• Alianor
  • King of Deathtown
Stylromantika
Datum publikace11. 9. 2021
Počet zobrazení933×
Hodnocení4.52
Počet komentářů12

PHILIPPE

Jedenácté září, úterý, den jako každý jiný.

Vyhodil jsem přítele u jedné z budov World Trade Center, kde pracuje jako číšník, a ucpanou hlavní třídou jsem se snažil co nejlépe prokličkovat k nájezdu na Brooklynský most, abych nepřišel do své práce pozdě. Měl jsem zpoždění jako obvykle a jako obvykle každé ráno byla cesta v podstatě neprůjezdná. Už jsem se ani nestresoval a snažil se co nejrychleji projet a přitom uvažoval, jak svého přítele překvapím romantickou večeří. Byl zbrklý a většinou si data nepamatoval, a proto jsem věděl, že bude překvapený tím, co jsem naplánoval na naše desetileté výročí.

Najel jsem na Brooklynský most a v již uvolněném provozu jsem přejel přes East River.

Měl jsem zarezervovaný stůl v naší oblíbené restauraci a tam jsem jej chtěl také požádat o ruku.

Zní to jako klišé, vím, ale pochopte, že on si zaslouží tu největší romantiku.

Deset let byla dlouhá doba a věděl jsem o něm, že je to muž mého života. Zkontroloval jsem čas na palubovce a oddechl si, že i dnes to do práce stihnu včas. Bylo 7.45 – za patnáct minut do redakce dorazím. Sice na poslední chvíli, ale přece. Šéf na mě bude hrdý, vždycky mi říkával, že přijedu pozdě i na svou vlastní svatbu. Já jsem jen doufal, že tohle stihnu s předstihem, to raději budu vstávat ve čtyři ráno, než abych nechal Felixe čekat.

Konečně jsem zaparkoval před domem, kde měly sídlo naše noviny, a s vítězným úsměvem vplul přesně za minutu osm do kanceláře šéfa.

Ten jen hodil okem na nástěnné hodiny a pousmál se. Věděl jsem, že i kdybych přišel později, žádné scény by mi nedělal, ale byla to taková naše hra. Kromě toho jsme se vsadili o minulých Vánocích, že pokud budu chodit včas, dá mi v zimě na čtrnáct dní dovolenou, abych konečně po deseti letech mohl Felixe vzít na pořádnou lyžovačku do Rocky Mountains.

Bylo září a já jsem se mohl opozdit už jen třikrát.

„Zdravím, šéfe. Máte pro mě dneska něco?“ zeptal jsem se jako každé ráno. Měl jsem dost práce s jinými články, nicméně akce v terénu mě bavila mnohem více než sezení za stolem a přepisování rozhovorů a korektury.

„Nazdar Philippe, pamatuješ, jak jsem ti minulý týden říkal o Peterovi Nortonovi z NortonLifeLock?“

„Jo. Na toho jsem se připravil, vím, že jsme docela VIP, dává rozhovory tak zřídka, že je mi záhadou, jak jsi ho přesvědčil, že zrovna náš plátek bude mít tu čest…“

„Plátek? No dovol! Jsme seriózní noviny, které vydávají seriózní články, a proto nám na to kývl. Ale k věci. Včera večer mi volal, že se s tebou sejde dnes dopoledne. Takže si seber podklady a jeď za ním. Bude tě čekat o půl desáté ve své kanceláři v Jižní věži WTC v 77. patře.“

„Dobrá, jedu tam,“ pousmál jsem se. V tomto komplexu, dokonce v samotné Jižní věži, jen o pár pater výš pracuje můj Felinni. Rozhodl jsem se, že jakmile dodělám rozhovor, zajdu za ním na oběd a ještě jednou se ujistím, že si na večer nic nenaplánoval.

Vzal jsem do rukou telefon a chvíli před vytočením jeho čísla jsem zapřemýšlel, že bych ho překvapil. Pak jsem si ale uvědomil, že i on má obědovou přestávku a bylo by dobré si ji naplánovat společně. Měli jsme v poslední době na sebe tak málo času, že je třeba využít takovéto náhody a strávit pospolu pár společných chvil u oběda.

Vytočil jsem číslo, ale telefon nikdo nebral. Věděl jsem, že už může být na place, a tak když se ozvalo pípnutí hlasové schránky, nepoložil jsem to, jako bych to udělal jindy, ale rozhodl se mu nahrát vzkaz. Věděl jsem, že jednou za čas při volných chvílích telefon kontroluje a za dopoledne jej jistě aspoň jednou do ruky vezme a zprávu si přehraje.

„Salut garçon, mám dneska dopoledne práci v Jižní věži, po dvanácté hodině budu mít chvíli čas, tak jsem si říkal, že bychom společně zašli na oběd. Zkus si vyprosit od půl jedné přestávku, vyzvednu tě v práci. Miluji tě, mon amour.“

Věděl jsem, že Felixe, jakožto rodilého a zarputilého Newyorčana rozčiluju, když na něj mluvím francouzsky, ale sladká oslovení a slůvka lásky vyslovená mazlivou francouzštinou, ač z úst ten den dokonale ožralého Francouze, který se cítil v osmimilionovém městě absolutně ztracený, ho naprosto uchvátila. Místo toho, aby mi druhý den, když jsem se mu přišel omluvit do restaurace, dal pořádnou do nosu, pozval mě na rande. Neodmítl jsem, samozřejmě, byl bych sám proti sobě. Felix mě okouzlil na první pohled a dával jsem mu to ten večer pod vlivem nejméně dvou promile neotřele najevo.

Nyní po deseti letech jsem nejen téměř abstinent, ale také stále zamilovaný blázen, který ho při každé příležitosti častuje sladkými francouzskými přezdívkami, které on nepřestal zbožňovat stejně jako mě.

Uvědomil jsem si, že se za volantem přiblble usmívám a opravdu hodně se těším na poledne a setkání s ním, ačkoliv to ještě není ani hodina, co jsem se s ním rozloučil před Dvojčaty.

Věděl jsem, že mám čas, a tak jsem se beze stresu ploužil v zácpě a opájel se nejen pocitem, že za chvíli uvidím svou lásku, ale také adrenalinem, který mi neustále koloval v těle po zjištění, že rozhovor, na který jsem se téměř týden připravoval a o němž jsem si myslel, že se nikdy neuskuteční, nakonec proběhne. Soukromě, za zavřenými dveřmi, jen já, moje vlezlé otázky a Peter Norton, majitel jedné z největších společností zabývajících se tvorbou antivirových programů. To se snad ještě nikomu nepodařilo a absolutně netuším, čím si ho Johny – můj šéf, získal, a čím jsem si zasloužil to, že tento rozhovor přenechal mně. Teď mi to však bylo srdečně jedno.

Opět jsem jel po Brooklynském mostě, koutkem oka pozoroval dvě identické dominanty města, pískaje si s rádiem nějaký momentální hit, o kterém jsem nevěděl nic, ale byl tak profláknutý, že melodii jsem znal dokonale.

Zrovna jsem najel na Park Row a zkontroloval čas svítící na palubovce. Bylo přesně tři čtvrtě na devět a já jsem si s uspokojením uvědomil, že konečně, pokud se něco neočekávaného nestane, budu na místě schůzky včas, ne-li s předstihem.

V té chvíli se ozvala ohlušující rána, která byla nepřeslechnutelná i v uzavřeném autě, v němž hrálo rádio na plné pecky. Na chvíli jsem se zarazil a měl dojem, že se se mnou auto mírně zhouplo. První, co mě v ten moment napadlo, bylo zemětřesení.

Hloupost!

Dál jsem sledoval provoz, trochu ztuhlý tím, co jsem právě prožil, když jsem si všiml, že lidé jindy spěchající po chodnících se zastavují a jejich pohledy se upírají jedním směrem. I já jsem automaticky stočil pohled napravo a vyděšeně zíral, jak z jedné z věží stoupá neproniknutelný oblak dýmu.

O můj bože! Zastavilo se mi srdce, nohu jsem sešlápl z plynu a vyděšeně zíral na budovu.

Rychle jsem zajel do úzké uličky, kde jsem auto zaparkoval. S úlevou jsem si uvědomil, že výbuch se stal v Severní věži, tudíž byl Felix v pořádku. Tušil jsem, že v Jedničce musí panovat peklo, ale sobecky ve mně převládl novinář, sebral jsem z auta foťák a začal fotit. Celou dobu mně však šrotovalo hlavou, co se tam, sakra, mohlo stát!? Co tam mohlo vybuchnout, když to zdemolovalo nejméně pět pater?

„… to bylo letadlo, narazilo tam letadlo.“

Rozhlédl jsem se okolo a s dalšími vyděšenými lidmi se zadíval na zpravodajství CNN, které bylo puštěné v televizi v malém baru, u kterého jsem stál.

Chvíli jsem zíral na záběry, které jsem měl před sebou i v realitě, a četl titulky pod zpravodajstvím.

Zamrkal jsem překvapením… Letadlo?

Jak se ten pilot mohl takto splést? Je nádherně, žádné počasí ho nemohlo zmást…

Nechápal jsem, ale opět jsem vzal foťák do rukou, a začal fotit všechno okolo, co mi cit radil, že by mohlo být při reportáži použitelné. Nepředpokládal jsem, že by se po tomto se mnou chtěl pan Norton setkat a nevzrušeně dělat rozhovor, když o pár metrů dál hoří.

Měli by Jižní věž evakuovat, bylo vůbec bezpečné v ní zůstávat? Měl bych zavolat Felixovi, jestli je v pořádku… Měl by si vzít volno a vypadnout odtamtud – vážně to může být nebezpečné.

I přestože jsem pořád fotil, v mysli jsem mírně propadal panice.

Popadl jsem mobil a vytočil Felixovo číslo. Opět mi ho nezvedl, a tak jsem znovu využil hlasovou schránku a téměř rozkazovačně mu poručil, ať z budovy okamžitě zmizí. Bylo mi jedno, že by ho za tohle mohli vyhodit. Neměl jsem pochybnosti o tom, že on si dokáže najít práci vždycky, a i kdyby ne, dokázal bych nás uživit oba.

Na ulici začal být zmatek, ječení sirén bylo takřka nepřetržité, provoz zhoustl a na zem začal dopadat bílý popílek a občas i tady, dva bloky od zkázy, dopadl kus papíru.

I v tom neuvěřitelném hluku, který vládl všude okolo, jsem zaslechl, že mi zvoní telefon. Vytahoval jsem jej z bočnice saka a doufal, že je to Felix. Potřeboval jsem, aby mě ujistil, že je v pořádku a míří ven z věže.

Zklamaně jsem přijal hovor, byl to šéf.

„Ahoj Johny! Už o tom víš?“ vyjel jsem na něj hned. Věděl jsem, že to bude pecka a bude nadšený, že jsem byl u toho a mám hromadu fotek.

„Philippe! Philippe, strašně špatně tě slyším, asi blbne signál… Vím o tom, vysílá to každý kanál, už jsi tam?“

„Jo, jo jsem tady, fotím…“

Víc už jsem říct nestihl. V tu chvíli do mě narazil zběsile utíkající člověk a vyrazil mi mobil z ruky.

„Kreténe,“ zaječel jsem na něj a sbíral kusy mé Nokie z chodníku. Další ohlušující rána mi už nedovolila vložit baterii zpět do rozmláceného telefonu.

Jako ve snách jsem pozvedl zrak vzhůru a málem se mi podlomila kolena. Druhá věž byla v plamenech…

Felix!

 

FELIX

Přestože bylo brzy, alespoň na můj vkus čehosi na způsob opaku ranního ptáčete, bylo v ulicích snad věčně bdícího New Yorku víc lidí, než bych potřeboval. Dost dobře jsem nechápal, proč musí všichni zrovna dnes a zrovna tak brzy procházet tržnicí a nakupovat. A samozřejmě, vykupovat přesně to, co bych potřeboval já – to nejlevnější.

Já vím, já vím. Philippe sám mi nesčetněkrát opakoval, že bych neměl být tak zbrklý, jenže copak jsem to mohl ovládat? Ano, občas jsem se choval krapet nedospěle. Občas jsem byl jako dítě, občas jsem jednal dřív, než jsem přemýšlel, a kdyby to šlo, pravidelně bych vybíhal do práce dřív, než bych si nasadil hlavu. Ale vyrazit pracovně nakoupit a zapomenout si vzít nejen peníze, které mi na onen nákup šéf dal, ale ještě mobil, abych mu mohl zavolat a domluvit se na řešení tohoto problému, to se mi ještě nestalo.

Další můj geniální nápad přišel hned v momentě, kdy jsem si toto uvědomil. Hlavou mi tehdy blesklo – nebudu se pro to přece vracet. Nakoupím za své a pak si utracené peníze vezmu z těch, co mi šéf svěřil.

To bylo chytré. Ona genialita tohoto nápadu se ale zvolna vytratila při zjištění, že mám v peněžence ani ne dvacet dolarů. Stále jsem si ale stál za svým a na tržnici jsem zůstal, rozhodnut vybírat levnější věci.

Za to, co jsem zatím koupil, mě vyhodí, uvědomil jsem si nyní zoufale. Bylo toho málo a jedno z másel bylo dokonce prošlé. Když jsem se ale podíval na hodinky, zjistil jsem, že teď už se skutečně vrátit nemůžu, to už bych nákup nestihl. Kuchaři pravděpodobně už teď podupávali u svých pultíků a čekali na můj návrat.

Vrátil jsem se k malému služebnímu autu a nešetrně do něj mrskl poloprázdnou tašku. Zhruba pět sekund na to mi došlo, co jsem to zase udělal, a rychle jsem ji zvedl, bylo ale pozdě. Z banánů byla kaše a já pro jednou opět zalitoval a zabědoval nad svou neschopností přemýšlet dřív než tři sekundy po akci. Jistě, věděl jsem, co mi hrozí a jak mizerně na tom jsem, zničit to jediné, co se mi podařilo koupit správně, tomu ale rozhodně nepomohlo.

Vyhodil jsem lepkavou kaši do blízkého koše, zavřel auto a vydal se zpět k zelenině, kde už v ten moment stála dlouhá fronta. Ve žlutém košíku ležel poslední trs. Znal jsem své štěstí – mohl jsem jen odhadovat, že budu nucen vystát si dlouhou frontu, a nakonec jej koupí onen muž přešlapující přede mnou. Jinak to být ani nemohlo.

Povzdychl jsem si a zadíval se nahoru na bezmračné nebe. Pokud existuje něco, co mne dostane z téhle hloupé situace, bude to muset přijít z nebe, problesklo mi hlavou. V té chvíli jsem neměl sebemenší tušení, jak blízko pravdě vlastně jsem.

Můj odhad se pletl. Poslední trs banánů nekoupil muž přede mnou, ale žena před tímto mužem, a já se byl nucen otočit a vydat zpět k autu. Rozhlížel jsem se kolem, hledaje jiný stánek s banány, zrovna ony ale jako by se vypařily. Nikde nic. Jen lidé, ruch a jakýsi podivný kouř halící modré nebe…

To uvědomění mne vytrhlo z melancholie a já se zamračil. Někde hořelo a to v nejlidnatější části jednoho z nejobydlenějších měst nikdy nevěstilo nic dobrého. Co to mohlo být?

A v ten moment se to stalo. Na všech tabulích a televizích v okolí se objevil dobře známý reportér, z jehož hlasu bylo znát zděšení, šok a strach. Jediné, co jsem však postřehl, byla hořící budova po jeho boku, zděšený křik lidí a pálení ve vlastních očích.

Nekřičel jsem, vlastně jsem nedělal nic. Jen jsem tam stál, ústa nepatrně otevřená, a nedokázal jsem odtrhnout oči od toho výjevu, od budov, které mé město charakterizovaly. V New Yorku jsem se narodil, v něm jsem vyrůstal a v něm jsem žil celý svůj život. Do Dvojčat jsem chodil už jako dítě, protože v nich pracoval otec, a nakonec i jako dospělý. Byl to symbol mého města, byl jsem na ty budovy svým způsobem pyšný. Vždycky tu byly, vždycky na New York dohlížely a vždycky v nich byly stovky lidí. A teď najednou jedna z nich hořela.

V ten moment mi to došlo. Hořela, skutečně hořela. Srdce se mi sevřelo úzkostí při představě všech lidí v ní uvězněných, ale i vší práce, která teď lehla popelem. I když jsem si to v tu chvíli nepřiznal, vlastně jsem věděl, že není jak tento požár uhasit.

„Letadlo,” zaslechl jsem matně, a to mi stačilo. Pochopil jsem.

Lidé běhali kolem, telefonovali, zoufali si, panikařili, křičeli a mluvili. Mluvili o tom, že i druhá věž už je v plamenech. A já tam stál, nohy se mi třásly, jako by byly ze želé, a já věděl, že se mi co nevidět podlomí. Jen okrajově jsem zaregistroval slané slzy deroucí se do mých očí a nikdy v životě bych nezvládl popsat, z čeho vlastně pramenily. Jak jsem se v tu chvíli cítil.

Snad to bylo zoufalství, co mi sžíralo každou buňku těla. Tohle nebylo jako chvíli zpět, kdy jsem si svou vinou zničil jediné zdravé banány, tohle bylo tak bolavé, tak neuvěřitelně děsivé. Ano, to jsem cítil taky. Zděšení. Naprosté a nekontrolovatelné.

Všechno, co jsem celý život dělal, a nejen já, všechno to bylo pryč. Budovy, které jsem miloval a které tu vždy byly, najednou hořely. Bylo to taky jakési podivně hořké prozření, najednou jsem chápal, jak moc je všechno nestálé a jak rychle se může sebejistější věc, o kterou se celý život opíráme, rozpadnout v prach. Jak snadné je o vše přijít.

Bylo to jako sledovat člověka, kterého celý život obdivujeme pro jeho sílu, prohrát zápas. Vidět, že nic není stálé. Pochopit, jak je všechno zbytečné.

Tohle a mnohem víc myšlenek mi v jeden jediný okamžik proletělo hlavou a já cítil, jako bych se nemohl nadechnout. Jako bych stál v jedné z oněch budov a byl nucen dýchat hustý černý kouř. Symbol celého města, symbol mě samého hořel, hořel a hořel a mně se to opakovalo v hlavě jako jakási mantra. Dvojčata hořela. Ta slova ve mně znovu a znovu rozdmýchávala zoufalství a jedna ze slaných kapek se konečně dostala za mé řasy a sklouzla mi po tváři. V ten moment jsem nemohl nic, jen stát a s hrůzou v očích zírat do plamenů.

A v ten moment jsem si najednou uvědomil, jak těsně jsem unikl jisté smrti. Všichni moji kolegové i šéf v tu chvíli mohli být mrtví. A pokud ne, nebyli smrti daleko.

Prudce jsem se nadechl. Kdybych neodjel, bylo by po mně. Uhořel bych a už nikdy bych se neprošel po newyorských ulicích, už nikdy bych neviděl svou rodinu a hlavně svého Philippa…

Tušil jsem, že ještě jedno podobné uvědomění a mé srdce vypoví službu, už v ten moment se mi o něj totiž pokoušel infarkt. Panebože! Philippe tenhle záběr musel vidět a neměl tušení, že jsem v budově nebyl. A já věděl, jak moc by se o mě mohl bát, a tušil jsem také, že by mne mohl chtít jet hledat, a to jsem nemohl dopustit, teď ke Dvojčatům nesměl!

To, jak jsem se cítil právě v ten moment, pak bylo asi nejhorší. To zoufalství, kdy se pohled do plamenů kdesi v mé hlavě vystřídal s pohledem do Philippových láskyplných očí, a já jej tam najednou viděl, najednou jsem si ho tam dokázal živě představit, zoufalého a snažícího se o mou záchranu. A pak vbíhajícího do plamenů a… a…

Srdce mi vynechalo úder a já konečně odlepil nohy od země a vyběhl k nejbližší telefonní budce, vytáčeje jeho číslo. V krku jsem měl knedlík, vidění čím dál tím víc zamlženější a v hlavě se mi tvořily ty nejhrůznější scénáře. Před očima jsem viděl láskyplné šedé oči a hned na to děsivé rudé plameny, všude kolem byl zmatek a telefon kovově hlásal, že volaný uživatel je nedostupný.

 

PHILIPPE

Upřeně jsem zíral na hořící Jižní věž a zapomínal dýchat. Ostatně ono to ani nešlo, srdce odmítalo dál pumpovat krev a já jsem cítil, jak se mi podlamují nohy a tvoří černo před očima.

Umřel tam…

Měl jsem dobrý přehled, kde bylo přibližně jednaosmdesáté patro, v němž se nacházela restaurace, kde Felix pracoval. A zrovna z těch míst šlehaly ohromné plameny. Ani největší naivka by si netroufl doufat, že z těch pater se dokáže někdo dostat živý. A já jsem byl dost realista.

Ještě než mě skolily mdloby z nedostatku vzduchu, vyšel ze mě hlasitý vzlyk. Pohled jsem měl zamlžený záplavou slz, které se mi nekontrolovatelně draly z očí, ale stejně jsem ho měl neustále přilepený na hořící budovu.

Slyšel jsem, že na mě někdo mluví, ale nevnímal jsem slova, nedokázal jsem odpovědět. Ztráta toho nejbližšího, milovaného, toho, kdo pro mě byl vším a kdo mě udělal nejšťastnějším chlapem v New Yorku, mě nemilosrdně zbavovala zdravého rozumu i uvažování. Bál jsem se pohnout z místa a najednou mě osvítila jedna jediná myšlenka.

Třeba neumřel, třeba se někde ti lidé schovali a jsou tam uvěznění a nemohou ven, třeba potřebují pomoct. Musím… musím mu jít pomoct, musím za ním!

Najednou jsem ucítil příliv energie a naději. Hlavou mi bleskla myšlenka, že sednu do auta, ale když jsem si otřel oči a rozhlédl se okolo sebe, viděl jsem, že cesty jsou naprosto ucpané. I když jsem byl psychicky úplně v háji, měl jsem ještě natolik soudný rozum, abych věděl, že do pruhu pro Emergency najet zkrátka nesmím. A i tím neustále přijížděla další a další hasičská auta, záchranářské vozy a sanitky.

Rozběhl jsem se tedy. Plíce mě pálily nejen rychlým během, ale také všudypřítomným drobným bílým popílkem, který se snášel k zemi. Viděl jsem okolo sebe letící drobné trosky a neuvěřitelné množství papírů, které se snášely ladně z nebe.

Byl jsem už nedaleko od jednoho z vchodů Jižní věže a musel jsem se prodírat davem, který mě strhával na druhou stranu. Na rozdíl ode mě všichni chtěli ven – pryč od té hrůzy, žhnoucích plamenů a dusivého kouře.

Já ale musel dovnitř. Musel jsem ho zachránit, jestli ještě žil. Panikařící dav mě však neustále strhával zpět. Zaléhalo mi v uších z hluku a ječících sirén i lidí. Utíkali, plakali, byli vyděšení, špinaví od prachu i krve, zranění…

Klepal jsem se hrůzou, ale adrenalin a strach o Felixe mě nutil jít dál. Zdravý rozum už dávno nefungoval a ovládal mě pouze strach.

Pár metrů před vchodem mě ale zastavil jeden z hasičů.

„Pane! Dovnitř nemůžete!“

„Ale já tam musím! Je tam můj přítel, já musím za ním!“ vytrhl jsem se z jeho sevření.

„Klid, klid, nebojte se, zachráníme ho, vy tam ale nemůžete, je tam kouř a spousta prachu, nedá se tam bez masek dýchat, nijak byste mu nepomohl, kdybyste se tam udusil. Také už je možná venku… Do třicátého patra jsou už všichni evakuovaní. Ve kterém byl on?“ hulákal na mě hasič, abych jej slyšel.

„V osmdesátém prvním…“ hlesl jsem a on spíš než by mě slyšel, dokonale odezíral. Podíval se na mě soucitně a položil mi ruku na rameno.

„Je mi to líto…“

Nemusel ani mluvit dál, pochopil jsem, co tím chtěl říct, vlastně jsem to věděl celou dobu.

Otočil jsem se, sedl si na patník o kousek dál a nechával na sebe dopadat bílý popel. Říkal jsem si, že třeba jedno to bílé smítko je i z Felixe, že si ho donesu domů…

Hasič opět došel za mnou a dal mi napít z lahve. Netušil jsem, jak sucho v ústech mám a lačně jsem si lokl.

„Běžte domů… Třeba se váš přítel dostal ven a teď vás hledá, stejně jako vy jeho. Tady zůstat nemůžete. Není vyloučeno, že se nakonec budovy zřítí. Nikdo by tu neměl zůstávat déle než nezbytně dlouhou dobu.“

Měl pravdu, tady se ničeho nedočkám a naděje, ač mizivá, že to Felix přežil a že mě čeká doma… kam jinam by teď šel? Možná k nám do redakce. Měl bych zavolat Johnymu…

Vylovil jsem z kapsy telefon, baterii i zadní kryt a roztřesenou rukou jsem se ho snažil zkompletovat. Věděl jsem, že je displej rozbitý, ale to ještě neznamenalo, že nebude fungovat. Důležitá čísla jsem znal zpaměti.

Jenže ani odolná Nokia pád na tvrdý beton nevydržela. Vrazil jsem ji zpátky do kapsy a rozhodl se najít budku. Jsou přece v New Yorku na každém rohu. Některá z nich snad musí být v provozu.

Byl jsem zesláblý stresem i během, ale vnořil jsem se do davu utíkajícího od věže a nechal se jím unášet. Přesto všechno jsem se stíhal dívat okolo, neuvidím-li telefonní budku. Jednu jsem zahlédl na konci ulice. Stálo a čekalo u ní pár lidí potřebujících si také zavolat, ale snažil jsem se být trpělivý.

Sedl jsem si vedle na patník a úpěnlivě si střežil své místo v řadě. Ruce se mi klepaly, když jsem z kalhot tahal drobné. Pár mi jich z rukou vypadlo, ale nechal jsem je ležet, věděl jsem, že na pár telefonátů mám dost.

Konečně! Konečně vypadl i ten chlap, který postával nervózně přede mnou, a já se mohl schovat do soukromí kabinky. Vhodil jsem mince a vyděšeně civěl na číselník.

Přece jsem nemohl zapomenout číslo na Felixe? Promnul jsem si špinavou rukou tvář a zavřel oči. Přes černo zavřených víček mi číslo naskočilo a já jej okamžitě začal vyťukávat, abych ho náhodou zase nezapomněl.

Zvuk oznamující zvonění na druhé straně se však neozval.

»Volané číslo je momentálně nedostupné. Prosím, zkuste to později.«

Zoufale jsem telefon mrštil na vidlici a nechal opět pár slz skanout. Ještě před několika desítkami minut jsem mu nahrával zprávu, ten telefon vyzváněl, fungoval… Felix nikdy bez svého telefonu neodchází, vždy ho má někde poblíž. I v práci ho má jen v šatně. A to ještě zřídka. Spíš položený pod barem s vypnutým zvoněním. A teď je nedostupný!

Ano, ještě byla možnost, že se mu vybil, ale ta byla mizivá. Za těch deset let, co jsme spolu, se mu opravdu vybil tak možná dvakrát. Pamatoval jsem si, že jej dneska ráno, když jsme vstávali, bral z nabíječky.

Uvědomil jsem si, že jen stojím a za mnou čekají lidé, kteří také potřebují volat a dávali mi to hlasitě najevo bušením na sklo budky.

Vzpamatoval jsem se a rychle vylovil z paměti i číslo na Johnyho.

Obsazeno.

Semknul jsem opět k sobě víčka a vzpomněl si na číslo své dlouholeté parťačky Petry. Jenže i u té se mi ze sluchátka ozval zvuk obsazeného telefonu.

Zkusil jsem ještě jednou Johnyho. Poté už bušení na bytelné sklo budky bylo natolik vážné, že jsem se bál, že ho ten chlap rozbije, a tak jsem mu ji raději přenechal. Stejně to nemělo cenu. Kolik štěstí bych musel posbírat, abych se trefil do času, kdy do jedněch z nejznámějších brooklynských novin v takovouto chvíli nebude nikdo volat?

Kolik štěstí bych já musel mít, abych našel Felixe doma, spokojeného, vařícího večeři a usmívajícího se na mě s tím, že měl přece jen štěstí a z Dvojčete unikl a nic se mu nestalo?

Ne, tušil jsem, že jsem si své štěstí vybral za těch deset let, kdy jsme byli spolu šťastní a spokojení… A dneškem došlo…

Mělo mě napadnout, když jsem měl život jako z románu, že jednou ta pohádka musí skončit, život není červená knihovna, život je svině, která nikomu nic nedá zadarmo, a já už jsem žil na dluh…

Měl bych zajet domů, a pokud ho tam nenajdu, tak zpátky do práce. I Johny už o mě možná bude mít strach, nepochyboval jsem, že se mi pokouší dovolat.

Zmateně jsem se zadíval okolo sebe, všude vládl chaos a já na chvíli musel zapřemýšlet, kde jsem vlastně nechal auto. Po uvědomění jsem se rychle otočil a prudce narazil do drobné blondýnky, která měla v očích slzy. Blesklo mi hlavou, že v těchto momentech nejsou slzy nic neobvyklého. Všude okolo lidé plakali, byli vyděšení, utíkali nebo bloudili a hledali své blízké, kolegy, kamarády, někoho z rodiny.

Také jsem hledal, pořád doufal, že se stal zázrak…

Naše oči se střetly a stejně jako já v jejích i ona v mých viděla žal a beznaděj. Nemohl jsem násobit svou bolest, rychle se omluvil a spěchal ke svému autu.

Po chvíli už jsem mířil k mostu, když se pode mnou znovu země otřásla. Nechtěl jsem se dívat, co se stalo, nechtěl jsem vidět další hrůzu, ačkoliv mi blesklo hlavou, že už nic tak vysokého, aby do toho mohli ti hajzli navést letadlo, za mnou není. Přesto jsem se ohlédl a viděl, jak se Jižní věž hroutí k zemi a zvedá se obrovská vlna prachu a kouře.

Sešlápl jsem plyn až k podlaze, věděl jsem, že se musím rychle dostat co nejdále, protože za chvíli okolo WTC a okolí bude vládnout neproniknutelná tma plná nedýchatelného prachu.

Pustil jsem si rádio s pocitem, že se třeba něco dozvím…, že mi tam sdělí, že dokázali věže evakuovat… Cokoliv, co by mě ujistilo, že to třeba Felix zvládl a je někde v bezpečí.

Jakmile se dostanu do práce, musím zkusit i nemocnici, také jsem mohl zavolat domů na pevnou linku…

Vyčítal jsem si, že mě toto nenapadlo dříve.

Teď už jsem však nikde zastavovat nechtěl. Nebylo to tu bezpečné a za chvíli budu v redakci, kde budu mít nejen přístup k telefonu, ale také nejspíš mnohem více informací, které mi zoufale chybí.

U nájezdu na Brooklynský most byla zácpa, a tak jsem trpělivě čekal. Jinou možnost jsem ani neměl. Nemělo smysl nadávat, rozčilovat se… jen trpělivě sedět a čekat. Jednou se ta kolona pohne…

Vytáhl jsem z palubovky fotku, kterou mi tam kdysi Felix nechal s tím, že kdyby mi někdy bylo smutno, ať ji mám při ruce. Tak teď nastala ta pravá chvíle.

Zíral jsem na hnědovlasého vysmátého mladíka s nejkrásnějšíma očima na světě. Ty moje se opět zalily slzami.

Pořád je naděje! Ještě mi nikdo nepřišel oznámit, že je mrtvý…

„Pane!“

Otočil jsem se a zahlédl skrz zaprášené sklo muže v policejním. Stáhl jsem okénko a zadíval se do jeho unavených očí.

„Pane, musíte svůj vůz otočit, most je uzavřený…“

„Ale já se musím dostat do Brooklynu, musím do práce a domů, možná mě tam čeká můj přítel, já o něm nic nevím, nemám telefon, abych se s ním spojil. Já tam musím…“

„Je mi to líto, Ministerstvo obrany přikázalo neprodyšně uzavřít všechny mosty i tunely vedoucí z Manhattanu, nemohu vám nijak pomoci. Netuším, jak dlouho tato uzávěra potrvá, doporučoval bych navštívit Červený kříž. Ošetří vám rány a můžete si odtamtud zavolat. Jakmile budou mosty otevřeny, oni to budou vědět nejdříve.“

Ošetří rány? Nebyl jsem si vědomý, že bych byl zraněný. Zadíval jsem se na své oblečení, jež bývalo kdysi luxusním oblekem. Bylo od krve, roztržené a špinavé.

Ta krev ale nebyla moje! Nebo ano?

 

FELIX

Nespočítal bych, kolikrát mi ten den prolétla hlavou jedna a ta samá jednoduchá myšlenka – ať už se stane cokoli, pokud si večer budu smět lehnout do Philippovy náruče, políbit ho a obejmout, nadechnout se jeho vůně a poslouchat tep jeho srdce, budu nejšťastnějším člověkem na planetě. Nic dalšího najednou nebylo důležité, jen jsem ho chtěl držet…

Nakonec mi došly všechny drobné mince, které jsem, přiznávám, do posledního centu nastrkal do automatu, přestože to evidentně nemělo smysl a tušil jsem, že pokud se s Philippem ještě setkám, nadšený ze mě nebude, v ten moment mi to ovšem bylo jedno. Prudce jsem zavřel dvířka budky a vylezl ven, pohled mi ale padl na vyděšené oči televizního reportéra, plameny, stín, k mým uším dolehl další a další zděšený křik a já bych přísahal, že mi už nadosmrti bude znít v hlavě. Už nikdy jsem nezjistil, nakolik byl cizí a nakolik můj vlastní, vím jen, že mi srdce v krku bránilo dýchat a působilo jako obrovský knedlík, jež mi znovu a znovu vháněl slzy do očí. Věž, v níž jsem pracoval, lidé, co tam nepochybně zůstali, to všechno bylo v troskách. Spadlo to, zničilo se to. Hasiči snažící se o záchranu mých blízkých, ale i oni samotní.

V životě jsem nezažil horší pocit než v ten moment. Ten, kdy jsem jen stál a zíral na plameny šlehající z trosek mé celoživotní snahy, plameny, v nichž se nepochybně skrývala mrtvá těla, a mohl jsem jen doufat, že všichni mí přátelé, ale i pouze známí, zemřeli hned a bezbolestně. Ta veselá tmavooká servírka, která se vždycky na každého usmívala a nosila nám čokoládu, milý blonďák, který by nikdy nikomu nelhal. Milý vstřícný pár, rodiče malých dětí. Ty všechny jsem znal, každé ráno jsem je potkával a oni se mě ptali, jak se má můj šedoočko a jestli už plánujeme svatbu. A já jim slíbil, že až bude, budou tam stát…

Z hrdla se mi vydral vzlyk a hned po něm další a další. Tihle všichni byli mrtví, možná na místě a možná teprve teď. Se všemi jsem se bavil, všichni byli tak milí a hodní. A teď už nebyli. A po spoustě z nich zbyly děti, někdy starší a někdy úplně maličké. V hlavě se mi vybavily hnědé oči pětileté dcery jedné z mých kamarádek. Věděl jsem, že ji vychovávala sama, ta dívka neměla žádné další příbuzné. Jen mámu. A o tu nyní přišla.

Bylo to, jako by se mi kolem hrudi svíraly těžké železné kruhy. Nejen děti, i partneři a partnerky po těch všech, i po mnohých dalších, zůstali. Lásky, které je milovaly nade vše. Rodiny, matky a otcové. Sestry a bratři. Přátelé.

Konečně jsem od onoho hrůzného výjevu odtrhl oči a pevně jsem sevřel oční víčka. Stále jsem měl Philippa, svého Philippa. On tam nebyl. On přežil.

Jenže viděl tohle. Musel si myslet, že jsem mrtvý, blesklo mi hlavou a já vytřeštil zděšené oči kamsi před sebe.

Panebože.

Teď už nebylo pochyb, kdybych na tom patře stál, nemohl bych přežít. Jak moc to Philippa muselo zasáhnout?

Rozběhl jsem se k autu a spěšně nastartoval. K mému štěstí nedělalo problémy, jak mívalo občas zvykem, a vyrazilo snad až přílišnou rychlostí vpřed. Ano, měl jsem dávat větší pozor, věděl jsem, že jedu jako barbar, jenže já musel za ním! Musel jsem se mu ukázat, říct mu, že jsem naživu! Na rozdíl od všech, které jsem měl tak rád…

Do očí se mi natlačily další slzy, jež jsem spěšně setřel. To už se přede mnou konečně objevila dobře známá budova, v níž můj přítel po léta pracoval.

Kolikrát mne sem vedl, kolikrát mi to tu ukazoval?

Pamatoval jsem si, jak mne jednou zavedl do své kanceláře, posadil na stůl a políbil tak vášnivě, až se mi zatočila hlava. A pak mi slíbil, že o mně jednou napíše nejhezčí článek, že popíše každý kousek mého těla, který mu dovolím spatřit, pohladit a políbit. Bože, pamatoval jsem si také, jak si mě pak vzal, jak jsem jej cítil snad všude a jak se tak nádherně, a přitom naprosto hříšně, usmál. Jak mi, mizera, pak začal popisovat snad vše, co mi slíbil, tou krásně mazlivou, a přitom naprosto nepochopitelnou francouzštinou, a jak se smál, když jsem nafoukl tváře a pokusil se zpražit ho pohledem.

Vběhl jsem dovnitř a zaplavil mne hluk a ruch. Jen pár lidí si mne všimlo, nikdo se ale nemohl odpoutat od svého stolu, telefonu a klávesnice. Philippa jsem ale neviděl.

Naprosto nevychovaně a krapet zbrkle, jak už ke mně patřilo, jsem vrazil do kanceláře Philippa a jeho šéfa. Ten na mě hodil překvapený pohled, na drátě měl ovšem jakéhosi muže, a tak dál vedl rozhovor. Nakonec telefon položil.

„Felixi, co tu děláte? Myslel jsem… tedy, obávali jsme se, že už…,” nadhodil a v jeho tváři se odrazila bolest. A já pochopil nejen význam jeho slov, chápal jsem i jakýsi temný stín v chladných modrých očích. Vysoký blonďák mi nikdy nepřipadal nesympatický, vlastně jsem vždy byl rád, že byl Philippovým šéfem právě on. Být na tom křesle kdokoli jiný, můj přítel už mohl být bez práce, kdyby ve svém oboru nebyl tak dobrý. Na druhou stranu, já měl v tomto stejné štěstí. Na podobné kuriozity, jako to dopoledne, kdy jsem odjel bez peněženky i mobilu, byli všichni tak nějak zvyklí. Byli…

„Šéf mě poslal nakoupit, v ten moment jsem ve Dvojčatech nebyl, díkybohu,” vysvětlil jsem a znovu se rozhlédl čekaje, kde Philippa spatřím. Byl jsem jako na jehlách, věděl jsem, že může být na záchodě nebo telefonovat kdesi v soukromí, musel jsem ho ale najít!

„Kde je Philippe?” vypadlo ze mě naprosto neomaleně, v ten moment mi to ale bylo úplně jedno. A přes Johnovu tvář přelétl ten nejděsivější stín, jaký jsem kdy viděl. Nedokázal jsem si to přiznat, už v ten moment jsem ale tušil, jaká bude odpověď. A to rozhodně neznamenalo, že jsem se na ni dokázal připravit.

„Je mi to líto…”

Cítil jsem, jak mne pálí oči. Stále jsem si nechtěl připustit žádné možné pokračování, které by mi Philippův šéf mohl dát, ta věta ale zvláštně zabolela, bylo to, jako by mne blonďák svými slovy pořezal a z těch ran nyní vytékala rudá krev.

„Kde je Philippe? Musím za ním!” vyhrkl jsem a hlas mi krapet zakolísal, jako bych předem tušil, že něco není v pořádku. A že to v pořádku už nikdy nebude. Srdce se mi stahovalo a bylo mi podivně úzko, chladné modré oči na mne koukaly tak lítostivě a já vlastně věděl a zároveň stále tápal ve snaze ten moment oddálit. A přes to, že jsem tušil, nikdy jsem nemohl skutečně vědět, co mi blonďák řekne.

„Felixi, on měl na dnešek naplánovaný rozhovor… V Jižní věži…”

Najednou jsem nemohl dýchat, bylo to, jako by se mi v krku skutečně vytvořil obrovský těžký knedlík.

„Odjel, když bylo ještě všechno v pořádku, jenže pak první letadlo zasáhlo Severní věž. Volal jsem mu, jediné, co stihl říct, bylo – jsem tu, bylo to přesně v ten moment, kdy přiletělo druhé letadlo a telefon ohluchl,” vydechl a bylo poznat, jak náročná pro něj ta slova jsou. Jenže i kdyby se v té chvíli rozbrečel přímo před mýma očima, já bych jej nedokázal začít uklidňovat nebo pronést cokoli povzbudivého. Ani ono hloupé vy za to nemůžete, ačkoli bych Johnymu nikdy nedokázal vyčítat práci, kterou Philippovi sehnal. Jistě, do věže ho poslal právě on, udělal to ale hlavně proto, že po tom Philippe toužil.

Potřeboval jsem se posadit. Blonďákovi opět začal zvonit telefon, a tak hovor přijal, ještě předtím mi ale přisunul volnou židli a já se na ni svalil jako pytel brambor. Nevnímal jsem vůbec nic, srdce se mi zastavilo, ale oči mi zůstávaly suché a podivně pálily. Byl to jen moment, kdy jsem si připadal tak prázdný a vlastně naprosto k ničemu.

Je mrtvý, blesklo mi hlavou. Mrtvý. Tak jako moji přátelé a kolegové. Mrtvý tak, jak já se už budu navždy cítit. Možná zemřel hned a možná až později. Je mrtvý. A já už ho nikdy v životě neuvidím.

A v ten moment se to konečně stalo. Prázdno odešlo a z hrdla se mi vydral hlasitý vzlyk doprovázený potůčky slz halících mé tváře. Bolest mne obestřela a zaútočila na každý kousek mého těla, do hrudi jako by mi ten fakt vrazil ne jeden, ale hned několik ostrých nožů. Hlava mi třeštila a já neměl dost síly ani na setření těch hloupých slz.

Je mrtvý. Dnes jsem ho viděl naposledy, když mi ráno mával a sliboval mi pořádnou pusu a dlouhé vášnivé milování hned, jak se zase dostaneme domů. Dnes, když se usmál tak nádherně, jak to umí jen on, a zašeptal mi do ucha jednu z těch krásně mazlivých francouzských přezdívek. To už nikdy víc neudělá.

Konečně jsem našel dost sil a složil jsem si obličej do dlaní.

Naše procházky ruku v ruce newyorskými ulicemi, naše líbání v chladné noci. Naše pohledy a dotyky na všech sešlostech a oslavách, tak nenápadné a nápadné zároveň. To, jak se vždy smál mé zbrklosti a napomínal mne, že se takhle jednou přivedu do hrobu a jeho vlastně taky. Ta jeho starostlivost a snaha za každou cenu mne udělat šťastným, jako by nevěděl, že jen jeho přítomnost je vše, co k tomu potřebuji. Jeho náruč, ten dokonalý pocit bezpečí. Ten hřejivý úsměv. A o to všechno jsem přišel.

Trhaně jsem se nadechl a vrávoravě vstal. Před očima jako by mi svítily jeho nádherné oči a hned za nimi rudé plameny, ten výjev už jsem nikdy nemohl zapomenout. Věděl jsem, co musím udělat, nemohl jsem tu dál sedět! Musel jsem za ním, i kdybych jej vážně našel bez života…

„Felixi, kam jdete?” zeptal se snad krapet vyděšeně blonďák, to už jsem se ale zvedl a rozběhl se ven. Po tvářích mi stále tekly ty hloupé slzy a já se vrhl do auta a naprosto bezohledně a proti všem pravidlům včetně nezapnutého pásu jsem se rozjel vpřed. Každá ulice byla ucpaná a já to nakonec vzdal, nechávaje auto kdesi u kraje a vybíhaje vpřed. Ten moment mi dal neskutečnou sílu, necítil jsem žádnou bolest, únavu nebo vyčerpání, ne z toho běhu. Protože stažené srdce nedovolovalo cítit cokoli jiného.

Přes slzy jsem neviděl a několikrát jsem zakopl a zase vstal, nezáleželo mi ale na tom, kolikrát se tohle zopakuje. A snad i proto jsem nakonec strhaný, vyčerpaný a místy od krve konečně dorazil k mostu, kde jsem se ale setkal se stejným výsledkem, jako pár minut před tím můj přítel. Jenže to já nevěděl.

 

PHILIPPE

Zadíval jsem se do zpětného zrcátka a vyděsil jsem se. Jako by se na mě díval cizí člověk. Zarudlé bělmo od pláče, který mi byl cizí, vždyť naposledy jsem plakal jako dítě… Tmavé kruhy pod očima a popelavá tvář. I mé tmavé vlasy byly šedé od všudypřítomného popílku, který se neustále snášel k zemi. Vypadalo to, jako bych zestárl o třicet let, a také jsem se tak cítil. Na obličeji, šatech i rukou jsem měl krev, kterou jsem se snažil všemožně čistit, zbavit se jí, abych ji neviděl…, abych zjistil, že opravdu nebyla moje. Všechno to byla vrstva zoufalství, které bylo všude okolo a převalovalo se na Manhattanu jako neproniknutelná mlha. Jako oblak prachu, který se zvedl po zřícené věži. Po náhrobku pro Felixe a desítky dalších. Pokud zůstal pod sutinami a neuhořel hned při nárazu a následném výbuchu, jeho tělo navždy zůstane tam dole.

Přál jsem si, abych se ráno lépe rozloučil, abych mu řekl víckrát, že ho miluji, abych…

Pohled se mi zase zamlžil. Nedokázal jsem být tím tvrdým chlapem, za jakého jsem se vždycky považoval. Kamenná tvář, pro jiné než pro Felixe jen velmi málo úsměvů. A slzy? Tak akorát od smíchu, když mi občas Felinni vykládal pitoreskní zážitky z práce. Byl dokonalý vypravěč, který hrál i tělem, a já jsem se kolikrát až zalykal smíchy nad jeho hereckým umem.

Ale toto dopoledne jsem vyplakal už tolik slz… bolelo to tak moc, že to nějak ven jít muselo.

Nejraději bych něco rozflákal, nejraději bych ubil ty parchanty, kteří dokázali vymyslet takové zvěrstvo a zabít tolik nevinných lidí.

Nikdy jsem neměl sklony k násilí, ale ta bolest, která mě svírala, mi tyto myšlenky přinášela. Nedokázal jsem se jí bránit a svým způsobem mě držela při smyslech.

Pomstít se!

Našel jsem poblíž Červeného kříže jedno parkovací místo. Všude panoval smutek a ve vzduchu byla cítit beznaděj, ale také naděje, že někdo z blízkých těch lidí, kteří tam postávali a čekali na informace, se přece jen zachránil.

Také jsem si zoufale přál doufat, ale vždycky jsem byl skeptik a raději si přiznám krutou pravdu teď, než bych byl později zklamaný.

Zklamaný?

To nebylo to správné slovo. Později bych z poznání, že můj nebližší tu už není, byl ubitý, zničený, rozervaný a vnitřně mrtvý. Ostatně tak, jako jsem se cítil v tuto chvíli. Proč si tímto neprojít hned, stejně se tomu nevyhnu.

Hloupé myšlenky! Bylo to přece úplně jedno. Ztráta Felixe mě ničila teď a později to lepší nebude. Už to nikdy nebudu já, už navždy kus mé duše zůstane pohřbený pod troskami věží spolu s Felixovým tělem.

Ještě než jsem vystoupil z auta, vyhrabal jsem z úplného dna palubovky krabičku se zbytky cigaret. Jak to už bylo dávno, co jsem se zbavil tohoto nešvaru, hlavně kvůli naléhání Felixe, který kouření bytostně nenáviděl. Pamatoval jsem si, jak mě odmítal políbit, jak i po dlouhých hodinách, kdy jsem si byl jistý, že ho oklamu, ze mě cítil kouř a vyčítal mi, že si kazím zdraví. Měl pravdu, ale teď je to jedno. V tuto chvíli bylo všechno úplně jedno. Kdybych teď zemřel, bylo by to jen osvobození od té šílené bolesti, která atakovala každou mou buňku.

Sedl jsem si na zídku plotu a vdechoval jed z cigarety. Moc to nepomáhalo, ale měl jsem aspoň zaměstnané ruce. Lidé okolo mě chodili, někteří se snad snažili mě i oslovit, ale já jsem je nevnímal.

Automaticky jsem nabídl cigaretu klukovi, který se posadil vedle mě, stejně zničený a uplakaný jako jsem byl já. Byli jsme na tom všichni stejně. Bylo jedno, kdo má kolik peněz a jestli má vilu na Bahamách. Všichni jsme tam byli, protože jsme hledali někoho, koho jsme milovali. Bolest a zoufalství okolo byly až hmatatelné, ale my dva jsme jen seděli a tiše kouřili, každý se svou bolestí v srdci.

Bloudil jsem ve svých vzpomínkách, když jsem najednou ucítil, jak někdo zatahal za můj rukáv. Otočil jsem se a uviděl vedle sebe sedět holčičku. I její oči byly zalité slzami, ale snažila se tvářit statečně. Povytáhl jsem obočí a neměl jsem jinou možnost než ji obdivovat. Taková malá a odvážná. Snad jí ještě to, co se dělo okolo ní, nedošlo.

„Strejdo,“ hlesla.

„Copak se děje, maličká? Ztratila ses? Máma tě tady najde, nemusíš se bát, jen… asi bys měla být vevnitř, tady by se ti něco mohlo stát.“

„Nemám mámu, ona tam umřela…,“ ukázala hlavou směrem k troskám věží.

„To nemůžeš vědět, jistě se zachránila, hodně lidí se odtamtud zachránilo. Určitě tě teď hledá a nakonec přijde i sem a dovede tě domů.“

„Ne, vím, že umřela, říkal to jeden pán. Všichni, co byli tam nahoře, umřeli.“

Netušil jsem, co jí na to mám odpovědět, znal jsem ji sotva pár minut a pochopil jsem, jak moc mi to děvčátko bylo podobné. Bojovala se smutkem, byla smířená, a přesto se snažila tvářit statečně. Stejně jako já. Jenže o chvíli později jsem pochopil, že je ještě odvážnější a odmítá upadnout do deprese.

„Je mi to líto, můj přítel, kterého jsem měl hodně rád, tam asi taky umřel, ale ty máš jistě ještě někde tátu. Pomohou ti ho najít,“ podíval jsem se jí poprvé pořádně do očí. Krásné veliké čokoládové oči, které ještě více mými slovy zesmutněly.

„Nemám tátu. Umřel, když jsem byla ještě hodně malá, ani babičku a dědu, měla jsem jen mámu a strejdu… Myslíš, že bys mi pomohl ho najít?“

„Já… já nevím.“ Vůbec jsem si nedovedl představit, že bych jezdil po New Yorku s dítětem v autě a hledal jednoho člověka mezi miliony.

„Prosím, strejdo! Je to jediný člověk, který mi zbyl. Vím, kde ho hledat. Potkali jsme ho, když jsem šla do školky, říkal mámě, že jede na tržnici v SoHo. Vím, kde ta tržnice je. Znáš Muzeum zmrzliny? Tohle muzeum miluju, ostatní mě moc nebaví, obrazy a divné sochy, u kterých nevím ani, co znamenají, a bojím se jich, ale Muzeum zmrzliny, tam jsme s mámou chodily často. I strejda mě tam jednou vzal. A ten trh je vedle v ulici. Když teď vyjdeme, určitě ho tam ještě najdeme. Pojedeme metrem. Pamatuju si cestu, teda pamatuju si ji od práce, kde dělala maminka…“

Nadechl jsem se a zase vydechl. Věděl jsem, že tohle je totální bláznovství, ale pokud dokážu zachránit alespoň jedno štěstí, měl bych to zkusit. Čeho dosáhnu tím, že tady budu sedět až do doby, kdy mi dojdou cigarety, a ubíjet se bolestí. Tento malinký člověk potřebuje pomoc a já mám čas, mám hromadu času, a vždycky se pak můžeme vrátit zpět.

„Jak se jmenuješ, maličká?“

„Elive Demainová…“

Zapřemýšlel jsem, že to jméno jsem už někde slyšel, takové docela netradiční, ale rychle jsem to pustil z hlavy, neboť holčička stojící vedle mě nenechala přemýšlet. Pořád něco drmolila, snad aby zapomněla na to, že ztratila mámu.

Nechal jsem v Červeném kříži její jméno a číslo k nám do redakce, kdyby ji někdo hledal. Nasedli jsme do auta a vydali se směr SoHo. Pochyboval jsem sice, že ten její strejda tam stále i po těch desítkách minut, co věže spadly, bude, ale potřeboval jsem se nějak zaměstnat. Jakkoliv, a pokud to mělo dát naději malému děvčátku, udělám to.

 

FELIX

Abych byl úplně upřímný, kdyby mi onen strážník u mostu nezačal hrozit pokutou a odvezením do vazby, asi bych neodešel. Dál bych se dlouhé minuty snažil přesvědčit jej, jakkoli, aby mě přece jen pustil, snažil bych se ho podplatit i uprosit – zkusil jsem obojí, jenže tohle už bylo moc i na mě.

Krátce jsem sjel pohledem na řeku a hlavou mi proletělo, zda bych ji nedokázal přeplavat.

„Zkusíte to a jedete na policii dřív, než vás ta voda stihne zabít,” sykl, jako by mi četl myšlenky, a tak jsem se přece jen otočil k odchodu. Jindy by mi hlavou létaly miliony impulsivních a naprosto nezodpovědných nápadů, jindy bych to snad vážně zkusil. Jindy bych se s tím strážníkem klidně na místě popral a pak Philippovi volal a prosil ho o kauci kajícným hlasem se špetkou zadostiučinění a tvrdohlavé spokojenosti, že jsem se za svého černovláska mohl bít. A on by mi tu impulsivní nezodpovědnou tvrdohlavost mohl vyčítat, ačkoli bych věděl, že se při mém ‚protože tě miluji‘ na druhé straně usměje a jeho oči roztají.

Jenže teď jako by cosi ve mně umřelo a já to prostě udělat nemohl, chyběla ona zvláštní dětská jiskra, naděje, že to všechno pro něco bude. Protože i kdybych se tu porval a nechal se odvést, Philippa už by mi to nevrátilo.

A snad i to poznání mne znovu a znovu stahovalo k zemi, rozpadal jsem se a nezvládl jsem se ani usmát, natož se prát nebo hádat. Philippe tu nebyl, nebyl a nebyl a já jako bych si to v ten moment konečně začínal plně uvědomovat. Už se nikdy nemohl vrátit. Já už ho nikdy nemohl vidět. Byl pryč.

Nevzlykal jsem, vlastně jsem ani nevěděl, že mi po tvářích stékají ty hloupé hořké slzy. Plakal jsem tak nějak nepřítomně, snad jsem ani nevěděl, co přesně dělám, když jsem se tehdy rozešel zpět ke svému autu. Hlavou mi kolovaly veškeré vzpomínky, které jsem se svým nejmilejším černovláskem měl, všechno od samých začátků, kdy na mě koukal jako na svatý obrázek a já si zprvu myslel, že je s ním něco v nepořádku. Snad bych se ho i bál, jenže zároveň mi připadal tak hezký a někdo tak krásný by přece nemohl být masový vrah nebo něco na ten způsob.

Zpětně jsem se tomu tolikrát smál. Čím déle jsem Philippa znal, tím vtipnější mi mé prvotní myšlenkové pochody připadaly, protože on by mi skutečně nikdy ublížit nedokázal, vlastně byl tak milý, tak opatrný, tak něžný, skutečně mě miloval, stejně jako já jeho.

Nepřítomně jsem nakopl jeden z kamínků povalujících se u cesty. Tyto myšlenky mi nepomáhaly, já se jim ale nemohl ubránit, kolovaly mi hlavou jedna za druhou. První úsměv, který jsem na jeho tváři spatřil, moment, kdy jsem jej poprvé rozesmál. Ta něha v jeho očích, když se na mě koukal. I když jsem něco svou neopatrností rozbil a zničil, v očích mu byla vidět ta opatrnost a láska a on se natáhl, pohladil mne po tváři a zeptal se, jestli se mi nic nestalo…

Pamatoval jsem si naše první rande a pak i každé další, naši první pusu a první milování, dokázal bych přesně popsat, jak jeho tělo vypadalo. Každou drobnou jizvičku bych zvládl rozpoznat.

Do očí se mi znovu draly ty hloupé slzy a já už se jim chtěl poddat a konečně se tam složit, klidně před všemi kolem, bylo by mi to jedno, jenže v ten moment mi kdosi jemně položil ruku na rameno a já se proto otočil, pohledem se střetávaje se smutnými studánkami tmavě modré barvy. Takové oči jsem ještě neviděl, byly tak hřejivé, zvláštně upřímné a stejně tolik smutné, i když bez slz. Věděl jsem, že ta žena někoho ztratila, stejně jako já. Nemusela nic říkat, abych to poznal, mezi námi jako by bylo jakési zvláštní porozumění. Smrt spojila nás všechny, kdo jsme se s ní setkali.

„Viděla jsem, jak jste se snažil dostat na druhou stranu,” promluvila tichým, přesto ale pevným hlasem a já kývl, nepatrně nakláněje hlavu na stranu.

„Jen jsem vám chtěla říct, že má sestra pracuje jako řidička místního metra a před chvílí dostali zprávu, že už mohou jet, já vím, mělo by se cestovat co nejméně, ta metra budou jezdit primárně pro odvoz lidí od Dvojčat, ale já na vás tak nějak vidím, že s tím vším zlým nemáte nic společného. Tohle se špatně vysvětluje, ale prostě to tak je,” pousmála se žena, než se otočila k odchodu. A já na moment jen stál bez jediného slova, netušil jsem, jak jí poděkovat, co udělat, jak se zachovat.

„Děkuji,” zavolal jsem za ní nakonec a ona se naposledy otočila, nepatrně se usmála a zmizela mi kdesi v davu. To už jsem se ale otáčel, vbíhaje do jednoho z blízkých vchodů do metra, kde jsem se vřítil do nejbližšího vagónu a svalil jsem se na jednu ze sedaček. Lidí ve vagónu nebylo moc, nikdo ale nemluvil, neusmíval se, nic. Všichni byli ponoření v myšlenkách, svět kolem jako by neexistoval. Nálada v tom vlaku podtrhovala všechny mé emoce a pocity, znovu a znovu na mne všechno doléhalo a mé oči se opět plnily slzami, bylo toho moc. Všeho ten den bylo moc.

Nikdy jsem netrpěl klaustrofobií, vážně. Ale v ten moment jsem najednou potřeboval pryč, pryč od lidí, od všeho. Snad za to mohl šok, kterým jsem si prošel, snad bych se tak jindy nezachoval, když ale metro znovu zastavilo, vyběhl jsem ven a zmizel kdesi v ulicích.

Takřka automaticky jsem si otřel mokré oči, abych alespoň částečně viděl na cestu před sebou, pohled mi ale padl na dobře známou tržnici. Ani jsem nezaregistroval, že jsem se na ni dostal, vlastně jsem neměl nejmenší tušení, kudy a kolem čeho jdu. Hlavou mi proletěla vzpomínka na mé tiché přání čehosi z nebe a knedlík v mém krku se nepatrně zvětšil a zabolel. Před očima mi znovu zasvítily Philippovy oči, za nimiž prosvítaly rudé plameny, výjev, který mne nejspíš měl strašit v nočních můrách už nadosmrti, a já své oči pevně zavřel, jako bych tím mohl zabránit mé mysli vytvářet ten strašný pohled. Jako by mne to mohlo zbavit bolesti. Ta ale nezmizela, naopak, nůž v mé hrudi jako by se stále zlověstně leskl a jen čekal, až jím někdo neopatrně zatočí, srdce mne bolelo, ale byla to taková tupá bolest, taková… stálá. Nesmazatelná. Ta, po které zůstane ošklivá zubatá jizva, jež nikdy nezmizí. A která se bude znovu a znovu otevírat a znovu a znovu bolet.

Otevřel jsem oči a rozběhl se vpřed. Kdyby se mne kdokoli zeptal, proč jsem to udělal, nedokázal bych odpovědět, nedokázal bych popsat a vysvětlit jediný ze svých myšlenkových pochodů. Jen jsem se chtěl zaměstnat, chtěl jsem, aby mě z toho běhu bolel každičký sval na těle a já nezvládl vnímat nic než svůj splašený dech, chtěl jsem přebít všechny ty myšlenky a už nikdy je neslyšet. Chtěl jsem od svého zmučeného srdce utéct, nebo to alespoň naivně vyzkoušet.

A v ten moment se přede mnou ukázalo jedno z těch hloupých dětských hřišť, na něž jsem vodíval Eli. Znal jsem jej nazpaměť, každý hloupý tunel, do kterého mne zatáhla, protože ačkoli všichni ostatní dospělí vždy zůstávali na lavičkách po obvodu hřiště, jí stačilo jedno ‚prosím‘ a jeden psí pohled a já byl nacpaný v růžové rouře a v duchu nadával, do čeho jsem se to zase uvrtal. Teď jsem za to ale byl rád.

Nedokázal bych vysvětlit, proč jsem najednou změnil cíl svého běhu, proč jsem nepokračoval ke Dvojčatům, nedokázal bych vysvětlit, proč přesně jsem na to hřiště chtěl. Jen jsem tam najednou potřeboval.

Vylezl jsem po jednom z mnoha žebříků a zalezl do malé komůrky v jednom z tunelů. Už dávno jsem se přestal strachovat, zda mě ta věc unese, teď by mi to ale bylo jedno, i kdybych si nebyl pevnou železnou konstrukcí jist. Najednou jsem potřeboval být sám, najednou jsem se chtěl schoulit do klubíčka a jen sedět, vnímat prázdno, které po Philippovi zbylo, a vzpomínat na všechno krásné, co jsme spolu zažili. I když mě to mučilo, i když mne to stahovalo pod hladinu.

 

POHLED TŘETÍ OSOBY

V autě se snažil Philippe soustředit na provoz, ale tiché vzlykání, které se Elive snažila utlumit, stejně nepřeslechl. Věděl, jak se cítí, sám měl co dělat, aby ty proradné slzy udržel na uzdě, kdykoliv si vzpomněl na Felixe. Objevoval se mu před očima pořád, chvílemi měl pocit, že se z toho zblázní, ale teď měl zodpovědnost i za další nešťastnou duši. Nemohl se za volantem zhroutit. To mohl udělat až doma, ve chvíli, kdy se zaboří do Felinniho polštáře a ucítí jeho vůni, kdy vytáhne z knihovničky jejich album s fotkami, které mu nechal Felinni udělat na Vánoce, kdy jej uvidí na každičkém místě jejich malého bytu.

Vzlykot ustal a Philippe se na moment obrátil, jestli děvčátko neusnulo vyčerpáním. Setkal se však jen s hnědýma očima, které stále plavaly v slzách, ale obličej už měla opět odhodlaný.

„Za chvíli tam budeme, tady už to znám, tam za tím oprýskaným domem začíná tržnice, kam chodil strejda nakupovat…,“ řekla pevným hlasem. Byla tak statečná… Philippe ji obdivoval.

Zaparkovali a vklouzli na tržiště. Většina stánků byla zavřená, přesto se tu stále pohybovalo velké množství lidí.

„Musíš se mě držet, aby ses neztratila, dej mi ruku!“

Dětská ručka vklouzla do drobné Philippovy a ten ji pevně stiskl. V tuto chvíli byla jeho záchranné lano, mohl se soustředit na něco jiného než jen na neustálé vzpomínky.

Holčička opět začala mluvit, vykládala, co všechno se strejdou prováděli, kam chodili, ale Philippe si uvědomil, že by spíš potřeboval znát vzhled.

„Jak tvůj strejda vypadá?“ zeptal se jí nakonec.

„Je vysoký a… hrozně hodný a měl vždycky takové střapaté vlasy a taky se moc hezky a pořád směje a má pěkné oči,“ zapřemýšlela.

Philippe jen povytáhl obočí. Tohle nestačilo. Bylo to jako hledání jehly v kupce sena. Usoudil, že to byla hloupost, nikdy ho tady nemohou najít. Tento nápad byl opravdu naivní, ale Philippe nedokázal v tu chvíli přemýšlet. Teď však věděl, že musí zpět do Červeného kříže, tam jí pomohou.

„Jak se strejda jmenuje?“ napadlo ho ještě. Pokud by věděla i příjmení, snad by se dala dohledat jeho adresa.

„Fred… teda on se tak nejmenuje opravdu, já jsem mu tak začala říkat, když jsem byla malá. On byl takový nešika a trochu bláznivý stejně jako Fred z Flintstones, strašně mi ho připomínal. Jak se ale jmenuje opravdu, to už si nepamatuju,“ povzdychla si a zesmutněla.

Philippe se jen zoufale uchechtl. To nemělo cenu, věděl to, přesto šel dál a nechal se vést malou holkou, snaže si zapamatovat cestu zpět, aby později našel auto.

Najednou se objevili před velkým parkem plným dětských prolézaček a houpaček.

„Pojďme tam na chvíli, prosím!“

Nejdříve chtěl Philippe něco odseknout ve smyslu, že na tohle není čas, ale když viděl, jak se Eli rozzářily oči, nemohl jí to odepřít. Oni totiž ten čas měli, měli ho spoustu, protože na ně dva nikdo nečekal, nikdo je nehledal…

Holčička se rozeběhla mezi barevné průlezky tak rychle, až se jí cůpek na hlavě rozpustil a dlouhé husté vlásky se rozevlály okolo.

Philippe si ji chvíli prohlížel a usoudil, že je roztomilá. A teď zůstala sama… Automaticky se k ní rozešel a stáhl jí vlasy do culíku, protože měl strach, že se do nich při všech těch veletočích, co prováděla, zamotá.

„Tak, a teď jsi zase princezna. Budu sedět tam na té lavičce u pískoviště, nikde se mi neztrať, ano?“ řekl rádoby přísně, ale Elina tvář se rozzářila.

„Jasně, strejdo!“ pousmála se na něj, a než se Philippe stačil vzpamatovat, vlepila mu pusu na líčko a odhopsala k dlouhé skluzavce vytvořené z mnoha barevných tunelů.

Philippe jen překvapeně zamrkal, ale to se mu už děvčátko ztratilo ve spleti tubusů s okénky na stranách.

Ten park dívka milovala. Nebylo to jen jeho vybavením a spoustou možností, bylo to hlavně vzpomínkami, které na něj měla a které jí na rudých rtících tvořily úsměv. Na malý moment jako by tam s ní opět byli – její rodiče, Fred, všichni. Na malý moment jako by se opět mohla bezstarostně nadechnout.

Vylezla po jednom z barevných žebříků a po kolenou se vydala vpřed skrz úzký tunel. Pamatovala si, jak právě sem kdysi vytáhla svého střapatého strejdu a jak se zářivě usmíval, nadšený, že se skutečně nacpal do jejího nejmilejšího tunelu. Hned vzápětí se tedy zasekl a nemohl se dostat ani tam, ani zpátky a dívka si pamatovala, jak se jej snažila vytáhnout. Moc to nešlo, snad kdyby nebyli blízko otvoru, kterým Felix nakonec vylezl ven, rezignoval by a v té prolézačce zůstal nadosmrti. Nebo to alespoň tvrdil. Ale i přesto jej do svých oblíbených tunelů ještě mockrát zavedla a on se vždycky nechal, byl nejen jejím dozorem, ale také kamarádem, jedním z nejlepších. Nechal se tahat za vlasy, nosil si ji na ramenou jako princeznu na koni a nikdy na ni nekřičel, byl to člověk, který, když to mamka zakázala, jako jediný jí tajně koupil vytouženou panenku a kopeček nejmilejší zmrzliny.

Usměvavá servírka mívala občas dojem, že Felixe zavraždí, po tom, jak jí rozmazloval dceru, když ale viděla, jak jsou oba šťastní, nechala je být. Dívka potřebovala další dospělé, nejen matku. Nechtěla brunetovi přidělávat problémy, jenže on sám to takhle chtěl, zdálo se. Starat se o její dceru mu nevadilo. A tak je nechávala skákat venku v loužích a pak se kajícně omlouvat za promáčené boty. Nejspíš to bylo to nejlepší, co pro Elive mohla udělat.

V ten moment brunet zaslechl jakýsi ruch. Do té doby nevnímal vůbec nic, snad jen hlasy ve vlastní hlavě a svůj těžký dech. Seděl schoulený do klubíčka, jako by mu to mohlo pomoct zahnat všechny ty hloupé pocity. Bylo mu úzko, v krku jako by měl knedlík. Ten pocit ho držel pevně, zahaloval jeho tělo a dělal ho slabým, přišlo mu, že by nedokázal vydat jedinou hlásku, kdyby se to žádalo. Bylo mu do zoufalého pláče, ale už neplakal, jen cítil to divné prázdno kdesi v něm samém a absolutní neschopnost. Podivný neklid. Bolest. Strach. Úzko…

Nyní se ale napřímil, pustil své skrčené nohy, jež do té doby objímal, a nepatrně se zamračil. Mohl jen doufat, že dítě, které do prolézačky vlezlo, nepoleze jeho směrem.

Chtěl být sám, jediný možný východ byl ale směrem, kterým se blížilo dítě, a brunet tak neměl jedinou možnost útěku, mohl jen sedět a čekat. A pak se zpoza rohu vynořila dobře známá tvářička.

Ten den se toho stalo spoustu, opravdu spoustu. Ale to neznamenalo, že Felix nebyl jen maličký kousek od omdlení, když ji právě v ten den a právě v ten čas spatřil.

„Eli?“ vyklouzlo mu překvapeně, to už se k němu ale dívka nahrnula a vtiskla se mu do náruče. Spěšně ji proto objal, jak nejpevněji dokázal, tiskl ji k sobě a cítil, jak mu dívčiny slzy smáčí košili.

„Strejdo, mamka…,“ vyklouzlo jí. A on ji objal pevněji, v ten moment ji najednou tak dobře chápal. Tiskla se na něj jako na poslední záchranu, konečně si dovolila pustit všechny emoce. A pak najednou utichla a obmotala mu ručky kolem krku. Věděl, jak silná vždy byla, a věděl, že víc slz mu dnes neukáže. Byla daleko statečnější, než si kdo dokázal představit.

Nemělo smysl ptát se, zda by neměla být ve školce. Znal odpověď. Přesto se ale odtáhl a pokusil se o přísný pohled.

„Co tady děláš?“ zeptal se, spíš než přísně ale opatrně, a otřel jí vlhké tvářičky. Tělem mu projel strach – jak se sem dívka dostala? Sama? Pěšky? Ne, to snad ani nešlo. Tak autobusem? Tahle představa ho děsila ještě víc, jinou možnost ale neviděl. Srdce se mu rozbušilo, když si představil, co se jí mohlo stát.

„Hledali jsme tě. Přivezl mě jeden moc hodný strejda, víš?“ usmála se na něj statečně a on se proto usmál také, i když mu do smíchu nebylo. I kdyby to dokázal, teď se na ni nemohl zlobit a vysvětlovat jí, co všechno se mohlo stát. Teď ji za její počínání nemohl nijak pokárat, nebo dokonce potrestat. Byla… byla šikovná. Vždycky to věděl.

Znovu ji objal, snad ve snaze dokázat si, že je dívka v pořádku. Že se jí nic nestalo. A snad jen proto, že její objetí potřeboval, i když by to nahlas nepřiznal, odvádělo jej od chmurných myšlenek a dávalo mu důvod znovu se postavit na nohy. Byl jediným člověkem, který dívce zbyl, a byl odhodlaný se o ni postarat. Udělat jí šťastný život. I kdyby se měl do samého konce toho svého přetvařovat. Věděl, že ji nenechá samotnou.

„A jaký byl ten hodný strejda?“ zeptal se brunet tiše, snad aby odvedl dívčinu pozornost a ona se skutečně nechala, v očích radostné jiskřičky.

„Byl moc milý. A uměl řídit auto. Staral se o mě a dovedl mě sem, říkal, že na mě počká na lavičce. Chceš ho ukázat?“ rozzářila se. Felix už ovšem tak nadšený nebyl – nechtělo se mu poznat někoho nového, jindy by byl rád, měl rád nové lidi, ale dnes? Chtěl tu zůstat, chtěl zalézt a už nevylézt. Nezvládl by jít s tím mužem třeba na kafe nebo jen k nezávazné konverzaci o dětech, nedokázal by se tvářit, že se nic neděje, a už vůbec by nedokázal mluvit o Philippovi. Věřil, že je onen muž hodný, věřil také, že bude milý a starostlivý, že nedokáže dívce ublížit, protože to by už jistě udělal, v ten moment jej ale poznat nepotřeboval…

„Já nevím, Eli, on se určitě potřebuje vrátit zpět do práce, a než já bych odsud vylezl…,“ snažil se nějak se z té hloupé situace dostat, brunetka se ale rozzářila ještě víc.

„Tak já ho přivedu sem!“

A než se nadál, zmizela mu v tunelu a z jeho úst sklouzlo tiché zaklení, tak tiché, že takřka nedolehlo ani k jeho vlastním uším. Tohle nebylo dobré.

Když Philippe osaměl, opět ho naplno přepadly depresivní myšlenky. Nedovedl si představit, jak dokáže žít sám. Pomyšlení, že do něj za nějakou dobu budou jeho kolegové a přátelé hučet, aby si někoho našel, se zdálo nesnesitelné. On už bude navždy sám, nikdo už mu Felixe nebude moci nahradit a Philippe by ani nechtěl.

Jen tupě zíral na barevné formičky, které se válely nevyužité na písku, a žmoulal si cíp košile. Potřeboval nějak zabavit ruce, a tak vytáhl poslední cigaretu ze zmačkané krabičky. Věděl, že v dětském parku by kouřit neměl, ale bylo mu to v tuto chvíli jedno. Elive byla pryč a jiné děti tu nebyly.

Zběsile škrtal zapalovačem, který mu odmítal poskytnout oheň, snad proto, že už byl opravdu starý, nebo jen proto, aby mu ukázal, že zapálit si je hloupost, a kdyby ho Felix nachytal s cigaretou v ústech, asi by mu utrhl hlavu.

Jenže Felix tady není a nebude…

Už už chtěl mrštit zapalovačem do blízkého koše, když se nad ním slitoval, a přece jen z něj drobný plamínek vyšlehl.

Lačně potáhl a na chvíli se uklidnil. Trochu se mu točila hlava, protože na dávku nikotinu nebyl zvyklý a také byl dávno čas oběda a žaludek se hlásil o slovo občasným zakručením. Jenže Philippe věděl, že teď, i kdyby u sebe nějaké jídlo měl, stejně by nebyl schopný do sebe nic dostat. I s prázdným žaludkem mu bylo na zvracení. Uvědomil si ale, že teď nemá zodpovědnost jen sám za sebe. Musí nakrmit holku. Nebo ji aspoň dovézt zpět, aby se tam o ni postarali. Nemá s sebou ani vodu. V ten moment mu došlo, že od rána nic nepil, kromě pár loků vody, co mu dal hasič u věží. Snad je v pořádku…

Měl hlavu skloněnou a plnou vzpomínek na Felixe, že si ani nevšiml, že u něj už stojí jeho chráněnka.

„Strejdo! Ty kouříš?“ řekla úplně stejným vyčítavým hlasem, jako to dělával Felix.

Podíval se na ni smutnýma očima, ten její vyčítavý výraz se mu zaryl do mysli…

„Už to tak bude… Ale jenom dneska, neboj se. Taky mi někdo chybí, strašně moc… Tobě pomáhají prolézačky od smutku, mně cigareta. Vím, že to špatné…,“ řekl kajícně.

„Strejdo – jak se vlastně jmenuješ? Našla jsem mého strejdu Freda…,“ vyhrkla nakonec nadšeně.

„Opravdu? A kde je?“ nevěřil vlastním uším, tohle byla neuvěřitelná náhoda. „Jmenuji se Philippe.“ Vzpomněl si na její otázku a vyčítal si, že se jí nepředstavil dřív. Jenže když se spokojila se strejdou, ani ho to v tu chvíli nenapadlo.

„Philippe… hmm… pěkné jméno. Znám jednoho Philippa… teda neznám… teda…,“ drmolila a její tvář se zakabonila, jak přemýšlela, kde to jméno už slyšela. Philippe ji ale z jejího uvažování přerušil: „Kde je ten strejda? Měl by tě odvézt domů. Dát ti najíst. Taky by ses měla prospat, jsi unavená!“

„Nejsem unavená, strejda Fred je tam nahoře, nechce jít dolů za tebou, asi se tě bojí, je smutný, musíš jít ty za ním. Prosím, běž za ním a utěš ho,“ žádala ho.

Philippe si vložil hlavu do dlaní. Nemohl lézt kamsi do tunelů a rozhodně neměl na to, aby utěšoval nějakého chlapa kdesi uvnitř barevné skluzavky… To bylo absurdní. Neměl na to náladu. Ani jindy a dnes už vůbec ne. Byl rád, že má sílu na to sedět na lavičce a mluvit s malým děvčátkem, které si nejspíš plně neuvědomilo, že už mámu nikdy neuvidí.

„Nemůžu! Vždyť se tam nevlezu, je to pro děti! Já už jsem na tohle velký!“ snažil se jí oponovat.

„Strejdo Philippe!“ podívala se na něj, jako kdyby před ní seděl utečenec z blázince, a přísně si jeho drobnou postavu sjela pohledem, jako by zvažovala svá slova, „ty nejsi velký! Strejda Fred je mnohem větší než ty a stejně tam sedí a čeká na nás! Potřebuje utěšit! A ty to umíš! Mě jsi taky utěšil, prosím…“

„Nezlob se na mě, ale nepůjdu tam. Řekni mu, ať sleze on a vezme tě domů.“

„Tak já to ještě zkusím,“ otočila se a odběhla.

Nahoře Felixovi krátce přetlumočila jejich rozhovor, hlavně tedy jeho výsledek, a brunet si neslyšně povzdychl. Dovedl si živě představit, jak se dívka snaží přemluvit prakticky kohokoli vlézt do toho barevného pekla, jak to tehdy nazýval, když se sem snažil nasoukat prvně. A už vzhledem k tomu, že u něj uspěla, věděl, jak špatně se jí říkalo ne. Jenže taky si dovedl představit, jaké to muselo být pro toho muže dole a na malý, úplně maličký moment mu jej dokonce začínalo být líto…

Na úplně jinou stranu, kdyby nedokázal říct ne, a vážně sem nahoru vylezl, neměl Felix tušení, co by mu říkal. Už teď to všechno bylo sakra divné, v očích onoho hodného strejdy musel být naprostý šílenec.

„Strejdo, on nahoru nechce, i když by se sem vešel… Musíš jít ty za ním, líbil by se ti! Mohli byste si povídat, jako s mamkou,“ nahodila smutný výraz, pro nějž jí jindy Felix odkýval prakticky cokoli. I nyní se musel kousnout do rtu, aby zmučeně nezasténal, a na tváři se mu objevila bolestná grimasa.

„Zlatíčko, tohle mi nedělej…,“ zaprosil brunet. Srdce ho stále bolelo, smutek a žal neodešel a její smutné oči všechno jen prohlubovaly. Nechtěl ji dělat smutnou, cítil ale, že dolů nemůže, prostě to nešlo. Povídat si, poznat někoho, kdo by se mu líbil, to právě nechtěl. Elive mu v jeho smutku nevadila, nikoho dalšího do něj ovšem pustit nemohl.

„Strejda by ti pomohl, strejdo Frede. I mně pomohl, je opravdu hodný,“ snažila se jej přesvědčit, ta představa však byla pro Felixe snad ještě horší. Nechtěl, aby jej nějaký cizí muž utěšoval, jediné, co si v ten moment přál, bylo zůstat sám, vzpomínat a topit se ve smutku.

„Eli, dnes to nejde. Odvedu tě k nám,“ zarazil se a zesmutněl, „k sobě. Najíš se, odpočineš si,“ navrhl, dívka se na něj ale zadívala tak vyčítavě, až se na moment zalekl.

„To říkal i strejda. Já nejsem unavená. Ty jsi unavený, strejdo Frede, a on taky,“ našpulila rtíky uraženě a Felix si znovu povzdychl. Možná měla pravdu, byl unavený, psychicky i fyzicky. Bylo toho moc, všechno jej bolelo, ale copak tím mohl zatěžovat Elive?

„Já vím, že jsi chytrá holka, že ty to pochopíš,“ začal opatrně a zadíval se jí do velkých a upřímných hnědých očí.

„Dnes se toho stalo opravdu hodně, nám všem. Vím, že strejda určitě bude hodný, že bychom si rozuměli, nepochybuji o tom, ale zrovna dnes bych s ním nemohl mluvit, chápeš?“ zeptal se nadějně a ona se nepatrně zamračila ve snaze přemýšlet nad jeho slovy. Vlastně jim moc nerozuměla – maminka jí vždy učila svěřovat se s problémy, tenhle přístup jí připadal nesmyslný. Strejda Philippe by strejdovi Fredovi pomohl, proč jej tedy nechtěl vidět?

„Asi ano,“ uznala nakonec a usmála se stejně jako Felix. A brunet si oddychl, věděl, že mu dívka nebyla schopná lhát a jeho slova si tak vážně musela vzít k srdci. Bylo to, jako by mu z něj spadl velký a těžký kámen, dýchání bylo najednou snazší, kdyby nad ním nebyl strop té hloupé komůrky, nejspíš by se mohl napřímit, zbaven té nepříjemné zátěže. Tedy, to si na ten moment alespoň myslel.

„Počkej tady,“ zazubila se a opět mu zmizela kdesi v jedné ze skluzavek, rozhodnutá svého nového hodného strejdu přivést za každou cenu. A Felix si nahoře vložil hlavu do dlaní.

Dívka běžela nazpět k lavičce. Cestou si přehrávala všechna slova, která jí její hodný strejda říkal. Měla stále před očima jeho smutný, bolestí poznamenaný obličej a usoudila, že ho něco opravdu bolí. Viděla, že jeho oči plavaly v slzách. Muselo ho něco bolet. Dospělí přece nepláčou, jestliže nemají někde bolístku. Musel se někde zranit a teď jí to nechce říct. Ale ona už přece byla velká, pomohla by mu, a když ne ona, tak strejda Philippe určitě. Vždyť má auto, mohl by ho odvézt do nemocnice.

„Philippe, Philippe, strejda Fred je zraněný, musíš mu pomoct!“ stoupla si před něj a nesmlouvavě ho chytila za ruku a tahala směrem ke klouzačkám.

Philippovi okamžitě došla závažnost slov děvčátka. Zapomněl na svou bolest a soustředil se na nelehké lezení v úzkých tubusech, uzpůsobených pro malé děti.

Věřil jí a nepochyboval, že mohla mít pravdu. Dnes viděl tolik zraněných a tolik krve, jako snad za celý život ani v televizi. Možná si ten muž myslel, že je v pořádku a potřeboval se jen uklidnit… Bylo vlastně jedno, proč vlezl do této barevné šílenosti. Klidně mohl být v šoku, nebyl zdravotník, ale věděl, že lidé, kteří zažili velký šok, se mohou chovat nelogicky. Možná sem chodil jako malý a má toto hřiště spojené s krásnými vzpomínkami a bezpečím. Netušil a přestal na to myslet. Musel se plně soustředit na cestu, jinak se mu dívka, lezoucí mnohem rychleji, mohla ztratit. Měl pocit, že by se z tohoto labyrintu rozhodně sám nedostal. Docházely mu totiž síly…

Přesto věděl, že pokud je na konci tunelu zraněný člověk, musí mu pomoci. Nedokázal si představit, že by dívenka přišla o toho úplně posledního, který jí zůstal.

„Strejdo Fredé, už ho vedu! On ti pomůže, jen ještě chvíli vydrž, je úplně stejný nemotora jako ty. Ale opravdu se snaží…,“ slyšel někde zepředu hlásek Elive a musel se pousmát.

Jí se to leze, když je ještě trpaslík…

Za poslední zatáčkou uviděl na konci sedět schouleného člověka s hlavou v dlaních. Ten si naposledy neslyšně povzdychl, snaže se sám sebe uklidnit.

„Zlatíčko, jsi moc hodná, ale já vážně nepotřebuji…,“ zvedl Felix hlavu, v ten moment ale zahlédl pobledlého, zaprášeného černovláska na druhé straně a zajíkl se. Nemohl a snad ani nechtěl uvěřit vlastním očím, bál se, že ho zrazují a jen mu podsouvají, co si tolik přál. Bál se, že se šedé oči, jež se nyní setkaly s těmi jeho, opět rozplynou a už nikdy je neuvidí. Ale i přesto se mu to všechno zdálo tak skutečné, ty jiskry v šedé bouři, výraz ve tváři, všechno, co na něm Felix tak dobře znal – to by jeho představy nenapodobily.

„Philippe?“ uteklo mu nevěřícně. Na moment měl dojem, že se nedokáže pohnout, snad jako by se vážně bál, že se tím celý sen ztratí a rozplyne. Ale přesto – viděl jej tam, musel tam být. Nezmizel mu, nezemřel v troskách věží. Byl tu. A Felix ho mohl znovu obejmout, kdykoli jen chtěl, mohl mu říct, kolik pro něj znamená, a poslouchat tu dokonalou nenáviděnou francouzštinu, z níž nerozuměl jediné slovo, mohl ho líbat a dál s ním noc co noc usínat. Koupat se s ním, dívat se společně na filmy a chodit se projít, mohli úplně cokoli, a i když se to všechno vždy zdálo tak obyčejné, najednou věděl, že nebylo. Sakra, byl to dar a on si najednou přišel, jako by sám získal možnost pokračovat po své cestě života, jako by sám nezemřel a nyní zjistil, jak dokonalé je, že může dál žít. S ním.

„Philippe, Philippe, Phili!“ vyhrkl bez rozmyslu, když se konečně vzpamatoval, a zběsile se začal soukat do tunelu, jako by právě na tom závisel celý život. Do očí se mu znovu tlačily slzy a jen okrajově zavnímal, že stále jako jakousi mantru opakuje jeho jméno.

„Strejdo Frede, takhle se tam nevejdete,“ podotkla celkem logicky dívka, v ten moment mu ale bylo úplně jedno, že s Philippem nebudou mít jak vylézt. Musel za ním!

Jakmile Philippe uslyšel své jméno z úst člověka, o němž si myslel, že už jej ztratil, jen zatajil dech a zastavil se. Nedokázal se pohnout, nedokázal vydat ani hlásek, v ústech mu vyschlo a srdce se mu rozbušilo tak rychle, že měl dojem, že ten nápor nevydrží. Byl to jeho Felinni, nepochyboval o tom a zoufale chtěl věřit svým smyslům, které mu všechny napovídaly, že se nezbláznil, že ten, který mu právě neobratně padl do náručí, byl opravdu jeho Felix. Všechny smysly – nadechl se jeho vůně a cítil pod svýma rukama jeho pevné tělo, slyšel, jak hnědovlásek šeptá pořád dokola jeho jméno… Viděl ho…

„Felixi…,“ vzlykl a přitiskl si ho k sobě, jak jen mu stísněný prostor dovolil. „Žiješ… tohle není sen, opravdu tě držím, jsi tu se mnou…“

Náhle si uvědomil, že Elive tvrdila, že je poraněný. Mírně zpanikařil.

„Ty jsi zraněný? El tvrdila, že se ti něco stalo, musíme tě rychle dostat ven, odvezu tě do nemocnice! Co tě bolí?“ drmolil rychle Philippe, snaže se vykroutit tak, aby měl Felix pohodlí, a zběsile přemýšlel, jak jej proboha z tohoto vězení vytáhne. Chytil ho za ramena a prohlížel si jej s hrůzou a strachem, jestli někde neuvidí krev.

Brunet se ale znovu vtiskl do jeho náruče, jíž se odmítal vzdát.

„Teď už nic,“ zašeptal mu do kůže a doufal, že jej černovlásek slyšel, pak už se ale první slané kapičky konečně protlačily až na jeho tváře a on mu do špinavé košile tiše zavzlykal.

„Philippe, myslel jsem, že jsi umřel, že už tě nikdy neuvidím! Byl jsem v redakci, Johny mi pověděl o tom rozhovoru, na který ses tak těšil, řekl, že ti volal, že jsi potvrdil, že jsi na místě, a pak přiletělo to letadlo a… a…,“ znovu zavzlykal a natiskl se na něj pevněji.

„Myslel jsem, že jsem tě ztratil, že jsi tam někde, a já se s tebou ani naposled nerozloučím, myslel jsem…,“ hlas mu selhal, a tak zmlkl a jen se na něj tiskl, víc v ten moment nedokázal. Jeho Philippe tam skutečně byl, skutečně ho držel, nespletl by si jej! Byl to on a byl živý…

 

Philippe cítil jeho silný tlukot srdce, cítil i to své a neměl odvahu promluvit. Nebylo potřeba slov, jediné, čeho by se v tuto chvíli nevzdal, bylo Felixovo tělo natisklé na tom jeho. Měl víčka pevně sevřená a jen se opájel vůní a pocitem, že všechno, co si poslední hodiny prožil, byl jen špatný sen. Pro ně dva jistě. Uvědomil si, jak muselo působit ohluchnutí jeho telefonu, když v tu samou chvíli do věže narazilo letadlo. Hloupá náhoda, která způsobila bolest tolika lidem. Ani se jim nedivil, že už jej pochovali, a nejhorší to muselo být pro Felixe. Dobře věděl, jak se musel cítit, sám si to prožil a děkoval Bohu, že se nad nimi slitoval a shodou náhod se ani jeden z nich nenacházel uprostřed budovy v patrech, z nichž se nejspíš nikdo živý nedostal. Philippe sice nechápal jak to, že byl Felix živý a zdravý, a dokonce čistý na rozdíl od něj, ale to mu všechno povykládá až jindy. I na něm totiž viděl, že teď nemá sílu nic vysvětlovat.

Otevřel oči a setkal se s čokoládovým pohledem jejich malé zachránkyně. Připadala mu v tuto chvíli jako anděl. To ona je svedla k sobě. Ano, věděl, že by se dříve či později potkali doma, ale ty hodiny navíc, které by je oba trýznily, si teď nemuseli prožít. Byli spolu a za to mohlo tohle děvčátko, které mu za tu chvíli přirostlo k srdci víc, než byl ochotný přiznat. Píchlo ho u srdce. Ona s velkou pravděpodobností takové štěstí jako oni dva neměla.

Co s ní teď bude?

Ona je však pozorovala s úsměvem na tváři, a když viděla, že alespoň Philippe ji vnímá, promluvila: „Já jsem věděla, že jsem tvoje jméno už slyšela. Strejda Fred mi o tobě kdysi vyprávěl…“

Vyprostil jednu ruku z Felixova objetí a přitáhl si, jak jen to v malém prostoru šlo, i malé děvčátko k nim do náručí. A ona se nechala, natiskla se na své dva milované strejdy, a ještě než zavřela oči, spatřila poslední slanou kapičku, která stihla stéct po brunetově tváři, převalit se přes rudé polštářky a spočinout kdesi v jejích jemných vlasech. Cítila, jak ji i Felix pevně objímá, a v tu jedinečnou chvíli nedokázala vnímat nic, jen kouzlo, které v tom objetí bylo. Nemyslela na maminku, na dopad, který na ni ten den bude mít. Na nic. Bylo to, jako by se kdesi v ní rozhořel oheň a jeho plameny ji nyní hřály, v pažích dvou milujících se mužů se cítila chráněná, v pořádku a šťastná, a najednou byla znovu jako v ten den, kdy ještě žil její táta a s mamkou ji objímali tak podobně, a přitom úplně jinak, tenhle moment se nedal přirovnat k jakémukoli jinému. Byl jiný.

Nikdo z nich nevěděl, co přinese budoucnost, a když se o mnoho a mnoho let později dívala postarší hnědooká žena z okna na usínající New York, vybavovala si, jak nejistí vlastně byli oba její strejdové, i když se to snažili nedávat najevo. A ani oni nemohli tušit, co je všechny ještě bude čekat. Pamatovala si, jaké problémy měli, když jim ji nechtěli přidělit do péče, pamatovala si na všechny průšvihy, které pak za celé své dospívání způsobila. Ale také si pamatovala spoustu krásných momentů, kdy stála na jejich svatbě a oni jí dovolili spořádat celou mísu koláčků, kdy se společně dívali na filmy a kdy se smáli. A v čele všech těch nádherných momentů i přes všechen smutek a všechny slzy dlelo to nádherné objetí, kdy se v dívce praly miliony pocitů, a přesto když se brunetovy rty konečně roztáhly v úsměvu a napodobily tak ty Philippovy, najednou věděla, že ať už budoucnost přinese cokoli, s nimi bude všechno v pořádku.

 

Na památku 2977 obětem, které ten den zemřely.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (36 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (46 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk43

Nenapravitelný romantik a optimista, který svým přístupem k životu sere strašně moc lidí a má z toho škodolibou radost.

Autor
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #12 Odp.: 9/11Alianor 2021-09-24 10:25
Já rozumím tomu, že jsou pro někoho povídky podobného typu nepřekousnutelné. Přiznám se, že bych nebyl schopný napsat příběh, ve kterém by někdo umřel a i tak se to psalo s úzkostí v srdci. Pamatuju si na ten den jako by to včera, kdy mi to jeden kamarád řekl, když jsem šel z práce.
Chápu i to, že se mnohým nelíbí, že se zviditelňují a stále omílají jen určité katastrofy, ačkoliv jich v dějinách bylo mnohem víc. Tohle bylo napsáno proto, že ta událost byla výroční a znají ji i ti, kteří se jinak nezajímají. Napsal jsem mnohem víc povídek, které mají základ v různých historických událostech, ale mnohé se tu nehodí, nebo je tu prostě poslat nechci. Vždyť i tato vyvolala v mnohých dost rozpoluplné pocity. Chtěli jsme jen připomenout...
Isi - musím s úsměvem reagovat na tvou poslední otázku. Nemáme nic proti blondýnům a už vůbec ne zrzkům. Do jednoho fiktivního jsem se v poslední době zamiloval, když jsme psali s King novou knihu. Druhý aktér je sice černovlasý, ale vedlejší, neméně důležitou roli zastává naprosto střelený a tím pádem úžasný blonďák.
Všem děkujeme za komentáře a úvahy, které si bereme k srdci.
Citovat
+3 #11 Odp.: 9/11Tob 2021-09-14 21:00
Emoční bouře, skvěle napsané; připomělo mi to styl Alice O´Really. Díky moc za povídku!
Citovat
+6 #10 Odp.: 9/11realutopik 2021-09-14 14:32
Myslím, že Zdenda tb má pravdu. Když někde v Africe nějaký diktátor vyvraždí čtvrtinu národa, je o tom v médiích zpráva. Když v New Yorku fanatici zboří dvojmrakodrap s několika tisíci lidí, vstoupí taková událost do dějin. Kdyby se odehrála v Česku nebo v Čečensku (kolik Američanů ví, jaký je v tom rozdíl?), napsali by o tom gayové v USA tak dokonale propracovanou a dlouhatánskou povídku?
Citovat
+4 #9 Odp.: 9/11Saavik 2021-09-13 14:43
Musím se přiznat, že se začátku mne to nijak zvlášť nezaujalo. A pak jsem seděl, ronil slzy a četl a četl. Díky.
Citovat
+3 #8 Odp.: 9/11Isiris 2021-09-12 22:26
:-) Já jsem v tomhle podobně naladěná jako dva kolegové pode mnou. Celkově mi asi žádné téma pro tvorbu (knižní, filmovou) nepřijde jako tabu - žijeme ve světě, v jakém žijeme, tak proč by cokoliv z toho nemohlo sloužit jako námět. A super je, že ti, kteří pro změnu mají toho světa, ve kterém žijeme, plné zuby, tak si můžou při tvorbě či čtení nebo koukání na filmy vybrat z mnoha ne tak vážných témat, nebo dokonce rovnou z různých fiktivních a fantasy světů... :-)
Jinak tahle povídka se mi líbila. Je napsaná napínavě, ale přitom citlivě... A popravdě jsem to čekala i mnohem drsnější (na základě druhé věty ;)), zatímco nakonec šlo v podstatě "jenom" (nejlépe trojité uvozovky!) o nahánění se dvou vyděšených lidiček v ulicích šokem a hrůzou ochromeného velkoměsta... V jednu chvíli bylo teda v tom textu na mě trochu "přestrejdováno" ;-D, a taky jsem se usmívala nad brunetem a černovláskem - hele, co vy máte proti blonďákům nebo zrzkům? :P
Citovat
+4 #7 Odp.: 9/11Zdenda tb 2021-09-12 16:19
Ještě dovětek.
1. Hezké video z výstavby https://youtu.be/SMzEMFkW6i8
2. Právě jsem četl článek, že sutiny, které obsahují ostatky, byly uloženy na dřívější skládku odpadu. To třeba považuji za velice ostudné. Ať z hlediska piety takové, piety k této ojedinělé události a pozůstatkům z ní, tak i jednoznačné oddělení "odpadů" od sebe pro možnost budoucího hledání a výzkumu.

A třeba osobně nejvíce oceňuji lidi z posledního letadla, kteří se postavili únoscům. Věděli co je čeká, ale odmítli vzít s sebou další.
Citovat
+8 #6 Odp.: 9/11Zdenda tb 2021-09-12 10:41
Neberte to prosím ve zlém. Nijak tuto událost nechci znevažovat, tvrdit, že je to něco méně, nebo že se na ni má zapomenout, atd. Ale asi jsem cynik, možná je to tím, že chování USA jako celku nemám v lásce, nebo tím, že při této události jsem o nikoho nepřišel, nebo že je to daleko. Prostě je to událost, která se občas stane. Co do typologie, ne rozsahu, ten byl extrémní, ale její neustálé omílání je unavující. Byly jiné, podobné činy, které se tolik nepřipomínají. Namátkou Lockerbie, Olympiáda v Mnichově, let Malaysian airlines nad Ukrajinou a stejně mají jednu věc společnou - jak snadno byl čin proveden.
Více mne zasáhl čin v Berlíně s kamionem, možná svou blízkost, nebo sestřelení letadla nad Ukrajinou. Nikdy nevíme, co se za magora kam dostane. Bohužel magoři budou vždy napřed. Opatření se dělají až někdo nalezne díru.
Jsou to sice svým rozsahem "malé" události, ale zde se dostáváme na hranici výroku, že smrt jednotlivce je tragédie, milionu statistika.

Prostě je to nějaké pozadí povídky. Ať to byl lágr za války, nebo dvojčata, nebo třeba let nad Lockerbie. Vždy autor musí dokázat děj nějak reálně zakomponovat do běhu událostí. Navíc události je třeba neustále připomínat, ikdyž pamětníci vymřou. Jak třeba teď víme, se do popředí nedostává nový Adolf? Jeho nástup byl také demokratický.

Zde se to podařilo opravdu špičkově. Vykreslit tu tíseň, co postavy zažívají bylo obtížné a to se autorům podařilo. Do poslední chvíle jsem čekal, kdo kde spáchá sebevraždu, jak tísnivý pocit jsem měl z postav. Nebýt na začátku uvedená romantika, tak mám šedivé vlasy.
Citovat
+7 #5 Odp.: 9/11gayděvka 2021-09-12 10:41
Chlapci, chlapci to se dělá takhle terorizovat hlavní postavy? jsem si vědom, že poslední dobou takových příběhu se množí tady víc, ale .... :-) Je pěkné, že jste napsali něco tematického a aktuálního k výročí, ale jak tu již zaznělo tohle téma je jen pro silné nervy. Taky jsem po prvních odstavcích si musel dát pauzu, protože se to jevilo silně depresivní a neměl jsem na něco takovou náladu. Nakonec jsem ovšem neodolal zvědavosti a pokračoval ve čtení . Po několika dalších odstavcích už jsem se nebal konce a nemohl jsem přestat až do konce. Děkuji za pěkný příběh a obzvláště jeho konec. Máte to za plné.

Zvláštní poděkování patří redakci, že to zveřejnila v den D. :-)
Citovat
+7 #4 Odp.: 9/11HonzaR. 2021-09-11 22:59
Cituji Awinita:
Cituji zmetek:
Jsou věci, které jsou trochu tabu, možná pro mne.

Nejen pro tebe, Zmetku. Vidím to stejně.

Tak já obecně nemusím takovéhle příběhy na pozadí takhle vážných událostí. Chce to hodně velkou dávku citlivosti, aby to autor nepřepálil, a hlubokou znalost věci. Zas musím říct, že tohle mě nezarazilo tolik jako jiná povídka. Ale to je čistě můj osobní problém.
Citovat
+6 #3 Odp.: 9/11Awinita 2021-09-11 22:07
Cituji zmetek:
Jsou věci, které jsou trochu tabu, možná pro mne.

Nejen pro tebe, Zmetku. Vidím to stejně.
Citovat
+3 #2 Odp.: 9/11zmetek 2021-09-11 21:49
Omlouvám se, ale tohle téma nejsem schopen dát. Takže ode mne bez hodnocení. Zkusím to, ale nevím. Jsou věci, které jsou trochu tabu, možná pro mne. Rozečetl jsem...dám si pauzu a zkusím to vzít nějak nezaujatě. Ale promiňte, dneska fakt ne.
Citovat
+3 #1 Odp.: 9/11Lenka 2021-09-11 15:32
Skoro jsem nedýchala. 🕯
Citovat