Kolibřík

Oskar pozdravil paní Klímovou a posadil se na tak vzdálené místo v čekárně, aby to ještě nevypadalo divně, ale každopádně tak daleko, jak to jenom slušnost dovolovala. Raději si vytáhl tablet a předstíral důležitou práci nebo studium, ačkoliv nepotřeboval ani jedno, slavnostně promoval už minulý týden a do práce nastupoval až za dva měsíce. To, že s ní nyní sedí v čekárně notářské kanceláře a čeká na jednání ve věci pozůstalosti profesora Leopolda Dittricha, ho nijak zvlášť nepřekvapovalo, když mu přišla ta obsílka, nebyl tím zaskočený, a pokud ano, tak jenom z toho, že součástí rozdělovníku byla kromě něho a profesorovy sestřenice i jeho vlastní matka. Pokud snad měl o něčem pochybnosti, tak maximálně o tom, zda je pozůstalý nebo jestli není náhodou součástí pozůstalosti.

Občas nenápadně stočil pohled směrem k ženě, ta se však tvářila neurčitě, a nepochybně, kromě pravděpodobně nepříjemné předtuchy, neměla ponětí o pravém důvodu jeho přítomnosti, stejně jako jeho máti, která sem dokonce odmítla kvůli nějaké hlouposti i jít a raději mu podepsala plnou moc. V hlavě mu poletovaly všechny možné i nemožné myšlenky, střípky vzpomínek i pochybností, jestli se to všechno vlastně vůbec stalo, ačkoliv pokud by to všechno byla jenom iluze, nemohl by tu nyní sedět a čekat. Ten poslední měsíc, co Leopolda doprovodil na druhou stranu, žil jako mátoha, nebýt toho, že musel dodělat státnice a obhajobu, asi by se zbláznil, takhle měl alespoň stále co dělat a taky jasný příkaz, že jestli nedokončí, co začal, tak že si ho najde. Věřil mu to, i když netušil, co všechno tím nic neříkajícím a všeobsažným příkazem vlastně myslel, jak ho tak znal, tak asi celý jeho budoucí život. Nebyl si vůbec jistý, zda to, co všichni kolem považovali za smrt, jí také skutečně bylo v tom smyslu, jak je obecně chápána, a raději o tom uvažoval jako o odchodu, protože pokud šlo o prof. Leopolda Dittricha, byly jisté pochybnosti každopádně na místě. 

***

Domácí se na něho otočil od kuchyňské linky a jen tak mimochodem nechal vyjet odpadkový koš.

”Takhle z dálky to znělo jako docela dobrá šukačka.”

Bylo docela jasné, že ten použitý prezervativ v Oskarově ruce bohužel nepřehlédl. Mlčky odevzdaně odhodil zplihlý kus latexu do odpadu a profesor Dittrich zkušeným kopnutím zasunul koš zpět. Celkem bezostyšně a se zjevným zájmem si prohlížel jeho nahotu.

”Bylo vás dobře slyšet až sem.”

Choval se nenuceně a naštěstí alespoň nevypadal pobouřeně. Oskar se i tak cítil dost trapně, stál úplně nahý v odpoledním sluncem zalité kuchyni a nevěděl, co by mu na to měl říct.

”Omlouvám se, Leopolde, nevěděl jsem, že jste doma.”

Vykal mu, i když se navzájem oslovovali jménem, nedokázal překonat úctu, kterou k němu měl, a začít mu tykat, možná kdyby mu to nabídl, tak by se asi přemohl, ale nikdy na to nedošlo, ačkoliv on jemu tykal od první chvíle. Sakra, neměl tu být, odjel údajně na celý víkend k příbuzným do Krkonoš a byla teprve sobota podvečer. Proto si dovolil zalovit na Grindru a vítěze své interní soutěže o muže měsíce si následně zatáhnout sem. Potřeboval trochu do těla, co se nastěhoval, tak neměl chlapa, kromě několika návštěv v sauně, kde to ovšem bylo jenom o ústní práci a on už dost nutně potřeboval cítit nějaké maso pořádně v sobě. Jenomže domácí tu právě teď byl, nakonec byl to jeho dům a jeho kuchyně, takže tu každopádně být mohl, kdy chtěl. Pod sněhově bílým plnovousem mu vesele cukaly vrásky kolem úst, evidentně se jeho rozpaky i celou tou situací dobře bavil.

”Nevěděl jsem, že bych se měl nahlásit, na chalupě byla na návštěvě neteř a já děti nesnáším. Přijel jsem tam evidentně trochu nevhod a domů, zdá se, taky.”

Stále se pobaveně usmíval, úplně bez zábran Oskara obešel a prohlížel si jeho zadek. Pokud doteď nebylo zřejmé, kdo byl na jaké straně toho prezervativu, jednoznačné stopy po řemenu ho odkopaly definitivně.

”Docela slušně ti nařezal, i když bych to zvládl i lépe.”

Oskar na něho koukal jako zkoprnělý. Nepoznával ho, až dodnes se tenhle postarší profesor teorie výtvarného umění na penzi choval i přes jinak nepřehlédnutelnou živelnost a energičnost jako velice přátelský a distingovaný muž. Přátelský byl svým způsobem stále, ale distingovaný již tedy opravdu moc ne.

”Ale asi to nebylo úplně ono, že jsi ho tak rychle vyprovodil a neuvařil mu ani kafe.”

Neměl, co by na to odpověděl, kromě trapných vytáček ho nic rozumného nenapadlo, a protože profesor a také jeho domácí v jedné osobě byl doma už evidentně dost dlouho na to, aby slyšel všechno podstatné, co se dělo v jeho pokoji, nemělo smysl ze sebe dělat blbce. Navíc to opravdu ani zdaleka nesplnilo jeho očekávání, kluk ho sice docela pěkně prohřál řemenem, ale potom byl až příliš rychle hotový, o dost dřív, než aby si to i on stihl začít opravdu užívat. Asi to nebylo ono ani z druhé strany, protože mládenec se téměř okamžitě oblékl a nechal vyprovodit s trapnou výmluvou, že musí kohosi vyzvednout na nádraží, neobtěžoval se ani pozeptat, jestli se Oskar taky alespoň udělal.

Konvice na sporáku začala hvízdat, profesor vymáčkl tlačítko a zalil si vroucí vodou sáček čaje připravený v obrovském hrnku na lince. Oskar zatím horečně přemýšlel, jak z trapné situace vycouvat. Jít vyhodit prezervativ, který vytáhl zpod postele tak, jak byl, cestou do koupelny, kde měl v úmyslu ze sebe spláchnout pach toho kluka a ulevit si alespoň dodatečně pod proudem vody do odpadu, se ukázalo jako hodně hloupý nápad, stejně jako nenatáhnout na sebe alespoň trenky. Chtěl tu trapnost původně zabalit alespoň do papírové utěrky, než ji vyhodí, aby to nebylo hned na očích, a v pokoji měl jenom papírové kapesníky, kterých mu na to bylo iracionálně líto. Profesor ho znovu obešel a dost nenuceně si prohlížel jeho červený zadek.

Jeho zájem právě o tuto partii těla začínal vypadat až trochu podezřele. Když si Oskar zpětně vybavoval některé situace z posledních týdnů, jevily se najednou trochu jinak, než původně vypadaly. Starý profesor se až příliš často pohyboval doma ve volných trenkách, ze kterých mu sem tam vykukovaly minimálně kulky, a nejméně třikrát měl silnou potřebu močit, právě když se Oskar sprchoval. Obludnou velikost jeho starého genitálu se přitom nepokoušel ani náznakem maskovat, popravdě ho doslova vystavoval. Oskara ta vzpomínka následně opakovaně děsila ze spaní, stejně jako snad bezedný objem jeho močového měchýře. Věkem by se dalo spíš očekávat, že starý pán už bude prostatik, ale z toho, co měl možnost vidět a slyšet, tomu nic nenasvědčovalo.

”Řemen, nebo plácačka?” zeptal se profesor s víc než úlisným úsměvem, div že mu nezačal ten zadek rovnou i znalecky prohmatávat. Začínalo to celé nabývat bizarního rozměru, a protože si nešlo nevšimnout, že si starý pán zajel rukou do trenýrek a nepokrytě si pohrával s jejich obsahem, Oskar začal tušit nevyhnutelný výsledek, bude nucen se ze situace vykoupit jistou jasně danou vstřícností. Ve světle nových okolností začínalo být jasné, že se před ním nejspíš úmyslně opakovaně předváděl už v té koupelně, nakonec určitě se mu nemohlo chtít pokaždé tak moc močit, aby nemohl sejít na toaletu v přízemí.

”Říkal jsem si, proč nejedeš za mámou, ale je jasné, že ta by ti možná nařezala, ovšem to kolem by asi neposkytla, co?”

Významně jeho směrem povytáhl husté obočí a v očích se mu pěkně chtivě zajiskřilo. Oskar se stále nezmohl na odpovědi a jenom stál jako svoje vlastní nepovedená socha. Domů nejel právě proto, že tu zůstal sám, nedokázal příležitosti odolat. Jeho pan domácí odpovědi podle všeho beztak neočekával, pokládané otázky ani žádné nevyžadovaly, bylo jasné, že jsou řečnické a poměrně rychle to směřují k nevyhnutelnému, jediné, o čem ještě přemýšlel, co tím nevyhnutelným nakonec bude. Pan Leopold, s rukou stále zasunutou za gumou od černých trenýrek, se přesunul zpět ke svému hrnku a začal pomalu pohybovat sáčkem na provázku nahoru a dolů. Otevřel opět dvířka u odpadkového koše, nechal ho vyjet ven a vytažený sáček do něho pomalu upustil vedle smotku latexové hmoty.

”Jak na to tak koukám, až tak moc jsi ho opravdu nerozparádil, soudím, že to nebyl tvůj stálý přítel. Máš nějakého?”

Věnoval pohrdavý pohled nejdříve nevalnému obsahu prezervativu a následně i jemu. Oskar se konečně zmohl na první jakou takou odpověď.

”Ne, byla to jenom jednorázovka.”

Myslel to jako omluvu ve smyslu, že se to neděje nijak často, ale vyznělo to o dost hůř, než zamýšlel, což mu došlo ve chvíli, kdy to vyslovil, ale už bylo pozdě. Profesor energicky zavřel dvířka s odpadkovým košem a se zcela bezelstným výrazem a rukou zasunutou již v hloubce slabin se na něho vyzývavě podíval.

”Tak to by ti nemuselo vadit si dát ještě jedno kolo, že?”

Odsunul židli od kuchyňského stolu a s nohama doširoka rozevřenýma se na ní rozvalil.

”Trochu mě to po letech rozvášnilo, určitě ještě jednoho zvládneš.”

Vytáhl si vrásčité masité nádobíčko i s obrovskými visícími varlaty přes horní okraj volných trenýrek a dost jasně mu pokynul, aby si k němu klekl. Bez ohledu na to, jak moc to celé bylo obscénní, Oskara ten pohled vzrušil a jeho nahota to také okamžitě odhalila. Nemělo valný smysl to zkoušet skrývat, ani se nepokusil si před něj dát ruku a raději si rovnou klekl. Péro vyvalené přes okraj trenýrek začalo znatelně nabývat na tvrdosti, naštěstí už ne na objemu, a i délku zvětšilo jenom mírně. Rezignovaně mu stáhl trenky, jednak to tak vypadalo o poznání lépe, a taky by se mu tam asi stejně pletly. Pomyslel si, že naštěstí alespoň není tlustý, i když to masivní péro mezi jeho šlachovitýma vrásčitýma nohama vypadalo díky tomu ještě větší, než skutečně bylo. Opatrně mu o něj začal otírat tvář, vždycky si myslel, že staří chlapi v rozkroku už divně smrdí, a tak si chtěl pomalu zvyknout, kupodivu nesmrděl, tedy vlastně smrděl, ale byla to normální vůně chlapa, zjevně dost nabuzeného chlapa. Kdyby byl oholený, nevypadalo by to asi až tak zle, když si odmyslel zbytek, tak nádobíčko bylo excelentní a překvapivě mu to docela obstojně stálo.

Nemělo smysl si hrát na cudnou netykavku, po tom, co musel před chvílí slyšet z jeho pokoje, by to bylo jenom trapně pokrytecké, nebo by ho to urazilo a to neměl úplně v úmyslu. Možnost, že by si jeho matce stěžoval, že mu tahá do podnájmu chlapy, aby mu seřezali prdel, byla o dost méně přijatelná alternativa než ho obsloužit, byť měl jinak o potenciálním sexuálním partnerovi trochu jiné představy. Možná tak před nějakými třiceti lety by se na svém současném místě považoval i za spokojeného. Nešlo nevidět, že jeho tělo stále neslo neklamné známky zašlé slávy a nesporného bývalého sexappealu, byť jasně z dob, kdy on sám ještě nebyl ani na světě. Nicméně v současné situaci vyhodnotil, že jsou v životě potenciálně i horší věci, než obsloužit vrásčité péro jednoho starého profesora, například jeho matka, trousící posměšky a obscénní poznámky po zbytek jeho života. Když už se ale takhle hloupě ocitl s jeho vytahanými genitáliemi před obličejem, rozhodl se, že to udělá tak dobře, jak to jenom půjde, doufal, že to bude mít díky tomu alespoň rychleji za sebou.

Leopold si přejížděl navlhčenou dlaní po ocasu a volné kulky se mu u toho pohybovaly střídavě nahoru, dolů i do stran. Sklonil se, zavřel oči a vzal mu je obě do pusy. Byly masité, pružné a působily dojmem překvapivé plnosti. Snažil se na nich docela dlouho a jejich majiteli to evidentně nebylo nepříjemné, několikrát ho ruka na zátylku přitlačila hluboko mezi šlachovitá vrásčitá stehna, evidentně záměrně mu ubíral kyslík a bavil se jeho sípáním.

Nakonec se toho asi dostatečně nabažil, chytil ho rukama za hlavu, stáhl si ho z šourku, mírně se prohnul a natlačil mu již notně vzrušením zvlhlý ocas do pusy, okamžitě a celou jeho délkou mu drsným nalitým žaludem přirazil na konec patra a pevně si ho tam podržel. Oskar se zakuckal a s přestávkami se dusil, snažil se poctivě přesměrovat dýchání do nosu a přizpůsobit se, ale dařilo se mu to jenom se střídavými úspěchy. Začal protestovat a pokusil se ze sevření vyprostit. Prudce mu ho uvolnil z pusy, a než se stihl nadechnout a doplnit zásobu kyslíku, dostal facku. Otřásl se, ale nezaprotestoval, situace ho dostatečně pohltila a ani ho to vlastně nenapadlo, naopak, raději si ho, s očima zaostřenýma výhradně mezi jeho stehna, znovu nacpal do úst. Tentokrát již pro jistotu předpřipravený opravdu hlubokým nádechem. Neměl v úmyslu riskovat další dušení a začal mu ho okamžitě s podtlakem kouřit, až kam mu to jeho hrdlo dovolilo, aby ho snaživostí uklidnil. Mělo to úspěch, na zátylku sice stále cítil jeho dlaně, nicméně nic nedělaly, pouze jemně si ho jimi přidržoval a udržoval zdání kontroly.

Oskar se držel v rytmu a doufal, že to třeba bude mít rychlý účinek, spletl se. Starý pán si to užíval bez známek poklesu erekce i bez známek blížícího se konce v podobě ejakulace. Opět si ho tvrdě přirazil plnou délkou, až se mu byl nucen nosem opřít o podbřišek, držel si ho tam, dokud se znovu nezačal dusit, následovalo znovu prudké vytažení a další facka, tentokrát na druhou stranu. Chtěl se mu na něho znovu raději vrhnout, aby předešel dalšímu proplesknutí tváří, ale odsunul ho. Postavil se a vytáhl si ho nahoru k sobě. Oskar se trochu oklepal z představy, že se s ním snad chce líbat, na to ale nedošlo, nahnul se k jeho uchu a dost hlasitě mu do něj pošeptal, i když o šeptání nemohla být vlastně ani řeč:

”Není to špatné, ale ještě se máš dost co učit. A teď se ohni.”

Přetočil si ho směrem ke stolu, zkroutil mu ruku za záda a hlavu mu přitlačil na dubovou desku. Nohy si dal od sebe raději sám a snažil se co nejrychleji v hlavě připravit na to, co bude nevyhnutelně následovat. Svěrač byl naštěstí ještě uvolněný po předcházejícím mrdu, a tak ho průnik obludně velikého žaludu bolel jenom minimálně, se zaražením do hloubky to už tak bezbolestné nebylo, předcházející uživatel byl o poznání kratší. Zavyl náhlou křečí, ale jediné, čeho tím dosáhl, bylo tvrdé zaražení do maxima a pořádná rána přes levou půlku, mokře to o jeho zpocený zadek plesklo a zabolelo uvnitř i zvenku. Několikrát ránu zopakoval, a když zjevně nezaznamenal z jeho strany žádný odpor, uvolnil mu ruku ze sevření a propleskl stejným způsobem i druhou stanu. Oskar mu žádný odpor raději nekladl, usoudil, že bude rozumnější to strpět, už proto, že ho to popravdě více méně rajcovalo a situace tak jako tak neskýtala jiný prostor pro nějaké hrdinství, než že se začne prát se starým mužem, kterého si navíc z mnoha důvodů vážil. Navíc tím, že ho měl za sebou, stával se z toho s ohledem na poměrně pevnou erekci starého profesora a v přímé úměře k naštěstí rychle ustupující bolesti celkem přijatelně vzrušující zážitek.

Instinktivně se oběma rukama chytil hran stolu, zapřel zadek proti přírazům a podvolil se, nastavil se mu jako čubka a vydal se mu na milost. Bylo to ve skutečnosti daleko víc vydání se na nemilost než milost, ale ve chvíli, kdy to přestalo bolet, si to začal bez ohledu na okolnosti užívat. Starý pán si ho pevně přidržoval rukama a bušil do něho jako kladivem do díry ve zdi. Nebral na něho žádné nadbytečné ohledy, roztahoval mu půlky od sebe a ve chvíli, kdy zjistil, že je zcela uvolněný, opakovaně vyjížděl ven a znovu ho prudce zarážel dovnitř. Pro Oskara se z toho postupně stával víc a víc nadmíru příjemný zážitek, který výrazně předčil i očekávání, která původně měl od předcházejícího odpoledního souložníka.

Po jednom z přírazů bez jakéhokoliv varování předem ho z něj vytáhl a místo dalšího tvrdého zaražení penisu do hloubky jeho již zcela uvolněného svěrače mu začaly na zadek dopadat další rány drsnou dlaní. Oskar se poslušně zafixoval a i přes bolest, kterou mu to přinášelo, si nečekanou masáž hýždí odevzdaně vychutnával. Vzrušeně mu z toho nakonec pulzovalo celé tělo a konečně se dostavila i pořádná erekce. Vysázel mu jich nejméně k šedesáti, než s ním prudce škubl a stlačil ho dolů na kolena. Otočil ho k sobě a skrz zuby dost nedistingovaně procedil nesmlouvavě znějící příkaz: ”Otevři pusu!”

Oskar se natočil obličejem a bez jakéhokoliv přemýšlení rozkaz vykonal, otevřel pusu a jenom poslušně sledoval, jak si Leopold před ním několikrát přejel rukou po délce tvrdého masitého penisu, než přesně nasměrovaný výstřik zamířil přímo do jeho krku. Zkušeně cákal ze vzdálenosti nejméně pěti centimetrů mezi jeho rozevřené rty, aniž by se jich penisem dotýkal. Oskar si pro jistotu netroufl pohnout ani o milimetr a jenom cítil, jak se mu plní ústa množstvím horké husté hmoty. Teprve když bylo zřejmé, že je to všechno, uvolnil strnulý krk, zaklonil hlavu a pohlcen situací lačně polykal. Už když ucítil první sperma na jazyku, začal si ho honit, kupodivu mu pořád stál jako šutr, a cákat začal, ještě než mu poslední kapky chladnoucího spermatu přes hrtan vklouzly do jícnu. Vypustil se mu na pravou nohu i podlahu u ní a uvolněně dosedl na paty. Starý pán mu pravačkou stiskl tváře a plivl mu přímo do úst.

”Jsi opravdu šikovný, roky jsem nešukal tak kvalitní materiál.”

Svalil se do židle a zvedl mu k ústům spermatem potřísněné chodidlo, nebylo potřeba, aby něco říkal, co po něm chce, bylo víc než jasné. Oskar se vteřinu rozmýšlel, ale pak to udělal, olízal svoje sperma z jeho kostnaté nohy, očištěnou si ji následně položil do klína a zcela vyčerpaný úlevně oddechoval. Starý profesor naopak nejevil žádné přehnané známky vyčerpání, tvářil se spokojeně, zatlačil patou do jeho třísel a přejížděl mu chodidlem po penisu.

”Promiň, zasloužil by sis delší jízdu, ale už pár let jsem neměl příležitost si zasunout takhle naostro. Příště to už bude určitě delší.”

Tak zrovna o tuhle omluvu moc nestál, když začal s tím promiň, tak čekal něco jiného. Přemýšlel, co tím naostro vlastně myslel, protože chápat se to dalo minimálně ve dvou významech, z nichž oba mohly být trochu znepokojující.

”Užil jsem si to, ten neumětel mi tě alespoň pěkně předehřál, měl bych mu asi poděkovat.”

Vysvobodil si nohu z jeho klína, až nečekaně pružně vstal a vzal z kuchyňské linky hrnek s chladnoucím čajem.

”Tu podlahu bys měl utřít, aby po tom někdo neuklouzl.”

Překročil řídnoucí mokré zbytky na podlaze, přátelsky podrbal stále vytřeštěně klečícího Oskara ve vlasech a odešel.

Pomstychtivě jeho zapomenutými trenkami vytíral z dřevěné podlahy svoje mazlavé sperma a přemýšlel, jestli ‚příště to bude určitě delší‘ znamenalo to, co si myslí, a jestli mu to vadí. Nakonec si zvlhlou látkou rezignovaně otřel zpocené čelo a šel se konečně osprchovat. 

***

To, jestli mu něco vadilo nebo nevadilo, bylo panu Leopoldovi Dittrichovi zjevně úplně jedno. Večer, tentokrát již i bez zaklepání, přišel za ním do koupelny a při dlouhém masivním močení mu suše oznámil, že ho před spaním očekává ve své ložnici. Bez zábran si umyl pod umyvadlem svoje obludné péro, a když s tím byl hotov, přitočil se k trochu ztuhlému Oskarovi, prstem mu zašátral mezi půlkami a něžně se naklonil k jeho levému uchu.

”Očekávám, že budeš i kompletně připravený!”

Když si lehal těsně po půlnoci do své postele, měl o čem přemýšlet. Starý pán si ho znovu hodně nekompromisně podmanil, bez skrupulí ho přidušoval obludným pérem, a pokud se zakuckal, nevynechal žádnou příležitost, aby ho nepropleskl, byť již o poznání mírněji. Nicméně zaregistroval, že genitál starého pána je, na rozdíl od odpoledne, čerstvě pečlivě oholený, až to nebezpečně zavánělo čtením jeho myšlenek, byť to samozřejmě dost ocenil. V zadku se mu vystřídala dvě dilda a jeden anální kolík, než do něho tvrdě zajel sám. Projel ho opravdu pořádně, nelhal, když odpoledne sliboval, že příště to bude už delší. Bušil do něho v různých polohách nejméně půl hodiny, než si nastříkal sperma do dlaně a nechal ho, aby to vylízal.

Oskara to stejně jako odpoledne zcela pohltilo, nakonec mu zuřivě olizoval ruku jako věrný pes snažící se vlichotit svému pánovi a probral se, až když mu ji Leopold se smíchem bral s tím, že ji bude ještě potřebovat. Následně mu zasunul znovu zátku do zadku a panovačně poručil, aby se před ním udělal, zatímco mu u toho ne právě něžně masíroval kulky. Oskar ovšem musel poctivě uznat, že starý pán mrdá jednak velice rafinovaně, a také s velikou chutí jako chlap v nejlepších letech, nejspíš se něčím povzbudil, protože bylo až nepřirozené, jak mu erekce nijak nepolevovala, ať již s ním právě dělal cokoliv.

Podřídil se mu nakonec bez odporu a vlastně s chutí, v pohlcující atmosféře se mu zcela podvolil a dělal přesně to, co po něm právě požadoval. Jediné, co ho trochu naštvalo, bylo to sperma v dlani, měl obrovskou chuť cítit, jak se do něho vypouští, když už ho tedy mrdá naostro, ale stejně jako odpoledne mu to nedopřál. Jinak si ovšem zašukal tak, že ani nepamatoval, kdy to v minulosti bylo tak intenzivní a uspokojující. Popravdě si uvědomil, že dva tak kvalitní mrdy v jednom dni zcela určitě ještě nikdy nezažil. To, že mu bude muset nejspíš podržet i zítra a možná i pozítří a možná i příští týden a příští měsíc, už mu najednou nepřišlo zase tak hrozné. Možná je starej, ale mrdat teda umí, to se mu musí nechat. 

Bylo na něm něco fascinujícího a Oskarovi trvalo ještě několik dní po té události, než přišel na to, co to je. Nakonec mu došlo, že odpověď na tu otázku je zcela prostá a ležela mu celou dobu přímo před nosem, nebyl to žádný salonní dominant z Grindru nebo Tinderu, byl opravdový, na nic si nehrál, na nic se ho zbytečně neptal a nezdržoval se se zbytečnostmi, nechodil kolem horké kaše, místo toho vždy jasně vystihl situaci a velice úsporně šel na věc. Ve chvíli, kdy bylo jasné, že Oskar je jednak na chlapy a mimo jiné i dost submisivního založení, během několika minut si ho vzal a podmanil. Evidentně správně odhadl, že uspěje i s uplatněním jenom mírného nátlaku a naznačeného vydírání. Možná to bylo jeho věkem, možná prostě jenom věděl, že čas je hodnota, kterou si vždy musí považovat, a tak s ním neplýtval. Takto uspořený ho následně věnoval tomu, aby mu to dlouho a důkladně dělal, sice zatím pokaždé jako nesporný absolutistický vládce situace, ale jak zjistil po několika dalších večerech, které s ním i už vcelku ochotně strávil, tak i velice pozorně.

Kromě toho prvního zážitku v kuchyni, kdy mu evidentně ukazoval, kde je jeho místo, a testoval míru jeho submisivity, ho následně uvykal svým nárokům a svému tempu, v jistém smyslu pomalu a pozvolna. Na druhou stranu ovšem zcela cílevědomě, nenechal ho ani, aby si pořádně uvědomil, jak snadno se stává jeho kořistí. I když ani to nebyla ve skutečnosti pravda, uvědomoval si to, věděl, co je syndrom vařené žáby a jak to funguje, s každou další návštěvou v jeho ložnici si to uvědomoval, ale přesto nenalezl sílu ani chuť se tomu vzepřít a vyskočit z hrnce. Místo toho každý večer čekal, jestli za ním přijde do koupelny a pozve si ho na kobereček před spaním. Neudělal to za ten měsíc, který uběhl od trapné příhody v kuchyni, sotva tak třikrát, a to ještě vždy v situaci, kdy se vrátil pozdě domů z nějaké akce. Pokaždé mu také jasně naznačil, co se od něho bude očekávat, asi aby zbytečně neplýtval časem. Překvapivě s análními hrátkami dost šetřil, protahoval ho tak dvakrát do týdne, mnohem raději měl evidentně dobývání a trénování jeho krku a rafinované hrátky s Oskarovým přirozením. Po několika dalších lekcích už se z Oskara stal téměř mistr v potlačování dávení, synchronizaci nádechů a snášení vlastního oddalovaného orgasmu.

Jinak ovšem jeho zadek nijak nešetřil, vlastnil působivou sbírku spankingových nástrojů a v ten večer, kdy mu ji jen tak jakoby mimochodem ukázal, mu u toho i řekl, že každý z nich jistě rád ochutná. Neptal se ho, prostě mu to oznámil, vlastně se nikdy na nic neptal, jako by přesně věděl, na co myslí a co snese, odhadoval jeho temné touhy lépe než on sám. A také je uskutečňoval, téměř každý večer si od něho za stále úžasnější sex bral cenu v rafinovaně dávkované bolesti a ještě mu dokázal vnutit i pocit, že je to tak úplně samozřejmé. Oskar na druhou stranu ovšem musel uznat, že nikdy nešel spát s pocitem, že by byla nepřiměřená, přistihl se, že mu chybělo, když si výjimečně tu a tam před usnutím nemohl dlaněmi promnout bolavý zadek. Jednou se dokonce i odvážil zeptat, co udělal špatně, že mu při tom nenařezal, za což druhý den tvrdě zaplatil zbitými hýžděmi i zadní stranou stehen. Litoval té hloupé otázky ještě několik dní pokaždé, když si sedal, přesto v rozporu se zdravým rozumem byl pyšný, že mu to udělal.

Sex se pro něho najednou z občasných dobrodružství s nejasným výsledkem stal více méně každodenní vzrušující rutinou, jejíž výsledek se naopak dal předvídat víc než přesně, byl sice každopádně jeho hračka, ale překvapivě ho to bavilo a uspokojovalo. Pochopil, že tohle je asi chování normálního dominantního chlapa, na nic se ho neptal, bral si, co chtěl, ale dával pozor, aby toho bylo přesně tak akorát. Ani ne za týden přestal přemýšlet, jestli je normální, že ho šuká věkem jeho děda, protože mu to začalo být jedno. Důležité bylo jenom to, že na konci vždy vzrušeně oddechoval, přemýšlel, co dalšího by chtěl ještě vyzkoušet, a nechtělo se mu jít spát samotnému. Zpočátku byl zmatený tím, jak moc se cítí vedle něho svobodný a uvolněný, ten pocit, že se před ním nemusí za nic stydět, na nic si hrát a nic předstírat, byl pro něho nový a opojně osvobozující. Nenacházel pro to vhodná slova, kterými by si to dokázal zdůvodnit, ale bylo mu vedle něho prostě dobře. Hned první pátek se ho zeptal, jestli u něho nemůže, když je ten víkend, zůstat na noc v jeho posteli. Technokraticky mu oznámil, že jistě může, ale bude to znamenat jednak, že mu musí kdykoliv být po vůli, i kdyby ho vzbudil ve tři ráno, a že pokud nechce spát na zemi, tak musí spát se zamčeným rozkrokem. Koukal na něho jako vyjevený, leč dostal jasné jednoduché vysvětlení.

”Chlap v mé posteli je vždy chlap pod mojí kontrolou, i když já spím!”

A okamžitě k tomu dostal na výběr, buď matraci na zemi, nebo masivní kovový pás cudnosti. V první chvíli měl chuť říct, že raději půjde spát k sobě, ale nakonec nemohl z té věci do rozkroku spustit oči a rozhodl se, že se podmínce podrobí. Poslušně si to před ním nainstaloval a odevzdal klíč. Ve tři ráno ho naštěstí nevzbudil, nicméně již před osmou si poprvé plnil svoji novou povinnost být mu jakkoliv po vůli, pokud je v jeho posteli, a prvně také dostal dávku spermatu napumpovanou dotykově přímo do krku. Až potom i klíček, aby se mohl dočasně osvobodit. Tak to již také zůstalo, přes den žil život běžného studenta a v noci se celý odevzdával muži, který se pomalu stával jeho drogou.

***

Začali spolu jistým zvláštně zvráceným způsobem žít, nakonec měli spolu hodně společného, tedy kromě věku. Starý pán ho každopádně nesmírně zaujal už ve chvíli, kdy je jeho matka seznámila. Starý profesor a nesporná žijící legenda svého oboru se z ničeho nic jednoho odpoledne objevil v jejím ateliéru. Věděl, že byla na akademii jeho žačkou, ale netušil, že se znají až tak dobře, tykali si, a když se prvně objevil u nich doma, objal ji takovým způsobem, že ho až nemohlo nenapadnout, jestli nebyli kdysi milenci. Neřekla mu, že přijede, ale načasování bylo až příliš nápadné a ani se od první chvíle nepokoušeli před ním předstírat, proč skutečně přijel. Týden poté, co jí oznámil, že si podal přihlášku na akademii, byť na malbu, kterou matka více méně pohrdala, sama ho neustále tlačila do plastiky, což byl její obor a on to nejspíš právě proto upřímně nesnášel, usrkával tento slavný muž, jehož knihy a články roky četl, tibetský čaj z otlučeného hrnku, který sám kdysi vyrobil pro matku k narozeninám, v marné snaze se synovsky zavděčit a zároveň ji přesvědčit, že mu to ve třech rozměrech nejde, a prohlížel si jeho práce.

”Má talent, měla jsi pravdu, Lidy.”

Mluvil sice o něm, ale přitom tak nějak matčiným prostřednictvím, nebýt skutečnosti, že ho chválil, bylo by to až urážlivě přezíravé, a nepamatoval si, že by se k němu někdo takto choval tak od mateřské školky. Sic z pohledu starého profesora mu možná stále ještě teklo mléko po bradě a vnímal ho asi jako dítě, byl však až nábožnou úctou ke jménu toho muže tak ochromený, že to nechal být, byť ho to urazilo. Kromě toho nikdy neslyšel nikoho, aby oslovoval matku zrovna takovou zdrobnělinou Ludmily, což jinak bylo její jméno, a stále přemýšlel, jaký vztah ty dva asi pojí nebo pojil.

”Připravím ho na zkoušky, byla by škoda, aby nestudoval. I když to potřebuje trochu prosvětlit. Je to zajímavé a dobře zpracované, dobrá kompozice i proporce, jenom je to dost depresivní a temné, ale s tím si poradíme, potřebuje jenom trochu životního optimismu.”

Teprve u toho se k němu obrátil, lišácky se ušklíbl, nechal zahrát ležérním způsobem jeho nepochybně velice drahý úsměv, ten zubař musel stát jmění, a drsně ho plácl po rameni.

”Najdeme v tobě ten skrytý zářící drahokam, neboj, hochu.”

Věnečky hlubokých vrásek kolem jeho stále mladicky živých očí přitom zahrály nepředstíraným nadšením, čišela z něj radost a nakažlivá bezstarostnost. S ohledem na jeho věk byl až neuvěřitelně životný, na pohled mu připomínal strom, starý, pevný a ztepilý buk s kůrou sice věkovitě zvrásněnou, ale s pružnými mladými větvemi, které se stále chvěly životem. V hlavě se mu usadila kacířská myšlenka, chtěl by ho malovat. Vnitřníma očima uviděl obraz nahého starého muže v podobě věkovitého stromu s mladými větvemi místo rukou a stojícím údem, okamžitě se pokusil ho zaplašit, ale usadil se mu v mysli a už nikdy ho neměl opustit. Tehdy ještě netušil, jak realisticky blízký je ten obraz pravé podstatě toho starého důstojného muže.

Několik dalších měsíců, které zbývaly do zkoušek, se u nich zjevoval nejméně jednou za dva týdny a tlačil ho kupředu jak v technice malby, tak i v teorii. Posílal mu spousty mailů s články a studiemi, které si měl přečíst, a následně s ním o nich diskutoval, přel se s ním, polemizoval, zuřivě čáral na papír kompozice a nutil ho je dopracovávat. Cyklus, který měl připravený ke zkouškám, ho nejméně z poloviny přiměl předělat, nedonutil, ale přiměl. Ukazoval mu, co je na nich podle něho špatně, v čem podle něho nesouzní se zbytkem, neříkal mu, co má dělat, ale tím, že ho donutil o nich přemýšlet, nakazil ho touhou vyjádřit téma znovu a jinak. Za deset týdnů vytvořil pod jeho vlivem šest dokonce i podle matky úžasných kreseb, které byly tak jiné než cokoliv, co dosud vytvořil, ale přesto to zcela souznělo s částí cyklu, kterou ponechal.

Potajmu vytvořil i několik verzí kreseb živoucího vzrušeného stromu, jediné, co se mu nedařilo, byla tvář, nedokázal ji vystihnout, ať se snažil jakkoliv, dokonce si vyhledal několik profesorových fotografií, ale ani podle nich se mu nedařilo, nakonec to vzdal a vytvořil verzi s pouhým náznakem obličeje. Nikomu ji neukázal, ani matce, ani jemu.

Na akademii byl přijat už v prvním kole, byť si nemohl být jistý, zda to bylo jeho talentem, nebo zda jeho mentor nezatahal za nějaké neviditelné provázky, doufal, že ne, ale jistý si být samozřejmě nemohl. Stejně tak pokud se v té souvislosti těšil na osvobození od svazující atmosféry okresního města a vír studentského života, měl smůlu, minimálně s tím studentským životem. S jistou až nepříjemnou samozřejmostí nedostal ani na výběr, když mu Leopold nabídl, že může bydlet u něho v podnájmu. Udělal mu tu nabídku v matčině přítomnosti, a tak ji v podstatě nešlo odmítnout. Přespal u něho, už když jel do Prahy na zkoušky, takže alespoň věděl, do čeho jde.

Nepopiratelně to v mnoha ohledech byla velkorysá nabídka a většina jeho spolužáků by za to možná i upsala duši ďáblu, bydlet jako student AVU na podnájmu u jednoho z největších žijících teoretiků umění bylo nejspíš terno jako trefit první pořadí v loterii. Jemu to tak ovšem úplně nepřipadalo, vážil si jeho zájmu a času, který mu věnoval, ale od počátku mu bylo jasné, že bude pod dohledem a před matkou se nic neutají, i když samozřejmě nemohl tušit, jaké to vezme konce. Původní dohoda zněla na výpomoc se tříděním archivu a občasný doprovod na společenské akce, neb pan Leopold byl zapřisáhlý starý mládenec. Mělo mu to být podezřelé už tehdy, ale nějak ho v souvislosti s pětasedmdesátiletým doyenem teorie umění nenapadlo, že si ho nejspíše od začátku vybral jako kořist do své postele.

Každopádně to ovšem jinak byl fascinující dům fascinujícího muže. Zvenku tuctová, pozapomenutá, kdysi výstavní břevnovská vilka se zahradou působila dojmem zdánlivé neudržovanosti, jako pozapomenutý omšelý přelud odněkud z časů první republiky. Vypadala tak nějak očekávaně a v souladu se svým obyvatelem, solidní, leč za zenitem. Uvnitř ovšem skrývala citlivě zrekonstruovaný prostor se vším, co by se dalo očekávat v jakékoliv moderní novostavbě, snad kromě toho, že všude viselo nebo stálo nějaké umění. Překvapivě našel v chodbě i jednu matčinu plastiku, poznal ji, měla velice podobnou i ve svém ateliéru, postava bez tváře s dutým torzem trupu, v jehož středu těsně nad úrovní slabin seděl na okraji malý zlatavý kolibřík a zvědavě nakukoval dovnitř prázdného těla. Odmalička ho přitahovala a trochu děsila zároveň, možná proto, že ta v matčině ateliéru měla opravdu výrazně naturalisticky zpracované genitálie, v pubertě, ještě než poznal svého prvního chlapa, se jich často v nestřežených chvílích dotýkal a představoval si, že ho ten muž znásilňuje.

***

Na den přesně to byl měsíc, co se poprvé stal jeho kořistí, a stále ještě se nedočkal úplného naplnění, už několik dlouhých dnů se odhodlával se ho na to zeptat, očekával, že za to bude muset něco dát, ale byl ochotný dát cokoliv, co bude žádat jako cenu za horkou dávku do svých útrob. Čekal jenom na den, kdy mu už v koupelně dá najevo, aby byl připravený, a ten přišel právě přesně po měsíci. Známým posunkem mu přejel prstem po škvíře mezi půlkami a jako obvykle mu jenom tiše pošeptal, aby se připravil všude.

Ještě než začali, klekl si k posteli, podíval se na něho a zeptal se, co pro to má udělat. Zvláštně se na něho podíval, jako by k němu ty mladistvě živé oči doopravdy ani nepatřily, jako by byly někoho jiného, téměř ho jimi uchopil a znehybnil.

”Vypouštím se jenom do toho, kdo je jenom můj, dokud jsi čubka pro každého, tak to neudělám. O to, co je moje, jsem se nikdy nedělil.”

Naštvalo ho to, už proto, že se už měsíc na jiného chlapa pořádně ani nepodíval a vlastně už ani nepomyslel. Žádné návštěvy v sauně ani nočních klubech, dokonce i na netu brouzdal po seznamkách jen tak ze zvyku a jenom párkrát. Cítil se uražený a nespravedlivě osočený z něčeho, co neudělal.

”Nejsem žádná čubka pro každého, s nikým se o mě nedělíte!”

Měl najednou vztek a muselo to něm být asi i dost vidět. Leopold se klidně zvedl z postele, na které se při čekání nahý povaloval, zašermoval mu postaveným ocasem před očima, naklonil se k němu a pevně mu sevřel tváře mezi prsty pravé ruky, až se mu otevřela ústa.

”Nebudu se dělit dokonce ani s tebou, rozumíš! Pokud si tě označím, budeš se vším všudy jenom můj, tak si dobře rozmysli, jestli to opravdu tak chceš!”

Bez dlouhého přemýšlení, zcela pohlcený situací si obličej vyprostil z jeho sevření, postavil se, otočil k posteli a klekl jako fena na všechny čtyři. Nastavil zadek směrem k němu a tiše, ale rozhodně zaprosil: ”Jsem připravený, označte si mě, prosím.”

Pronikl do něho extrémně tvrdě, jako by si ho přivlastňoval už tím prvním proražením odporu ve svěrači, podržel ho neuvěřitelně pevně v bocích a strojově do něho bušil. Oskar pod ním sténal bolestí a zároveň vzrušením, každý pohyb tvrdého kladiva v jeho zadku cítil téměř jako elektrizující výboj. Celé to trvalo sotva několik minut, než se ozvalo zpoza něho hlasité zavytí a jeho útroby zalilo horko. Zůstal v něm neskutečně dlouho a vzápětí poté, co se z něho opatrně vyprostil, mu zadek ucpal kolíkem. Oskar doslova cítil, jak se to do něho vpíjí a propaluje jako kyselina. Leopold ho nechal chvilku na břiše vydýchat, a teprve až se sám otočil, mu bez ptaní nainstaloval klec a tentokrát i sám uzamkl. Chtěl něco říct, ale jasným posunkem byl umlčen. Zjevně to pro dnešní noc bylo všechno, na jednu stranu byl zklamaný, na druhou cítil uspokojení, třeba to příště bude delší, pomyslel si, nebylo by to nakonec poprvé, a nyní dostal, co chtěl. Prvně si nemusel ani říkat, zda u něho smí zůstat na noc v posteli.

Přes kolík v zadku a uzamčený penis spal celou noc klidně, a když se k ránu vzbudil, zjistil, že se nachází pevně sevřený v Leopoldově objetí. Překvapilo ho to, za tu dobu, co u něho spal, se to ještě nikdy nestalo. V první chvíli po probuzení, než se ujistil, že je v té samé ložnici, ve které před půlnocí usnul, a i všechny ostatní rekvizity že jsou na těch samých místech, kam mu je Leopold před usnutím nainstaloval, si myslel, že se ocitl někde jinde. Penis měl však stále zamčený a kolík byl také na svém místě, jen ruce, které si ho pevně přidržovaly, na první pohled nemohly být jeho. Vystrašeně se otočil, aby se podíval, kdo ho objímá, v první chvíli se skutečně vyděsil, byl to zcela určitě stále on, ale vypadal jinak. Muž, který se vedle něho právě probouzel, měl sice jeho rysy, ale byl tak sotva čtyřicetiletý a vypadal jako jeho zhmotněný sen. Nedokázal tomu odolat a políbil ho. Neznámý muž otevřel oči… Leopoldovy šibalské živé oči, které by poznal i v absolutní tmě, se na něho vědoucně zadívaly. Přidržel si jeho hlavu a velice něžně mu jeho polibek vrátil. Chtěl se ho zeptat, co to má všechno znamenat, už se i nadechoval, ale byl opětovně umlčen dalším, tentokrát dlouhým a vášnivým polibkem. Když jeho ústa konečně propustil, nestihl se ani nadechnout, muž se na něho usmál a Leopoldovým hlasem řekl:

”Jsi můj.”

Místo dalších otázek nasměroval Oskarovu hlavu do svých slabin. Nejdříve se od něho nechal vykouřit jako celkem obvykle po ránu, úd se mu naštěstí nezvětšil, i když nyní mu trčel mezi pevnými stehny z krásně hustého tmavého ochlupení. Nemohl se ho nabažit, hladil ho po tom novém pevném těle s proporcemi vyzrálého řeckého atleta a nenacházel nic, co by nepůsobilo jako dokonalé a ideální. Na způsobu, jakým si bral jeho hrdlo, se naopak nezměnilo zhola nic, s nesmlouvanou panovačností si ho vzal a vypustil se mu hluboko do krku, což ovšem přijal s chutí a radostným potěšením. Pak ovšem následovaly i nějaké méně příjemné novinky. Bohužel to, že je jeho, znamenalo kromě krásného těla, jež měl nyní evidentně obhospodařovat a které skýtalo neskutečná potěšení i jenom na prostý pohled, také i něco jiného, což zjistil ještě před snídaní. 

”Odevzdal ses, od nynějška o všem rozhoduji já, bez ohledu na to, čeho se to bude týkat.”

Myslel, že s ním eroticky vtipkuje, že je to jenom jiná varianta k budeš mi po vůli, a chtěl se smíchem, nechápaje, jak moc vážně je to ve skutečnosti míněno, tak trochu naoko odporovat. Ovšem zjistil, že to nedokáže, hlas v jeho hlavě nesmlouvavě opakoval jsi můj, jenom můj, to, co říkal, se mu nelíbilo, ale přesto dokázal jenom souhlasně pokývat hlavou.

***

Do pokoje vstoupil docent Hanák, byl tu takto pozdě večer asi už jenom kvůli němu, nebo kvůli muži, kterého právě vyprovodil na druhou stranu. Mlčky zhasl dva monitory, na kterých už nějakou dobu byla pouze rovná čára jako nezvratné podtržítko za odešlým životem. Oskar odložil skicák s portrétem starého muže, který právě dokončil, a položil ho k nohám zesnulého.

”Upřímnou soustrast.”

Sevřel pevně jeho ruku a zadíval se na skicu ležící na lůžku.

”Říkal, že máte obrovský talent, a byl na vás moc pyšný, vidím, že nepřeháněl.”

Nic mu na to neřekl, nešlo to, udělal ji právě teď v těch několika minutách, které mu asi úmyslně nechal, aby se s ním rozloučil, konečně to šlo, spojení, které do posledních chvílí profesor udržoval, se definitivně přerušilo, a viděl opravdovou tvář starého muže tak, aby ji dokázal tužkou zachytit v její původní podobě. Že monitory už nic neukazují, musel docent vidět na dálku již před několika minutami, i když výstražnou zvukovou signalizaci vypnul už časně odpoledne. Neloučil se s ním však ani netruchlil, profesor mu to nedovolil, i když se spojení přerušilo, tenhle blok v něm zůstal. Místo toho překotně dokončoval kresbu nahého starého muže, s mladými větvemi místo rukou a stojícím údem, dříve než se náhle mizející obraz v jeho hlavě definitivně rozplyne.

V jistém smyslu se dozajista rozloučili už před týdnem. Provázel ho ještě neotevřenou a ne zcela dokončenou instalací absolventské výstavy jeho ročníku, a když se zastavili u jeho části, jednoho oleje a šesti kreseb suchou jehlou, řekl k tomu, kromě nepřiměřených pochval a věštění jeho skvělé budoucnosti, i jednu větu, která se mu od té doby stále vracela.

”Vidíš, kolibříku, život je přece krásný, vždycky přesně tak krásný, jak krásný ho dokážeme vidět.”

To sice ještě nevěděl, že se s ním loučí, kolibříku mu říkal vždy jenom ve vzácných okamžicích absolutní něžnosti, se kterou vpravdě šetřil, zpětně však o tom, že to bylo ve skutečnosti rozloučení, nepochyboval. Přímo z té výstavy se nechal zavézt místo domů sem na kliniku, teprve tady se dozvěděl, že sem už roky dochází a že už si ho tu nechají. Leopold předem zakázal resuscitaci, chtěl odejít klidně a docent Hanák souhlasil. Sice si ho vzal odpoledne na chodbu a ještě to s ním chtěl probrat, ale Oskar mu nemohl říct nic jiného, než že jeho přání poslechne, už proto, že nemá žádné právo za něho rozhodovat. Skutečnost, že mu tak jako tak, z jemu samému neznámého důvodu, nedokáže odporovat, raději nezmínil. Ten téměř týden, co tu je s ním, už nepromluvil, Oskar sice cítil, že ho Leopold vnímá, že slova i myšlenky, které k němu vysílá, nejsou odmítány, ale neodpovídal mu. Jediné, co dostával zpět, byl pocit klidu a vyrovnanosti, nebyla to slova ani formulované myšlenky, jenom něco, co k Oskarovi na všech frekvencích vysílalo, že všechno je v pořádku a přesně tak, jak být má.

”Samozřejmě s vámi souhlasím, nemůžeme pro otce už udělat nic lepšího, než ho nechat důstojně odejít. Nakonec je zázrak, že to přišlo až teď, s jeho diagnózou jsem mu dával už před pěti lety sotva tak dva roky.”

Docent ho přivedl do rozpaků, ale musel ho opravit.

”Není můj otec, pane docente.”

Podíval se na něho tázavě se zjevným překvapením, které nedokázal skrýt.

”Promiňte, omlouvám se, když chodil na kontroly, tak mě vždy ujišťoval, že žije se synem, a jste tu celý týden skoro nepřetržitě s ním, myslel jsem, že jste to vy. Nedošlo mi, že jste na to příliš mladý.”

Zarazil se, že by o něm mluvil jako o synovi, slyšel prvně, ale…

”Adoptoval mě, máte vlastně pravdu, jsem jeho syn.”

Samozřejmě ho neadoptoval, ale neměl chuť mu nic vysvětlovat a stejně netušil, co jeho vlastně byl, mohl by být klidně i jeho syn, mohl by být jeho cokoliv.

”Opravdu často o vás moc krásně mluvil, kdo ví, čím dokázal přemluvit svoje tělo, aby vydrželo tak dlouho vzdorovat.”

Dlouze se na něho zadíval, než stočil pohled k prosklenému oknu, za kterým ležel v polospánku na monitorech připojený muž, o kterého vlastně šlo.

”Občas to dokáže láska, občas touha počkat, až se něco dokončí. Lidské tělo je zvláštní organismus schopný neuvěřitelných věcí.”

Docentovi možná konečně došlo, že všechno může být i trochu jinak, požil mu ruku na rameno, v gestu, které mu mělo nejspíš dodat sílu, a odešel. Přesto si byl jistý, že pravou podstatu jejich vztahu by zcela jistě nepochopil.

Byl jeho, čtyři nádherné roky byl jeho, tak úplně, jak si to jenom je možné přestavit. Byl více než jeho otrokem, ten může vzdorovat alespoň myšlenkou, jemu nebylo dovoleno ani to. Bez odporu plnil všechna jeho přání, stačil jediný pohled a skočil by možná i z okna, ačkoliv to nikdy nezkoušel. Byl s ním ovšem šťastný, i když věděl, že nic není, jak by asi normálně mělo být, zjistil záhy, že jeho pravou nebo jím vysněnou podobu vidí jenom on, a dalo mu obrovskou námahu udržet na veřejnosti včetně jeho vlastní matky dekorum. Všichni kolem něho viděli, jak jako mladý asistent doprovází ctihodného doyena, a on zatím viděl nádherného muže na vrcholu sil, v jehož objetí každý večer směl usínat.

Nedokázal se ho ani zeptat, co to znamená, stačilo, že mu na to jednou odmítl odpovědět, a s obtížemi o tom zvládal i jenom přemýšlet. Jedna z jeho verzí musela být iluzí. Která, to nevěděl, občas si myslel, že iluzí mohou být i obě dvě. Po čase vzdal i to přemýšlení a přijal to jako fakt, nakonec to bylo jedno, pokud laskal jeho tělo, cítil a viděl dokonalého muže v plné síle, pokud mu jakkoliv vzrušeně podléhal, vždy tím podléhal a sloužil rozkoši nádherného muže, a nic víc nebylo důležité, protože to poskytovalo nekonečnou rozkoš i jemu. Každopádně ho miloval, přestože on jeho miloval mučivě, tvrdě a nesmlouvavě. Nikdy se neobtěžoval starat o jeho přání, avšak dokonale je naplňoval. Vždy, když se v jeho hloubce vypouštěl, bylo to palčivě horké a vpíjelo se do jeho těla jako láva, přesto po tom jeho tělo nepřetržitě prahlo.

Podle všech lidských měřítek ho každou noc zraňoval a mučil, přesto se nikdy necítil být obětí, ale vždy obdarovaným. Na druhou stranu ho i nesmlouvavě ovládal, když ho varoval, že se nebude o něho dělit ani s ním samotným, říkal mu pravdu. Četl jeho myšlenky, netajil to před ním, otevřeně vstupoval do jeho mysli a ukládal tam bloky a příkazy, i tak prostá věc jako vlastní osamocená masturbace mu byla odepřena, byl jeho a jeho vládce byl tvor žárlivě milující, střežící si ho jako vzácný drahokam.

***

Notářka dočetla celkem stručný dokument, který byl poslední vůlí profesora Leopolda Dittricha, a seznámila je s jejich právy včetně možnosti dokument nechat soudně přezkoumat. Všem zúčastněným, včetně sestřenice zesnulého, která asi právě prožívala jisté zklamání z nenaplněného očekávání, ovšem muselo být jasné, že jakýkoliv pokus závěť zpochybnit nebude úspěšný. Dokument byl sepsán v advokátní kanceláři, která roky spravovala profesorovy záležitosti, a před téměř čtyřmi lety byl řádně zapsán do centrální evidence. Oskar dovedl i celkem přesně časově určit, po jaké události k tomu došlo.

Neadoptoval ho, nicméně rozdělení pozůstalosti fakticky říkalo, že ano. Kromě chalupy v Krkonoších, kterou obývala jeho sestřenice a o které ani netušil, že jí ve skutečnosti nepatří, a několika nadrozměrných pláten, která byla již dávno tak jako tak uložena a občas i vystavována Národní galerií a měla napříště přejít do trvalého vlastnictví této ctihodné instituce, vše ostatní včetně břevnovského domu bylo až na jednu výjimku jeho. Tou výjimkou byla bronzová plastika zlatého kolibříka zkoumavě nahlížejícího do prázdných útrob chlapce bez tváře, tu měl matce vrátit, ačkoliv když si ji po pohřbu znovu prohlížel, její tvář pro něho byla náhle jasně rozpoznatelná a byla nepochybně jeho.