El Diablo

Věnováno Visi ;-)

„Hele, Dame, já už budu muset dneska jít,“ překontroluju si na mobilu nejen čas, ale i vzkaz od mamky, že se nakonec i přes počáteční komplikace celý rodině včetně babičky povedlo odjet na několik následujících letních dnů na chalupu.

„Už?“ vykulí na mě Dam oči. „Jsem myslel, že si to ještě párkrát dáme…“

„Já původně taky, ale nějak jsme se tu rozseděli,“ poplácám ho pobaveně po paži. Už dobře dvacet minut totiž posedáváme nedaleko rampy a sledujeme dva namachrovaný týpky, co to na svých skateboardech dost solidně rozbalili, zatímco naše skejty momentálně nečinně odpočívají opřený jeden o druhej.

„A co že máš dneska tak naspěch?“ přeptá se Dam, očima už zase nalepenej na těch dvou skaterech.

„Mamka mi právě napsala, že na tu chalupu odjeli, tak je potřeba využít prázdnýho bytu,“ uchechtnu se a už dopředu se napnu očekáváním. Dam sice vypadá, že je zaujatej děním na rampě, stejně ale vždycky vnímá, co mu říkám.

Zvědavě se na Nolana zahledím. „Využít prázdnýho bytu, jo?“ zopakuju. „No vzhledem k tomu, že jsi zároveň nenadhodil, jestli si nezopakujeme ten seriálovej maraton, tak to vypadá, že už máš jiný plány! Rande, přiznej se!“ obviním ho se smíchem, že mi celý odpoledne tajil takovou důležitou věc.

„No, ne tak úplně…“

„Jak, ne tak úplně?“ nechápu. „Tak buď rande máš, nebo nemáš!“ bavím se.

„Tak dejme tomu, že spíš mám,“ vybere si.

„To mi to jako nechceš říct? Nebo nemůžeš? Je to někdo, koho znám, nebo co…?“ začnu to z něj zvědavě tahat.

„Ne, to ne, je to jenom… je to jenom takový…“

„Jaký?“ pobídnu ho po chvilce. To jeho mlžení mě začíná srát – nebo taky děsit! Nejsem zvyklej, aby se mnou o něčem nechtěl mluvit, takže pokud má dojem, že mi to nemůže říct, úplně se bojím domýšlet, proč!

„Divný prostě!“ dořeknu to, rukou si prohrábnu vlasy.

„Bože, tak už to vybal!“ zakoulí na mě očima. „Divný je akorát to, jak kolem toho brousíš!“

Chvilku se mu dívám do očí, přemýšlím, jakým stylem to podat. Tohle téma mezi náma ještě nikdy na přetřes nepřišlo, pokud nepočítám pár občasnejch narážek, který měly vyznít spíš vtipně, takže vůbec netuším, jak to Dam celý vezme…

Nakonec si povzdychnu a rozhodnu se skočit do toho rovnýma nohama. „Okej. Říká ti něco pojem bdsm?“ podvědomě ztiším hlas.  

„Ne asi, vole!“ zatváří se pohoršeně, že jako jestli ho fakt mám za úplnýho Neználka.

„No, tak takový rande to je,“ dovysvětlím to.

„Aha!“ zajiskří mu v očích pochopení… a možná malinko i pobavení. „To jako že ti nějaká holka bude dělat dominu?“

„Tak to teda určitě ne!“ úplně se otřepu, jelikož ze všech možnejch kombinací vybral hned tu nejhorší možnou, haha.

„No dobře, tak ty jí,“ zaculí se. „Hmmm, je to zajímavá představa,“ začne mě přejíždět očima, ve tváři veselí.

„Taky ne,“ utřu ho – a teď jsem to já, komu se v očích usadí poťouchlej výraz.

„Cože? Taky ne…?“ zarazí se a zmateně nakrčí čelo. „Tak teď už teda nevím…“

„Já jemu.“

Upřeně se mi dívá do očí – a já mu ten pohled oplácím. No teda… Tak tomu říkám… jobovka! Vůbec jsem… nikdy mě… že on by… A že navíc… No teda!

Nejradši bych se ho zeptal na tisíc věcí! Jenže na to tu teď není vhodný místo a vlastně ani čas, a tak si ze všech možnejch otázek vyberu jenom jednu: „A… ehm… Už jsi takovej sraz někdy s někým měl?“ A z nějakýho důvodu jsi mi to neřekl…?

„Ne. Ale už od jara hrajeme s pár klukama na jednom webu takový erpégéčko… a prostě… No, s jedním jsme si nakonec řekli, že to zkusíme naživo.“

„Aha,“ kývnu hlavou, jako že to dává smysl. Ostatně o tom, že má v erpégéčkách zálibu, dobře vím, protože všechny… nebo teda většinu, jak je teď zřejmý…, hrajeme spolu. Akorát tu jednu, která je, mňo, z tohohle pohledu tak nějak nejvíc zajímavá, si nechal pro sebe… „Že ses nikdy nezmínil!“ vytknu mu, ale pak radši od tohohle tématu uhnu, protože na tuhle diskuzi teď nejsem připravenej. „A to se nebojíš?“ vypadne ze mě další otázka.

„Já? Čeho?“ zatváří se zmateně.

„Že to bude nějaká léčka. Že se ti třeba někdo chce jenom dostat do bytu, pak tě přepere a okrade…“

Nolan se sebevědomě uchechtne: „Ne, tak to se teda fakt nebojím. Ostatně, mě jenom tak někdo nepřepere, že?“ malinko posměšně na mě pozvedne obočí.

A já jenom nasucho polknu. Protože musím uznat, že má pravdu. To on je ten, kdo má ve všech případnejch rvačkách navrch! A nejenom tam, on hravě vítězí i ve všech slovních přestřelkách… S ním se prostě dostat do křížku nikdo nechce.

Najednou se mi hlavou mihne představa. Jak u dveří jeho bytu zvoní nějakej cizí kluk… a jak si ho Nolan odvede do svýho pokoje… a okamžitě ho složí na záda, aniž by se ten kluk vůbec stačil nadechnout… A pak už si s ním může dělat cokoliv, co bude chtít. A jenom z tý rychlý představy mi zacuká v rozkroku. Musím si odkašlat, abych… no, ehm… abych ty svý fantazie a následný reakce trochu zkrotil…

Zvědavě Dama pozoruju. Mám radost, že se na mě po tom mým přiznání nedívá jako na úchyla, nebo že se dokonce nenaštval, že jsem se mu ohledně svejch preferencí nesvěřil už dřív, stejně mě ale na jeho chování cosi zaráží. Najednou totiž začne uhýbat pohledem…, pak si vytáhne z kapsy mobil… a pak se začne sbírat na nohy.

„Tak půjdeme, ne?“ hodí kamsi do placu.

„Počkej,“ popadnu ho za paži a stáhnu ho zpátky.

„Na co?“ vyškubne se mi, ale zůstane sedět. „Jsi říkal, že spěcháš,“ upozorní mě, oči už zase upřený na dění na rampě.

„Zase tak moc nespěchám,“ ujistím ho. „Jestli se chceš ještě na něco zeptat… nebo k tomu něco říct…,“ vybídnu ho.

„Ani ne,“ trhne rameny.

„To znělo hodně přesvědčivě!“ upozorním ho.

Znovu trhne rameny. „Spěcháš na rande. Pokecáme jindy.“

„Nechci to nechávat na jindy, pokud to má znamenat, že ti to až do tý doby bude ležet v žaludku,“ ujistím ho. „A pak, tohle není rande, už jsem ti to říkal,“ dodám pro jistotu, že by to zvláštní cosi, co jsem zaslechl v jeho hlase, byla fakt žárlivost. „Jde jenom o sex. A ještě víc jde vlastně o to samotný hraní.“

Konečně se na mě zase otočí. „O hraní…,“ zopakuje po mně – a zatváří se u toho tak jaksi tajuplně.

„No co? Máš s tím problém?“ zeptá se mě Nolan.

„Nemám s tím žádnej problém!“ vyvrátím mu to. Jenom to se mnou prostě trochu zamávalo, no! Že o týhle tvý stránce jsem doteď neměl ani nejmenší tušení – a řekneš mi to jen tak mimochodem těsně před tím, než si domů pozveš… Okej, když ne rande, tak teda dejme tomu spoluhráče!

„Hm, trošku mi to přijde, jako kdybys to celý tak nějak neschvaloval,“ rýpe dál a upřeně mi u toho hledí do očí.

„A i kdyby? Mý požehnání přece nepotřebuješ,“ ušklíbnu se.

„To ne,“ oplatí mi to ušklíbnutí. „Ale tvý odsuzování teda taky ne.“

„Já tě přece neodsuzuju,“ zavrtím hlavou a znovu stočím pohled před sebe.

„Ne? Tak o co teda jde?“ nehodlá to nechat být.

Vzdychnu si. Co mu na to mám jako říct? Že… že kdyby mi řekl, že má rande s nějakou holkou, tak by mi to asi bylo úplně jedno, ale když si představím, že se dotýká nějakýho kluka… a že ho svlíká… a že se pak sám svlíká před ním…, tak… tak mi to prostě jedno není?! Tohle mu přece nemůžu přiznat!

Jenže zároveň mu ani nechci nakecávat, že je všechno úplně zalitý sluncem, a tak si vyberu takovej nějakej střed. „Jde o to,“ znovu se na něj zahledím, „že kdybys mi řekl dřív, že něco takovýho hraješ, tak bych se k vám třeba mohl přidat, víš? A třeba by mě to taky mohlo dost bavit. A třeba by sis teď nemusel zvát do bytu nikoho cizího.“

No, a je to venku. Tak trochu.

Pátrám očima v těch jeho, jestli to myslí vážně, ale nikde nenajdu ani náznak toho, že by to vážně nemyslel. Stejně se ale nedokážu neujistit: „To jako fakt? Že bys chtěl, abysme spolu něco takovýho zkusili…?“

Nadechne se, jako kdyby chtěl něco říct, ale pak si povzdychne a zase ode mě hlavu odvrátí.

Sleduju jeho profil, zatímco hlavou se mi prohánějí stovky myšlenek. To mi tím jako říká, že… že je… že on taky…? Vůbec nikdy mě…, že on by… no prostě… To teda! Jenže zároveň…

„Tak tohle mě fakt nikdy nenapadlo,“ přiznám. „Jenže zároveň mi přijde, že tebe to taky až doteď nenapadlo. Na to je v tý tvý výčitce až mockrát použitý slovo třeba.“

„To nebyla výčitka,“ hlesne potichu.

„Trochu asi byla,“ nenechám si věšet bulíky na nos.

Už poněkolikátý jenom pokrčí rameny. Bezvadný, to se toho dozvím! Užuž mu to chci nahlas vytknout, že jako s takovou ten náš rozhovor nikam nedojde, ale pak se na to vykašlu a radši se s ním podělím o něco jinýho: „Hele, stejně by to nešlo.“

„Co by nešlo?“ zeptám se prázdnýho prostoru přede mnou. Nějak se teď na Nolana nedokážu podívat.

„Nám dvěma by to nešlo. Ta hra. Já bych to s tebou neuměl hrát,“ vysvětlí.

Tělem mi v jedný velký vlně projede ohromný zklamání, ale vší silou se snažím, aby to nebylo poznat. „Proč ne?“ zeptám se rádoby bez zájmu.

„Protože seš můj nejlepší kámoš,“ řekne prostě. „Neuměl bych na tebe být dost tvrdej.“

A další mocná vlna mi projede tělem. Tentokrát je v ní ale zklamání jenom napůl – a napůl je v ní vzrušení. Jenom z toho, že v jedný větě spojil dohromady „být tvrdej“ a „na mě“. No do háje…

„To jako, ehm,“ odkašlu si, „to jako, že tomu… tomu tamtomu hodláš zmalovat zadek do krvava?“

„To zrovna nehodlám,“ ušklíbne se, „jenom prostě… Bude to celý po mým. Nebudu se ho vůbec na nic ptát.“

Musím si odkašlat ještě jednou. Dominantní Nolan, kterej se vůbec na nic neptá. Pane jo…

Nolan si ale naštěstí mýho náhlýho rozechvění nevšimne, protože potichu pokračuje: „A s tím souvisí druhá věc. Že to chci hrát s někým, kdo už ví jistě, že je na to naladěnej, víš? A ne s někým, komu by se to třeba líbilo, ale třeba taky ani trochu.“

„Hm, a u něj si jistej seš? Třeba se mu to líbilo jenom přes písmenka – a v reálu už to taková sláva nebude,“ uvažuju nahlas. Nebo spíš se s ním, aniž by to věděl, dělím i o svý vlastní pochyby. Protože když si to všechno zkouším představit… a když jsem si to zkoušel představovat i dřív, pokaždý, když jsem narazil na nějaký takový péčko…, tak se mi na tom vždycky nejvíc líbilo, že se ti kluci už znají a prostě spolu experimentují. Naopak představa toho, že se spolu seznámí přes nějakej inzerát a sejdou se jenom za tímhle účelem, mě od jakýchkoliv úvah o tom, že bych si to kdy vyzkoušel, akorát odrazovala…

Párkrát, ale fakt jenom párkrát, jsem si do těch představ dosadil právě Nolana. Ale pak jsem měl druhej den vždycky trochu problém se mu dívat do očí, tak moc hotovej jsem z toho byl, takže jsem toho ve svým vlastním zájmu radši nechal. V našem zájmu.

A on mi tu teď přizná, že to má hozený stejně – a že došel ještě dál a od představ postoupil rovnou k realizaci. Akorát si teda v podstatě vybral tu možnost s tím inzerátem…

„Tak jasně, že na tisíc procent to vědět nemůžu,“ uznám, „ale ta pravděpodobnost je dost vysoká. Když už oba víme, co se nám líbí, a když jsme oba souhlasili s tím, že to zkusíme…“

„No,“ zvedne se Dam tak rychle, že tentokrát ho zadržet nestihnu, „tak si to teda každopádně užijte!“ popřeje spíš svýmu prknu než mně, protože si ho zrovna zvedá ze země. Pak se na mě ale přece jenom otočí. „Ale dej mi v noci nebo nejpozdějc ráno vědět, že seš v pohodě, jo? Ať nemusím trnout, jestli to není fakt jenom nějakej… podvodnickej hajzl, co se ti chtěl vlámat do prázdnýho bytu…“

„Jo, dám,“ odpovím trochu zmateně. „Počkej, a ty to tady ještě nebalíš? Vždyť už bude osm, jsme říkali, že se ještě stavíme pro něco k večeři…“

„Dej si něco sám, jo?“ mávne na mě. „Já nikam nespěchám, víš jak, takže tu ještě chvilku zůstanu. Tak se měj!“

„Hm, taky se měj,“ vrátím mu to mávnutí, ale to už z něj vidím jenom jeho záda, zatímco se mísí mezi ostatní skatery.

Naskočím na svý prkno a pomalu vyrazím pryč z areálu. Teda, ten mi ale nasadil pořádnýho brouka do hlavy! Zdálo se mi to, nebo jsem v jeho hlase slyšel… zklamání? Ale blbost, to přece není možný… Nebo si fakt myslel… Ale jak jsem mohl tušit, že on by…? Do háje! 

***

Když se ráno vzbudím, čeká na mě na mobilu vzkaz. Od Nolana. Poslanej něco po pátý ráno. Pane jo, ti to teda protáhli! S malinko podrážděným zakroucením hlavou si zprávu přečtu. Nolan mi vzkazuje, že je v pohodě a že se mám během dne stavit přesvědčit na vlastní oči, jestli chci.

Ověřím si čas, půl devátý, automaticky si u toho mohutně zívnu. V noci jsem toho totiž moc nenaspal, zabral jsem až nějak po třetí…

„Můžu klidně hned,“ vyťukám mu zpátky. „Ale nerad bych se srazil ve dveřích s tvou návštěvou.“ Která tam jistě ještě bude. Přece by Nolan toho kluka nevyrazil z bytu v pět ráno…?

„Neměj péči,“ přijde mi odpověď. „Přijď kdykoliv. Žádný plány nemám.“

Ne? Že by si to kluci nechtěli zopáknout?!

Pohodím hlavou a radši si jdu nachystat něco rychlýho k snídani. Oběd si pak s Nolanem asi nějakej objednáme, nebo si můžeme i někam zajít, když jsme včera tu véču zazdili…, teda já jsem ji zazdil…

I když se násilím snažím svý myšlenky odvádět k jídlu, stejně mi to nejde. Místo toho se mi v hlavě vybavuje pořád to samý, co mi tam lítalo celou noc. Proto se mi taky tak blbě spalo. Prostě… zjistil jsem, že představa Nolana s jiným klukem je víc, než co dokážu snýst… Představa čehokoliv, co by spolu mohli dělat. Jaksi divně mi vadí už i to, že by spolu jenom koukali na filmy, kruci… No ale jelikož jsem věděl, že na filmy spolu koukat nehodlají, tak mi hlava celou noc poctivě nabízela úvahy ohledně toho, co spolu dělat hodlají. A nepomohlo mi od nich vůbec nic. Ani se schovat pod peřinu, ani na sebe otevřít okno dokořán, ani ve dvě ráno brousit kolem ledničky, a už vůbec mi teda nepomohlo si pouštět nějaký oblíbený péčka.

Ani ty míň oblíbený.

A popravdě, jedny z mých posledních myšlenek těsně před usnutím byly o tom, že možná bude nejlepší, když se teď s Nolanem budeme vídat trochu míň. Abych ho dostal z hlavy. Aspoň částečně. Hm, jenže pak mi od něj ráno přijde v podstatě pozvánka – a mý přesvědčení je to tam. Protože ho chci vidět. A protože chci vědět, jak to včera probíhalo. A dopadlo. Jestli jako odteď bude mít Nolan oficiálně nějakýho přítele… Hm, nebo jestli jsem měl třeba pravdu já a zase tak moc jim to dohromady nesedlo…

Jsem dost rád, že přišel. Trošku jsem se bál, že bude hledat nějaký výmluvy, proč přijít nemůže.

Zavedu ho nejdřív do kuchyně, ať si tam v ledničce naloví pití, na jaký má chuť. Chladí se tam toho totiž spousta. Už od včerejška.

Zatímco si Dam vytahuje a pak otvírá plechovku s Birellem a mluví něco o tom, že v noci mu bylo děsný horko a nemohl kvůli tomu pořádně spát, pátravě ho pozoruju. Není ve svý kůži. By mě zajímalo, co se mu honí hlavou. Představuje si, co se tu včera dělo? Zajímá ho to? Nebo o tom naopak vůbec nic vědět nechce…? No, to zjistím docela snadno hned vzápětí.

A sice, když ho konečně odvedu do svýho pokoje. Protože přesně podle mýho očekávání: Dam přejede celej prostor rychlým skenujícím pohledem, jako kdyby očekával, že tam mýho nočního společníka ještě přistihne – a při tý příležitosti si nemůže nevšimnout volnejch konců černýho provazu v rozích postele. Čekajících na svý využití.

„Ehm,“ na vteřinu se zarazí, takže do něj málem vrazím, ale hned se zase rozejde jakože nic, „to se ti jako nechtělo uklízet, jo? Nemělo to cenu, protože máte dneska zase sraz?“

„Ne tak úplně. Včera totiž nic nebylo,“ vyjdu s pravdou ven, zatímco za náma zavírám dveře.

Zmateně se po mně otočí: „Jak to…?“

Zapíchnu se do něj pohledem: „Ty víš dobře, jak to!“

„Já…?“ protáhne nechápavě.

„Kdo jinej?“ vytrhnu mu z ruky tu plechovku s pitím a postavím ji na nejbližší poličku, na kterou zrovna dosáhnu. „Kdo mi včera nasadil brouka do hlavy?“ šťouchnu ho do ramene, čímž ho donutím o krok ucouvnout. „S tím, jestli je dobrej nápad se scházet s někým cizím?“ strčím do něj znovu, trošku silněji, takže couvne o dva kroky. „S tím, jestli by nebylo lepší zkusit to s tebou?“ To už mu rukou na rameno vyloženě zatlačím – a on se mýmu tlaku podvolí a udělá dalších pár kroků dozadu, až zádama narazí na skříň. „Takže teď mi to pěkně vynahradíš,“ oznámím mu, zatímco mi dál zkoprněle hledí do očí.

„Ale… ehm… když…,“ leze z něj cosi, se by se s trochou fantazie dalo považovat za námitky, zatímco v očích se mu zračí… čirej zmatek.

„Copak? Najednou se ti do toho nechce?“ zvednu na něj obočí.

„Já jenom… Říkals přece, že ty nechceš… Takže jsem s něčím takovým vůbec nepočítal…“

„Ty s ničím počítat nemusíš. Od všeho jsem tady já. Ty se akorát svlíkni,“ poručím mu.

„Co… cože?“ zakoktá se.

„A jak sis to jako představoval? Že u toho budeš oblečenej?“ přeptám se ho posměšně.

„Ne, já jsem… já jsem si to nepředstavoval vůbec,“ hlesne potichu, ale červeň, co se mu začne usazovat ve tváři, ho usvědčí ze lži.

„Jo aha,“ ušklíbnu se na něj. „Takže ty to chceš hrát takhle? Že já ti budu říkat pravdu – a ty mi budeš na oplátku kecat?“

Dam zrudne o další odstín a přistiženě sklopí oči. Dovolím si sám pro sebe lehce samolibej úsměv: s ním bude snadný tuhle hru hrát! Ale tak, ono se není čemu divit. Známe se už fakt dlouho. Znám jeho myšlenkový pochody. Je pro mě celkem snadný se na něj naladit. Při našich různejch debatách vždycky vím, co říct, aby se na konci třeba necítil až tak blbě, když zjistí, že je občas s nějakýma svýma argumentama totálně mimo. Ale ono to tím pádem funguje i obráceně. Že totiž taky vím, co říct, aby se naopak cítil trošku nekomfortně, trapně. Aby se takhle zastyděl. A aby mu takhle hezky hořely tváře.

Otočím se k němu zády a vyrazím k jiný skříni. K tý, ve který mám schovaný… různý věci. Původně byly nakoupený kvůli někomu jinýmu, ale ty Damovy včerejší poznámky mě donutily to celý přehodnotit.

Nakonec jsem musel to svý rande nerande prostě zrušit, protože… No protože jsem si začal proti svý vůli představovat, jaký by to bylo, pohrát si takhle s Damem. A to, co se mi v hlavě začalo odehrávat proti mý vůli, se mi ve výsledku začalo dost líbit. Začal jsem v tom všem vidět výhody. Že i když nevím úplně jistě, jestli by to Dama fakticky bavilo, a i když bych si na něj kvůli tomu nemohl dovolit být tak přísnej a neúprosnej, jak to mám rád, tak zase na druhou stranu… už ho za ty roky šíleně dobře znám. A stačí mi jenom vidět, jak se zatváří, a už vím, co se mu honí hlavou. Což by u toho neznámýho spoluhráče tak úplně nefungovalo. Navíc… Dam se mi líbí. Ten druhej… jako jo, podle fotek nevypadá špatně, že, ale… Dam se mi líbí tak nějak celej. Ne jenom podle fotek. A moct se na něj dívat… několik hodin ho mít jenom pro sebe, nahýho… a sledovat ho, co se mu líbí, co se mu nelíbí… Moct si prostě podmanit zrovna jeho…

Vzrušeně polknu. Prostě… nakonec jsem to svý stejně by to nešlo musel vzít zpátky… a změnit to na tak to prostě zkusíme.

Znejistěle pozoruju jeho vzdalující se záda. To se teď jako naštval…?

Automaticky si zajedu rukou do vlasů a zoufale si povzdychnu. Co mám dělat? Co mám říct? Vůbec… vůbec jsem s ničím z tohohle nepočítal! Čekal jsem, že mi bude vyprávět o tom, jak si včerejšek skvěle užil… nebo že mi naopak nebude chtít říct vůbec nic s tím, že je to už příliš osobní a že mi do toho nic není… A on mi místo toho oznámí, že včera nic nebylo, a co víc – že by chtěl, aby místo toho něco bylo teď… se mnou! Ty vole, a já to takhle pokazím?!

Jenže zatímco v hlavě se mi to všechno mele a přemýšlím, jak se s celou touhle situací co nejlíp popasovat, pozoruju Nolana, jak otvírá skříň a přidřepává si, aby tam mohl zalovit. Hned vzápětí se zvedne, znovu se ke mně otočí čelem – a v rukou třímá smotek černýho provazu, pravděpodobně stejnýho, kterýho jsem si všiml na jeho posteli…

Zatímco se ke mně přibližuje, probodává mě pohledem. Takovým chladným, tvrdým pohledem. Na to u něj nejsem vůbec zvyklej. A hlavně… hlavně to nejde vydržet…

„Co… co jako?“ zachraptím, protože to ticho se nedá snést…, a nasucho polknu. Teď bych se fakt potřeboval napít, jenže má plechovka s pitím támhle na poličce je pro mě momentálně úplně stejně nedostupná, jako kdyby byla postavená ve vedlejším městě. Přes Nolana, kterej teď stojí přímo přede mnou, se k ní tak jako tak nedostanu.

Nolan si mě těma svýma studenýma, skoro až cizíma očima chvilku měří… A když už se chci znovu zeptat, co se děje nebo co po mně chce, tak najednou všechno nabere rychlej spád. Najednou cítím jeho ruce a vlastně i nohy úplně všude – prostě hmátne semhle a chytne mě támhle a zatlačí a vykopne a popadne mě takhle a pak zase jinak… Ve výsledku ležím na koberci na břiše, Nolan mi klečí na zadku a tahem za vlasy mě nadzvedává, zatímco ze mě rve triko. A mě to celý tak překvapí, že se vlastně nechám, vůbec s ním nebojuju nebo se nezkouším bránit, ani fyzicky, ani slovně, ostatně, bylo by to zbytečný, to víme oba.

A úplně stejně bez jakýkoliv snahy o odpor ho pak nechám, aby mě chytl za ruce a složil mi je za zády tak, že předloktí mám položený těsně u sebe, a kdybych chtěl, mohl bych se dlaní každý ruky přidržet za loket druhý ruky.

Jenže já žádný pohyby ze svý vlastní iniciativy nedělám. Vím, proč mi Nolan nastavil paže do tý polohy, do jaký mi je nastavil, a nepohnu s nimi ani ve chvíli, kdy mi je přestane svírat, protože si potřebuje podat a připravit ten provaz.

Když po chviličce ucítím, jak mi tím provazem začne stahovat předloktí k sobě, jenom dlouze, vzrušeně vydechnu. Protože je to tak… tak nový. Nezvyklý. Nechat ho, ať mi znehybňuje ruce za zády. Když on byl zatím vždycky ten, kdo by mi ruce naopak okamžitě osvobodil, kdyby mě někdy někdo třeba přepadl a chtěl mi něco udělat… A teď je najednou Nolan v opačný roli. Už tak pod ním ležím v bezbranný pozici… a on mě dělá ještě víc bezmocným. A mě fascinuje, jak moc se mi to líbí.

„Tak zatím takhle,“ prohodí si potichu spíš pro sebe, když je s tím vázáním hotovej, a to jeho zatím zafunguje jako spouštěč jemných, šimravých vlnek slasti, který se mi začnou otírat o páteř.

Očima přejedu po jeho svázanejch pažích… odevzdaně, přemoženě ležících na jeho nahých zádech… a rozrušeně polknu. Vypadá to božsky. Jemu ty provazy vyloženě sluší. A kromě toho podtrhují a zvýrazňují ten pocit, že od týhle chvíle je Dam jenom můj. Znovu musím vzrušeně polknout. Rozhodl jsem se správně. U toho druhýho kluka by to na mě asi až takovej efekt nemělo. Právě proto, že by byl úplně cizí. Kdežto Dama znám už dlouho. Ale takhle mi ještě nikdy nepatřil. Vlastně mi jeho tělo nepatřilo nikdy nijak. Zatím.

Neudržím se a začnu po tý jeho obnažený kůži přejíždět rukama. Zlehka, hladivě. Všude, kam dosáhnu. Od krku k ramenům… a přes lopatky… po pažích… přes lokty… a přes ty provazem omotaný předloktí až k jeho zatím volným zápěstím… Pak mu dlaněma vjedu pod ty jeho svázaný ruce, hladím ho na bedrech… a trošičku přitlačím, jako kdybych ho tam chtěl masírovat… A nakonec sjedu na jeho boky… přes kalhoty obkroužím jeho kyčle… a znovu vyjedu rukama výš, na jeho nahou kůži, a přes boky se přesunuju nahoru, zpátky k jeho ramenům.

A pak si celou tu proceduru užiju ještě jednou. Je to totiž super pocit, že můžu. Aniž by to bylo nějak divný. Aniž by mě Dam okřikoval, stydlivě se hihňal, lechtivě se kroutil nebo se podrážděně divil, co mi hrabe. Prostě jenom leží, má zavřený oči… a dýchá. Nic víc dělat nemusí… a ani nemůže. Což mě teda bere úplně neskutečně.

A ani on nevypadá, že by s tím měl problém.

Stejně jako ani necekne, když mu pak rukama vjedu pod břicho, abych mu mohl rozepnout kalhoty. Jenom o něco hlasitěji vydechne, rozrušeně, ale srozuměně. Jasně, líp by se mi z něj ty kalhoty sundávaly, kdybych si ho přetočil na záda, ale zatím nechci. Vyhovuje mi, že si zatím nevidíme do očí. Tuším totiž, že pak už to všechno tak bez řečí nepůjde – a mně se to ticho, co tu panuje, dost líbí.

Cítím, jak mi z nohou stahuje kalhoty. Sám od sebe se dokonce trochu nadzvednu, aby to měl snazší, ale pak mi dojde, co dělám, a trochu se zastydím. Jenže si nemůžu pomoct. To, jak mi rukama zlehka přejížděl po horní polovině těla, bylo tak úžasný, že jsem teď úplně lačnej po tom, aby se mě dotýkal znovu. Kdekoliv. I tam, kde se mě zatím nedotýkal. Hlavně tam.

Chvilku napjatě čekám, jestli ze mě stáhne i boxerky, ale ty se zatím rozhodl mi nechat. Místo toho mi ale sundá ponožky, pak mě chytne za kotníky a prudkým pohybem mi oddálí nohy od sebe. Znovu hlasitě vydechnu – a jsem rád, že mám ty boxerky zatím na sobě, protože jinak by momentálně viděl… úplně všechno… Což samozřejmě stejně dřív nebo pozdějc nastane. Ale oceňuju, že se přiklonil k tomu pozdějc, že na to jde postupně.

Dlaněma mi začne přejíždět po lýtkách… pod koleny… a po stehnech, u toho se pomalu přesunuje výš a výš mezi mýma nohama. Nezbyde mi, než mu dalším odsunováním nohou od sebe dělat víc místa, dokud mě nechytne za kyčle a nedá mi najevo, že už to stačí.

Rukama mi sjede na zadek a přes látku mi začne mačkat půlky. Bezděky u toho zase začnu rudnout ve tváři, když si uvědomím, co že se to právě děje – že mi nejlepší kámoš právě ošahává zadek… Jenže od dalších divnejch a tedy ne úplně příjemnejch myšlenek mě zachrání jedna z jeho dlaní, která mi z ničeho nic zajede do rozkroku – a stiskne. Překvapeně sebou cuknu a vzrušeně zavzdychám. Sice jenom potichu, ale Nolan to nemohl přeslechnout…

Přesto to nijak nekomentuje. Jenom mě na chviličku tisknout přestane a já odhaduju, že mě zvědavě pozoruje, a když už se ode mě žádný další reakce nedočká, znovu mi začne mačkat varlata, zatímco druhou rukou mi přejíždí po zadku. Koušu se do rtu, aby ze mě už žádný další zavzdychání neuteklo, ale je to dost těžký, protože Nolan ví, jak a kde stisknout, aby mi to bylo příjemný! Bože, a to ještě ani nejsem nahej… Jenže jenom o tom to není. Dojde mi, že k tomu vzrušení, co se mi šíří z rozkroku do celýho těla, mi dopomáhá i čistě jenom to vědomí, že mezi mýma roztaženýma nohama posedává na patách právě Nolan. A taky to, že mám ruce bezmocně znehybněný za zádama – a nemůžu s tím, co se děje nebo dít bude, vůbec nic udělat.

Ještě chvilku ho dráždím v rozkroku, protože mě baví sledovat, jak se z toho Dam celej chvěje, ale jak se zároveň snaží krotit a schválně se kouše do rtu, abych náhodou neslyšel, jak moc se mu to líbí. No, tak to sice neslyším – ale pozorovat to můžu snadno, protože je to dost očividný, což mu zřejmě nedochází. Na druhou stranu se nedivím, že nějaký logický uvažování je teď asi to poslední, čím by se zabýval…

Potom se narovnám v zádech, pevně ho chytnu za paže a vytáhnu ho na kolena. Dam se o mě úplně automaticky opře zády, možná, že se mu tím prudkým pohybem i trošku zamotala hlava, tak ho tak chvilku nechám, zatímco mu bříšky prstů lechtavě přejíždím po hrudníku a přes břicho. Když mám ale dojem, že už se s novou polohou stihl sžít, položím mu ruce na boky a odtáhnu ho od sebe, zároveň sám popolezu po kolenou kousek dál od něj. Počkám, až najde balanc, pak ho přestanu podpírat úplně a vyskočím na nohy.

Naposledy se popasu pohledem po těch jeho spoutanejch rukách, pak ho pomalu obejdu a kleknu si před něj. Tak, abysme mezi sebou měli dost místa, zároveň ale tak, abych na něj pohodlně dosáhl – a abych se mu mohl hezky zblízka koukat do očí.

Dam mi ten upřenej pohled oplácí, ale když vztáhnu ruce a začnu mu jemně mnout bradavky, vzdychne – a oči zavře.

Pousměju se: „Neřekl jsem ti přece, že můžeš zavřít oči.“

Pár vteřin se neděje vůbec nic, úplně cítím, jak Dam bojuje sám se sebou, nakonec ale oči zase otevře a nabodne se na můj upřenej pohled. „A bez toho… ehm,“ odkašle si, „bez toho to jako udělat nemůžu?“ ověřuje si.

„Ne,“ řeknu prostě.

„Aha…,“ hlesne. Pak oči sklopí a na chvilku se zadívá na mý ruce, který se pořád zlehka věnují jeho bradavkám, načež pohledem zase zakotví v tom mým: „A když už teda musím mít otevřený oči, tak se aspoň můžu dívat, kam chci, nebo to taky ne?“

Poznám, že mě tou otázkou neprovokuje, ale že ho to fakt zajímá. „To už je různý,“ odpovím. „Někdo chce, ať ten druhej kouká do země… Ale mně se líbí, když se díváš na mě.“

Nasucho polknu. Mně se totiž taky líbí dívat se na něj. Líbí se mi to už dlouho… Ale dneska je to obzvlášť zajímavý, protože on je celej takovej… jinej. Něčím. Má jinej výraz v očích. A taky má trochu jinak zabarvenej hlas – a to dělá jiným i jeho vzezření jako takový…

„Na druhou stranu,“ dodá, „když se někdy zadíváš někam jinam, nebudu to považovat za takovej prohřešek, za kterej bych tě musel nějak potrestat…“ A spolu s těma slovama mi přestane mnout bradavky a začne rukama přejíždět po mým hrudníku… a po břiše… a ještě níž. Jednou rukou si mě přidrží za zadek… a druhou rukou mi začne třít a mačkat bouli v boxerkách.

Celým mým tělem projede vzrušení ostrý jako šíp, až z toho zalapám po dechu, ale uvědomuju si, že to není jen díky těm jeho dotykům. Je to i díky tý jeho poslední větě. A díky tomu, jak mě pořád propaluje tím vážným, zkoumavým pohledem.

„Ehm… Ale kdybych oči zavřel,“ ujasňuju si to, „tak to jako prohřešek brát budeš?“ Prohřešek, za kterej mě budeš muset potrestat? To už se ale nezeptám nahlas, protože na to nemám. Stačí, když si to slovíčko převaluju v hlavě. Tak, jak ho vyslovil on. Potrestat. Budu tě muset potrestat. Bože… Jak to se mnou může takhle mávat? Jenom ten… ten příslib, pod kterým si vlastně ani neumím nic konkrétního představit?

„Jo,“ potvrdí mi to. „Stejně jako cokoliv jinýho, co uděláš, aniž bys to měl dovolený. Nebo naopak, když neuděláš něco, co ti přikážu.“ A spolu s těma slovama mi začne mý už pěkně nadržený péro mačkat přes boxerky o něco intenzivněji.

Navzdory tomu, co mi právě řekl, to nevydržím a spolu s dlouhým povzdychnutím oči přivřu. Protože to se nedá vydržet. To jeho dráždění… a navíc ten jeho komentář. Prý přikážu… Co ti přikážu… Nikdy v životě mi nic nepřikázal. Ani jsem ho asi neviděl, že by se tak choval vůči někomu jinýmu. Přesto ani na vteřinu nepochybuju o tom, že to umí. Že u toho umí být tak přesvědčivej a nekompromisní, že si nikdo nedovolí ten jeho příkaz neposlechnout. A já ve svý aktuální pozici už vůbec ne…

„To mě jako zkoušíš, jestli to myslím vážně?!“ pročísne náhle mý úvahy Nolanův ostrej hlas – a jeho dlaň stiskne mý péro tak silně, až málem vyjeknu.

Okamžitě otevřu oči a zadívám se na něj: „Ne!“ A pak, protože mi to najednou přijde nedostatečný, přidám i omluvu: „Promiň…“

Pousměje se a jeho dlaň zase přejde z bolestivýho do příjemně dráždivýho módu. „Dobrý,“ vezme mou omluvu na milost i slovně. „A mimochodem, měl bys mi říkat pane…“

Nejdřív se zatvářím nevěřícně, ale pak se mi rty stočí do pobavenýho úsměvu. „Cože…?!“ Protože tohle jde teda mimo veškerou mou představivost! Jo, to, že mi něco přikazuje, že já ho poslouchám, a že když ho neposlechnu, tak mě potrestá, to je jedna věc. Protože se umí tvářit dostatečně přísně na to, aby to fungovalo. Ale ani náhodou se neumí zatvářit tak, abych měl důvod mu říkat pane. To mi přijde… prostě už fakticky ujetý…

Všimnu si, jak mu cukají koutky. „Přijde ti to směšný?“ přeptám se – a přestanu ho dráždit mezi nohama. Místo toho ho pevně chytím za bradu a tahem ho donutím, aby zvedl hlavu a rovnou se pořádně narovnal v zádech. Jenom ten pohyb stačí, aby mu ten pobavenej úsměv z tváře zase zmizel.

„No, směšný asi úplně ne,“ řekne pomalu, s rozmyslem. „Spíš takový… divný…,“ přizná.

Přestanu mu svírat bradu, a aniž bych uhnul pohledem z toho jeho, začnu mu mezi prsty zase mnout a kroutit bradavky, tentokrát o něco silněji. „A co z toho, co se teď děje, bys nedefinoval jako svým způsobem divný?“ přeptám se se zájmem.

„Mňo,“ je vidět, že ho můj dotaz vykolejí, „tak… tak když to… tsss… když to podáš… au…  takhle…,“ začne se kroutit a usykávat.

Položím mu ruce na ramena a znovu ho prudkým pohybem narovnám v zádech, abych mu dal najevo, že si nepřeju, aby sebou tak šil.

„Když to podám takhle, tak co?“ vyzvídám, zatímco prsty se zase začnu ne zrovna citlivě věnovat jeho bradavkám.

„Tak je to… auuu… divný všechno,“ dopoví to. „Nolane!“ cukne sebou, když ho do pravý bradavky štípnu.

Okamžitě mu vjedu rukou do rozkroku a zmáčknu mu koule tak silně, že sebou cukne znovu. „To jako bylo co, to mě jako napomínáš?!“ zeptám se chladně.

„Ne, jenom… jenom…,“ není schopnej vypotit kloudnou odpověď.

„Nemluvě o tom, že žádný Nolane na mě fakt neplatí! A nemel sebou pořád! Máš klečet, záda rovný, dívat se mi do očí a říkat mi pane! A na případný otázky mi odpovídat celou větou! Nic víc, ale taky nic míň!“ peskuju ho.

Dam se fakt přestane svíjet a napne se v zádech, co nejvíc to jde, do očí se mi podívá taky – a nechá mě, ať si v nich přečtu, jak je mu to zrovna teď všechno nepříjemný, ale že i přesto to bere na vědomí. Kromě jedný věci. „Jo, tak jo! Já už si to budu pamatovat! Ale pane ti teda říkat nebudu!“ odporuje mi totiž.

Přestanu mu drtit varlata a začnu mu je místo toho zase jenom jemně třít. „A proč jako ne? Ten kluk, co jsem se s ním měl vidět, mě tak ve vzkazích oslovoval. A určitě by s tím neměl problém ani naživo. A když ty seš jeho náhrada…“

„Nejsem žádná jeho náhrada!“ prskne po mně Dam naštvaně, aniž by mě nechal domluvit.

Přimhouřím na něj oči. „Přestaň se vztekat,“ doporučím mu klidně. „Nejsem na to zvědavej.“ A s tím mu oběma rukama zatáhnu za gumu boxerek – a rychlým pohybem mu je stáhnu do půlky stehen. Pak, aniž bych se mu přestal dívat do očí, vezmu to jeho teď už ničím nechráněný péro do ruky.

Dam na chvilku sklopí oči, a když vidí svý nejintimnější místa ničím nekrytý, a mou dlaň, která si tam s ním bezostyšně hraje, zčervená ve tvářích.

Cítím, jak se mi celým tělem šíří horko. Mý původní, takový to kamarádský já by se teď nejradši vymrštilo a jednu Nolanovi natáhlo. Za to, jak se ke mně chová, jak se mnou jedná, jak… jak si dovoluje… A ještě je mu tohle všechno málo a má na mě další nesmyslný požadavky! Jenom proto, že ten jeho… to jeho zrušený nerande by mu je pravděpodobně všecky splnilo! Pf… Jenže pak zase zvednu oči… a zadívám se do těch jeho… pátravejch, zvážnělejch, neoblomnejch… A najednou cítím, jak to jedno mý já ustupuje do pozadí… a jak ho nahrazuje jiný. To, který se chce podřídit. To, který chce poslechnout. To, který chce Nolanovi vyhovět. Protože… takhle tvrdýmu, nesmlouvavýmu pohledu se prostě nedá odolat… 

„Nějakej komentář?“ vyzve mě.

„Ne…,“ zavrtím hlavou, na víc se nevzmůžu.

„Něco ti tam chybělo,“ upozorní mě – a stiskne mý péro o něco silnějc.

„Ach…,“ uteče mi vzrušený vzdychnutí a automaticky se mi přivřou oči. Rychle se ale vzpamatuju a zase je otevřu. Chviličku sám se sebou bojuju, ale nakonec ze mě vypadne akorát: „Nechybělo…“

Celej se napnu, protože očekávám, že za takovouhle neposlušnost mě zase čeká nějaký drsnější zacházení, ale Nolan mě naopak v rozkroku hladit přestane, místo toho se přesune skoro až těsně přede mě, obtočí mi paže kolem těla a za zády mi začne dlaněma přejíždět po mých spoutaných rukách. Jako kdyby mi tím chtěl dát najevo, že když mi ty ruce svázal – a když se z toho provazu bez jeho pomoci sám nedostanu – tak že mu ode mě takový oslovení náleží…

„Aspoň to zkus,“ vybídne mě, zatímco mi takhle zblízka upřeně hledí do očí.

Koušu se do vnitřní strany rtů, jak se to ve mně pere, a nakonec ze mě potichoučku vypadne: „Nic mi tam nechybělo, pane…“

Pousměje se a stejně potichu prohodí: „To celkem ušlo.“

Zavrtím hlavou. „Neušlo…,“ přiznám. Protože jako jo, to slovo ze mě vypadlo, ale… necítil jsem to tak. Tohle na mě prostě nezabírá. Vím, že je Nolan v tuhle chvíli nade mnou… po všech stránkách… a že si se mnou může dělat, co chce… Ale pořád je to prostě Nolan. Tvrdej, nekompromisní, dominantní Nolan. Žádný jiný oslovení se mi k němu nehodí.

Ještě chvilku mě pozoruje zpod přimhouřenejch víček, potom pronese: „No jak myslíš.“ A s tím vyskočí na nohy, a než se naděju, chytí mě pod paží a začne mě taky zvedat.

„Ty ses naštval…?“ sonduju.

„Ne,“ odpoví, zatímco si ke mně přidřepává a boxerky, který jsem měl zatím jenom kousek pod zadkem, mi z nohou stáhne úplně. Pak mi položí dlaň na bedra a nasměruje mě ke svý posteli. „Jenom to zkusíme trochu jinak,“ dořekne.

Posadím ho na postel a ještě chvilku si ho přemýšlivě měřím očima, než se definitivně rozhodnu. Napoprvý jsem zrovna tuhle pomůcku používat nechtěl, ale s ním si troufnu. Znám ho roky a poznám, že se něco děje, skoro dřív než on. Navíc, on ke mně očima vysílat signály umí, já je zase umím číst, to naše porozumění je vzájemný… Znovu teda dojdu ke skříni, abych odtamtud vylovil… černou silikonovou kuličku na řemínku.

Když se s tím roubíkem v ruce vracím zpátky k Damovi, všimnu si, jak se jeho zvědavej pohled mění na takovej překvapenej, nevěřícnej.

„No co?“ prohodím schválně škodolibě, když si sedám vedle něj. „Když mi nechceš říkat pane, tak nepotřebuju, abys vůbec něco říkal…“

Dam polkne. „Tak… tak já to ještě zkusím…,“ navrhne.

„Pozdě!“ ušklíbnu se na něj.

„Nolane…,“ zkusí to Dam znovu, ale já zůstanu nekompromisní.

„Jaký zase Nolane? Ostatně, čím víc odmlouváš, tím větší mám chuť to udělat. A hlavně – tím víc to potřebuješ. Takže pěkně otevři pusu.“

Všimnu si, jak se mu v očích mihne nervozita, a tak z tý svý přísnosti přece jenom trochu slevím: „Neboj, já ti přece nic neudělám… Ale kdyby ti bylo něco hodně proti srsti, tak prostě luskneš – a já přestanu, hm?“ A pak mu tím roubíkem přejedu po rtech a vyzývavě na něj nadzvihnu obočí.

Chvíli mu ten pohled nerozhodně oplácím, než konečně pootevřu pusu. Znám ho roky. Věřím mu. Ostatně, kdybych mu nevěřil, nikdy bych ho nenechal, aby mi svázal ruce. Pokud jsem mu nabídl, že spolu tohle všechno zkusíme, tak proto, že vím, že mi neublíží.

Když ucítím, jak mi ta gumová kulička vklouzne do pusy, zvědavě ji prozkoumám jazykem. Je to… zvláštní, mít v puse něco takovýho umělýho… a navíc něco, co nemůžu ani rozžvýkat a polknout, ale ani vyplivnout, o což se Nolan postará tím, že mi řemínek roubíku pevně utáhne na zátylku. Pak mě chytí za bradu a otočí si mě tváří k sobě.

„Dobrý?“ zeptá se, v očích se mu zračí opravdovej zájem, není to pro něj jenom řečnická otázka.

„U-hm,“ zahuhňám a samotnýho mě překvapí, jak tlumenej a nesrozumitelnej zvuk ze mě vyjde. Polknu, což teda s takhle nedobrovolně otevřenou pusou taky není nic snadnýho a příjemnýho, a tělem mi ze všech těch novejch vjemů projede další vlna šimravýho vzrušení. Protože jako… myslel jsem si, že ten pocit, že mám ruce svázaný za zádama a jsem díky tomu dost bezbrannej, už nic nepřekoná, a že jestli u toho můžu nebo nemůžu mluvit, je dost podružný. Ale teď zjišťuju, jak moc jsem se spletl. Ten roubík v mý puse hází tu mou bezbrannost okamžitě o několik úrovní výš – a stejně tak zvedá o několik úrovní výš i tu Nolanovu kontrolu a nadvládu, jakou nade mnou má. Jak mi to před chvilkou říkal? Že mám klečet, záda rovný, dívat se mu do očí, říkat mu pane a na případný otázky odpovídat celou větou – nic víc. No, a z tohohle už tak dost krátkýho seznamu dvě poslední položky právě ubyly. Čili toho, co mám a tím pádem můžu dělat, už moc nezbylo. A to je přesně to, co mi na tom přijde tak rajcovní…

Zatímco si Dam zvyká na ten novej pocit, že má ucpanou pusu, chytím ho za ramena a natočím si ho zády k sobě, abych mu mohl rozvázat ruce. Na chvilku. A moc se mi líbí, že Dam to přesně tak i pochopí, a když má ruce volný, ani ho nenapadne, že by to znamenalo, že s nima může hýbat. Kdepak, jenom je pomalu nechá klesnout podél těla a všimnu si, že akorát několikrát natáhne a zase pokrčí prsty na pravačce.

„Jestli potřebuješ, trochu se protáhni,“ dovolím mu. „A pak si lehni na postel. Na záda,“ upřesním.

Dam mě poslechne v obojím – propne paže před tělem a zavrtí se v zádech, aby se trochu prokřupal, jak tomu vždycky říká, a pak se uvelebí na posteli. Ruce nechá položený podél těla, i když asi tuší, že ty provazy nejsou v rozích postele jenom tak pro nic za nic, ale mně se líbí, že to nechává všechno na mně.

Přidřepnu si k posteli, chytnu ho za pravou ruku a zvednu mu ji nad hlavu, připraveným provazem mu několikrát omotám zápěstí a volnej konec zauzluju. Pak si vlezu na postel, sednu si mu obkročmo na břicho a natáhnu se, abych mu mohl stejným způsobem znehybnit i levou ruku. Dam mý počínání celou dobu pozoruje, a když jsem hotovej, zkusmo oběma rukama mírně zalomcuje. Potom se mi zvědavě zadívá do očí.

Věnuju mu spokojenej úsměv a pak se začnu po jeho těle opatrně přemísťovat níž, zatímco se skloním, abych pusou dosáhl na jeho bradavky. Začnu mu je na střídačku olizovat a sát a chvilkama i jemně skousávat, a děsně se mi líbí, jak se Damovo nejdřív sotva rozeznatelný lapání po dechu postupně mění na docela hlasitý vzdychání. No, hlasitý… Hlasitý na jeho poměry. Kdyby stál někdo za dveřma do pokoje, neslyšel by pravděpodobně vůbec nic, ale mně to, jak se Dam přestal kontrolovat a jak vzdychá do roubíku, zní jako rajská hudba.

Po chvilce se Nolan přesune ještě o kousek níž – a začne se svým jazykem věnovat mýmu pupíku. Zavřu oči a začnu se u toho rozrušeně kroutit, tak moc příjemný to je! Nikdy dřív jsem si nevšiml, že bych byl zrovna tam takhle citlivej, ježíši… Když pak Nolan zvedne ruce a začne mi zároveň v prstech mnout bradavky, ta kombinace těch pocitů je tak vzrušující, že se z toho až začnu prohýbat v zádech. No, jenže opět: ono to není jenom kvůli těm jeho dotykům. I když teda převážně jo. Ale obrovskou roli v tom hraje i to, že při každým tom svým pohybu si znovu uvědomím, že mám ruce přivázaný k posteli a nemůžu… nemůžu prostě vůbec nic. Nemůžu je připažit, nemůžu si zakrýt svý nahý tělo, nemůžu od sebe Nolana třeba odstrčit… Nemůžu si ani sednout, nebo se zvednout z postele a odejít odsud… A co víc – i kdybych cokoliv z toho doopravdy udělat chtěl, tak si o to Nolanovi nemůžu říct. No a tahle souhra všeho dohromady mě nutí se zkoušet na tý posteli kroutit a všelijak nadzvedávat a propínat, protože… protože to vzrušení, který se mi šíří tělem, prostě nejde vydržet jenom tak, v úplným klidu.

Všimnu si, jak sebou Dam pode mnou čím dál víc mele, a tak zvednu hlavu a pátravě se na něj zahledím. „Všechno v pohodě?“ přeptám se pro jistotu; to, že už zase bez dovolení zavřel oči, bohorovně přehlídnu.

Po mé otázce je ale Dam rychle otevře a vyhledá můj pohled. „U-hm,“ přikývne – a očima ke mně vyšle úsměv.

Spokojeně mu ho oplatím a přesunu se ještě o kousek níž. Teď už mám přímo před očima jeho obnaženej klín, kterej si konečně můžu pořádně prohlídnout. A co líp – ochutnat.

Pohodlně se uhnízdím mezi jeho nohama, tlakem na vnitřní stranu stehen mu je oddálím ještě víc od sebe, ať mám víc místa, a pak vezmu jeho vztyčený péro do ruky a přidržím si ho před pusou jako lízátko. A přesně tak se k němu i chovám – jako k sladký cucavý pochoutce, kterou je potřeba olízat ze všech stran… a pak nasát do pusy… a uvnitř pusy znovu prozkoumávat jazykem… a tisknout ji k patru… a oždibovat zubama… A všechno je to nutný provádět sice vytrvale a svým způsobem intenzivně, ale přitom jenom tak jemně a zlehka, aby se mi to cukrátko nerozbilo a aby mi v puse co nejdýl vydrželo. No, akorát že kdybych si takhle hrál s obyčejným lízátkem, tak by sebou Dam tak neházel a z jeho ucpanejch úst by se nelinulo stále hlasitější vzdychání…

Když se tý nově objevený Damovy (a teď vlastně i mý) hračky aspoň na chvilku nabažím, přestanu ji ocucávat a začnu místo toho po celý délce přejíždět dlaní, zatímco jazykem a rty začnu pro změnu prozkoumávat jeho varlata. Volnou rukou zajedu Damovi na podbřišek a trošku si ho tam přidržuju, protože Dam na tyhle mý dotyky reaguje čím dál prudčeji… a bezděky asi taky čím dál netrpělivěji… 

Pousměju se a nadzvednu hlavu, aniž bych se ale rukou přestal věnovat jeho penisu. „Jenom tak mimochodem, víš, že jako můj sub se nesmíš udělat, dokud ti to nedovolím, že?“

Otevřu oči a zamžourám Nolanovým směrem. Zapátrám v jeho tváři, ale z jeho vyčkávavýho výrazu nedokážu vyčíst, jak vážně to myslí, a tak jenom zavrtím hlavou.

„No, tak teď už to teda víš,“ ušklíbne se na mě, v očích mu potměšile zajiskří.

Potichu zaúpím a zase na chvilku oči zavřu, jako kdybych se s tím, co jsem se právě dověděl, potřeboval nějak srovnat. S tím, že jsem v jeho moci ještě víc, než se mi to doteď jevilo. A s tím, že použil slovní spojení můj sub… Tak zvláštně mě to hřeje. To přivlastňovací zájmeno. Přitom doteď jsem byl taky jeho… Třeba jeho nejlepší kámoš, že… Nebo jeho poslední záchrana, jak mi často říkal, když potřeboval narychlo pomoct s nějakým projektem do programování… Ale co si budem, nic z toho neznělo až takhle… hm… až takhle majetnicky.

Rozrušeně zavzdychám, když ucítím, jak Nolan svýmu subovi znovu olízne péro. To vrátí mý myšlenky trochu víc do reality. Jakože… no… co se stane, když se udělám dřív, než mi to dovolí? Protože mně už chvílema opravdu moc nechybí… Jenže podle toho Nolanova poťouchlýho výrazu odhaduju, že nemá v plánu mi něco takovýho dovolit kdovíjak brzo…

Otevřu oči – a ty Nolanovy už na mě čekají, pátravé, zvážnělé, přísné. Úplně se pod tím jeho pohledem orosím… a pak k němu tu svou zvědavou otázku tak nějak vyšlu, nic jinýho mi nezbývá. A Nolan ji pravděpodobně zachytí, nebo minimálně vytuší, protože mi na ni okamžitě odpoví: „No, a kdyby ses náhodou udělal bez dovolení, tak tě budu muset nějak potrestat. Protože jenom proto, že je to dneska tvý poprvý, tak tě šetřit nebudu…“

Už dopředu zničeně zaskuhrám a nespokojeně, přitom ale maximálně vzrušeně se celej zavrtím. Protože… už jenom tady to jeho vyhrožování mě šíleně rajcuje! Přitom kdyby mi Nolan něco takovýho řekl ještě dneska ráno, nebo dejme tomu včera, tak bych z toho akorát tak chytil záchvat smíchu a utahoval bych si z něj, jak to jako myslí, potrestat mě… Měl bych z něj srandu, přesvědčeně bych mu tvrdil, že se ho ani náhodou nebojím – a že pokud se o něco byť jenom pokusí, tak mu rozhodně nic nedám zadarmo! Jenže teď, když mě hypnotizuje tím svým nekompromisním pohledem, tak už mi to k smíchu vůbec nepřijde. Najednou prostě vím, že bych se nejenom potrestat nechal, ale že bych navíc ten trest od takhle sebejistýho, nelítostnýho a neúprosně se tvářícího Nolana přijal rád…

Vyšlu k Damovi poslední důraznej pohled a očima znovu sjedu k jeho klínu. Rukama mu zajedu pod kolena a nohy mu nadzvednu a pokrčím, abych měl snadnější přístup k ještě jednomu místečku, který jsem prozatím zanedbával… Když se ujistím, že Dam pochopil, že už nohama nemá nijak hýbat, přestanu mu je svírat a místo toho vrátím ruce zpátky do jeho rozkroku. Levou dlaní začnu znovu mnout a mačkat jeho tvrdý, horký péro, zatímco ukazováčkem pravý ruky začnu přejíždět přes jeho vstup do análu. Dam prudce vydechne a trhne sebou, takže k němu zvednu oči a pozoruju, jak vzrušeně zaklání hlavu a trhavě lapá po dechu.

Znovu Dama chytnu za nohy a trošku si ho nadzvednu, zároveň se skloním co nejníž, abych na ten jeho zadní otvůrek dosáhl jazykem a mohl to tam nejenom trochu prošmejdit, ale hlavně si tam Dama pořádně navlhčit… Dam se z toho může uvzdychat, a jak se vzrušeně svíjí, má skoro tendenci uhýbat z mýho dosahu, ale pevně si ho přidržuju.

Po chvilce začnu hlavu pomalu zvedat a jazykem znovu olizuju Damovy plný koule, zatímco do jeho dírky se začnu zase zlehka probojovávat prstem. Opatrně, kousek po kousku prohmatávám jeho nitro, a když ucítím, jak se Dam kolem mýho prstu svírá, neudržím se a taky mi uteče vzrušený zavzdychání. Do toho zvukovýho doprovodu, jakej předvádí Dam, to má sice daleko, jsem si dost jistej, že on to úplně přeslechl, ale aby se to náhodou nezopakovalo, radši znovu nasaju do pusy jeho péro a věnuju se mu, jak nejlíp umím.

Panebože! Všechny ty jeho dotyky… pusou, dlaněma… a ten jeho prst ve mně, aaach… Za to, co to se mnou dělá, se ale spíš stydím. Za to, jak tady vyvádím, jak se tu pod Nolanem svíjím a jak nade vší pochybnost nadržený zvuky se mi i skrz roubík derou z pusy… Jsem z toho rudej až za ušima, když si uvědomím, jaký divadlo mu tady přehrávám, jenže zároveň se mi to celý děsně líbí. Líbí se mi, že se vlastně nemůžu vůbec kontrolovat a že to, jak sebou mrskám a házím, má na svědomí ON… Ta role tvrdýho, ovládajícího, zároveň ale neuvěřitelně šikovnýho dominanta mu prostě neskutečně sedne!

El Diablo. V tý písničce se Nolan tomu výrazu smál, že do toho textu vůbec nepasuje… Ale na něj ten výraz teda pasuje fakticky neskutečně. A není na tom vtipnýho vůbec nic. Ďábel. Ďábel v těle nejlepšího kámoše. Do dneška jsem neměl ani tušení, co všechno se skrývá za tím jeho přátelským kukučem a klidným postojem, za těma jeho sympatickýma a někdy skoro až něžnýma očima, do kterých se vždycky tak rád dívám… a který si tak rád vybavuju, když se do nich zrovna dívat nemůžu… Netušil jsem, jak přesvědčivě a neústupně umí najednou ten jeho klid ztvrdnout, jeho pohled zchladnout, jeho hlas nebezpečně ztichnout a jeho výraz zpřísnět… A tady tahle jeho nová, hmmm, nebo spíš mně doteď utajovaná stránka se mi moc líbí. Moc.

Aaach… prostě… Šíleně se to ve mně všechno mele, to, co se mnou Nolan dělá právě teď fyzicky i to, jak na mě působí jeho aura. A ty pocity jsou tak silný, že to skoro nejde vydržet. Roztouženě hýbu pánví, přirážím na ten jeho zkoumavej prst a zároveň si přeju, aby se mě Nolan úplně všude dotýkal ještě o trošku intenzivnějc, abych se konečně mohl udělat, i když samozřejmě někde v koutku mysli vím, že se udělat nesmím… A jako jo, i když se ve skutečnosti žádnýho jeho trestu nebojím, skoro by se dalo říct, že jsem na něj naopak dost zvědavej, tak zároveň ohromná část mýho já chce Nolanovi prostě vyhovět… A ukázat mu, že to zvládnu… že ho umím poslechnout… a že tu hru umím hrát tak, jak se mu to líbí. Protože prostě chci, aby… aby ho už nikdy ani nenapadlo, že by ji hrál s někým jiným než se mnou…

Frustrovaně koušu do tý gumový kuličky, jako kdyby mi to mohlo nějak pomoct to napětí, co se mi hromadí v rozkroku, rozptýlit… nebo aspoň ustát… Jenže ani při maximální snaze ten výbuch jakkoliv oddálit si nejsem jistej, jak dlouho to ještě vydržím. Zoufale zavzdychám, otevřu oči a skrz mlhavej závoj, co mi už pomalu zatemňuje nejenom zrak, ale rovnou úplně veškerý mý soustředění, se zadívám na Nolana.

Podle těch zvuků, který se mnou Dam tak trochu nedobrovolně sdílí, mi dojde, že už je totálně na hraně. Nechám si jeho cukající se péro vyklouznout z pusy a jenom tak ledabyle ho chytnu do dlaně, zatímco stočím pohled k Damově tváři. Zrovna taky otvírá oči – a naše pohledy se propojí. Komunikujeme spolu mlčky, bezhlesně, protože to Damovo vzdychání a lapání po dechu do toho nemůžu počítat – to není součástí komunikace, ale jenom neuhlídatelným projevem vzrušení, který lomcuje celým jeho bezmocným tělem. Ty zásadní informace ke mně ale putují právě skrz Damovy oči. Napjatý očekávání. Šíleně silná potřeba. Prosba. Poddajnost. Odevzdání se… A souhlas se vším, co si pro něj nachystám. Kdybych mu teď řekl, že ne, vím, že by to přijal… a pravděpodobně by mi v duchu ani moc nenadával. Protože už mu to došlo. Že to ve skutečnosti přijmout chce. Všechno. A mě jako toho, kdo o tom všem rozhoduje.

A mně to takhle napoprvý bohatě stačí. Je to totiž mnohem víc, než v co jsem doufal, když jsem včera rušil to domluvený setkání. To jsem si ještě nebyl jistej, jestli nedělám chybu… a jestli si ho už druhej den nebudu domlouvat znovu. Teď vím jistě, že nebudu. Teda budu, ale už nikdy s nikým jiným než s Damem.

Lehce povytáhnu koutky úst a polohlasně pronesu: „Můžeš.“

Dam sotva znatelně přikývne, ještě ke mně rychle vyšle poděkování a schová se za zavřený víčka. Pak ale, jako kdyby si uvědomil, že tohle jsem mu nedovolil, je znovu otevře a nabodne se na mě pohledem. Líbí se mi to zvědavý vyčkávání a zároveň ta smířená povolnost, co se mu v očích zrcadlí. A stejně tak rád bych si tam přečetl i všechno to, co mi jimi bude vysílat, až ho přivedu na vrchol… Ale tak něco si taky můžu nechat na příště, ne? A tak mu řeknu: „Jestli chceš, klidně měj oči zavřený.“

A pak, aniž bych čekal, jak si to Dam v sobě rozhodne, se znovu skloním – a nasaju to jeho nažhavený péro do pusy.

Oči se mi okamžitě zavřou samy od sebe, stejně jako se ze mě samo od sebe začne drát maximálně vydrážděný sténání. Roubík ho možná malinko tlumí, co se týče hlasitosti, i když ani tím si nejsem tak úplně jistej, každopádně to, jak je to mý hekání plný vzrušení a chtíče, skrýt nedokáže…

Provazy omotaný kolem mých zápěstí drží mý tělo bezpečně připoutaný k posteli, jinak bych se asi vznesl ke stropu, protože takhle mocnej orgasmus, kterej mě o pár vteřin později rozmetá na kousíčky, jsem ještě nezažil. Může za to ten Nolanův prst uvnitř mě, kterej o sobě pořád dává tak neoddiskutovatelně vědět, zvlášť, když se celej můj podbřišek začne stahovat v křečích a kolem toho prstu se svírat… Jenže taky za to může to vědomí, že ačkoliv se mý tělo zmítá rozkoší jako smyslů zbavený, tak zároveň mu v tom zmítání brání právě ty provazy… A taky to uvědomění si, že ačkoliv vyloženě křičím, protože ty zvuky nedokážu vůbec ovládat, tak přesto mi není dovoleno křičet naplno, protože mám ucpanou pusu… A úplně nejtřeskutější krabičkou dynamitu v celým tomhle výbuchu je samotnej Nolan a to, že… že tenhle můj výlet do ráje nejenom sleduje, ale i kormidluje a řídí a vede a kontroluje… A že je za všechno to, co se se mnou právě teď děje, prostě odpovědnej právě on. A že bych to jinak ani nechtěl.

Z tý výpravy na druhej konec vesmíru se vracím jenom pomalu a neochotně… a ke svýmu zděšení si uvědomím, že mě za víčky tlačí slzy. Jo, až takhle silný to celý bylo… Jenže ten skutečnej pocit skutečnejch slz mě najednou vrátí zpátky do reality skokem… a já se za všechno začnu děsně stydět. Za to, co… co se tu právě teď odehrálo… Za to, že jsem to dovolil… A za to, co se mi u toho honilo hlavou… o Nolanovi… o nás…

Pevně semknu víčka k sobě, aby se zpod nich ani jedna ta slza nedostala. Abych tu Nolanovi nehrál ještě trapnější komedii, než jakou jsem mu právě předvedl.

Zatímco trpělivě čekám, až se Damův dech trošku zklidní, lehounce mu přejíždím dlaní po podbřišku. Pak, když dostanu pocit, že už je zpátky, se opatrně přesunu z pohodlnýho místa mezi jeho nohama a podám si z nočního stolku balíček papírovejch kapesníků. Kleknu si vedle něj a z břicha a hrudníku mu utřu sperma. Pak se natáhnu, z pusy mu vytáhnu roubík, stáhnu mu ho na krk a odepnu řemínek. Nakonec mu uvolním ruce, Dam je i přesto nechá položený v tý samý poloze nad hlavou, a tak ho chytnu za zápěstí, trošku mu je promnu mezi prsty, abych rozmasíroval ty otlaky po provazech, a pak mu je položím vedle těla. Tohle gesto Dam konečně pochopí jako vzkaz, že hra skončila, přitáhne si nohy k tělu a rukama si napůl nervózně, napůl asi stydlivě obejme břicho.

Znovu se zvednu na nohy, tentokrát proto, abych ze skříně s ložním prádlem vyhrabal deku. Na peřině totiž Dam leží, tak se mi ji zpod něj nechce tahat, navíc je pod ní dost horko… Ale něco přes jeho nahý tělo přehodit chci – jednak aby se přede mnou necítil tak odhaleně, a druhak proto, že se ještě pořád celej chvěje.

Dam se pousměje, když ucítí, jak ho přikrývám, ale jinak se ani nehne.

Natáhnu se na posteli vedle něj, loktem si podepřu hlavu a očima zakotvím na jeho tváři. „Podívej se na mě…“

Celej se napnu, když uslyším, co po mně chce. Jenže ne, podívat se na něj teď nemůžu, protože… jsem prostě tak jaksi divně naměkko a zmatenej a… zrovna tohle s ním teď sdílet nechci…

„Dame…,“ osloví mě Nolan, a i když nic dalšího už nedodá, vím, že se to pořád vztahuje k tý jeho předchozí žádosti. A tak jenom nepatrně zavrtím hlavou, abych mu dal najevo, že ho sice slyším, ale že ho momentálně nemíním poslechnout.

„Krucinál, Dame!“ jeho hlas zpřísní. „Podívej se na mě! Celou dobu jsi byl tak poslušnej – a teď si to pokazíš?“

Nasucho polknu. No jo, jenže celou dobu to bylo v rámci hry… Tohle už je po ní… Ale zároveň mi dochází, že ty dvě věci od sebe tak úplně oddělit nejdou. Jako jasně, v tý hře jsem byl poslušnej… a chtěl jsem být poslušnej… a mimo hru tohle ode mě Nolan očekávat nemůže – a ani nebude… Jenže o skrývání se před ním tohle neplatí – to nemůžu dělat ani ve hře, ani mimo ni. Nemůžu mu ze sebe ve hře ukázat úplně všechno, i to, co jsem zatím pořádně neukázal ani sám sobě – a po jejím skončení mu najednou začít některý věci tajit… Protože pak by to nemohlo fungovat.

A tak nakonec oči otevřu, i když cítím, že je mám pořád zvlhlý. Znejistěle po Nolanovi mrknu, nevím, jakej výraz můžu v jeho tváři očekávat, když mě tak přísně napomenul, ale když se napojím na jeho uklidňující, jemnej, hřejivej pohled, tak tím svým už neuhnu.

Vpíjíme se do sebe očima. Dam mě nechá, ať si to tam všechno přečtu…, protože ví, že se potřebuju naučit číst tam úplně všechno. I to, za co se třeba zrovna teď stydí a co by si nejradši nechal pro sebe.

Povzbudivě se na něj usměju, počkám, až mi ten úsměv malinko znejistěle oplatí – a tiše mu vyseknu pochvalu: „Byl jsi skvělej!“

Dam zčervená: „Já? Vždyť já jsem vůbec nic nedělal…“

„To si jenom myslíš,“ opravím ho. Ještě chvilku zkoumám jeho oči a tvář takhle zblízka a pak, protože mi dojde, že nastal čas přehoupnout nás oba zpátky do kamarádskýho módu, aby se Dam cítil trochu příjemněji, převedu briskně řeč jinam: „Jak dneska s obědem, Dame? Zajdeme někam? Nebo mám něco objednat? Včera jsem našel dole v baráku letáky z nějaký nově otevřený pizzerky, třeba bysme ji mohli prubnout… Psali tam něco o mimořádnejch zaváděcích akcích…“

Dam se na mě vědoucně zakření – vědoucně, a taky tak trochu vděčně. Pak na tu změnu tématu rychle přistoupí. „Tak to zní skvěle! Venku je hezky, asi bysme mohli na chvilku vypadnout, hm? Kde to je? Třeba je tam i nějaká venkovní zahrádka, co? Hele, ale můžu si dát ještě předtím sprchu?“

„Jasně, to se přece nemusíš ptát… Já se zatím podívám na net, co a jak,“ natáhnu se pro mobil. Po očku ale pozoruju Dama, jak se zvedá z postele… a jak kolem sebe stydlivě omotává tu deku, abych náhodou neviděl ani kousek jeho odhalenýho zadku, haha. Jako kdybych dneska neviděl mnohem, mnohem víc…

Dam jako kdyby vytušil, že ho sleduju, se na mě najednou otočí – a jelikož mě přistihne, jak se na něm pasu očima, výstižně se na mě zazubí.

„No co?“ pokrčím rameny. „Ta tóga ti sluší, nemůžu si pomoct,“ vypláznu na něj jazyk.

„Blbečku,“ ožene se po mně se smíchem. „Prej tóga…“

„Příště půjdeš nahej. Se přede mnou nemáš co schovávat,“ odtuším nevzrušeně. No, to mi ta snaha o změnu tématu moc dlouho nevydržela!

Dam si s tím ale poradí: „S takovou se žádnýho příště nedočkáme, když mezitím umřeme hlady. Takže mě přestaň okukovat a zjisti, jak je to s tou pizzerkou. Čistý ručníky tam někde najdu?“ ukáže prstem za sebe, směrem ke koupelně.

„Jasně, v tý skříňce nad vanou…“

A pak, protože Dam mi nemá co rozkazovat, že, ho schválně okukuju celou dobu, co se v tý dece šine ven z mýho pokoje. Když znovu sklápím oči k mobilu, spokojeně se usmívám. Hlady totiž neumřeme, tím jsem si jistej. A tím pádem nějaký další příště bude. Tahle jediná informace mi ještě chyběla do mý skládačky, co si z Damových pohledů, náznaků a řečí lepím celý dopoledne.

A už teď se toho našeho příště nemůžu dočkat.