Chrlič

Liják skrápěl prázdné chodníky, nikde nebylo živáčka, každý byl v tento den raději v suchu. Ne tak Tenebris. Seděl přikrčený v podřepu, na okraji střechy, část těla vysunutou přes její okraj. Upíral pohled na okno protějšího domu. Činil tak už několik měsíců, kvůli tomu výhledu se sem přestěhoval. A to, co teď viděl, se mu nelíbilo. Světlovlasý mladík, jenž byl tím magnetem, který ho zde přikoval, se chabě bránil útoku. Muž, byl to zjevně nezvaný host, nikdy dřív ho Tenebris neviděl, na chlapce nejdříve mluvil, už to v mladíkově tváři vyvolalo reakci, strach. Pak po něm vztáhl ruku, chtěl ho přitáhnout k sobě, hoch se vysmekl. A muž zaútočil, tvrdě ho srazil na zem, trhal z něho oděv, a pak…

Tenebris zavrčel, nesmí zasahovat do osudů lidí, nesmí… Skočil.

Velan křičel, škrábal, kopal, kousal, ale vysloužil si jen další rány, ta poslední byla tvrdou pěstí do obličeje. Měl pocit, že něco prasklo, snad i na chvilku ztratil vědomí. Ke své smůle jen na chvíli. Když se probral, byl nahý a… začal se cukat.

„Ne, ne, já nechci, neee!“ křičel.

Paže útočníka se napřáhla, už ale nedopadla. Ozval se zvuk tříštícího se skla, zvířecí vrčení. Otočil hlavu k oknu, jímž do pokoje zavanul chladný vzduch, na koberec dopadaly velké dešťové kapky. To, co spatřil, ho paralyzovalo. Černá postava, o dost vyšší než nezvaný host, který se ho právě pokusil znásilnit. Na kůži neznámého byly znatelné hrbolky tvořící nějaké písmo, snad tetování, za zády měl obrovská, blanitá křídla a ocas. Ten byl napjatý, na jeho konci se zachvíval nebezpečně vyhlížející hrot. Útočník Velana silněji přitlačil k zemi, snad aby mu neutekl. Vrčení zesílilo, šlehnutí ocasu a muž se svalil na zem. Z krku mu vytékala krev. Velan ztuhl.

Díval se mu do šedomodrých očí, byly tak krásné. Hltal jemné rysy chlapcovy tváře, do mysli se mu vrývala každá křivka nahého těla. Dopřál si na okamžik to potěšení, pak se obrátil.

„Kdo jsi?“ zeptal se ho hebký hlas, Tenebris cítil horkou vlnu na své páteři. Nedokázal ho tu tak nechat, nemohl. Znovu se otočil tváří k chlapci.

„Tenebris.“

Mladík se pokusil zvednout na ruce, zaskučel bolestí. Vyděšeně se díval na louži krve, jež se rozšiřovala a blížila k němu. Pohlédl do neskutečných, tmavě zelených očí.

Tenebris viděl ten strach. Rozhodl se, stejně jako před okamžikem. Přikročil k mladíkovi, jemně ho vzal do náruče, přitiskl k sobě. Nedokázal zadržet spokojené zamručení. Vyskočil oknem. Věděl, kam míří a jaké to může a asi i bude mít následky, už nemohl couvnout.

Uvědomoval si, že letí, ale silné paže ho držely pevně. Tenebrise obestírala neznámá, lehce kořeněná vůně, Velan ji vdechoval, pevněji se přitiskl k jeho tělu. Znovu se ozvalo hluboké zamručení, které zvláštním způsobem zasáhlo i jeho. Velan raději neotevřel oči, bylo mu jedno, kam letí. Všechno bude lepší než osud, který mu určil otčím. Při pomyšlení na to, co ho čekalo, se mu sevřel žaludek, otřásl se. Jeho zachránce si to vyložil jinak.

„Ještě chvilku a budeme na místě. Neboj se.“

„Nebojím,“ odpověděl.

Tenebris se snesl k vysoké věži, k útočišti, jež bylo pouze jeho. Opatrně naznačil chlapci, že se může pustit, ten mu ale ještě silněji ovinul ruce kolem krku.

„Jsi v bezpečí,“ snažil se ho uklidnit.

Nedostal odpověď. Na krku cítil mladíkův horký dech, na rameni dotek jeho tváře. Sedl si na zem, rozevřel křídla a ovinul je kolem jejich těl, nahý chlapec se pomalu zahříval. Tenebris čekal.

„Jmenuju se Velan,“ po dlouhé době zašeptal. „Proč jsi… jak?“ hledal mladík správná slova.

„Nepokládáš jednoduché otázky,“ odtušil Tenebris. „Ale musím přiznat, že nejvíc mě překvapuje, že tě nezajímá, kdo jsem.“

„Když jsme letěli, myslel jsem na to. Vím, kdo jsi. Jsi ten chrlič, nový, co se před pár měsíci objevil na střeše protějšího domu. Nechápal jsem, jak se mohla z ničeho nic objevit nová socha.“

Křídla nechal, jak byla, jemně uchopil hochovu tvář.

„Všiml sis?“ udiveně pátral v šedomodrých očích.

Velan zamrkal, měl krásné, dlouhé řasy, tváře se mu zbarvily červení. Tenebris by ho nejraději pohladil, políbil…, pohlcovala ho touha.

Ten neskutečný muž mu hleděl do tváře a on cítil, jak rudne. Rychle se soustředil kamkoliv jinam, jen ne na ty fascinující, zelené oči. Sledoval linii drobných znaků nad obočím, pomalu stoupající k čelu a táhnoucí se přes holou hlavu na zátylek, kam už nedohlédl. Uši měl chrlič velmi úzké, trochu výš než u člověka. Zuby nebyly ostré, ale přece jen tenčí. Velan začínal mít zvláštní závrať, jako by stál nad propastí a příliš se nad ni naklonil. Zalapal po vzduchu.

Křídla se lehce pohnula, těla zůstala zakryta, jen tváře jim ovanul ledový vzduch.

„Lepší?“ stále držel jeho tvář Tenebris.

„Děkuju, ano.“ Už se musel podívat do jeho očí. „Kde to jsme?“ neudržel svou zvědavost.

„Za ledovou plání.“

„Takže je to pravda, ledová pláň není konec? Je to domov chrličů?“

Tenebris se usmál a Velanovi přišel roztomilý.

„Jen můj, alespoň co vím. Toto je starý hrad z dávných časů. Objevil jsem ho před mnoha lety.“

„Co se mnou uděláš?“

Nebál se Tenebrise, jen si uvědomoval, že zpět už se nevrátí, co tedy bude?

„Nemyslel jsem na to, co bude. Prostě jsem se nemohl dívat jak… Musíš se obléknout, nemůžeme tu tak sedět věčně.“ Zvedl se, velmi jemně se vymanil z chlapcova objetí a rychle otevřel velkou truhlu.

„Já bych tak zůstal,“ pomyslel si mladík. Teplo chrličovy náruče, jeho blízkost, to vše se mu líbilo.

Muž mu podal dlouhou tuniku, kalhoty a vysoké, pevné boty s těžkými přezkami. Oblékl si jen tuniku, byla nová, alespoň tak voněla. Ohlédl se na lůžko plné kožešin. Zatřepal hlavou, jak se snažil vyhnat nepatřičné myšlenky. Tenebris ho pozoroval, vycítil změnu nálady. Stoupl si těsně k němu, ocas za zády, složená křídla.

„Proč jsi ho pustil k sobě do bytu?“

„Musel jsem,“ po tváři se mu začaly koulet slzy.

„Proč?“ hlas měl náhle tvrdý.

„Podle nového zákona může otec rozhodovat o osudu svých dětí. Určit, kým budou, co budou dělat.“

„Slyšel jsem o tom. Taky jak moc se teď bojuje, aby byl zákon zrušen. Demonstrace, petice, mnoho politiků se s tím nechce smířit.“

„Jenže zatím to platí,“ vzlykl Velan.

„Otčím si vymyslel, jak vydělat dost peněz. Přinutil mě… udělal fotky a nabídl mě.“

„Nabídl? Nejsi přece zboží, jak tě mohl…“ To nebylo vrčení, burácivá bouře rozezněla prostor kolem nich.

„Ten chlap, to prase, co se na tebe sápalo…,“ Tenebris se neovládal, zatnuté pěsti, křídla se rozevřela, neklidně se chvěla, ocas divoce šlehal kolem jeho těla, vycenil zuby.

„Je mi devatenáct, podle zákona už můžu…, není to…, prostě jsem panic,“ rozplakal se, padl na kolena. Mezi vzlyky pronášel jednotlivá slova. „Školu jsem mohl dokončit jen proto, že to bylo v maminčině závěti. Před pár dny jsem měl narozeniny, ale dědictví mi nedal. Ten zákon mu přišel vhod,“ zalykal se pláčem.

Tenebris se přinutil zkrotit svůj vztek, ale věděl, že Velanova otčíma navštíví. Brzo.

„Tady jsi v bezpečí, máš nekonečně času. Nikdo se sem nedostane a taky nikdo neví, že tu jsi.“

Poklekl k chlapci, něžně ho hladil po zádech. Počkal, až se utiší a pozvedne k němu uplakanou tvář.

„Velane, musím jít. Všechno tady je ti k dispozici, můžeš cokoliv.“

Vstal, šel k oknu.

„Vrátíš se?“ v hlasu byl strach.

„Slibuju, do svítání jsem zpátky.“

Vyskočil, rozepjal křídla a byl pryč.

***

Velan seděl chvíli na zemi, nechtělo se mu nic, ale zvědavost mu nedala klidu. Natáhl si kalhoty i boty a vydal se na průzkum. Místnost byla kruhová, což očekával s ohledem na tvar věže. Velké lůžko vystlané kožešinami a polštáři, vyšplhal se na ně, vonělo. Vonělo tak jako Tenebris, vdechoval tu vůni. Zvědavost ho však pobízela pokračovat v průzkumu. Seskočil, truhla, z níž mu hostitel dal oblečení, byla obrovská. Chrlič by se do ní vešel celý, napadlo ho. Ztěžka zvedl okované víko, nemohl by říct, co přesně čekal. To, co spatřil, ne. Pár kousků šatstva, které když odhrnul, spatřil knihy. Úhledně vyrovnané, ohmatané, tisíckrát přečtené. Neodvažoval se je přehrabovat, jen četl názvy, které byly na hřbetech horní řady dobře vidět. Znovu je pak zakryl šaty a truhlu zavřel.

Nebyl tu stůl, židle, skříň, jakýkoliv jiný kus nábytku. Zjevně postel a knihy byly jediné, co Tenebris potřeboval. Pak Velan uviděl dveře. Vůbec je před tím neregistroval, skoro splývaly se zdí, nyní ho lákaly. Nešly otevřít, už si málem pomyslel, že jsou zamčené, když ho napadlo, co když jsou prostě nepoužívané, zrezlé, nebo něco takového. Zapřel tedy všechny síly, přes bolest v čelisti i na těle se mu jimi podařilo pohnout, nakonec i otevřít. Za nimi ho čekaly schody, cesta ven z věže, napadlo ho. Mohl by seběhnout dolů, utéct, zmizet. Mohl? Rychle je zabouchl.

Nechtěl utéct. Ne snad pro to, že byl v krajině ledu, a zmrznul by. Nebo se bál toho, komu to vše, co je zde, náleží. Chrliče se neobával. Nedokázal to vysvětlit ani sám sobě. Tady, osamocený, se cítil víc živý a bezpečně než za poslední roky, kdy žil v přepychově zařízeném bytě a dálkově dokončoval studium. Kdy byl vydán na milost a nemilost muži, který se ho pokusil zneužít tím nejodpornějším způsobem, a když odmítl, bránil se. Pomstil se mu, z Velana se měl stát… Znovu se mu draly slzy do očí, bolest mu sevřela srdce. Svlékl se, jen v tunice se schoulil do kožešin, přitiskl tvář k jednomu z polštářů, nechal se obestřít, obejmout, Tenebrisovou vůní a usnul.

***

Vrátil se na své místo, oči upřené do stejného pokoje, bytu, kde nyní již policie vyšetřovala smrt neznámého muže. Sledoval policistu, chlapa kolem padesátky, s prokvetlými vlasy a rozježeným vousem. Zapisoval, zakresloval si všechno, co viděl, co mu řekli další, již byli s ním na místě činu. Vraždy. Zmizení mladíka, jehož domovem byt byl, nebylo příznivé. Navíc samozřejmě brzy vypátral, že kluk skoro nevycházel, a nakonec objevil stránky, kde byly nabídnuty jeho služby. Skládačka začala pěkně zapadat do sebe. Tenebris si povšiml, že i tak není policista spokojen. Jakmile osaměl, usedl k pracovnímu stolu, u něhož chrlič Velana viděl prosedět celé hodiny. Otvíral jeho knihy, sešity, v zásuvce objevil deník. Do rozbřesku četl, než se odebral domů. Temná postava ho sledovala, zpovzdálí a shora, držela se jeho kroků.

Když pak sluneční paprsky ozářily místnost, v níž policista spokojeně oddechoval, dotkly se i černé kůže nezvaného hosta. Tenebris vytáhl zápisník z náprsní kapsy pláště pověšeného u dveří. První listy popisovaly, co bylo objeveno, dále ale byly již jiné poznámky.

„Proč byl tak dlouho sám v bytě a nevycházel? Bylo to dobrovolně, nebo byl přinucen? Kým? Otčím – žádný zájem, chladný – je v tom zapleten? Stránky s nabídkou služeb – zjistit podrobnosti. Kde je mladík nyní? Žije? V deníku není nic osobního, proč?“

Chrlič dopsal odpovědi. Když se majitel zápisníku probudil, u snídaně, kterou si dal i s dvojitým presem v jednu odpoledne, si ho pročítal. Ruka se mu zastavila na půl cesty k ústům. Spatřil krasopisným až zastaralým písmem doplněné odpovědi na své otázky.

„Vězeň. Přinucen. Otčím. Je příčinou všeho – nový zákon. Otčím. V bezpečí. Ano. Má strach, kdo to může přečíst.“

V době, kdy to četl, byl už Tenebris u Velana. Díval se na spícího mladíka zachumlaného do jeho přikrývek a kožešin. Spokojeně oddechoval, ve tváři klid. Chrlič se pohledem dotýkal odhalené pokožky boku, stehna i lýtka, tak jak byl Velan odkrytý. Všechno, po čem toužil, měl na dosah, přesto nedostupné, nedotknutelné. Nemohl k sobě Velana připoutat, nemohl mu dát nic, a tak se kochal tím obrazem, stál bez pohnutí.

První, co ucítil, byla vůně. Rychle otevřel oči, kručelo mu v břiše, pohledem přejel místnost a spatřil stůl jak ze zámku, u něho překrásnou, čalouněnou židli. Na stole jídlo, ze kterého se kouřilo. Rychle seskočil, zachvěl se. Bylo mu chladno. Náhle vedle něho byl Tenebris.

„Nechtěl jsem, aby ti tu byla zima. Úplně to nejde, tu zatopit,“ řekl omluvně, když mu podával teplý, pletený plášť a ponožky s kožešinovou výplní. Nadšeně se do toho zabalil, bylo mu skvěle. A protože mu jeho hostitel pokynul, posadil se, s chutí se pustil do jídla.

Když pak zahřátý, s plným žaludkem a hrnkem kouřícího horkého nápoje, o kterém nedokázal říct, co to je, seděl v kožešinách, teprve tehdy se znovu podíval na Tenebrise. Spal obestřen jeho vůní, vnímal jeho přítomnost, i když byl pryč. Jenže teď, teď snad každá buňka v jeho těle Tenebrisovu přítomnost cítila. Nerozuměl tomu, sám sobě. Jen věděl, že muži, chrliči, Tenebrisovi věří. Poslouchal, co mu pověděl o vyšetřování a dalším. Vnímal každé slovo a zároveň ho fascinoval pohyb černých rtů, zvláštního tetování, když muž nadzvedl obočí, ocas kmitající mu neklidně za zády.

„Zde jsi v bezpečí, pro tuhle dobu. Jakmile to bude možné, vrátíš se,“ sliboval mu.

Velan se nechtěl vracet, málem to vyřkl nahlas.

„Odpusť, jsem unavený, musím se vyspat.“

Tenebris složil své tělo s křídly do pokrývek a za okamžik už nevěděl o ničem kolem sebe.

Mladík se znovu vrátil do chodby skryté za dveřmi, jež už jednou otevřel. Sešel po schodech až dolů a zpět. Našel jedinou další místnost, nakonec do ní váhavě vstoupil. Zřejmě to byl nějaký salón, napadlo ho, pak ale tu myšlenku zavrhl. Kdo by přijímal hosty v tak zvláštně situované místnosti. Prohlížel si detaily na obrazech, sklenice se zlacenými ornamenty, stolek, na němž byla obrovská broušená skleněná mísa s nádechem do modra. Koberec, truhla, závěsy až na zem, za nimiž nebyla žádná okna. A pak si toho všiml. Překrásná zdobená postel, na níž bylo úchvatné povlečení. Její kovové nohy ve tvaru lvích tlap a u jedné řetěz. Na konci toho řetězu obojek. Kdo by vázal psa k posteli, proč tady? Přemýšlel. Pak zahlédl i jiné věci. Rychle couvl. To není salón, to je vězení, někdo tu měl vězně s obojkem na krku, u postele, někdo…

Vyběhl ven a nahoru po schodech, které bral po třech. Vrazil do místnosti, dveře přibouchl, a přestože byl stále teple oblečen, chvěl se po celém těle.

„Co se stalo?“ hleděl na něho zpod rozespalých víček Tenebris.

„Ten pokoj, je tvůj? Koho jsi tam měl? Na to jsi mne sem přinesl?“

„O čem to mluvíš? Jaký pokoj?“ nechápal chrlič.

„Neříkej mi, že nevíš, co tam je?“

„Nevím, přísahám. Našel jsem tuto věž a zařídil si své malé útočiště. Soukromí, po němž jsem toužil. Věž je dole zazděná, to mi stačilo.“

„A kdo ti to soukromí zpestřoval?“ zalykal se Velan strachy, ale nedokázal být zticha.

Chrličova tvář potemněla, odstrčil ho stranou, za okamžik i on stál v oné místnosti. Pochopil rychle a srdce mu sevřela nevýslovná bolest, jakou nikdy nepocítil. Velan si myslí, že ho chtěl zde připoutat. Chtěl…

Když se vrátil, byl nemluvný, na mladíka se nepodíval. Ten ho sledoval a najednou si uvědomil, jak rychle uvěřil něčemu takovému, přestože před okamžikem byl přesvědčen, že ho Tenebris nezradí, nikdy mu neublíží. Než však mohl cokoliv říct, promluvil chrlič.

„Je nějaké místo, kam tě mohu donést, bezpečný úkryt pro tebe?“

„Není,“ zašeptal.

Muž k němu stál zády a z těch zad vyzařovala bolest, jež se zakusovala do Velanova srdce. Došel k němu, pohladil znaky táhnoucí se od zátylku přes páteř mezi křídly a níž, kam už nedohlédl. Bederní rouška zakrývala dobře, co nemělo být viděno.

„Odpusť mi, prosím, nevyháněj mě. Zklamal jsem tě, promiň mi. Není lehké, po tom všem, není lehké uvěřit. Když jsem to viděl, když mi došlo, k čemu to vše sloužilo. Zachránil jsi mne z vězení a já dostal strach. Tenebrisi, prosím, odpusť.“

Otočil se k němu čelem, tmavě zelené oči si ho měřily, už si myslel, že je pozdě. Tenebris ho pevně sevřel v náruči. Velanovi se zamotala hlava, přimkl se k němu, hlavu opřel o hruď, v níž divoce tlouklo Tenebrisovo srdce.

„Velane, přísahám, o té místnosti jsem nevěděl, nikdy bych ti neublížil, ani slovem ne. Prošel sis temným obdobím, vím. Nezlobím se, nemusíš se bát. To já měl strach, že už tu nebudeš moci zůstat, aniž bys trpěl. Všechno, co je mé, patří i tobě, už jsem ti to říkal. Zde jsi v bezpečí.“

Velan plakal, objímal Tenebrise, nechtěl se pustit. A tak se uložili spolu. Chrlič opravdu nutně potřeboval spát. Když usínal, Velan byl ještě v jeho náruči a byl tam, i když se probudil.

***

Oba cítili pouto, jež mezi nimi bylo. A zatímco Velan si ještě plně nepřipouštěl, co to znamená, Tenebris už věděl, že je ztracen. Vybavení věže doznalo značných změn. Káď a kamna pro vytopení místnosti i zahřátí vody pro koupel. Přibyl koberec, skříň a oblečení pro Velana. Ten měl tak všeho dostatek. Často se probudili stulení k sobě, mladík v mužově pevném objetí. Přes to všechno se jeden druhého jinak nedotkl. O to více spolu mluvili, vyjevili si všechny své myšlenky, minulost. Velan skoro nedýchal při Tenebrisově vyprávění.

Pak přišel den, kdy mu Tenebris oznámil, že se může vrátit domů. Nechápal slova, která k jeho uším dolehla. Cítil se doma tam, kde byl, ve věži. Velan se otočil zády, na lůžku už byl přichystán oděv, vhodný pro návrat. Beze spěchu se oblékl, otočil se čelem k chrličovi, jenž vyčkával.

„Chceš si něco vzít s sebou?“

Zavrtěl hlavou, věci opravdu nechtěl. To, co si přál, bylo zůstat, nutit ale Tenebrisovi svou přítomnost nechtěl. Za okamžik se octl v objetí silných paží, tiskl se k tomu, jenž ho nesl nocí. Poslouchal zvuk křídel, vnímal tlukot mužova srdce, a děsil se toho, co ho čeká. Snesl se s ním k temnému rohu jeho domu.

„Jdi domů, teď už jsi v bezpečí a můžeš být v klidu.“

Poslední pohled tmavě zelených očí a byl pryč. Velan se zachmuřeně, spíš posmutněle vlekl ke svému bytu. Bylo odemčeno, což ho překvapilo, ale nezastavilo, vešel. Spatřil neznámého muže, jak se po bytě prochází, jako by něco hledal. Jak mladíka zaslechl, zvedl k němu pohled.

„Pan Velan?“

„Ano.“

Muž mu předložil průkaz, tedy policista.

„Víte o tom, že se tu před časem stala vražda?“

Jen přikývl.

„Můžeme si o tom promluvit? Nejlépe tady, nerad bych vás hned vláčel na stanici.“

Poslušně se přesunul na židli, policista se uvelebil na gauči. Měřil si Velana zvídavým, měkkým pohledem.

„Zákon, na jehož základě váš otčím,“ malá pauza, „vás nabídl jako zboží, už neplatí. To jistě víte.“

Mladík na něho jen zmateně koukal. Policista si povzdechl.

„Dobře, tak vám to říkám já teď. Nemůžeme ho sice potrestat za něco, co udělal v době, kdy zákon platil, ale vaše peníze vám budou co nejdříve vyplaceny. Soudce…,“ Velan sebou trhnul. „Soudce vašemu otčímovi nařídil do konce tohoto týdne opustit město a vystavil zákaz se s vámi setkat. Můžete být v klidu. Navíc jak jistě… no prostě ti, kteří tu hrůzu uzákonili, nějak zmizeli. Nepodařilo se je vypátrat, a tak nějak to nikomu ani nevadí. Nevíme, co se stalo. Vy možná ano.“

„Já?“ udiveně zareagoval Velan.

„Chlapče, mluvím s tebou tady z jediného důvodu. V mém notesu, kam si zapisuji informace a své postřehy, se záhadně objevily odpovědi na všechny mé otázky. Jakmile vyšetřování drhlo, vyplul na povrch nějaký nový důkaz. Já jsem asi už dost starý ve tvých očích, ale hlupák nejsem. To, čím byl muž, který si tě u otčíma koupil na jednu noc, zabit, nebyl nůž ani dýka. I když ta, co se nakonec našla, by snad mohla být vražednou zbraní. Nové důkazy tak moc ukazovaly na jednoho zaprodance, co by za pár drobných zabil i svou matku, že to nikomu nepřišlo divné. Přišel tě okrást a připletl se, k čemu neměl. Ve rvačce tvého hosta zabil a ty jsi utekl. Je to děravý, ale prošlo to. Můj otec byl knihovník, miloval knihy, hlavně staré knihy, zakázané i okultní. Jedna se mi jako malému klukovi líbila. Obsahovala fantastické kresby a byla psána písmem chrličů. Je to velmi specifické písmo a já si na to vzpomněl,“ čekal.

„Nevím, o čem mluvíte,“ hlas se mu třásl, že to sám slyšel.

Policista se vědoucně usmál.

„Rozumím, jedno si ale pamatuj. Chrliči mají zakázáno vstupovat do světa lidí, a jestli to jeden z nich udělal, měl nějaký důvod. Přemýšlej o tom. A zítra prosím přijď na stanici s nějakou věrohodnou verzí toho, co jsem ti řekl,“ podával mu fotografii.

„Co…?“

„To je ten muž, co tě chtěl okrást a nakonec zabil tvého hosta. Měl bys vědět, jak vypadá.“

***

Tenebris Velana sledoval, jak při rozhovoru s policistou, tak i později. Ve stínu, aby nebyl viděn. Zaznamenal jeho pohledy, kdy ho na střechách vyhlížel. Nesmí se mu ukázat. Ty týdny, které s mladíkem prožil, to bude jeho tajemství a bolest, jak si s každým dnem víc a víc uvědomoval. Velan se nehnul z bytu, jako by se nic nezměnilo. Nejdřív jen bloumal, nespal, plakal, to Tenebrise trhalo na kusy. Sám rozdrtil kus zdi, jak krotil svou touhu k němu slétnout, obejmout ho, ukonejšit ve své náruči.

Náhle se zdál mladík plný energie, studoval staré knihy, hodně času trávil u počítače. Něco ho plně zaměstnávalo. A pak… zmizel. Tenebris prohledal celé město, jak jen bylo v jeho silách. Udělal všechno, ale nenašel ho. Pak se rozhodl navštívit toho policistu, třeba mu Velan něco řekl.

Stál u otevřeného okna, když zaslechl neobvyklý zvuk přicházející z pokoje s velkým francouzským oknem.

„Neotáčej se!“ ozvalo se mu za zády.

„To nemám v úmyslu,“ klidně odpověděl.

„Víš, kdo jsem?“

„Tuším to. I to, proč jsi tu. Zmizel, že? Nemůžeš ho najít.“

Silná paže, nelidsky silná, ho prudce otočila čelem k jeho hostu. Přestože mu před okamžikem zakázal na něho pohlédnout, teď ho sám propaloval očima.

„Co o tom víš?“ zuřil a bylo to znát z každého jeho pohybu.

Nedíval se na chrliče, jen do jeho očí.

„Před jedenácti lety jsem se zrovna tady, v tomhle pokoji, s manželkou pohádal. O hloupost, něco na co se už ani nepamatuju. Bylo to nedůležité, nepodstatné, ale já byl vzteklý, unavený z práce, ona taky. Řekli jsme si toho mnoho, nic z toho nebylo hezké. Ten večer jsme spali odděleně, ona v ložnici, já na gauči. Odešla brzo ráno do práce.“

„O čem to mluvíš?“ to už mu chrlič skoro drtil kost ruky.

„Ráno mě vzbudil telefon, kolega z dopravní policie se mi šetrně snažil sdělit, co se stalo. Porazilo ji auto, nehoda. Mladý kluk šlohnul auto otci a nevybral zatáčku. Několik lidí zranil, mou ženu zabil. Už jsem jí nemohl říct, že ji mám opravdu rád, miluju jí. Už nikdy jsem ji nespatřil, jak se usmívá nad knížkou, pohyb ruky, když si upravovala vlasy, nikdy už mě nepohladí po tváři a nepopřeje mi hezký den. Poslední slova, která jsem jí řekl, byla ve vzteku, při hádce,“ zaskučel bolestí.

Chrlič ho pustil. Muž se chytil za ruku, bolela strašně, přesto se na hosta pořád díval.

„Kde je Velan?“ dožadoval se onen muž odpovědi.

„To nevím, jen vím, že jestli k němu něco cítíš, měl bys mu to říct. Párkrát jsem ho navštívil, byl jako tělo bez duše. Prázdný, s oteklýma očima. Přemýšlej, kam mohl jít a proč. Pak ho najdeš,“ naléhal na něho.

„Nesmysl, já přece…“

Najednou si vybavil hřbet jedné knihy. Velanovo zaujetí, urputnost s jakou se k něčemu upínal. Beze slova vyskočil z okna a rozepjal křídla. Policista se za ním díval.

„Řekni mu, co cítíš, čím pro tebe je, nikdy nevíš, jestli to není poslední den, kdy máš takovou možnost,“ zašeptal muž, už jen pro sebe.

Pak došel do ložnice, kde ho čekala rozestlaná postel pro dva. Na Danielině půlce bylo vše tak, jako kdyby měla každou chvíli ulehnout. Na polštáři byla její vůně, její parfém, který tam on sám před hodinou rozprášil. Uložil se, zhasnul, zavřel oči a zašeptal:

„Dobrou noc, miluju tě.“

***

Tenebris klouzal očima po zamrzlé, bílé pláni. Musí tu být, musí, kam jinam by šel. Trvalo to déle, než čekal, a pak ho spatřil. V okamžiku byl u něho. Velan byl úplně ztuhlý, modré rty, na řasách namrzlé kapky. Chrlič řval, křičel svou bolest do bílého ticha. Vzal chlapce do náruče, přitiskl k sobě, letěl, jak nejrychleji mohl, zatímco mu chlad z Velanova těla způsoboval bolest. Jak musí trpět on. Jakmile se octli ve věži, uložil Velana na postel. Strhal z něho zmrzlé oblečení, zabalil do měkké kožešiny, znovu k sobě přitiskl a zakryl je oba křídly.

„Co tě to napadlo?“ šeptal.

Slíbával studené kapičky z očí, slané, zmrzlé slzy.

„Vrať se ke mně, lásko. Prosím,“ volal milého zpět.

Víčka se náhle zachvěla, Tenebris spatřil šedomodré oči. Velan chtěl něco říct.

„Ještě chvilku počkej, jsi celý promrzlý.“

„Chtěl jsem tě najít, napadlo mě jít sem,“ zaskřehotal.

„Ššššš, pomalu, nespěchej.“

„Neodejdeš,“ zaprosil.

„Ne, neodejdu,“ slíbil mu. Mladík ho pevně objal, zastudilo to, jako by držel kus ledu.

Přitáhl si další kožešinu, víc Velana zabalil. Ten položil hlavu na jeho hruď, spokojeně si oddechl, začal podřimovat.

„Nespi, neusínej mi.“

„Je mi pořád zima,“ skoro v polospánku zašeptal odpověď.

Začal chlapce hladit a třít, heboučká pokožka mu klouzala pod prsty. Snažil se zahřát promrzlé tělo, ale on sám byl spalován touhou. Zamručel a mladík v jeho náruči se zavrtěl. Tenebris pokračoval, své pocity se snažil co nejvíc krotit.

Drsné dlaně mu přejížděly po těle. Zahříval ho, Tenebris, ten co ho před časem opustil skoro beze slova. A teď ho drží v náruči, říká mu lásko. Na dotek možná ještě není zahřátý, ale uvnitř hořel. A nejasně cítil, že Tenebris taky. Teď už se nevzdá. Nejdřív se jen držel mohutné šíje, pak na temně černou kůži vtiskl polibek. Tenebris mu nebránil a mladík pokračoval, přiblížil se ke rtům. Tolikrát si představoval, jak může chutnat polibek černých rtů. Nikdy nikoho nepolíbil a teď, teď si nepřál nic jiného, než políbit Tenebrise. Bál se, moc se bál, že ta chvíle pomine, přitiskl své rty na Tenebrisovy.

Hebká kůže pod jeho rukama, tělo tisknoucí se na jeho, a pak dotek jemných rtů. Podvolil se Velanovi, odpověděl na polibek, strhl kožešiny, přitiskl nahé tělo na svoje. Cítil jeho rostoucí touhu, chtěl mu dát všechno, ale nezapomínal, ani na vteřinu nezapomínal, že je to Velanovo poprvé. Tenebris z hloubi svého srdce toužil, aby byl mladík šťastný, spokojený a v bezpečí. A pokud si zvolil jeho… mocně máchl svými křídly, většina svíček zhasla, jen několik mihotajících se plamínků dopadalo na nahého chlapce. Znovu křídla ovinul kolem nich, hltal očima každou křivku Velanova těla.

Křídla jim dopřála teplo, i skrze ně se v mechově zelených očích odrážely plameny svíček. Ty oči žhnuly, divoce, něžně, Velan se nedokázal pohnut. Tenebris se sklonil, pootevřenými rty a svým dechem probouzel jeho tělo. Neznámé pocity ho zaplavovaly jako vlny, horké, spalující. Tenebris nevynechal jediný kousek kůže, třel se o něho, pozvolna klesl k Velanovu mužství. Hladil, tiskl, olizoval důkaz jeho touhy, až ho objal svými rty. Velan nemohl dýchat, ve spáncích mu bouřila krev, když… prohnul se, zakňučel. Okamžitě byla Tenebrisova tvář u jeho. Jen pohledem se dožadoval chrlič ujištění.

„Ne… nepřestávej…,“ vyrážel slova mezi nádechy.

Tenebris se přisál svými rty na jeho, prst vnořený do horkého nitra, kde se vrátil k předchozí činnosti. Velan nebyl schopen ničeho, jen se zachytil Tenebrisovy šíje. Zhrublá kůže prstu klouzala po místě, o němž neměl mladík ani tušení. Jakmile muž opustil rty, vrátil se k původní činnosti ve Velanově klínu. Za okamžik vykřikl prohnutý v oblouku Tenebrisovo jméno a vyvrcholil do jeho úst. Ten spokojeně mručel a ještě chvilku se milencově touze věnoval.

„Tenebrisi…“

Objal Velana a až teď uvolnil plášť z křídel. Když je chtěl složit, natáhl chlapec ruku, prsty se jich dotknul.

„Jsou tak hebká a přitom pevná. Smím?“

Chrlič se nad ním nahrbil, křídla rozevřel. Chlapec sledoval drobné žilky, hladil je. Za Tenebrisovými zády se neklidně vlnil ocas se smrtelně nebezpečným hrotem. Neodolal, chytil a přitáhl si ho k sobě. Okamžitě zaznamenal změnu. Muž, jenž se nad ním tyčil, ztuhl. Velan se lekl, rychle ocas pustil.

„Odpusť,“ pokusil se omluvit.

„To nic, miláčku,“ líbnul ho na tvář, „je to jen velmi těžké, pro mne, ty ale můžeš cokoliv. Rozumíš?“

Jen mu přikývnul na souhlas a hlavou mu blesklo.

„Chtěl bych všechno,“ vůbec si neuvědomil, že to řekl nahlas.

„Velane?“

Tenebris se sklonil pro polibek, nejraději by se vnořil do mladíkova nitra. Pořád se ale snažil kontrolovat, nenechat se strhnout, neublížit. Jako by mu Velan četl myšlenky. Rozdělil jejich rty, ty své přiložil k chrličovu uchu: „Pomiluj mě.“

Tenebris vedl Velana dlouhou cestou, než se oba dočkali toho, po čem jejich těla a duše toužily.

***

Odpočívali, spát se jim nechtělo. Mladík bříšky prstů sledoval výstupky zvláštního tetování. Po hrudi, pevném břichu až k Tenebrisovu klínu. Linie pokračovala i na chrličův penis, i tady tetování bylo. Při těch dotycích si vzpomenul, jak je cítil uvnitř sebe. Olízl si rty, k lákavému kousku černého, svalnatého těla se přesunul celý. Zdálo se, že už jen na to začíná Tenebris reagovat. Velan se pořád dotýkal prsty, pak celou rukou, jazykem a rty. Netrvalo dlouho a tyčil se před ním v celé své kráse. To už Tenebris zrychleně dýchal, ale nehýbal se. Velan se na něho podíval. Chtěl něco, něco co znal sotva z knih a pár filmů. Vyšvihl se na něho obkročmo, zapřel se o mohutnou hruď. Chrlič zachytil jeho pohled, sevřel štíhlé boky, Velan začal pomalu klesat. Sténal, chvěl se, nebyla to bolest, jen slast. Cítil každý výstupek, žilku na údu, jenž se do něho nořil. Jakmile dosedl, přetočil ho Tenebris pod sebe. Mladík chňapl po jeho ocasu, zavrčení místo odpovědi.

„Neprovokuj.“

Jenže to přesně Velan chtěl. Hned se mu dostalo odpovědi. Tenebris z něho vystoupil skoro celý a pomalu, nekonečně pomalu se vracel. Chlapec stiskl ocas silněji. Další příraz byl prudký, vydechli oba ve stejnou vteřinu. Propleteni do sebe, Velan se skoro vznášel v náruči milence, který divoce přirážel a dobýval své území. Bylo to neskutečné, neskutečně krásné, nechtěl, aby to skončilo, a zároveň po tom toužil. Dočkal se. Na černou kůži Tenebrisova břicha dopadla celá dávka. Několik přírazů a chrlič se vzepjal v orgasmu. Velan ho uhranutě sledoval. Křídla se rozevřela, celé tělo napjaté, oči však upřené na něho. Sesul se do Velanovy náruče, dával pozor, aby ho nezranil.

Objal Tenebrise, tiskl k sobě. Muž se překulil na záda, Velan se tak octl v sevření silných paží.

„Tohle jsi přehnal!“

Chrlič vyskočil, rozepjal křídla a celým svým tělem Velana skryl. Ten tak jen slyšel vzteklý hlas příchozího, ale neviděl jeho majitele.

„To, že ses nás začal stranit, to jsem dokázal pochopit. Ale tohle? Porušuješ, kde co, jen pro…“

„Vol slova opatrně, velmi opatrně,“ Tenebris mluvil klidně, na neznámého to zapůsobilo až magicky.

„Jsi blázen, vždycky jsi byl…“

„Varuju tě! Už nejde jen o mě, tohle nenechám jen tak.“

Velan vykoukl, Tenebris ho bleskově stáhl do náruče, zakryl křídly, jen hlava mu vykukovala. To stačilo. Byl to taky chrlič, jiný. Menší než Tenebris, bez tetování, měl jinak stavěné tělo, ocas byl také ozbrojen, ale spíš jako pozůstatek zbraně.

„Tenebrisi, tohle není jenom tak. Měl jsi poslechnout, když to šlo.“

„Poslechnout? Tebe?“ zasmál se a pěkné to nebylo.

„To mě zajímá, o copak se to tu pokoušíš?“

Vstoupil mezi ně další chrlič, Velan si vůbec nevšiml, kdy přiletěl. Ještě sem někdo přiletí tím oknem a nebude tu za chvíli k hnutí, pomyslel si, opřel se o Tenebrise, ten ho pevněji objal.

„Ty se do toho nepleť,“ syčel první nezvaný host.

„A ty vypadni, vypadni odtud!“ přikázal mu nově příchozí.

„Ty…,“ v okamžení byl první nezvaný host pryč.

Druhý rozepjal křídla, byl jako Tenebrisova kopie. Kráčel k nim.

„Tenebrisi,“ povzdechl si, „vím, že když se rozhodneš, nic tě nezviklá. Ale…,“ pohlédl do Velanových očí, „člověk?“

„Ano,“ vydechl Tenebris a ještě pevněji mladíka sevřel. Velan už málem nemohl popadnout dech, ale cítil, že je uprostřed něčeho, do čeho nejde zasáhnout. Navíc se zdálo, že on je důvodem toho všeho. Snažil se porozumět.

„Nebudeš se už moci nikdy vrátit.“

„Myslíš, že to nevím?“

„Tenebrisi, ani po tom co…,“ znovu na Velana pohlédl, „umře.“ Dokončil: „Ani pak ne.“

„Už jsem si vybral svou cestu, nesejdu z ní,“ Tenebrisův hlas byl pevný, klidný.

Neznámý sklopil hlavu, nadechl se a pohlédl na ně dva znovu. Usmál se. V tom úsměvu bylo něco, co Velan nedokázal popsat.

„Podpořím tě,“ řekl Tenebrisovi a podal Velanovi ruku.

Křídla skýtající mu ochranu se rozevřela, mladík podanou ruku přijal. Byl nahý, držel ruku jiného chrliče ve své, nebo naopak on jeho. Něco se dělo, jen nevěděl co. Po nějaké době se ruce rozdělily. Ještě chvíli s nimi druhý chrlič setrval, beze slov. Než zmizel úplně, podal ruku i Tenebrisovi.

Osaměli, zůstali na místě nekonečně dlouho. Až se mladík k muži otočil, pohladil jeho tvář. Tenebris se sklonil pro polibek, u něhož nezůstalo.

***

Noc byla u konce, na lůžku spali do sebe propleteni Velan s Tenebrisem. Na mladíkově ruce se rýsovalo tetování. Černé pruhy ovíjely paži od zápěstí k lokti. Stejné obrazce měl i Tenebris. Chlapec se pevněji přitiskl k muži, jehož miloval a on miloval jeho.

„Velane, bylo to příliš rychle, neměl jsem dovolit, aby…“

Chlapec otevřel oči, vysoukal se tak, aby si s chrličem viděli do očí.

„Za co se omlouváš? Že mě miluješ? Nebo za to, že to teď vědí všichni tvého rodu? Nebo snad za to tetování, které jen tak mimochodem znamená, že patřím k tobě,“ pohladil Tenebrisovu ruku, „a ty ke mně?“

Tenebrisovi se tvář roztáhla v úsměvu. Skoro jako by se líně protáhl, ale u toho se přetočil a Velana uvěznil pod sebou. Nic neřekli, dívali se na sebe, slov nebylo potřeba.

Všemu, co je čeká, budou čelit spolu, bok po boku. Spojili své životy, svá srdce, láskou, věrností, oddaností i důvěrou. Byli spolu, na tom jediném záleželo.

*** konec ***