Bouře

Nick si nepamatoval, že by kdy předtím zažil tak hroznou bouři. Proudy vody se valily z temně zamračené oblohy, rachot hromu se střídal s elektrickými výboji blesků. Jel sotva krokem, protože i po vozovce tekly celé řeky vody. Stěrače ani při nejvyšším výkonu nestíhaly odvádět hučící proud z předního skla.

Takhle tady strávím věčnost, pomyslel si a zaplavila ho směs vzteku a smutku zároveň. Do háje. Cesta vedla mezi lány polí, nikde nebyla žádná stavba, žádný dům. Jako kdyby byl na celém světě úplně sám, vydaný na pospas bouři.

Najednou někde před sebou zahlédl světlo. Rychle se blížilo a Nick po chvíli rozeznal mezi rychlými kmity stěračů, že to není jedno světlo, ale dvě. Přední reflektory nějakého auta. Jede tedy dost rychle, pomyslel si. V takovémhle počasí to není dobrý nápad. Oblohu rozčísl další blesk a Nick uviděl, že přibližující se auto je náklaďák. A nezdálo se, že by chtěl zpomalit.

Nick dostal strach. Rozhodl se zastavit a počkat, až se ten blázen přežene kolem něho. Rozlehlo se mohutné zadunění hromu. Náklaďák už byl docela blízko, pokud se dalo soudit podle světel, když tu najednou… Čas jako kdyby se zpomalil. Nick užasle zíral, jak se v proudech vody reflektory najednou stočily směrem k němu. Smyk, napadlo ho, určitě v té rychlosti dostal na silnici smyk. Světla už byla těsně u něho, v jejich záři viděl stěrače svého auta, dvě tenké čáry, jak se vší silou snaží odhrnovat nekonečnou vodní záplavu. A pak ucítil náraz, uslyšel rachot zcela nepodobný rachotu hromu, a jako když stiskne vypínač, nastala najednou tma a vše se zahalilo do ticha.

***

Bouřka asi končí, hrom zní jen vzdáleně, pomyslel si Nick. A ani déšť už není slyšet… S trhnutím se probral. Něco bylo jinak, než si naposled pamatoval.

Zjistil, že leží v nějaké posteli. Vůbec to místo nepoznával. Kolem bylo šero, vlastně skoro tma, a v dálce slyšel zvuk odcházející bouře. Kde jsem se to vzal? Chtěl se posadit, ale něčí ruka ho lehce přidržela.

„Ležte. Musíte si odpočinout.“ Mužský hlas. Neznámý.

„Kde to jsem? Co se stalo?“ Díval se směrem, odkud hlas zazněl, ale v přítmí viděl jen nejasnou siluetu.

„U mě,“ ruka toho muže stále ležela Nickovi na rameni a lehce ho stiskla. „Našel jsem vás u cesty, vaše auto bylo v příkopu. Seděl jste uvnitř v bezvědomí.“

Nick si začal vzpomínat. Bouře, proudy vody, náklaďák, přibližující se světla, rána…

„Asi mě srazil ten šílenec, co jel v opačném směru a dostal smyk. Není divu, v té vrstvě vody na silnici…“

„Nikdo jiný tam nebyl, když jsem jel kolem.“

„Nejspíš ujel a mě tam nechal,“ Nick zavřel oči. Padla na něho taková únava, že se ani nedokázal naštvat.

***

Asi musel zase na pár hodin usnout, protože když se najednou prudce probral, kolem už bylo světlo. Dopadalo do neznámého pokoje velkým oknem. Slunce. Takže je nejenom den, ale i obloha bez mráčku. Bouře je pryč.

Rozhlížel se kolem sebe. Co je tohle za místo? Chtěl vstát, ale jen co se pohnul, hrozně ho rozbolela hlava. Zasténal a zavřel oči. Cítil, jak mu buší uvnitř hlavy a pod víčky ho pálí až k nevydržení.

„Už je vám lépe?“ Ten hlas. Stejný, jako včera v noci.

Nick nedokázal otevřít oči, bál se, že se bolest hlavy ještě zhorší.

„Jo, je to dobrý. Jen mě trochu bolí hlava.“

„Myslím, že víc než jen trochu. Máte úplně bílý obličej.“ V tom cizím hlase zazněla obava. A potom dodal: „Za chvíli přijde lékař.“

Nickovi se i přes bolesti v hlavě vyrojily zmatené myšlenky, jedna přes druhou. Lékař přijde sem? Jen tak na zavolání? Neměl bych být spíš v nemocnici? Jestliže mě ten člověk našel, proč nezavolal sanitku a místo toho vzal mě sem? A co policie? Přece se stala autonehoda…?

Přemohl se a otevřel oči, aby si neznámého prohlédl a na všechny ty záhady se zeptal. Ale hned první pohled na toho muže mu vyrazil dech. Protože byl… krásný? To se Nickovi zdálo jako slabý výraz. Byl nádherný, snad nejúžasnější muž, jakého kdy v životě viděl. Cítil, že mu buší srdce a překonává svým tlukotem dokonce i bolest hlavy.

„Já…,“ měl pocit, že nedokáže vytvořit rozumnou větu. A přitom by nerad vypadal jako hlupák. Ne před tímhle neznámým.

„Nemusíte mluvit, jestli je to pro vás obtížné,“ usmál se muž.

„Můžu vědět, kdo jste? Já jsem Nick,“ nezmohl se na nic lepšího.

Muž se usmál. „Jmenuju se Ruben. Těší mě, Nicku.“

„Mě taky,“ pokusil se Nick usmát v odpověď, ale měl pocit, že z toho vyšel jen škleb. Pak si však vzpomněl na své otázky.

„Poslyšte…“

„Klidně mi tykej,“ skočil mu Ruben do řeči, „jestli ovšem souhlasíš.“

„Jistě. Rád.“ Nick cítil, že tomuhle muži nedokáže odmítnout snad vůbec nic. „Jen se chci zeptat na pár věcí.“

„Poslouchám.“ Rubenův hlas zněl úplně klidně.

„Díky, že jsi mě tam nenechal, ale… Proč jsi mě vzal sem? Při té havárii jsem se zranil, nebylo lepší zavolat sanitku? Co kdyby to bylo něco vážného?“

Ruben se prudce nadechl, pak rychle zamrkal. „No, víš…“

Nicka najednou přepadla hrozná myšlenka. „Měl jsi snad s tou nehodou něco společného?“ Z té představy ho hlava začala bolet ještě víc. Kristepane. Jen ať to není pravda.

„Ne, to vůbec ne,“ Rubenův hlas zněl rozrušeně a na chvíli uhnul pohledem. „Jen… chci říct…“

„O co jde?“ Nick si uvědomil, že napětím skoro šeptá.

„Podívej, Nicku, vím, kdo tu nehodu zavinil. Nemohl jsem jít na policii, protože… Je to komplikované.“

Nick nevěřil vlastním uším. „Komplikované? Pro tebe možná, ale co já? Třeba se mě budeš chtít zbavit jako nežádoucího svědka, aby se nic neprovalilo?“ Zvedaly se v něm vlny hněvu a bolest hlavy opět zesílila.

Zase to prudké nadechnutí. Tentokrát Ruben pohledem neuhnul.

„Nicku, postarám se o tebe. Nic se ti nestane. Dostaneš tu nejlepší lékařskou péči, co budu schopný zajistit. A tvoje auto nechám opravit, takže všechno bude jako předtím. Jen prostě… O té nehodě nesmí nic vyjít najevo.“

Vida, auto. Na to si Nick doteď nevzpomněl. Hleděl mlčky na Rubena a cítil, jak mu jeho krása pomalu, ale jistě zatemňuje jakékoli rozumné uvažování. Vztek v něm pomalu ustupoval.

„Dobře. Jak myslíš.“ Opravdu tohle řekl? Vždyť právě pomáhá Rubenovi zakrýt zločin. Z neznámého důvodu ale cítil, že vůbec nemá výčitky svědomí.

Jak rychle zapomněl na nějaké zásady. Opravdu rychle.

Ruben se zářivě usmál. „Díky, Nicku.“

Mlčky přikývl.

***

Už týden bydlel v Rubenově domě, kam za ním chodil lékař. Byl velice schopný, a jak Nick předpokládal, určitě i drahý. Cítil, že léčba zabírá, byl na tom po zdravotní stránce dobře, bolesti hlavy ustoupily. Možná to byl jen otřes mozku a následky žádné mít nebude. To se ale Nick jen dohadoval, lékař byl poněkud odtažitý a během svých návštěv příliš nemluvil.

Pak si Nick všiml, že i jeho auto je zpátky, stálo jednoho dne ráno před Rubenovým domem, na první pohled nepoškozené. Nick ovšem tušil, že takové bude i doopravdy. Aby také ne. Bylo víc než jasné, že Ruben není zrovna chudý a dokáže ledacos zařídit. A nejen zakrýt následky autonehody.

Když tak nad tím přemýšlel, Rubena vlastně vídal jen málokdy. Byl celé dny pryč a někdy ho viděl jen krátce večer. Kdoví, co má za obchody, a kdoví, jestli je všechno legální. Ale možná bude lépe o tom moc neuvažovat. Koneckonců, tím, že přistoupil na Rubenův návrh, se tak trochu zapletl i do jeho záležitostí.

Ne že by mu to nějak zvlášť vadilo. Stačilo, aby se na něho Ruben jen usmál, a Nick se celý roztřásl a kolena se mu málem podlamovala. Musel si přiznat, že se mu Ruben více než líbí. Ten pocit každý den sílil a Nickovi se zdálo, že s tím musí něco udělat. Musí zkusit, jestli je na tom Ruben podobně.

Ovládla ho netrpělivost. Rozhodl se, že právě dnešní den je ten pravý, aby se věci trochu rozhýbaly.

Když se večer Ruben vrátil, Nick už na něho čekal. Seděl v rozlehlém obývacím pokoji na sedačce a sledoval přicházejícího muže přivřeným pohledem.

„Nicku, děje se něco?“ Ruben se před ním zastavil, v očích zmatený výraz.

Vypadá úžasně, pomyslel si Nick a pocítil kolem srdce zachvění.

„Ne,“ usmál se, jak nejzářivěji uměl, „jen bych chtěl, abys tu na chvíli seděl se mnou.“

Ruben se zatvářil překvapeně, ale udělal, o co ho Nick požádal. Sedl si vedle na pohovku a podíval se na Nicka s otázkou v očích.

„Víš, Rubene,“ Nick si k němu přisedl blíže, „chtěl jsem ti říct, že…“

Odmlčel se. Srdce mu bušilo, měl strach a byl nervózní. Možná jsem se moc unáhlil? Třeba z toho bude katastrofa. Ale na druhou stranu, bez odvahy to nejspíš nepůjde. A taky narůstající vzrušení začalo vítězit nad rozumem.

„Ano? Poslouchám tě.“ Ruben se zdál být celý napjatý.

„Líbíš se mi.“ Přímá výzva. Nick samou nervozitou těžce polkl. „Rád bych, abys mi dovolil… se tě dotknout.“

Ruben vypadal zaskočeně a chvíli to vypadalo, že se možná rozzlobil. Tak to aspoň Nickovi připadalo.

Chvíli bylo ticho. Oba na sebe hleděli a Nick čekal, jak Ruben zareaguje. Napětím skoro nedýchal.

Pak se najednou Ruben usmál, naklonil se k Nickovi a položil mu ruku na stehno.

„Až do této chvíle bych neřekl, že…,“ odmlčel se a ruku na Nickově stehně lehce stiskl. „Líbil ses mi hned na první pohled, ale nečekal jsem, že na tom budeme oba stejně.“

Dál už měl Nick pocit, že se vše odehrává jako ve zpomaleném filmu. Ruben ho chvíli propaloval pohledem, pak se k němu naklonil ještě víc a políbil ho. Bylo to jako elektrický výboj. Nick ho rukama prudce objal kolem krku a vrazil mu jazyk do vlhka pootevřených úst. Rubenova ruka přejela po stehně k Nickovu rozkroku a stiskla. Nick i přes látku kalhot cítil ty dlouhé nedočkavé prsty na svém tvrdém mužství.

„Pojďme do ložnice,“ zašeptal Rubenovi do úst.

Ruben vstal, chytil Nicka za ruku a táhl ho do zadní části domu, kde byla jeho ložnice. Zalitá vzdáleným světlem pouličních lamp přicházejícím okny vypadala neskutečně. Oba se na chvíli zarazili. Stáli proti sobě a zkoumali se navzájem pohledy. Jako kdyby si chtěli zapamatovat, jak ten druhý v tu chvíli vypadá.

Nickovi se najednou nechtělo nikam spěchat. „Dej mi ještě pusu,“ zašeptal.

Ruben k němu přistoupil a přitiskl své rty na jeho. Nejprve jen opatrný dotyk úst, lehké otírání jemné kůže toho druhého. Nick objal Rubena paží kolem pasu a přitáhl se k němu. Pak mu vlhký jazyk přejel přes spodní ret, zuby o sebe navzájem zazvonily a Nick slyšel sám sebe, jak nahlas sténá.

Ruka mu sjela na Rubenova bedra a přitiskla ho blíže, takže cítil, jak se rozkrokem otírá o jeho rozkrok. Dvě úplně ztvrdlé chlouby přejíždějící po sobě za látkou kalhot. To už začal sténat i Ruben a Nick skoro slyšel, jak mu do hlavy stoupá další horká vlna vášně. Vjel svým jazykem do Rubenových úst, vlhkých a horkých, pak rukou sjel dolů mezi jejich těla a dlaní hladil Rubena v rozkroku.

„Řekni mi, co bys rád,“ zachraptěl Nick. Zvedl hlavu a lehce olizoval Rubenovo ucho. Chtěl, aby si tenhle večer pamatoval. Aby byl nezapomenutelný.

Tichý smích. „Všechno. Chci všechno.“

Nick poodstoupil a zadíval se mu do očí. „Svlékni se.“

Ruben zvedl ruce a začal si rozepínat knoflíčky košile.

„Pomalu.“ Nick na něho upíral oči.

Díval se, jak knoflíčky jeden po druhém kloužou z dírek, jak odhalují bledou kůži pod košilí, kousek po kousku. Když košile nakonec lehce sklouzla na zem, přistoupil k Rubenovi a rukama se dotkl jeho hrudi. Prsty přejel po tmavých chloupcích, pak pomalu zamířil k vztyčeným bradavkám. Políbil Rubena pod rameno a dlaněmi pokračoval přes ploché břicho. Proužek chloupků pod jeho prsty ho navedl až k okraji kalhot.

„Teď si sundej kalhoty,“ pokračoval Nick. Obcházel Rubena dokola, díval se na svaly vlnící se na ramenou a pažích. Sledoval, jak si stahuje kalhoty přes dokonalý zadek, po pevných stehnech až ke kotníkům. 

Na nahého Rubena byl tak úžasný pohled, až Nick přestával dýchat.

„Ohni se,“ znělo to spíš jako zasípění, ale Ruben ho slyšel dobře. Podíval se přes rameno na Nicka, ušklíbl se a pak se pomaličku začal předklánět.

Pane bože, hučelo Nickovi v hlavě, to se nedá vydržet. Přistoupil k Rubenovi a rozkrokem ze začal otírat o rýhu mezi půlkama vystrčeného zadku. Jednou rukou ho chytil za bok a druhou přejížděl po zádech. Stačí tak málo, rozepnout poklopec a…

„Už tě někdo šukal?“ Oběma rukama hladil Rubenovy boky.

„Jo.“ Chraplavé šeptání.

„Líbilo se ti to?“

Chvíli bylo ticho. „Ano.“

„Narovnej se a otoč se ke mně.“ Nick poodstoupil.

Ruben se otočil a upřeně se díval Nickovi do očí. Penis měl úplně tvrdý a vztyčený.

Nick ho pohladil po břiše, prsty se dotýkal tmavých chloupků v rozkroku a pak rychle přejel sevřenou dlaní po celé délce Rubenova mužství.

Ruben zavřel oči a zasténal.

Nick pokračoval. Znovu přejel dlaní po celé délce, pak opatrně shrnul předkožku. V otvůrku na špičce se objevila průhledná kapka. Fascinovaně na ni zíral, pak ji bříškem palce opatrně rozetřel po jemné kůži žaludu.

„A co dále?“ Nick lehce hladil Rubenovi vztyčené mužství. „Mám pokračovat? Nebo chceš raději do pusy?“

Ruben zvedl ruku a přejel Nickovi po rtech. „Tak teda do pusy.“

Nick si klekl a opatrně ho vzal mezi rty. Vtahoval ho hluboko dovnitř, jazykem olizoval žalud, rukou hladil stažené koule. Slyšel, jak Ruben někde nad ním sténá a opatrně mu přiráží dovnitř. Bylo to tak skvělé, že…

Ruben od něho najednou odstoupil. „Sundej si kalhoty a klekni si na postel.“

Nick se na něho překvapeně zahleděl. Jak se celá situace najednou otočila, pomyslel si, ale poslechl. Sotva kalhoty spadly na zem, Ruben ho prudce stlačil na postel, až Nick vyhekl. Tohle od dosud povolného Rubena nečekal. Tedy ne že by se mu to nelíbilo…

Cítil, jak mu Rubenovy prsty projíždějí rýhu. Byly od něčeho vlhké, nejspíš si je stihl naslinit, napadlo Nicka. A pak jeden prst dovnitř do díry, k němu další a pak už do něho vjel nedočkavý penis.

„Rubene…“

Prudké přirážení. Ten se s tím teda nepáře, jde rovnou na věc, prolétlo Nickovi hlavou. Bolelo ho to, ale zdálo se, že Rubenovi je to jedno.

Pak byl najednou konec, Ruben do něho naposled přirazil, dlouze vydechl a… Nickovi se útrobami rozlilo jeho sperma. Ruben vzápětí chytil do dlaně Nickův penis a začal přejíždět nahoru a dolů. Ani to netrvalo dlouho a Nick svoje sperma vystříkal na postel.

Chvíli zůstali tak, Nick vkleče na posteli, Ruben zezadu v něm.

„Líbilo se ti to?“ Ruben z Nicka opatrně vystoupil.

Vlastně proč ne, sice doufal, že to potrvá déle, ale… „Jo, bylo to fajn.“ Otočil se a sedl si na postel.

„Rád si hraješ, že?“ Rubenovy prsty mu přejely přes pootevřené rty.

Mlčky přikývl.

„Slibuju, že příště na to půjdu pomalu,“ usmál se Ruben a lehce Nicka políbil. „Byl jsi skvělý.“

***

Bylo to tak, jak Ruben slíbil. Každý jejich další sex byl jako dlouhá hra, kdy se co nejpomaleji svlékali, hladili se po rozpálené kůži, přejížděli po penisech až téměř na hranu orgasmu. Nick miloval, když ho Ruben nakonec ojížděl a dával si přitom načas. Líbilo se mu cítit jeho mužství v sobě a ruku na penisu, nechat ho lízat bradavky, nebo si vzájemně vrážet jazyk do úst.

O tom, že by se Nick vrátil domů, nepadlo ani slovo. Spal s Rubenem v jedné posteli a užíval si jeho krásného domu. Připadal si jako ve snu.

Jednou se Ruben vrátil domů v zamlklé náladě. Nick se těšil, že si ten večer zase užijí, ale Rubenův výraz ho vyděsil.

„Stalo se něco?“

„Nicku, já…,“ Ruben se nedokázal Nickovi podívat do očí. Stál před ním a díval se někam mimo. „Potřebuju tvoji pomoc.“

Nickovi se moc neulevilo. „O co jde?“

„Víš, jak bych to řekl… Někomu něco dlužím.“ Ruben se odmlčel.

„Ale já moc peněz nemám, takže ti pomoct nemůžu, i když bych rád.“ Nickovo znepokojení ještě vzrostlo.

„Nejde o peníze.“ Najednou pohlédl Nickovi přímo do očí. „Oni chtějí, abys s nimi strávil jednu noc.“

Nick měl pocit, že asi špatně slyšel. „Cože?“

„Já vím, že je to hrozné, co po tobě žádám, ale oni jinak…“

„Rubene, to přece nemyslíš vážně? Děláš ze mě děvku!“ Cítil, že začíná zvedat hlas. Rostl v něm vztek.

„Nicku, prosím tě. Chápu, že se ti to nelíbí…“

„Nelíbí! To je ještě slabé slovo!“ Už křičel nahlas. „Ty ses úplně zbláznil!“

„Věř mi, že jsem to chtěl odmítnout, ale oni… Vyhrožují mi.“

„Tak ty ses do něčeho namočil a já to mám odskákat?!“ O Rubenových obchodech nic nevěděl, ale teď bylo jasné, že legální určitě nebudou.

Ruben na něho téměř prosebně hleděl. Už nic neříkal.

V Nickovi se najednou něco zlomilo. Sedl si na pohovku a hlavu složil do dlaní. Cítil, jak se mu oči plní slzami. A pak… Prázdno.

Zvedl hlavu a podíval se na Rubena, který před ním stál a upíral na něho své oči, ve tváři výraz neklidu. Krásné oči v ještě krásnější tváři.

„Promiň, Rubene, ale tohle nemůžu.“ Měl pocit, že ten muž proti němu je cizinec, kterého vidí poprvé v životě. Vstal a pomalu šel ke dveřím.

„Nicku…“

Neotočil se. Dokonce ani nezpomalil krok.

„Jdu pryč. Bylo to s tebou fajn, opravdu, ale tohle… Tohle jsi neměl dělat.“ Na Rubena už se nepodíval a vyšel z pokoje ven. Hlavně co nejrychleji odtud.

A to si ještě nedávno myslel, že by pro toho krásného muže udělal cokoli.

***

Odjel svým autem k sobě domů. V srdci cítil podivnou prázdnotu.

Bylo tak skvělé být s Rubenem. Ještě s nikým nic takového nezažil, a určitě to nebylo jen díky skvělému sexu. Proč se všechno muselo zvrtnout? Měl mě Ruben od začátku za někoho, komu může přikazovat? Kdo skočí, jak on pískne? Z koho může udělat součást kdovíjakých kšeftů?

Pravda, byla tady ta věc s bouračkou. Kdoví, o co tam šlo. Ruben byl nejspíš do něčeho namočený a obrátilo se to proti němu. Vlastně ani nevím, čím se živí, napadlo Nicka. Peněz měl evidentně dost, ale odkud pocházely? Nickdy se o to nezajímal. Proč by taky měl, koneckonců mu do toho nic nebylo.

Až dodnes. Proč mě Ruben zatáhl do svých kdovíjakých záležitostí? Sakra. Neměl jsem to s tou bouračkou jen tak nechat, vyčítal si Nick. Nebyl bych teď toho všeho taky součástí… To bych se ale nesměl dát tak lehce očarovat jeho krásou, trpce si vzápětí přiznal.

Stále dokola o tom přemýšlel. Jistě, Rubenovi by pomoc neodmítl, ale… Znovu se v něm ozval vztek. Ne pomoc tohohle typu. Dělat ze mě děvku, to tedy přehnal.

Ovšem cítil, že… Co vlastně? Proč měl uvnitř takový podivný neklid? A pak si to uvědomil a zaplavil ho smutek. Ruben mu chyběl. Chtěl ho vidět, chtěl ho cítit, slyšet jeho hlas. Být u něho, být s ním.

Všechno se v něm pralo, touha, smutek, zlost, vztek. Nevěděl, co s tím. Rubene, co jsi mi to provedl?

Celý týden čekal, jestli se mu Ruben neozve, ale nic. Telefon mlčel. Pak se odhodlal, že mu zavolá sám. Stálo ho to přemáhání, ale nakonec to udělal. K jeho překvapení byl Rubenův telefon nedostupný. Trochu ho to zneklidnilo, ale když i několik následujících dní byl výsledek stejný, rozhodl se.

Sedl do auta a jel k Rubenovu domu. Na příjezdové cestě nestál žádný vůz, a když Nick zazvonil, nikdo se neozval. Nikdo nepřišel otevřít. Možná bych měl zavolat policii, napadlo Nicka, ale pak si to rozmyslel. Není třeba hned myslet na nejhorší. Zkoušel znovu volat Rubenovi na telefon, ale ten byl stále hluchý.

Nick viděl, že u domu už nic nepořídí, a rozhodl se vrátit domů. Srdce mu celou cestu zběsile tlouklo. Uvědomil si, že má přece jen o Rubena strach. Co se mu stalo? Dojel na nějaké svoje obchody? Jen doufal, že se snad nakonec všechno uspokojivě vysvětlí.

Když se blížil ke dveřím svého domu, všiml si, že ze schránky trčí nějaký kus papíru. Netušil, co by to mohlo být, vytáhl ho téměř lhostejně ven a rozložil. Když však uviděl, co je uvnitř, málem přestal dýchat. Byla to stránka vytržená z novin a uprostřed zírala velká fotografie Rubena. Text u ní sděloval čtenářům, že… byl nalezen zastřelený.

Nickovi v naprostém šoku vypadl papír z rukou. Mrtvý. Ruben je mrtvý.

Nepřítomně hleděl na ten list novin ležící na zemi a oči se mu plnily slzami. Rubene…

Pak si všiml, že dole je něco připsáno tužkou. Třesoucí se rukou list zase zvedl.

„Škoda, žes odmítl si s náma užít.“

Zatmělo se mu před očima a cítil, jak se ho zmocňuje hrůza. Roztrhal papír na kousky a hodil na zem. Vběhl do svého bytu, práskl za sebou dveřmi a nekontrolovatelně se roztřásl.

Jako kdyby v něm něco prasklo. „Neeeee!“ Křičel a bylo mu jedno, kdo ho slyší. „Neeeeee…“ Pak se zhroutil na podlahu.

***

Stojím u okna ložnice a dívám se ven. Je noc a právě přichází bouře. Přes zataženou oblohu nejsou vidět hvězdy, zato blesky křižují jeden přes druhý a svým bledým světlem krátce ozařují temný pokoj. Do toho zaznívají hlasité údery hromu jako rány na obrovskou bicí soupravu. A teď se prudce spustil déšť. Jak vteřiny plynou, je čím dál silnější, provazce vody bičují sklo okna a stékají v nekonečné záplavě dolů.

Za takové noci přichází. Nevím, kudy se dostane dovnitř, prostě najednou stojí za mnou tady v pokoji. Nepromluví ani slovo, jen mě po vlasech pohladí jeho studené prsty. Pak sjedou na krk a pokračují přes ramena a záda. Jsem na to připravený, nemám nic na sobě. Chci cítit jeho chladné dlaně na své rozpálené kůži.

Leháme si oba do postele a já cítím, jak mi na kůži dopadají kapky vody z jeho mokrých vlasů. Ani já nemluvím. Nechávám ho, aby dělal, co se mu líbí. Pokaždé je to trochu jiné a pokaždé úžasné. Jeho ledové rty na mých, jeho jazyk propletený s mým. Studené prsty hladící bradavky, pak sjíždějící do rozkroku. To už na nic nečekám a nedočkavě roztahuju stehna od sebe. Někdy toho využije a vstoupí do mě, ale jindy mě nejdříve pomalu, co nejpomaleji hladí, až mám pocit, že se zblázním.

Když je po všem, přitiskneme se k sobě a usínáme. Poslední můj vjem je, že mě drží za ruku svou chladnou dlaní.

Ráno je pryč, budím se ve své posteli opuštěný. Někdy mám pocit, že jsem si ho vymyslel, že jeho přítomnost u mě je jen moje fantazie, krásná vidina zrozená z bolesti a hrůzy. Protože je přece mrtvý.

Proč je potom na polštáři ráno vlhká skvrna, jako kdyby tam spal někdo s mokrými vlasy?