Slib

Utíkal úzkými uličkami města, ani pořádně nevěděl, kam vlastně běží. Jen se chtěl dostat pokud možno co nejdál. Stále myslel na to, že ho určitě zahlédli, měl pocit, že užuž za sebou zaslechne zvuk běžících nohou. Zatím ho nikdo nedostihl, ale to se může každou chvíli změnit.

Určitě mě neviděli, snažil se přesvědčit sám sebe, ale jistě to nevěděl. Srdce mu bušilo až v krku a už sotva popadal dech, ale říkal si, že musí běžet dále, jestli nechce, aby ho chytili. A to tedy nechtěl. Vběhl do jakési úzké a potemnělé uličky, ale vzápětí poznal svůj omyl. Ulička, zaházená nejrůznějším harampádím, kterým se jen taktak prodral, končila vysokou zdí.

To je konec, pomyslel si. Pěstmi zoufale zabušil do zdi. Jak marné. Už nemá kam uniknout, jestli ho pronásledují, můžou ho tady každou chvíli najít. Těkavě se rozhlížel po uličce, jestli by se nedalo někam schovat. Možná tamhle, ta halda odpadků.

Rozběhl se směrem k nevábně vypadající skládce, když tu náhle se mu zem pod nohama propadla a on padal někam dolů, do tmy a hloubky. Stačil ještě vykřiknout a pak ztratil vědomí.

***

Ticho. Tma, že nezahlédl vůbec nic. Vědomí se mu postupně vracelo, cítil tlukot srdce a hučení v uších. Kde to jsem? Pod rukama nahmatal drsný povrch. Zkoušel se pohnout, ale projela jím prudká bolest a zasténal.

„Vidím, že už jsi vzhůru,“ ozval se nějaký hlas.

Nedařilo se mu otevřít oči, měl pocit, že má víčka z olova. Není divu, že nic neviděl. „Kde to jsem?“ vyšlo z něho sípavě.

„U mě.“

„Kde to je, u vás?“ Znovu se zkusil pohnout a znovu ucítil bolest.

„Raději bys měl ležet v klidu. Docela sis natloukl.“ V neznámém hlase se ozval náznak veselí.

„Smějete se mi?“ Cítil v sobě nával zlosti a chtěl vstát, ovšem přivodil si jen další vlnu bolesti. Hlasitě vydechl.

„Říkal jsem, aby ses nehýbal,“ opět ten hlas. Pak se ozval šramot. „Myslím, že nemáš nic zlomeného, aspoň co jsem mohl posoudit podle hmatu.“

„Vy jste se mě dotýkal? Jak jste se opovážil?“ Nový nával zlosti.

„Poslyš, nejsi nějak nedůtklivý? Jak jinak bych asi zjistil, že ti skoro nic není?“ Hlas zněl netrpělivě.

Musel přiznat, že je na tom něco pravdy. Nahlas ovšem nic neřekl. Podařilo se mu však přece jen otevřít oči.

Prudce zamrkal, jak ho překvapilo nenadálé světlo. Pak se však zvědavě rozhlédl, kde to vlastně je. Kousek před ním seděl neznámý, asi třicetiletý muž, v ruce držel svíčku a zkoumavě si ho prohlížel.

„Jak se jmenuješ?“

„Andy. A kdo jste vy?“ Upřeně hleděl do mužových temných očí. Překvapilo ho, že vůbec necítil strach.

„Mně říkají Rizo,“ odpověděl muž a upevnil svíčku na jakýsi stojan u zdi.

Andy ve slabém světle viděl, že jsou v nějaké malé místnosti bez oken. V jedné ze zdí zahlédl zavřené úzké dveře a v protějším rohu u stropu zavěšené lano. V těch místech se ve stropě nacházel poklop.

„Ten poklop vede do slepé uličky. Tím ses sem dostal,“ sledoval Rizo jeho pohled. „Náhodou byl otevřený a tys jím propadl.“

Andy se na něho nevěřícně podíval. „Je to docela vysoko.“

Rizo přikývl. „Měls štěstí, kluku.“

Tohle bylo na Andyho jak červený hadr na býka. „Nejsem žádný kluk! Je mi skoro dvacet!“

„Opravdu?“ Rizo zavrtěl hlavou. „Vypadáš tak na sedmnáct.“

Andy pokrčil rameny. „To mi říká hodně lidí.“

Chvíli bylo ticho. Andy se rozhlížel po místnosti, kam se tak nečekaně dostal. Byla malá a zatuchlá. Nejspíš to bude nějaký sklep, napadlo ho. Pak si všiml, že na něho Rizo upřeně zírá.

„Nemusíte na mě tak hledět. Nelíbí se mi to.“ I přes návaly bolesti se mu podařilo se vytáhnout do sedu. Měl pocit, že se mu třesou všechny svaly.

„Tak Andy, říkáš. To se podívejme,“ ušklíbl se Rizo.

„Co se vám na tom nezdá?“ řekl Andy sebevědomě, ale někde uvnitř pocítil nepříjemné bodnutí. Co když…

„Ty jsi Armand, druhorozený syn našeho vládce,“ díval se mu Rizo pevně do očí.

Andymu se rozbušilo srdce. Nečekal, že by ho někdo tady venku mohl poznat. „Myslím, že jste si mě spletl…,“ pokoušel se zapírat.

To už se Rizo rozesmál. „Dobrý pokus, ale mě neoblafneš. Zahlédl jsem tě v paláci a náhodou jsem se dozvěděl, kdo jsi.“

„Byl jste v paláci? Nepamatuju si, že bych vás tam viděl.“

Rizo uhnul pohledem, ale jen na chvíli. „To už je dávno. Asi jsi zapomněl. Nebo sis mě nevšiml. Bývá tam přece dost lidí.“

„To je možné,“ pokrčil Andy rameny.

Odmlčeli se, každý pohroužený ve svých myšlenkách.

Jako první prolomil ticho Rizo. „Co vlastně děláš venku? Jako kdyby ses schovával. Nebo utíkal?“

Andy polekaně zamrkal. Chtěl si něco vymyslet, zapřít pravdu, ale… Rizo v něm vzbuzoval jakýsi neurčitý pocit důvěry. Jako kdyby mu mohl říct úplně cokoli.

Zhluboka se nadechl: „Něco jsem zkoušel.“ Už to neznělo tak sebevědomě, jak zamýšlel.

„Ano? A co to bylo, že to v paláci nemáte?“

„No, já…,“ Andy znejistěl, ale hned pokračoval. Rozhodl se všechno přiznat. „Chtěl jsem sex. Ano, jistě, v paláci není nouze ani o tohle, ale… Víš, nedávno jsem uviděl při nějaké návštěvě, jak v takové vedlejší ulici stojí několik dívek a taky chlapci. Oni… Nabízeli tam sex.“ V rozrušení si nevšiml, že Rizovi začal tykat. „Zaujalo mě to, chtěl jsem vědět, jaké to je.“

Rizo na něho mlčky hleděl, ve tváři tázavý výraz.

„Ne že bych nevěděl, co je to sex, jen jsem chtěl zkusit, jaké to je mít sex za peníze. Zažít ten pocit, že k tobě někdo cizí přistoupí a…,“ Andy se málem zakoktal, „a nabídne ti peníze a ty s ním jdeš a potom… dá ti peníze a odejde a už se nikdy neuvidíte…“ Zarazil se.

„To mě podrž,“ Rizo se zatvářil nevěřícně, „bohatý chlapeček z dobré rodiny a živí se sexem?“

Andy zavrtěl hlavou. „Ne, nešlo mi o peníze. Jen o ten pocit, o anonymní sex…“

„Víš vůbec, jak hrozně jsi riskoval? Tohle není žádná legrace!“ Rizovi zajiskřily oči. „Mohli tě okrást, nebo ti ublížit, klidně i zabít!“ Rozhodil rukama. „Nebo unést a požadovat po tvých rodičích výkupné!“

Andy se zatvářil zmateně. „Nevím, takhle jsem o tom nepřemýšlel…“

„Tos teda měl! Kluku bláznivá, tobě asi přeskočilo.“

„Byli na mě hodní, ti muži…,“ pokračoval Andy nejistým hlasem, „a taky mi jeden z těch kluků tam nabízel, že mě bude hlídat, aby se mi nic nestalo.“

Rizo sebou trhl. „To byl zřejmě pasák. Takový by tě jen využíval.“ Upřeně na Andyho hleděl. „Neříkej, že netušíš, jak to na ulici chodí? Tak naivní snad být nemůžeš…?“

Andy nevěděl, co na to říct. Připadal si najednou jako hlupák.

„No potěš,“ Rizo jen zakroutil hlavou. Po chvíli se zeptal: „A před kým jsi utíkal? Klient nebyl s tvými službami spokojený?“ V hlase měl sarkastický tón.

„Ne, tohle ne,“ zavrtěl Andy hlavou. „Objevila se tam otcova garda a já jsem se bál, že mě poznají.“

Nechtěl na tu chvíli vzpomínat. Rozhodl se stočit řeč jinam.

„A co tady děláš ty? Schovávat se ve sklepě asi není to pravé pro život.“

Chvíli bylo ticho, pak Rizo promluvil: „Budu k tobě taky upřímný. Hledají mě. Tedy nejen mě, i další, ale mě hlavně.“

„Proč?“

Rizo si prohrábl prsty své tmavé vlasy. „Řekněme, že nesouhlasíme s některými opatřeními v politice.“

„No jistě,“ Andymu se rozsvítilo, „ty patříš k těm rebelům, co je teď všude hledají. Je to tak?“

Tiché přikývnutí.

„Jak dlouho tady budeš?“

Rizo se zahleděl do neurčita. „Uvidím.“

Andy se už dál neptal. Rizo byl v podstatě nepřítel jeho otce, ale otec tady teď nebyl. A o politiku se Andy nijak zvlášť nezajímal.

Seděli mlčky na tvrdé podlaze, každý zabraný do svých myšlenek. Venku se občas ozvaly nějaké hlasité zvuky, to sebou Rizo vždycky trhnul, ale jakmile odezněly, zase se uklidnil.

Andy si ho prohlížel a to, co viděl, se mu líbilo. Ostře řezané rysy v hezkém obličeji, tmavé vlasy a černé oči, na tváři lehké strniště. Pod omšelým oblečením to nebylo moc poznat, ale Andy byl přesvědčený, že Rizo je štíhlý a svalnatý. Pocítil někde hluboko uvnitř zvláštní zachvění.

Rozhodl se.

Objal se kolem hrudníku a celý se schoulil.

„Je ti zima?“ zeptal se ho Rizo starostlivě.

„Trochu,“ přikývl Andy a ještě víc se skrčil. „Nemáš nějakou deku?“

„To tedy nemám. Tady nejsme v hotelu.“

Takovou odpověď Andy čekal. „Nemohl bych se o tebe opřít?“ Prosebně se na Riza zahleděl.

Překvapení v Rizových očích nešlo nepostřehnout.

„Jen na chvíli. Prosím.“ Andy už skoro šeptal.

Zdálo se, že Rizo váhá. Konečně se zvednul, přešel těch pár kroků a sedl si k Andymu.

Andy se k němu přitiskl a objal ho rukama kolem těla. Hlavu mu opřel o prsa. V duchu se třásl, aby ho muž neodmítl a nevrátil se zpátky na svoje místo, ale to se nestalo.

Seděli na špinavé zemi a hleděli na plamínek svíčky. Venku už je delší dobu klid, uvědomil si Andy. Ani netušil, kolik je hodin a jak dlouho vlastně v tom sklepě je. Jako kdyby tady vládlo bezčasí.

Pak najednou Andy ucítil, jak Rizo zvedl ruku a pohladil ho po vlasech. Byl to tak úžasný pocit, že nahlas vzdychl a přitiskl se k muži ještě víc. Hlazení pokračovalo, silné prsty mu zvolna pročesávaly zvlněné vlasy.

„Už to nedělej, slyšíš?“ Rizův hlas zněl chraptivě. „Už nikdy nenabízej sex za peníze.“

Andy měl na jazyku slova o tom, aby se neopovažoval mu dávat nějaké rady, ale rozmyslel si to. Vnímal mužovu ruku ve svých vlasech a tělem se mu zvolna rozlévalo teplo. Zvedl hlavu. Přímo před očima měl krk s výrazným ohryzkem a nad ním spodní čelist pokrytou tmavým strništěm. Chvíli fascinovaně zíral a pak udělal něco, co mu připadalo sice bláznivé, ale současně více než vhodné.

Přejel si jazykem přes rty a pak Rizovi olízl hranu čelisti.

Poškrábal si o strniště citlivý povrch jazyka, ale skoro to nevnímal. Rizo se zachvěl a přestal hladit Andyho vlasy.

„Líbí se ti to?“ zašeptal Andy.

„Poslyš, já nejsem tvůj…“

Andy mu skočil do řeči. „Nejsi. To víme oba. Ale líbíš se mi.“ Trochu se odtáhl a podíval se Rizovi do očí. „A já tobě taky.“ Pevně doufal, že se neplete.

Rizo vzdychl, chytil dlaněmi Andyho obličej a přitiskl svoje rty na jeho.

Drsné rty na jeho, vlhký a horký jazyk vnikající dovnitř. Andyho vzrušení stoupalo, už ani nevnímal bolest v potlučeném těle. Pevný stisk mužské ruky v rozkroku, kde už Andymu i tak bylo těsno.

„Otoč se.“ Rizův chraplavý hlas.

Poslechl ho. Klekl si na kolena, otočil se k němu zády a nechal si stáhnout kalhoty i spodky ke kolenům. Pevná dlaň ho tlakem na záda donutila kleknout na všechny čtyři. Prohnul se v bedrech a čekal.

Drsné ruce mu lehce hladily půlky zadku. Nejprve se jen zlehka dotýkaly kůže, pak se přidal i stisk. Andy vzrušeně sténal a prohýbal se ještě víc. Potom mu dlaň chytila jeho už tvrdě stojící klacek a začala přejíždět. Nahoru a dolů, nejdřív pomalu, pak čím dál rychleji. Najednou přestala a přesunula se na stažené koule.

„Ano, ještě…,“ vzdychal Andy ve vlnách rostoucího vzrušení a celý se třásl.

Vlhký prst mu obkroužil růžici a pak se vtlačil dovnitř. Andy začal přirážet, vnímal, jak prst zajíždí dovnitř a zase ven. Vzápětí se k němu přidal druhý a třetí.

„Chci tě cítit uvnitř, chci tvého ptáka,“ vydechoval mezi sténáním. Cítil, jak Rizo pustil jeho chloubu a chytil ho jednou rukou za bok. Prsty druhé vyjely ven z otvoru, na růžici se přitlačil vlhký žalud penisu a opatrně začal vjíždět dovnitř. Na Andyho to bylo moc pomalu, prudce přirazil a rázem měl v sobě celou délku Rizova mužství.

„Jo, to je ono. Paráda.“ Vzrušením se mu točila hlava.

A pak už jen nechal do sebe vrážet v pravidelném rytmu Rizovu chloubu. Ano, to je ono, ještě, pojď… Nevěděl, jestli ta slova zní v jeho hlavě, nebo je křičí nahlas. Přirážel naproti, jednou rukou chytil svůj penis a rychle přejížděl po celé délce.

Slyšel, jak Rizo zařval, a uvnitř vnímal horkou tekutinu, kterou ho muž v několika záškubech vyplnil. Ještě párkrát přejel po vlastním penisu a s táhlým zasténáním nechal vlastní sperma dopadat v dlouhých cákancích na podlahu.

Vlna vzrušení opadávala. Chvíli zůstali tak, Andy na všech čtyřech, muž přitisknutý zezadu. Pak z něho Rizo vystoupil a lehl si vedle. Bylo slyšet jeho hlasitý dech.

„Jsi dobrý. Klienti z tebe museli být nadšení.“ Ta druhá věta zněla trochu kysele. Nebo to byl jen dojem?

Andy si pomalu natáhl kalhoty a sedl si. „Možná. Ale tebe jsem nebral jako… klienta.“

„No ovšem. Stejně nemám čím zaplatit.“ Rizo se pousmál. „To tvoje divadýlko, že je ti zima, abych šel k tobě… To bylo proč?“

„Jak už jsem řekl. Líbil ses mi, nemohl jsem odolat. Chtěl jsem tě,“ pronesl Andy a sedl si vedle Riza. „Věřil jsem, že i já se líbím tobě. Ale myslel jsem, že… Že mě možná odmítneš.“

Rizo pokýval hlavou. „Málem jsem to udělal. Chtěl jsem, opravdu. Ale kdo by odmítl nabídku královského syna,“ zasmál se a otočil se k Andymu. Natáhl ruku a přejel mu prstem po tváři. „Jo, máš pravdu. I ty ses mi líbil. Ani já jsem neodolal.“

Andy se usmál. „Takže je všechno v pořádku.“ Sebevědomí se mu rychle vracelo.

„Jak se to vezme,“ zvážněl Rizo. „Jsem nepřítel tvého otce, tím pádem vlastně i tvůj, takže…“

„Neberu tě jako nepřítele,“ rychle řekl Andy.

Rizo se na chvíli odvrátil. „Měl by ses vrátit domů. Určitě tě hledají.“

„Otcova garda mě skoro našla, málem mě viděli v té ulici, kde… No však víš. Musel jsem zmizet.“

„Nic by se ti nestalo.“

„To si jen myslíš. Otec je přísný a tohle…“

Andyho slova přerušil nějaký hluk. Ozýval se někde nedaleko za úzkými dveřmi na druhé straně místnosti.

„Celý dům je obklíčený! Vzdejte se! Víme, že jste unesl a máte u sebe pana Armanda!“ Tlumený hlas překřičel hluk.

„Cože?“ Andy se na Riza nevěřícně podíval. „Jaký únos?“

Rizo byl už na nohou, celý ve střehu, ve tváři napjatý výraz. „Našli mě. Jestli mi přišijou i tvůj únos…“

„Neunesl jsi mě! Všechno dosvědčím!“ Andy vstal, cítil, jak se bolest vrací, ale přinutil se jít ke dveřím.

„Počkej!“ Rizo ho chytil za rameno a otočil čelem k sobě.

Andy zasténal, ale muž toho nedbal.

„Obávám se, že ti neuvěří. Hodí se jim, že na mě hodí únos někoho, jako jsi ty.“

„Ale co budeme dělat?“ Andy se na něho vyděšeně podíval.

Ozvalo se jakési bušení.

Rizo vrhl pohled na dveře. „Za těma dveřma je schodiště a pak další dveře. Oboje zamknuté. To je chvíli zdrží, kdyby sem chtěli vpadnout.“ Pak se otočil k poklopu ve stropě. „Možná, že o tomhle nevědí.“

Andymu to začalo docházet. „Utečeme tamtudy.“

„Ne,“ zavrtěl Rizo hlavou a podíval se na Andyho. „Uteču já. Jen co budu nahoře, začneš volat, že jsi v pořádku, a otevřeš dveře.“ Podal mu klíče.

„Ale… To už se neuvidíme?“ Pocit, že třeba Riza vidí naposled, v něm vyvolával zvláštní neklid.

„Uvidíme, jistěže,“ usmál se Rizo. Pak se na něho upřeně zadíval: „Najdu tě. Slibuju.“

Rychle se k Andymu naklonil, lehce ho políbil na rty a zamrkal. Otočil se k lanu a začal šplhat nahoru. Těsně pod poklopem ještě na Andyho pohlédl: „A na ty experimenty se vykašli. Však víš.“ A byl pryč.

Andy se jen díval, neschopen slova. Pak se znovu ozvalo bušení a rámus a on se vzpamatoval. Nedbal na bolest, rozběhl se ke dveřím a křičel, že je v pohodě a sám.

***

Po návratu do paláce se k Andymu všichni chovali, jako kdyby vstal zázrakem z mrtvých. Na krátkou dobu měl dokonce více pozornosti než jeho starší bratr. Bylo mu ale jasné, že to nepotrvá dlouho.

Hlídali ho ovšem velice pečlivě, nesměl ani na krok z paláce. Marně se snažil vysvětlovat, že ho nikdo neunesl, že to celé byla jen náhoda. Pro každého byl zachráněný rukojmí. Rozčilovalo ho to, měl sto chutí na všechny začít křičet, aby se vzpamatovali, ale poznal, že to nemá žádnou cenu.

Jedna věc ale Andymu neustále vrtala v hlavě. Jak ho garda našla? Jak věděli, kde vůbec je a že tam není sám? Celou dobu byl přesvědčený, že se mu podařilo jim utéct. Nebo že by přece jen ne?

Rozhodl se promluvit s velitelem.

Neměl toho muže nikdy rád, připadal mu jako nebezpečný šílenec. Měl pocit, že ten člověk je schopný zabíjet bez soucitu na potkání, ale otec si ho velice cenil, prý je to nejschopnější strážce, jakého kdy měl. Andy by byl nejradši, kdyby ten člověk někam zmizel a už se neobjevil, ale byla to jeho osobní antipatie a stejně jeho slovo nebylo proti otcovu důležité.

Velitele našel Andy v prostorách určených gardě. Když ho uviděl, znovu se v něm zvedla vlna nepříjemných pocitů. To ovšem momentálně nebylo podstatné.

Zhluboka se nadechl a začal. „Veliteli, rád bych se vás na něco zeptal,“ pronesl odměřeně.

Muž na chvíli vypadal, že vůbec nezareaguje, ale nakonec kývl. „Ptejte se, pane.“

Andymu se ulevilo. Kdyby velitel odmítl se s ním bavit, nedokázal by ho nijak přimět k odpovědi. Poroučet mu mohl jen Andyho otec a toho jediného taky muž poslouchal na slovo.

„Jak jste věděli, kde mě máte hledat? Že jsem v tom sklepě?“

„Zpočátku jsme to nevěděli. Dostali jsme tip, že se tam ukrývá nepřítel,“ odpověděl velitel a sledoval Andyho přivřenýma očima.

„Nepřítel? Myslíte Riza?“

„Ano. To je ovšem jen přezdívka. Jmenoval se Maurice.“

Vida, pomyslel si Andy, i Rizo používá zkrácenou verzi vlastního jména.

„Takže jste hledali jeho,“ ujišťoval se.

Tiché přikývnutí.

„A že jsem tam i já, jste zjistili jak?“ Tohle Andyho obzvlášť zajímalo.

Velitel se nepatrně ušklíbl. „Osobně jsem vás sledoval, když jste utíkal z jistého místa, kde… Zkrátka kam v poslední době občas chodíte.“ Odmlčel se a upřeně se na Andyho zadíval. „Vím to jen já.“

Andy cítil, jak mu krev stoupá do tváří. Nezmohl se na slovo. Ten muž musel být ve sledování výjimečně dobrý. „Myslel jsem, že jsem gardě utekl,“ zašeptal.

„Gardě ano, ale já jsem s nimi nebyl.“

„No ovšem.“ Andymu bylo všelijak.

„Takže jsem viděl i to, jak jste spadl poklopem do sklepa,“ pokračoval ve vysvětlování velitel. Po krátké odmlce dodal: „Nějakou chvíli trvalo, než jsem sehnal více mužů, nechtěl jsem to nechávat jen na hlídce. A pak už víte sám, jak to bylo.“

„Takže je jasné, že nešlo o únos,“ ujišťoval se Andy.

„Jistěže. Ale jako záminka se to víc než hodilo.“

„Jaká záminka?“

Velitel Andyho dlouze sledoval pohledem.

Ví to, pomyslel si Andy, nebo aspoň tuší, co jsme s Rizem v tom sklepě dělali. Pomalu v něm narůstala vlna úzkosti.

„Únosce je možné na místě zastřelit.“

Andy zalapal po dechu. „Takže Rizo… Rizo je mrtvý?“ Pak si náhle uvědomil, že velitel použil minulý čas, už když mu říkal pravé Rizovo jméno. Sevřelo se mu srdce.

„Samozřejmě. Sotva vylezl ze sklepa tím poklopem a doběhl na začátek uličky, kde jsem nechal hlídku…“

„Dost!“ vykřikl Andy. „Nechci to slyšet!“ Celý se roztřásl. Něco v něm tomu nechtělo uvěřit, ale bylo mu jasné, že velitel by v tomhle nelhal.

Rizo je mrtvý. Už nebude moct dodržet slib, že Andyho najde. Už se nikdy neuvidí.

Velitel k němu přistoupil blíže. „Pane, pro mě ta událost skončila. Už o tom nikdy nebudu mluvit.“

Andy se na něho mlčky díval. Pak němě přikývl a pomalým krokem odešel. V hlavě měl najednou prázdno.

Jak snadno se stal loutkou v cizí hře a vůbec o tom neměl ponětí.

***

Už zase mohl chodit ven z paláce, ale tentokrát ho pečlivě hlídal vždycky někdo z otcovy gardy. Andymu se to dvakrát nezamlouvalo, ale nedalo se nic dělat. Pomalu bloudil městem a nepřemýšlel, kam jde. Myslel na Riza a jejich krátké setkání ve sklepní místnosti.

Ani si to neuvědomil, ale před ním se objevila ulice, kde si zkoušel hrát na kluka, co prodává sex. V duchu se opravil. Nezkoušel, on jím opravdu byl. Připadalo mu to celé hrozně dávno, jako v jiném světě. Nebo v jiném životě.

Kdyby s tebou nebyl ten otravný strážce, šel by ses tam znovu postavit? To se ptal sám sebe a rozhlížel se po ulici. Odpověď nepřicházela, ale Andy cítil, že takové lákadlo, jako bylo předtím, to už pro něho není.

Otočil se a vracel se do paláce.