Dva

I.

Opíral se čelem o dveře, tělo v jednom ohni, slzy mu nezadržitelně kanuly po tvářích, třásl se. V bezmocném gestu položil ruce vedle své hlavy a pak se sesul na zem. Stočil se do klubíčka, propadl do tmy.

Když se probudil, byla noc, nekoukal na hodiny, jen z okna pozoroval město.

„Je mi to jedno, jen mě nech na pokoji.“

Poslední slova, která mu Petr řekl. Petr, kluk, s kterým je… byl pět let. A těchto pár slov mu stačilo k ukončení vztahu, jenom tak. S klidnou tváří mu oznámil, že odjíždí někam do zahraničí, ani si nepamatuje kam, a mezi nimi je konec. Filip si připadal jako idiot, to že nic nepoznal, vůbec netušil, že se něco změnilo, že je mezi nimi někdo jiný. Bolest a pláč ho znovu na dlouhé hodiny ovládly.

Další dny, měsíce, byly v mlze. Chodil do práce, nakupoval, uklízel, sem tam jedl, ale jinak se nevěnoval ničemu. Nebyl schopen dělat nic krom těch nejnutnějších činností. Všechno mu bylo jedno.

***

Marek si brzo začal všímat, že se s Filipem něco děje. Viditelně hubnul, stávalo se, že ho i několik dní neviděl jíst. Práci odvedl, ale jen nejnutnější minimum, bez zájmu o něco nového. Přestal se bavit s kolegy a on začal mít o mladíka strach. Jednou už to nemohl vydržet, pozval si ho do kanceláře. Filip si sedl do židle, ani na vteřinu se mu nepodíval do očí.

„Filipe, mám o vás strach. Vidím, jak se mi měníte před očima. Děje se něco? Můžu vám pomoct?“

„Svou práci si odvedu, nebo ne?“ hned zaútočil.

„To ano, ale jako byste to už nebyl vy. Rád bych pomohl.“

„Jsem v pořádku, nemusíte mít obavu,“ prudce vstal a odešel.

„Do prdele práce,“ ulevil si Marek.

Nechtěl se vzdát, začal jednat.

Přišel do práce, na stole nějaká super zdravá tyčinka, sklenice džusu. Nemusel hledat dlouho, hned uviděl Marka, jak se přes prosklené dveře kanceláře dívá přímo na něho. Už už chtěl udělat odmítavé gesto, ale Marek sepjal ruce, prosil. Překvapilo ho to. Znovu se na tyčinku podíval, a nakonec ji snědl, džus popíjel do oběda, ke kterému si nic nevzal. Nemyslel by na to. Ale po návratu od tiskárny ho čekala horká polévka. Už se nedíval k Markově kanceláři, ale snědl ji. A tím to všechno začalo.

Pravidelně nacházel porce jídla, které se pozvolna zvětšovaly, až to nešlo dál a za Markem zašel.

„Děkuju, je mi jasný, o co se snažíte, pomáhat mi. Ale přeci mi nebudete každý den nakupovat jídlo.“

„Až si ho budete nosit sám, přestanu,“ usmál se na něho.

A Filip si uvědomil, jak hezký má úsměv, a že se mu udělaly vějířky u očí. Černé oči byly hluboké, neprostupné. Začal si nosit svoje jídlo, ale Marek si ho dál hlídal. Občas ho někam vytáhl, stávali se z nich pozvolna přátelé a pak ho jednou dokonale odrovnal.

„Pojď, mám pro tebe překvapení,“ usmíval se.

Filip ho následoval, brzy věděl kam. Marek ho pozval k sobě domů a ve chvíli, kdy překročil práh jeho bytu, vynořily se z jeho útrob tři ženy i s Markem, v rukou dort.

„Všechno nejlepší!“

Filip se ostýchavě usmál, oslava narozenin, to snad ne. Byl to krásný večer, spousta legrace. Markova manželka byla nejen krásná a milá, brzo vycítila jeho strach z doteku. Smál se s nimi, radoval z drobných dárečků, včetně obrázku od jejich dcer, ale v očích byla ostražitost. Nenápadně pohledem zachytila Markův, ten zavrtěl hlavou.

Doma se složil na gauč, před očima držel dětskou kresbu. Byl na ní domeček, vedle něho kytky, které ještě příroda nevymyslela. Obrovský jehličnatý strom a na něm plody, které se nejvíce podobaly jablkům. Slunce s obřím úsměvem, modrýma očima a pořádným nosem. Dívalo se na řeku, která nějak zvláštně protékala domem, nad tím vším se klenula duha složená ze všech barev, co jich Markovy holky měly k dispozici. Zamyslel se. Má přece ten rám, někde určitě je. Bylo daleko po půlnoci, když ho vyhrabal. K jeho radosti byl celý i se sklem, paráda. Opatrně ho očistil, obrázek naaranžoval, přiložil sklo, dokončil a bylo. Držel v rukou obraz. Úsměv se mu rozlil po tváři. Došel k malé skřínce, nad níž nic nebylo. Našel vhodné místo a obraz pověsil. Pod něj dal dřevěnou, zdobenou krabičku na cokoliv, jen teď nevěděl na co přesně. Ráno si zašel do květinářství, koupil si puget lilií, zbožňoval je, jeho nejoblíbenější květiny. Dal je do vázy, velké broušené, i ony našly své místo na komodě.

Přátelství, jež mezi Markem a Filipem bylo, se upevňovalo, prohlubovalo. Občas byl hostem u nich doma, dvakrát jel s nimi na chalupu. Stal se členem rodiny. Nějak samozřejmě a vůbec mu to nevadilo, naopak.

Ze snu ho vytrhlo neúnavné zvonění telefonu.

„Kdo mi volá ve dvě v noci, kterej debil si dělá legraci.“

Prskal, než si všiml, že je to Marek. Najednou byl hned vzhůru.

„Marku?“

„Prosím tě, můžeš nám pohlídat holky? Lucka je v nemocnici…“

„Co se stalo?“ nejen probuzený, vystrašený.

„Nevím, jen tak, z ničeho nic omdlela. Nemohl jsem ji probudit. Potřeboval bych…“

„Jasně, mám k vám přijet?“

„Kdyby ti to nevadilo, hodím ti je domů, bude lepší, když budou chvilku mimo. Ony to viděly, ale fakt nemám komu říct.“

„Počkám před domem.“

Do deseti minut už mu Marek podával dva batůžky a s nimi dvě vyděšená děvčátka. Vzal Báru i Moniku kolem ramen, dovedl je domů.

„Tak do pyžam a do postele,“ spíše žádost.

Než se děcka usalašila v jeho peřinách, připravil jim mléko s medem. Ani to jim moc nepomohlo.

„Nemohl bys na chvilku k nám, strejdo?“ fňukla Barča.

Nakonec ležel a z každé strany ho za ruku drželo jedno spící děvčátko. Díval se do stropu, pak usnul.

Ráno se od něho holky nechtěly hnout. Neplakaly, ale vnímal jejich strach.

„Co si dáme k snídani?“

„Co umíš?“ zkusila Bára.

„Jsem sám, musím si sám vařit, tak snad dost. A říkejte mi Filipe,“ usmál se na ně.

„Já bych něco slanýho,“ ozvala se Monika.

„Hmmm, tak mi dejte chvilku.“

Vrhnul se na vaření. Zapečené housky se sýrem a šunkou děti nadchly. Každá spořádala dvě, spokojeně se usmívaly, usrkávaly teplý čaj.

Znovu zvonění, hrábnul po telefonu: „Marku, tak co?“

„Ještě musí na nějaká vyšetření, volal jsem bráchovi. Mohl by dojet zítra večer, nebo pozítří ráno, Filipe…“

„V pohodě. Holky jsou přece šikulky, ony mi když tak poradí, neboj.“

„Děkuju.“

„Není za co.“

Pomalu telefon položil a spatřil dva páry smutných očí.

„Bude maminka v pořádku?“ vzlykla Barča.

„To nevím, beruško, ale je v nemocnici, tatínek je s ní a vy mi teď musíte pomoct.“

„S čím?“

Usmál se na děvčátka.

Podařilo se mu je zabavit, večer by usnul dřív než ony. Ale uprosily Filipa, aby jim četl pohádky. Musel si je najít on-line, přes všechnu únavu přečetl dvě. Až když měl jistotu, že ony spí, pomalu se vzdálil. Rychle se vykoupal a pak se natáhl na gauči.

Zvonek všem třem připravil nečekaný budíček. Filip vyběhl ke dveřím. První, kdo mu přišel na mysl, byl Marek s Luckou, nebo alespoň dobrou zprávou. Prudce otevřel a zcela automaticky couvnul o dva kroky. Civěl na neznámého muže s povědomými rysy.

„Dobrý den, Marek říkal, že máte holky u sebe, tak jsem se tu rovnou zastavil. Dal mi na vás adresu, ale telefon ne. Martin.“

Chytl ho za ruku, dost pevně stiskl a bez pozvání vstoupil. Mladík byl tak ohromený, že jen zavřel.

„Ahoj,“ slyšel holky.

„Tak si zabalte a jde se domů,“ zvesela je vyzval nezvaný host.

Stalo se něco nečekaného. Bára s Monikou ho oběhly, obloukem se vyhnuly jeho rukám a rychle se chytly Filipa.

„Chceme zůstat s Filipem, má nás rád, je hodnej.“

„Taky vás mám rád,“ v obličeji pořád ten úsměv od ucha k uchu.

„V pohodě. Něco si zařídím, stavím se za Markem a nějak se domluvíme. Jen… nemohl bych si tu u vás nechat věci? Nechci lézt bráchovi do bytu, když nejdou holky se mnou.“

Zase nečekal, jestli něco majitel bytu řekne. Prostě hodil obří batoh ke dveřím a byl pryč.

„Strejda Martin, tátův brácha, je taky hodnej, jen je pořád někde pryč,“ oznámila Monika.

„Nezlobíš se, že ne?“

Přidřepl si.

„Vůbec ne, ale budete mi zase muset pomoct.“

„Joooo!“ ozvalo se dvojhlasně.

***

„Snad mi nedáš košem, už je to domluvené.“

Marek se na oko zlobil a Filip věděl, že prohraje. Bára s Monikou mají společnou oslavu narozenin. Jedna byla s kamarádkami už minulý týden, ale teď se chystala grilovačka na jejich chalupě, moc si přály, aby Filip přijel taky.

„Tak jo, stejně jsi věděl, že pojedu,“ mrknul.

„Holky se zblázní radostí. Všechny tři. Tak se zabal, zítra tě vyzvedne Martin.“

Filip překvapeně zamrkal.

„Jestli ti to vadí, můžeš jet s náma s holkama vzadu. Budou nadšením bez sebe. Já jen že tě utahají, než dojedeme, víš, jaké jsou to treperendy.“

„Ne, nevadí, jen jsem to nečekal.“

„No on Martin se už konečně usadil, jak se zdá. Zabydluje se v jednom domku kousek za městem a za měsíc už nastupuje do nové práce.“

„Hmmm,“ neurčitě potvrdil, že ho vnímá.

Vystoupil z auta, opřel se o kapotu a čekal. Markova kamaráda, vlastně je to už spíš člen rodiny, si pamatoval z jejich prvního a zatím posledního setkání. Ještě nikdy neviděl nikoho, kdo by měl opravdu modré oči. Azurově modré, nádherné, k tomu světlé vlasy… Zaostřil pohled, už nemusel vzpomínat, mladík k němu přicházel. Ten obraz mu zůstal v paměti navždy. Sluníčko se opíralo do vlasů, které zřejmě díky němu měly ještě světlejší barvu, navíc se lehce vlnily. Štíhlá postava s útlým pasem. Plachý pohled modrých očí.

„Ahoj, Marek říkal, že tě mám hodit na chalupu. Dojedou navečer, doufám, že to nevadí?“

„Ne."

Než stačili trochu rozvinout rozhovor, vstoupil jim do toho někdo třetí.

„Ahoj Filipe.“

Mladík vypadal, jako by ho uštkl had. A ten, co se přibližoval, se tvářil spíš, že ho sežere, než co jiného. Martin se ve vteřině rozhodl. Přistoupil k mladíkovi, vzal jeho tvář do dlaní a políbil ho. Žádný něžný polibek. Jednou rukou si držel mladíka za hlavu, druhou si ho zcela samozřejmě, majetnicky, přitiskl k sobě. Jazykem pronikl do jeho úst. Chlapec se mu pozvolna poddával. To nečekal, byl tím ohromený a vzrušený zároveň, jak si uvědomil. Otočil se kolem osy a opřel hocha o kapotu auta, jen kousek se odtáhl, musel ty oči vidět, za jakoukoliv cenu. Zářily, rozšířenými zornicemi zkoumaly jeho tvář. Neodolal, druhý polibek byl oboustranný. A Martina se zmocnil majetnický pud. Věděl, že to ostýchavé, něžné stvoření, kterého se tak neomaleně zmocnil, nenechá odejít ani náhodou. Ještě trochu ho přitlačil k autu, Filip se zachytil jeho boků. Začínalo to být na hraně pro oba.

Petr celou scénu sledoval, měl sucho v ústech, vztek. Vztek na sebe. Nechal se tak hloupě svést a moc pozdě mu došlo, koho ze svého života pár slovy vyhnal. Dívat se na Filipa, jak se nechá od toho svalovce takhle líbat, to nevydržel. Utekl.

Ti dva si toho ještě chvíli nevšimli, možná by to i tak bylo jedno. Když se odpoutali, zůstali u sebe.

„Promiň, jen jsem nechtěl…,“ koktal jako malý kluk, mladíka ale nepouštěl. A ten si to plně uvědomoval, byl jak omámený. Chtěl i nechtěl se odtáhnout. Nic neřekl.

„Nasedni,“ zašeptal mu Martin do ucha.

Stalo se, zapnul si pás. Všechny jeho věci hodil Martin do kufru, nasedl, beze slova vyjeli. Filip z něho nespouštěl oči, Martin si toho byl vědom. Na prvním odpočívadle bylo plno, chtěl pro ně soukromí. Spatřil odbočku, zarostlou, sjel po ní. Skončili mezi stromy, vypnul motor a vystoupil. Musel se nadechnout vzduchu, musel na chvilku z dosahu těch očí, co ho propalovaly.

Filip se za nějakou chvilku objevil.

„Jsi v pořádku?“ opatrně se Martina zeptal.

„Ne, to nejsem,“ odpověděl, „políbil jsem tě, aby se ten, co tě oslovil, stáhl. Netušil jsem…, nevěděl jsem, co to udělá se mnou.“

Filip se před něho postavil. Zvedl ruku, odhrnul Martinovi vlasy z tváře. Měl pocit, jako by byl v nějaké bublině, jiném světě. Napětí mezi nimi bylo hmatatelné.

Ta chvíle trvala nekonečně dlouho. Potom nastoupili, v klidu dojeli do chaty. Po vybalení svých věcí se pustili do příprav z toho, co Martin nafasoval od Lucky. K masu bylo přiloženo několik listů s podrobnými instrukcemi, co a jak je třeba. Všechno připravili, často stáli bok po boku, ale nepromluvili. Pak už dojel Marek s holkami. Všechno se nepovedlo dokonale, ale oslava, nálada dokonalá byla. Už se stmívalo, Filip se zvedl od ohně, chtěl si donést něco k pití. Vodu už nechtěl a vzpomenul si na džus v lednici. Vcházel chodbou, když zaslechl Marka s Martinem, odešli chvíli před ním.

„Martine, neděláš si srandu?“

„Ne. Hele brácho, ani nevím, jak se to seběhlo. Jasný?“

„Tak nějakou představu snad máš, ne?“ uchechtl se.

„Ale jo. Prostě mi nešel z hlavy, a když jsem viděl toho druhýho, jak se na něho obořil, přišlo to samo.“

„A políbil jsi Filipa.“

„Jo. Marku, to si neumíš představit, najednou je všechno jinak, já… neumím si představit, že zítra pojedeme zpátky, a… já fakt nevím, co mám dělat,“ v hlase bylo slyšet zoufalství.

„Tak mu to řekni.“

Pousmání.

„Víš co, chvíli tu poseď, popřemýšlej a pak se vrať k nám, nech tomu volný průběh.“

Zvuk kroků mladíka přinutil couvnout do malého výklenku. Protože ho tam Marek nečekal a nikde se nesvítilo, minul ho. On pak pomalu pokračoval do kuchyně, kde jak zjistil, seděl Martin u stolu. Zvedl k němu tvář.

„Šel jsem si pro džus,“ pronesl do ticha.

„Šel? Už nejdeš?“ nepopichoval, jen se ptal.

„Nechtěl jsem poslouchat,“ neznělo to jako omluva, i když to tak bylo myšleno.

„Filipe…“

„Cítím to stejně a taky nevím co s tím.“

Martin se zvedl, opatrně natáhl ruku, Filip do ní vložil svou. Jen se drželi, tiše stáli. Pak se Filip opřel o jeho hruď, Martin ho objal.

Od té chvíle se nehnuli jeden od druhého.

II.

Ležel v posteli na levém boku, díval se na prázdné místo. Místo, kde spával Filip. Rozbrečel se. Jak mohl, jak mohl všechno takhle zničit.

Čas odnesl bolest i stesk, zůstala prázdnota. Postupně si zvykl být sám, uzavřel se do sebe. Lidem se ale nevyhýbal. Měl pár blízkých kamarádů. Chodili na squash, běhat, na pokec s pivem, nebo do divadla, či kina. Prostě naplnil svůj čas tím, co ho bavilo, někdy si samotu uvědomoval, ale to bylo všechno.

Spěchal, trochu se opozdil, nechtěně srazil někoho ze židle.

„Promiňte,“ automaticky se omluvil, ještě než na svou oběť pohlédl.

Mladík, znal ho. Sedával tu často, na někoho asi čekal, hrát ho nikdy neviděl. Mandlově hnědé oči, jak teď zblízka viděl, s neskutečně dlouhýma řasama.

„To nic,“ sbíral papíry, které mu spadly na zem. Petr mu začal pomáhat, byly to kresby.

„Michale?" tázavý hlas, trochu ostrý. Mladík rychle odešel.

Petr vstal, ještě jednou se omluvil a pak už pokračoval.

Za pár dnů mladíka znovu spatřil a tentokrát se u něho zastavil. Nesmělý pohled a plachý úsměv mu byly přivítáním.

„Nezničil jsem vám nějaké kresby? Minule.“

„Ne, vůbec,“ řekl překvapeně.

„Můžu vás na něco pozvat?“ najednou se mu nechtělo odejít.

„Osmnáct mi bude za deset dnů. Tak třeba minerálka?“ navrhl.

„Tak jo.“

Sledoval pohyb Michalových rtů, letmé úsměvy. Se zájmem poslouchal vše o malbě, jeho oblíbených malířích. Byl lapen, snad to ani ještě nevěděl. Náhle se u nich zjevil starší kluk, ne nepodobný Michalovi.

„Jdeme,“ ucedil.

Mladík se omluvně usmál a poslušně vstal. Petr se za odcházejícími díval, nepříjemný pocit se mu usadil v hrudi. Uběhlo několik týdnů, neviděl ani jednoho. Pak jednou, když už byl téměř u vchodu, zaslechl tiché syknutí. Nejdřív tomu nevěnoval pozornost, zvuk se ozval silněji. Otočil se. Pod stromem ve skrytu stínu byl Michal. Došel k němu. Hnědé oči byly smutné.

„Promiň, že jsem minule tak odešel, chtěl jsem…“

„Co to máš s obličejem?“ přerušil ho Petr, palcem mu natočil tvář. Blednoucí obří monokl, než něco vůbec řekl, Michal se nenápadně snažil stáhnout tričko. Petr přimhouřil oči, to se mu nelíbilo. Vzal cíp trika a pomalu ho zvedl mladíkovi ke krku. Pravý bok byl skoro celý fialový.

„Ježiši…, Michale.“

„Já… půjdu,“ řekl, ale nepohnul se.

„Na to zapomeň! Kdo ti to udělal?“ opatrně chlapce opřel o strom, díval se mu zblízka do očí. V koutcích se objevily slzičky, stáhl si ho do náruče.

„Neublížím ti, co se stalo?“

Mezi vzlyky a lehkými otřesy, které proběhly celým jeho tělem, to ze sebe pomalu soukal.

„To David, brácha. Myslím, že mu došlo, když mě s tebou viděl… že. Řekl mi… on.“

Ani nemusel víc říkat, Petr ho pevněji stiskl.

„Jak ti můžu pomoct?“

Michal se na něho podíval.

„No jestli víš o podnájmu, kde se málo platí, tak bych to bral.“

„Můžeš zůstat u mě,“ nezaváhal Petr, „alespoň na tu dobu, než seženeme to, co potřebuješ.“

„To přece nejde,“ zdráhal se.

„Nečekáš, že se teď seberu a půjdu. Že ne?"“

Michal sklopil hlavu.

„Kde je teď?“

„Kdo?“

„Kdo asi,“ zavrčel.

„Šel na rande, proto jsem mohl…“

„Dobře.“

Dobře znamenalo, že ihned jeli autem k Michalovi domů. A zatímco Petr mu balil kufr, on psal rodičům dopis. Dopis, ve kterém se chtěl rozloučit a moc to nechtěl rozmazávat. Doufal, že to tak nějak vyjde. Stejně mu rodiče určitě zavolají.

„Napiš tam i moji adresu, ať vaši vědí, kde tě najdou, a nemají strach,“ doporučil Petr.

Stalo se.

Vstoupil do Petrova bytu. Cítil se divně a šťastně zároveň. Dostal se z dosahu Davidových pěstí, a i když to bude jen na čas, bude s ním.

Jeho hostitel mu ukázal pokoj, v němž se rychle zabydlel. Najednou se zarazil, vystřelil ven ze dveří.

„To nejde, to nemůžu,“ vyhrkl celý rudý v obličeji.

Petr jen nechápavě koukal.

„Je to jediný pokoj tady, to znamená, že…“

„Že budu chvíli spát na gauči. To zvládnu. V pohodě,“ uklidňoval ho.

Rodiče mu volali ještě ten večer, byl to krátký hovor. Jako nový nájemník se snažil být co platný. Takže upekl bábovku, kterou nechal příliš dlouho v troubě, připálil katastrofálním způsobem rýži. A když nad párou dělal brokolici, nechal vodu vypařit a málem začal hrnec hořet, byl už zoufalý.

„Takhle ti za chvíli podpálím byt,“ skuhral trochu naštvaně.

„Hele, nešil. Ty budeš nakupovat, já vařit. Vymyslíš, co chceš, najdeš recept, doneseš ingredience a já to spáchám. O peníze se vždycky podělíme. Hmmm?"

„Tak jo,“ trochu se usmál.

Bydlel s Petrem už dva měsíce. Jako dva kamarádi si povídali, užívali společně strávený čas, ale nic víc. Pak jednou večer někdo zazvonil, Petr šel otevřít. Za chvíli vešel i s mladíkovým tátou. Michal na něho tiše koukal, pak šeptl: „Ahoj tati.“

„Ahoj, můžeme si promluvit? Všichni tři, i tvůj přítel?“

Michal se skoro zakuckal, ale Petr k němu přistoupil, zcela samozřejmě mu podal ruku a řekl: „Určitě.“

„Dáte si čaj nebo kafe? Omlouvám se, ale alkohol tu nemáme,“ nabídl Petr.

„Ne, děkuju, jen bych chtěl…, Michale, David se nám dnes přiznal, co se stalo,“ ve tváři měl smutek. „Proč jsi za námi s mámou nešel? Přece sis nemyslel, že tě budeme za to, že máš někoho rád, soudit?“

Michal mlčel, Petr mu pevněji stiskl ruku. Vděčně se na něho podíval, pak na tátu.

„Já nevim, jen jsem…“

„To je asi moje chyba, pane Kováři. Měl jsem o Michala strach a prostě mi přišlo nejlepší vzít ho k sobě. Chtěl jsem mít jistotu, že je v pořádku a bezpečí. Omlouvám se.“

„Chápu,“ přikývl. „Michale, je mi jasné, že se domů už vracet nebudeš, ale na návštěvu byste občas přijít mohli.“ V očích měl otázku i smutek.

„Tati…“

„Samozřejmě až budete chtít, jen bychom tě s maminkou rádi vídali, vás oba.“

Zavládlo ticho, ne však tíživé. Pak se host se zvedl.

„Nechtěl jsem dlouho rušit, jen ti… vám, tohle říct.“

Podal Petrovi ruku.

„Děkuju, už půjdu.“

Vyprovodili tátu ke dveřím, když zaklaply, Michal si uvědomil, že se stále drží za ruce.

„Jsem tvůj přítel, že jsem si nevšiml?“ řekl Petr.

Michal na něho rychle pohlédl, v očích mu tančily laškovné plamínky. Ucítil, jak ho Petr bere za zátylek, přitahuje si ho k sobě. Políbili se.

Nejdříve opatrný dotek, to jim ale dlouho nevydrželo. Skončili na gauči, tiskli se k sobě, líbali, dotýkali.

„Nemusíme spěchat,“ zašeptal Petr.

„Ale nemusíme čekat,“ odpověděl mu se zarudlými tvářemi Michal.

Kdo by odolal.

Leželi v posteli, nazí, přitisknutí k sobě. Laskali se, hladili. Petr opatrně položil Michala na záda, oždiboval jemnou kůži na krku, líbal ramena, pak bradu. Nespěchal, chtěl Michalovi dát tolik, kolik mohl, chtěl, aby jeho poprvé bylo krásné. 

III.

Stál opřený o sloup kousek od recepce, nevěřícně sledoval Filipa, jak něco s recepční zařizuje. Neviděl ho od toho dne na ulici, kde se tak vášnivě líbal s tím svalovcem. Byl pořád stejný, Petr se jen díval.

„Copak, zakoukal ses mi tu do někoho?“ zeptal se Michal a hned ho pevně objal.

„Ne, jen jsem překvapený. To je Filip.“

Michal všechno věděl, Petr mu přiznal, jaký k Filipovi byl. Nebylo mu lehko, ale nechtěl mu v ničem lhát.

„Je moc hezkej, pěkně se směje, ale já tě nikomu nedám, s tím nepočítej.“

Petr se usmál.

„Já ti taky nikam neodcházím,“ pohladil milého po tváři.

„Ahoj,“ ozvalo se kousek od nich. Podívali se na Filipa.

„Ahoj,“ jako první pozdravil Michal.

„Rád tě vidím. Vypadáš dobře," promluvil konečně Petr.

Filip se usmál.

„To i ty,“ mrknul na mladíka, který se k Petrovi tiskl.

Rozpačité ticho netrvalo moc dlouho.

„Jdeme na pláž, nikdy jsem nebyl u moře,“ sděloval Michal.

„Jo, je tam krásně, to se vám určitě líbit bude. Dnes odjíždíme, Martin ještě něco nechal v pokoji, za chvilku už jedem na letiště. Užijte si dovolenou,“ doprovodil svá slova upřímným úsměvem. Měl se k odchodu.

„Filipe,“ zarazil ho Petr, „promiň. Vím, že jsem se k tobě zachoval hrozně. Chtěl bych se ti…“

„Neomlouvej se. Jsem šťastný a ty vypadáš taky. Asi to tak mělo být,“ nenechal ho omluvu dokončit.

Otočil se, došel ke kufrům, skoro ve stejnou chvíli k nim dorazil Martin. Spolu zamířili k hotelovému taxi.

Seděl na posteli, oči upřené před sebe.

„Petře?“ opatrně mu zašeptal za zády Michal. Otočil se k němu v očích zvláštní výraz.

„Míšo.“

Přitáhl ho k sobě, pevně stiskl a políbil. Držel si ho v náruči, tvář skryl na jeho rameni. Michal ho něžně hladil po zádech, pak vzal Petrovu tvář do dlaní, podíval se mu do očí.

„Miluju tě. Nechci, aby ses trápil. Každý může udělat chybu. Filip vypadal víc než spokojený, a přece kdyby to bylo jinak, nikdy bysme se nepotkali,“ seskočil z postele. „A jdeme na tu pláž!“

Nekompromisně Petra táhl ke dveřím.

Slunce už dávno zapadlo, sedli si na vzdáleném konci, trochu skryti za malou skalkou. Bylo jim krásně a nechtělo se jim odejít. Pak pohladil Michal Petra po nahých zádech, políbil na rameno.

„Míšo, někdo nás uvidí.“

„Je tma, neuvidí,“ smlouval.

Pomalu se pokládal do písku, milého táhl s sebou. Petr se na něho položil.

„Ty můj sladký ďáblíku…,“ líbnul ho na krk. „Ale zadarmo to nebude,“ usmál se.

Michalem projelo vzrušení, jak zaplatí, co má Petr v plánu? Než to domyslel, dozvěděl se.

Probudil se, věděl, že ho vzbudil zlý sen, ale už si nedokázal vzpomenout jaký. Michal vedle něho klidně spal. Stáhnul si ho do náruče, objal, políbil do vlasů. Mladík se přetočil tváří k němu, pomalu znovu usínal, ještě než se ztratil v říši snů, líbnul ho na krk.

„Míšo?“

„Hmmm.“

„Ale nic, spi.“

Mladík zamrkal, náhle byl úplně vzhůru.

„Co je?“

„To nic,“ nevěděl, proč vlastně začal a co říct.

Ale Michal to nějak vycítil, pohladil Petra po tváři, znovu se mu schoulil v náruči.

„Jsem se tebou šťastný, slyšíš?“ naléhal.

Muž ho pevně sevřel, v očích ucítil slzy.

„Já s tebou taky, miláčku.“

Mladík spokojeně zavrněl, Petr zabořil tvář do jeho vlasů. Usnuli.

IV.

„Musím si ještě něco zařídit,“ vycházel Martin z bytu.

„Teď? Zrovna jsme přijeli,“ byl Filip překvapený.

Ale to už byl Martin pryč. Filip přemýšlel, jestli to nebyla chyba říct mu, že se s Petrem potkal. Řekl mu i o tom, že byl s přítelem, moc milým klukem, alespoň tak se mu to zdálo.

Vybaloval jejich věci, pomalu se v něm usazoval strach. Měl už skoro hotovo, když uslyšel kroky na schodech. Stál ke dveřím zády, neotočil se, zůstal skloněný nad kufrem. Zachrastění klíčů, dveře. Filip zavřel oči.

„Můžeš se prosím otočit?“ ozval se Martin.

Nedokázal se pohnout ani odpovědět.

Silná paže jemně sevřela jeho ruku, Martin ho otočil k sobě.

Filip mu neviděl do tváře, nešlo to, protože držel obrovský pugét lilií.

„Filipe, od první chvíle, od prvního polibku vím, že bez tebe nemůžu být. Nenechám tě odejít ze svého života a nikomu nedovolím, aby ti ublížil. Miluju tě.“

Po tom nečekaném vyznání mu podal pugét. Filip si ho roztřesenýma rukama vzal, přivoněl. Pak ho ale odložil vedle kufru.

„Martine, já… já cítím to stejně. Strašně jsem se lekl, když jsi odešel. Že jsem něco řekl, odehnal tě…“

Martin si ho přitáhl k sobě, jemně políbil. Filip se mu stulil v náruči, na chvilku, Martin ho chytl za zadek, zvedl a donesl do koupelny.

„Myslím, že po dlouhé cestě se musíme vykoupat,“ culil se.

„Tady, v tom pidi sprchovém koutku jo?“ laškoval mladík.

Muž ho opřel o zeď, pustil vodu. Filip vyjekl, chvilku byla studená, ale rychle přešla do teplé, omývající dvě propletená těla. Všechno přestalo existovat, byli jen oni dva.

Položil se do postele s Filipem v náruči, oba mokří, spojení v polibku.

„Budou mokré peřiny,“ zaprotestoval mladík.

Na krku ucítil stisk zubů. Sykl.

„Nemusíš si mě značkovat.“

„Ale jo, jen ať každý ví,“ usmál se Martin.

Sjížděl jazykem přes rameno, na hruď, mířil k boku.

„Ne, Martine ne."

Pozdě, zuby stiskly.

„Proč se vždycky bráníš, když se ti to líbí?“ uchechtl se.

Pohledem vyhledal milého tvář, lehce zrudlou.

„Lumpe,“ šeptl Filip.

„Vážně?“

Vtiskl polibek na podbřišek, prsty pohladil houštinku chloupků. Nehty obou rukou přejel po vnitřní straně stehen. Filip přerývavě dýchal, zajel mu rukou do vlasů, opatrně si Martina přitahoval k sobě. Za okamžik se jejich rty sešly. Zaklesl nohy kolem jeho boků, víc nebylo třeba.

Ještě zprudka oddechovali, když se ozvalo klepání na dveře.

„Kluci jste doma?“

Marek.

Rychlostí blesku na sebe něco hodili, víc se nedalo, pak už otevřeli. Marek rychle vešel, a jen co zavřel, tak se rozesmál. Oba rozcuchané vlasy, pomačkaní, zarudlé obličeje…, no prostě měl jasno. Když se zklidnil, přivítali se.

„Jen jsem vás chtěl pozvat zítra na oběd, Lucka se nemůže dočkat, až vás zase uvidí. No a holky už mají absťák, že se dlouho neviděly s Filipem. Až si konečně zapnete telefony, asi vám tu budou hodinu pípat SMSky,“ znovu se začal uculovat.

„Jo, jasně,“ odfrkl Martin.

„Se hned nečerti, brácho. Vždyť víš, jak moc vám to přejeme. Tak já jdu, ať se můžete dát do kupy,“ couval stále s úsměvem na tváři.

Martin vzal první, co měl po ruce, a hodil to na něj.

„Padej!“ Ale smál se taky.

„Tak zítra,“ ozvalo se, než dveře zaklaply.

„Večeře je hotová,“ vykoukl Martin z kuchyně.

„Jo, hned jdu.“

Filip stál před skříňkou, na níž byl pugét lilií a nad ní obrázek. Usmíval se. Martin k němu došel, přitiskl si jeho záda na hruď, ovinul ruce kolem Filipova těla.

„Na co myslíš?“ zeptal se.

„Že mi je jako nikdy v životě. Asi to neumím popsat, prostě jsem šťastnej.“

„Tak to jsme dva,“ líbnul ho Martin na zátylek.

A večeře chladla, čas plynul a oni si užívali jeden druhého, společnou chvíli.

*** konec ***