Happy Birthday to Me

„Tak co, kam vyrazíme oslavit tvoje narozeniny?“

„Moje narozeniny?“

„Jo, máš je příští měsíc, ne? Od Domči z personálního jsem vytáhla data narození všech, ať někomu nepropásneme popřát.“

„Aby ta Domča neměla pěknej průser, že někomu dává osobní data. Hele, mě, prosím, z narozeninových oslav vynechte, neberu to jako něco, co bych měl slavit.“

„Ty seš divnej, každej přece slaví narozeniny.“

„Já ne, protože jsem divnej.“

„Hele, Lukáši, je to vždycky aspoň příležitost vyrazit někam s kamarádama z práce a pobavit se. Nebo se bojíš, že to bude stát nějaký prachy?“

„Heleničko,“ věděl, že tuhle zdrobnělinu zrovna nemiluje, „o prachy mi nejde. Jestli chceš, tak řekni, kolik potřebuješ, já to zacvaknu, ale bejt při tom nechci. Já prostě narozeniny neslavím.“

Nebyla to tak docela pravda. Každý rok si na narozeniny koupil řez punčáku, při večeři doma do něj píchl svíčku, po večeři ji zapálil, chvilku se díval do plamene a pak svíčku sfoukl jako symbol proběhlého roku. A přemýšlel při tom o tom, k čemu na světě je a jestli ten život stojí za to. A jestli ten další rok by mohl být trochu lepší…

„Ale kulatiny za tu oslavu stojej, ne?“

„Ne. Nestojej. Co je na tom k slavení, že se ti změní dvacet devět na třicet? Nic.“

Sebral se a odešel z místnosti. Zamířil na pánský záchod, tam za ním Helena nepůjde. I když, u ní člověk nikdy neví, dokáže být akční…

Chvilku počkal, pak se vrátil na chodbu. V automatu si koupil kafe a vracel se do kanceláře. Horký kelímek držel dvěma prsty za okraj a volnou levou  rukou šmátral v kapsách po klíči. Samozřejmě v pravé kapse. Vytáhl klíče a neobratně přebíral svazek a jednou rukou se pokoušel najít ten správný.

„Chcete pomoct? Odemknout nebo podržet to kafe?“ zaslechl rozesmátý hlas. Otočil se, až vyšplíchl trochu kafe na podlahu. Ještě že ne na kalhoty.  Hodně mladě vypadající kluk, zjevně pobavený jeho snažením.

„Ukažte,“ vzal mu z ruky klíče a rozprostřel je na dlani. „Který?“

„Tenhle,“ šťouchl do jednoho z klíčů Lukáš.

Kluk odemkl, strčil do dveří, vytáhl klíč a podal zpátky svazek Lukášovi: „Prosím…“

„Děkuju,“ kývl hlavou Lukáš, vešel do kanceláře a nohou kopl do dveří, aby se zavřely. Pozdě si uvědomil, že v nich vlastně pořád stojí ten kluk. Dveře s třísknutím zaklaply.

Lukáš odložil kelímek na stůl a doběhl ke dveřím. Otevřel je. Kluk se na chodbě už vzdaloval.

„Omlouvám se,“ zavolal Lukáš.

Kluk se otočil a zašklebil se: „To nic, stačil jsem uhnout!“

Lukáš se vrátil, posadil se k počítači a usrkl z kelímku. Co to vlastně bylo za kluka? Vůbec ho nezná. Co tu dělá? Něčí návštěva? Pokrčil rameny, pustil ho z hlavy a dal se do práce.

Vysvětlení se mu dostalo druhý den ráno na ranní poradě. Šéf přišel a ten kluk s ním.

„Dobrý den, dámy a pánové. Chtěl bych vám představit našeho nového spolupracovníka, pana Skalku. Heleno, poprosil bych tě, zda bys ho nezacvičila.“

„Proč já?“ vyletělo z Heleny. „Proč musím každýho nováčka zacvičovat já?“

Šéf se na ní chvilku koukal a pak se usmál: „Myslím, že to bude kvůli tomu, že od nikoho jiného se asi nedozví tolik o našem kolektivu. Ale pokud ti to vadí, tak požádám Lukáše,“ otočil se na něj. Lukáš pokrčil rameny a kývl.

„Děkuju ti,“ řekl šéf.

Kluk se posadil a šéf začal probírat pracovní problémy.

Po poradě zamířili do kanceláře. Lukáš odemkl a podržel dveře: „Klíče si zatím budeš brát z klíčovýho režimu, sekretářka ti nechá udělat novej…“

„Vadim,“ řekl kluk.

„Vůbec ne,“ ohradil se Lukáš a zrudnul, protože si teprve v tu chvíli všimnul natažené ruky.

„Aha, promiň, Lukáš.“

„Tak ještě jednou,“ zasmál se kluk. „Jmenuju se Vadim a musím upozornit, že to jméno je takový trochu předurčení, myslím, že dokážu vadit spoustě lidí.“

„Fakt?“ podivil se Lukáš. „Na mě působíš spíš jako pohodář.“

„Dík, že si to myslíš. Uvidíš, většinou mě mají za potížistu. Párkrát to taky dopadlo tak, že se se mnou rozloučili ještě ve zkušební době, protože jsem prostě měl svůj názor, kterej se nelíbil.“

„To zní, jak bys střídal zaměstnání po měsíci. Kolik jsi toho moh ve svým věku stihnout?“

„Jde to,“ usmál se Vadim. „Já zase nejsem tak mladej, jak zřejmě vypadám. Bude mi osmadvacet.“

„Hm, tak na to fakt nevypadáš, vypadáš jako bys akorát vylez ze střední.“

Vadim se zašklebil: „Jo, to mi lidi říkaj.“

„Jestli budeš chtít kafe, tak je tu rychlovarná konvice, ale kafe tu nemám. Turka nepiju, rozpustný mi moc nechutná, tak chodím na kapučíno do automatu.“

„Jo, už jsem si všimnul.“

„Aha,“ vzpomněl si Lukáš.

„Já stejně kafe nepiju, ale konvice bude fajn, piju čaj, konvice se hodí.“

Pustili se do práce. Lukáš zjistil, že Vadima v podstatě nemá co učit. Šikovnej, samostatnej…

Ráno se objevil ve dveřích Vadim s obrovským, snad víc než půllitrovým keramickým hrnkem a s plechovkou čaje. Odložil si to na stůl, vylovil zašlé objemné vajíčko na čaj, naplnil ho čajem z plechovky, hodil do hrnku a šel zapnout konvici.

„Nechceš chvíli počkat? Za chvíli máme ranní sezení. Nechceš si to uvařit až po něm?“

„Čaj se nevaří, čaj se spařuje. Snad ranní porada netrvá tak dlouho?“

„Jo, někdy dost.“

„Tak jo, tak až po poradě.“

Po poradě se zastavil Lukáš u automatu, koupil si kafe, Vadim mu se smíchem podržel dveře do kanceláře a pak si sám zalil čaj.

Vadim byl docela řečný; Lukáš se obával, že s tím bude mít problém, ale do sebe uzavřený introvert Lukáš najednou zjišťoval, že ho Vadimův příval řečí docela baví.

Po pár dnech se i do práce docela těšil. Ranní rituál s kávou a čajem a nepřeberná studnice historek Vadim.

Jo, bude to docela fajn.

Do kanceláře jim vtrhla Helena: „Pánové, jsem tu jako zástupce skupiny pro oslavu narozenin! Založili jsme narozeninovej fond, ze kterýho se oslavenci koupí na narozky kytka a popřeje se mu. Ty mladej jsi zatím ještě v hájení, ale Lukáš by mohl přispět. I když tvrdí, že narozeniny neslaví…“

„Neslavím je a to mý datum si rovnou vymaž. Ale do toho fondu ti přispěju. Kolik chceš?“

Hrábl do kapsy pro peněženku, vylovil požadovanou částku, předal jí Heleně, ta strčila peníze do plechové pokladničky s obrázkem krtka, zapsala si Lukáše do sešitku, zamávala jim a vypadla.

Lukáš cítil, že ho Vadim pozoruje, takže upřeně koukal na tabulku na počítači.

„Ty neslavíš narozeniny?“

„Právě jsi to slyšel, ne? Nechci to rozpitvávat.“

„Dobře, dobře, neslavíš narozeniny… Hele, můžu mít vlezlej dotaz?“

Lukáš se pořád upřeně díval na monitor: „Ne.“

„Já ho stejně položím.“

„To je mi už za těch pár dní jasný, že to uděláš. Musím odpovídat?“

„Nemusíš, ale zajímalo by mě to. Proč ty jsi vlastně sám?“

Lukáš vytřeštil oči: „Co?!“

„No, mladej, pohlednej chlap, ale programově nespolečenskej, bez kamarádů. To nebývá jen tak. Nejspíš ses tak blbě spálil, že už to nechceš zažít a zavřel jsi to v sobě, to mi přijde nejpravděpodobnější, protože bych neřek, že jsi tak samotářskej odjakživa. Hele, to nemá cenu, stranit se lidí. Jak ty vlastně trávíš svoje narozeniny? Koupíš si dárek? A večer si ho rozbalíš a zazpíváš si při tom „Happy Birthday to Me“, protože jsi sám a nepopřeje ti nikdo jinej? A pak si otevřeš flašku? Narozeniny se maj slavit s někým, s lidma, se kterýma ti může bejt dobře…“

Vadim se odmlčel, protože si všiml, že Lukášovi začaly rudnout oči a uhnul pohledem: „Tak, já prostě vadim. Asi jsem něco vyhmát, co?“

Lukáš se otočil na židli a vysmrkal se: „Jo.“

„Jo, na to mám talent. Řekneš mi to?“

„Ne.“

„Třeba by ti to pomohlo…“

„Ne.“

„Nic nerozkecávám, jsem jako hrob…“

„Ne…“

„Promiň.“

„To nic.“

K tématu už se nevrátili.

Na ranní poradě se ozval Vadim: „Chtěl bych se zeptat – je denní ranní porada nutná? Zatím jsem si všiml, že všechno podstatné se objeví při pondělní poradě, pak se už další dny všechno jen opakuje. Přijde mi to jako ztracený čas.“

„Není to ztracený čas, je to důležitá věc a jste tu příliš krátce na to, abyste to hodnotil,“ sjel ho šéf s kyselým výrazem.

Vadim pokrčil rameny, jako že má svůj názor, ale dál se nehádal.

Vrátili se do kanceláře.

„Vadime? Nedráždi ho. Denní ranní porada není nutná, to máš pravdu. Ono je to pro něj něco takovýho, jako když si ovčák přepočítá stádo. My jsme si zvykli. Pokud chceš nějakou změnu, musíš to navlíknout tak, aby měl pocit, že ta změna byla jeho nápad. Zatím buď zticha, prosím tě. Já vím, že jsi rovnej a přímej jako střela, ale drž se zpátky. Docela jsem si na tebe a tvoje tlachání zvyknul a mám pocit, že bys mi i chyběl.“

„Stejskalo by se ti?“

„Asi i jo,“ zasmál se Lukáš.

„Hele, já nedokážu držet hubu, když si o něčem myslím, že to je blbost. Myslím si, že člověk má bejt přímej. Přímo se zeptám, rovně odpovím. To ušetří spoustu trablů.“

„Nebo taky přinese.“

„Někdy možná. Zahrajem si hru na přímou otázku a rovnou odpověď?“

„Asi jo, jinak se nedostanem k práci,“ povolila Lukášova ostražitost.

„Jak to bylo s těma tvejma narozeninama?“

„Sakra, to je rána pod pás…“

„Přímá otázka, rovná odpověď.“

Lukáš si povzdechl: „Tak jo.“

Opřel si ruce lokty o stůl a spustil bradu do dlaní: „Ještě na gymplu jsem se zamiloval. Do kluka. Nešlo mi to do hlavy. Předtím jsem chodil s pár holkama… a teď tohle. Spolužák ze třídy. Trápil jsem se tím. Pak jsem to nevydržel a vyklopil jsem mu to. Koukal na mě skoro vyděšeně. Lepily se na něj holky jak na mucholapku a teď kluk. Ale to pomyšlení mu asi zároveň trochu dělalo dobře… No nic, domluvili jsme se, že budeme dál jen kamarádi. Ale on prostě věděl, že já na něj pořád čumím jak na svatej obrázek. Já vlastně nějak jinak ani nemoh, drželo mě to pořád. Na svý narozeniny jsem pozval pár kamarádů a kamarádek na zahradní párty k nám. On se tam trochu nalil a začal kecat. Samozřejmě, že to se smíchem všechno vyklopil a dal k dobrýmu. Pitvořil se při tom a přehrával… Byl v tu chvíli hnusnej. Hnusnej. Byli tam i moji rodiče a ty to dost vzalo. Prostě strašný narozeniny. Zalez jsem tenkrát do svýho pokoje a zavřel se do skříně a chtěl jsem nebejt. Takovej podraz… A když se to všechno rozešlo, tak začal matčin výslech.  Co to je za blbost, co to zkouším… Musí se to přece dát léčit! Musím k psychiatrovi! No dokopala mě tam. Měl jsi vidět, jak vypadala, když jí psychiatr řekl, že já jsem v pořádku, ale jí že by vzal do péče. Další psychiatry jsem už odmítl. Ale přestal jsem se se všema bavit. Nějak jsem všechny zasklil, nechtěl jsem je mít v životě. Nemluvil jsem s nikým ve škole. Ze začátku byla spousta blbých poznámek, ale já si jich nevšímal, nereagoval jsem na to a přestalo je to bavit. Soustředil jsem se na to, abych dodělal školu s představou, že pak vypadnu z domova, vypadnu z města, prostě kamkoli jinam… Když jsem odmaturoval, tak mi s tím pomohli babička s dědou. Finančně. Hodně. Takže jsem se mohl trhnout a odstěhovat se. Ale to už jsem si zvyknul bejt sám.“

Vadim se na něj díval vážně: „A nevadí ti to?“

Lukáš zavrtěl hlavou: „Ne…“

Ale přesvědčivě to nevyznělo.

Vadim ho chvíli pozoroval a pak se vrátil ke své práci.

Otevřely se dveře a dovnitř nakoukla Helena: „Vadime? Máš jít k šéfovi!“

Vadim udělal na Lukáše obličej, pokrčil rameny a řekl: „A je to tady…“ Zvedl se od stolu a vyšel z kanceláře.

Lukáš koukal na monitor a nevnímal. Tušil, co šéf Vadimovi chce, ale podvědomě se tomu bránil. Docela si na toho ukecanýho kluka zvykl.

Vadim se vrátil a posadil se.

Lukášův tázavý pohled.

„Jo, jako vždycky. Nepotřebujeme tu nikoho, kdo nám bude měnit zavedený styl práce, takže se rozloučíme ještě ve zkušební době. Takže dneska si odnesu hrnek na čaj a zejtra tu budeš zase sám…“

„Kruci. Říkal jsem ti, ať vydržíš bejt chvíli zticha… Budeš mi chybět. Fakt…“

Vadim se zakřenil: „Máš moje číslo, když se bude stejskat, můžeš brnknout. Třeba můžeme jít oslavit tvoje narozeniny.“

Na konci pracovní doby si vzal svůj hrnek a podal Lukášovi ruku: „Tak se měj, rád jsem tě poznal. A fakt bych tě rád ještě viděl.“

Lukáš stiskl ruku a Vadim byl pryč.

Další dny si Lukáš uvědomoval, že si za těch pár dní na Vadima zvykl. Měl nutkání vzít do ruky mobil a zavolat, ale co říct? Měl pocit, že by si připadal trapně, že se vnucuje…

Přišel den Lukášových narozenin.

O polední přestávce mu do kanceláře vtrhla Helena s několika ostatními a s kyticí v ruce: „Jdeme ti popřát veselé narozeniny!“

„Říkal jsem ti, že je neslavím.“

„Hele, nedělej se…,“ nedala se Helena.

Lukáš se začínal naštvávat a bylo to na něm vidět.

Jeden z kolegů přehlédl situaci a řekl: „Tak jo, hezký narozeniny, tady máš od nás kytku a užij si to dneska. Pojďte.“

Ještě, než se zavřely dveře, zaslechl z chodby tiché: „Heleno, tak tohle byl trapák…“

Jo, to byl. Koukal na kytku. Domů jí neponese, kytka uschne tady. Podíval se, jestli nemá něco, co by posloužilo jako váza. Nemá.

Když odcházel, všiml si, že kytku nechal ležet na okraji stolu. Vzal jí a mrsknul s ní do koše.

Vracel se domů. Cestou si koupil krabičku s jídlem v čínské restauraci. Letos si ani nebude kupovat ten punčovej řez. Navečeří se a zalehne. Zaspat ty blbý narozeniny.

Doma hodil jídlo do mikrovlnky, ohřál ho a pustil se do něj.

Zvonek u dveří. Sakra, kdo to otravuje? Zvedl se a šel otevřít.

Za dveřmi stál rozesmátý Vadim: „Ahoj, řekl jsem si, že se stavím. Můžu dál?“

Zcela vykolejený Lukáš ustoupil stranou a pustil ho dovnitř.

„Přišel jsem popřát,“ ohlásil Vadim a zvedl tašku s dortovou krabicí. „Tvarohovej s malinama, trefil jsem se do chuti?“

Lukáš zakýval hlavou, stále neschopný slova.

Vadim vylovil krabici a začal prozpěvovat: „Happy Birthday to You, asi tě miluju, tak jsem prostě přišel popřát hodně štěstí, zdraví…“

Lukáš se rozesmál, protože ho pobavilo, jak Vadim zpívá, a teprve pak mu začal docházet obsah.

„Cože?“

„Dal bych někam ten dort, protože překáží a po přání se obvykle dává pusa.“

„Jo, pojď dál, dám to do kuchyně…“

„Bublinky na oslavu nesu taky!“ vytáhl Vadim láhev a položil ji vedle krabice s dortem. „Francouzský, Moët a Chandon ice imperial! Ať přípitek stojí za to! A teď teda ještě jednou veselý narozeniny.“

Objal Lukáše a dal mu pusu. Dlouhou.

„O narozeninách by měl bejt člověk šťastnej ne? Já aspoň zatím o tvých narozeninách docela šťastnej jsem,“ zasmál se Vadim. „Nebo vadim?“

Lukáš zavrtěl hlavou: „Myslím, že ty nebudeš vadit nikdy…, nikdy mě nenapadlo…“

„To mi došlo, že tě nenapadlo. A taky mi došlo, že když tohle nevyužiju, tak nevím, kdy bude další příležitost se ti sem vetřít.“

Lukáš se zasmál: „Bouchnem šampus?“

„Jasně!“

A pak slavili až do rána…