Chlad

Seděl přikrčený ve vysoké trávě, sledoval lva, který kousek před ním sám číhal na kořist. Ne tak Kena, jen se díval. Blížilo se poledne, horké slunce mu spalovalo záda, přesto se nepohnul. Chtěl vidět lva, až se mu napnou svaly a s nebezpečnou ladností vyrazí vpřed. Trvalo to ještě dlouho, než spatřil, na co čekal. Teprve teď se zvedl, horká zem mu pálila do chodidel, rozběhl se. Zanedlouho se vrhl do studené řeky. Plaval, potápěl se, cákal kolem sebe jako děcko. Spokojený vyšel z vody a teď už se pomalým krokem vracel k domovu. Přicházel k vesnici, která byla celý jeho svět. Žil v malé chýšce, jediném co mu zbylo po rodičích, a v ní se také uložil ke spánku. Dnes neměl nic k večeři, zítra se musí víc snažit. I tak Kena usínal spokojený, zahřátý sluncem, klidný. Těšil se na sny, které mu noc přinese.

Probudil ho křik, pláč a někdo, kdo ho něčím tvrdým udeřil bolestivě do hlavy. Omdlel.

Probral se s pouty na rukou a nohou, na krku kovový obojek. Bylo mu zle, zvracel, přestože měl prázdný žaludek. Nebyl sám. Viděl mnoho lidí ze své vesnice, kteří se svíjeli v bolestech. Místnost, v níž byli, se divně pohupovala, bylo jim strašně. Až mnohem později se dozvěděl, že pluli na lodi, otrokářské lodi. Když se dostali na pevninu, bylo jich mnohem méně. Viděl víc smrti a bolesti než kdy dřív. Poznal, co je několikadenní hlad, kopance a bití. A ti, kteří se vzepřeli, válečníci jeho lidu, ti se vraceli s rozdrásanými zády, i bičování spatřil.

Na trhu je ukazovali, jako by byli zvířata. Kana nerozuměl jejich slovům, gestům však ano. Brzo pochopil, že ho nikdo nechce, byl malý, pohublý a ještě ne dospělý muž. Začal mít strach, že ho zabijí. Pak k němu přistoupil muž ve zvláštních, zdobených šatech. Pozorně si ho prohlédl a koupil ho. Odvedl Kenu domů na těžkém řetězu, který mu zařezával obojek do krku. V domě toho muže si ho převzalo několik žen, ale než se tak stalo, sundal mu muž pouta i vše ostatní. Ženy ho vykoupaly, daly mu šaty, které ani nevěděl jak si obléct, a odvedly ho zpět. Stal se osobním sluhou. Jeho pán ho postupně naučil všemu, co by dobrý sluha měl znát. Ale i mnohem víc. Mluvil s Kenou, učil ho jazyky jiných lidí, ale chtěl po něm, aby taky on učil jeho svůj jazyk. Pět let byl v jeho domě Kena sluhou. Pak dostal jeho pán zprávu, která změnila všechno. Opět Kena cestoval lodí a octl se v krajině tak jiné, odlišné od jeho domova, na nějž nikdy nezapomněl. Poprvé v životě spatřil sníh a pocítil, co to je mráz.

Neměl ani možnost se se vším seznámit, pochopit, když se do svých komnat vrátil jeho pán.

„Keno, musíš jít k někomu jinému.“

Mladík se nepohnul, jen se snažil dýchat.

„Pane, něčím jsem vás urazil?“

Muž k němu přistoupil, zadíval se mu do tváře.

„Nikdy jsi neudělal nic zlého, nikdy. Ale můj úřad už patří někomu jinému a já už tě nemohu dále mít u sebe, je mi to líto. Opravdu, chlapče. Tvůj nový pán nebude zlý, nemusíš se bát.“

To byla poslední slova, která od něho Kena slyšel.

Nový pán nad jeho životem byl jiný. Netloukli ho, netrpěl hlady. Měl ale na krku kožený obojek, na rukou a nohou pouta, která mu na noc připínali řetězem ke kovovému kruhu ve zdi místnosti, kde nyní žil. Byla mu často zima. Musel svého pána doprovázet na lov, na cesty, kamkoliv šel.

***

V pozoru stáli před vstupem do sálu, kde měla proběhnout jednání. Muž, jenž neústupně, s mečem v ruce a armádou v zádech, tvrdě bojoval o území, která patřila před mnoha lety jeho pradědovi. Obnovoval říši, jejímž byl jeho děd vládcem, vzbuzoval respekt a strach. Teď měl přijít a oni ztuhle čekali, kdy se tak stane. Zvuk kroků přitáhl jejich zrak, spatřili ho poprvé v životě, Vedakana. Kráčel rozhodně, nikomu a ničemu nevěnoval pozornost, světle modré oči tvrdé, tvář kamennou. Strážnými projel chlad, pocítili syrový strach. Válečník, muž zocelený stovkami bojů, neprohraných, velmi krutých. Výrazná tvář s ostře řezanými rysy, bledá kůže, nepřístupný, ledový jako zem, které vládl. Minul stráže bez povšimnutí, v sále se usadil v čele stolu, prohlížel si všechny ostatní, hodnotil.

Všichni před chladným pohledem příchozího muže uhýbali očima, někdo i couvnul. Kena seděl na zemi, v rohu místnosti, sám si neznámého prohlížel. Nepřitahoval pozornost jen svým chováním, ale i zjevem. Sundal si kožešinový plášť šedé barvy, tím odhalil štíhlé, pevné tělo v přiléhavých kalhotách a těsném koženém kabátci. Mladíka přitahovala jeho tvář. Ostře řezané rysy, bílá pleť, pronikavý pohled světle modrých očí, bílé obočí i řasy, rozcuchané bílé vlasy. Fascinoval ho, a tak když se muž podíval i na Kenu, jejich pohledy se střetly. A na okamžik, na kratičkou chvíli, ve studeném pohledu prokmitlo něco jiného, hřejivého. Chlapec sklopil zrak a raději už tak setrval.

Vedakan si všechny prohlédl, znal je do jednoho. Jen chlapec v rohu místnosti, usazený na studené zemi, mu byl neznámý. Podíval se mu zpříma do očí, to ho zaujalo, málokdo s ním tak zpříma navázal oční kontakt. Vedakan neznal jeho rod, jen podle tmavě hnědé pokožky, hnědých očí a dlouhých černých vlasů odhadl, z jak veliké dálky se dostal až sem. Měl obojek, pouta, sice z kůže, ale pouta. Vedakan si odfrkl. Jedna z věcí, které sám nesnášel a pokoušel se zrušit. Přes všechny zákazy a tresty bylo vlastnictví lidí v některých oblastech zakořeněno. A potřeboval jejich bojovníky, na čas tedy přimhouřil oči. Jen na čas. Teď si ale se zájmem prohlížel mladíka, který byl jednoznačně něčím majetkem. Za okamžik už se věnoval tomu, kvůli čemu sem přišel. Ani uprostřed debat a hádek, někdy velmi divokých, nedokázal odolat, alespoň dvakrát ještě pohledem zalétl k mladíkovi, sedícímu se sklopenou hlavou v rohu.

***

Zabouchl dveře svých komnat, až teď se mohl trochu uvolnit. Unaveně si povzdechl, prohrábl vlasy. Zamířil ke kádi s horkou vodou, svíce hořely, všude bylo jejich mihotavé světlo. Za okamžik už skoro podřimoval po krk ponořený v horké lázni. Ozvalo se zaklepání, ignoroval to. Když neotevře, nikdo se neodváží vstoupit. Nechtěl už s nikým mluvit a ledová chodba každého odradí v čekání, i strážní se střídají po krátké době, aby nemrzli.

Uplynulo mnoho času, než se zabalený v pokrývkách a kožešinách uložil ke spánku. Pozdě v noci ho probudil hluk za dveřmi, rozčíleně vyběhl. Co spatřil, ho rozzuřilo. Hnědooký chlapec byl k němu nejspíš poslán s nějakým vzkazem nebo snad listem. Jeho pán mu zřejmě nařídil, ať se nevrací, dokud vzkaz nepředá. Vedakan si matně uvědomoval, že před dlouhou dobou zaznělo jednou zaklepání.

„Jak dlouho tu stál?“ vykřikl na strážné, při tom si přiklekl k ležícímu mladíkovi.

„Pane, nevěděli jsme, nesmíme…, když neodpovíte…“

„Mlčte, mlčte, nebo si jen vysloužíte horší trest,“ zavrčel na ně.

Vzal chlapce do náruče, vstoupil do svých komnat, nohou přibouchl dveře. Mladík se pomalu probíral.

„Dokážeš stát?“ zeptal se ho.

„Ano, pane,“ zakňoural.

Ale jakmile ho postavil na nohy, začal se kácet, zachytil ho, dovedl k lůžku. Posadil nečekaného hosta na jeho kraj, jednou rukou ho stále přidržoval, druhou sáhl po svém kožešinovém plášti.

„Pojď, na chvilku si stoupni,“ pomáhal mu se do pláště obléknout.

Stál tak dlouho, až už necítil nohy, začalo mu být zle, zima už nebylo to nejhorší. A strážní se tvářili, že tam vůbec není. Náhle tma. Přicházel k sobě, někdo ho nesl, otevřel oči, zamrkal. Málem se mu zastavilo srdce, Vedakan, ten, jehož se všechno báli, někam ho nese? Muž ho však zabalil do svého šedého pláště, okamžitě ho objalo teplo. Je to snad sen? Stále leží přede dveřmi na zemi, probudí se…

„Jez,“ přistrčil mu hostitel stříbrný talíř s jídlem.

„Pane…,“ vylekaně na něho pohlédl.

„Jak se jmenuješ?“

„Kena.“

„Vedakan,“ odpověděl mu.

„Já vím,“ zašeptal chlapec.

„Hmmmm,“ zamručení.

Chlapec nevěděl, co si myslet, rychle na muže pohlédl. Bylo to tam, v očích bylo to, co spatřil v tom krátkém okamžiku v sále. Raději se podíval na talíř, zakručelo mu v břiše.

„Jez, nespěchej,“ podle hlasu Kena poznal, že to není příkaz.

Pomalu si vkládal do úst sousta, jež nebyla určena pro něho. Kousky sýra, malé žitné placky, ovoce, snědl jen trochu, nechtěl bojovníka něčím rozzlobit. Ten si sedl vedle něho.

„Máš ještě hlad, Keno?“ oslovil ho jménem.

Přikývl.

„Nemusíš se bát, najez se, jen… počkej chvilku.“

Dotkl se pout na jeho zápěstí, vytáhl odněkud velký, ostrý nůž a pouta na rukou přeřízl. Poklekl a odstranil je i na nohou. Znovu si ke Kenovi přisedl, sáhl po obojku, mladík se napjal. Vedakan odložil nůž.

„Jen klid,“ mluvil mírným, hebkým hlasem.

Prozkoumal obojek a zbavil Kenu i tohoto kousku nepatřičné kůže na jeho těle. Mladík dojedl, cítil malátnost, únavu. Rychle zamrkal, to nesmí.

„Pane, musím vám předat…,“ začal hledat list, který po celou dobu držel v ruce.

„Vím, tu zprávu mám.“

„Já…,“ zarazil se, co může říct, je míň než nic a právě sedí na lůžku nejobávanějšího muže. Měl strach.

„Chceš se vrátit k tomu, kdo tě sem poslal.“

„Ne,“ vyhrkl bez přemýšlení, sám se toho lekl.

Vedakan k němu přistoupil, jemně hocha uchopil za bradu.

„Keno, chceš-li zůstat, můžeš.“

Váhal, co to znamená zůstat, kam to povede?

„Smím, pane?“ zašeptal tiše, tak potichu, že ho muž málem neslyšel.

„Keno, jsem sám, už roky. Je to tím, kdo jsem, uvítám společnost, někoho, kdo se mnou bude po celý den. Ne jako otrok,“ dodal ostře.

„Ano,“ souhlasil a zpečetil svůj osud, ať už to znamená cokoliv.

„Dobře,“ hlas byl stále jiný, než když ho slyšel v sále. Pak se změnil, byl ostrý, studený. „Stráž!“

Muži vešli.

„Chci byliny na spaní. A vyřiďte jeho pánovi,“ ukázal na Kenu, „kterému ten otrok patřil, že mu děkuji za dar a posílám mu pozornost.“

Předal jim váček, co v něm bylo, netušili ani oni, ani Kena. Mladík seděl, bál se pohnout, jen čekal. Zanedlouho donesli číši s horkým, voňavým nápojem, podali ji Vedaknovi. Osaměli. Vedakan mu pohár podal, Kena ho převzal. Pozvolna upíjel, hřálo to, a než dopil, začal usínat. Nedokázal se tomu bránit, sklouzl do polštářů, pohár mu vypadl z ruky na zem. O tom už ale nevěděl.

Vedakan chlapce chvilku pozoroval, jak spokojeně oddechuje. Přikryl ho kožešinou, přešel k oknu a zahleděl se do krajiny. Bylo období nejtužší zimy, někdy chumelilo nepřetržitě několik dnů. Mráz byl krutý, nemálo lidí zemřelo, pokud se včas nedostalo domů. Myslel na boje, které jsou už teď na svém konci. Před ním jsou nekonečná jednání, na to se opravdu netěšil, byl však rád, že se vše blíží ke svému konci. Jen netušil, jaký bude a co naplní jeho další dny.

Kena ho zaujal, teď je u něho a Vedakan doufal, že nalezne v chlapci společníka, přítele. Samoty už měl dost. Odstoupil od okna, ještě chvíli přemýšlel, než si sám lehl, usnul překvapivě rychle.

***

Kena se stal součástí Vedakanova života, doslova. Muž bez něho nešel téměř nikam sám. Jako Vedakanův doprovod, vzdálený, někde stranou, ale byl stále přítomen. Ze začátku se nového pána bál. Brzo ale poznal, že v jeho přítomnosti je Vedakan uvolněný, klidný. Rád poslouchal vyprávění o Kenově dětství, horkém písku a každém detailu, na který si chlapec vzpomenul. Kena si musel odvyknout oslovovat Vedakana pane. Také ho bojovník několikrát upozornil, že není otrok ani sluha, a pokud by chtěl odejít, umožní mu to.

Teď seděl na malém kopci, z něhož měl výhled na velkou pláň. Nesněžilo, dokonce i hřálo slunce. Ve sněhu i z té dálky viděl stopy stáda, které po něm muselo projít, než se on zde usadil. Chvíli se jen tak díval, rukama přehraboval sníh. Překvapilo ho, když se dotkl lístku. Rozhrnul sníh a objevil nízký keřík. Opatrně ho odkryl, aby i k němu dosáhlo slunce. Odhrnul sníh co nejvíc, rostlinka, keříček, který tak odhalil slunečním paprskům, mu to oplatil. Přesto že byl pod sněhem, měl docela dost zelených lístků. Opatrně po nich přejel prsty.

„Až opadne sníh a přijde jeho čas, pokvete.“

Kena se prudce otočil, neslyšel Vedakana přijít, ten se teď posadil vedle něho.

„Budou to drobné, bleděmodré kvítky,“ usmál se na něho muž.

Mladík nevěděl co říct, nedokázal odtrhnout pohled od Vedakanova profilu. Měl ve tváři klid, trochu se usmíval.

„Těším se, že ti ukážu i jinou tvář této země. Poznáš, jak hřeje naše slunce, voní čerstvá tráva.“

Podíval se na Kenu, usmál se.

„Už dlouho jsem se nepodíval do krajiny, jen pro tu krásu a radost. To ty jsi mi vrátil chuť…,“ nedokončil.

Dotkl se mladíkovy ruky.

„Jsi tu už dlouho, pojď, zahřejeme se.“

***

Seděl na kožešině, jen tak si po ní prstem kreslil. Vybavoval si vzpomínky na domov, vůbec netušil, že ho muž pozoruje. Vedakan se bez pohnutí díval na ladné pohyby, jemnou tvář, přivřené oči, husté, hnědé vlasy padající mu na ramena. Vnímal horko proudící mu žilami, nebylo to poprvé, ale nikdy by se chlapce nedotkl, ne pokud to nebude chtít on sám. Bál se cokoliv jen naznačit. Kena měl vlastně štěstí, že nepadl do rukou někomu krutému, ale pořád byl majetek. Vedakan stiskl čelisti. Couvl a tak, aby byly slyšet jeho kroky, vyšel ze stínu.

Ztuhl, když Vedakana slyšel přicházet, vyčkával. Prošel kolem něho, věnoval mu jeden ze svých vzácných úsměvů. Tím vždycky odehnal staré strachy, jež se mladíka stále držely. Sledoval Vedakana, jak se natáhl na postel a jen se díval do stropu. Zvedl se, pomalu k němu přicházel…, nevěděl, co chce říct, udělat, jen prostě…

Slyšel obezřetné kroky, pomalé, váhavé. Srdce mu zběsile tlouklo, skoro nedýchal. Nepohnul se, čekal, jak se chlapec rozhodne, doufal.

Ostré zaklepání na dveře je vytrhlo z omámení. Vedakan se neochotně posadil.

„Vstupte!“ štěkl.

Kena ihned couvl do pozadí, jeho přítomnost však vládce vnímal všemi smysly. Před Vedakana poklekl muž v plné zbroji.

„Pane, severní kmeny povstaly, nedaří se je zastavit.“

Vedakan zavrčel, klečící muž to chápal jako reakci na zprávu, jež mu přinesl. Nemohl tušit, jaké zklamání se jeho vládce zmocnilo.

„Všechno zařiď, hned přijdu,“ pronesl ledovým hlasem.

Voják se okamžitě vypařil.

Vedakan jemně vzal mladíkovu tvář do svých dlaní, díval se mu zblízka do očí.

„Keno, do boje tě s sebou nevezmu. Nemohl bych vést své muže a při tom se strachovat, kde jsi a jestli se ti něco nestalo. Prosím, počkej tady, nikam neodcházej. Prosím tě o to.“

„Budu tady, slibuju.“

Něžně mu urovnal vlasy, pohladil ho po tváři.

„Děkuju, vrátím se za několik dnů.“ A byl pryč.

***

Byly to ty nejstrašnější tři týdny v jeho životě. Zprvu nechápal, co se s ním děje. Byla to bolest, bolest srdce. Když se Vedakan nevracel, nemohl jíst, spát, chtělo se mu plakat. Dny, týdny se vlekly a jeho pohlcoval strach.

A pak, jedné noci, se otevřely dveře Vedakanových komnat a on tam stál. Kena se k němu rozběhl, pak se ale připomenul ten strach a ten ho zastavil.

V první chvíli mu málem mladík vběhl do náruče, nakonec však zůstal stát na místě. Myslel na něho po celou dobu, sžírala ho žárlivost, pochopil to okamžitě. Představy a sny ho mučily celou tu dobu. Natáhl ruku, vzal Kenovu do své, přitahoval si ho k sobě. Nebránil se, v hnědých očích bylo všechno, snažil se to vyčíst. Stáhl si chlapce do náruče, přitiskl ho k sobě, hladil po zádech.

„Chyběl si mi, bohové vědí, jak moc jsi mi chyběl. Myslel jsem jen na to, jestli tě tu najdu. Měl strach, že ne,“ šeptal mu do vlasů a vdechoval jejich  vůni.

„Strach?“ překvapeně na něho chlapec pohlédl.

„Keno.“

Zvrátil mu hlavu, přitiskl své rty na jeho a nedokázal zadržet sten, který se mu vydral z hrdla. Kena ho objal kolem krku, váhavě polibky oplácel a Vedakan si vychutnával okamžik, který je oba navždy změní. Když se odpoutali, přejel po mladíkově těle rukama, byl o něco hubenější. Ztuhl.

„Někdo ti ublížil?“ v té otázce byla obava i vztek.

„Ne, nikdo. Jen, když ses nevracel, nemohl jsem jíst, celé noci jsem prochodil komnatami.“

V okamžiku shodil, co šlo, na zem. Kožešinový plášť, zbraně, boty. V mžiku byl jen v kalhotách, zvedl Kenu do náruče, líbal hebké rty a nesl ho k lůžku. Uložil ho do pokrývek a polštářů jako křehkou cennost, s níž je třeba zacházet co nejjemněji.

Srdce se nedokázalo zklidnit, Vedakan ho líbal a nesl do své postele. Necítil pokrývky, jež trochu vždy zastudily, než je těla v nich zabalená zahřála. Spalovaly ho polibky, kladené na krk, ramena, muž se mu probíral vlasy, omotával si pramínky kolem prstů, tiskl se k němu.

„Vedakane,“ poprvé vyslovil jeho jméno. V okamžiku se díval do modrých očí.

„Ani nevíš, jak dlouho jsem na to čekal, toužil slyšet své jméno z tvých úst.“

Hladově ho políbil, jazykem se Kenovi probojoval do úst, ten odpověděl svým. Vše bylo nové, spalující, nádherné. Přitisknutí k sobě, Vedakan ruku v jeho klínu. Líbal ho na rty, krk, šeptal něžné lichotky a při tom… Kena se vzepjal, vykřikl, ústa mu zamkl Vedakan polibkem. Vydýchával vrchol, jeho mužství bylo stále ve Vedakanově ruce. Jemně ho hladil, a tím vysílal další impulzy do jeho těla.

Byl malátný, ale chuť poznávat, objevovat ho ovládla. Povalil Vedakana, nejdřív si prohlížel jeho tělo. Neskutečně bílou, na dotek hebkou kůži, pevné svaly, jež se pod ní napínaly, rozzářený pohled, pootevřené rty. Vydal se mu cele. Kena se sklonil, svou cestu si značil polibky, i jazykem. Vedakan se svíjel, přerývavě dýchal, a když se Kena poprvé zvědavě dotkl špičky jeho touhy jazykem, prudce se nadechl.

„Keno, prosím.“

Mladík se vztyčil nad milence, ten mu už zkušeně olejem ze stolku u postele natíral penis. Kena se nechal vést, až začal pomalu pronikat do horkého těla. Vedakan ho chytl za zadek, tlačil ho k sobě, do sebe.

„Keno pojď, pojď už,“ vybízel ho.

Prudce přirazil, Vedakan mu vyšel vstříc.

„Chci tě, lásko, nemuč mě,“ vydechl.

Pomalu, opatrně se prohnul v bocích, vnímal každý záchvěv Vedakanova těla. 

„Bohové, Keno,“ sténal muž, do jehož těla začal pronikat rychleji.

Propleteni do sebe se blížili k vrcholu. Kena sevřel bílé boky, divoce přirážel, Vedakan sevřel svůj klacek. Nemyslitelné se stalo skutečností. Splynuli.

Svezl se do Vedakanovy náruče, ten ho sevřel kolem boků nohama, jako by ho chtěl u sebe, uvnitř sebe, udržet co nejdéle. Kena se uvelebil na jeho rameni, pohlédl muži do tváře, usmál se.

Vedakan jen pozvedl obočí.

„Už nikdy tě nikam nepustím,“ rozhodně pronesl Kena v odpověď.

„Tvé přání je předem splněno,“ usmál se muž.

Pomalu se probouzel, vzpomínka na prožitou noc mu roztáhla tvář do úsměvu. Otevřel oči, Kena na lůžku nebyl, prudce se posadil. Mladík byl kousek od něho, seděl na kožešinách, Vedakanovi se sevřelo srdce. Přece si nemyslí, že… vždyť… ta noc. Mladík se na něho otočil, v hnědých očích se mu zračila láska a něha. Muž k němu jen natáhl ruku. V mžiku byl Kena u něho, v jeho náruči, pevně ho sevřel.

„Miluju tě.“

Kena se na Vedakana podíval, pátral v jeho očích, plaše se usmál.

„Miluju tě,“ zašeptal a stydlivě sklopil oči.

„Jsi ty mi ale samé překvapení,“ rozesmál se muž. „V noci jsi neváhal zkusit a okusit cokoliv. A teď.“

Mladík ho stáhl s sebou do pokrývek, objímali se, laskali. Nevnímali nic kolem sebe, svět se rozplynul, byli jen oni dva. 

Vedakan se chystal na další dlouhá jednání, Kena se posadil, bude čekat. Ale muž zavrtěl nesouhlasně hlavou.

„Kdepak, nenechám tě samotného a bez tebe nikam nejdu.“

Mladík na něho jen udiveně koukal, přiklekl k němu.

„Myslím to vážně. Sám jsi mi vyhrožoval, že mě nikam nepustíš. Slíbil jsem ti, že bez tebe nikam nepůjdu. Svoje slovo dodržím,“ pohladil ho po vlasech.

Kena vstal a Vedakan ho chytl za ruku. Ruku v ruce vyšli.

***

Byl rozčílený, teď už nešlo o to, jestli chce zrušit otroctví, ale kdy. Většina už Vedakanovy požadavky přijala, dokonce na mnoha místech byli již otroci svobodní lidé. Při představě, kolik ho bude stát jim platit mzdu, stiskl bolestivě čelist. Tušil, že toto jednání, je v podstatě poslední varování. Důsledky neuposlechnutí si ani nechtěl představit. Teď může akorát zkusit usmlouvat, co půjde. Zpomalil, klidně vešel do sálu a strnul.

Vedakan pohodlně seděl v čele stolu, u něhož mělo jednání proběhnout. Po jeho pravici Kena, mladík, jenž byl dříve jeho otrokem. Pamatoval si na ten den, kdy Vedakan nereagoval na jeho zprávu, ale poslal mu více než štědré výkupné za otroka, jehož si nechal. Jenže teď už to zjevně není otrok. Všechny ty zvěsti jsou tedy pravdivé. Vládce si našel partnera, muže. Uchechtl se, mladíčka. Kena byl velmi hezký, to uznával i on sám, přestože ho muži nepřitahovali. Úsměv mu zmizel z tváře, ztěžka si povzdechl, tušil, že nedosáhne ničeho.

„Jak jsme dopadli? Tak mluv,“ uhodil na něho bratr, jen co se vrátil. Bezmyšlenkovitě mu podal soupis, co musí splnit, ale také určité výhody, kterých dosáhl.

Měl před očima obraz, nemohl na to přestat myslet. Vedakan se rozzuřil, on sám vstal a couvl před hněvem svého vládce. A tehdy Kena položil lehce svou dlaň na Vedakanovu ruku. Ten letmý dotek, tiché gesto, rozhněvaného muže zastavilo. Ohlédl se po chlapci, ten se jen usmál. Vládce se vrátil ihned k rozhovoru, ale vztek byl pryč.

„Na co myslíš?“ vytrhl ho z myšlenek bratr.

„Že můžu děkovat všem bohům za tu šťastnou náhodu, díky které se stal Kena mým otrokem. Nebýt toho, mnohé mohlo být jinak.“

„Nevím, o čem to mluvíš,“ odfrkl si bratříček.

„To nevadí, já ano a to mi stačí.“

***

Mladík se nemohl pohnout. Muž ho pevně držel ve své moci, znehybnil mu ruce, vklínil se mezi nohy. Kena se vpíjel pohledem do modrých očí. Ještě chvilku je uvidí, než padne tma, úplná, ve které neuvidí ani na špičku svého nosu. Vedakan na ten okamžik čekal, svíce nehořely. Ještě okamžik a tma je pohltila. Ruce měl v mžiku volné, na rtech nejdříve ucítil Vedakanův dech, teprve pak se spojili v polibku. Neviděl jeho bílou kůži, cítil ale její jemnost. Přejížděl bříšky prstů po Vedakanově bocích, lehké zachvění mu potvrdilo, že je stále na tomto místě citlivý. Jakmile se jejich rty oddělily, přisál se na Vedakanův krk. Muž prudce vydechl, sykl, když mu Kena stiskl zuby kůži. Mladík milence pevně objal a přetočil pod sebe. Vedakan se prohnul v bocích, vyzýval ho, on chtěl ale něco jiného. Přehoupl se a seděl nad mužem obkročmo, nemusel říkat, po čem touží. Vůně oleje prozradila, že milý se už nemůže dočkat. Kena se nadzvedl, pomalu se slastným zasténáním dosedl.

V úplné tmě vnímal horko a tlak, jak objaly jeho penis. Představil si pevný zadeček, hebkou, hnědou kůži, jak se mezi ty krásné obliny zasouvá jeho bíle zářící mužství. Jen z té představy ho polilo horko, když se mladík začal pohybovat podle své chuti, zachytil se jeho boků. Vycházel mu vstříc, mezi vzdechy šeptal jeho jméno.

„Keno.“

Neodolal, do ruky vzal jeho cukající se chloubu. Hladil, laskal a dráždil přesně tak, aby se na něm milenec svíjel. Mladík se mu sesul do náruče, teď Vedakan stáhl jeho pod sebe, aniž by přerušil jejich spojení. Kena nemluvil, hladil a líbal každý kousek jeho těla, na nějž dosáhl. Muž zabořil ruce do hebkých, černých vlasů, znovu vyhledal jeho rty. Milý mu sténal do úst a Vedakan ho miloval divoce, dravě.

Nepouštěli se, setrvali stále spojeni, v pevném objetí. Kena se k Vedakanovi tiskl, nepouštěl muže ze svého sevření. Ten si to užíval, vtiskl mu lehký polibek na krk.

„Nechci, aby tahle noc skončila."

„Máme rozdílná přání, já chci takových nocí tisíce.“

Vedakan se rozesmál.

„Jsi moje štěstí,“ políbil Kenu. „Lásko,“ tentokrát jim polibek zabral mnohem víc času.

„Přestaň,“ zaprosil mladík, a přestože ho muž neviděl, věděl, že sklopil oči.

„Nemůžu, čekal jsem na tebe, teď už to vím. Pořád jsem se cítil neúplný, prázdný. Jen jsem tě spatřil, nedokázal jsem myslet na nic, jen na tebe. Keno, miluju tě z celého srdce, dáváš mi toho tolik. Mám jen strach, abych ti dokázal oplatit stejně.“

Mladík mu položil ruku na ústa.

„Mlč už. Prosím, nemusíš to říkat. Dal jsi mi svobodu. Největším darem je pro mne tvoje láska. Vidím ji ve tvých očích, cítím v každém doteku, políbení.“

Vedakan v tichosti vstřebával to nečekané, krásné vyznání. Vymanil se z Kenova objetí, lehl si na bok, milého si stáhl do náruče. Přitiskl si ho zády k sobě, líbal ho na krku, hladil ve vlasech. Spokojené zavrnění mu vykouzlilo úsměv na tváři. Usínali.

***

Byl unavený, den se mu zdál nekonečně dlouhý, vyčerpávající. Když se konečně natáhl na postel, úlevně vydechl. Ani si nestačil srovnat myšlenky a do náruče se mu přitulil Kena. Mladý muž, ke kterému ho poutala nehynoucí láska. A strach. Zestárl, obava, že ho Kena bude mít jednou dost, mu snad každý den sevřela srdce.

„Už zase se trápíš těmi nesmysly,“ rozčíleně se mu Kena podíval do očí.

„Je ti padesát a co, jsi pořád ten nejúchvatnější člověk, kterého znám. Miluju tě.“

Posmutněl.

„Proč mi nevěříš,“ uhnul pohledem před modrýma očima.

„Odpusť, přece víš, proč…,“ Vedakan nedořekl.

Kena se na něho obkročmo posadil, svlékl si halenu, odhalil Vedakanovi svou nahou hruď. Ten bez zaváhání položil dlaně na jemnou kůži. Přejel palci po bradavkách, Kena zavzdychal. Posadil se, objal milého, držel v náruči.

„Miluju tě, Vedakane, patřím jen tobě, protože to tak chci, protože bez tebe nemůžu být.“

Vedakan ho pevněji sevřel, políbil na krk.

„Já tebe taky, Keno. Ale ještě chvilku mě přesvědčuj,“ škádlil ho.

Kena vyhledal jeho ústa, políbili se.

„Rád, ale musím tě varovat, moc se nevyspíš. Já jen, že když jsi chtěl spát.“

Vedakan ho hodil na postel, zalehl Kenu celou vahou. Ten se rozesmál.

„Nechci spát, chci tebe.“ Hladově ho políbil. Kena se mu rád podvolil.

Vedakan zprudka oddechoval, Kena mu spočíval v náruči, taky popadal dech. Stulili se k sobě, ale hned neusnuli. Dlouho do noci si povídali. Užívali si společné chvíle, čas, který jim byl dán.

*** konec ***