V lepší společnosti – 1. kapitola

Občas jsem si říkal, že takové přátele mi byl čert dlužen. Představa ideálně stráveného víkendu pro mě byla postel, Netflix a hromada jídla, to se mi ale zadařilo jen jednou za čas, jelikož má drahá partička upřednostňovala víkendy ve stanech (nebo v horším případě pod širákem), u vody (a rozhodně ne té čištěné a chlorované) a s večerním táborákem, od kterého jsem byl parádně smradlavý ještě další den. I když jsem z jejich druhu zábavy nebyl úplně nadšený, stále jsem rád jezdil s nimi, jelikož s nikým jiným jsem se necítil tak sám sebou. Táhli jsme to společně už roky.

"Máš ještě led?" zeptal jsem se Emy, když jsem po zběžném prohledání zavřel mrazák.

"Asi ne, ale vždyť je to pití v ledničce, tak je to fuk," pokrčila rameny. Pak vedle mé skleničky položila svou a poplácala mě po zadku: "Dej mi tam limetku, zlato, jo?"

"Fajn," ušklíbl jsem se, "ty ochmatávači."

"Nemůžu si pomoct, seš holt k sežrání."

"To sis myslela, už když sis ke mně sedla v sedmý třídě na výtvarku, viď."

"No samozřejmě, proto jsem si k tobě sedla, protože mě v sedmý třídě zajímal tvůj zadek. Škoda, že vím, že tebe by víc zajímal Vojtův zadek než ten můj."

"Zadek tvýho drahýho mě nechává chladným, neboj," zakřenil jsem se. "A ty ho máš pěknej, jen tak mimochodem."

"Co má pěkný?" ozvalo se a v další chvíli do kuchyně vklouzl Vojta.

"Říkám, že má pěknej zadek," zopakoval jsem a on se na mě pyšně zazubil.

"Viď! Chceš si sáhnout?"

"Vojtěchu!" okřikla ho Ema a střelila mu lehký pohlavek. "To jako budeš nabízet můj zadek nebo co?"

"Neboj, místo je tam pro oba a – AU!"

"Ty seš takovej debil," prohlásila nevěřícně, když odsunula patu z jeho prstů na noze, ale rty jí zacukaly.

"Ale stejně mě miluješ!" usmál se na ni zářivě a já se rozhodl raději vyklidit pole, abych nekřenil. Posadil jsem se v obýváku na gauč vedle Marka, který si zrovna ladil kytaru, a drkl jsem do něj ramenem.

"Sousedi nás budou mít opravdu rádi."

"Je sobota večer," pokrčil rameny, "a ještě není ani deset. Co čekají?"

"Od nás? Jen to nejhorší," odvětil jsem a sledoval, jak Marek prsty přejíždí po strunách. Pro mě nepochopitelná magie.

Sklouzl jsem pohledem k Lence a Natce, které seděly na zemi, o něčem zapáleně diskutovaly a ani si nevšimly, že jim Emin a Vojtův pes Ron ukradl z talíře bagetu a pyšně si ji odnášel do pelechu.

"On je fakt popelnice," prohodil Marek.

"Klasika," uchechtl jsem se, "ale je v tý bagetě jen maso a zelenina, tak to snad bude v pohodě."

"A i kdyby ne, tak s tím nic neuděláš, protože by ti v tuhle chvíli asi ukousl ruku, kdybys mu to zkusil vzít."

"Hej, hej," ozvalo se z chodby a vzápětí dovnitř nakoukla Jarmila.

"Čau, Milko, jdeš pozdě," mávla na ni Ema, která se mezitím posadila ke mně na gauč z druhé strany i s pitím, které jsem jí samozřejmě zapomněl připravit. Znovu se zvedla a vydala se rovnou k Jarmile.

"Jsem ti říkala, že vytáhnu bráchu. Tak nám to trvalo," odvětila zrzka a vzápětí za ní vešel vysoký kluk, který jí absolutně nebyl podobný. Skoro bych až nevěřil, že jsou sourozenci. "Vážení, tohle je Vilda."

"Čau, ahoj, čus," ozývalo se ze všech stran.

"A jakože ty se teda jmenuješ…," začal Vojta.

"Vilém," doplnil ho Jarmily brácha a Marek vyprskl smíchy.

"Viléme! Jarmilo!" zvolal.

"Běž do prdele," ušklíbla se Jarmila. "Naši mají holt pěkně blbej smysl pro humor."

"Nemáte náhodou ještě bratra Hynka?" zeptal jsem se.

"Nemáme," zavrtěl Vilém hlavou a o dost tišeji dodal, "ale táta se jmenuje Hynek."

"Tak to jsem ještě nezažil," chlámal se Vojta, "takový kombo."

"Původní návrh byl Hurvínek a Mánička, takže bych řekla, že jsme s Vildou dopadli ještě dobře."

"Ty vole, Máňo," poplácal ji Vojta po rameni a málem schytal ten večer už třetí pohlavek.

"Jestli nám nemůžete nabídnout náhradní rodiče, tak radši mlčte!" sykla Jarmila a Ema ji objala kolem ramen.

"Se nečuř, nás znáš."

"Tak pojď k nám, Hurvajs," pobídl Marek Jarmily bráchu a já se o kousek posunul.

"Výborný, začíná to skvěle," uchechtl se Vilém, když se usadil na gauč vedle mě. Ačkoliv o něm Jarmila občas něco prohodila, nikdo z nás ho osobně neznal. "A vy jste?"

"Já jsem Lukáš a tohle je Marek," představil jsem nás a potřásl si s ním rukou. Špinavé blond vlasy mu padaly do čela a mně došlo, že barvu vlasů měli asi s Jarmilou stejnou, jelikož ona si své mikádo už několik let odbarvovala na zrzavo. Tvrdila, že ta nijaká špinavá blond je prostě moc nijaká. Na Vilémovi ale vypadala dobře. Fakt dobře. On celý vlastně vypadal dost dobře. Vlasy měl lehce přerostlé, až mě to nutilo mu je urovnat za ucho. To by ale vypadalo hrozně (jo a taky by to asi bylo dost divný), takže jsem si to velmi rychle rozmyslel.

Sklouzl jsem pohledem k Lence a Natce, které už k němu natahovaly ruce, aby se také představily. Snažil jsem se na něj moc nezírat, ačkoliv mi to úplně nešlo. Nechápal jsem, jak ho před námi mohla Milka takovou dobu skrývat.

"Jak to, že se s tebou seznamujem až teď?" zeptal jsem se, jelikož mě zvědavost přemohla jako vždy.

"Nebydlel jsem v Praze, nějakou dobu jsem pracoval v Pardubicích. Vrátil jsem se sem teprve před pár týdny."

"Byl jsi tam dlouho?"

"Pár let. Přestěhoval jsem se tam, když jsem si tu udělal bakaláře, takže v dvaadvaceti."

"Páni, seš první člověk, co udělal bakaláře za tři roky. My jsme snad všichni minimálně o ten rok prodloužili. Kdybych pak nemusel platit, dal bych si i dva navíc."

"Hecnul jsem se," pokrčil s úsměvem rameny. "A chtěl jsem už bydlet sám."

"A proč zrovna Pardubice?" zajímalo mě.

"Dostal jsem tam dobrou pracovní nabídku. A i kvůli lidem a tak. Ty seš celej život v Praze?"

"Zatím jo," přitakal jsem. "Pracuju jako grafik pro jednu firmu a dělám i na nějakých externích projektech, takže to je fajn. Baví mě to."

"Zní to jako zábavná práce," přisvědčil.

"Cos dělal v Pardubicích ty?"

"Office manažera. A ze začátku jsem z té práce byl fakt nadšený, bavilo mě to, ale po několikátém velmi nepříjemném konfliktu jsem začal uvažovat o něčem jiném. A věci se tak sešly, že zanedlouho bylo potřeba, abych se odstěhoval. No… tak jsem zpátky tady," vysvětlil. A kdyby mi nebylo blbé se tak šťouravě vyptávat, zasypával bych ho dalšími otázkami, dokud bych nezjistil, jakou barvu mají jeho spodky. A jestli je radši, když mu je sundává holka, nebo kluk.

Tak se zase hezky uklidníme.

"A dostal ses rovnou do tý nejlepší společnosti, Vildo," drcl jsem do něj ramenem.

"To doufám, nic jinýho než vybranou společnost bych ani neočekával. Jsem na úrovni, že jo," zakřenil se. Jo, tenhle kluk k nám zapadne jak nic.

"No bez nás jsi na úrovni rozhodně nebyl," oplatil jsem mu.

"Hej," houkl na nás Vojta, "chystáme se příští tejden pod stany. Nechceš se přidat? Místo ve stanu máme."

"Vlastně proč ne, dík," přitakal Vilém.

"Jasný, vyženem Lukyho, on moc rád spí pod širákem, viď?"

"Běž do prdele, Vojtěchu. Stejně nakonec skončíš v cizím stanu jak posledně."

"Hele jo, nemůžu za to, že byly ty stany tak blízko sebe," ohradil se.

"Co se stalo?" zeptal se Vilém se zájmem.

"Tady Vojta se rozhodl, že vypít půl flašky Jacka je dobrej nápad, no. A místo k Emě do stanu vlezl k Lence a Natce."

"Jo," vložila se do toho Lenka, "vecpal se přímo mezi nás, děsně smrděl chlastem a kouřem a pak se chtěl tulit. A po půl hodině, když teda jako konečně přestal otravovat a usnul, začal příšerně chrápat. Tak jsme sebraly spacáky a narvaly se k Emě do stanu pro dva. Noc za všechny prachy, fakt že jo."

"A když další ráno vykoukl ze stanu, nepamatoval si samozřejmě vůbec nic. A ještě se zeptal, kdo ho dal do jinýho stanu. No nezabil bys ho?" doplnila Natka. "Ema má svatou trpělivost."

"Po všech těch letech…," mávla Ema rukou. "Se nebojím, on se o sebe postará."

"Jak jako nebojíš? Takovej alfa samec jako já ve stanu se dvěma ženskejma… neměla bys náhodou žárlit? Nebo tak něco?" ozval se Vojta naoko dotčeně.

Ema k němu natáhla ruku a poplácala ho po hlavě: "Ale jistě, miláčku, zalykám se žárlivostí. Chceš na tričko natisknout 'Jsem alfa samec', aby to všem bylo úplně jasné?"

"Hele počkej, tohle jsme si nedomluvili," nakrčil obočí, "co ten sarkasmus?"

"Žádný sarkasmus," odpověděla přehnaně vážným hlasem, "jsi velký alfa samec a já žárlím na každou ženu na téhle planetě, co se na tebe jen podívá."

"Tak teda dobře, no," zazubil se Vojta spokojeně a Ema pobaveně protočila oči.

"Jak málo stačí ke štěstí," pronesla k nám tiše.

"Miluju tyhle jejich roztomilý přestřelky," pronesl jsem směrem k Vildovi.

"Jak jsou spolu dlouho?" zeptal se.

"Už devět let," odpověděl jsem. "A rok z toho jsou manželé."

"Páni! Nikoho v našem věku, kdo by spolu byl tak dlouho, asi neznám."

"A tobě je teda taky šestadvacet jako mně a Emě? Vojta je trochu starší, tomu je třicet."

"Sedmadvacet, takže skoro jak vy," odvětil.

"No… to už seš vlastně skoro v důchodu," poznamenal jsem a on na mě pobaveně nadzvedl obočí.

"Co je tím pádem Vojta?"

"Vojta zraje jako víno," ozval se z druhé strany místnosti. "Tomu stárnutí sluší, jak taky jinak."

"Cizí rozhovory se neposlouchají, Vojto," napomenul jsem ho. "Ale jo, dejme tomu, že ty vousy ti fakt slušej. A to víš, že se mi to jinak nelíbí."

"A Luky tomu rozumí!" přifařil se k nám Vojta a vecpal se na gauč mezi nás, až jsem ramenem narazil do Marka a Vilda zase málem spadl na zem. "Ani naše dámské osazenstvo nedokáže mužskou atraktivitu ocenit tak moc jako tady Luky, takže si každýho komplimentu od něj fakt važ."

Zabiju ho, normálně ho zabiju.

"Vojto," napomenula ho Ema a zavrtěla hlavou. Jemu až v tu chvíli došlo, co vypustil z pusy, a omluvně se na mě podíval.

"To je fuk," mávl jsem rukou. Doufal jsem, že Jarmily brácha nebude žádný homofobní kripl.

"No… vlastně… já už to Vildovi docela dávno řekla," přiznala Milka.

"Ale teda…," založil si Vilda ruce na prsou a sjel mě pobaveným pohledem, "žádnýho komplimentu se mi od Lukyho nedostalo, takže se cítím poměrně dotčen. Zatím jsem si jen vyslechl, že jsem jednou nohou nad hrobem."

"K tomu se musíš propracovat, kamaráde," poplácal ho Vojta po rameni a odcestoval zase na jiné místo, přímo mezi Natku a Lenku.

Už jsem se chtěl začít za celou tu trapnou situaci omlouvat, ale Vilda mě předběhl: "Tak? Čekám na ten kompliment."

"No… ehm," odkašlal jsem si rozpačitě. Ty krásný modrý oči, rošťácký úsměv, rozcuch, vysoká postava, ruce… ty ruce! Mám pokračovat?

"Si dělám srandu," uchechtl se a drcl do mě ramenem stejně jako předtím já do něj. "Nepotřebuju, aby mi někdo skládal komplimenty. Vím, že jsem úžasnej."

"A skromnej," doplnil jsem ho sarkasticky.

"Další z mnoha mých předností," přitakal.

A taky empatie, doplnil jsem v duchu. Protože jsi přesně věděl, kdy jsem se začal cítit nepříjemně. A zatraceně rychle jsi na to dokázal zareagovat. Hned dvakrát. 

Hovory všech se ztratily v prvních tónech kytary, na kterou začal Marek hrát. Poznal jsem díky němu tolik pěkných písní, na které bych jinak nenarazil. A taky jsme je všichni už uměli zpívat zpaměti. Nejednou někdo z nás z legrace navrhl, že bychom měli založit skupinu. Jeden kytarista a šest příšerných zpěváků, to svět ještě nezažil. Tedy… holky docela zpívat uměly, zato já a Vojta… Hvězdná pěchota hadr.

"Měli byste založit hudební skupinu," nadhodil Vilda. Jako by mi četl myšlenky. A jako by byl hluchý.

"Přispěješ něčím jiným než úchvatným zpěvem?" zeptala se Lenka.

"No umím hrát na housle a trubku, ale to by se asi nehodilo," pokrčil rameny.

Výborně, tak ještě hudebně nadaný. 

"No tak to bys konečně mohl vytáhnout i tu svou flétničku, Luky. Fakt na ni válíš," nadhodila Jarmila.

"Že já vám to kdy říkal," rozhodil jsem zoufale rukama.

"Hraješ na flétnu?" zeptal se Vilém. "Taky jsem na základce hrál."

"Pískal jsem pár let ve školním orchestru, ale vůbec si to už nepamatuju. A ty seš nějakej multitalent nebo jak? Vždyť umíš hrát snad na všechno!"

"No… chodil jsem na školu s rozšířenou výukou hudebky. A taky jsem chodil i pár let do ZUŠky, bavilo mě to. Ale posledních pár let jsem neměl čas hrát. Vlastně skoro vůbec."

"Člověka to naskočení do běžnýho provozu dost semele," přitakal jsem, "a nemá už pak čas na věci, co předtím dělal rád. Co vlastně děláš tady?"

"Zatím jsem si našel práci v kavárně. Po všem tom papírování je to fajn změna, než si najdu něco jiného."

"Takže k tobě můžu zajít na kafe?" zeptal jsem se s úsměvem.

"Pokud chceš ochutnat nejlepší kafe svého života a už nikdy nechtít jiné, tak rozhodně přijď. Jsem tam od pondělí do pátku každý den, takže nemineš."

"A prozradíš mi kde?" nadzvedl jsem na něj spiklenecky obočí a naklonil se blíže. V nose mě zašimrala příjemná kořeněná vůně. Mělo by být zakázané, aby někdo byl tak dobře vypadající, talentovaný a ještě voňavý.

"Možná," uculil se. "Přece jen… nechci ti zničit život. Co bys dělal, kdyby ti už žádný jiný kafe nikdy nechutnalo?"

"Až tak dobrej jsi barista?"

"Nechám tě, aby ses přesvědčil sám."

Budeme se tvářit, že následující úterý jsem si nevzal home office jen proto, abych mohl dopoledne zajít do kavárny, kde Vilém pracoval. Ani jsem to neměl moc daleko, jen deset minut tramvají a dalších pár minut pěšky. V jedné ruce jsem svíral tašku s notebookem a pár drobnostmi, v druhé deštník, jelikož počasí mi samozřejmě nakloněno nebylo. A do našeho společného chatu už od rána přicházely zoufalé výkřiky, že 'jestli bude takhle hrozně chcát i o víkendu, tak se na to můžem všichni vysrat.'

Zhluboka jsem se nadechl a vešel do kavárny. Hned u dveří jsem se ale málem natáhl, jelikož předchozí zákazníci už stihli podlahu zmáčet. Aby taky ne, pršelo od brzkého rána.

"Pozor, pozor," houkl na mě Vilém od baru. "Ne že se mi tu hned přizabiješ, aniž by sis dal kafe. A ahoj."

"Čau," zakřenil jsem se, "no jo, když to tu nikdo nevytírá…"

"Jsem příliš zaměstnaný děláním dobré kávy. A navíc jsem to vytíral před dvaceti minutama, ale to bych mohl dělat furt, že jo. To počasí se ne a ne vyjasnit."

"Takhle uprostřed léta je to naprd, ale vlastně mě to nepřekvapuje." Došel jsem až k pultu a opřel se o něj.

"Tak co ti nabídnu?"

"Dal bych si latté."

"A nějakou příchuť do toho?"

"No… normálně bych si dal karamelovou jako vždy, ale jelikož chci ochutnat tu tvoji pověstnou kávu, tak čistou. Bez příchutě."

"Máš to mít," mrkl na mě pobaveně, "tak si běž sednout a já ti to donesu."

V kavárně bylo jen pár zákazníků. Většina, jak jsem stihl za těch pár minut vysledovat, si kafe brala s sebou. S Vildou pracovala ještě jedna slečna, evidentně o něco mladší než my, takže když mi nesl tác s kávou, rovnou se ke mně posadil. Na tácu však nebyla jen káva, ale také cheesecake.

"Tak tady to máš. A k tomu karamelový cheesecake na účet podniku, když už sis nedal karamel do toho kafe."

"Teda… all inclusive. Dík! Mám cheesecake hrozně rád. Na všechny způsoby."

"Šťastný výběr," usmál se a zvědavě mě sledoval, zatímco jsem upíjel ze svého latté. Provokativně jsem na něj nadzvedl obočí a mlčel déle, než bylo nezbytně nutné, abych ho trošku potrápil. Vlastně ale nebylo co protahovat – krémová, jemná káva potěšila snad všechny mé chuťové buňky krom jedné, která byla vysazená na karamel.

"No nekecal jsi. Je to výborný!"

"Já to věděl," zazubil se spokojeně. Naši konverzaci jsem ale nemohl více rozvíjet, jelikož dovnitř vešla partička tří dívek a Vilda se ihned zvedl, aby kolegyni pomohl s obsluhou. Bezostyšně jsem se pustil do dortu a spokojeně jsem si pro sebe pokýval hlavou – ideální doplnění kávy. A karamel. Sakra… jak já miluju karamel.

A taky miluju pohled na sexy baristy připravující kávu. A nebyl jsem jediný. Skupinka dívek Viléma dost evidentně okukovala také. Ne že bych se tomu divil. V té zástěře vypadal zkrátka k sežrání. Když k tomu navíc nasadil ten svůj laškovný úsměv a občasné mrknutí, házel bych mu do sklenice na spropitné rovnou papírovky.

Jakmile jsem dojedl, odsunul jsem tác stranou a otevřel si notebook, abych alespoň něco málo udělal, když už jsem byl na home office. Pohled mi ale neustále utíkal k němu. Měl ten den světle šedé džíny, které mu neskutečným způsobem kopírovaly zadek, a já po dvaceti minutách dospěl k závěru, že tady neudělám zkrátka nic. Maximálně tak loužičku slin na zemi.

Po dvou a půl hodinách občasného rozhovoru s Vildou a dlouhého zírání na jeho pozadí, ruce připravující kávu, soustředěnou tvář a lehce pootevřené rty, které se během rozhovoru se zákazníky široce usmívaly, jsem dospěl k závěru, že už bych měl vážně vypadnout. Do práce jsem neudělal ani ťuk, jak jinak.

"Už jdeš?" podivil se Vilda.

"Už fakt musím. Ale moc děkuju, bylo to výborný! Kafe, dort i limča." Natáhl jsem k němu ruku s dvoustovkou, ale on jen zavrtěl hlavu a odmávl to se slovy, že je to přeci na účet podniku. Hodil jsem mu tedy bankovku do sklenice na spropitné, přesně jak jsem si to v hlavě plánoval, a na jeho tázavý pohled jsem jen odvětil: "No co… kvalitní práce se musí náležitě ocenit."

"Tak dík," zasmál se. "Ale příště to karamelový latté zadara prostě dostaneš."

"Příště?" zopakoval jsem po něm a pozvedl koutek úst.

"Jo, příště."