned jsme měli s klukama o čem spekulovat. A k mý velký radosti se k nám ten samotář úplně automaticky přidal.

„Dík,“ usmál se na mě znovu, to když jsme se tak nějak všichni zároveň zvedli a zamířili k východu, kde už netrpělivě postávala obsluha připravená uklízet sál. „Vůbec jsem nevěděl, že mám na něco takovýho čekat…“

„Jak vidíš, tak to ví málokdo,“ mávl jsem rozesmátě rukou do prostoru, abych poukázal na to, že je nás v kině už jenom hrstka.

„Ale možná jsme si to měli taky radši nechat ujít, Martine,“ obrátil se ke mně Jirka, „teď z toho nebudu spát, jak to jako zase mysleli…“

„Ty toho moc nenaspíš tak jako tak,“ poplácal jsem ho po rameni.

To už se na nás ale otáčel Teo a hned se s náma dělil o svou vlastní teorii, o co by v příštím dílu mohlo jít – a já si všiml, že se ten hezoun pořád tak nějak drží vedle nás a zaujatě ty naše úvahy poslouchá. „A co ty?“ zkusil jsem ho zatáhnout do hovoru. „Máš taky nějakej tip?“

„Vlastně mám,“ zasmál se, „ale asi na ten film budu muset jít ještě potřetí, abych si to potvrdil – nebo vyvrátil, haha, těch narážek na všechno možný je v něm docela dost… A teď, po tom bonusu, to vlastně zase dává jinej smysl…“

„Počkej, ty už jsi to dneska viděl podruhý?“ chytl jsem se toho, co mě zaujalo nejvíc.

„Jo, no… Vždycky chodím nejdřív na dabovaný třidéčko a pak ještě na anglickou verzi,“ vysvětlil a sklopil u toho oči, jako by se za to trochu styděl.

„Tak to je super! Slyšíte to?“ drcnul jsem do Jirky. „Taky chodí dvakrát! A chce jít potřetí! A to bylo keců, když jsem navrhoval to samý!“

Všichni společně jsme pak za družnýho hovoru došli na tramvaj, a zatímco Milan s Teem hned asi za minutku nasedli do čtyřky a Jirka se vydal na protější zastávku, protože měl namířeno opačným směrem, my dva jsme na osmičku čekali další čtvrthodinu. Nutno dodat, že mi to vůbec nevadilo! Za tu dobu jsem stihl zjistit, že se jmenuje Jáchym a že bydlí jenom o dvě ulice dál než já a že taky chodí do třeťáku na gympl, akorát na jinej, se zaměřením na jazyky, a že to s tou třetí návštěvou kina myslel vážně…

„Hele, a tak… mohl bych se přidat?“ troufl jsem si navrhnout, když jsme se, už v naší čtvrti, pěšky blížili ke křižovatce, na který jsem věděl, že se naše cesty rozdělí.

„Jasně, to bude skvělý!“ zaradoval se a hned vytáhl z kapsy mobil, abysme si mohli vyměnit kontakty.

A když jsme se na sebe ten večer podívali naposledy… a usmáli se… a řekli si „tak zatím“, tělem mi proběhlo takový… hřejivý zašimrání. Jako kdybych už dopředu tušil, že to fakticky bude skvělý. Nejenom to kino. Ale všecko.

***

Do školy se courám, nějak se mi tam poslední dobou moc nechce. Do třídy tím pádem dojdu poslední, a jakmile jen tak na půl pusy ve dveřích zamumlám pozdrav, hned zamířím ke svýmu místu. Jirka tu už od pondělka není, využil toho, že teď už se na nějakou docházku nehraje, a odjel se svým tátou na týden do Londýna, ale Teo i Milan se ke mně hned svorně natočí.

„Čus, kámo… Jak je?“ zeptá se Milan. Sice se na mě usměje, ale i tak mi přijde nějakej skleslej, jako kdyby se mu ten úsměv nedostal až do očí. Hned mě napadne, že je to ze solidarity – je mu stopro jasný, že když mě čeká celý dlouhý dopoledne strávený bez Jáchyma, tak mi asi nijak skvěle být nemůže… Jirka, Milan a Teo jsou totiž jediní tři lidi, kteří o mým vztahu s Jáchymem vědí. Jinak jsem to nikomu neřekl, ani doma… I když Lukáš, brácha, to nejspíš taky vytušil, ale od tý doby, co v září nastoupil na vejšku na druhým konci republiky a vídáme se jenom jednou začas, naše vztahy tak trochu ochladly a na nějaký velký vzájemný svěřování už si nehrajeme.

„Čaute! Hele, furt tak nějak stejně,“ zakřením se na ně – a mohutně si zívnu.

„Zase jsi toho moc nenaspal, jak tak koukám,“ podotkne Teo.

„Na spaní není kdy,“ zopakuju mu svou obvyklou hlášku. Noci totiž často trávíme s Jáchymem na Skypu… Nebo spolu hrajeme nějaký online hry… Nebo se každej u sebe na kompu díváme na další díl nějakýho seroše, ale přitom máme zapnutý i mikrofony a sdělujeme si svý postřehy, když už se holt nemůžeme zrovna dívat reálně spolu. Včera jsme třeba večer koukli na novej díl toho Normana, to jako ještě společně u mě doma, a když mi pak asi hoďku po našem rozloučení zavolal už ze svý postele přes Skype, začali jsme si vybírat i různý starší díly. Sledovali jsme ty Normanovy motovýpravy a přitom jsme znovu rozebírali, jak na podobnou akci vyrazíme v létě spolu… Pravda, bude to jenom hodně vzdáleně podobná akce, protože na rozdíl od Normana nebudeme na motorkách projíždět Státy, ale jenom tu naši domácí kotlinu – ale stejně! Bude to boží! Budeme nezávislí a svobodní a všechen čas bude jenom náš a všechny silnice budou jenom naše… Prostě paráda!!! Kdykoliv na to myslím, mrazí mě z toho v zádech…

„Co ty maturitní otázky, díval ses na to?“ vrátí mě do přítomnosti Milanův hlas. „Jak Libuška slibovala, že to s náma dneska projede – máš to nachystaný?“ sonduje.

„Nemám. Na učení totiž taky není kdy,“ mrknu na něj. On dobře ví, co po večerech s Jáchymem děláme! Ale je mi jasný, že tady ve třídě, kde každej druhej natahuje uši, o tom nechce začínat.

Kluci si vymění rychlej pohled. „Ty, Marťas, a nechceš s něčím nějak helfnout? Přece jenom, do maturity zbývá už jenom pár týdnů… Ať něco zbytečně nezapinkáš!“

„V klidu, jo? Mám to pod kontrolou!“ zašklebím se na něj, ale nedá mi to, abych se k němu nenatáhl a vděčně ho neplácl po rameni. Jako jo, uznávám, maturita je v mých očích momentálně až na posledním místě, ale tak… zbývá ještě měsíc… A Jáchym je ohledně toho v klidu. Z jeho oblíbený průpovídky nějak to dopadne, ještě se nestalo, aby to nedopadlo, jsem si zkraje dělával srandu, ale za ten rok a něco, co se známe, se mi už stihla dokonale vrýt pod kůži!

***

Poprvý mi ji řekl loni koncem března. Loňská zima za nic nestála a jaro přišlo rychle, takže koncem března už jsme neměli doma stání a táhlo nás to ven. S klukama jsme byli zvyklí jezdit na bruslích, Jáchym nás tehdy doprovázel na kole, protože brusle neměl… Ale nebylo to úplně ono. Byl totiž na kole zvyklej jezdit do terénu, kam my jsme s bruslema nemohli. A naopak, my se nejradši proháněli po cyklostezkách nebo chodnících, kde ho to na kole nudilo. Téměř bezvýchodná situace.

Tenkrát už jsme se tak jaksi začali my dva scházet ráno na tramvajový zastávce, i když tehdy ještě ne každý ráno, spíš když to tak vyšlo (pravda, dělal jsem už tenkrát maximum, aby to vyšlo pokud možno pokaždý, ale vyloženě domluvený jsme to neměli, že na sebe budeme nějak čekat). No a jednou, když už ráno bylo jasný, že celej den bude zase slunečnej a teploučkej, jsem mu navrhl: „Hele, a nechceš jít odpoledne zkusit bruslit s náma? Trošku jsem se poptával a zjistil jsem, že můj brácha má doma plonkový brusle… Jak máš velkou nohu?“

Jáchym zase tak lehounce zrudl ve tvářích. „No, velkou… Víš, ale já… no… já to neumím…“

„Na tom nic není,“ mávl jsem rukou, „to je skoro stejný jako bruslit na ledě.“

„Jenže já jsem asi ani nikdy nebruslil na ledě,“ přiznal. „Nebo teda vlastně kdysi jako hodně malej jo, ale kdybych to zrovna nedávno neviděl na fotkách, když si mamka prohlížela starý alba, ani bych si na to nevzpomněl…“

„Na tom ale fakt nic není,“ přesvědčoval jsem ho. „Budeš kolem sebe mít čtyři dokonalý učitele, haha…“

„No právě,“ sklopil oči, „to bude trapný…“

„Ale nebude,“ konejšil jsem ho. A pak mě něco napadlo: „Nebo víš co? Tak co kdybysme nechali kluky, ať si ulice dneska brázdí sami, a spolu zajeli na ten novej in-line okruh? Ten je na naučení úplně parádní! Hladkej povrch, žádný davy překážejících lidí… Prostě si to zkusíš, a kdyby tě to nechytlo, tak tě tam už příště tahat nebudu.“

„Hm, no tak dobře! Ale ty se mnou na oplátku o víkendu vyrazíš někam na kole. Taky jsem trochu sondoval – a táta by byl ochotnej ti půjčit občas svý…“

„To zní jako dobrej plán!“ spokojeně jsem do něj šťouchl loktem. „Teda pokud mě nevytáhneš na nějakou stokilometrovou výpravu. Nebo na nějaký šílený singletraily…“

„A na nešílený můžu?“ uculil se.

„Taky radši ne! Nezapomeň, že jsem na kole neseděl… no dobře deset let!“

„A já jsem na bruslích nestál nikdy!“ připomněl mi. „Ale tak co, ono to nějak dopadne. Ještě se totiž nestalo, aby někdy něco nějak nedopadlo!“

A já mu musel dát za pravdu. Nejdřív vysmátě hned, že je to dobrej postřeh. Pak odpoledne, když ho začalo bavit to bruslení, pak v sobotu, když jsme si úplně skvěle užili asi padesátikilometrovej cyklookruh za městem… A pak jsem mu v tom vlastně dával za pravdu už pořád. S ním totiž skoro všechno vždycky nějak dopadlo. Nějak hezky. Dobře.

***

Ve škole se to táhne, což není nic neobvyklýho. Jednotlivý hodiny si zpříjemňuju tím, že si tajně pod lavicí čtu zprávičky od Jáchyma, jak jinak. Když vedle mě nesedí Jirka, je to o to lehčí – pořád se na mě významně nešťuří, nekope mě do kotníku a podobně. Rovnou vyťukám vzkazík i jemu, jak se má a co zrovna dělá, a do pěti minut mi dorazí série fotek, který by šly nazvat Pohled na Londýn z vyhlídkový plošiny doubledeckeru. Prevít jeden, to se tak někdo má, když jeho táta služebně cestuje po celý Evropě – a může si s sebou brát doprovod!

Na oběd se mi moc nechce, nemám poslední dobou hlad, asi je to těma vysokýma teplotama. Máme z toho s Jáchymem trochu obavy – že jako když je teprve konec dubna a už si to počasí nezadá s tím letním, tak aby se to pak celý nějak neotočilo a v létě naopak nebylo hnusně! To by ta výprava na motorkách neměla takový… kouzlo, no…

„Neblbni a pojď, Marťas, dneska jsou smažený sýrový trojhránky, to si přece nemůžeš nechat ujít!“ lanaří mě Teo, ví, že sýry všeho druhu můžu.

„Ale jo, však já jdu, jenom říkám, že nemám moc hlad,“ usměju se na něj. Ostatně, nemám ani kam spěchat, protože Jáchym má dneska o hodinu delší vyučování než já. Takže zatímco jindy do sebe oběd házím, případně ho teda rovnou vynechám, abysme spolu mohli být o to dřív, tak dneska si můžu dovolit posedět s klukama v jídelně plných čtyřicet minut, jak zjistím při svým častým koukání na displej mobilu.

„Martine, a co kdyby ses k nám dneska zase přidal na bruslích?“ zjišťuje Milan v šatně. „Jak nedávno dokončili tu cyklotrasu kolem řeky, je to paráda! Odtamtud je to už jenom kousek na takový velký parkoviště, kde stojí i stánek s langošema… Bezvadnej okruh, a člověk ani nemusí spěchat domů na večeři!“

„Jo, jenže… Víš, že Jáchym má radši kolo než brusle!“ trhnu rameny. A úplně nejradši má samozřejmě motorku. Ne, Marťo, úplně nejradši mám tebe, zazní mi v hlavě jeho hlas tak zničehonic, až sebou leknutím cuknu.

„No, ehm, to sice jo, ale… To přece neznamená, že už nemůžeš jet nikdy s náma někam na bruslích…,“ zkouší to Milan dál.

„Však já s váma zase někdy pojedu, fakt!“ zvednu k němu hlavu, když si nazuju botasky. „Jenom ne dneska, jo? Už máme jiný plány.“

„To říkáš pořád,“ hlesne Teo potichu a otočí se ke mně zády, aby si mohl zamknout skříňku. Týjo, zdá se mi to, nebo kluci žárlí, že na ně poslední dobou nemám tolik času?

Bezradně se podrbu ve vlasech. „Hele, tak já… Nějak to vymyslím, jo? Dneska už teda ne… Ale co nejdřív, slibuju!“

Jenže ono je to těžký, no. S Jáchymem prostě chceme být co nejvíc sami, to dá rozum… A když jezdíme na kolech nebo na motorkách, tak ani jednomu z toho kluci neholdujou, že by se k nám přidali. Ale tak zkusím Jáchyma ukecat, že výlet na bruslích na takovej pořádně počesnekovanej langoš bysme si s nima udělat mohli, haha! Česnekovou pusu už jsem mu totiž dlooouho nedával!

Když se s klukama před školou rozloučím, pomalu se začnu courat k jeho gymplu. Táhnu se městem, co noha nohu mine, nerad totiž před tou jejich budovou postávám moc dlouho. Je to tam takový… Já vlastně nevím. Možná si tam prostě připadám jenom divně. Ono tam teda čekává víc kluků, ale co jsem si tak všiml, tak všichni čekají na holky, a já potom… A to je jedinej důvod? Fakticky, Marťas? Zase ten jeho hlas! Haha, dneska je Jáchym nějakej ukecanej…

Než se nad tím ale stihnu víc zamyslet, všimnu si na konci ulice kluka, kvůli kterýmu se mi rozbuší srdce rychleji. Jeho poznám pokaždý okamžitě i na dálku – jeho postavu, styl chůze… oblečení… Jeho úsměv, kterej mě i skrz ty metry rozehřívá…

„Ahoj!“ pozdravím ho rozzářeně, když k sobě dojdeme blíž. „Normálně, mezi náma musí fungovat nějaká intuice nebo co! Teď, vteřinu předtím, než jsem tě zahlídl, jsem uslyšel v hlavě tvůj hlas…“

„Jo?“ rozsvítí se jeho tvář potěšeně. „A co jsem ti říkal?“ vyzvídá.

„Já už ani nevím,“ odmávnu to rukou. V jeho přítomnosti se mi všechno ostatní z hlavy prostě maže!

„Jak, nevíš?“ zachmuří se naoko. „Tak já ti tu vysílám životně důležitý vzkazy… Víš, co mě to stálo sil a energie?“

Nakloním se k němu a šeptnu mu: „Já ti to pak vynahradím…“ Pak se zase narovnám a zvědavě se na něj zahledím: „A co podnikneme? Když je tak krásně?“

„No to jsem ti právě vysílal! Že máš zatím popřemýšlet, ve který skříni máš zašantročený plavky!“

„Že bysme si jako zašli na bazén, jo?“ sjedu ho namlsaně očima.

„Nekoukej tak,“ napomene mě se smíchem, pak mi položí ruku na rameno a mírným tlakem mě donutí se rozejít, abysme nepostávali tak dlouho na místě. „A jsi pro? Původně jsem měl teda jiný nápady, ale holky se ve třídě skoro celej den bavily o dovolených u moře a podobně, úplně jsem z toho dostal chuť plavat.“

„To si piš, že jsem pro!“ souhlasím okamžitě. „A nech mě aspoň se koukat, když už nemůžu dělat nic jinýho,“ dodám ještě.

„A co bys chtěl dělat jinýho?“ zeptá se polohlasně, zatímco očima ke mně vysílá naprosto jednoznačnej signál, že moc dobře ví, co bych chtěl dělat jinýho. Protože by chtěl dělat to samý.

***

Byla to neděle. První červnová. Brácha měl čerstvě po maturitě – a zrovna v tu neděli jsme to chtěli celá rodina hromadně oslavit, mamka dokonce upekla Lukášův oblíbenej dezert. Těšil jsem se, měl jsem tyhle příležitostný nedělní oslavy vždycky rád, a navíc jsem věděl, že lepší program bych si stejně nevymyslel, protože Jirka zrovna celej víkend trávil pomáháním rodině svý starší ségry se stěhováním, a Jáchym jezdíval každou neděli na cyklovýpravy se svým tátou.

Jenže krátce po obědě mi od Jáchyma přišla zpráva: „Ahoj Marťo, tak táta polehává na gauči s oteklým kolenem… Nějaká naděje, že by se ti po tý oslavě třeba ještě chtělo někam vyrazit? Nebo nemám čekat a mám jet sám?“

Hned mě začalo nadšeně šimrat celý tělo. S Jáchymem jsem totiž trávil čas čím dál radši – takže teď, když se naskytla příležitost být s ním zase několik hodin o samotě, nemohl jsem si ji prostě nechat proklouznout mezi prsty!

„Brácha, ehm, no… Vadilo by ti, kdybych se z tý tvý oslavy tak po půlhodince vypařil?“ otočil jsem se na Lukáše.

„Ale ale!“ zamrkal na mě chápavě. „A co se ti rýsuje lepšího, randíčko?“

„To zase ne, jenom…,“ začal jsem, ale Lukáš mi to do toho skočil.

„Marťas, klídek, mně to vysvětlovat nemusíš, spíš to nějak šikovně vysvětli mamce, víš, jak si na tyhle společný odpoledne potrpí!“

„No právě,“ vjel jsem si rukou do vlasů. „Nenapadá tě něco?“ visel jsem na bráchovi očima.

„Mňo, myslím, že nejlepší to budeš mít, když řekneš pravdu – že jdeš vážně na rande,“ culil se brácha. „To ti naši neodepřou, haha, naopak ti máti ještě zabalí pro tu tvou slečnu kousek toho dezertu…“

Uznal jsem, že je na tom hodně pravdy – kdykoliv šel na rande Lukáš, naši s tím nikdy problém neměli, teda kromě toho, že po něm pokaždý chtěli odvykládat kompletní životopis tý konkrétní slečny. „Jenže víš, co kolem toho bude keců?“ ošil jsem se.

„To bude, ale jednou to přijít muselo, brácha,“ zubil se Lukáš. „A jsem rád, že jsem se toho ještě dočkal! Že sis to nenechal, až budu na koleji,“ ksichtil se škodolibě.

„Když já o tom zatím mluvit nechci,“ vzdychl jsem.

„Tak o něm zatím nemluv,“ pokrčil brácha rameny, a když jsem k němu překvapeně zvedl oči, jenom se do mě usměvavě vpíjel těma svýma.

„O něm?“ zopakoval jsem po něm konsternovaně. „Jak víš, že… že je… že já…“

„No, zrovna jsi mi to potvrdil,“ mrkl na mě. „Jinak žádný detaily nevím – a ani je z tebe tahat nebudu. A naši by k tomu podle mě přistupovali stejně! Ale klidně jim prostě navykládej něco o nějaký spolužačce, oni ti to spolknou, o nic nejde,“ radil mi.

„Ehm, tak… tak jo… tak dík,“ byl jsem z toho, že brácha takhle rychle uhodl, že jsem na kluky, docela rozhozenej.

Musel jsem se z toho ale honem oklepat, když jsem chtěl před našima ten svůj malinko smyšlenej part sehrát co nejvíc přesvědčivě. A jelikož ten jejich výslech ohledně mý spolužačky nakonec proběhl líp, než jsem čekal, za Jáchymem jsem pak došel v naprosto vynikající náladě.

„No ne, ty úplně záříš,“ všiml si, „co že vám to mamka upekla za dobrotu? Nepřidala tam nějaký speciální koření?“

„Vidíš,“ plácl jsem se do čela, „vlastně jsem ti mohl donýst ochutnat, nabízela mi, ať ti kousek vezmu… Jsem na to pak úplně zapomněl…“

„To neva, ještě bych se pak po tom dezertu nevešel do svýho cyklodresu,“ smál se.

„Prosím tě, tvoje starosti na mou hlavu!“ nedokázal jsem si pomoct, abych jeho postavu sjel pohledem – a on si toho všiml a výmluvně se na mě zakřenil.

Radši jsem rychle odvedl téma hovoru jinam: „A kam vyrazíme tentokrát?“

„Co kdybych tě už konečně vzal na ty traily?“ zadíval se na mě pátravě, co já na to.

„Se tam přizabiju,“ viděl jsem to černě.

„Ale kulový,“ mávl rukou, „když se nerozjedeš jako šílenec, nic ti nehrozí! Jinak bych tě tam přece netahal!“

„To je milý,“ uteklo mi potěšeně.

„Jo, to je hrozně milý – když nechci, abys tátovi zlikvidoval kolo,“ bavil se.

„Ty seš ale!“ ohnal jsem se po něm se smíchem.

„Já vím, děsně milej,“ zazubil se na mě.

„Děsně děsnej!“ opravil jsem ho.

„To je náhodou… taky milý,“ pousmál se… a podíval se po mně tak zvláštně, že… no musel jsem nasucho polknout a ucuknout pohledem…

Vyrazili jsme kus za město, do areálu, o kterým jsem do tý doby akorát hodně slyšel, ale nikdy jsem tam nebyl. Nahoru na kopec jsme se nechali vyvízt lanovkou – a pak mě Jáchym dovedl k velký mapě: „Hele, tak asi pojedeme nejdřív po modrý, hm? Je snadná, jezdí tam i malý děcka… A když se ti to bude líbit, tak pak můžeme dát červenou, ta je středně obtížná,“ doprovázel svý slova tím, že po tý mapě jezdil prstem.

„Ehm, a co kdybych jel dolů tudyma?“ troufl jsem si vzít ho za zápěstí – a ten jeho ukazováček jsem nasměroval na rovnou černou čáru.

„To je přece ta lanovka, co nás sem vyvezla,“ rozesmál se.

„No však právě! Řekl bych, že to pro mě bude nejbezpečnější cesta dolů… Zvlášť, pokud chceš tohle kolo dodat tvýmu tátovi vcelku!“

„To chci – a taky mu ho dodám vcelku, neboj!“ Pak si začal utahovat popruh na helmě. „Pojedu před tebou, jo? Pomalu, neboj. Už několik dnů nepršelo, dráha bude úplně suchá… Prostě si to užij, hm?“

„A když to sjedu bez úhony, dostanu nějakou odměnu?“ zjišťoval jsem.

„Jo. Další cestu lanovkou nahoru – a tentokrát jízdu po červený dolů,“ bavil se.

„No dobře. A když sjedu i tu červenou?“ nedal jsem se.

„Tak to by asi nějakou odměnu chtělo,“ křenil se na mě. „Co by sis tak jako představoval?“

„Pusu,“ vyhrkl jsem dřív, než jsem sám sebe stihl zarazit. Ani nevím, co to do mě vjelo, že jsem se cítil tak… tak odvážně a rozjařeně. Možná mamka do toho dezertu vážně zapekla něco povzbuzujícího, haha… Anebo mě tak nadopoval ten rozhovor s bráchou – jako by ze mě cosi spadlo, když jsem najednou mohl před někým nahlas říct, že jsem na kluky. I když to bylo jenom v náznacích… a odbylo se to dvěma větama…, tak mi to prostě vlilo do žil plno nové energie… a taky jakési naděje… No, a možná, možná jsem se prostě cítil takhle nadšeně a rozjásaně čistě proto, že jsem byl s Jáchymem. V jeho přítomnosti. Pod vlivem těch jeho úsměvů… a hřejivých pohledů…

Jedním z nich mě propaloval i po tý mý celkem přidrzlý žádosti. Protože co si budeme povídat – v tý době jsem ještě nevěděl, jestli je vůbec taky na kluky. Měl jsem prostě jenom takovej mlhavej dojem, že by mohl být na stejný lodi. Měl jsem dojem, že je mu v mý společnosti stejně dobře jako mně v tý jeho… A taky jsem měl dojem, že se na mě usmívá trochu jinak, než jak se usmíval třeba na Jirku a Tea s Milanem, a že na mně spočine očima vždycky o něco dýl a že…

No prostě, ukázalo se, že všechny ty mý dojmy byly správný. Jeho úsměv se, jakkoliv se to zdálo nemožný, ještě víc rozzářil, a Jáchym mi potichu řekl: „Tak to by ses měl teda fakticky extra hodně snažit.“

A já jsem se snažil. Fakticky extra hodně moc. Teda co se týče těch trailů jako takových, tak to jsem se zase ani tak snažit nemusel, ono vážně nebylo nijak těžký je sjet, ale… no… když se mi v hlavě pořád dokola honily představy tý naší pusy, tak se celkem divím, že jsem se nevysekal v první prudší zatáčce čistě jenom proto, že bych si spletl levou a pravou brzdu, haha…

A Jáchym to musel mít dost podobný, řekl bych, protože zatímco jsem si během posledního kilometru tý červený tratě lámal hlavu, jak si o tu pusu znovu říct, aby to přitom nebylo trapný, tak sotva jsme minuli tu dolní stanici lanovky, tak Jáchym jel pořád dál a dál až na parkoviště, kde pak zastavil za jednou dodávkou, kam na nás nebylo skoro vůbec vidět. Kolo položil na zem, rychlým pohybem si sundal helmu a pohodil ji na to kolo a pak, aniž by mi dal šanci udělat to samý, si stoupl těsně ke mně, položil mi dlaně na tváře – a přisál svý rty na ty mý.

Tehdy jsem to začal počítat. Sedmýho června. Den první.

***

Zajedeme si tedy každej domů pro plavky, naštěstí ty svý nikde zašantročený nemám, najdu je hned na první dobrou, a pak s Jáchymem pěšky vyrazíme do nedalekýho sportovního areálu, jehož součástí je i krytej bazén. Lidí je tu takhle odpoledne dost, i když do víkendovýho nátřesku to má daleko. Nám je to ale jedno – i kdyby nás tu bylo jenom pět a půl, stejně bysme si nedovolili se k sobě nějak víc mít, takže prostě jenom plaveme tam a zpátky, nad vodou, pod vodou, na zádech i kraulem, skočíme si pár šipek a měříme si, kdo z nás se vynoří dál… A u toho všeho se vzájemně mlsně okukujeme. Hodně mlsně. Kruci. Naši budou dneska sice už doma, než se tam, celí uondaní z toho tříhodinovýho pobytu ve vodě, doplahočíme…, ale tak třeba bysme si i tak mohli na nějakou rychlovku troufnout…

Když do konce naší předplacený trojhoďky zbývá asi dvacet minut, doplaveme do hluboký části bazénu, kde není tolik lidí, jenom kolem čas od času někdo proplave. Lehneme si tam na vodu na záda, kousek od sebe, a zatímco zlehka hýbeme rukama, abysme se udrželi nad hladinou, občas se naše dlaně letmo dotknou. Omylem. Náhodou. To kdyby se někdo ptal.

„Marťas, a co budeme dělat zítra?“ nadhodí Jáchym.

„Hmmm,“ zasním se, ale pak si vzpomenu: „Vlastně kluci říkali, že jsme s nima už dlouho nebyli bruslit.“

„Hm, to jsme nebyli,“ souhlasí. „A taky jsme už dlouho nejeli na motorce,“ dodá.

„Hm, to jsme nejeli,“ souhlasím pro změnu já a vyčkávám, co z něj vypadne dalšího.

Povzdychne si. „Tak co kdybysme zítra šli bruslit – a v neděli vyrazili na motorkách?“

Teď si povzdychnu já. Už v neděli…?

Nemusím to ani říkat nahlas, Jáchym pozná, co se mi honí hlavou. „Ty už se na tu naši letní cestu netěšíš…?“ zeptá se potichu.

„To si piš, že se těším!“ vyhrknu a moje prsty ty jeho na chvilku sevřou. Omylem a náhodou, samozřejmě. „Jenom prostě… Však víš.“ A v páteři mě zamrazí.

„Nemůžeš už nikdy nesednout na motorku kvůli jedný nehodě,“ hlesne. „Nebo spíš… skoronehodě,“ opraví se.

„Tys… tys to neviděl,“ hlesnu já. Protože to ty jsi jel přede mnou. To o tebe se to auto otřelo. Já jsem to viděl v přímým přenosu! Jak jsi zakolísal, jak jsi užuž ztrácel balanc… Děsně jsem se lekl, fakt děsně, v tu chvíli jsem měl dojem, že se ve mně zastavil život, bylo to… bylo to hrozný, doteď z toho mám noční můry! A od tý doby jsem na motorce neseděl. Už je to pětadvacet dní… skoro měsíc… a já pořád hledám nějaký výmluvy. Ale začínají mi docházet.

„Neviděl, no. Já jsem to akorát chvilku cítil,“ řekne – a já z jeho hlasu slyším úsměv, protože on z toho má prostě srandu. Teď už z toho má srandu.

„Blbečku,“ drcnu do něj tak silně, až na chvilku zahučí pod vodu.

„Hej!“ prskne, když se vynoří, vzápětí mě popadne za zápěstí a taky mě stáhne pod hladinu. A já toho využiju a uplavu mu, uplavu od tý zákeřný vzpomínky a od toho jeho přesvědčování, že čím dřív si sednu na motorku znovu, tím líp. A taky, že čím dřív se přestanu těm vzpomínkám vyhýbat, tím líp. Víš, kolikrát jsem si už namlátil na těch singletrailech? Zase ten jeho hlas v mý hlavě, ani pod vodou mu neuteču! V sedmý třídě jsem si tam dokonce zlomil ruku! A stejně jsem na ně vždycky jel znovu! A ty se teď jako chceš vzdát něčeho, co tě baví? Ty chceš vzdát tu naši naplánovanou cestu? A co ještě chceš všechno vzdát, Martine? Kvůli jedný nehodě?

Vynořím se nad hladinu a hned se otočím a začnu se rozhlížet, kde Jáchym zůstal. Na poslední chvíli si všimnu barevnýho fleku pod mýma nohama – a rychle povyskočím a začnu šíleným tempem plavat pryč, aby mě nedohonil. Ani si nevšimnu, že vlítnu do dráhy jednomu chlapíkovi, rozesmátě na něj hodím přes rameno omluvu a pak plavu dál, k protější stěně bazénu, k žebříku.

„První!“ zakřením se dolů na Jáchyma z vrchní příčky, zatímco on se teprve rukou chytá zábradlí.

„Ale jenom proto, že kdybych tě utopil, tak by mě dneska neměl kdo pozvat na večeři,“ culí se, když leze nahoru.

Napřáhnu k němu ruku, a když vloží svou dlaň do té mé, vytáhnu ho k sobě. „Nevykládej,“ řeknu potichu, když konečně stojí vedle mě, a než jeho dlaň pustím, pevně mu ji stisknu. „Vsadím se, že už ve sprchách by mi tě někdo sbalil, kdybych tam na tebe nedohlížel,“ šeptnu.

Zase se zatváří tak roztomile potěšeně, jeho oči ke mně vyšlou, že mi sice nevěří, ale zároveň že se mu líbí, když mu to říkám. Nikdy mě to nepřestane bavit – vyloženě to miluju! Dělat mu radost… a v jeho očích si pak číst, že mu to radost fakt dělá…

„Radši už pojď, ty dohlížiteli,“ rozejde se se smíchem k šatnám.

„To je pěkná přezdívka,“ zařadím se vedle něj. „Tak to já tě na tu večeři teda pozvu.“

„Jenom na večeři?“ mrkne na mě, v očích se mu uličnicky zableskne.

„A na dezert samozřejmě,“ doplním.

„Ten od tvý mamky, jo?“

„Ten jsem tak úplně nemyslel, haha, ale jo, jestli chceš, dostaneš i kus zákusku,“ slíbím mu.

„Já bych radši ten, cos myslel,“ pronese potichu.

„Dostaneš všechny zákusky, na který si ukážeš,“ ujistím ho stejně potichu.

Na to už nic neřekne, jenom se do mě vpije pohledem. Ne, nikdy mě to nepřestane bavit. Miluju to. Miluju ho.

***

Byla to druhá půlka července. Naše pětice vyrazila na týden k nedaleký přehradě pod stan. Stejně jako o rok dřív… Teda, kecám. O rok dřív jsme byli čtyři a já jsem sdílel stan s Jirkou. Tentokrát nás bylo pět – a já jsem byl ve stanu s Jáchymem. O rok dřív jsem si užíval to plavání v přehradě a výšlapy po okolí a to večerní popíjení s novýma známýma u táboráků, a noci jsem si v podstatě nepamatoval, protože jsem je prospal jako zabitej. Tentokrát jsem si užíval to plavání v přehradě, výšlapy po okolí, večerní táboráky – ale úplně nejvíc jsem si užíval ty noci. Pamatuju si z nich každou tu probdělou vteřinu, každou tu promilovanou minutu, každou tu prolíbanou hodinu, každou tu prošpitanou procházku ruku v ruce, to koukání na hvězdy, to noční plavání… a to už se znovu dostáváme k těm promilovaným minutám a prolíbaným hodinám…

Kluci z toho všeho samozřejmě měli srandu, jasně, že si nemohli odpustit všechny ty vtípky a narážky, to by bylo krutý jim to nedovolit, ale zároveň byli úplně skvělí. Třeba když si jeden celodenní výšlap naplánovali jenom pro sebe, s tím, že se prý s Jáchymem musíme taky někdy dospat, haha. No, tak jsme se dospávali asi do oběda… a zbytek dne jsme měli jenom pro sebe. Šli jsme se osvěžit do přehrady, pak jsme se zase utíkali zahřát do stanu… A pak jsme jenom tak leželi na spacácích přitulení jeden k druhýmu a užívali si, že nic a nikam nemusíme a že všechen čas je jenom náš a že celej svět nám leží u nohou a…

„Víš, co by bylo skvělý?“ zavrněl mi Jáchym do hrudníku.

„Povídej,“ vyzval jsem ho líně, aniž bych otevřel oči… nebo aniž bych se mu prsty přestal probírat ve vlasech.

„Udělat si řidičák na motorku… a za rok, po matuře, vyrazit na celý léto někam na cesty.“

„Úplně na celý léto?“

„Úplně na celý,“ mrmlal. 

„Jenom my dva?“ ujišťoval jsem se.

„Jenom my dva,“ předl… a znělo to tak utahaně a zároveň tak zatraceně smyslně, že jsem se musel posunout níž, abych svými rty dosáhl na ty jeho.

„A kam… kam bys chtěl… jet?“ vydechoval jsem do toho polibku.

„Do Ameriky,“ vzdychl vzrušeně.

To mě rozesmálo, takže jsem se od něj na chvilku odtáhl: „Něco bližšího a dostupnějšího bys tam neměl?“ zadíval jsem se mu zblízka do očí.

„Jo, no… Alpský průsmyky,“ zamručel a ten další polibek ukradl on mně.

„Tak průsmyky,“ šeptal jsem, zatímco jsem rukama putoval po jeho nahým, příjemně upoceným těle.

„Průsmyky… ach…,“ oplácel mi to hlazení, zatímco svoje nohy proplítal s těma mýma… nebo vlastně… možná jsem já svoje nohy proplítal s těma jeho…

„Hele, a co kdybysme… aaach… co kdybysme úplně nejdřív projezdili Česko?“ zajel jsem mu dlaní na zadek… a zároveň jsem pohnul pánví, abych se na něj víc natiskl.

„Tak jooo…,“ vzdychl rozdrážděně.

„Víš jak, musíme na to jít pomalu… a postupně…,“ otíral jsem se svým rozkrokem o ten jeho. „Nejdřív řidičák…“

„Jo-o,“ zalapal po dechu a začal mi svými rty opečovávat krk… a bradu… „A pak motorky…,“ špital.

„Přesně,“ líbnul jsem ho na tvář, dlaněma jsem mu pevně stiskl půlky. „Pak výlety po Česku…,“ olízl jsem mu nos.

„Hmm,“ vrtěl pánví, zatímco mi rukama přejížděl po páteři, „pak po Alpách…“

„Jooo,“ nasál jsem do sebe trhaně trochu kyslíku, „a pak Amerika…,“ doputoval jsem mu dlaní do rozkroku a začal ho tam laskat.

„Ach,“ zlehka mě kousl do ramene.

„Všechno bude,“ broukl jsem mu do vlasů.

„Miluju tě,“ vydechl zdánlivě mimo téma…, ale přitom neexistovalo nic, co by se do toho momentu hodilo víc.

„Taky tě miluju,“ pošeptal jsem mu do ucha… a samotnýho mě udivilo, jak přirozeně a samozřejmě a lahodně to znělo. Tak přirozeně a samozřejmě a lahodně, že jsem od tý chvíle nevynechal jedinou příležitost, abych mu to nezopakoval.

Den čtyřicátej druhej. Den, kdy nám celej svět ležel u nohou… a nebe nám právě spadlo do klína.

***

Když se u nás v předsíni zujeme, usměvavým gestem pošlu Jáchyma ke mně do pokoje, zatímco sám zamířím do kuchyně, kde překvapivě kromě mamky najdu nad kafem sedět i Lukáše. „Čaute… Vezmu si jenom nějaký pití a zase mizím,“ natáhnu se do skříňky pro dvě skleničky.

„Ahoj, Marťo… Mizíš? Kam? Vždyť přijel Lukáš…,“ upozorní mě mamka zmateně.

„Vidím, no a?“ otevřu ledničku a vytáhnu krabici s džusem. „Snad tu pár dnů zůstane, ne? Brácha, sorry, ale teď se ti věnovat nemůžu, když mám návštěvu!“ zakoulím významně očima, že jako nechápu, jak by si to představovali. Mám tu s nima vysedávat v kuchyni – a Jáchyma zatím nechat samotnýho v mým pokoji?

Se skleničkama v jedný a džusem v druhý ruce zamířím k sobě, ještě ale zaslechnu mamku, jak si směrem k Lukášovi povzdychne: „No, a takhle je to pořád…“

Jáchym se zatím uvelebil na koberci, zády se opírá o skříň a s širokým úsměvem mě pozoruje. Pokynu k němu těma skleničkama, jako jestli nemá žízeň, ale jenom zavrtí hlavou, takže ten náklad odnesu ke stolu.

Vtom se ozve zaklepání na dveře, a aniž bych stihl zareagovat, rovnou se otevřou a dovnitř vejde Lukáš.

„No brácha?“ zdvihnu na něj obočí. „Co to má jako…“

„Musím s tebou mluvit, hned,“ přeruší mě a užuž za sebou ty dveře zavírá, když najednou se dovnitř natlačí i mamka.

„Luki, ne, nech ho! Uděláš to ještě horší! Počkej, až se…“

„Ne, mami! Jdi, nech nás!“ začne ji brácha z mýho pokoje vystrkovat. „Horší už to bejt nemůže, copak to nevidíš? Nech nás. Musím to s ním probrat, jasný?“ konečně se mu povede ji vyšoupnout za dveře a zavřít za ní.

Hodím okem po Jáchymovi, ten už po mně vyplašeně pokukuje. Co se to sakra…

„Lukine, co blbneš? Co ti hráblo?“ obuju se do bráchy.

Konečně se otočí ke mně – a vpije se do mě tak vážným pohledem, až sebou mimoděk cuknu. „Martine, sedni si. Musím s tebou mluvit.“

„Ale…,“ chci upozornit na to, že teď se to zrovna vůbec nehodí, jestli si jako nevšiml, ale Lukáš mě popadne za ramena a nekompromisně mě dotlačí k mý posteli, kde mě donutí si sednout. Pak si přede mě přidřepne, ruce mi položí na kolena… zvedne ke mně pohled… a já si všimnu, jak má oči najednou zvlhlý…

„Ježíši,“ vyděsím se, „brácha, co je? Co se stalo?“

„Marťas, tohle… Takhle to dál nejde… Takhle to dál nejde, slyšíš? Musíš s tím přestat, hrozně si tím ubližuješ,“ spustí, jenže… mně to vůbec nedává smysl.

„Co nejde? S čím mám přestat?“

„S tím, že… Jáchym… Jáchym tady přece není…,“ vypadne z něj – a dvě slzy se mu překulí přes hradbu řas a začnou mu pomalu týct po tvářích.

Zvednu hlavu a zadívám se k tý skříni, kde ještě před chvilkou seděl Jáchym, ale teď je tam fakt jenom prázdný místo. Zmateně zamžikám. „No tak… Asi si odskočil… Tady asi nechtěl překážet, když jste sem tak vpadli…,“ přemýšlím nahlas, a jo, dává to smysl, dává to dokonalej smysl, tak proč se mi najednou začíná tak svírat žaludek? Proč mi najednou srdce tak panicky poskakuje v hrudníku?

„Ne, Marťo, Jáchym tu není vůbec, dneska sem s tebou nepřišel… Ani včera… Jáchym měl přece tu nehodu…,“ promlouvá ke mně brácha potichu, tak potichu, že mu sotva rozumím, ale přitom… přitom mu rozumím moc dobře…, protože…

Začnu se zmateně rozhlížet po pokoji a chci vyskočit na nohy a vyběhnout z pokoje pryč a Jáchyma hledat… a hlavně najít… Ale Lukáš se mi dlaněma opře do stehen a pak mě popadne za zápěstí a donutí mě zůstat na místě. Zkusím se mu vytrhnout, ale je to marný, rovnou to vzdám, nehodlám se tu s ním prát, a místo toho znovu začnu očima propátrávat pokoj… A najednou ho uvidím. Jáchyma. Zase sedí opřenej o tu skříň. A dívá se na mě. Dívá se na mě, ale už bez těch jiskřiček v očích…, jeho pohled je děsně vážnej… A mě celýho obestoupí ledovej pocit, ne pocit, ale jistota, že je něco špatně. Že je něco hrozně špatně.

„Je tu…, je tu…,“ šeptám a najednou zjišťuju, že se celej chvěju, pravou nohou v šíleným tempu nervózně podupávám a třepou se mi ruce a něco mě studí na tvářích…

„Martine, podívej se na mě,“ donese se ke mně skrz všechen ten zmatek bráchův hlas, zatímco cítím, jak bere mý dlaně do těch svých. A jelikož mi přijde, že ten jeho hlas a ty jeho ruce jsou jediný pevný body v tomhle… v tomhle rozčilujícím chaosu, poslechnu ho a podívám se na něj.

Podívám se do jeho sice uslzených, přesto ale zvláštně klidných očí… A všechno si to tam přečtu.

***

„To je… kouzelný,“ vzdychl jsem mu do ucha už asi po dvacátý.

Jemu se to ale beztak nepřejedlo. „Že?“ zavrtěl se mi v náručí spokojeně.

Seděli jsme v trávě na jednom vyhlídkovým místě, pod náma se rozkládal kus našeho rodnýho kraje… a za tím vším právě zapadalo slunce. Dělo se to znovu. Znovu nám pod nohama ležel celej svět… a nebe nám padalo do klína…

Nikde nebylo ani živáčka, ono taky na tohle místo není zase tak snadný se dostat, a tak jsme si mohli dovolit se k sobě přitulit… a užít si tu podívanou se vším všudy. Opíral jsem se zády o břízu… a Jáchym se zády opíral o mě… a já jsem ho objímal a tiskl si ho k sobě… a on mě šimral na tváři těma svýma větrem rozevlátýma vlasama… A co chvíli zaklonil nebo natočil hlavu, aby mi mohl dát pusu na krk nebo na bradu nebo kam zrovna dosáhl… Když jsem se mu u toho někdy stihl podívat do očí, zahlídl jsem v nich ty jeho roztančený, přesto ale zároveň vláčný plamínky… Panebože, kéž by ta chvíle šla protáhnout do nekonečna!

A jako jasně, do nekonečna to protahovat nešlo, ale o něco jsme si ji protáhnout mohli. Jenže jsme nechtěli, protože jsme měli v plánu zajet si ještě na večeři, a když se o mě Jáchym opíral a já měl paže obtočený kolem jeho břicha, cítil jsem, jak mu v něm kručí…

„Pojď, pojedeme,“ začal jsem se hrabat na nohy.

„Jasně,“ neměl s tím problém. „Ale víš, co bude ještě víc kouzelný? Jak v létě na tý naší cestě po republice uvidíme takovejhle západ slunce pokaždý odjinud. Budeme schválně objevovat takový místa, který moc lidí nezná, a pak si někde poblíž rozložíme stan…“

„Hmmm,“ zasnil jsem se, když jsem si to v hlavě kreslil. Ta představa toho rozloženýho stanu… a nás dvou v něm… způsobila, že mi najednou podbřiškem projely slastný křeče… a vůbec to nesouviselo s tím, že už jsem měl taky pekelnej hlad… „Jenže nám k tomu zbývá ještě jedna taková malá, malinkatá drobnost: odmaturovat!“ připomněl jsem.

„Jak říkáš, to je drobnost,“ vzal mě úplně automaticky za ruku a společně jsme se vydali k místu, kde jsme nechali zaparkovaný motorky.

„Jenom aby! Profesoři nás s tím straší čím dál víc, někdy mám dojem, že na naší škole odmaturuje snad jenom každej desátej – a to ještě, když zrovna v komisi přimhouří všichni obě oči!“ svěřoval jsem se mu.

„Tak kdybych měl brát vážně to, co nám říkají naši profesoři, tak jsem z gymplu zdrhl už v prváku, a to hned v září,“ rozesmál se Jáchym. „Podle nich totiž na jazykovým gymplu nemá šanci nikdo, kdo neovládá nějakej světovej jazyk aspoň na úrovni rodilýho mluvčího, chacha…“

„Aspoň, jo?“ bavil jsem se.

„No právě! A vidíš, stejně jsme to všichni, teda skoro všichni, Kuba to bohužel nedal, dotáhli až do čtvrťáku… Takže ta maturita taky nějak dopadne. Ostatně, ještě se…“

„Já vím,“ dořekl jsem to za něj vysmátě, „ještě se nestalo, aby někdy něco nedopadlo!“

Ve skvělý a už dopředu natěšený náladě jsme si pak po příchodu k motorkám dali pořádnou pusu, než jsme si nasadili helmy a vyrazili zpátky do města. A skvělá byla i ta jízda. Jako vždycky.

Jenže tahle byla skvělá jenom do určitý chvíle.

Do tý chvíle, než… než jsem viděl, jak… to auto, co Jáchyma předjíždělo… Ten řidič to neodhadl. V protisměru jelo jiný auto a on asi myslel, že se tam vlezou všichni tři…

Nevlezli.

To auto se o Jáchyma otřelo. Jenom otřelo. Letmej dotyk. Takový škobrtnutí.

Jenže v tý rychlosti…

Děsně jsem se lekl, fakt děsně. V tu chvíli se ve mně zastavil život.

A pak se rozdělil na dva. Na dvě reality.

V tý jedný realitě se Jáchymovi nic nestalo. To auto se o něj jenom otřelo. A sice to dobře dopadlo, ale stejně… stejně od tý doby hledám výmluvy, proč se mi nechce vůbec se přibližovat ke svý motorce…

A v tý druhý… v tý druhý realitě… Okamžitě jsem zabrzdil… a musel jsem se vrátit kus zpátky… A pak jsem pohodil mašinu na silnici… A utíkal jsem za ním… Ten řidič utíkal se mnou… Něco křičel, vytahoval telefon… Taky jsem křičel… Jáchymovo jméno… Doběhl jsem k němu… A opatrně jsem ho zvedl ze země a opřel ho o sebe… A pořád jsem na něj mluvil. Ladil jsem detaily tý naší prázdninový cesty. Líčil jsem mu to v tak jasných barvách, aby ho ani nenapadlo, že si to nechá ujít. Objímal jsem ho a tiskl jsem ho na sebe… A pak najednou kolem nás bylo šíleně moc lidí… a aut… a… a… a někam mi ho odváželi… A pozdějc někam odváželi i mě… za ním… Věděl jsem, že mě vezou za ním…, a těšil jsem se na něj, moc, protože jsem mu chtěl říct, že měl pravdu, s tím, že nakonec vždycky všechno nějak dopadne. Nějak hezky. Nějak dobře.

Ale tohle byla ta jedna jediná výjimka. Tohle… tohle jediný nedopadlo.

Den tři sta druhej. Den, kdy jsem ho držel v náručí naposledy.

***

„Ale,“ dívám se dál do bráchových očí, „on tu je… Přišel sem se mnou… Přece…“

„Nepřišel. Nemohl sem přijít. Jenom si ho představuješ, protože… protože se s ním nechceš rozloučit… Ale musíš… Musíš ho nechat jít…“

Rozloučit? To slovo mě bodne v hrudníku i v páteři, v podbřišku i v hlavě, všude zároveň, a bolí to tak moc, že… „Ne, neříkej to,“ začnu vrtět hlavou. „Neříkej to…“

„Musím! A ty si to musíš konečně připustit! Jáchym umřel, on tu nehodu nepřežil!“

„Ne! Sklapni!!! Nechci to slyšet, ne!!! A pusť mě!!!“ rozkřičím se a chci se mu vytrhnout, ale Lukáš mě nepustí, naopak si mě stáhne z postele k sobě do náručí… a obejme mě… A já se s ním začnu rvát a chci ho zmlátit, chci mu ublížit, hrozně moc mu chci ublížit, a taky chci, ať mě nechá, ať mě pustí, ať vypadne z mýho pokoje a z mýho života, protože tu nemá co dělat, pokud mi chce vykládat takový strašný věci… A on to opakuje pořád dokola, pořád dokola opakuje těch pár slov a přitom mě k sobě tiskne…

A najednou… najednou s ním bojovat přestanu. Přestanu bojovat s ním… a přestanu bojovat s realitou… s tou druhou… s tou pravou… a konečně, konečně po těch skoro čtyřech týdnech, kdy jsem lhal sám sobě, si to všechno přiznám… a rozbrečím se.

Brečím a vzlykám a trhaně bojuju o každej další nádech, a nechávám pravdu, ať mě obestoupí a přikryje a zamáčkne… a nechávám tu bolest uvnitř sebe, ať mě rozdrtí… a nechávám ty slzy, ať to pálení aspoň trochu uhasí a zahojí… A nechávám bráchu, ať mě drží v náručí a kolíbá, úplně stejně, jako když jsme byli malí a já jsem se bál bouřky… A nechávám Jáchyma, ať… ať… ať odejde…

Najednou vím, že odešel už dřív, vím, že odešel chviličku po tý nehodě…, ale bolelo to tak moc, tak moc mě drásalo, že se to mý odpočítávání našich společných dnů zaseklo u čísla tři sta dva, že jsem se okamžitě přepnul zase do tý první reality. Do tý, kde se o něj to auto jenom otřelo. Do tý, kde zabalancoval, zakolísal…, ale ustál to, okamžitě zabrzdil… a já těsně za ním… a on se na mě otočil, v očích zmatek a děs, ale taky vztek, a nevěřícně na mě zamrkal: „No viděls to?!“

„Jo,“ přikývl jsem rozklepaně.

„Debil zasranej! Kretén imbecilní!“ zahrozil za tím řidičem pěstí.

A já se na něj usmál. „Ty seš roztomilej, i když nadáváš, víš to?“ Jo, fakt jsem se usmál. V tý realitě číslo jedna jsem se totiž mohl zase usmívat. Protože to dobře dopadlo. Znovu. Bez výjimek.

A Jáchym mi po chvilce ten úsměv vrátil. „Máš pravdu, co se budem rozčilovat… Tak jedeme, hm? Teď mám ještě větší hlad než před chvilkou!!!“

A tak jsme jeli. A dali jsme si tu večeři. A pak jsme se rozloučili na tý křižovatce, kde se naše cesty vždycky rozdělí. A pak, druhej den ráno, jsme se zase jako pokaždý potkali na tramvajový zastávce… a já mu po tři sta třetí mohl říct, že mu to sluší tak moc, že se bojím ho nechat delší dobu samotnýho, aby mi ho zatím někdo nesbalil.

A takhle to šlo den po dni. Ty naše společný dny jsem počítal dál. Bez přestávky. Tu skutečnost, že už není co počítat, jsem prostě totálně a dokonale vytěsnil. Zasunul jsem to tak hluboko do svýho podvědomí, jako kdyby se fakticky vůbec nic nestalo. Moje mysl všechny ty ošklivý vzpomínky zastřela. Když mi táta donesl jeho parte, zastrčil jsem ho do úplně nejspodnějšího šuplíku pod teplý zimní ponožky… a šli jsme se s Jáchymem dívat na další díl seriálu. A když měl pohřeb…, přišel jsem tam, na chvilku… a pak jsem utekl, když začala hrát jeho oblíbená písnička…, a radši jsme šli s Jáchymem na zmrzlinu. A courali jsme se městem a docourali jsme i k jeho gymplu, kde bylo plno svíček a květin a… a… a tak jsme šli radši rychle pryč… a pak jsme se s Jáchymem vždycky radši potkávali u mý školy nebo někde ve městě, abych k jeho gymplu už znovu nemusel…

Mý podvědomí mi ze všech sil pomáhalo všechno to strašný a příšerný odsunovat a mazat a zahrabávat… přemalovávat jinýma, krásnějšíma barvičkama… a hrát tu hru, že je všechno při starým a v nejlepším pořádku. Jenže… už asi přišel čas. Asi přišel čas to vyhrabat…, smýt ty falešný barvy…, přijmout to… a smířit se s tím.

Pomalu se uklidňuju. Třeští mi hlava a uvnitř sebe cítím šílenej tlak, přesto ale… teď, tenhle nádech… i ten další… jsou po neodhadnutelně dlouhý době takový… svobodnější. Jako kdyby se vzduch kolem mě pročistil. Jako kdybych spolu s vším tím zoufalstvím najednou vdechoval i trochu… naděje…

Uvědomím si, že mě pořád někdo drží v náručí. Jáchym…? Ne, Jáchym ne, au au… Ale… ale… i to, že je tu brácha…, že mě tak pevně drží… a že je tu se mnou, že na tohle všechno nejsem sám…, má podíl na tom, že se mi teď dýchá o něco líp…

Dopřeju si další doušek kyslíku… a s výdechem ze sebe dostanu i pár slovíček: „Co… co mám dělat?“ zabublám, protože mám plnej nos, a navíc úplně nateklý hlasivky. „Bez něj…?“ dodám a zavrtám mu obličej do ramene. Co tu mám dělat, sám, a hlavně – proč? Proč mám každý ráno vstávat z postele, když už ho nikdy neuvidím? Proč se mám snažit odmaturovat, když pak stejně nepojedeme na tu skvělou prázdninovou cestu? Proč mě má zajímat vysoká, když nebudu moct bydlet s ním? Proč mám prostě vůbec ještě žít… bez něj? K čemu mi bude takovej život? K čemu mi bude, když se budu plahočit zase sám po týhle zemi, když společně jsme byli zvyklí dotýkat se nebe…?

Tyhle otázky ale nevyslovím nahlas. Zamaskuju je do dalšího chraptivýho popotáhnutí, skryju je do bráchova trika, aby nemusely zaznít… I tak mám ale pocit, že když mi jedna každá projede potichu hlavou, bolí to úplně stejně, jako kdyby mi Jáchym umíral v náručí znovu a znovu… a znovu…

Ne! Silou vůle tuhle vzpomínku zaženu… a vybavím si Jáchymův jiskřivej úsměv… Pak se zaposlouchám do Lukášových nádechů a výdechů… a zkusím z jeho přítomnosti načerpat trochu síly. Ještě jednou se zhluboka nadechnu… a ucítím, jak se ve mně usazuje další semínko klidu. Protože Lukáš bude vědět, co a jak. Starší brácha je tu přece od toho, aby znal odpovědi na všechno. I na otázky, který nemůžou zaznít nahlas.

Chvilku nic neříká. Prostě se mnou jenom je. A to se taky setsakramentsky počítá.

„Půjdeme na to postupně, jo?“ odpoví nakonec… a já znovu zabublám, tentokrát smíchy. Půjdeme na to pomalu a postupně, to jsem přece říkal Jáchymovi… No, a ten můj smích se zase zlomí do pláče… Ale jenom na chvilku. Povede se mi celkem rychle ten další vzlykavej záchvat opanovat… a napjatě čekám, co z bráchy vypadne dalšího.

„Najíš se. A vyspíš se. A zítra zajdeme za tím psychologem, hm? Půjdu s tebou klidně i dovnitř, když budeš chtít. A on… hmm… on už něco vymyslí…“

Přestanu schovávat obličej v jeho tričku a znejistěle se na něj podívám. Fakt si myslí, že nějak psycholog něco vymyslí? Co jako na týhle podělaný situaci může vymyslet?!

A Lukáš se na mě zadívá…, je taky celej ubrečenej…, ale i přesto se na mě povzbudivě usměje. Jasně, taky neví, co si má s celou touhle situací počít. Ale… snaží se. Dělá to nejlepší, co umí. Je tu se mnou. Mluví se mnou. Drží mě. A toho psychologa nám doporučili v nemocnici…, tak… tak to prostě zkusíme… a… no, ehm… ono to nějak dopadne, že… Ono to prostě zase všechno nějak dopadne.

A já se zatím zkusím najíst. A zalezu si do postele… bez Jáchyma… A… hmm… no… ehm… A zítra na tramvajový zastávce mu poprvý neřeknu, jak mu to sekne. On to beztak… on to beztak dávno ví.

On už všechno ví.

It was almost heaven,

almost heaven…

When we reach forever,

will there be a place where you and I may find home?

In heaven…

Make our home in heaven… 

(Isak Danielson)