Jak dlouho budeš chtít

Spěšně přibouchl dveře a ještě notnou chvíli si třel ruce v kožených rukavicích. Venku je snad minus sto, hlasitě si povzdechl. V příjemně vytopené kanceláři pověsil promrzlé oblečení na věšák a spokojeně se uvelebil v pohodlné, polstrované židli. Koupil si ji sám, za svoje, ale nelitoval. Bylo to rozhodně lepší než několikrát do roka rehabilitace. Teď si zajde zaplavat a na masáže, jinak pohoda.

Přitáhl si notebook, a než se začetl, zvedl pohled. Kanceláře byly prosklené, bez potíží tak viděl přes chodbu na Jakuba. Díval se často, tak aby o tom Jakub nevěděl. Když nastoupil a poprvé se tím směrem podíval, málem spadl pod stůl. Prostě chlap, vysoký, pevné tělo, na kterém je vidět, že na sobě pravidelně maká. Hnědé vlasy, a když měl pak Aleš příležitost, spatřil měkké, čokoládové oči.

Zanedlouho už na Jakuba myslel doma, večer, když…

Rychle sklopil oči. Jestli něco Jakub dělal dokonale, tak to, že ho naprosto přehlížel. Za měsíc spolu prohodili sotva deset slov. Jenže Aleš si nedokázal poručit. A tak postupně zjistil, že Jakub si nosí zásadně jídlo z domova, všechno v kanceláři má dokonale srovnané, je vždycky perfektně oblečený, nenosí ani košili s krátkým rukávem.

Nechodil na večírky a vůbec, všem společným firemním akcím se vyhýbal. Čím déle byli spolu takto v kancelářích přes chodbu, tím víc to Aleše dostávalo. Občas Jakub zůstával na home office, nepravidelně a na různě dlouhou dobu. Aleš přemýšlel proč. Skoro nikdy to neměl domluveno dopředu.

Jenže teď nebyl v kanceláři Jakub, ale nějací chlapi v pracovních hadrech, kteří tam ještě před hodinou nebyli. A tahali všechno z kanceláře ven. Vyskočil a vběhl mezi ně.

„Moment, počkejte!“ zarazil je, „já to kolegovi nejdřív uklidím.“

Kašlal na jejich posměšné pohledy, když si všechno fotil, než to pomalu zabalil a opatrně přestěhoval do své kanceláře. Pak se podíval do služebního e-mailu. Nevěřícně civěl na oběžník, který mu přistál v poště před pár minutami. Čištění koberců. Dělají si srandu? Teď v zimě? Jakub se zblázní, až přijede z dovolené. Snad se mu všechno podaří srovnat, jak to bylo. I tak mu bude muset všechno vysvětlit.

Snažil se na stole dát každou maličkost na své místo podle fotky, kterou udělal.

„Co to sakra děláš?“

„Jen jsem chtěl…“

„Taky se ti necpu do kanceláře a nehrabu se ti ve věcech. Co si jako myslíš?“ vztek z něho přímo kapal.

„Já se nechtěl přehrabovat…“

„Vypadni, ven!“

Aleš se skoro vypotácel, rudý v obličeji a se slzami na krajíčku, jak si uvědomoval. Zmizel na záchody. Seděl na poklopu, utíral slzy pokoření, jen tam prostě čekal, až to přejde. Po ne zrovna krátké době si opláchnul obličej studenou vodou, moc to teda nepomohlo, ale co nadělá.

Ve stejné době se v Jakubově kanceláři objevil neznámý chlápek.

„Dobrej, kolega si vzal vaše věci k sobě do kanceláře, než jsme vyčistili koberec tady, a pak se čekalo, až to uschne. Teď se dají jeho věci k vám?“

Jakub ztuhl, mlčel, nereagoval. Po chvíli ale přikývl, a dokonce začal pomáhat se stěhováním. Když se Aleš vrátil, bylo hotovo. Jakub se mu podíval do tváře, poznamenané pláčem. Sklopil oči a chvilku hypnotizoval špičky svých bot. Potřeboval se uklidnit, což se mu vedle Aleše dařilo těžko.

„Promiň, neměl jsem na tebe křičet. Chtěl jsi mi to vysvětlit, neměl jsem se chovat jako debil. Omlouvám se.“

„To nic,“ chtěl to odbýt Aleš.

Jakubovi to bylo líto, cítil se hrozně. Došel až k Alešovi, díval se mu do očí. Modrozelené, zblízka ještě hezčí, než si představoval. Moc ho chtěl pohladit, ale ovládnul se.

„Opravdu mě to mrzí.“

„To je vážně dobrý.“

„Ne, není.“

Byli skoro stejně vysocí, Alešovi se motala hlava z Jakubovy blízkosti, z jeho vůně. Přivřel oči. A Jakub jen sevřel rty, aby mu neunikl toužebný vzdech, ta přivřená víčka, okamžik. Jenže on není pro nikoho dobrý partner, musí se ovládnout.

Kouzlo okamžiku pominulo. A po tom, co bylo čištění koberců dokončeno, se Jakub uklidil na home office. Natrvalo, nebo alespoň na dost dlouho. Až po několika měsících se znovu octl v kanceláři. V době, kdy si Aleš vzal dovolenou na tři týdny. A hned jak Jakub vstoupil do své kanceláře, to uviděl. Malý balíček, v krásném, zlatohnědém papíře. Místo mašle drobné, sušené kvítky. Vedle dárku kartička s věnováním. Dárek k narozeninám od Aleše. Rozechvěle vzal balíček do rukou, pečlivě rozbalil, zvedl víčko…, překvapeně se díval na její obsah. Těžítko, skleněné, jednoznačně staré, nádherné. Jenže Jakubovi letělo hlavou něco jiného. Jak Aleš věděl, že je sbírá? Když se podíval na svůj stůl, měl jich tu šest. Usmál se.

Chvilku váhal, pak si vyhledal Alešovu adresu a telefon. Vzal si volno. Dovolené měl dost, nikomu to nevadilo.

Stál před jeho domem, když mu zkusil zavolat.

„Haló, Aleš Písečný.“

„Ahoj, tady Jakub, chtěl bych ti poděkovat za dárek. Jsi doma?“

„Já…, nemáš za co…, jsem,“ odpověděl dokonale rozhozený Aleš.

„Stojím před tvým domem.“ Jakub netušil, kde se to v něm bere. Čím víc se chtěl držet zpátky, tím to bylo horší.

„Tak počkej, já jdu dolů.“

„Nemůžu já nahoru?“

„Ja… jasně… páté patro,“ vykoktal.

Stál ve dveřích, sledoval, jak výtah jede nahoru. Bylo mu horko, a přitom mu po zádech běhal mráz. Naštval se? Chtěl mu dát dárek, udělat radost. Nezněl rozčíleně, co se to děje? Pak se výtah zastavil a spolu s ním i Alešovo srdce. Jakub vystoupil, vyhledal ho pohledem, chvilku stál, Alešovo srdce taky, a pak třemi dlouhými kroky byl u Aleše. Položil mu ruku na zátylek, lehce zaklonil jeho hlavu a přitiskl své rty na jeho. Alešovi se srdce rozběhlo a rovnou zběsilým tempem. Jakub ho natlačil do bytu, přibouchl dveře a přitlačil Aleše na zeď. Tomu se ze rtů vydral sten.

Díval se do modrozelených očí, viděl v nich všechno, a to zlomilo poslední zbytky jeho sebeovládání. Přejel lehce rty po linii Alešovy tváře, klesl ke krku a na hruď. Odkrýval hebkou kůži kousek po kousku, laskal, hladil, líbal mladíka, kam jen dosáhl. On ho na oplátku hladil po zádech, ve vlasech. Pak se pokusil rozepnout mu košili. Jakub se zarazil.

Aleš netušil, co se stalo, ale rychle se stáhl. Jakub se k němu vrátil, hleděli si z očí do očí. Pak si sám rozepnul knoflík po knoflíčku, stáhl košili. Aleš hltal pohledem opálenou kůži, sjel k jeho rukám a spatřil na zápěstích jizvy. Musel by být hlupák, kdyby nepoznal, na co se dívá.

Znovu vystoupal rukama na mohutná ramena, ovinul je kolem Jakubovy šíje a políbil ho. Zamručení a tlak těla, které ho namáčklo na zeď, mu zvedly tep. Náhle ho Jakub vzal za zadek, to už se třeli o sebe, jejich vzrušení bylo hmatatelné.

„Kde máš ložnici?“ zašeptal mu Jakub do ucha.

Tři slova, Aleš se zachvěl. Jen ukázal kde a za okamžik ležel ve své posteli.

Ve své posteli ale ne sám. Nad ním se tyčil ten nejúžasnější chlap, hltal ho pohledem, a přitom pomalu hladil bříšky prstů jeho boky. Aleš se prohnul, jako by prosil o další laskání, zavřel oči, zaklonil hlavu. Nechtěl se probudit, pokud to je sen, chtěl ho celý až do konce. Jakub se otřel o jeho rozkrok svým, vyslal tím do mladíkova těla tisíce výbojů. Ten zakňučel.

„Aleši,“ měl zhrublý hlas.

Stiskl víčka k sobě, nechtěl se probudit, ještě ne.

„Aleši,“ tentokrát zaslechl i prosebný podtón.

Opatrně spojil svůj pohled s Jakubovým. Hnědé oči byly hebké a planul v nich oheň, přímo cítil, jak ho spaluje. Muž ho hladově políbil, strhal z něho zbylé kousky oblečení, ze sebe taky. Mazlili se, dotýkali, líbali, nespěchali, a přitom jejich těla volala po jediném. Po úplném spojení.

Jakub se k Alešovi přitiskl, kradl jeho vzdechy a steny, upřeně se díval do mladíkovy tváře, když do něho pronikl, a slastně vydechl. Bylo to…, nenašel by slova, i kdyby je hledal. Nemyslel však na to, jak vyjádřit své pocity. Užíval si horko, jež ho svíralo, jemné ruce, které v slastném opojení zatínaly nehty do jeho zad. Přejel přes boky, krásně pevný zadek, na stehna nohou, ovinutých, pevně semknutých kolem jeho boků. Nejdříve pomalu, skoro líně pohyboval pánví a způsoboval tím rozkoš jim oběma. Pak je vášeň pohltila, jejich spojení bylo dokonalé.

Se zavřenýma očima a tváří přitisknutou k Alešovu krku se pokoušel dýchat. Mladík v jeho objetí ho pevně sevřel, snad aby mu neutekl. To ale Jakub neměl v úmyslu. Přestože to, co se v posledních hodinách odehrálo, bylo okamžité rozhodnutí, bylo to vyvrcholení měsíců, kdy kolem sebe opatrně kroužili a toužili jeden po druhém. Oba to cítili, byl to začátek. Čeho, to se ukáže.

„Děkuju za dárek,“ zašeptal Jakub, jen co se trochu nadechl.

„Co?“ vyhekl překvapený Aleš, užívající si váhu milencova těla na svém.

„Těžítko,“ uchechtl se Jakub a trochu se nadzvedl. Jednak aby dal milému možnost dýchat a taky aby na něho viděl.

„Aha,“ zhluboka se mladík nadechl. „Líbí se ti? Nebyl jsem si jistý.“

„Je nádherné. Ne jako ty, ale líbí se mi moc.“

Aleš zrudl, takové vyznání nečekal. Zdálo se, že přicházejí opravdu nové časy.

„Zůstaneš?“ skoro neslyšně zašeptal.

„Tak dlouho, jak budeš chtít.“

Aleš netušil, jak vážně to Jakub myslí.

***

Do tří měsíců bydleli spolu. Jakub měl svůj byt, a proto Aleš pustil podnájem. Pravidelnost a řád, které byly nedílnou součástí Jakubova života, byly odůvodněné, nutné. Velmi brzo, ještě než se sestěhovali, také pochopil proč. Pro Jakuba to nebylo vůbec lehké všechno Alešovi říct, na druhou stranu to nechtěl řešit přes prostředníka, přestože mu to jeho psycholog nabídl.

Aleš si vše vyslechl, musel zavřít oči a pro jistotu se skryl v Jakubově objetí. Snažil se srovnat si myšlenky a zároveň udržet slzy. Nechtěl, aby Jakub viděl, jak moc ho jeho bolest, a vůbec vše, s čím se tolik let od mládí potýká, zasáhlo. Jakub ho hladil po zádech, trpělivě čekal, až to mladík stráví.

Slovo deprese dostalo v Alešových očích zcela nový význam. Najednou to nebylo slovo vyjadřující trochu špatnou náladu. Byla to nemoc, složitá, na niž se nabalilo více věcí, se kterými se pak musel Jakub už jako kluk vyrovnat. Jizvy na zápěstích mluvily za vše, bojoval s tím všelijak. Aleš přemýšlel, jak těžké muselo být otevřít svou duši a přiznat sám sobě i okolí své trápení. Jakub ušel dlouhou cestu, na jejímž konci byl řád, pravidelné užívání léků a občas den nebo dva, které byly těžší. To byly ty dny, kdy si Jakub bral home office, aby nemusel vůbec z bytu. Obecně nerad chodil mezi lidi, davy a tlačenice přímo nesnášel.

***

Hned po probuzení pochopil, že takový den je tu. Jakub byl zamlklý, neklidně těkal očima po pokoji. To, že byla sobota, považoval Aleš za výhodu, netřeba cokoliv řešit v práci. V klidu posnídali, beze slov, skoro i bez očního kontaktu. Jakub si vzal léky jako každé ráno a zapadnul do sprchy. Aleš okamžitě vystřelil od stolu. Ustlal, všechny věci dal na své místo, rozložil gauč v obýváku, hodil na něj patchwork přehoz, který si na něj spolu koupili. Okna otevřel dokořán, ale zatáhl přes ně závěsy. A pustil hudbu, kterou měl Jakub rád, klasiku. Aleš moc nevěděl, co to je konkrétně, jen že to má rád Jakub. To bylo hlavní. Připravil externí disk i ovladače. Filmový den, to už taky bylo mockrát.

Když Jakub vyšel z koupelny a spatřil, co všechno Aleš podnikl, zahřálo to bolavou duši. Byl mu za tu péči nesmírně vděčný, moc si toho vážil. Aleš ho objal, pomalu vmanévroval na gauč, aby si lehl. Na nic se neptal, přitulil se mu do náruče, mlčel a vyčkával. Jakub vnímal jeho blízkost, která zmírňovala smutek, jenž ho zasáhl bez zjevné příčiny. Povídali si, Aleš mu i předčítal z knížky. Po obědě, který pro ně oba uvařil a Jakubovi naservíroval na přenosném stolečku, aby nemusel vůbec vstávat, si zdřímli. Večer dali pár dílů seriálu a po prášku na spaní byl do půl hodiny Jakub v říši snů.

Nedělo se nic dramatického, den uplynul v poklidu, přesto byl Aleš vyčerpaný. Bylo těžké udržet se v dobré náladě, s úsměvem a povzbuzovat milého, když ho pohled na jeho vnitřní bolest, zračící se mu v očích i tváři, zasáhla. Věděl ale, že mu to Jakub stonásobně oplatí a taky, jak moc se právě toho bál. Přítel, s nímž byl před mnoha lety, to nezvládl, navíc to při rozchodu dost hnusně okomentoval. Proto se Jakub všech stranil, proto trvalo tak dlouho, než se z nich stali partneři. Na to všechno myslel ponořený do koupele obohacené o vonný olej. Ten mu Jakub připravil, když si šel po večerním léku vyčistit zuby. Věděl, že si Aleš koupel dopřeje, věděl proč, a tím gestem dal najevo svou vděčnost za jeho starost. Po koupeli si lehl vedle Jakuba, objal rozložitá ramena, přitiskl se k němu a nechal se ukolébat jeho pravidelným oddechováním.

Ještě spal, alespoň si to myslel. Za prvé byl nahý a pokud si pamatoval, tak šel spát v pyžamu a za druhé… otevřel oči.

„Kubo,“ vyhrkl.

„Hmmm,“ byla jediná odpověď, kterou mohl dostat, protože Jakub měl plnou pusu.

Aleš se díval na jeho hlavu ve svém klínu. Žádný sen nemohl být takový, jako to, co se právě dělo. A protože se mu tělem šířily slastné vlny, rozvalil se na záda. Jakub to uvítal a dokonale využil.

„Jsi zvíře. Takhle mě budit,“ zadýchaně a s úsměvem ve tváři ho naoko Aleš peskoval.

„Nevypadalo to, že se ti to nelíbí,“ oplácel mu úsměv.

„Můžeme zůstat celý den v posteli?“ zeptal se Jakub.

„Jak dlouho budeš chtít,“ zavrněl Aleš a objal milého kolem krku.

Byla to krásná neděle.

… konec…