Ostrovní karanténa

Něco málo mi řekli předem, než jsem přijel na Ostrov. Nic mě ale nemohlo dostatečně připravit na to, co mě skutečně čeká.

Jsem vyděšený, zpocený a extrémně vzrušený.

Především ale nahý, spoutaný a přitlačený čelem ke zdi. Do zápěstí se mi zařezávají ocelové náramky. Ruce mám vytažené mírně nahoru…

Tak přesně takhle před nějakou dobou začal můj ostrovní život.

V tu chvíli by mě ani ve snu nenapadlo, že něco takového tady můžu zažít znovu.

Můžu. A sen to určitě není. Bolest, útlak a svůdná vůně hromotluka, co tlačí můj ksicht na omítku, mě přesvědčuje o drsné realitě.

A když říkám drsné, myslím to smrtelně vážně.

Tehdy jsem něco podobného zažíval na velitelství naší jednotky. Tentokrát jsem vyděšený, zpocený a dokonce i lehce vzrušený ve svém vlastním domku. Konkrétně v jeho vstupní chodbě, do které mě přitáhnul jeden z maskovaných a po zuby ozbrojených týpků. Celá tlupa jemu podobných sem před pár sekundami vlítla, aniž bych dopředu něco postřehnul.

V tu chvíli jsme se s Dakem jen tak povalovali na terase a nabírali síly. Jsme oba vysílení návratem z oceánu a taky intenzivními výstřiky, kterými jsme chtěli spláchnout to všechno, co se stalo během jeho únosu.

Jak říkám, ani jsem si nevšimnul, jak sem vpadli. Jenom vím, že u toho začali hned všichni šíleně hulákat. Celým domkem se několik sekund ozýval jenom jejich řev, dusot těžkých bot a třískání dveřmi.

Tuhle taktiku mě kdysi na akademii taky učili. Má všechny přítomné v dobývaném interiéru vyděsit, paralyzovat, zmást, a odvést jejich pozornost od případných snah zničit nějaké důkazy.

Můžu potvrdit, že když si to pak člověk vyzkouší takhle nepřipravený na vlastní kůži z druhé strany, funguje to.

Ale dost teorie!

Komando je uvnitř, je jich plný barák a já se hubou lepím na stěnu, aniž bych tušil proč. Nejvíc mě ale znervózňuje, že nevím, co provádějí s Dakem.

Už jsem identifikoval toho, co mě přidržuje u stěny. Je to Georgie a do ucha mi šeptá, abych byl v klidu. Že prý, když se nebudu cukat, všechno proběhne hladce. Údajně konají na základě bleskového rozkazu. Někteří z nich nejdřív zvažovali, že ho neuposlechnou. Nakonec se ale usnesli, že já to pochopím a ve finále se všechno vysvětlí.

I kdyby se mi povedlo dostat se z pout a nějakým zázrakem se vysmeknout z jeho drtivého sevření, bylo by to asi to jediné, na co bych se zmohl. Neměl bych proti němu ani tu nejmenší šanci. Jednou ranou by mě poslal do věčných lovišť. A možná bych se už nevrátil.

Chlap jako hora, skoro o celou hlavu vyšší než já. Se šířkou jeho ramen by nemohl soutěžit ani velitel Henry a úderností pracek se hravě vyrovná bouracímu kladivu.

A to ještě dost ubírám, abych mu moc mu nefandil. V jeho přítomnosti se vždycky moje chlapská podstata stávala takříkajíc nicotnou. Jeho samčí vůně je tak omamná, až mám skoro pocit, že s ním bych byl i pasivní a nechal se ojet jako ta nejsubmisivnější čubka.

Zkrátka, nenapadá mě vůbec nic, nejsem schopný naprosto žádné akce a jen čekám, co přijde.

„Dobrý, chlapi!“ slyším najednou helmicí zkreslený hlas, který bych poznal vždycky. Fred je velitelem zásahu a pomalu se přibližuje směrem od kuchyně. „Jsou tu sami, můžeme je naložit.“

A tím pro mě tohle nevšední pozdní odpoledne končí. Registruju, jak mi můj osobní hromotluk Georgie mačká tlakový bod, a posílá mě do země hodně hlubokých divokých snů.

***

„Aj, karamba!“ šeptám si opatrně sám pro sebe svoje oblíbené, poflámové, motivační a probouzecí zaklínadlo.

Po něm většinou následuje nekonečné zírání do stropu a ještě zdlouhavější, ale většinou marná snaha vzpomenout si, co všechno a s kým jsem předešlý večer vyváděl a jestli na to mám být patřičně pyšný, nebo se radši jít omluvit.

Jo! I teď se nechápavé civění dostavuje, jenomže z úplně jiného důvodu. Uvědomuju si, co se stalo, ale netuším, proč a kde to jsem.

Zírám nejenom do stropu, sjíždím pohledem i všechny zbývající sněhobílé stěny prázdné místnosti. Ležím úplně nahý a připoutaný na lehátku uprostřed ní, na trupu mám nalepené sondy a na ztopořeném ohonu nasazený průhledný plastový futrál. V něm mi malý gelový polštářek pomalinku a jemně masíruje obnažený žalud a rozmazává po něm moje výtoky. S několikasekundovou pravidelností ho střídá nástavec s vatičkou na konci, který vytékající předmrdku stírá a obratem ji nanáší na sběrnou skleněnou destičku, která ihned zajíždí do skenovacího portu.

Cítím, že tohle už moc dlouho neustojím a brzo celou tu hračku vystříkám. Masáž vybudila moje libido takovým způsobem, že mám v tříslech přetlakováno na maximum, až bych mohl blížící se mrdkovou erupcí ten plastový krám roztrhat na kusy. V živých barvách vidím, jak všechna ta hejblátka létají vzduchem spolu s gejzíry semene.

Jenomže mašinka se náhle zastavuje. Přestává mě dráždit, rameno s masážním polštářkem se zasouvá a na scéně se objevuje jiné. Seshora, kde je celá ta věc tlustou flexi hadicí uchycená ke stropní konstrukci, vyjíždí tenký skleněný ejektor s rozpoznatelným odběrovým kanálkem. Rovnou se neurvale rve do rozevřené štěrbinky. Klackem se mi postupně rozlévá lehké pálení, jak se špička ejektoru posunuje hlouběji. Lehounce vibruje a chvílemi popojíždí ve zcepenělém ohonu nahoru a dolů. Znatelné kraťoulinké nasávání obsahu mojí trubice dodává na rajcovnosti, takže ten uzoučký kanálek v ejektoru už musí být totálně zahlcený.

Čidla, která mám nalepená na podbřišku a na koulích, zřejmě zaznamenávají veškeré pulzování i změny tlaku v mojí explozivně vypružené výzbroji.

Ejektor se náhle brutálně vytahuje ven. Jako by uháněl před prvním výstřikem.

Mohutný výron rozpálené mrdky mi stéká po kládě a svou mléčností překrývá naběhlé žíly. Další cákanec je agresivnější a skrápí značnou část interiéru onoho plastového mučidla. Třetí a čtvrtý v něm už dělají takovou paseku, že jeho opláštění přestává být průhledné. Moje sténání, vzdychání a touhu vykřičet celý orgasmus tlumí dýchací maska, kterou mám pevně nasazenou na obličeji.

Říkáte si, že je to rajcovní?

Co potom musí prožívat týpek v bílém plášti, schovaný za polopropustným zrcadlem, které tvoří celou jednu stěnu téhle jinak pusté komory.

Vím o něm. Už dávno mi došlo, kde i proč jsem.

A stejně tak je mi známo, že právě tenhle opláštěný borec, většinou s elegantními obroučkami na nose, nesleduje jenom moje roztoužené cákance. Stojí totiž uprostřed jednoho z mnoha kontrolních středisek, ze kterého lze nepozorovaně sledovat až deset podobných místnůstek.

Většinou tam kluk, co má službu, vydrží tak max dvě hoďky. Víc dají jenom opravdoví borci. Ti ostatní si samovolně zcákají spoďáry, jak říkám, nejpozději do dvou hodin. Všechno chce trénink.

A ten já mám. Snažím se proto zachovat klid a hned, jak jsem se dostatečně vybejčil a totálně vylil koule, se soustředím na zbývající okolnosti.

Jsem v centru karanténního střediska, kde jsou testováni noví příchozí, aby jim mohl být přidělen odpovídající ostrovní status, a taky si zde musejí odkroutit vstupní karanténu. Stejně jako ti, co přišli během svého už probíhajícího pobytu na Ostrově do styku s případnou vnější nákazou.

Tak jako my dva s Dakem při jeho únosu na oceánskou jachtu.

A teď ve mně hrklo. Uvědomuju si, co všechno se na ní dělo a kolik neprověřených ohonů a stříkanců v sobě měl. To by mohlo způsobit…

Ne, ani to nechci domyslet.

Jenomže hodiny a hodiny přemýšlení je to jediné, co mě teď čeká. Tedy kromě dalších spermovýtěrů a odebírání nejrůznějších vzorků. Několik následujících dní budou moje varlata i zbytek těla pod testovacím drobnohledem. Mohl jsem od Daka chytit to, co případně on tam venku.

Nevztekám se, nepanikařím, aspoň si trochu odpočinu. Jenom mě trochu děsí myšlenka, že by se s mým Dakoušem mohlo něco stát. Na takovéhle dodatečné dopady Achimova útoku jsem dřív nepomyslel.

***

A tak si to tu užívám už sedmý den. Krmit a napájet mě chodí místní koloušci. Ochranka zakázala povolit pouta. Moc dobře ví, co jsem zač. O všechny moje ostatní potřeby se starají ty nejšikovnější mašinky, které dokážou zázraky.

Zrovinka před chvílí jsem jednu opět zcákal tak, že si to možná bude i pamatovat. A to se sem chudinka původně nasunula, že jako odebere zase jenom trochu mojí předmrdky. Ta samá obstarává i odvod moči. Tím jsem ji nedávno taky tak trochu potrápil, nebo třeba i vyděsil. Kuckající náběrovou SQ-6 jsem fakt ještě nikdy neviděl, a to ani v nelaboratorní úpravě.

Aspoň nějaká bžunda tu je.

***

Čtrnáctý den mého pobytu v tomhle luxusním hotelu ale končí překvapením. Dveře se otevírají a místo očekávaného zajocha, který by mě šel obsloužit s večeří, se v nich objevuje Henry ve velitelské uniformě.

Prý tady s tím povalováním už končím. Převeluje mě na domácí samotku, kde budu vyřizovat papírování, než se budu moct vrátit mezi lidi.

Trochu nezvyklé. Počítal jsem s delší karanténní dobou. Některé potvůrky můžou mít až několikaměsíční inkubaci.

Jenomže rozkaz je rozkaz, tak mě čeká homeoffice.

Během zátahu jsem si nesměl z domova vzít vůbec nic. Dokonce i plavky, co jsem měl zrovna na sobě, ze mě můj osobní terminátor strhal, což mi dodneška zůstalo v paměti.

Takže na rozloučenou dostávám erární ohadření, cosi jako hodně úspornou bederní roušku, a nechávám se jedním z místních kolouchů doprovázet směrem k expediční vrátnici.

Jenomže kluk mě uprostřed jedné z dlouhých opuštěných bílých chodeb chytá za předloktí, a než bych stihnul říct „už budu“, zastrkuje mě do nějakých dveří.

Kolem je tma. Zatím nejsem schopný se rozkoukat, ostré světlo zářivek na chodbě bylo celkem dost oslepující.

Před očima se mi najednou vykreslují obrysy ovládacího pultu. Jednotlivá tlačítka se totiž začínají podsvěcovat, jak můj průvodce tenhle mixák aktivoval. Velice svižně na nich provádí něco jako dobře nacvičený prstoklad.

Tlačítková serenáda je u konce a s ním se pozvolna vysouvá svislý kryt jedné ze stěn, které mám před sebou.

Skrz její polopropustné zrcadlo zírám na Daka.

Monstrózně se mi ulevuje. Celých čtrnáct dnů jsem ani netušil, co s ním je. Henryho jsem se ptal zbytečně. Tvářil se, jako by Dakouš vůbec neexistoval. Skoro jsem se začal smiřovat, že…

Tyhle chmury jsou ale pryč.

Leží tam připoutaný na stejném lehátku jako před chvílí já. Jeho dokonalá tmavá kůže je ozdobená spoustou přísavek a sond. Výstavní nářadí má napěchované ve známém plastovém vehiklu. Potřísněný vnitřek jeho obalu prozrazuje, že můj cukroušek se při odběrech tekutin činí.

Zrovna spí. Zlehka oddychuje do kyslíkové masky, u které jsem doteď nepochopil, proč jsem ji měl i já. Ale já tu nejsem ten správný odborník.

A vlastně – ono mu to v ní neskutečně sluší a je tak moc sexy, až mi hučí v klacku. Moje bederní rouška se odhrnula tak rychle, že jsem ani nestihnul odstoupit od pultu a zneuctil jsem ho masivním výronem. Tolik touhy ve mně vyvolal pohled na mého slaďocha, ale hlavně zjištění, že je v pořádku a stále na Ostrově.

Erekce přitahuje pozornost přítomného průvodce. Pravačku okamžitě zasunuje mezi moje mírně rozkročená stehna a teplou dlaní mi jde bez rozmyslu po koulích.

Laská je, hladí, masíruje a občas příjemně zmáčkne. Další a další předmrdka ze mně vytéká na desku mixáku.

Netrvá dlouho a její nové přívaly už má ten drzoun na jazyku. Pusou sjíždí celou délku mého ohonu a vychutnává si to až na doraz, až po mandle. Div by se neudusil, jen aby jediná kapka neunikla.

Rve si tvrdého čuráka do krku s takovou vervou, že bych mu ho velice brzy naplnil. Jenomže já chci víc. Vím, že ho musím použít celého. Že ho prostě chytnu, ohnu přes pult a opíchám tak, jak o tom určitě nesčetněkrát snil, když mě pozoroval z velína.

Je to rychlé, čisté a dokonalé. Souhra vzájemných pohybů nám přináší rozkoš a extázi. Mně v tříslech, jemu mezi rty.

A v jedné z těch už skoro nevydržitelných se ten krásný neznámý pomalinku přesouvá od mého rozkroku a na ovládací pult přede mnou mi servíruje všechny svoje rozkošnosti.

Z repráků se ale najednou ozývá Dakovo šeptání: „Už ne… Už ne… Prosím, už ne…,“ opakuje stále dokola.

Stáčím pohled ke sklu výlohy, za kterým záškuby jeho přivázaných rukou prozrazují, že by se chtěl něčemu nebo někomu bránit.

Na chvíli se mi zastavuje celý vnitřek. Pohled na něj mě děsí a zároveň neskutečně vzrušuje. Přesto nejsem pár mikrosekund schopný ničeho. Nejsilnější touha mi velí rozmlátit to nástěnné zrcadlo, uvolnit sevření popruhů a pomilovat se s ním na tom lehátku tak, že hned zapomene na cokoliv ošklivého, co by ho mohlo děsit.

Vrátil by se do mého objetí, kde nikdy netrpěl.

„Musíme vypadnout. Jen jsem ti chtěl ukázat, že je v pořádku,“ rozhání tyhle fantazie můj průvodce a za ruku mě vytahuje ven, zpátky na chodbu.

Dál už nejsem schopný vnímat okolí. Vlastně ani nevím, jak jsem se dostal z karanténního centra až do svého domku. V hlavě mám jenom Dakovo naříkání. Znám ho. To nebylo jenom blábolení ze spaní kvůli špatnému snu. Měl strach. Ale z čeho?!  

***

Nikdy bych se nenadál, že práce z domova bude takový opruz. A to jsem po něčem takovém občas toužil. Říkal jsem si, jak moc to musí být super, když si je člověk sám sobě šéfem a třeba na hajzlík si dojde, hned jak si kláda řekne. A tím nemyslím zrovna čůrání, vy trdla!

Možná by to tak i bylo. Za normálních okolností. Ty jsou ale ty tam. Pořád musím myslet na Daka. Na jeho sténání. A hlavně ten nepříjemný pocit, když jsem ho v karanténním centru viděl.

Přitom k němu nemám důvod. Tam mu přece nic nehrozí. Henry ho pohlídá. Tak proč mě to sakra tak příšerně deptá?!

Chtěl bych se rozběhnout a být tam s ním. Pohled z okna kuchyně na ulici mě ale ubezpečuje o bláhovosti téhle představy. Čtyřiadvacet hodin denně tam vartuje jeden z našeho týmu. Jsme všichni profíci, je mi jasné, že neprojdu.

Můžu vylézt tak maximálně na zahradu. Ta je zaintegrovaná do uzavřeného bloku se spoustou dalších výběhů a v současné chvíli navíc pod bdělým dohledem mých sousedů ze SunsetView.

Jako v každém správném buznodrbním hnízdě se totiž i tady velice rychle rozneslo, že jsem v karanténě. Kvůli utajení si ale všichni musejí myslet, že samotku mám nařízenou kvůli porušení statusové kázně. Proto si s nevšedním potěšením vychutnávají nepřetržitý dohled nad výkonem mého trestu.

Už nesčetněkrát jsem si v jeho průběhu živě představoval, jak přeskakuju živé ploty, překonávám jednotlivé bazény, nechávám za sebou polorozbořené zahradní domky a převrácené grily, jen abych se rychle dostal přes některý ze sousedních domků na zadní hlavní třídu, na kterou by se hlídači nestihli přesunout tak rychle. Z ní bych jim zmizel v pobřežním křoví a pak pod hladinou doplaval do některé z nedalekých jeskynních zátok. Tam už by mě nenašli.

Jenomže!

Ostříží zrak, dost často patřící zhrzeným nadržencům, kterým se zatím nepovedlo dostat se mi k varlatům, je neúprosný a hlavně neúnavný.

Tudíž, takhle tady zevluju už skoro celý týden. Střídavě se soužím myšlenkami na Daka a snahou pracovat. Obden mi do schránky přilétne tlustá obálka s dokumenty z rozpracovaných případů, v nichž mám hledat drobnosti, které mohly klukům v terénu uniknout.

Podělaná pakárna, na kterou se stejně nemůžu soustředit! Ale přemáhám se. Nejvíc mi to jde venku na zahradní lavičce, zastrčené pod převislými listy okrasné palmy. Druhá její půlka zasahuje na přilehlý Thobiasův pozemek a odtamtud taky najednou slyším: „Pssst!“

Skrz husté větvičky mohutného, divoce rozrostlého keře si rukou prorážím tunýlek, abych se podíval, co Thobi chce.

Asi je opět nacamranej tak, až zapomněl, že o kousek dál je volný prostor, kde jinak vždycky normálně přes nízký živý plůtek pokecáme z očí do očí.

Jenomže na druhé straně křoviska na mě koukají hluboké kaštanové oči, které odjakživa patří Josimu.

Jednomu z našich, v posledních dnech většinou přikovanému na hlídce před mým domkem. Milionkrát jsem ho chtěl pozvat na kafe, aby nešaškoval v tom vedru na přímém slunci.

Nikdy k tomu radši nedošlo. Ani vodu bychom totiž neuvařili. Nebo možná jo, ale až hodně dlouho po provedení spousty jiných fyzických úkonů.

Karanténa je holt karanténa! Proto nyní ani on nesmí překročit práh mého bungalovu.

Josi je typický hezounek, mejdlíčko. Ale pozor – přesto nepostradatelná část našeho týmu. Nepostradatelná, nedílná a taky nadpozemsky dráždivá.

Chybí mi Dako, a přestože bych za něho třeba i život položil, příroda si žádá své a moje varlata jsou její neodlučitelnou součástí. Proto jsem mnohokrát vysemenil při představě třebas právě Josiho drobnějšího těla nabodnutého na můj kůl. Mockrát jsem snil o jeho sténání a šeptaných prosbách, abych ještě přitlačil, abych z něho vyšukal veškerou touhu, abych mu věnoval tolik mrdky, kolik jenom pobere…

A to všechno vidím i teď v lehce vystrašených zornicích, které na mě nenápadně mžourají přes tenké větvičky.

Jenomže jeho aktuální výraz posílá špičku mého žaludu zpátky k zemi a směrem k jeho uším moje překvapené: „Co tam…?“

„Hned se otoč a dělej, že o mně nevíš!“ okamžitě mi ale skáče šeptem do řeči.

Lístky keře nás už zase vizuálně oddělují, akusticky ale ne, a Josi hned pokračuje: „Thobi šel pro sodovku. Za chvilku tu bude a užijem si. Lákal mě k sobě delší dobu.“

„Ale bublinky jsou blbý na žaludek,“ pokračuju v šifrované řeči.

„Na hlídce mi bylo vedro, sluníčko je vysoko a pořád tam svítí. Musím se něčeho napít. Mrak se ale může kdykoliv objevit.“

„Odkud? Zatím je zcela jasno.“

„Henry poslouchal předpověď a varoval mě, abych si nezapomněl deštník.“

„Rozumím. Pozdravuj ho!“

„Vyřídím. Kromě deštníku ale ještě musím…“

Díky výcviku a zkušenostem je mi jasné, že v tuhle chvíli jsou nejdůležitější informace a že je ze sebe Josi musí vysypat co nejrychleji. Sedím čelem do zahrady, soustředěně čučím do papírů rozložených na stole přede mnou, ale uši i veškeré vnímání mám jako netopýr natočené dozadu, za keř, kde Josi pološeptem a hlavně dál kódovaně svižně odříkává instrukce od Henryho.  

Postupně si z nich skládám obrázek, který bude mojí nejbližší budoucností.

Není to hezký náhled. Jsem zklamaný, že i na Ostrově se děje něco takového. Že i tady je možné, aby někdo, jenom proto, že má status desítky, si takhle zahrával.

Ale nedá se svítit. Život je prostě boj, tak bojuju. Daka budu zachraňovat klidně pořád dokola. On mi za takovou námahu stojí.

Stojí. Nejsprávnější slovo, vystihující moje aktuální rozpoložení. Už moc dlouho jsem nenasál vůni cizí kůže, nezaposlouchal se do malebnosti mužského hlasu, ale především postrádám nějakou tu rošťárnu, což je vždycky dokonalá vzpruha nejenom pro moje slabiny.

Pro ně v tuhle chvíli především. Prošeptaný rozhovor s Josim, který narušil můj nedobrovolný celibát, mi napáchal v rozkroku hrozné věci.

Což se ale vlastně náramně hodí. Pomůže mi to přirozeně rozehrát kamufláž, kterou Henry zosnoval.

Místní sousedské drbnohlídky, které by případně mohly hrát nějakou špionážní roli ohledně dohledu nad dodržováním mého domácího vězení, jsou totiž většinou velmi dobře známé firmy. A já už vím, co na vyřazení jejich pozornosti z provozu platí.

I s Dakoušem jsme se takhle už párkrát pobavili.

Mocně se pravou dlaní chytám za rozkrok a jako pořádně nadržený mačo si přes kraťasy prohrabávám ztopořenou zbraň i varlata, která mám plná rozžhavených nábojů. Nohavice jsou tak akorát šikovně krátké, že ústí mojí hlavně se v nich chvílemi objevuje, a já si tak po stehně roztírám první výrony vlhké touhy.

Špičkou prstu jeden z nich nabírám, degustuju jeho smyslné aroma, a nakonec i lahodnou chuť. I přes lehce přivřené oči vnímám, jak moje počínání přitahuje čím dál víc hladových pohledů.

Už zjistili, že s Dakem nemáme problém divoce si to rozdat uprostřed zahrady. Nesčetněkrát díky tomu shlédli věci, o kterých do té chvíle někteří z nich ani netušili, že se dají provozovat.

Každý závan erotična rozvířený na naší zahradě proto nikdy nezůstane bez povšimnutí hodně velkého obecenstva. No a všichni víme, jak taková podívaná na čumily zapůsobí.

Taktika – zneužít jejich táhlých orgasmů a výstřiků. Všichni naši dosahoví sousedé si je totiž dopřávají výhradně nepozorovaně za nějakými stěnami.

No a během nich se nenápadně skrz keřovou hradbu prohodit s Josim. Rychle si vyměnit ohadření, kdy pak on jako moje spící já bude se staženým slamákem do čela zevlovat na naší zahradní lavičce a já se v opačném převleku pokusím vyklouznout z Thobiasova do… do… domku.

Mozek mi začíná vynechávat. Většinu krve mám úplně jinde, nejsem schopný se soustředit. Masáž ohonu, koulí a třísel nabírá grády, ale především uvolňuje omamné prožitky.

Slunce visí vysoko a šajní jako splašené. Vedro je pekelné a nedaleké příbojové vlny umocňují impulzivnost nastalé atmosféry. Vzduch je nasycený mužskou potencí a vzrůstající naléhavostí vyhonit, upustit páru.

Klacek mi z vyhrnuté nohavičky už vyklouznul celý ven a masivní dávky předmrdky z něj dělají pulzujícího namazaného dobyvatele, který je připraven rabovat a plenit do poslední kapky, anebo aspoň vybušit z nebohé oběti žadonící zavzdychání, či si vynutit chlapská vyvrcholení a kvanta závěrečných erupcí rozpáleného semene, rozstřikovaného všude kolem.

Dlaní si ho masíruju po celé délce. Poctivě pokaždé s přírazem tlačím až na koule. Mačkám je a ohon si potom trochu stáčím dolů mezi stehna, aby bylo zřetelně ze všech pomyslných lóží i sedaček pod forbínou vidět, co všechno a jak agresivně je schopný vyprodukovat.

Druhou rukou se jemně hladím na prsou. Bříška prstů něžně sjíždějí přes břišáky až na boky, kde na chvilku mizejí pod gumou od kraťasů. Prohrabávám jimi třísla, kořen ohonu a zase je pomalinku vytahuju zpátky a přejíždím přes holou kůži na našponovaných břišních svalech.

Už to dlouho nevydržím. Šlachy a žíly se mi v celém těle bouří a žádají si uvolnění.

Beru macka pevně do sevřené dlaně. Bříškem palce vlhčím uzdičku další gigantickou kapkou rozkoše, kterou si následně roztírám i po napumpovaném žaludu, a jdu na věc.

Pár vydatných flusanců přispívá k rajcovnímu pomlaskávání a rozsévací mašina se blíží do finále. Pekelné horko se probouzí v mých varlatech a já cítím, jak postupuje výš a výš a…

Přítomnost Josiho za keřem dělá svoje. Nejsem schopný zadržet hlasité zasténání. Rozhicované mlíčí se mi dere mezi prsty, stéká po ohonu až do kraťasů na třísla a dál po koulích odkapává na zem. Je toho ve mně tolik. Sám jsem takovou dávku nečekal. Vylévám si koule několik minut. Spousta cákanců mizí v trávníku přede mnou, některé si posílám na stehno a dost mi jich dál stéká do kalhot. Rozkoš je tak obrovská, až bych skoro zapomněl.

Po odeznění paralyzující vlny extáze stahuju poslední výrony spermatu směrem k žaludu, kde je nabírám do dlaně a s chutí je olizuju jako nejlahodnější vanilkovou zmrzku.

Dobrá příležitost nenásilně okouknout okolí. Představení mělo očividně úspěch. Na ostatních zahradách není ani živáčka, jen chaoticky odhozené náčiní, které jejich obyvatelé ještě před chvílí křečovitě svírali v dlaních.

„Můžem?“ posílám šeptem hned, jak jsem se dostatečně vyhekal.

Žádná odpověď.

„Hej, Josi!“ snažím se ho probudit. Asi usnul. Nebo přivolat. Třeba má potíže s Thobiasem. To, že šel pro sodovku, znamená v kódovce, že dostal uspávák a někde u sebe v domku vychrupává. Možná byla dávka malá a Thobi se probral dřív, než Josi předpokládal.

„Jsi tam?!“ nevzdávám se. Není moc času. Většina sousedů už možná cáká a brzo se vrátí na trávníky.

„Jo, jo… Hned!“ ozývá se najednou udýchaně.

Nečekám na nic a protahuju se keřem v místech, kde větve nejsou tak husté. Tělo na tělo se tam potkávám s Josim. A to si prostě musím vychutnat. Tisknu se k němu. Je tu přece hrozně málo místa. Prostor ve křoví je tak moc těsný.

A našel bych ještě spoustu dalších i jiných důvodů, proč se na tohohle nádherného voňavého borečka během střídání našich pozic natlačit s veškerou urputností.

Natahuju do nosu naplno aroma jeho vycákaného ocasu, který se příjemně a lákavě dostává do blízkosti mého obličeje.

„Promiň! To se nedalo vydržet,“ slyším odkudsi z mojí zahrady. Na ní už má hlavu a na okamžik se zastavuje, aby se tam chytil lavičky a mohl se na ni rychle vytáhnout.

Byl by hřích toho nevyužít. Zasouvám si jeho stále dostatečně ztopořenou chloubu hluboko do krku a při její cestě zpátky nabírám pomocí sevřených rtů všechno, co z hezounka ještě vytéká. Jeho sladké zasténání je mi dostatečnou odměnou.

Ale to už se i já ocitám na jeho původním místě, na Thobiho lavičce, kde mi Josi nechal svoje oblečení, tak jako já jemu to svoje tam u sebe.

Za pár okamžiků se svižně plížím sousedovým bungalovem, rychle k východu. Jen tak letmým pohledem kontroluju, že Thobi usnul hned v kuchyni u stolu.

Super. Zatím se to vyvíjí dobře. Mažu kvapem k hlavním dveřím. Krok mi trochu brzdí Josiho trencle, jsou o kapínek menší, než bych potřeboval.

Nepřestávám však doufat, že i takováhle improvizovaná změna svršků aspoň v prvních minutách zmate případné hlídky tam venku.

Sice nenápadně, přesto budu muset tryskem zmizet ze SunsetView a co nejrychleji se dostat ke karanténnímu centru, k mému Dakoušovi.

To, co mi Henry prostřednictvím Josiho naznačil, je nepřijatelné a něco takového se mému čokoládovému kolouškovi nesmí dít. To nedovolím! Na Ostrov jsem přišel právě proto, abych takové podlosti už nemusel dál zažívat.

Testosteronové rozčilení mě žene ze vstupních dveří Thobiasova domku. Zrychleným krokem, jako bych spěchal na autobus, si to mířím do protilehlého parčíku. Jeho aleje středně vzrostlých palem mi umožní, abych se v jejich stínech a převislých listech zamíchal mezi hloučky dalších ostrovanů.

Jenomže jak si to tam tak štráduju, ve snaze nebýt podezřelý, ještě než bych se do parku dostal, na mě někdo z první lavičky polohlasně povykuje: „Kam chvátáš, fešáku?“

Zprvu mi to nedochází. Jsem rozrušený a poblázněný strachem o Daka.

Ale s druhým nádechem se jako zhypnotizovaný zastavuju na místě. Ne že bych na Daka zapomněl. Jen už vím, že bát se o něj nemusím.

Vrhám se k němu na lavičku. „Co…? Co tady děláš? Tys jim utekl? Proč ses hned neschoval doma?!“ Samotného mě nenapadá, že bychom i spolu měli okamžitě zmizet z veřejného prostoru.

Klidně mě pravačkou chytá za ptáka, napěchovaného v nepadnoucích Josiho kraťasech, provokativně si mě přitahuje blíž a ještě dráždivěji povídá: „A proč bych to dělal? Tady venku je krásně.“

Nechápu. Zírám na něj. Zírám a nedokážu se nabažit jeho krásy a spanilosti. Nevinností má zalité oči, a přesto mu v panenkách poskakují mrňaví ďáblíci.

Což na něm miluju nejvíc. Je v něm tolik barev, celá škála emocí a nepřeberná paleta podob, které jsem ještě ani nestihnul všechny prokouknout.

Ale abych se vrátil k meritu okamžiku. Nepřestávám civět, a jako by mě právě vytáhli z mrazáku, nehybně před ním trčím. Dávno mě opustily pocity ohrožení a potřeba se někam ukrýt. Jsem jím omámený, ale ne tak moc, abych…

Jeho rodící se široký úsměv prozrazuje, co si už několik nanosekund myslím.

„Ty hajzlíku!“ vrhám se na něj. Pokládám ho na lavičku a celou vahou ho tisknu na její dřevěný sedák. „Já byl tak vystreslý a bál se o tebe, že si to ani neumíš představit.“

„To byl taky účel.“ Chechtá se pode mnou a nemůže kvůli mojí tíze popadnout dech. „Slez, nebo si uprdnu,“ řehtá se na celé kolo.

Trochu se nadzvedávám v rukou, ale ne moc, aby mi neproklouznul. „Kdo tuhle hovadinu vymyslel?“

„Já ne. Já ne!“ křičí Dako a nepřestává se smát. Je to tak chytlavé, až musím taky. Pohled na jeho radost z povedeného vtípku je tak nakažlivá, že mě opouští zloba a užívám si naše opětovné setkání. Bylo tím jediným, po čem jsem celou dobu téhle vymyšlené karantény toužil, a celé noci jsem probděl jenom v představách, jak se k němu dostanu.

Očividně to prozrazuje i moje nářadí. Prodírá se z upnutých spoďárů a kůží na kůži se vítá s tím mým čokoládovým rošťákem.

„Ale!“ poťouchle si ho Dakouš prohlíží. „Chyběli jste mi, kluci.“

„Ty nám taky. Ale tenhle podraz zasluhuje potrestat.“ Opět ho zalehávám.

„Já… Já… Já to fakt nebyl. To Henry. Henry za to může. Chtěl, aby ses odreagoval.“

„Jenže Henry tady není a já potřebuju někoho ztrestat hned.“ Chytám ho za bradu, aby sebou na chvilku přestal mrskat, a dopřávám mu francouzáka. Přesně takového, jaké má rád. Intenzivního, hlubokého, dlouhého a hlavně procítěného. Po takovém vždycky podlehne a nebrání se ničemu, co mě napadne.

„Říkals, že je venku krásně?“ Koukám mu upřeně do zornic, když se nám povedlo se od sebe konečně odlepit.

„Jo,“ opatrně mi posílá do obličeje. Už mě zná. Moc dobře ví, že po takovéhle otázce přijde něco s velkým N.

A v tuhle chvíli mezi našimi těly nejsou jenom velká písmenka, což nemůže sklouznout k ničemu jinému než k tomu, že mu pravačkou pomalu zajíždím pod gumu sportovních gatí, a ty z něj stahuju.

Neprotestuje. Vrací se k dráždivým polibkům a nechává mě, abych si s ním a jeho tělem dělal, co uznám za vhodné. Anebo klidně i nevhodné.

S roztrháním bílého tílka nemám téměř žádný problém a řekl bych, že Dako to ani nezaznamenal. Tak procítěně si pochutnává na mých rtech a jazyku, až se mi z toho chvílemi tají dech.

Jsme oba nazí tak rychle, že to možná byl světový rekord. Dako obtáčí nohy kolem mých zad a tlačí se mi zadečkem do klína.

Jsem jím neobyčejně nadšený a unešený. Vzrušení a napětí ve slabinách je nezměřitelné. A energie mého libida by dokázala odpálit raketoplán až k Marsu.

Takže i přes nedávný orgasmus mi nebrání vůbec nic v tom, abych začal makat na dalším.

Dominantně vlhnu a s prvním opatrným proniknutím dopřávám Dakoušovi tu rozkoš, kterou si dobře pamatuje a moc mu chyběla.

Rukama se mě chytá za záda a tiskne se mi na prsa. Cítím jeho teplo, vůni i chvění. Extáze jím pulzuje a on se oddává mému ohonu. Nechává mě pomalu pronikat hlouběji a hlouběji. Zvyká si a začíná přirážet. Jeho oblíbený rytmus už znám, mám ho v krvi, proto se souhra našich pohybů a dotyků mění v symfonii prožitků.

Okolí nevnímáme. Nevadí nám otevřené veřejné prostranství plné cizích lidí, ani jejich žádostivé pohledy. Tak moc mi chyběl. Chci mu dopřát vyvrcholení, jaké si bude ještě dlouho pamatovat. Teda alespoň do doby, než ho někdy v budoucnu překonám novým, ještě silnějším.

V tuhle chvíli se ale soustředím na všechno, co má rád.

Dávám si záležet a brzy se dostavuje odměna. Jeho polibky se stávají sladší a sladší. Doteky jsou žhavější a žhavější. Přirážení zadečkem dostává eruptivní náboj a všechno to končí slastným výkřikem, který Dako posílá do koruny jedné z palem nad námi. Stříkance jeho sladkého semene si všechny roztírám po břiše a ty svoje mu věnuju tak hluboko, jak to zbožňuje. Jeho pružné tělo si lehkým vlněním říká o další a je zřejmé, jak si moji šťávu uvnitř vychutnává.

Nepouští se mě a znova se zakusuje do mých rtů. Hladí mě po zádech, bocích i zadku.

Vehementně mu oplácím něhu i výrony mrdky, která z nás ještě pořád vytéká.

To všechno stačilo, abych mu odpustil.

Odpustil, že se nechal přemluvit na tuhle habaďůru, kterou uklohnil Henry. Velitel jednotky měl pocit, že až moc někdy svoji službu prožívám a že je čas na nějaký ten oddych. Odreagování, při němž si uvědomím, že život má i jiné aspekty, a snad přestanu být pořád tak tragicky ve střehu.

Povinnou karanténu jsme si klidně mohli s Dakem odbýt doma, ale to by podle Henryho nebyla taková sranda. Na půl huby si navíc postesknul, že přece jenom doufal, že můj pokus o útěk z domácí samotky bude o trochu víc dramatičtější, a legrace tak bude o pár kapek vydatnější.

Celý tým mu ochotně sekundoval, včetně souseda Thobiho, který bravurně sehrál uspání. I když v případě tohohle násosky by stačila další flaška bublinek a vypadalo by to stejně. Oskara za herecký výkon určitě nedostane.

Ale já bych mohl. Celá ta sehraná karanténa byla totiž poctivě do nejmenšího detailu snímána flotilou kamer a záznamy z nich budou velice dobře prodejným artiklem.

Takže jsem Ostrovu zase posloužil. A to mě těší.

Moje heroické akční výkony byly v tomhle dobrodružství sice pouhou kulisou, ale nevadí. Já si jich stejně na Dakoušovi pár navíc vyzkouším.

Pořád mám pocit, že by trochu toho potrestání přece jenom ještě zasloužil. Jdeme na to…