Grilovačka

Máte rádi grilování? Já ho obvykle moc nemusím, ale táta tomu úplně propad. Na chalupě v koutě zahrady postavil kout s obrovským grilem, domácí udírnou a posezením pro tolik lidí, že by se sem snad vešla celá vesnice. Takže je jasný, že o víkendech se na chalupě griluje, takže mi to už skoro leze krkem. Ale to jsem asi jedinej, mí víkendoví a prázdninoví kámoši maj grilovačku docela rádi, z čehož vyplývá, že v létě jsou na naší zahradě pečený vařený.

Poslední prázdniny. Odmaturováno, přijímačky za náma a klid před náma.

„Hele, nedáme nějakou grilovačku?“ optal se Petr.

Stejně starej kámoš. Atletická postava, delší vlasy stažený čelenkou. Podařily se mu přijímačky na insťák. Smál jsem se mu, jestli chce pak dělat někde plavčíka, nebo učit tělák na základce, ale kouknul na mě a úplně vážně řek, že bude dělat televizního sporťáka. Tak jsem sklapnul, protože on je tak cílevědomej, že to nejspíš dělat bude.

„Mohli bysme, ne?“ pokračoval. „Něco nakoupíme, naložíme maso, co tak třeba pozejtří?“

Musel jsem se zatvářit dost divně, protože se hned zeptal: „Je s tím nějakej problém?“

„No, nepřijde mi to úplně vhodný. To bude šestýho července. Dělat grilovačku na výročí upálení Mistra Jana Husa mně to přijde blbý…“

Protočil oči: „Ty s tím naděláš. Beztak to už lidi berou jen jako den volna. To jen ty seš útlocitnej. Tobě by asi vadilo i to, co vyprávěl děda. Ten říkal, že když byl malej, tak chodili ke krematoriu na škvarky. On prej byl kousek od krematoria řezník, kterej měl úžasný škvarky, deset deka do papírovýho pytlíku a haranti se olizovali. Některý děti žebraj, že půjdou do cukrárny, děda prej vždycky žebral, že půjdou ke krematoriu. Ono to bylo pro řezníka ale fakt blbý místo, tak se pak přestěhoval jinam, ale děda tomu říkal furt stejně. Já myslím, že nikomu jinýmu ten termín vadit nebude.“

„Je to státní svátek, takže je volno a budou tu naši. A navíc si vezmou ještě volno a budou tu pak až do neděle.“

„Hm… grilovačka pod dozorem, blbý… Tak hned v pondělí?“

„Jo, dobře.“

Dali jsme vědět ostatním, kteří se vcelku nadšeně přidali.

Nakoupil jsem nějaký bavorský klobásky, něco k pití, Petr slíbil, že naloží nějaký maso – vždycky si s tím docela vyhraje.

No a v pondělí od rána hnusně. Provázky vody z nebe, počasí, do kterýho bych nevyhodil ani malomocnou krysu. Ke slovu přišel mobil a přeložení grilovačky na večer, když přestane pršet, a když nepřestalo, tak začaly chodit esemesky s odřeknutím účasti.

Okolo šesté zabouchání na dveře.

Otevřel jsem a za dveřma stálo něco jako igelitovej stan. Až podle zasmání jsem poznal, že je to Petr v obrovský pláštěnce, pod kterou měl ještě tašku.

„Tak jsem tady!“

Ustoupil jsem, aby mohl dovntř: „Já myslel, že to všichni odpískali.“

„Jo, jen já ne!“

Sundal si pláštěnku a pověsil ji za dveřma na věšák. Zvedl ruku s taškou: „Mám naložený maso, tak to uděláme normálně na pánvi. To by do toho musel praštit hrom, abysme si to neužili!“

V tu chvíli zablejsknutí a strašná rána a tma. Otevřel jsem dveře a vykouknul ven – nesvítilo se nikde. „Tak to se povedlo, je bez proudu celá vesnice.“

„Sakra, to jsem něco zakřik,“ schlíple reagoval Petr.

„Hele, nebude tak zle,“ začal jsem ho utěšovat. „Svíčky tu máme a sporák je na propan-butan, takže ten fungovat bude, bombu jsem měnil teď na začátku prázdnin, takže je plná a v kůlně je ještě rezervní. Takže jídlo udělat půjde.“

Posvítil jsem si mobilem do skříňky, kde skladujeme svíčky pro případy, jako je tenhle, nacpal je do svícnu a zapálil je.

„Někde tu ještě bude petrolejka, ale ta už bude prázdná a petrolej tu už taky nebude. Táta si na něj kdysi v nějakým vetešnictví opatřil krásnou plechovou konvičku s nápisem „Salonní petrolej“. Vždycky jsem přemýšlel, jak asi moh smrdět salonní petrolej, jestli to bylo něco jinýho. Tak dáme večeři při svíčkách…“

Petr povytáhl obočí: „Jo, bude romantická večeře.“

Došli jsme se svícnem do kuchyně. Petr z tašky vytáhl plastovou krabici s naloženým masem a nějakou flašku.

„Budeš mi muset ukazovat, kde co tu máte. Budu potřebovat pánev a nějakej kastrůlek.“

„Jo, pánve jsou tady, ten kastrol jak velikej?“

„Stačí úplně malej.“

„Tenhle? Máma mu říká kočičák, protože když byla malá, tak do takovýhohle kastrůlku prej dávali žrádlo kočce.“

„Jo, tenhle stačí.“

Zapálil sporák, postavil na něj pánev a rozpálil ji a pak na ni rozložil pláty masa z krabice. Začalo se to škvířit a prskat, ale taky docela lákavě vonět. Petr maso otočil, aby se propeklo i z druhé strany, a do kastrůlku nalil trochu z lahve, kterou si přinesl, a postavil kastrůlek na plotnu.

„To je meruňkovice, kterou táta dostává od jednoho známýho. Musí se nejdřív trochu zahřát.“

Když se mu zdála dost rozehřátá, nalil ji na maso a zapálil. Plameny modře blafly, až jsem sebou cuknul, jak jsem se lekl.

„Když nemůžem mít grilovaný, tak budeme mít aspoň flambovaný!“ zasmál se. „Kde máte skleničky, kopnem tam před jídlem panáka!“

Vylovil jsem skleničky a Petr nalil docela slušné lampy: „Tak to tam kopni a jdeme jíst.“

Poslechl jsem a rozkašlal jsem se. Byla to teda fakt síla! Petr se zasmál a přendal jídlo na talíře, vylovil jsem vidličky a stejkový nože, přenesl svícen ke stolu a pustili jsme se do jídla.

„Ty, to je fakt dobrý!“

„Jasně, já dělám jen dobrý věci,“ mrknul na mě. „Dáme dalšího panáka?“

„Radši ne. Hele, otevřu flašku Merlota, jo?“

Otevřel jsem láhev a nalil, přiťukli jsme si.

Napil se a díval se na mě přimhouřenýma očima. Trochu mě to znervózňovalo. Kdysi na mně poznal, že mě holky neberou, a rovnou se zeptal. Vyvedl mě tenkrát dost z míry, ale řekl, že to prostě chce vědět a že se jinak nic neděje. A teď jsem měl najednou chvilku pocit, že mě vlastně balí.

Flašku jsme vytáhli, ani jsme nevěděli jak.

Kouknul jsem z okna. Ten chcavec snad ještě zesílil.

„Přespíš tady? V tomhle snad bys ani netrefil domů.“

„Máš pravdu, docela rád,“ zasmál se.

„Nádobí necháme na zejtra. Bojler by měl bejt plnej, takže na vysprchování by to mělo stačit. Akorát sprchování při svíčce, musíš dát bacha, ať ti nezhasne.“

„V pořádku, jdi první, půjdu po tobě.“

„Tak jo.“ Ukázal jsem mu ložnici, do který postele si může lehnout, a šel jsem se rychle vysprchovat při tom slabým mihotavým světle svíčky. Oblíknul jsem si trenky a triko na spaní a předal jsem svíčku Petrovi, kterej už byl jen v boxerkách, odnesl jsem svícen do ložnice, sfoukl ho a zalezl do postele.

Za chviličku se vrátil Petr z koupelny. Nahej, boxerky v ruce. V tom světle svíčky byl fakt neuvěřitelně sexy. To slabý mihotavý světlo svíčky dokáže kouzlit divy. Hodil boxerky na postel, položil svíčku na stůl a sfouknul ji. A pak pár kroků a zasunul se ke mně pod peřinu. Vůbec jsem překvapením nevěděl co dělat, srdce až v krku…

Cítil jsem, jak mi jeho noha jede po stehně, po lýtku a najednou se zasmál: „Ty spíš v ponožkách?“

„Jo, mně bejvá zima na nohy,“ vymáčknul jsem ze sebe.

„To se musej pořádně pomasírovat.“

Stáhnul peřinu, posadil se na paty v nohách postele a vzal mi jednu nohu. Stáhnul ponožku a palci obou rukou mi začal jemně masírovat chodidlo. Pak se o něj otřel tváří, jemně mě kousnul do palce, vzal ho do pusy a chvilku si s ním hrál a cucal ho… Byl jsem z toho úplně vedle. Pustil palec, opřel si moje chodidlo o rameno a vzal druhou nohu. Zbavil ji ponožky a začal provádět totéž, co předtím. Jo, líbilo se mi to. Musím říct, že moc.

Držel mi nohy, opřel je o svý ramena a pak je pomalu sunul chodidlama po svým hrudníku, cejtil jsem, jak mi jedou chodidla přes jeho tvrdý špičatý bradavky, sjel přes svaly břicha do klína, kde mi natočil chodidla proti sobě a sevřel jima svý péro, mimochodem pěkně tvrdý, a začal se mezi chodidlama pohybovat. Jeho péro mi mezi chodidlama jezdilo…

„Jo, dost dobrý,“ vydechnul.

Zaskučení, které ze mě vyšlo, jsem vůbec neovládl.

Nevím, co se stalo s mým oblečením. Fakt nevím. Myslím, že na mně v tu chvíli nejspíš shořelo, jak jsem byl rozpálenej.

Pustil mý nohy, naklonil se, ucítil jsem jeho jazyk v pupíku, pak se sunul vejš, po hrudníku, jeho jazyk na mým krku a pak už jeho jazyk v mý puse… Sevřel jsem ho rukama i nohama jako do svěráku, ale vyprostil se a pomalu se sunul vejš. Moh jsem si pohrát s jeho bradavkama, olíznout břišáky…, trochu se nazvednul a už jsem ho měl v puse a přirazil mi do ní tak, až jsem se dávil. Chytil jsem ho rukama tak, abych měl v puse jen žalud, ale s tím jsem si vyhrál. Ještě chvíli a rozvášnil bych se asi tak, že bych ho pokousal.

Vyprostil se, kleknul si do nohou postele, přitáhnul si mě za stehna, nalehnul na mě, pevný a pomalý tlak a já už jen zachrochtal a šel mu naproti. Jak dlouho to trvalo, nevím. Jen vím, že jsem si nastříkal na břicho a on ze mě vyjel a po pár tazích rukou mi dost štědrou dávku na břicho přidal.

Přemejšlel jsem, čím to utřít, ale vykašlal jsem se na to a rozmatlal jsem si to po břiše rukou. Sesunul se vedle mě a přetočil mě tak, abych k němu ležel zády a přitáhnul si mě. Vlastně kromě toho jeho povzdechu na začátku jsme nepromluvili ani slovo. A jen mý chrčení a kňourání.

Ležel jsem v jeho náruči a cítil jsem, jak po mně jede jeho ruka. Dostala se mi na břicho s neutřenou mrdkou. Začal ji roztírat, pak zvedl ruku a přistrčil mi ji k puse. Jo, olízal jsem ty prsty. Znovu se ruka vrátila na břicho a zvedla se. Natočil jsem hlavu v očekávání další dávky, ale ty prsty si olízal on. A já při tom cítil, že zase tvrdne. Dáme další kolo? Chytil mě za stehno a nadzvednul ho, aby se ke mně líp dostal a rozjel pokračování. Tentokrát jeho dávka zůstala ve mně.

Nevím, kdy jsme vlastně usnuli. Ráno jsem se vzbudil s tím, že to musel bejt sen. Nebyl, ležel vedle mě. Opatrně jsem vstal, sebral ze země trenky – jo, neshořely na mně! Navlík jsem si je a šel potichu do kuchyně.

Proud šel, dobrý, bude teplá voda. Přemejšlel jsem, co udělat k snídani, když se ve dveřích objevil Petr. Nahej. Tedy ne nahej, měl ve vlasech svoji čelenku. Usmál se na mě: „Grilovačka je fajn, ne?“

„Jo,“ kývnul jsem a otočil jsem se k lince. „Co by sis dal k snídani?“

Přitočil se ke mně a jeho ruka mi přistála na zadku: „Neříkal jsi něco o nějakých klobáskách, který měly bejt na grilovačku? Mám pocit, že by se nějaká hodila.“

Sakra, dal by si ji fakt, nebo jen dráždí? Dráždí, protože ta ruka zajela za gumu trenek a šmejdila mi zvědavě po zadku.

„Neříkej, že ty by sis nedal…,“ natočil se ke mně. Jo, stál mu v pozoru a já v tu chvíli věděl, že tohle si po ránu dát chci. Sjel jsem na kolena, chytil ho rukou (pamatoval jsem si, jak hluboko do krku mi ho vrazil) a začal kouřit. Jeho ruce se přitom probíraly mejma vlasama a určovaly tempo.

„Vstaň,“ řekl najednou. Zvednul jsem se, on ze mne stáhnul trenky. „Opři se,“ poručil. Opřel jsem se o linku zády k němu. Nohou mi naznačil, jak se mám rozkročit a pak nastala jízda!

Když jsme skončili, posadil jsem se na židli s rozklepanejma nohama: „Hele, jestli chceš něco k snídani, tak tamhle ve skříňce jsou rohlíky a v ledničce je máslo a plátkovej sejra.“

Vytáh rohlíky, máslo a sejra a donesl to na stůl. Úplně v pohodě a já tak odrovnanej… jo, je prostě vysportovanej a trénovanej.

„Udělám pak kafe,“ nabídnul jsem.

„Jo, to kafe bude fajn. Hele, nezdá se ti, že bysme si mohli udělat takový nezávazně pěkný prázdniny? S takovejhlema grilovačkama?“

Koukal jsem na něj. Myslí to vážně. Je pěknej, strašně sexy, ta noc byla úžasná. A současně jsem si začal uvědomovat, že dokáže bejt občas nesnesitelnej, že bych ho nadlouho vedle sebe asi špatně snášel. Ale nezávazně pěkný prázdniny… jo, ty bysme si mohli užít.

„Tak jo. Udělám to kafe,“ zvednul jsem se.

Udělal jsem kafe, Petr se zatím oblékl. Přišlo mi to srandovní, pili jsme kafe u stolu, já nahej, on oblečenej…

Dopili jsme, Petr se zvednul, sbalil si tašku: „Tak co, kdy příště?“

Opřel jsem se o opěradlo židle a hodil nohy na stůl a zahejbal palcema: „No, mám tam ty bavorský klobásky, mohli bysme si je dát večer…“

Zasmál se: „Já přijdu. Těš se!“

Líbnul mě na tvář, z věšáku sebral tu obrovskou pláštěnku a zaklaply za ním dveře.

Zvednul jsem se, sebral hrnečky a odnesl je do dřezu a začal umývat nádobí i s tím od večeře. Pusa se mi začala roztahovat do bláznivého úsměvu. Já přijdu. Těš se. Těš se…

Jo, já se opravdu těším…