Možnost číslo devět aneb Alternativní

Konečně!!! Uvelebí se v posteli, zády se opře o navrstvené polštáře, přes nohy si přehodí tenkou peřinu a na stehna si položí notebook. Konečně se může pustit do druhého dílu! Má chuť, má především dost času, protože na dnešek má od šéfa schválenou dovolenou, má…

Co to…?

Neeeee!!!

Místo oblíbené tapety, která se pokaždé objeví, když notebook nabíhá, se tentokrát objevuje jenom černo. Černo doprovázené typickým zápachem spálené elektroniky… nebo umělé hmoty… nebo všeho dohromady…

Krucinál!!! Kruci kruci kruci!!! Opatrně vezme notebook, rychle ho položí na podlahu a pak po posteli popoleze dál od něj, to kdyby chtěl náhodou vzplanout.

Po minutě hypnotizování toho výbuchem hrozícího předmětu je jasné, že sice nevzplane… Ale taky je jasné, že o dni stráveném se svými oblíbenými hrdiny si teď může nechat jenom zdát.

Utře si slzy bezradnosti, zklamání a vzteku, které se mezitím stihly převalit přes hradbu řas, a aniž z té hromádky nebezpečného, no, teď už zřejmě odpadu spustí oči, natáhne se na poličku pro mobil a poprosí strejdu Googla o pomoc.

***

Matěj otevře oči. Zavnímá, že ho obklopuje denní světlo – a zase se rychle schová za zavřená víčka. Achjo, takže už je ráno. To každou chvíli asi zazvoní budík… Nebo už zvonil? Není toho světla na ráno přece jenom nějak… moc? A tak otevře oči znovu – a tentokrát je nechá otevřené dokořán. Vytřeštěné dokořán. Protože… Kde to sakra jsem? Co to má znamenat…? Očekával, že se probere ve své posteli, zadívá se na strop, kam mu radiobudík promítá čas, a zjistí, jak dlouho si může ještě poležet. Nečekal, že se místo toho probudí… venku! V nějakém… parku! Na lavičce v parku!!! V parku, který mu navíc ani není povědomý… Do zasranýho hajzlu, co je tohle za blbý fóry? Kde to jsem? A jak jsem se sem dostal? A kdy?!

Postupně si začne vzpomínat. Včera s klukama zapíjeli maturitu. S klukama… a s Adamem. S Adamem. Při vzpomínce na něj se Matesovi srdce rozdivočí v hrudi, jako kdyby tam měl místo něj kolibříka. No jo, jenže… To je divný, protože pokud jsme tam byli s Adamem, tak jak je možný, že já jsem tady – a on tu není? Mates se začne zmateně rozhlížet kolem sebe, má za to, že Adama vzápětí někde natrapíruje. Na sousední lavičce. Tak na té protější. Tak ne, tak tamhle za keři. Taky ne? Tak kde je? Někde přece být musí…

Ať se ale rozhlíží, jak chce, Adama nikde nevidí. Místo toho zjišťuje, že je takhle ráno jediný, kdo v parku posedává. Všichni ostatní kolem něj pospíchají, každý za svým cílem, někdo do práce, někdo do školy… Nikdo z nich si ho nevšímá, nikomu nestojí za pohled. Bodejť, nejspíš mě považují za nějakýho vagabunda – fialově obarvený vlasy v pravděpodobně dost zoufalým rozcuchu, pomuchlaný hadry… No počkat, a je vůbec ještě ráno? Není to sluníčko už nějak moc vysoko?!

Začne šmátrat rukama po kapsách, ale mobil nikde nenahmatá. V duchu zaúpí. Do hajzlu! Ale vážně už! To jako nemám ani mobil? Vzali mi ho kluci a mysleli si, že to bude děsná prdel? Nebo mě někdo okradl? No, nemám totiž ani peněženku… Po zádech mu přeběhne mráz. Ani malinko se mu nelíbí představa, že zatímco spal a nevěděl o sobě, ruce někoho cizího ho prohledávaly… a prohmatávaly… a hledaly, co by si na něm ještě mohly vzít… Fuj! Krucinál! Doufám, že to byli kluci! Sice je za to zabiju…, idioti dementní…, ale pořád lepší, než že mě ošmatlával někdo… bůhvíkdo!!!

Vyskočí na nohy a zamíří k východu z parku. Nebo aspoň doufám, že jdu k východu. Co je tohle za místo? Jak je možný, že to tu vůbec neznám? Cestou se opět rozhlíží na všechny strany a hledá něco, co ho uhodí do očí, nějaký výhled, který pozná, nebo aspoň bod, který by mu byl něčím povědomý… Nic takového však nenajde. A rozhlíží se i proto, že pořád ve skrytu duše doufá, že odněkud vykouknou rozesmátí kluci. Nebo Adam. Jenže… ani to se neděje…

Zatřese hlavou, aby zaplašil ten neklid, co se do něj vkrádá. Bohužel se mu to nedaří. Cítí, jak se mu chlupy na pažích staví do pozoru…, protože jeho tělo už na něj tímhle svým osvědčeným způsobem křičí to, co si jeho hlava zatím nechce připustit. Něco je tady hodně, hodně špatně.

Vyjde z parku a zamíří ulicí rovně. Jeho myšlenky se začnou točit kolem toho špatně. Odpověď je na čtyři. Adam. Adam je špatně. Nebo teda to, že tu není, je špatně! Nikdy by mě totiž nenechal samotnýho! I když ta včerejší chlastačka byla teda fakticky mega, tak Áda by se nikdy neopil tak moc, aby zároveň nevěděl, co dělá… a co se děje kolem něj… Nikdy by mě nenechal samotnýho spát v nějakým parku! Ani v tom, co ho má před barákem, natož v nějakým takovýmhle… neznámým! Vždycky na mě dává pozor, vždycky si mě hlídá… Leda že… Matěj nasucho polkne a po zádech mu opět přejede mráz. Co když jsem se včera opil tak moc, že… že jsem mu řekl něco hnusnýho? Co když jsme se nějak šíleně pohádali? Nebo… nebo jsem byl tak mimo, že jsem se na něj věšel před ostatníma, to on nemá rád… a on je teď naštvanej… Panebože, a co když jsme se pohádali… a pak rozešli?!

Ať se ale snaží sebeusilovněji, nedokáže si nic vybavit. To poslední, co si pamatuje, je, že všichni měli dobrou náladu. Skvělou. Výbornou. I on, a i Adam. K žádné hádce se neschylovalo ani náhodou. Tak co má tohle všechno znamenat?!

Přejde přes křižovatku, po chvíli přes druhou, ale pořád si drží stejný směr. S úlevou na chvilku upozadí myšlenky na to, co bylo, nebo spíš co mohlo být, ale o čem doufá, že nebylo, a vrátí se k úvahám o přítomném okamžiku. Přece to město není tak velký, abych se časem nechytil a nedošlo mi, kde jsem! Vždyť jsem se tu narodil, proboha!!! Jenže po dalších pár minutách chůze se mu jeho plán jít pořád rovně už nezdá tak dobrý, a tak začne bezděky zpomalovat.

Nakonec to vzdá, zastaví se a rozhodí rukama. „No tak jo, kurva, tak jsem se definitivně ztratil!“ oznámí nahlas sám sobě i světu, ovšem svět ho neposlouchá. Nikdo z těch lidí, co jsou zrovna na ulici s ním, se po něm ani neohlédne. Matěj znovu prošacuje všechny kapsy, protože na kraťučkou chvilku zapomene, že vlastně nemá mobil a že se tedy nemůže podívat do map na svou aktuální polohu… „Krucinál!!!“ zakleje a rozhodí rukama znovu.

Začne přemýšlet, jaké jsou jeho možnosti. Oslovovat lidi se mu moc nechce… Budou si myslet, že jsem trotl! Anebo že si z nich dělám legraci! Dobrý den, prosím vás, můžete mi říct, kde to jsem? Hahaha… Když vtom kolem něj projede autobus. „No jasně!“ málem se klepne do čela a zasměje se sám sobě. Autobus… Někde tu bude mít zastávku… A tam nejenom zjistím, kde jsem, ale docela snadno se i dostanu domů!

Rozběhne se za autobusem, protože ten zrovna zahýbá za roh a Mates nechce, aby se mu ztratil z dohledu. Za rohem si ale vydechne a zase zpomalí, protože zastávka je jenom kousek od něj. Dojde k ní, zrovna když autobus odjíždí, ale jemu to nevadí, má v plánu si nejdřív prostudovat jízdní řády a zorientovat se.

Jenže místo očekávaného aha efektu se dostaví… čirá panika.

Matesovy oči zmateně těkají po vývěsní tabuli. Připadá si, jako kdyby neuměl číst. Vidí ta písmenka…, vidí ta jednotlivá písmenka…, ale dohromady mu nedávají smysl. Tak já nevím, ale já jsem asi ještě opilej… Nebo možná hůř – zdrogovanej… Jako ale opravdu už: co – to – kurva – je?!?! Nepoznává ani jeden jediný název zastávky nebo ulice. A co je úplně nejhorší, nic mu neříká ani ten název města. Zírá na to pro něj úplně neznámé jméno… a připadá si jako blázen. Kde to jsem? A jak jsem se sem dostal?!

Otočí se zády k té tabuli a vykulí oči na výřez toho neznámého města…, pak se znovu natočí zpátky k tabuli… a znovu se k ní otočí zády… a znovu čelem… a ještě jednou, jako kdyby potřeboval… Ne, vlastně sám neví, proč to dělá. Pak zakloní hlavu a zahledí se na nebe, jako kdyby doufal, že tam najde odpověď. Že tam třeba bude napsaná z mraků. No, vzhledem k tomu, že jsem očividně úplně mimo, tak i kdyby tu bylo fakt něco napsaný, zřejmě bych to vůbec nepochopil…

Pak se znovu zadívá před sebe…, zhluboka se nadechne… a vydechne. No tak jo. Tak mám dvě možnosti. Prozatím. Za prvý, tohle je jenom debilní sen. Ze kterýho se teda nemůžu vůbec vzbudit, což je svým způsobem úžasný a už se nemůžu dočkat, až to budu vyprávět Adámkovi… Takže si můžu jít lehnout zpátky na tu lavičku, usnout…, a až se vzbudím, tak už se vzbudím doopravdy. Hm. Jenže taky to sen být nemusí… přece jenom, na sen je to všechno až příliš reálný… Takže za druhý bych si mohl od někoho vyškemrat telefon a zavolat klukům a říct jim, kde jsem, a oni pro mě přijedou. Na rozdíl ode mě si tady tenhle podivnej zapadákov budou moct najít na mapě…

Jako na zavolanou zrovna na zastávku přichází nějaká dáma ve středním věku. Díky kostýmku vypadá seriózně, zároveň se ale mírně usmívá, čímž naprosto nevědomky Matese vyzve, aby zkusil oslovit právě ji.

„Dobrý den, prosím vás, ehm… no… Mohl bych vás o něco poprosit?“ zadívá se na ni Matěj naléhavě. Žena však předstírá, že ho vůbec neslyšela.

Mates o kousek popojde, aby se dostal přímo do jejího zorného pole, a zkusí to znovu: „Ehm… prosím vás… Paní? Dobrý den, já jsem… chtěl jsem se zeptat… Ech, slyšíte mě?“

Ona paní ale nedá ani jediným gestem najevo, že by ho opravdu slyšela. Dál kouká před sebe, ztracená ve svých vlastních myšlenkách. Matěj se sám pro sebe zamračí a zadívá se jí k uším, jestli v nich náhodou nemá nasazená nějaká pidisluchátka… Ale i kdyby měla, tak by se na mě aspoň koukla, ne? Když jsem si stoupl přímo před ni… V zátylku se mu zježí všechny chlupy, když mu jeho už tak dost vydrážděná mysl nabídne dvě nebo tři možná vysvětlení. No, spíš nemožná vysvětlení. Matěj ale trhne hlavou, jako kdyby mu to umožnilo na ty fantasmagorie zase zapomenout, a popojde těsně před tu dámu.

„Heeej, slyšíte mě?!!“ zvýší na ni hlas a celý se napne v očekávání toho, co bude následovat: ta žena se na něj minimálně ošklivě zamračí a sjede ho znechuceným pohledem, dost možná na něj zakřičí, co si to dovoluje, třeba mu i vrazí facku… Anebo se alespoň lekne, škubne sebou a uskočí od něj… Jenže nic z toho se neděje. Ona ho neslyší… ani nevidí. Jako kdyby neexistoval.

Na zátylku ho z toho následného zamrazení fyzicky zabolí, musí natáhnout ruku a to místo si prohmatat a jemně promasírovat. Tomu, aby se mu hlavou začaly honit děsivé úvahy, to ale nezabrání. Panebože… Já jsem pro ni neviditelnej… úplně totálně… Jsem na neznámým místě a ona mě nevidí… To jako… to jako že jsem… To jako že jsem duch?!

Naprázdno polkne… a pak pomaličku natáhne ruku. A zavře oči, protože si netroufne se na to dívat. Nezvládne se dívat na to, jak jeho ruka projde tělem té ženy skrz naskrz… Jenže… Co to? Rychle oči zase otevře. Jeho ruka totiž tou dámou neprochází. On se jí normálně dotýká. Jo, dotýká se jí!!! Takže nejsem duch, nejsem mrtvej!!! Ufff… Jenže teda… jak je možný, že ona to necítí?! Tak… je mrtvá ona? Nebo jsme mrtví oba? Nebo není mrtvej nikdo? Kruci, ono by bylo skoro lepší, kdybych se jí dotknout nedokázal… a byl mrtvej… To by bylo aspoň nějaký vysvětlení, kdežto teď nemám žádný… Žádný dostatečně málo šílený… Né, já už nechci!!! Vysvětlete mi to někdo!!! Hned!!!

Zmateně začne kroužit kolem ní, strká do ní, tahá ji za paži, zkouší s ní lomcovat… Ale s tou ženou to ani nehne. Pohne se sama od sebe až tehdy, kdy u zastávky začne brzdit autobus.

Mates na nic nečeká a naskočí do něj taky. Zůstane stát u prostředních dveří a rozhlédne se po spolucestujících. Nervózně se kousne do rtu… a pak se rozhodne. Popojde úplně dopředu, a když se autobus rozjede, otočí se čelem do toho asi z poloviny zaplněného prostoru a z plna hrdla zakřičí: „Slyšíte mě někdo? Vidíte – mě – někdo?!“

Nikdo si ho nevšímá. Ani jeden jediný člověk se na něj nepodívá.

„Achjo,“ povzdychne si tiše. Už nemá sílu si ani pořádně od plic zanadávat. Sveze se na volné sedátko těsně za řidiče… a s pohledem apaticky upřeným před sebe se nechá ulicemi neznámého města unášet… neznámo kam.

***

Netuším, kolik minut nebo možná už i hodin pobíhám tímhle zasraným městem. Jestli vůbec existuje něco jako čas. Dost možná ne. Očividně jsem se propadl do nějaký divný reality… anebo právě že do nějakýho bezčasí… Kdo ví? A není to nakonec jedno? Ať to má vysvětlení takový nebo makový, výsledek je jenom jeden: jsem někde, nevím kde, a navzdory tomu, že je tu plno lidí, jsem tu sám.

Kde jsou asi ostatní z naší party? Má smysl je hledat? Nebo naopak někde hledají oni mě? To by mohlo bejt dobře vtipný. Když si představím, jak každej pobíháme po svým vlastním kousku nějakýho šikovným vývojářem vymyšlenýho a naprogramovanýho města a naháníme se navzájem…

Nechci se ale nahánět navzájem. Nepotřebuju najít Lukáše nebo Mariana nebo Rosťu. Kdyby mi mělo jít jenom o ně, tak to si tady prostě sednu a počkám, až… až cokoliv. Třeba až do mě uhodí blesk. Nebo až to toho, kdo s náma tuhle hru hraje, přestane bavit, a nějakým způsobem mě vypne. Třeba.

Ale kvůli Matesovi to udělat nemůžu a nechci. Kvůli Matesovi budu bloudit tady tím poblblým městem tak dlouho, dokud budu při smyslech. Protože sotva si Máťu představím, jak se podobně ochromenej hrůzou toulá ulicema… Možná ne, možná jsou s klukama tam, kde bejt mají, a nikdo a nic jim nechybí. Ale přesto. Dokud je tu sebemenší šance, že je taky takhle ztracenej, a dokud je tu sebemenší naděje, že ho můžu najít, tak to nevzdám.

***

Matěj upřeně zírá z okna autobusu, ale jeho oči nic nevidí. Nebo spíš – jeho oči nevidí nic z toho, co se děje vně autobusu, v ulicích města. Místo toho těkají po plátně nataženém uvnitř Matesovy hlavy, na které se promítají jeho vzpomínky. Vzpomínky na Adama.

Jak vždycky čeká, až zajdeme někam dostatečně daleko od školy, aby nás vidělo co nejmíň spolužáků – a pak mě hned popadne za ruku a stiskne mi dlaň tak pevně, jako kdyby mi chtěl dát najevo, že teď už jsem jenom jeho. A jak mě pak tak majetnicky strká do svýho pokoje… A vlastně i do mýho pokoje, to je prostě celej Áda, panovačnej a… a diktátor, ale zároveň v tu samou chvíli děsně pozornej a všímavej a opatrnej… Chichi, a jak se vždycky vzteká, když mu řeknu Adámku. Si myslí, že ho tím provokuju, ale to je pravda jenom někdy. No tak jo, jasně, většinou. Ale někdy mu tak řeknu proto, že mu strašně moc potřebuju říct něco něžnýho a nenapadá mě, co jinýho by to mohlo být. Protože on to nemá rád. Nemá rád, když někdy poukazuju na to, že není zas takovej drsňák, na jakýho si hraje. Ale to se mi právě na něm líbí. Že umí být obojí. I tvrdej, i něžnej, prostě přesně takovej, jakýho ho v tu chvíli potřebuju. A teď ho zrovna potřebuju spíš… hm, vlastně… teď ho zrovna potřebuju úplně jakýhokoliv, jenom aby tu taky byl…

Mates cítí, jak se mu v krku dělá knedlík, tak ho zkusí spolknout, a jelikož autobus zrovna zastavuje na další zastávce, bez rozmýšlení se nahrne ke dveřím a v podstatě vyskočí ven. Úplně automaticky si zase začne šacovat kapsy, než si už poněkolikáté za poslední zhruba hodinu uvědomí, že v nich žádný mobil nenajde. „Sakra, to si nedokážeš zapamatovat ani jednu jedinou věc?!“ napomene se nakvašeně – a nahlas, protože potřebuje slyšet aspoň nějaký hlas, který mluví na něj…

Chvilku se courá městem, než zahlédne svou oblíbenou značku sítě supermarketů. Ha, no tak ať jsem, kde jsem, obchody jsou tu očividně stejný jako u nás. Jestlipak se tam prodává i stejný zboží? Zapadne dovnitř, projde se mezi regály, popadne plechovku coly a dvě čokoládové tyčinky a nikým nepovšimnutý se protáhne skrz pokladní zónu. „Tak na tohle bych si dokázal zvyknout!“ rozesměje se, jenže spolu se spokojeností se mu kolem žaludku začne rozlévat i lítost. Tak trochu totiž doufal, že tohle něčí pozornost přiláká… „No, Mates,“ roztrhne obal jedné tyčinky, zahodí ho a do čokoládové pochoutky se zakousne, „hdyž nehiditelnej, tak nehiditelnej!“ dohuhlá s už plnou pusou. Očividně se to vztahuje i na věci, co držím v ruce… Haha, jestlipak ta ženská, co jsem ji tahal za loket, byla tím pádem taky na chvilku pro ostatní neviditelná?

S hlavou plnou úvah o věcech, které by ještě včera pokládal za naprostý hovadiny, se dál toulá ulicemi. Spořádá obě tyčinky, zapije je colou, pak si schová ruce do kapes, do prázdných kapes, Mates!, a při tom svém bezcílném toulání těká pohledem na všechny strany. Doufá, že zahlédne něco, cokoliv, co mu jakýmkoliv způsobem ozřejmí, co se děje. „No tak co můžu dělat jinýho?“ omlouvá si to své nepromyšlené poflakování. „Jo, no, Adam by věděl…“

Smutně si povzdychne. Ten by sypal z rukávu jeden nápad za druhým… On si prostě poradí se vším! A i když už si myslím, že mě nepřekvapí, tak mě zase něčím překvapí. Třeba by mě mohl překvapit i tentokrát, ne? Třeba by ho mohlo něco napadnout, tam, kde zrovna je…, a mohl by pak jako laskavě přijít a podělit se o to se mnou! Krucinál… Několikrát zamrká, aby zaplašil slzy, co se mu užuž hromadí v očích.

Po další půlhodině má toho putování městem plné zuby, a tak když zahlédne další parčík s lavičkami, vydá se tam. Ale dobrá zpráva je – asi fakt nejsem duch! Ducha by nebolely nohy… Oči se mu zase zamlží. Áda by mi řekl, že jsem bábovka, když mě po tak krátký době začnou bolet nohy, haha. A já bych do něj šťouchl loktem, že žádná bábovka nejsem. A on by mě napomenul, ať mě ani nenapadne ten šťouchanec zopakovat. A já bych do něj šťouchl znovu a on by dělal, jako že nic, ale dotáhl by mě třeba tady do tohohle parčíku a stáhl by mě k sobě na tuhletu lavičku, a schválně by si sedl tak, aby na mě odnikud nebylo vidět, a začal by mě štípat do bradavek a tvrdil by, že to mám za to. Nebo by mě začal mačkat zboku těsně pod žebrama, protože ví, že mě to tam děsně lechtá. Anebo by mě začal líbat a u toho by mě rukou dráždil v rozkroku, a když bych mu začal vzdychat do pusy, tak by se odtáhl a řekl by, že nic dalšího nebude. No, a pak by mě zase popadl za ruku a vytáhl z tý lavičky a dovedl k sobě do bytu a tam by něco dalšího stopro bylo. Jako pokaždý…

Dlaní si automaticky začne utírat slzy, co mu tečou po tvářích, když mu najednou dojde, že je to vlastně zbytečné. Beztak mě nikdo nevidí, takže si tu můžu brečet, jak budu chtít! Nechá slzy slzami, energicky se zády zapře do opěradla a rozhlédne se kolem, jako kdyby pohledem vyzýval všechny kolemjdoucí, ať si zkusí mu oponovat. Zrovna ho míjí skupinka rozjařených cyklistů a mladá žena, která jde naproti nim, musí ukročit stranou, jinak by ji byli schopní porazit… Sama pro sebe si zakroutí hlavou a pak na Matěje zkoumavě přimhouří oči.

„Co čumíš?“ sjede ji Mates nevrle. „Jsi nikdy neviděla ubrečenýho kluka?!“

„Já… ehm… promiň,“ zrudne ta blondýnka přistiženě. „Jenom jsem… myslela jsem… ty totiž… Přišlo mi, že tě znám,“ zakoktá se maličko.

„Pf,“ odfrkne Mates podrážděně… A pak mu to dojde a nevěřícně na ni vykulí oči.

***

Hm, možnost číslo sedm: co když tohle je realita – a tamto byl Matrix? Jakože doopravdickej Matrix, jako v tom filmu? A já jsem spolknul nějakou podělanou pilulku. Nebo mi ji včera někdo hodil do pití. To by mě ale zajímalo, kdo, a hlavně kdy, protože jsem si svý pití celou dobu hlídal. No, hmmm, tak nemusel jsem spolknout žádnou tabletku, mohlo dojít prostě k chybě v Matrixu. Jak to Neovi vysvětlovali – že chybu v Matrixu jde poznat třeba podle déjà vu… Ale já už jsem teda žádný dežaví neměl, ani nepamatuju. Jediný, co jsem poslední dobou měl, občas teda, byl dojem, že je to všechno moc krásný na to, aby to byla pravda. Myslím to s Matesem. Že jsme se jako tak našli. Z ničeho nic. A tak neskutečně jsme si sedli. Ve všem. Úplně parádně.

Čili to mě vrací zpátky k možnosti číslo čtyři. Že tamto byl sen a teď jsem vzhůru. Naopak to podle mě není, protože tamto bylo mnohem krásnější než tohle. Tam jsem měl Matýska… a kámoše… a mamku… a maturitu… A tady nemám nic. Teda paradoxně mám všechno, můžu si vzít, co chci, a nikdo proti tomu nehlesne ani popel, ale… ale nemám nic doopravdy důležitýho. A svýho. A hlavně… hlavně nemám nikoho. Nikoho…

Kurva, v týhle ulici jsem už byl! No stopro! Nebo ne? Ale jo, určitě… I když, můžu se ještě vůbec spolehnout na svý vzpomínky…, na svou paměť… a na svůj zdravej úsudek?! No, tak ale na něco se spolehnout potřebuju… Takže prozatím svý paměti věřit budu. A jo, touhle ulicí jsem už šel. Jasně že jo, tady je to knihkupectví s tou vystavenou knížkou Chybí mi. Škoda, že nejsem žádnej knihomol, abych mohl porovnat, jestli ty samý knížky, co se prodávají tady, se prodávají i u nás… Nebo… se prodávaly včera… jestli to samozřejmě bylo včera, jestli už tady tím divným městem ve skutečnosti nebloudím celý eony věků…

Zatřesu hlavou a znovu se zahledím na obal tý knížky. Chybí mi. No, tak jestli tudyma půjdu dneska ještě potřetí, tak si pro tu knihu zajdu. A přečtu si ji. Nebo si ji mám přečíst hned? Třeba je to nějaký znamení, když mě uhodila do očí už podruhý. Pcha, znamení… Možnost číslo osm: jsem v nějaký únikový hře, v nějakým escape roomu, a musím tu hledat znamení a indicie, který mi pak na konci zapadnou do sebe a já se odsud dostanu…

Chybí mi. Sakra, jasně, že mi chybí! Mít teď možnost ho vzít za ruku, nechat ho, ať se mi stulí do náručí… S ním by tohle všechno mohlo bejt úžasný dobrodružství! Místo toho je to jenom… zoufalá mizérie… Zatracenej Mates! Proč tu není?! Chybí mi tak moc, že jestli… ne, Adame, AŽ… No dobře, chybí mi tak moc, že AŽ se zase uvidíme, tak mu za to naplácám na zadek. Za to, že mi chybí tak moc, že tu kvůli němu brečím jak… jak stará bréca…

Přes slzy se usměju, když si představím, že Matýskovi by se takový naplácání na zadek víc než jenom líbilo… A kluk ve výloze mi ten úsměv vrátí. No jo, no, pro všechny ostatní jsem neviditelnej, což je fyzikálně momentálně nevysvětlitelný, ale aspoň že můj vlastní odraz ještě reaguje tak, jak reagovat má. Vida, aspoň něco je tu v pořádku… hmm…

Z odrazu mý tváře pak sjedu pohledem o kousek níž… a nevěřícně vykulím oči.

***

„Ty… ty… ty mě vidíš?“ vyskočí Mates na nohy a dál na blondýnku třeští oči.

„Cože…?“ zamžiká ta žena zmateně a bezděky před ním o kousek ucouvne.

„Jestli mě vi…,“ začne Mates a vykročí směrem k ní, jenže když před ním blondýna ustoupí o další krok dozadu, dojde mu nesmyslnost jeho otázky – i celého jeho počínání. Tak evidentně tě vidí – a moc nadšená z toho asi není, když se tě bojí! Mates se okamžitě zastaví a mírně pozvedne ruce v uklidňujícím gestu: „Počkej, já… Hele, asi si musíš myslet, že jsem úplnej pošuk, ale… No, vlastně… Vlastně asi jsem,“ svěsí najednou ramena a sklopí hlavu.

Najednou prostě vůbec neví, co by měl dělat nebo říkat. Mám jí začít vykládat, že je od samýho rána jediná, pro koho nejsem neviditelnej? Akorát by si poklepala na čelo a zdrhala by odsud! Možná by bylo lepší předstírat, jako že nic, a zkusit od ní vydyndat ten mobil…

Se zábleskem nového elánu v očích k ní znovu zvedne zrak a tiše poprosí: „Myslíš, že bys mi mohla na minutku půjčit mobil? Já u sebe svůj nemám, asi mě někdo okradl… v noci… Potřebuju si jenom zavolat…“ Jenže už když tu žádost vypouští z pusy, uvědomuje si, že i jemu samotnému to zní divně. Ani jemu by se nechtělo půjčovat svůj mobil někomu, kdo pravděpodobně vypadá jako… jako nějakej uválenej bezďák… Matěj si samovolně vjede rukou do vlasů a prohrábne si to své fialové vrabčí hnízdo.

Žena ho přejede zkoumavým pohledem od hlavy k patě. Vypadá to, že ten kluk u sebe opravdu nic nemá – ani mobil, ani batoh, nic… Na bezdomovce ho ale zase taky netipuje. Působí spíš tak nějak… ztraceně… A navíc, je přece tolik podobný Matýskovi – a ten by nikdy nikoho neokradl! Zavrtí hlavou a nad svými iracionálními myšlenkami se ušklíbne. Pak si sundá z ramene kabelku, zaloví v ní, naučeným gestem odemkne mobil – a sice se zaváháním, přesto ho nakonec podá tomu klukovi.

Matějovi se rozzáří oči. „Díky moc! Já… hned to bude… nezdržím tě, slibuju,“ pronáší, zatímco pohledem už lustruje displej a vyťukává na něm číslo, které zná nazpaměť. Naštěstí.

Blondýnka zatím lehce odvrátí hlavu. Je jí hloupé být svědkyní něčího soukromého hovoru, na druhou stranu, ten cizí kluk má v ruce její mobil, těžko se k němu může otočit zády… Nakonec se však ukáže, že není důvod tohle dilema řešit: klučina totiž po chvíli oddálí telefon od ucha a napřáhne k ní ruku. „Volané číslo neexistuje,“ hlesne potichu. „Jak taky jinak. Každopádně… díky…“ Na chviličku se jeden do druhého zaklesnou pohledem – a jí se z toho zmatku a bolesti, co se mu zračí v očích, sevře žaludek.

Matěj přemýšlí, co dál. Nebo spíš – snaží se přemýšlet. Doufal, šíleně moc doufal, že se Adamovi opravdu dovolá, ačkoliv cosi uvnitř mu už pěkně dlouho našeptávalo, že pravděpodobně doufá zbytečně. Stejně ale… naděje umírá poslední… Jenže teď teda… Znamená to, že Adam neexistuje? Když neexistuje jeho telefonní číslo? Anebo spíš neexistuju já…? Ale ona mě vidí! A normálně se se mnou baví! Jenomže moc dlouho jí to asi nevydrží, jestli s ní začnu rozebírat tyhlety zašmodrchaný otázky… Ne, já už teď prostě nemám sílu. Prostě nemám.

A tak se na ni Matěj smutně pousměje a má se k odchodu. „Sorry, že jsem otravoval,“ dodá ještě a vydá se zpátky k lavičce.

„V pohodě,“ prohodí blondýnka a váhavě se rozejde směrem, kam měla namířeno původně.

Jenže nedojde daleko. Po pár krocích jí to nedá, otočí se a vrátí se zpátky. „Ehm,“ odkašle si, aby upoutala pozornost toho klučiny, který momentálně shrbeně posedává na kraji lavičky a očima provrtává zem, „a nemůžu ti pomoct ještě nějak jinak? Matěji, slyšíš mě…?“

Mates se ani nenamáhá zvednout k ní hlavu. No, spíš nechci, aby mě znovu viděla brečet… „Nevím, jak,“ řekne potichu a trhne rameny.

A teprve teď mu k mozku doputuje celá ta její otázka.

Šokovaně se na ženu zahledí: „Jak sakra víš, jak se jmenuju…?“

Blondýnka zčervená, když si uvědomí, co to plácla. „Jejda, promiň, já jsem… No říkala jsem ti přece, že mi někoho připomínáš, tak proto jsem tě tak oslovila…“

A teprve teď jí k mozku doputuje význam té jeho otázky. „Počkej, ty se vážně jmenuješ Matěj…?“

Chvilku si oba konsternovaně hledí do očí, než Mates to ticho prolomí: „Ty vole, tohle je vážně… vážně divný! A to už to dneska mám s čím srovnávat!“

„Jak to myslíš…?“ zeptá se ho opatrně, ale se zájmem.

„No, že jsem vlastně dneska ještě nezažil jedinou věc, která by divná nebyla, ale toto je už opravdu… Já už vlastně ani nevím, jaký! Mně prostě docházejí vhodný přívlastky!“

Blondýnce zacukají koutky. „Tak v tom bych možná nápomocná být mohla,“ pronese záhadně.

„Jak to myslíš?“ zeptá se pro změnu Mates.

„Nijak,“ mávne rukou a sedne si na lavičku vedle něj. „Nechceš mi o tom svým divným dnešku povyprávět od začátku? Třeba ti pak přece jenom budu moct nějak pomoct…“

Nejistě se na ni zahledí: „No nevím… Zdrhneš hned po druhý větě!“

To ji upřímně pobaví: „Nezdrhnu, slibuju,“ rozesměje se. „Na divný příběhy všeho druhu jsem zvyklá, to mi věř!“

Mates se jí ještě jednou pátravě zahledí do očí, ona mu ten pohled odvážně opětuje. A něco v těch jejích očích… záblesk něčeho… někoho… ho přesvědčí, ať to zkusí. No však co, co můžu ztratit? A tak se zhluboka nadechne… a spustí.

„Hele, včera jsme prostě úplně normálně s klukama slavili maturitu. Fakt, včera ještě bylo všechno úplně normální. Adam, to je, no, ehm… No prostě, Adam odmaturoval už v pondělí, ale s tím slavením počkal na mě, víš, on je totiž… Co je?“ všimne si, jak blondýnka vedle něj najednou povážlivě zbledla.

„Adam je…,“ zachraptí a odkašle si, „Adam je… vy spolu… chodíte?“

„Jo, proč? Máš s tím problém…?“ nechápe Matěj, proč ji zrovna tohle tak zarazilo. To jsem teda v tom vyprávění vážně daleko nedošel!

„Ne, to vůbec ne!“ ujistí ho rychle, zatímco očima poplašeně těká po Matějově tváři. „Jenom… Víš co, to teď není podstatný. Pokračuj, jo?“

„Jsi si jistá…? Protože k ničemu doopravdicky divnýmu jsem se zatím nepřiblížil ani omylem… A ty už teď vypadáš na omdlení,“ zkonstatuje Mates.

„O mě se neboj. Nejdřív to dovyprávěj a já ti pak řeknu, co mě na tom tak zarazilo,“ slíbí a nějak se jí povede na tváři vykouzlit úsměv.

„Deal,“ vypadne z Matese… a to jedno jediné slůvko ho mrští o několik měsíců zpátky. Takhle to přece začalo… Tím, že mě Adam doučoval angličtinu… Rychle ale zamrká a přinutí se soustředit na současnost. „Ehm, takže… Včera jsme teda slavili, všecko bylo v pohodě, no a dneska ráno jsem se probudil v parku na lavičce…“

Postupně jí odvypráví celý příběh. Pátravě přitom blondýnku pozoruje, nemá totiž ani tušení, jakou od ní může očekávat reakci. Rozchechtá se? Začne si klepat na čelo? Zvedne se a odejde s tím, že na tohle mý blábolení nemá čas? Nebo znovu vytáhne ten mobil, ovšem vytočí policajty a řekne jim, ať si do parku přijedou pro uprchlíka z nějaký psychiatrický léčebny…?

Nic z toho se ale nestane. Žena si Matěje pozorně vyslechne, a kromě toho, že se jí za celou dobu nevrátí do tváří barva, vypadá vcelku… Normálně. Jestli vůbec to slovo ještě má v tomhle divným světě nějakej význam…

„Řekni něco,“ poprosí ji Matěj po asi dvou minutách ticha, během kterých si jenom tiše hleděli do očí.

„Nemám slov,“ hlesne v odpověď a proti její vůli jí znovu zacukají koutky, když si uvědomí, že to by se někomu, jako je ona, stávat nemělo. A to ani v takových situacích. Převážně v takových situacích. Když je zjevně široko daleko jediná, kdo k tomu má co říct.

A tato myšlenka v ní asociuje jinou… a nakonec ji napadne, že vlastně nic říkat nemusí. Že už to všechno jednou řekla. „Víš co?“ zvedne se bleskově z lavičky, až sebou Mates, který to nečekal, trhne. „Pojď se mnou.“

„Kam…?“ zeptá se zmateně, ale to už se taky zvedá na nohy.

„Uvidíš,“ usměje se na něj a rychlým krokem vyrazí pryč. A Matěj se vedle ní zařadí a nechá se vést, na nic dalšího se nevyptává. Taky mi nějak došly slova… Ježiši, to by bylo komentářů, kdyby to Adam zjistil! Ten mě má za ukecanýho potřeštěnce, kterej málokdy zavře pusu. Hmm, ale on si mě umí umlčet po svým…

Ztracený v příjemných vzpomínkách Matěj blondýnku následuje skrz několik ulic, a teprve když zaregistruje, že se zastavila, přestane se láskyplně přehrabovat v minulosti a rozhlédne se, aby se zorientoval, kam došli. „Knihkupectví? A co jako? Stojíme tu z nějakýho důvodu…?“ vyptává se zaraženě.

„Pojď,“ zatáhne ho za tričko, aby ji následoval dovnitř.

V obchodě pak sebejistě kráčí mezi regály do zadní části. Neomylně najde tu správnou polici, přidřepne si, tři čtyři vteřinky projíždí pohledem jednotlivé tituly – a pak s potěšeným uculením jednu knížku vytáhne a přistrčí ji Matějovi před oči.

A s Matějem se zhoupne podlaha.

***

Zírám na tu knížku za výlohou dokonale vyvedenej z míry. A to je přitom po tom všem, co jsem dneska už zažil, co říct!

Písmenka z obálky mi tančí před očima, asi kdyby se mi povedlo ten tanec nějak zarazit, dověděl bych se jméno autora a název tý knihy, ale to mě teď momentálně vůbec nezajímá. Mně jde o ten obrázek. Není to fotka, je to kresba, přesto je naprosto jasný a nepochybný, kdo na tý kresbě je.

Já s Matýskem.

My dva v tom našem parku. Na našich houpačkách. Nebo teda, na našich… Je to normální dětskej koutek v normálním parku, a v normálním čase plnej normálních děcek. Ale jakmile se setmí a děcka odtama vypadnou, jsou ty houpačky naše. Máťa se napoprvý bál, že nás to neunese, ale poukázal jsem na to, že dneska bohužel některý malý děti váží víc než my dva dohromady, haha, a že s tím ti konstruktéři stopro musej počítat. Nadával mi, že jsem zlej a jedovatej a že přeháním, ale nakonec uznal, že na tom asi něco bude, a opatrně se na to umělohmotný prkýnko visící na dvou řetězech posadil. Stoupl jsem si za něj a chvilku jsem ho jenom tak objímal a rozfoukával mu účes, než jsem ho začal pomalu houpat. A když bylo jasný, že ho ta houpačka vážně v pohodě udrží, nechal jsem ho, ať se houpe po svým, sednul jsem si na tu vedlejší a začal jsem se nohama odrážet od země, lítat nahoru a dolů… On s veselým smíchem a občasným vypísknutím lítal vedle mě…

Bylo to skvělý.

Naposledy jsme tam takhle blbnuli pár dnů před maturou. Těšil jsem se, že až to budeme mít oba zdárně za sebou, koupím šáňo a půjdeme to tam oslavit. Na ty naše houpačky. S bublinkama v ruce i v nose se nám možná podaří vyletět ještě o kousek vejš…

Bejvalo se to mohlo odehrát dneska večer. Nebo možná zítra, pokud by nám dneska po tý včerejší chlastačce nebylo úplně nejlíp.

Jenže místo toho… Místo toho stojím v nějakým podivným městě před výlohou obchodu a koukám dovnitř na knížku, na jejíž obálce je nakreslený, jak se s Matesem houpeme každej na svý houpačce, oba vysmátý jak jojísci, a každej držíme v ruce poloprázdnou šampusku…

***

„Já už nerozumím opravdu ničemu. Vůbec ničemu.“ Tohle Mates opakuje pořád dokola, když blondýnka vyjde z obchodu na ulici a najde ho, jak sedí o pár metrů dál na chodníku, rukama si podpírá hlavu a sotva patrně se kolíbá dopředu a dozadu.

Přidřepne si k němu a chviličku ho pozoruje, neví, co říct. Tohle se v kurzech první pomoci neučí. Nakonec mu opatrně navrhne: „Co kdyby sis tu knížku nejdřív přečetl? Třeba pak bude aspoň něco jasnější…“

Zvedne k ní utrápený pohled. „A tys ji četla? Asi jo, že, když jsi mě k ní tak neomylně dovedla… O čem přesně je?“

„Mňo, o Adamovi a Matějovi. Jejich příběh.“

„A ty si myslíš, že to nějak souvisí se mnou a s opravdovým Adamem… a tady s tím vším?“ máchne Mates rukama.

„Já ti zatím nechci říkat, co si myslím. Co kdyby sis to nejdřív přečetl? A pak to nějak zkusíme poskládat dohromady…“

Ještě chvilku o jejím návrhu přemýšlí, než s povzdychnutím přikývne a začne se zvedat na nohy. „Tak jo. Tak já si pro tu knížku skočím…“

„Nemusíš,“ usměje se, taky se postaví a zaloví v kabelce. „Už jsem ti ji koupila.“

„Tos neměla,“ převezme ji od ní, „já bych si ji tam jenom půjčil… a zase bych ji vrátil,“ přesvědčuje sebe i ji.

„Tak to ber jako dárek. Ten vracet nemusíš. Hele, a co kdyby sis to šel přečíst zpátky do toho parku? Já si potřebuju tady ve městě zařídit nějaký věci a pak se tam za tebou vrátím.“

Matěj si ji změří podezíravým pohledem: „A jaký věci…? Teda, ne že by mi do toho něco bylo, ale… Nemohl bych jít s tebou? Protože, no…“ Pak sklopí oči a špičkou boty začne okopávat chodník. „Seš jediná, kdo mě vidí, kdo se se mnou baví… Co když už se nevrátíš?“

Počká si, až k ní znovu zvedne pohled, a pevně se mu zahledí do očí. „Já tam za tebou přijdu, Maty. Neboj.“

A něco… nějaké zablýsknutí v jejích očích… ho přesvědčí. Něčím mi připomíná Adama… Taky se na mě takhle dívá… A jemu vždycky všechno věřím. A nikdy mě nezklamal.

„Tak… tak teda jo,“ odhodlá se uvěřit jí taky.

Ona se na něj znovu usměje, on jí úsměv malinko znejistěle oplatí – a pak už se vydá každý na opačnou stranu ulice.

Přisedne si k němu na lavičku asi za dvě hodiny. Mates mezitím dávno přestal co tři minuty odtrhávat oči od stránek a vyhlížet ji; nechal to prostě osudu. A taky je ta knížka tak boží a přitom tak šílená, že se od ní odtrhávat nedá…

Blondýnka si všimne, že zatím dočetl zhruba do půlky. Tiše, aby ho nerušila, sáhne do papírové tašky a vytáhne umělohmotnou misku s ještě teplými lasagnemi. Sama si pak na stehna položí o něco menší krabičku se závitky sushi. Matese vůně těch lasagní uhodí do nosu, knížku odloží a po své porci se natáhne.

„No páni, jak víš, že je mám nejradši zrovna s…“ Nedořekne to. Dojde mu to. Tak jasně, vždyť tu knížku četla. Tu knížku, kde je tak dokonale popsanej můj život. To, že ví, jaký lasagne mám nejradši, je ještě to nejmenší… Ví i o plno jiných věcech, který mám rád! Nebo který má rád Adam! A který máme rádi společně! Bože…

Mlčky poobědvají, na otázky a odpovědi je ještě brzy. Ještě mu zbývá asi sto padesát stránek.

A tak Matěj, zatímco pomalu upíjí z plechovky s colou, kterou taky vyčarovala z té papírové tašky, pokračuje ve čtení, zatímco ona si z kabelky vytáhne nějaký časopis a začte se do něj podobně zaníceně. Vyruší ho už jenom jednou, to když si chce zajít pro kafe a zeptá se ho, jestli chce taky něco přinést, ale Mates jenom zavrtí hlavou.

Když dočte poslední stránku, knížku zaklapne a položí ji na neobsazený prostor mezi nimi, ona svůj časopis taky zavře, ale dál oba jenom tak sedí a mlčí.

„Řekni něco,“ poprosí ho nakonec.

„Nemám slov,“ odpoví Matěj – a oba se rozchechtají jako šílenci.

„Vyrábět dežaví by nám šlo,“ podotkne žena rozveseleně.

„Tak ještě by se nám mohlo podařit to taky celý nějak… rozmotat…,“ povzdychne si Mates a smích ho zase přejde.

„Takže… je to i váš příběh? Ten román? Nebo je to v něčem jiný…?“ zeptá se ho a upře na něj zvědavý pohled.

„Není to ani trochu jiný. Až na tu poslední stránku teda, ale třeba se to taky stalo, jenom jsem byl příliš opilej na to, abych si to pamatoval… Každopádně, je to prostě… Já a Adam, všechny naše zážitky za posledních pár měsíců. Jako kdyby nás někdo sledoval a natáčel a pak to sepsal. I se všema detailama,“ zrudne ve tváři, čímž prozradí, jaké detaily má na mysli. „To, co mělo být jenom mezi náma dvěma, tak teď ví každej, kdo tohleto kdy četl. Včetně tebe.“

Otočí se k ní a všimne si, že i ona zrudla ve tváři. Najednou ho ale něco napadne. „Počkej, a co když… co když jsem viditelnej jenom pro ty, kdo to četli? To by… Na tom by mohlo něco být, ne?“

Blondýnka chvilku kouká před sebe a nad jeho nápadem přemýšlí. Potom z ní vypadne: „Hm, nebo je tu ještě jedna možnost. Jsi viditelnej jenom pro toho, kdo to napsal.“

Mates se uculí. „Tak jasně, to by taky šlo, ale to bysme nejdřív museli… Nebo počkej… To jako chceš říct,“ ohromeně na ni vykulí očí, „že tu knížku jsi psala ty?!“

Aniž by přestala koukat před sebe, několikrát kývne hlavou.

„No pane jo!“ vyskočí Mates na nohy. Udělá pár kroků, jako kdyby odcházel, pak se zase vrátí, pak znovu o pár kroků poodstoupí, zase se vrátí, a nakonec si kecne zpátky na lavičku. Blonďaté autorce se zatím honí hlavou, jak je ráda, že Matese ve své knížce vždycky popisovala jako fajn a nekonfliktního kluka, a ne jako někoho s horkou hlavou, kdo nemá daleko k agresivnímu jednání…

„Ale,“ zahledí se na ni Mates naléhavě, „jak to všechno víš? Jak to o nás všechno víš?!“

Konečně si troufne se mu podívat do očí. „Já nevím, jak to vím! Nebo spíš, neřekla bych, že něco vím. Já si to všechno vymýšlím. Nebo jsem si to doteď aspoň myslela…“ A pak mu popíše, jak vznikají její romány – jak se jí prostě v hlavě najednou objeví příběh a jak ona ho během volných chvil sepisuje. „Vážně jsem myslela, že je to jenom fantazie… Ale co my víme? Co když ve skutečnosti se jenom nějak mentálně napojím na nějakou jinou realitu a popisuju to, co se tam děje?“ uzavře své povídání otázkou, na kterou nikdo z nich nedokáže odpovědět.

Matěj o všem chvilku přemýšlí, pak položí svou vlastní otázku: „No dobře, ať už je to tak nebo tak… Proč jsem se tady v tomhle tvým světě objevil zrovna dneska? A proč tu Áda není taky?“

„To já nevím…,“ začne bezradně, ale Mates jí skočí do řeči.

„Jak nevíš? Je to celý tvůj nápad! Musíš vědět aspoň něco!“

„Matěji, ale já…“ A pak si najednou vzpomene na ranní incident, který se jí vlivem všech těchto nevysvětlitelných událostí málem vykouřil z hlavy: „Vlastně něco možná vím… Ráno, když jsem se chystala začít psát druhý díl, tak mi prostě vybouchl počítač. A ty ses v tom parku probral taky ráno…“

„Hm, no to by nějak souviset mohlo… Ale kde je teda Adam? Nechtěla jsi ten další díl psát jenom o mně, že ne?!“ přimhouří na ni oči.

Autorka rázně zavrtí hlavou. „Neboj, to jsem teda fakt nechtěla!“

„Sakra, tak v tom případě tu někde musí být! Prostě musí!“ vjede si Mates zoufale rukama do vlasů. „Co je vůbec tohle za město? Nebo spíš – co je za město to naše, v tý tvý knížce? Má nějakou… skutečnou předlohu? Tady v tomhle tvým světě?“

„Nemá, to vaše město jsem si celý vymyslela,“ hlesne blondýnka.

„Kruci!!! Takže není žádná možnost, že bych někam odjel, někam, kde existuje ulice, ve který Adam bydlí? To teda… To je teda pěkně na h… – pěkně pitomý!“

Autorce začne být líto, že to nedomyslela a že v románu vytvořila takhle na h pitomý neexistující město, když vtom ji napadne: „Počkej, ale jedno místo přece jenom existuje… Tady ten park!“ zaťuká ukazováčkem na houpající se kluky na obálce knihy.

Matějovi se rozšíří oči nadějí a znovu hbitě vyskočí na nohy. „Tak jdeme! Doveď mě tam! Prosím!“

***

Sedím na zemi v rohu toho krámu a v rukách si pohazuju s tou knížkou. Před chvilkou jsem ji dočetl… a na rtech mi ještě pohrává úsměv. Bylo to, jako… jako kdyby byl Máťa znovu se mnou. Znovu slyším jeho hlas… Znovu jako kdyby mi říkal všechny ty věty… a šeptal všechny ty vyznání… a taky vyvzdychával každý to svý Adame… Ehm…

Takže nakonec se ukazuje, že jsem se dopočítal k devítce. Možnost číslo devět: jsem vymyšlená postava z knihy. Hahahahaha!!!

Akorát, že to až tak vtipný není, když se nad tím člověk zamyslí. Ale když nic jinýho, tak už aspoň něco vím.

Vím, že existuje knížka, která naprosto dokonale popisuje mý a Matesovo seznámení, všechny naše doučovací odpoledne, první pusu, první sex, druhej sex, desátej sex, všechny naše hádky i usmíření – a naši maturitu. Čili to, co už se stalo. A jako třešničku navíc popisuje i tu naši soukromou oslavu se šampaňským – to je jediná věc, která se ještě nestala. Ale takhle nějak jsem ji měl naplánovanou.

Super, no, jenže spolu s tím se zase otvírá množina úplně novejch otázek. Jsem vymyšlenej – a nějak jsem se zhmotnil v tomhle světě? Jenom já, nebo i ostatní? Nebo jsem naopak skutečnej, ale nějak jsem se dostal do nějakýho fantazijního knižního světa? A jenom já, nebo i ostatní? Mates, mamka, kluci…? A ať už platí ta první domněnka, nebo ta druhá – tak co teď s tím? Co se ode mě teď čeká? Co mám dělat?! Mysli, Adame, mysli…

Jenže myslet se mi moc nechce, mozek se mi zadrhává a odmítá spolupracovat, a tak po chvilce tupýho zírání před sebe nalistuju v tý knížce znovu ty stránky, u kterejch jsem si ohnul rohy, protože popisujou… prostě… jsou to mý nejoblíbenější pasáže. Nejmilejší vzpomínky.

A pak mě to najednou trkne. Vzpomínky. Všechno jsou to vzpomínky – až na tu jednu. Ta poslední stránka se ještě neodehrála. Přijde mi, že je to nějakým způsobem důležitý. Že… že by se to odehrát mělo. Že v tom je ten klíč. V tý situaci. V tom parku. Na těch houpačkách.

Ještě chviličku o tom přemejšlím, než se zvednu na nohy a zamířím přímo k regálu, ve kterým mají seřazený atlasy a mapy. Když jsem tu totiž docela dlouho hledal tu naši knížku, aniž bych mohl poprosit prodavačky o pomoc, celkem jsem se v tom rozvržení jednotlivejch knižních žánrů stihl zorientovat… Vytáhnu první mapu tohohle města, která mi přijde pod ruku – no co, cyklomapa, vždyť je to fuk. Parky tu budou zaznačený taky.

Rozložím tu mapu na zemi a zahledím se do ní, očima vyhledávám zeleně obarvený oblasti. Projdu je všecky, metr po metru. Někde ty naše houpačky budou, tím jsem si čím dál jistější.

***

Matěj sedí na houpačce, pokleslá ramena, pohled upřený do země. Po tvářích se mu koulí slzy, ale je mu to jedno. Tak šíleně moc doufal, že tu Adam bude! Dávalo to přece smysl, jo, i skrz všechno to, co se od rána stalo a co smysl nedává, tohle mu smysl dávalo. Přece… všechno to k tomu směřovalo, ne? To, že jsme se s tou spisovatelkou potkali a dali do řeči. To, že mě zavedla k tý knížce. To, že na obálce je nakreslený tohle místo. Tak jak to, že to nevyšlo? Jak to, že tu na mě Áda nečeká?

Připadá si opuštěný, zklamaný… a taky podvedený. Jako kdyby hrál hru na šipky, poctivě sledoval zaznačený směr, míjel barevné fáborky, vyřešil všechny hádanky – ale v cíli žádný poklad schovaný nebyl…

Blondýnka, která posedává opodál, už taky dávno neřeší své opuchlé oči, zarudlé tváře a halenku promočenou od slz. Co však řešit musí, je to, že se začíná stmívat.

Hlučně se vysmrká, zvedne se z lavičky a dojde k Matějovi. „Maty, budu muset jít domů, už je pozdě… A ty pojď se mnou. Nemůžeš zůstat přes noc tady.“

„Můžu – a taky zůstanu,“ zahuhlá Mates do země.

„Nepřijde mi to jako nejlepší nápad…,“ nevzdává se.

„Proč ne?“ zvedne k ní Matěj uslzené oči. „Je jedno, kde budu, nemůže se mi nic stát. A třeba sem Adam ještě přijde. My jsme… vždycky jsme sem chodili až večer.“ Odmlčí se, pak tiše dodá: „Ty to přece víš nejlíp.“

Dlouze si povzdychne, nenapadají ji žádné protiargumenty. Moc se jí nechce ho opouštět a nechávat ho samotného, cítí za něj jakousi zodpovědnost, ale… on má pravdu. Zřejmě mu vážně nic nehrozí, když ho kromě ní nikdo nevidí. A navíc, je už dávno dospělý. Může si dělat, co chce.

„Tak… tak teda já jdu. Ale zítra ráno sem zase přijdu, jo?“

„Klidně,“ trhne Mates rameny. „Třeba tu už nebudu. Třeba ti mezitím opraví ten noťas – a zase se vypařím,“ rozesměje se nevesele.

„Třeba,“ dá mu podobně nevesele za pravdu.

Ještě chvilku nad ním postává, ale když Matěj mávne rukou na pozdrav a zamumlá tak čau, pomalu se vydá na cestu domů. „Adame, tak kde jsi?“ pošeptá si sama pro sebe a zvedne oči k nebi, jako kdyby doufala, že odtamtud najednou seskočí. „Přece jsem tě nenapsala jako nějakýho troubu, kterej si neporadí, krucinál! Nebo jako floutka, kterej se na všechno vykašle! Nebo jako slabocha, co se někde zhroutí! Tak kde sakra vězíš?!“

***

To procházení parků mi nakonec jde rychlejc, než jsem čekal: čmajznu totiž jednu odhozenou koloběžku – a tím to procházení povýším na projíždění. Stejně ale s tím, jak se slunce pomalu kloní k západu, začínám propadat beznaději: co když ten parčík s těma houpačkama není vůbec v tomhle podělaným městě? Vždyť ten, kdo kreslil tu obálku, mohl čerpat inspiraci odkudkoliv, achjo…

Ne, žádný panikaření nebude! Ostatně, mám takovej divnej, nevysvětlitelnej pocit, že jsem na správný stopě. Jako kdybych už dopoledne naskočil do nějakýho proudu – a ten mě neomylně vede k cíli. Nejdřív mě, pro jistotu dvakrát, nechal proplout kolem toho knihkupectví, přihrál mi do rukou tu knížku, pak mi vnuknul ten nápad s těma houpačkama, přihodil mi do cesty koloběžku… Věci se nedějou jenom tak. Minimálně dneska teda ne.

Slunko zapadlo, začíná se smrákat… Neva, možná je to naopak dobře – s Máťou jsme do toho parku taky chodili až za tmy! Třeba musí všecko zaklapnout na svý místo jako puzzle a teprve pak přijde odměna…, odměna v podobě Matýska… Bude posedávat na houpačce a vyhlížet mě… a já…

A já málem i s koloběžkou vrazím do stromu. Protože… protože ho uvidím. Tamhle! To je on! To je ono! To jsou naše houpačky! A on tam vážně sedí… Sice mě teda nevyhlíží, vypadá to, že přepočítává kamínky pod svejma botama, ale je to on… Nemůžu se splíst, on je prostě nepřehlídnutelnej!

„Mateees!!!“ zakřičím z plna hrdla, odhodím koloběžku a rozběhnu se za ním.

Máťa zvedne hlavu a nevěřícně se na mě zahledí – a pak vyskočí na nohy a rozběhne se mi naproti.

O pár vteřin pozdějc mi vletí do náručí – a já ho pevně stisknu a namáčknu ho na sebe a přísahám, že už ho nikdy, nikdy nepustím, nikdy, protože už nikdy se nechci vzbudit a zjistit, že vedle mě není… a že nevím, kde je… a že nevím, kde jsem… a že jsem bez něj. Už nikdy.

***

Konečně!!! Věnuje jim poslední spokojený pohled a pak se, už bez ohlížení, vydá z parku pryč. Šťastně se usmívá a div že si místo obyčejného vykračování nezačne poskakovat.

Jooooo!!!

Tak se našli, našli se…

A jí teď už nic nebrání jít domů. Bez toho zvláštně provinilého pocitu, že nechává Matěje samotného. Teď už totiž sám není. Má vedle sebe někoho, kdo… Ne, oba mají vedle sebe někoho. Tu druhou polovičku. Postarají se o sebe.

Druhý den ráno to ale do práce přece jenom vezme přes ten park. I když je to zacházka. Kdyby se s ní chtěl někdo vsadit, tak by tipovala, že tam spíš nebudou… Na druhou stranu Matějovi přece slíbila, že se tam staví.

A oni tam jsou.

Už jsou dávno vzhůru, možná jsou ještě vzhůru, těžko říct.

Matěj ji rozjařeně vítá a vypadá opravdu nadšeně, že ji vidí. Představí jí Adama, nebo spíš – představí ji Adamovi, že, opačně to totiž není potřeba.

Sednou si na lavičku a rozpovídají se – můžou si to dovolit, protože ona díky volné pracovní době do práce nijak nespěchá.

„Tak… a co teď máte v plánu?“ zeptá se jich nakonec.

Kluci si vymění poťouchlý pohled, který sám o sobě řekne mnohé, Adam pak ale i přesto odpoví: „Říkali jsme si, že ten váš svět trochu procestujeme… Tak ne že budeš psát o nějakejch tornádech nebo povodních! Ještě by se to třeba mohlo zhmotnit taky…“

„To by mě ani nenapadlo!“ přesvědčuje je, ale zrůžovělé tváře ji prozradí.

„Prej nenapadlo!“ rozesměje se Mates. „Už to máš načrtnutý v tom svým sešitku námětů, přiznej se!“

„Dobře, tak mě to napadlo, no,“ trhne rameny. „Komu by se nechtělo občas si napsat něco tragicky katastrofickýho?“

„Běda ti!“ zavyhrožuje jí Adam. „My si tě přijedeme čas od času překontrolovat, co vymýšlíš!“

„Klidně přijeďte, budu se na vás těšit,“ ujistí je. „A zatím na sebe dávejte pozor, jo? Přece jenom jsem vás nestvořila nesmrtelný…“

„Což je mimochodem chyba!“ šťouchne do ní Mates a zatváří se přehnaně káravě. „Aspoň nějakou superschopnost jsi nám vymyslet mohla!“

„Prosím tě,“ rozčechrá mu Adam účes, „vždyť ti vymyslela fialový háro, co bys chtěl víc?“

„To nebyl tak úplně můj nápad,“ přizná blondýnka s úsměvem.

„Hele, radši si už nech všechny další detaily pro sebe,“ začne se Adam sbírat z lavičky, Matěje si za ruku přitáhne k sobě a obejme ho. „Každopádně jsme dohodnutý, jasný? Žádnej druhej díl o nás, žádný přírodní katastrofy… A my se teda někdy stavíme.“

Obejme se s nimi na rozloučenou, a když se rozejde do práce, ještě se za nimi několikrát otočí a zamává jim.

Pak přidá do kroku, automaticky zrychlí na své obvyklé tempo… a v hlavě se jí pomaloučku, jako kdyby vystupovaly z mlhy, začnou vykreslovat dvě nové, zatím neznámé postavy…

Věnováno Mikymu, Máťovi – a všem Adamům a Matýskům ze všech možných světů ;-)