Ztracený hlas

I.

Vytáhl meč z těla ne moc dobrého soupeře. I díky tomu stráž odstranil docela rychle, jeho muži mu stáli po boku. Vpadl do cely, srdce mu divoce tlouklo. Musí tu být, Renis, musí… Spatřil vyzáblou, krutým mučením poznamenanou postavu. Stočenou do klubíčka, třesoucí se chladem, možná i strachy. Další oběť těch odporných, hnusných zvířat, která mají na svědomí i jeho syna. Ale Renis tu nebyl. Rozepnul stříbrnou sponu ve tvaru květu, sejmul plášť, a jen co vězně zbavil kovových pout, opatrně ho do pláště zabalil. Pak ho v náruči vynesl ven. Cítil třas těla ve svých rukou a myslel na Renise. Žije? Kde je, když ne zde? S těmi myšlenkami došel ke svému koni, chtěl chlapce předat jednomu z mužů. Do kůže se mu ale zaryly nehty, přímo cítil jeho strach. Rychle nasedl a mladíka opět vzal k sobě. Nikdo se neodvážil nic říct. Držel ho u sebe celou cestu, v srdci bezmoc a strach. Syna nenašel. A pevnost byla posledním místem, o kterém se dozvěděl.

Čekal na smrt. Trest za to, že se bránil a zranil, škrábnul toho, co mu trýznil tělo i duši. Nejedl už tolik dnů, že by nedokázal říct kolik. Pil všechno, na co dosáhl, pak už nebylo co, vzdal se. Zvuky, jež zaslechl, považoval za halucinace, stejně tak i kroky. Někdo mu sundal pouta, zabalil ho do něčeho měkkého, hřejivého a pak nesl v náruči. Netušil kdo a proč, všechno se mu zdálo přízračné. Když ho ale někomu chtěl předat, snažil se u neznámého udržet. Bál se, kdo je ten druhý, co mu udělá. Rychle se octl zpět u toho, kdo ho vynesl z kobky. Pomalu upadal do temného, děsivého snu, přestal vnímat vše kolem sebe.

„Jak je na tom?“

„Pane, nevím, jestli přežije, je moc slabý. Některé rány jsou hluboké a zanícené.“

„Naděje tu ale je?“ dožadoval se muž ujištění.

„Udělám vše…“

„Ne ty, já sám.“

Viděl v chlapci svého syna, přál by si, aby i jemu někdo pomohl, když nemůže on sám. Ošetřoval a pečoval o raněného, když ho zachvátila horečka, probděl u jeho lůžka nejednu noc. Dlouho trvalo, než se začaly rány hojit. Jak moc je poraněna jeho duše, to zatím netušil. Host byl úplně jiný než Renis, a přece mu v mnohém jeho chlapce připomínal. Často u jeho lůžka plakal, ale bolest ve svém srdci nedokázal utišit.

Probouzel se se strachem. První, co zaznamenal, byla nepřítomnost pout. Byl volný. Některé rány, které ho sužovaly v posledních týdnech, nejen že nebolely, ani je necítil. Pohnul prsty, pod nimiž cítil jemnou látku, překvapeně otevřel oči. Sluneční paprsky, prosvítající přes volný závěs, byly dalším překvapením. Jak je to dlouho, co nespatřil denní světlo? Nehýbal se, protože kousek od něho na posteli někdo seděl. Na posteli…

„Jak se cítíš?“

Ozval se hluboký hlas neznámého.

Zamrkal. Ticho bylo odpovědí.

„Nemusíš se bát.“ Muž se nepohnul.

Rozhlížel se po pokoji, všechny detaily se mu ztratily za mlhou slz. Nedokázal to ovládnout. Neznámý ho objal, silné paže ho jemně hladily po vlasech.

„Jsi v bezpečí, přísahám. Neboj se, nikdo ti neublíží.“

Opatrně se odtáhl, setřel hřbetem ruky slzy. Černé oči si ho se zájmem prohlížely, viděl očekávání odpovědi. Povzdechl si a naučeným gestem mu naznačil, že nepromluví.

„Jsi němý?“ údiv v mužově hlase se nedal přeslechnout.

Přikývl.

„Odpusť mi mou neomalenost, nechtěl jsem ti ublížit,“ natáhl ruku, jako by ho chtěl pohladit, pak ji stáhl.

„Počkej chvilku,“ vyšel z pokoje, ale v okamžiku byl zpět. Nesl pergamen a brk.

„Napiš mi, prosím, tvé jméno,“ požádal ho a on se znovu rozplakal.

„Co se stalo?“

Bál se chlapce znovu obejmout, zřejmě mu ublížil a nevěděl jak. Opatrně ho vzal za ruku, hladil ho po jejím hřbetě.

Co si o něm muž bude myslet. On ale nemá jméno, nebo si ho už dávno nepamatuje. Říkali mu všelijak, nic z toho by nikdy nezopakoval, nikdy. I kdyby mohl. Dotek na své ruce vnímal jako z jiného světa. Kdysi dávno, matně si to vybavoval, měl jméno a mohl i mluvit. Pak… pak se stal majetkem a… Najednou měl pocit, že musí pryč, utéct, hned. Pokusil se o to neobratně, ale jeho slabost mu byla překážkou.

Muž ho zachytil, sevřel v náruči a nepouštěl. Počkal, až se přestal zmítat a chabě bránit. Byl tak zesláblý, že se nakonec podvolil. Pak ho neznámý jemně, s až neskutečnou opatrností uložil zpět na lůžko.

„Musíš jíst, nabrat sil. Všechno vyřešíme, slibuju. Neutíkej, ublížíš tím jen sobě.“

Pak se zamyslel. Z kapsy svého šatu vyndal přívěsek, podal mu ho. Mladík si ho prohlížel, nic mu to neříkalo.

„Je tvůj?“

Bezmocně pokrčil rameny, vůbec netušil.

„Našel jsem ho na zemi kousek od místa, kde jsi byl, kde…,“ při té vzpomínce se mu zadrhl hlas, před očima měl tvář Renise. Rychle potlačil svůj smutek.

„Je na něm jméno Lenitas.“

Díval se na medailónek, to jméno mu nic neříkalo, ale možná je jeho. Proč ne. Muž jen přikývl a odešel. Hned na to se v pokoji objevilo několik starších žen, přinesly ovocné šťávy, pro mladíka neznámé pochutiny a ledový nápoj vonící sladkou, omamnou vůní. Něco málo snědl, sklenici vyprázdnil celou.

Byl slabý, ale zvědavost mu nedala klidu. Ženy dávno odešly, pomalu se přibližoval ke dveřím. Opatrně je pootevřel. To, co spatřil, ho ohromilo. Neznámý muž, který ho zřejmě zachránil a ubytoval ho ve svém domě, téměř ležel na zemi a usedavě plakal. Tento obraz sám o sobě byl šokující, co ale Lenitase přimrazilo na místě, byl portrét, před nímž muž ležel. Na obraze byl mladík sotva patnáctiletý, tu tvář Lenitas znal. Několik týdnů byl s ním v kobce, jeho ale často odváděli pryč. Vždy když se vrátil, byl na tom hůře. A Lenitas věděl, že ho nakonec zabili. Věděl, protože jeho bezvládné tělo mu přinesli, dva dny s ním byl v kobce.

„Takhle dopadneš i ty!“ slibovali mu, když mrtvého odnášeli.

Strach ho ledově sevřel. Co udělá pán tohoto domu, až se dozví, jak skončil onen mladík? Kým pro něho byl? První nutkání bylo utéct, zmizet. Pohled na trpícího muže mu to nedovolil. Před několika hodinami on tišil jeho bolest, nedokázal ho nechat samotného. Krůček po krůčku se k němu přibližoval, až byl těsně u něho. Poklekl, na záda chvějící se pláčem položil třesoucí se dlaň. Černé oči zalité slzami, v nichž spatřil jen bolest a smutek, na něho chvilku hleděly. Pak ho muž dnes již poněkolikáté stáhl k sobě, jemně Lenitase sevřel v náruči. Nepromluvil, ale pláč ustával.

„Lenitasi, je ti lépe?“ zajímal se, jen co mohl promluvit, hlasem poznamenaným pláčem.

Kývl, pokusil se usmát. Tušil, že mu to moc nejde.

„Měl bys odpočívat.“

Mladík ukázal na obraz.

„Můj jediný syn, Renis.“

V mladíkových očích se zračila otázka.

„Mám staršího bratra, otec však vládu svěřil do mých rukou, jemu dal menší panství, aby mohl klidně žít. Nenávidí mě, podnikl toho již mnoho, aby ukončil můj život. A… podařilo se mu unést Renise. Přestože jsem po něm začal okamžitě pátrat, nedokázal jsem ho najít. Nevím, kde je, co mu udělali…,“ zarazil se. V hnědých očích se mihl záblesk, a on pochopil.

„Ty jsi ho znal?“

Mladík přikývl. I když znal, nebylo úplně správně. Viděl.

„Víš, co se s ním stalo?“

Skoro neznatelný pohyb chlapcovy hlavy. Tušil proč, ale musel znát pravdu, jakkoliv krutou.

„Žije?“ už když pokládal tu otázku, začínaly se mu po tvářích koulet slzy.

Lenitas se nepohnul.

„Prosím, řekni mi pravdu. Prosím. Žije?“

Pohyb hlavy zpečetil vše.

Ticho noci mu nevadilo, procházel si události uplynulého dne.  Jakoby se probudil ze zlého snu, po němž mu na těle zůstanou jizvy. Ještě odmítal uvěřit, tolik let byl věcí, majetkem, ničím. Najednou je lidská bytost, někdo cizí, jemu neznámý se k němu chová hezky, pečuje o něho. Co on může tomu muži dát? Přesto si nemyslel, že od něho chce to, co ti ostatní. O to víc nechápal a nevěděl, jak se chovat.

II.

„Kde je Lenitas?“ ptal se jedné služebné. „Viděla jsi ho?“

„Ano pane, váš syn je v zahradách.“

Jistě, je přeci čas motýlů. Pamatoval si údiv v chlapcových očích, když se tisíce motýlů začaly usazovat na rostlinách v zahradách. A z nachystaných misek se občerstvovali cukrovou vodou. Vcházel do šumu motýlích křídel, na lavičce spatřil Lenitase. Dvacetiletý mladík se zářivě modrýma očima se kochal tou nádherou, vlasy barvy slunce, tak neobvyklé ve zdejším kraji, mu dopadaly na ramena. Usmíval se. Šťastný úsměv mu zdobil tvář. Spatřil ho přicházet. Jeho rty se pohnuly, poznal, co říkají, přestože hlas se neozval.

„Otče,“ to bylo slovo, jež mu v tichosti vyslal v ústrety.

„Lenitasi,“ posadil se vedle něho.

„Tahle podívaná tě, zdá se, nikdy neomrzí.“ Trochu se zakuckal.

Z mladíkovy tváře se vytratila všechna radost. Starostlivě se dotkl mužova ramene.

„To nic. Nic to není,“ pokoušel se ho uklidnit. Neobalamutil ho.

Lenitas pozvedl obočí, v očích se mu zračila obava.

Dlouho mlčeli, oba plnou hlavu myšlenek. Zbytek dne strávili spolu.

Po večeři se šli projít do zšeřelých zahrad, vdechovali vůni květin, jež kvetou jen v nočním tichu. Lákají své opylovače. Lenitas byl smutný a muž po jeho boku to dobře věděl.

„Synu, lékař tvrdí, že budu ještě dlouho živ, neměj obavy.“

Mladík se mu bez varování vrhnul do náruče. Pevně, jako tenkrát poprvé, ho objal. Nevěděli jak dlouho tak stáli, jen cítili, že neklid jejich duší se rozplynul.

Adoptivní otec již dlouho myslel na budoucnost syna. Chtěl mu dopřát hezký život jako protiváhu všech hrůz a utrpení, která prožil vlastně ještě jako dítě. Bez Lenitasova vědomí pozval na několik dnů váženého člena rady starších i s dcerou. Dívkou, o jejíž kráse a milé povaze se již mluvilo i za hranicemi jeho říše. Lenitas byl dvorný, ale zalíbení v dívce nenalezl.

Mrzelo ho to, doufal, že by v ní mohl nalézt družku pro zbytek života. Až mu na mysl přišlo něco jiného. Požádal syna o celodenní projížďku, Lenitas nadšeně souhlasil, i když si nejdříve vyžádal ujištění, že je otec dostatečně silný a neoslabí své zdraví.

A tehdy, opatrnými otázkami, se dozvěděl, co tušil.

„Bál ses? Mě?“ překvapeně se na Lenitase otočil.

Ten málem couvl, pohyb těla ho prozradil. Nakonec se nepohnul.

„Proč? Ublížil jsem ti někdy, zavdal důvod ke strachu?“ bolest v otcově hlasu se jako ostrý nůž zakusovala do  mladíkova srdce.

„Jsi můj syn, mám tě rád. Mnoho z toho, čím sis prošel, už od tebe vím. Ale více je toho, co jsi nikdy nevyzradil. Chci jen tvé štěstí, rozumíš?“

V hlase byla všechna otcovská láska a náklonnost. Lenitas sklopil hlavu. Pak poklekl a do písku napsal několik slov. Muž je přečetl, opatrně, aby je snad nepoškodil, opsal jejich linii prstem.

S očima lesklýma od slz na mladíka pohlédl.

„Děkuju.“

Po tomto dni se o Lenitase obával ještě víc. Dospěl, zesílil, byl však stále křehký. I jeho duše byla. Tak moc se obával o jeho život.

Až nečekaná událost mu pomohla najít řešení. Jeho bratr se roky snažil s ním spojit. Zatvrzele to odmítal. Pak se jeden večer přímo v jeho ložnici objevil muž. Vysoký, černé vlasy, hnědá pokožka, jejíž sytá barva nebyla jen díky slunci. Neobvyklé zdobení těla v podobě tetování, oči hnědé, tmavé, jakoby zastřené tajemstvím. Poklekl, s hlavou skloněnou až k zemi přednesl, co slíbil svému pánu. Jeho slova nechtěl muž, před nímž se skláněl, přijmout. Znamenalo by to, že jeho bratr, ten, kterého vinil po celý ten čas, nemá s únosem Renise nic společného. Vše, co slyšel, ještě stále mohl ověřit.

„Mohl bych tě dát teď hned popravit za to, čeho ses nyní opovážil.“

„Svůj život jsem vložil do služeb muže, který mi nyní dal svobodu, abych mohl vykonat to, za co mne chceš trestat, pane,“ nepohnul se.

Byl to okamžitý nápad.

„Chci si ověřit vše, co jsi mi řekl. Prominu ti tvou opovážlivost.“

Neznámý překvapeně pozvedl hlavu, čekal všechno možné, toto ale ne.

„Vstoupíš do mých služeb?“

„Ano, pane,“ nezaváhal.

Za okamžik již přísahal věrnost.

Lenitas si nemohl nevšimnout nového člena otcovy osobní stráže. Byl vysoký, skoro o hlavu vyšší než všichni ostatní. Nosil šat o tolik jiný, který velmi odhaloval jeho zlatavě hnědou pokožku. Černé dlouhé vlasy si svazoval koženým řemínkem. Měl tetování. Obrazce, linie čar se obtáčely kolem jeho paží i boků. Tmavě hnědé oči, bystré, stále sledující vše kolem. Lenitas byl neznámým přitahován. A jeho otec si toho všiml.

Procházeli se v zahradách, když se posadil na lavičku.

„Není ti dobře, mám někoho zavolat?“

„Neboj se, synku, nic mi není, jen stáří. Nestačím ti, tvé mládí je rychlejší,“ usmál se.

A než mohl Lenitas reagovat, pokračoval: „Nebyl bych klidný, kdybys byl venku bez ochrany. Vím, že je to možná zbytečný strach, ale ty jistě chápeš původ mých obav.“

Mladík přikývl, starostlivě muže pohladil po rameni.

„Vybral jsem ti strážce. Bude ti nablízku po celý den. Chci si být jist, že jsi v bezpečí.“

Lenitas přikývl. Sám byl za strážce rád. I v něm zůstával strach, a přestože nevzpomínal na minulost, vymazat ji nemohl.

Když ráno vyšel ze svých komnat, spatřil jeho – neznámého, k němuž se často vracel pohledem.

„Pane, mé jméno je Nur. Váš otec mi dal za úkol střežit Vaše bezpečí,“ lehce se uklonil.

Lenitas se nepohnul, stál jako socha. Nur se na něho překvapeně podíval, ve tváři se mu nehnul ani sval. Co se odehrávalo v jeho mysli, bylo něco jiného. Tělo mu zaplavila vlna touhy. Byl napjatý, soustředěný, aby mladík nic nepoznal. Poprvé z takové blízkosti spatřil jeho překrásné, jasně modré oči. Ve světlých vlasech prosvítaly sluneční paprsky. Světlá pokožka jen lehce opálená. Tohle byl skutečný trest, bude Lenitasovi stále nablízku, bez možnosti se ho i jen dotknout, mluvit s ním.

Mladík roztržitě přikývl, rychle vykročil chodbou.

Lenitas se snažil nesledovat svůj doprovod, Nur se na něho skoro nepodíval. Muž, který byl tomu tichému souboji vůlí přítomen, se uvnitř sebe již radoval. Ale nedal nic najevo. Musí oni sami najít cestu k sobě.

Chvilku jim to trvalo.

„Kde je Lenitas?“ udeřil na jeho strážce, který se zrovna vyhoupl do sedla.

„Utekl mi, hned ho doženu a přivedu domů, pane,“ nečekal a pobídl koně.

Bylo horko, vzduch se vlhce dotýkal jeho těla.

„Bouřka,“ zasyčel sám pro sebe.

Za okamžik se mu nad hlavou ozvala první rána hromu. Kůň se lekl, dokázal ho uklidnit. Když na něho dopadly první kapky, spatřil siluetu jiného koně, který se hnal směrem k němu. Brzo bylo jasné, že je sám, bez jezdce. Jakmile držel jeho uzdu, pokračoval.

„Lenitáásiii!“ křičel do hluku bouře.

Hledal místo, kam se skrýt, a nepřestával pátrat po jakémkoliv náznaku mladíkovy přítomnosti.

Nebyl to tak hrozný pád. Nejvíc mu vadilo, že přišel o koně. Litoval svého unáhleného útěku, hlavně kvůli otci. Musí mít strach. Vztekle praštil pěstí do písku.

„Kam jste se vydal v tomhle?“

Mladík sebou trhnul při Nurově ledovým hlasem položené otázce.

Nemůže mu nic říct. I kdyby mohl, co by to bylo? Že potřeboval utéct před sebou samým, svou touhou, od něho? Dostat se na chvíli z jeho dosahu. Hnědé oči plály hněvem, přesto necítil strach.

„Jste zraněný?“ poklekl k němu, stále ještě rozčílený.

Naznačil, že ne.

Nur se na něho podíval a Lenitas se nechal pohltit hnědýma očima. Byli tak blízko u sebe, tak blízko, náhle vzal muž jeho tvář do svých rukou.

„Tohle už nedělej, prosím, málem jsem se zbláznil strachy,“ naléhavost Nurova hlasu ho zasáhla. Bál se o něho?

Ucítil, jak muž pomalu dává ruce pryč, rychle je přikryl svými dlaněmi. Najednou se zastavil čas. Lenitas opřený o stěnu jeskyně, Nur v pokleku před ním.

„Lenitasi, neměl jsem… na to nemám právo.“

Mladík ho pohladil po tváři.

„Jestli mi dovolíš…“

Nesmělý úsměv v mladíkově tváři.

„Lenitasi,“ stáhl si ho do náruče.

Vtiskl polibek do mokrých vlasů, ucítil zachvění.

„Musíme počkat, než se to nejhorší přežene, a vrátit se. Tvůj otec má strach.“

Objal Nura kolem boků, tiskl se k němu. Ten mu přejížděl po těle rukama, snažil se ho zahřát. To se mu dařilo ale víc, než měl v tuto chvíli v úmyslu. Muž zavřel oči, teď se musí postarat o jeho bezpečí, ostatní musí počkat.

Netrpělivě je oba vyhlížel. Bál se, strach ho úplně pohltil. Když se bouře uklidnila, zanedlouho se objevili na obzoru dva jezdci. Šel je přivítat. Když scházel schody, spatřil muže, jak pomáhá Lenitasovi z koně. Když mladík setrval v jeho objetí o chvíli déle, pochopil. Zůstal skrytý ve tmě. Nur rychle odváděl mladíka do jeho pokojů.

„Vyřiďte pánovi, že jeho syn se vrátil, a je v pořádku,“ zavolal na jednoho strážného přes rameno.

Ještě jednou na ně dva pohlédl, s úsměvem spěchal do svých komnat, aby tam byl dříve, než strážný s Nureho vzkazem.

„Musíš se zahřát,“ chtěl Lenitase nahnat do koupele.

Ten se ale zachumlal do pokrývek.

Nur nezaváhal. Sedl si k němu a přitáhl si Lenitase k sobě. Ten k němu zvedl svou tvář, byli těsně u sebe. Muž nedokázal odolat, lehce se dotkl svými rty mladíkových. Ten vydechl, zavřel oči a zaklonil hlavu. To už nešlo vydržet. Prohloubil polibek. Ať se stane, co se má stát, není cesty zpět. Zajel rukou do pokrývek, dotkl se hebké pokožky. Lenitas okamžitě ucukl.

„Bojíš se mě? Nikdy bych ti neublížil, proč myslíš, že ano?“

Bolelo ho to, nesmírně to bolelo. Vidět v modrých očích strach. Čistokrevný, absolutní. Proč? Nemá právo… začal se odtahovat, nesmělá ruka ho zadržela. Nerozuměl tomu. A pak si mladík stáhl horní díl oblečení. Jizvy byly staré. To, co vypovídaly, bylo Nuremu jasné. Kdo mohl… proč?

„Tvůj otec?“ hádal nahlas, i když se mu to nezdálo možné. Co ale víme, jak se někteří chovají, když nejsou jiným na očích.

Lenitas prudce zakroutil hlavou, pokusil se dosáhnout na stolek, kde ležely úhledně srovnané pergameny a brk. Podal mu vše. Mladík dlouho psal, pozoroval každý pohyb jeho těla. Pak on četl a zase Lenitas sledoval jeho reakce. Několikrát k němu Nur zvedl oči planoucí hněvem. Když dočetl, zmačkal mladíkovu zpověď, rozdělal oheň, vše spálil. Jakmile oheň uhasil, vrátil se na lůžko.

„Nikdo nesmí číst, vědět, čím sis prošel.“ Nehýbal se.

Mladík se k němu přisunul, přejel prsty po linii tetování na mužově krku. Nur zavřel oči, nechal milého, ať dělá, co chce. I on za chvíli skončil do pasu nahý. Lenitas se s neskutečnou jemností dotýkal jeho kůže, nejspíš si vůbec neuvědomoval, co tím způsobuje muži, který se snažil nepohnout. Pak se neubránil, prudce vydechl. Ruka se okamžitě zastavila. Podívali se na sebe. V tom okamžiku bylo řečeno vše, bez jediného slova.

Nahý, vydaný napospas muži, jenž ho nejdříve hladil pohledem, až po tom se dotkl jeho těla. Lenitas mu věřil, nedokázal říct proč, věřil. Nur byl něžný, přesto vybičoval jeho smysly, vnímal i jeho dech. Když pak muž vzal jeho touhu do úst, poddal se mu cele. Za okamžik už…

Se zavřenýma očima se nechal dál hladit, slyšel tlukot svého srdce, i Nurovo srdce.

„Jsi překrásný,“ pohladil Nur jemně jeho pootevřené rty.

Stulil se do jeho náruče, skryl před intenzitou pohledu, jenž mu pronikal až do srdce. Náhle ucítil slzy pomalu mu stékající po tvářích, ne ze smutku nebo bolesti. Jen tolik štěstí už nevěděl, jak unést.

„Lenitasi, ublížil jsem ti? Co se…“

Polibkem mu zamkl mladík ústa a stáhl ho k sobě. Toužil se s ním milovat, netušil, jestli je připraven, jestli opravdu může.

„Není spěch, lásko.“

Prsty mu milý přejel po tepajícím mužství, jasná výzva.

Dlouho Lenitase laskal, připravoval, přestože vstupoval do jeho těla s největší opatrností, měl i strach.

Necítil bolest, toužil po Nurovi, chtěl mu patřit cele, milovat se. Opatrnost, s níž si ho milenec podmaňoval, byla neskutečně vzrušující. Jakmile překonali pomyslnou hranici, kterou vlastně ani jeden nestanovil, bez zábran dali průchod své vášni a lásce.

Linetas spal. Zabalený v pokrývce, zády opřený o jeho hrudník. Nur ho tak mohl obejmout, ještě více přitisknout k sobě. Nespal, chtěl si pamatovat každý okamžik, záchvěv mladíkova těla. Protože se dopustil činu, za nějž bude jistě bez milosti popraven. Nemohl jinak, Lenitas ho uchvátil, ještě než se stal jeho osobním strážcem.

Probudil se, skrytý v Nurově náruči. Se zavřenýma očima si připomenul uplynulou noc a srdce ho prozradilo.

„Dobré ráno,“ zašeptal muž, pohladil Lenitase po vlasech.

Mladík se usmál. Nechtělo se mu vstávat, nejraději by tak zůstal, s Nurem, u něho. Ještě pevněji se k Nuremu přitiskl.

„Musíme vstávat, za chvíli tu jsou služky. Nesmí mě tu takhle najít.“

Mladík sebou cuknul. Rychle vyskočil z postele, honem na sebe navlékl plášť, pod ním nic. Gestem poprosil Nura, aby neodcházel, a byl pryč. Muž se díval na místo, kde před chvilkou Lenitas stál. Rozhodl se počkat, natáhl se na záda.

První, co zaznamenal, byla rána dveří, někdo je příliš prudce zavřel. Omámeně se probíral ze snu. Na postel se posadil Lenitas, chytl ho za ruku.

„Lenitasi, co je? Stalo se ti něco?“

Divoce zavrtěl hlavou, gestikuloval…

„Počkej, počkej, co se děje?“

Konečně zaostřil a spatřil červené tváře, hořící pohled.

„Řekni mi,“ pronesl.

Lenitas se zklidnil, rty se pohnuly a muž odezíral. Nur.

„Včera tě přivedl, po té bouřce.“

Mladík přikyvoval. Už už se natahoval pro pergamen, otec ho zadržel.

„Zůstal u tebe, mám pravdu?“

Lenitas byl šokovaný, ale potvrdil to, co otec řekl.

„Bojíš se, že to nebudu schvalovat. Je to tak? Lenitasi, pokukovali jste po sobě už dlouho, proč myslíš, že jsem ti Nura ustanovil jako strážce?“ pohladil mladíka po vlasech. „Synku, všechno je v pořádku. Není se čeho bát.“

Objal otce, i slza se mu v oku zaleskla. Když se podíval do jeho očí, také měl slzy na krajíčku.

„Běž za ním.“

Nešel hned, najednou potřeboval být s otcem, právě teď.

Už dávno neležel, klid mu vydržel jen chvilku. Přesto čekal na Lenitasův příchod a z jeho pokoje neodcházel. Zdálo se to nekonečné, a pak se mladík vrátil. Usmíval se, pomaličku se k němu blížil, když byl těsně u Nura, vložil své ruce do jeho. Už nemusel nic říkat. Muž se sklonil a něžně milého políbil.

Epilog

Hlasy dvou mužů se nesly chodbou. Hádali se nebo přinejmenším měli velmi vášnivou výměnu názorů. Lenitas procházel kolem pootevřených dveří, strýc a otec. Určitě hrají šachy, bratři, kteří k sobě po letech našli cestu a jsou teď nerozluční. Otec vedle strýce pookřál, najednou se z minulosti vynořily vzpomínky na společné dětství, na pevné pouto, které se zdálo nadobro zničeno.

Za jiných okolností by Lenitas vstoupil, přetrhl hádku, určitě hrají šachy. A pak se stal divákem a posluchačem. Nyní měl ale jiné plány. Pozdě odpoledne se vydal na tržiště v doprovodu strážce. A teď spěchal do komnat, jeho a Nurových. Nur už na něho určitě čeká a on ho chce překvapit. 

Pohledem zavadil o stříbrnou sponu v podobě na tři palce dlouhého válce, zdobeného překrásnými ornamenty. Tahle maličkost bude perfektně podtrhovat Nurův dokonalý ohon dlouhých černých vlasů.

Mladík vstoupil do ložnice, byla to jediná místnost, kde ještě nebyl. Nur spal, vlasy volně kolem hlavy, zapadající slunce podtrhovalo jeho krásu. Lenitas tiše položil sponu na stolek, uchopil cíp pokrývky a opatrně ji začal ze spícího muže stahovat. Ten měl sice zavřené oči, snad se mu i dařilo kontrolovat dech, jinde ale bylo zřetelně vidět jeho vzrušení. Lenitas se usmál, sklonil se a letmo políbil špičku lesknoucího se žaludu. Z milého rtů splynul sten, oči zůstaly zavřené. Mladík políbil hebkou kůži slabin, jazykem pohladil celou délku milencovy touhy. Víc nestihl. Nur ho sevřel, stáhl na sebe a hladově políbil. 

„Jestli nebudeš za okamžik ve mně, zblázním se,“ zavrčel mu do ucha. 

Při těch slovech se k němu Linetas přitiskl a splnil milého přání. Cítil tlak jeho rukou na svém zadku, zuby na svém krku. Bral i dával a Nur se mu dával se vší láskou i divokostí.

Ležel v Nurově náruči. Ten hladil jeho záda, jemně si pohrával s jeho vlasy.

„Co je to?“ řekl náhle.

Ani nemusel zvednout pohled, aby věděl co má milý na mysli. Nur ho stáhl pod sebe, dívali se zblízka do očí.

„Zahrnuješ mě dary, svou přízní, láskou,“ šeptal hlasem hebkým jak samet.

„Miluju tě. Chci, abys byl šťastný a každá maličkost, kterou tě mohu obdarovat, pak dělá šťastným i mě,“ přiznal by bez okolků, kdyby mohl ta slova vyslovit nahlas. Nur to vše v jeho očích četl.

„Blázínku, stačí, když mi budeš nablízku, nic víc nepotřebuju,“ jemně ho kousl do spodního rtu.

Mladík se natáhl, do ruky uchopil sponu. Prsty pročesal a uhladil Nurovy vlasy, pak je sponou sepnul. Dokonalé, jako by byla stvořena jen pro něho.

Neměl moc času se kochat, milý už byl na cestě k další vlně, která je pak smete. Nechal se unášet.