Smrťounek

Můj brácha tvrdí, že mám hypertrofovaný sociální cítění a že je to úchylka. Já nevím, já si to nemyslím. Podle toho, co o mně říká brácha, bych asi musel dát celý kapesný a prachy za brigády na nějaký dobročinný fondy, což teda ne. Ale když někde můžu pomoct, tak proč ne?

Pravda je, že asi největší akce se mi ale povedla u nás na škole. Všechno to začalo hodně ošklivě. Jedna holka z nižšího ročníku měla autonehodu. Jela s rodičema a někdo to do nich napálil. Nevím, jestli měla pásy nebo ne, ale to je jedno. Skončila s přeraženou páteří a ochrnutejma nohama. Skoro všechny kantorky měly potřebu se k tomu nějak vyjádřit, což spočívalo v kázání o tom, jak máme být opatrní, jak snadno může dojít k tomu, že se z nás stane invalida a zničíme si celej život, chudák holka, invalida, nedokončí teď školu, invalidní důchod je malej…

To mě teda nás… rozčílilo. Proč by vochrnutý nohy měly bránit ve vzdělání? A taky jsem se ozval. Dostalo se mi soucitnýho pohledu, takovýho toho: jo, je milej, ale blbej… A vysvětlení, že jsme přece starší budova, že se k nám vozejčkář nedostane, dojede do haly a dál už jsou jen schody…

„To je ale špatně!“ vyletělo ze mě. „Dáša má právo dodělat školu. Může snad mít individuál, a když by bylo nutný, aby přišla do školy, tak jí můžeme s klukama vynést!“ Rozhlídnul jsem se. Ostatní mě sledovali s takovým pobaveným zaujetím, který nastane, když nachytáte nějakým způsobem kantora na švestkách. Jo, pomůžou mi, už kvůli tomu, že to bude taková trochu opozice. „A vůbec, snad by bylo možný udělat takou tu plošinu na schody pro invalidní vozík? Všechny instituce se teď snažej, aby byly bezbariérový, tak by škola mohla bejt taky!“

„Ehm, věřím, že za váš nespisovný jazyk může rozčilení. Ale všechno není tak snadné. Škola nemá mnoho peněz. Víte na kolik přijde pořízení nové interaktivní tabule? A počítačová učebna? A to jsou věci, které jsou pro vás všechny. Nemůžeme si dovolit pořizovat něco, z čeho bude profitovat jen jeden žák.“

„Omlouvám se. Ale, nechci teď malovat čerta na zeď, ona nemusí být sama. A zkusit na tu plošinu uspořádat sbírku, nebo zkusit oslovit nějaké podniky, které by to mohly sponzorovat, to by šlo, ne?“

Přeslazený úsměv: „Ano, to by možná šlo. Tak si to, Jakube, můžete vzít na starost, když projevujete takovou aktivitu.“

Nakoplo mě to. Huba plná soucitu, ale něco udělat…

Začal jsem zjišťovat, kolik může stát taková plošina. Na internetu jsem našel docela dost podniků, které je vyrábějí, jenže – cena je podle délky, sklonu a tak. Napíšete, co potřebujete, jak dlouhý a pak dostanete odhad.

Vydal jsem se do školy se skládacím metrem a po vyučování jsem chvíli počkal, až se chodba a schody uvolní, a vydal jsem se změřit dýlku.

„Copak to tu děláš, mladej?“

Školník.

„Dobrý den, pane Vráno, měřím, jak dlouhý jsou schody, kdybysme sem chtěli plošinu pro vozíčkáře,“ a vyklopil jsem mu, jak k tomu došlo.

„Jo, nápad dobrej, jen ty naše baby ti to zazděj. Musel bys k tomu přihodit ještě něco, z čeho by mohly mít prospěch. Třeba, že by na tom mohly vyvážet do patra balíky s knihama a sešitama. Ale na to maj stejně prváky. No, držím ti palce.“

Napsal jsem snad všem firmám, který ty plošiny a výtahy vyráběj. Některý neopověděly, od jiných přišla kalkulace. No, jestli se na tohle podaří sehnat prachy…

Udělal jsem prezentaci „Plošina pro Dášu“ a šel jsem s ní za ředitelkou. Trochu rozklepanej, ale byla vcelku milá: „Asi by bylo nejlepší, kdybyste to zítra předvedl o velké přestávce ve sborovně, ano?“

Tak jo. Ta prezentace byla krátká, bylo to jen předvedení nabídek a možností zřízení účtu, na kterej by šly prachy. Některý to zaujalo, držkovala snad jen profesorka Plecitá, která přišla o drbání nad kafem, a můj návrh prošel.

A vlastně to pak nebylo už tak těžký, protože jsme měli obrovskou kliku.

Přišla za mnou jedna holka z druháku a vypadlo z ní, že by to zasponzoroval její otec. Teda ne on, ale jeho firma. Celý, nebyla by třeba sbírka. Dárek z nebe. Málem nedopad, báby profesorský se pohádaly, protože jedna z podmínek byla, že u plošiny bude cedulka Sponzorováno firmou XY. Dlouhá hádka, že ve škole nemají bejt reklamy a jestli sponzorskej dar lze považovat za reklamu; tu diskuzi nakonec uťala ředitelka.

Takže Dášu s vozejkem jsme nemuseli vynášet nahoru tak dlouho.

A profesorka Plecitá napsala do místních novin oslavnej článek na naši školu, jak aktivitou profesorů a sponzorstvím firmy XY máme bezbariérový přístup a jak je to úžasná věc v integraci postižených.

Ale asi to nemyslela tak upřímně, protože jsem zaslech na chodbě kus řeči, kterou vedla s kolegyní: „…čert nám to byl dlužnej, teď se sem bude hlásit každej kripl, že jsme bezbariérový…“

Huba se mi roztáhla od ucha k uchu – není nad spisovný jazyk, že?

Celá záležitost trochu ztichla, když se mi ozval kamarád Kryštof. Kamarád od základky, ale na střední jsme šli každej jinam, ale kamarádíme se furt.

„Ahoj Kubo, měl bych něco pro tebe.“

„Nestraš. Už teď se bojim, co tě zas napadlo.“

„Hele, u nás na škole chtěj udělat nějakej debatní kulatej stůl o pomoci postiženejm a potřebnejm a tak, chtěj tam mít psychologa a nějaký lidi, co udělali nějakej projekt, tak jsem tě napráskal za tu vaši plošinu ve škole. Hele, naše škola by požádala tvoji, aby tě na to uvolnili z výuky, možná, že už tu žádost poslali, protože jsem řek, že to určitě vezmeš.“

„Ty nejsi Kryštof, ty seš Krysatof. Ty víš, jak nerad někde exhibuju, a uvrtáš mě do něčeho takovýho?“

„Nebudeš v tom sám, bude vás tam víc. A bude to v aule pro celou boudu, takže budeš mít možnost zkouknout, jestli tu máme hezký kluky.“

Jo, Kryštof to o mně ví. Občas si ze mě dělá srandu, jako asi teď, ale jinak je v pohodě. A když jsem se rozešel se svým prvním klukem (teda spíš on se mnou), tak mě dost podržel.

„Můžu z toho nějak vycouvat?“

„Myslím, že ne,“ ozvalo se trochu zlomyslně. „Hele, bude to sranda.“

„Tak o tom máme zřejmě každej jinou představu.“

Do školy mail se žádostí o uvolnění z vyučování přišel. Jedinej, kdo držkoval proti, byla prej Plecitá, ale ta držkuje vždycky, že jo.

No a jedno odpoledne jsem zašel s Kryštofem do jeho školy, aby mě představil učitelce, která celou akci pořádala a která ji měla moderovat. Působila docela sympaticky, byla rozhodně v obraze a vypadala hodně schopně.

A pak už přišel den D a já nacápal na místo. Dost mě znervóznělo, že jsem byl ze zúčastněných jasně nejmladší. Psycholog, představitelé nějakých neziskovek, všichni byli rozhodně o víc jak deset let starší.

V aule ještě učitelky naháněly studenty na místa, zaregistroval jsem jednu, jak pokřikovala: „Patriku, pojďte sem dopředu, tady je místo, neschovávejte se mi tam vzadu!“

Dopředu se přiloudal hubenej kluk v džínách a v triku bez rukávů, ale s kapucí, kterou měl staženou skoro přes celej obličej. To kdyby někdo měl v naší škole, tak na něj řve unisono půlka sboru něco o tom, co to je za chování. Složil se na židli a ještě trochu víc sklonil hlavu. Dost světlá kůže, ale na těch rukách celkem svaly. Všichni tam žvanili, ale on byl nějak jako zavřenej… na nikoho nekouk.

Pořádající učitelka nás rozesadila ke stolu, zklidnila aulu a spustila. Fakt byla docela dobrá a dokázala tu debatu kočírovat vcelku hladce a zvládla i psychologa, kterej měl zřejmě potřebu trochu se předvádět a všechny poučovat, a tak občas ostatním skákal do řeči.

Koukal jsem na toho kluka s kapucí. Skoro se nehnul, nereagoval. Jen v jednu chvíli trochu zvednul hlavu, takže mu byl vidět spodek obličeje – hodně ostře řezaná čelist, jo, to se mi vždycky líbilo…

Vcelku to odsejpalo a ta třičvrtěhodina i s dotazama docela utekla. Na mě byl jedinej dotaz – proč jsem vlastně tu akci s plošinou začal. Tak jsem řekl, že nemám rád, když se nad někým zlomí hůl a říká se, že něco nejde, a měl by bejt někdo, kdo to tak nenechá…

Diskuze skončila a všechno se to rozpouštělo, kantorka mi poděkovala, rozloučil jsem se a vylez na chodbu. Ohlídl jsem se. Ten kluk tam pořád seděl, jako když čeká, až budou všichni pryč. Zůstal jsem stát a sledoval ho. Pomalu se zvedl a se skloněnou hlavou šel ven. Zajímalo mě, jak vypadá…

Když vyšel na chodbu a šel okolo, tak jsem ho pozdravil: „Ahoj.“

„Trhni si, svatej pomahači,“ vrazil do mě ramenem a šel dál.

Po pár krocích trochu natočil hlavu, jako když si kontroluje, že za ním nejdu.

Teda co je tenhle kluk zač…

Večer mi brnknul Kryštof: „Hele, nebylo to tak špatný. Dokonce bych řek, že docela dobrý.“ Zasmál se: „A co ty, zaujal tě u nás někdo?“

„Víš, že jo? A to vlastně nevím, jak vypadá. Měl celou dobu na hlavě kapuci a koukal do země. Učitelka mu říkala Patriku.“

„Ty vole!“ vyjevil se Kryštof. „Smrťounek!“

„Cože?“ byl jsem zase nechápavej já.

„Smrťounek. Tak mu všichni říkaj, protože tak vypadá. Ale on se s nikým nebaví. Prej na začátku puberty se u něj projevila nějaká nemoc nebo vada a vypadaly mu všechny chlupy. Jako všechny. Takže nemá vlasy, obočí, řasy… Proto se schovává pod tou kapucí a kantorky mu to tolerujou. A ještě je dost světlej, takovej skoro albín. Ty vole, tos mě fakt teda překvapil. Hele, já vlastně ani nevím, jak on to má. U někoho to odhadneš, většina kluků kouká po holkách, u pár vidíš, že ty po holkách ne, ale Smrťounek asi nekouká po nikom…, čumí na zem. Možná, že je na mravence. Hele, ty začínáš mít rád výzvy, co? Plošina ve škole, Smrťounek…“

Poslal jsem ho do hajzlu.

Ale přemejšlel jsem. Fakt bych chtěl vědět, jak ten kluk vypadá.

Takže jsem Kryštofovi znovu zavolal.

„On chodí s tebou do třídy?“

„Kdo?“

„Ten Patrik.“

„Ne, Smrťounek chodí do áčka, proč?“

„Docela bych ho chtěl vidět…“

„No nazdar, ty vole. Jestli chceš, tak zejtra. Áčáci maj zejtra do čtyř, to bys stihnul. A on vždycky počká, až všichni vysmahnou, aby moh odejít sám, takže se možná i načekáš.“

Tak jo. Abych nečuměl před vratama školy, tak jsem stál stranou na kraji parku, kterej byl nedaleko školy.

Měl jsem pocit, že snad už museli odejít všichni, a říkal jsem si, že to vzdám, když se ze školy vyloudala postava s kapucí.

Odlepil jsem se a šel k němu: „Ahoj Patriku.“

Ztuhnul, úplně zmrznul. Trochu zvednul hlavu, aby mě viděl: „Svatej pomahač… co chceš?“

„Chtěl jsem tě prostě vidět. Na tý diskuzi jsi se nějak úplně lišil, tak jsem tě prostě chtěl vidět, protože jsi mi přišel zajímavej.“

„Kdo tě na mě nasadil? Naše třídní? Ta má pořád spoustu keců o tom, jak je každej člověk cennej hlavně uvnitř… Kráva.“

Zasmál jsem se: „Promiň. Nikdo mě na tebe nenasadil. Fakt jsem tě chtěl vidět, protože jsi mě zaujal a byl jsem na tebe zvědavej.“

Syčivý nadechnutí, párkrát sevřel a povolil pěsti, byl jako kotel, kterej každou chvíli vybuchne. Pak se najednou zklidnil, narovnal se, shodil dozadu kapuci a podíval se na mě: „Tak co, pane zvědavej, co vidíš?“

Byl fakt hodně bílej. Velký modrý oči, který si mě teď dost nenávistně měřily. Ta úžasně ostrá čelist. Ne, nevadilo mi, že nemá vlasy, řasy, obočí… Byl zajímavej. Moc se mi líbil.

„No, já vidím hezkýho kluka.“

Zavrtěl hlavou: „Jdi do prdele. Nestojim o nějaký pomáhání a nalejvání sebevědomí.“

„To není nalejvání sebevědomí, to je pravda.“

Zíral na mě a najednou dal hlavu na stranu a přimhouřil oči. Přeměřil si mě: „Hezkýho kluka, jo? Tak hezkýho, že bys mě vykouřil?“

Zůstal jsem civět. Možná mi i spadla brada.

Zavrtěl hlavou: „Táhni si po svejch…“ Nahodil na hlavu kapuci, udělal pár kroků a pak, jako by se bál, že půjdu za ním, se otočil a vrátil se do školy.

A já šel domů…

Večer jsem ležel v posteli a honily se mi hlavou myšlenky a vzpomínky.

Poprvé s mým prvním. Kouřil jsem ho, teda snažil jsem se. A dostal se mi na kořen jazyka chlup. Musím říct, že ten chlup na kořeni jazyka lechtal a dráždil k blití víc než celej pták v puse. Musel jsem přestat a jít se napít, abych ten chlup spláchnul. Bejvalej na mě koukal jako na exota, kterej uprostřed toho, když mu někdo šuká hubu, dostane žízeň. A moje vysvětlování, že chlup v hubě není příjemnej, to dost zkazilo erotickou atmosféru. Řek, že budeme pokračovat tam, kde chlup vadit nebude. Jo, nevadil, ale bylo to tenkrát dost bolestivý. Takže moje poprvý byl spíš trochu traumatizující zážitek.

Jaký by to asi bylo s Patrikem? Tam by chlup v hubě asi nehrozil… Usnul jsem a zdálo se mi o něm. Jak se na mě usmívá. Jak jde ke mně. Jak se políbíme. Jen ve chvíli, kdy se mi zdálo, že jsme u nás doma a začínáme se svlíkat, tak mi zazvonil budík. Mrcha jedna uřvaná.

Patrik mi nešel z hlavy ani při vyučování.

„Jakube! JAKUBE!“

Než mi došlo, že učitelka mluví na mě… Vstal jsem a zmateně se ozval: „Ano, prosím?“

„Vy jste nějak mimo, že nevnímáte, na co jsem se ptala. Jakube, nejste zamilovanej? Posaďte se a dávejte pozor.“

Nejste zamilovanej? Jo, já vlastně jsem zamilovanej… To není obyčejná zvědavost, ten kluk mi vlez do hlavy. Já ho chci zase vidět!

Ten den nám odpadla poslední hodina. Mazal jsem k Patrikově škole a doufal, že budu mít štěstí a že maj podobnej rozvrh, takže by moh končit nějak v době, kdy tam dorazím. A měl jsem kliku. Dav se zrovna valil ze dveří. Jasně, Patrik nechá odtéct hlavní proud a pak půjde zase sám.

Vyšel ze dveří a rozhlíd se. Když mě uviděl, tak to vypadalo, že se zase vrátí do školy.

„Počkej! Patriku, počkej!“

Běžel jsem k němu. Otočil se ke mně.

„Patriku? Chtěl jsem se zeptat, jestli ta tvoje včerejší nabídka pořád platí?“ vypadlo ze mě trochu zadejchaně.

Po tváři mu přeběh nejdřív zmatek, pak překvapení a nakonec se tam usadil úsměv. Teda, má fakt hezký zuby.

Přimhouřil oči: „Jo, platí…“

„Tak jo, beru,“ kývl jsem hlavou.

„A udělal bys to i na školních hajzlíkách?“ zeptal se se zlomyslným výrazem.

Zakejval jsem hlavou.

„Tak jdeme?“ Vykročil ke škole. Šel jsem za ním. Zastavil se a otočil ke mně: „Hele, ty bys to fakt udělal?! I tam?“

„Když je člověk zamilovanej, tak to neřeší.“

Měl úplně šokovanej výraz. Zavrtěl hlavou a bradou ukázal k parku. Došli jsme tam mlčky a posadili se na lavičku.

„Co to mělo bejt?“ podíval se na mě.

„Jen pravda. Jo, dokonce se mi o tobě už i zdá.“

Natáhl jsem ruce a opatrně mu stáhl kapuci: „Hele, tohle nepotřebuješ…“ Houby Smrťounek. Socha z alabastru. Nebo bílýho mramoru. Natáh jsem se a políbil ho. Když jsem se odtáhl, vypadal úplně zmateně. Ta druhá pusa, kterou jsme si dali, byla tak dravá, až nám o sebe cvakly zuby. Objal mě tak, až jsem byl jak ve svěráku. Jo, má fakt sílu.

„Myslím, že tady v parku za křovím by to šlo taky,“ navrhnul jsem.

Rozesmál se: „To o to tak stojíš?“

„Řek sis o to. A já ti chci dokázat, že pro tebe udělám, co ti na očích uvidim.“

„To je hezký,“ usmál se a přišla další pusa. „Ale zas tak kvaltovat na to nemusíme, ne?“

Počkalo to tejden a bylo to u Patrika doma. A bylo to… prostě zatím to nejlepší. Je úžasnej. Jedinečnej. Můj.

Za pár dní mi zavolal Kryštof: „Hele, ty sociální pracovníku, máš další zářez, co?“

„Cože?“ nechápal jsem.

„Smrťounek ve škole neměl kapuci na hlavě a tváří se dost sebevědomě. Tak bych řek, že za to můžeš ty, ne?“

„Neříkej mu Smrťounek, jinak ti rozbiju hubu, i když jseš skoro o hlavu větší. Jmenuje se Patrik, tak si to zapamatuj. I proto, že ho se mnou teď budeš vídat dost často, jo?“

Kryštof se zasmál: „Tak dobře, zapamatuju si to.“

Usmál jsem se. Tak Patrik si ve škole nenasadil kapuci. Bodejť, nepotřebuje jí. Nemá proč se schovávat. A já už se těším na zejtřek u něj. Nebude mít kapuci a vlastně ani nic jinýho. A já taky ne. A moc, fakt moc si to užijeme.