Teď

Krásný slunečný den, přitom mu vůbec nebylo horko. Rychle seběhl k potoku, shodil halenu a se sykotem, ale s velkou chutí, omýval ledovou vodou hrudník, ramena, krk i tvář. Horko bylo čím dál větší, ani ledová voda mu už neposkytovala úlevu. Těžce dýchal a pak… z velké dálky, odkudsi z neznáma zaslechl nepředstavitelně vzdálený hlas.

„Feroxi! Feroxi!“

Křik, kvílivý, bolestný, plný smutku a utrpení.

*

Prudce se posadil na posteli, dusil se kouřem a maminčin hlas už neslyšel, pro dým nic neviděl. Nestihl se ani zorientovat v čase a prostoru, když ho neznámá síla doslova vytáhla z postele a vlekla ven. 

„Ne, ne, neee!“ ječel a vzpíral se desetiletý chlapec. Pochopil, že někdo, měl strach jen pomyslet na to kdo, ho táhne pryč. Pryč z jeho pokoje, jejich domu. Byl nelidsky silný, ruka ho strašně bolela, jak ji ten ničema svíral. 

„Co se děje? Kdo jste?“

Ucpal mu pusu, skoro nemohl dýchat, přitiskl ho ke svému tělu, znehybnil. Nemělo smysl se bránit, to mu došlo okamžitě. Pak uslyšel hlasy.

„Tak kde je? Říkal jsi, že tu ten spratek budek. Zatracení čarodějové, zabít je nás stálo víc, než jsem si myslel. Moji nejlepší muži…“

„Na tvoje lidi kašlu, jsou bezcenní. Ten malej parchant má nedozírnou cenu a není tu,“ zařval kdosi.

Ferox se třásl. Nerozuměl ničemu, ale strach o rodiče a vědomí, že jestli jsou mrtví… ne, to ne, ne… ale jestli ano…, je sám, úplně sám. Omdlel.

*

„Probuď se. No tak, nemáme tolik času.“

Ležel na poduškách a polštářích rozprostřených po zemi. Byl nahý a jemu neznámý stařec mu ošetřoval popáleniny, které před tím vůbec nevnímal. Byl divně unavený, zastřeným pohledem nic moc neviděl. Pak mu muž přiložil k ústům sklenku, a než se jen pokusil vzepřít, tekutina mu sklouzla do krku.

Začal upadat do nevědomí, ale ještě zaslechl…

„Pane, je v pořádku, rychle se uzdravuje. Podle znaménka a toho, co jsi mi řekl, je to on. Nyní mne propust.“

„Nebudu riskovat ani náznakem. Neopustíš můj dům, nikdy.“

„Slíbil jsi, že mé rodině neublížíš,“ téměř zalkal stařec.

„A svůj slib splním,“ to už bylo spíše vrčení, „ale ty se k nim už nevrátíš.“

„Pane, prosím.“

„Nebo se vrátíš a všichni zemřete. Volba je na tobě.“

„Rozumím.“

Odpověď už nezaslechl.

Neměl sny, a přece něco na pozadí bylo. Po probuzení mu bylo dobře. Než si uvědomil vše, co se odehrálo. A pak ho spatřil. Seděl pár metrů od něho. Štíhlý, mladý muž. Seděl a četl. Ferox pohledem klouzal po jeho těle. Pevné svaly se pod lehkou černou košilí a v přiléhavých kalhotách jasně rýsovaly. Mladík bezděčně zvedl ruku k místu, kde ho nejspíš sevřel. To ho ale zaujalo, upřel na něho neskutečně modré oči a Feroxovi se sevřelo srdce. Věděl, na koho se dívá. Muž vstal, mladík se nepohnul.

„Nemusíš se mě bát, i když tomu teď nevěříš. Jsem Rigo,“ pozoroval jeho reakce. „Feroxi, jsi v bezpečí. Nikdo neví, kde jsem tě ukryl. Ti, co napadli váš dům…,“ sklopil hlavu, nakrčil obočí do zlostné grimasy. „Stopoval jsem je. Byli chytří, věděli, že je pronásleduju. Tihle mi proklouzli, hadi,“ zavrčel, „tvé rodiče jsem neochránil, tebe mohu.“

Vztáhl k němu ruku, Ferox instinktivně couvl. Pak strnul. Muž v dlani držel malý medailon, matčin medailon. Opatrně natáhl ruku a vzal si ho.

„Co, co se mnou uděláte?“

„Víš, kdo jsem?“

„Ano,“ vydechl.

„Řekni to.“

Zavrtěl hlavou.

„Řekni to!“ zvýšil hlas.

„Upír,“ skoro plakal.

„Kdybych tě chtěl zabít, už tu nejsi, neprahnu po tvé krvi.“

Poklekl k němu, mladík v jeho očích spatřil záblesk, zvláštní světlo.

„Na všechny své otázky dostaneš odpověď. Budu tě učit bojovat, cvičit tvé tělo tak, jak žádný člověk nezažil. Mám bohatou knihovnu a v ní vše, co potřebuješ. Budeš mít nejlepší učitele. Až přijde čas, budeš připraven.“

„Na co?“

„Na život, naplnění osudu.“

„Proč?“

„I to se dozvíš, Feroxi.“

„Pohřeb, chtěl bych je, měl bych…“

„Mají své místo odpočinku, i tam tě vezmu, až přijde čas. Musíš mi věřit,“ nenaléhal, vlastně jen konstatoval holý fakt.

Nedostal žádnou odpověď. Čekal to a dal hochovi čas.

***

Čas. Nejdříve se vlekl, a pak letěl jako vítr. Ferox měl od rána do večera co dělat. Učení, cvičení, boj, nic nebralo konce. Každý večer usínal vyčerpaný, unavený, s jedinou myšlenkou – pomstít smrt svých rodičů. Jen k tomu směřoval.

A Riga to trápilo. Věděl, že se bude chtít pomstít, doufal… Feroxova síla rostla, schopnosti sílily, brzo překonal své učitele. Dospěl. Z malého, desetiletého kluka, byl náhle mladý muž. Rigo ho viděl dospět. Deset let pro něho nebylo mnoho, ale deset let vedle Feroxe mu dalo víc, než sám očekával. Byl samotář, a tak mu přítomnost někoho dalšího přinesla radosti, o kterých nevěděl, nebo již dávno zapomněl. Předčítal chlapci knihy, recitoval básně a jako jedinému za svou existenci také zpíval. Mnoho času trávili rozhovory nad všemožnými tématy.

Stál po jeho boku tu noc, kdy mu ukázal místo posledního odpočinku jeho rodičů. A postupně mu odhalil sebe. Svoji minulost, celkem podrobně, nevynechal ani bitvy, boje, temné stíny a samostatné úkoly. Ferox jediný tak znal jeho pohnutky, důvody, které zapříčinily, že se stal ochráncem jeho rodiny a jim podobných. Nebyl sám, a přesto se podařilo zachránit jen pár vyvolených.

„Feroxi.“

Stál ve dveřích, sledoval ho, jak si pohrává s ostrým nožem, protáčí jej mezi prsty, u toho oči upřené do knihy. Vzhlédl k němu. Překrásné, blankytně modré oči se radostně rozzářily.

„Rigo.“

„Je čas, čeká nás dlouhá cesta.“

„Nevím, jestli tam chci. Je to nebezpečné, navíc pro mne ne tak důležité.“

„Pořád živíš pomstu?" byl ostražitý, vždycky se u toho pohádali a on si dnes nepřál hádku.

„Mám na ni právo.“

„Nechci to rozebírat, ty se ale musíš zúčastnit,“ nedal se upír.

„Dobře,“ odfrkl. Rigovi ale věřil jako nikomu. Pokud on tvrdí, že na setkání všech zachráněných musí, půjde. Pomsta se posune jen o dny. Čekal deset let.

„Přinesl jsem ti něco, co bych ti rád dal. Jen maličkost od přítele, pokud tedy…“

„Nemusíš být tak zatraceně korektní. Nemám nikoho, kdo by mi byl tak blízký, jako jsi mi ty. Jen díky tvé péči a přátelství ještě žiju. A jsem snad důstojným následovníkům svých rodičů. Osobní dar jsi mi ale nikdy nedal.“

S neskrývaným zájmem se díval na Rigovu sevřenou dlaň. Ta se opatrně rozevřela a Ferox spatřil kyvadlo. Nádherná ruční práce, zdobení runami a bylo…

„To je…“

„Akvamarín.“ Jako tvé oči, dodal jen pro sebe.

„Je překrásné, je… Rigo, děkuji,“ hledal slova, kterými by vyjádřil své pocity, radost.

Upír byl ale rychle pryč. 

***

Po vylodění je na břehu čekal doprovod, nikdo nepromluvil, jen tiše kráčeli, zbraně připravené. U vchodu do hradeb, které se zdály být více zříceninami než obyvatelnou stavbou, se objevil první problém.

„On ne!“

Ukázal strážný mohutnou obouruční sekerou na Riga. A než se upír nadechl k odpovědi, Ferox se ozval.

„Bez něho nejdu.“

„Ty nerozhoduješ.“

„Buď jdeme oba, nebo nikdo.“

„Poslouchej, ty…“

„V pořádku,“ ozvalo se z temných hlubin chodby za zády strážného. Nikdo se neukázal, nikoho nespatřili, byli však vpuštěni.

*

Teď seděl Ferox v kruhu sedmi lidí. Pět chlapců, dvě dívky. Nepamatoval si jména, jen zaujatě sledoval ukázky jejich schopností. Když na něho přišla řada, rozechvěle si přejel prsty po hrudi, zdvihl dlaně, zavřel oči. Přesně, jak roky cvičil, vykonal kouzlo. Soustředil se, mysl měl klidnou, uvolněnou. Pak otevřel oči. Ve tvářích přítomných viděl údiv, šok a taky zášť.

„Jak to dokážeš. To je pokročilá magie, ty se cvičíš…“

„Není čas otázek, měli jste čas se poznat, trochu. Vraťte se do komnat, zítra se znovu sejdeme,“ zase ten hlas, nebyl vidět, o všem zde zjevně rozhodoval.

*

Rigo mladíka pozoroval, od návratu nepromluvil, byl divně zamlklý. Nevydržel to dlouho, a to si myslel, jak se ovládne.

„Feroxi, něco se stalo?“

„Řeknu ti to později,“ odbyl ho.

„Teď! Řekni mi to teď.“

„Proč, proč jsi mě držel stranou, nechal mě studovat magii, ke které jiní ještě nedošli. Proč jsem napřed, proč…?“ zmlkl.

„Protože tvoji rodiče byli neskuteční, nesmírně čestní a vstřícní lidé. Zachránili mě, upíra. Nevadilo jim, kdo jsem, odkud pocházím a jakou mám minulost. Našel jsem v nich přátele, opravdu blízké přátele. To se upírům moc nestává, věř mi. Můj svět je plný intrik, lhaní, krve, zabíjení, bojů a samoty. To vše a víc už dávno víš. Co jsem porušil, je posloupnost. Chtěl jsem, abys byl víc než připraven. Vše, co bylo možné ti předat, jsi obdržel. Bez ohledů na ostatní jsem chtěl, abys byl nad nimi. Nevěřím nikomu a ničemu, a jestli tě tu někdo může ohrozit, znáš víc než oni.“ 

Ferox přikývl, věděl, že mu Rigo říká pravdu. Věřil mu, ale také cítil zvláštní chvění, strach, který nedokázal definovat.

Další dny si byly podobné, spřátelil se třemi asi stejně starými kouzelníky. Jedna dívka si ho stále prohlížela, často zachytil její černé oči, hned ale uhnula a kontaktu nebo rozmluvě se vyhýbala. Všechno bylo nové, mnohdy překvapující, vyčerpávající. Po jednom sezení spojeném se zkouškou nových kouzel se ploužil chodbou ke svému pokoji. Na každém rohu strážce, nikde prázdné místo. O to víc ho překvapila rozechvělá paže, jež ho prudce stáhla do temného výklenku. Stařeček, bílé vlasy neuvěřitelné délky, plnovous skoro na zem. Zdálo se to jako vteřina, mžik, kouzelníci však umí s časem pohnout, někteří. Tento to uměl. V okamžiku, kdy se Ferox vynořil ze stínu, nevzbudil strážcovu pozornost. Ani si nevšiml jeho proměny. Mladík kráčel vzpřímeně, volným klidným krokem, známky únavy žádné. Tak ho také spatřil Rigo. Přistoupil k němu.

„Feroxi?“

Hnědé vlasy byly v krátkém sestřihu, jemné vlnky byly připomínkou delších loken, které měl, když ho naposledy viděl. Co hned přitáhlo jeho pozornost, byla zvláštní náušnice v levém uchu. Mladík před tím žádnou neměl.

„Řekneš mi, co se stalo?“

Místo odpovědi ho Ferox jemně pohladil po tváři. Upír cukl, strnule se na mladíka díval.

„Řeknu ti, teď ti musím říct…“

Točila se mu hlava, nebyl schopen myslet, musel pryč, musel se uklidnit.

„Feroxi, musím odejít, nejdéle na den. Neodcházej odtud, vrátím se.“

„Rigo, ne… musíme si promluvit, teď…,“ byl pryč.

Ferox si prohrábl vlasy, praštil pěstí do zdi. Ruku rozevřel, opíral se o chladný kámen, hlavu skloněnou. Ani nezaznamenal, že někdo vešel.

*

Běžel tak dlouho, dokud se nezačalo probouzet slunce. Potlačoval všechny pocity, které se tlačily na povrch. Mířil k jeskyni, o níž už věděl, že je bezpečná. Těsně než se slunce vyhouplo na obzor, byl v bezpečí. Zacouval do tmy a náhle mu páteří projela horká bolest. Prorazila až do mozku, pohltila ho. Klesl na zem, drásal skálu, skřípot tvrdých nehtů vůbec nevnímal.

„Feroxi,“ zaúpěl.

Co to udělal, opustil ho, nechal bez ochrany. Další vlna bolesti. Rigovi se do očí draly slzy, řval jako raněné zvíře. Selhal, Ferox trpí, mučí ho. Kdo a proč? Co přehlédl, co nevnímal, když se nedokázal vynadívat na tvář, bytost, mladého muže, jehož bezmezně miloval? Tma byla daleko.

*

„Neeeeeeee!“

Kůže mu hořela, kosti se tavily, dusil se roubíkem, nemohl otevřít oči, čímsi zalepené. Bolest ustala.

„Vím, že si tě našel, poznám to, ta náušnice a tetování jsou důkaz,“ ledový hlas ho už posté nutil k odpovědi. Zavrtěl hlavou.

Bolest se vrátila. Vnímal už jen ji. Jeho odhodlání mlčet se ani teď neztenčilo. Nutil svou mysl, ne moc úspěšně, ji nevnímat. Čekal, že možná přijde i smrt, proto si přivolal obraz Rigovy tváře. Tolik let vedle sebe, ani jeden nepromluvil, až Yooschi mu otevřel oči. Temným výklenkem vstoupil do jiného času, světa. Stal se žákem a prožil ne minuty, ne dny, ale roky. A pak, stejně nečekaně jako ho Yooschi přivolal, ho poslal zpět. Zase mu bylo sotva dvacet, kráčel chodbou a v pokoji ho čekal Rigo. Toužil mu všechno říct, dát sebe, svou lásku. Tělo se zkroutilo v křeči, Ferox viděl jen Rigovy oči. 

Bolest opět ustoupila, čekal hlas svého trýznitele, k uším se mu však donesl zvířecí řev a vrčení, praskání kostí a pach krve. Náhle bylo ticho. Ucítil jemné, něžné doteky chladných prstů. Roubík zmizel, mezi rty mu stékala nepříjemně pálivá tekutina. Instinktivně chtěl ucuknout.

„Vypij to, prosím.“

Poznal Rigův hlas a poslušně vše spolkl, úleva byla okamžitá. Rigo mu uvolnil oči, opatrně je otevřel. Skláněl se nad ním, skoro se dotýkali. V jeho obličeji bylo zoufalství, bolest, smutek, utrpení.

Co se stalo, ublížili i jemu? Lekl se Ferox. Chtěl se zvednout, nešlo to.

„Musíš počkat, nebude to hned. To, co ti dělal…, jsem ráda, že znám vůbec nějaké protikouzlo.“

Poznal černookou dívku, po jejím boku stáli další dva kluci, které znal z jejich setkání.

„Kde jsou ostatní?“ nepoznával svůj hlas.

„Všechno se dozvíš, musíme…“

„Rigo, prosím, řekni mi to teď.“

Upír se nadechl, jemně podebral bezvládné tělo pošramocené mučením. Přitiskl si Feroxe k sobě a vykročil. Dívka a dva mladíci je následovali a s nimi i jejich strážci, ochránci s nimiž sem přišli. Rigo mluvil, tiše Feroxovi vyprávěl o svém úprku zpět. O tom, co cítil, jak se vplížil zpět do hradeb. Než se dostal k smrti umučeným mladým kouzelníkům, zastoupil mu cestu seschlý stařec.

„Yooschi,“ zašeptal Ferox.

Stařec se svou holí dotkl jeho těla, nic se nestalo a přece mladík věděl, že teď už bude líp. Upír ho pevně sevřel v náruči, Ferox litoval jediného, že ho nemůže obejmout kolem krku.

Všechno měl v mlze, jako by se topil v moři, občas se dostal trochu na hladinu a pak zase skončil pod ní. Temné sny, bolest a vzdálené hlasy. Jediný mezi nimi poznával a k němu se upínal. Pokud to jen trochu šlo, volal Riga, prosil i sliboval, jen aby ho z té temnoty zachránil. 

„Proč se neprobírá, pořád je mimo sebe?“ vrčel a křičel na ně.

Neustoupili, sami se trápili a nemohli ani s pomocí Yooschiho najít lék.

„Rigo,“ bolestné zašeptání ho okamžitě přivolalo.

„Jsem u tebe, Feroxi, jsem u tebe,“ něžně pohladil rozpálenou tvář.

Pomalu se k němu přiblížila, sklonila se k němu, opatrně zašeptala.

„Něco mu brání se vrátit, něco, co je mezi vámi. Zkus se mu svěřit.“

Osaměli, on a Ferox uvězněný v podivných mrákotách.

„Feroxi, vrať se mi, nemůžu tě takhle vidět, zabíjí mě to,“ zašeptal.

„Proč?“ splynulo mladíkovi ze rtů.

Následovalo ticho, jež rozrážely jen vzlyky a bolestné Feroxovy steny.

„Miluju tě. Neodvažoval jsem se říct ti to do očí. Jsem, co jsem a nemůžu tě nutit, spoutat se s…,“ zadrhl se mu hlas.

„A mohl bych si vybrat, jestli to chci?“

„Feroxi,“ vykřikl.

Objal ještě před okamžikem týrané tělo a pevně je sevřel v náruči. Cítil slzy ve svých očích, nechal je volně stékat.

„Rigo,“ ochraptěle mu odpověděl.

Pomalu se mu podíval do očí, pak sklouzl na zpocený krk, kde leželo na spleteném provázku kyvadlo. 

„Mám ho u sebe od chvíle, kdy jsi mi ho dal,“ reagoval mladík.

„Feroxi,“ tentokrát zašeptal.

„Ne, nech mě ti to vysvětlit.“

„Všechno si řekneme, teď se musíš uzdravit.“

Díval se do Rigových očí, v nichž spatřil něhu a obavu, lásku. Tolik toužil mu říct všechno, teď ho ale nedokázal ani pohladit. Upír byl bledý, slabý. Okamžitě mu došlo, co se děje. Než se ale zeptal, do místnosti vešli ostatní, kterým se podařilo uniknout. Také Yooschi, jenž lehce pokývl hlavou. Opřel se o Riga, chtěl jen zůstat s ním, nic víc si nepřál.

Muž ho zvedl do náruče, už zase ho nesl a on se nechal, věřil mu jako nikomu. Cítil, že ho zbavuje zbytků oblečení, a když ho znovu přitiskl k sobě, uvědomil si Ferox, že i upír je nahý. Pak ucítil vlnky, jež se pomalu přelévaly po jeho těle a něžné prsty, jejichž hebká bříška hladila a masírovala jeho kůži. Ucítil jemnou vůni, prostupující vzduch kolem nich.

Přidržoval si Feroxe u sebe, po těle mu roztíral hojivé oleje, jemně ho oplachoval vlažnou vodou z horských potoků. Upřeně se díval do mladíkovy tváře, v níž bylo uvolnění a klid. Sledoval pootevřené rty, jejichž hebkost toužil okusit. Rychle se pokusil opanovat, což s nahým Feroxem v náruči šlo ztuha. Po koupeli ho zavinul do měkkých látek a nesl zpět do pokoje. Když vešel, skoro místnost nepoznal. U stropu se vznášely krystaly narůžovělé barvy, pokoj byl provoněn bylinami, o nichž netušil, k čemu jsou. To ta malá čarodějka. Tvářila se jako dítě, ale byla v ní velká síla. I ti dva hoši, jejichž ochránci přežili a nedobrovolně se k nim přidali. On ale cítil ještě něco, krev. Chřípí se mu zachvělo, nejedl dny. Uložil Feroxe na lůžko a pohlédl na pohár, stojící na stolku vedle něho. Vzal ho do dvou prstů, v krvi cítil i něco jiného, přivoněl.

„Napij se, potřebuješ pít. Navíc tohle ti dá víc síly.“

Probodl Yooschiho pohledem, ten se otočil a byl pryč. Přiložil pohár k ústům, ochutnal, a pak už nemohl přestat, než pohár vyprázdnil. Velmi rychle usnul, spíše propadl omamující síle krve smísené ještě s něčím.

Otevřel oči, bylo mu dobře. To byl první pocit, který dokázal identifikovat. Pohyboval rukama, i prsty u nohou ho poslouchaly, vrátila se mu síla. Usmál se a posadil. Chtěl si prohlédnout kůži, jak se zhojila, pohled mu ale padl na spícího Riga. Byl to fascinující obraz. Štíhlé pružné tělo šelmy, nebezpečné a ladné zároveň. Klidně oddechoval, černé vlasy rozhozené kolem hlavy. Ferox je jemně uhladil. Upír zamrkal. Jejich pohledy se střetly, muž se posadil. Přejel prsty po linii Feroxovy tváře, palcem pohladil hebké rty. Byly přesně takové, jak si to vždy představoval, ale on chtěl víc, mnohem víc. Přitáhl si mladíka k sobě, dotkl se svými rty jeho. Ferox vydechl, vůně jeho dechu byla opojná. Vnikl do sladkých úst jazykem, Ferox mu ovinul ruce kolem krku a on ho povalil na lůžko. Kolem boků se mu ovinuly nohy a mladík zasténal. Ten zvuk Rigovi opanoval všechny smysly. Dotýkal se hebké pokožky, kterou poprvé směl ochutnat.

Chladivé rty i ostré zuby se dotýkaly jeho kůže, Rigo si ho podmaňoval jen svou přítomností. Ferox až bolestně toužil po jeho blízkosti, po jeho laskání. Toužil mu patřit cele, jak jen to bylo možné.

Slzy mu stékaly po tvářích, Rigo je jemně slíbával. 

„Ublížil jsem ti. Lásko, prosím, mluv se mnou.“ 

„Ne, neublížil. Jsem šťastný, já…“

Umlčel ho polibek. Rigo zajel rukou do jeho vlasů, Ferox zaklonil hlavu a vystavil mu svůj krk. Muž něžně políbil jemnou pokožku, pak po ní přejel zuby.

„Jsi jen můj miláčku. Nikdo se na tebe ani nepodívá,“ zavrčel a přidal další polibek.

„Rigo.“

Znovu se propojili očima. Mladík se vyzývavě usmál a trest za tu opovážlivost ho neminul.

*

„Myslíš, že to zabralo?“ vyzvídal na Yooschim mladý kouzelník.

„Určitě. Jejich pouto jen zesílí, oni dva patří k sobě. Tušili to už dávno, milovali jeden druhého a neodvažovali se to říct nahlas. Když Ferox poznal, jak je k Rigovi poután a čím, byl odhodlán se vyznat ze svých citů. Zlo ale přišlo dřív. Zaslouží si svůj díl štěstí, jako každý z nás.“ 

„I vy, mistře?“ neomaleně se zeptala dívka.

„Já na své štěstí ještě čekám děvče, ale vím, že jednou přijde.“

Usmála se, pak se sklonila ke knize, kterou jí dal za úkol přečíst. Ztěžka luštila runy a znaky, ale čím déle četla, tím lépe jí to šlo.

*

„Rigo, co nás teď čeká?“ zašeptal s hlavou položenou na upírově hrudi, mezi prsty převaloval matčin medailón.

„Nevím, lásko, to opravdu nevím," pohladil ho po tváři. "Ale nejsme sami, snad tedy svůj osud najdeme.“

„S tebou půjdu i do temnoty.“ 

„Tak tam bych zase tak nespěchal,“ odfrkl upír, „času dost.“ 

„Ale jednou se tomu postavit musíme.“

„Až budeš ty i ostatní dost silní, až i Yooschi bude souhlasit.“

„To se budeme jen učit?“ naoko si stěžoval Ferox.

„Přes den se budeš učit a v noci…,“ nedokončil.

Ferox se vysoukal na jeho tělo, políbil ho na krk a pak bílou kůži stiskl zuby. Upír sykl, pohnul boky a pevně ho na sebe natiskl. Mladík se pousmál.

„Chtěl bych se učit s tebou, teď.“

Přetočil si Feroxe pod sebe.

„S největší radostí, rád ti udělím další lekci,“ zavrčel.

Feroxem projela vlna touhy, políbil Riga a nechal se vést, kam on chce. Právě teď.