Tančit

„Promiňte…“

„Ano?“

„Asi jsem se ztratil. Tuhle část města vůbec neznám. Mohl byste mi pomoct?“

„Jistě. Kam chcete jít?“

„Rád bych se dostal k naší ubytovně.“

„Vím, kde to je. Pojďte se mnou, zavedu vás tam.“

„Moc vám děkuji, pane.“

„Předpokládám, že už jste na Zemi déle. Mluvíte dobře naším jazykem.“

„Je to tak. Přiletěli jsme sem s druhou nebo třetí lodí.“

„My?“

„Moji rodiče, bratr a já.“

„Aha.“

„Moc se nám zalíbila myšlenka, že můžeme odejít z naší planety a přijet sem k vám. Asi víte, že u nás se nežije lehce. Často míváme hladomor a taky různé nemoci. A když k nám přiletěla loď ze Země, připadalo to našim lidem jako spása.“

„Takže jste využili příležitosti ke změně života. To je na jednu stranu dobře, ale na druhou stranu… Vím, jak se tady s vámi často zachází.“

„Pane, máme se tady lépe než u nás doma. Jistě, je velký rozdíl mezi naším životem a životem vás, pozemšťanů. Ale hlavně, neumíráme hlady a nemoci už taky nejsou. Jsme rádi, že jste nás přijali.“

„Rozumím, jak to myslíte. Musím ale říct, že se mi nelíbí, jak se k vám spousta lidí chová. Tím, že nejste odtud, že máte modré vlasy… Plno lidí vás vnímá jako něco, co sem nepatří. Myslím, že je za tím hlavně strach, strach z neznámého.“

„Určitě to nebude tak zlé. Vaše lodě pořád čas od času létají k naší planetě a vždycky s nimi nazpátek přiletí nějací další, kteří chtějí změnit svůj život k lepšímu. Pořád mají naději. A navíc, není nás tady nějak moc.“

„To jistě. Já proti vám nic nemám, připadáte mi zajímaví a takových jako já je určitě dost. Ale je i spousta dalších, kteří mají názory odlišné.“

„Myslí si, že jim vezmeme práci, ale tak to není. Chceme prostě jen žít. Možná, že až nás lépe poznají, změní svůj pohled. Nejsme přece zlí.“

„Už jste tady několik let a předsudků proti vám je pořád dost. Jedině vaše tance jim přijdou zábavné.“

„Ano, naše rituální tance. Většina našich lidí se jimi živí. Lidem tady na Zemi se pořád líbí. Viděl jste je někdy?“

„Ne, naživo zatím ne. Ale hodně jsem o nich slyšel a také viděl nějaké záznamy. Jsou opravdu nádherné, ale proč musí končit hromadným sexem?“

„No… Zpočátku se nám to nelíbilo, ale muži, kteří se na naše představení chodili dívat, začali sex vyžadovat. Prý když je vstupenka tak drahá, tak ať z toho taky něco mají, než jen sledovat tanec.“

„Hm.“

„Mladí muži a dívky tančí a tančí… a pak se k nim vrhnou vaši muži a…“

„Slyšel jsem, že to prý hodně těch mladých lidí nepřežije. Že ty tance jsou velice náročné a vyčerpávající.“

„Tohle je jeden důvod, proč je vstupenka tak drahá. Po několika takových vystoupeních už se mnozí tak vyčerpají, že další vystoupení nezvládnou a někdy to skončí smrtí. Bohužel.“

„A co vy? Také chodíte… vystupovat?“

„Ne, já ne. Mám zaměstnání v jednom baru, uklízím tam. Není to špatná práce.“

„To jste měl štěstí. Přece jen, nezaměstnanost je docela vysoká.“

„Tamhle už vidím naši ubytovnu. Pane, ještě jednou vám moc děkuji. Dobrou noc.“

„Dobrou noc.“

***

„Promiňte…“

„To jste vy. Ptal jste se mě nedávno na cestu. Zase jste se ztratil?“

„Ne, dneska ne. Přišel jsem za vámi schválně.“

„Opravdu? Proč?“

„Pane, posledně jste se ke mně zachoval velice laskavě. Chtěl bych… Chtěl bych si s vámi zase povídat.“

„Jak jste věděl, kde mě najdete?“

„Minule jsem viděl, jak vycházíte z téhle budovy, napadlo mě, že tady asi pracujete. Tak jsem se rozhodl, že na vás počkám. Doufal jsem, že vám to nebude příliš vadit.“

„Ano, pracuju tady. Trochu jste mě překvapil, ale nevadí mi to. Jestli chcete, můžeme se chvilku projít.“

„Jen ještě… Nezdržuju vás od něčeho? Třeba na vás někdo čeká a já bych nechtěl obtěžovat.“

„Nikdo na mě nečeká, to nemusíte mít obavy. Půjdeme?“

„Udělal jste mi velkou radost, pane. A ten park je opravdu krásný.“

„U vás parky nemáte?“

„Máme, ale moc jich není. U nás je často sucho a voda je nutná na zalévání polí. Stromy a tráva jen tak na okrasu je luxus. To si dovolí jen ti bohatí.“

„Chápu. Zdá se, že v podstatě je váš svět podobný našemu. Vždyť i podobně vypadáme. Vlastně jen barva vlasů se liší.“

„To je pravda. Možná právě proto…“

„Co jste chtěl říct?“

„Nic. To není důležité.“

***

„Dobrý den, pane. Jak se vám dařilo v práci?“

„Zdravím. Práce je prostě práce jako každý jiný den. Co kdybychom si ale začali tykat? Přece jen už se trochu známe a myslím, že nejsem o moc starší. Je mi pětadvacet a tipuju, že tobě kolem dvaceti?“

„Ano, bude mi dvacet, když se to přepočte na vaše roky.“

„Takže dohodnuto? Jmenuju se Dany.“

„Mám radost, že si můžeme tykat. Opravdu. Já jsem Rin.“

„Těší mě, Rine.“

„Mě taky. Jsem rád, že tě znám, Dany.“

„Půjdeme zase do parku? Dneska je hezky, bude tam krásně.“

„Ano. Moc se mi tam líbí. Rád se procházím v parku.“

„Fuj, tahat se s emzákem! Že se nestydíte! A ne, nic si od vás nevezmu. Taková špína!“

„Dany, moc mě to mrzí.“

„Proč? Přece za to nemůžeš. Takových, jako je on, se najde dost. A nejen mezi žebráky. Mě mrzí, že se takhle dokážou chovat.“

„I u nás v práci mají někteří podivné řeči.“

„Cože? Chtějí tě snad propustit? Nebo ti nějak ubližují?“

„Ne, kdepak. Jsou to jen řeči. Snažím se je moc neposlouchat.“

„Rine, kdybys potřeboval pomoc, klidně mi řekni. Rád ti pomůžu.“

„Děkuji. Myslím ale, že to nebude potřeba.“

***

„Ahoj.“

„Ahoj, Dany. Už jsme se dlouho neviděli. Byl jsi někde pryč?“

„Občas jezdím na služební cesty a někdy to bývá docela narychlo.“

„Čekal jsem tady na tebe několik dní, a když ses neukázal, trochu jsem měl obavy. A dovnitř jít jsem se neodvážil.“

„Nenapadlo mě, že tady budeš tak dlouho čekat. Mrzí mě, že jsem ti nedal vědět.“

„To nic. Jsem rád, že se zase setkáváme.“

„Já taky.“

„Chtěl bych… Mám takovou prosbu.“

„O co jde? Přece víš, že se na mě můžeš kdykoli obrátit, když budeš něco potřebovat.“

„Já… Snad se neurazíš, ale… Chtěl bych ti zatančit.“

„Zatančit?“

„Ano. Náš rituální tanec.“

„Počkej, myslíš ten rituál, který tančíte při představeních?“

„Ano.“

„Ale proč? Ne že bych o to nestál, jen nechápu…“

„To je přece jasné. Protože se mi líbíš.“

„Rine…“

„Nelíbilo se ti to? Asi nejsem moc šikovný, jsi první, koho jsem políbil.“

„Já… Pojď. Půjdeme ke mně.“

***

„Dany, to bylo úžasné. Nevěděl jsem, že když jsou dva lidi spolu, může to být i takové.“

„Bál ses, že ti ublížím? Že budu takový, jako ti muži po představení?“

„Trochu jsem se bál, ale ty ses mi moc líbil, a když se nám někdo líbí, tančíme jen pro něho. A ty jsi pro mě ten nejúžasnější člověk, co znám. Chtěl jsem ti dát tanec jako dárek.“

„To byl ten nejkrásnější dárek v mém životě a moc ti děkuju. Jsi skvělý.“

„Ty ses mi líbil hned, jak jsem tě poprvé viděl tehdy večer, když jsem zabloudil. Bylo moc fajn, že jsi mě doprovodil k ubytovně.“

„A druhý den jsi přišel za mnou zase. To jsem si mohl pořádně prohlédnout, jak vlastně vypadáš. Nikdy dříve jsem s nikým od vás nepřišel tak blízko do styku.“

„Nelituješ toho? Že jsi s emzákem?

„Tohle neříkej. Nikdy jsem vás tak nenazýval. Pro mě jste jen trochu jiní lidé. A samozřejmě že nelituju, že tě znám, jak přece vidíš sám.“

„To jsem rád. Bál jsem se, aby ses nenaštval nebo neurazil nebo tak něco.“

„Proč bych se měl naštvat?“

„Že ti nebudu stačit. Že se ti se mnou nebude líbit. Já jsem to ještě nikdy nedělal, takže…“

„Neboj se. Bylo to nádherné. A ten tanec předtím byl krásný sám o sobě, ale jako předehra… Fantastický.“

„Proto jsem ti ho zatančil. Chtěl jsem, abychom ty a já… Však víš.“

„Vím. Možná jsem něco i tušil, když jsi to navrhnul, a neodolal jsem.“

„Taky jsem se hrozně bál, že mě odmítneš. Nevím, co bych dělal.“

„Zbytečné obavy. Nedokážu si představit, že by tě kdokoli odmítl.“

„Dej mi ještě pusu. A jazyk dovnitř. Jo. To je skvělé.“

„Co kdybych ten jazyk dal i jinam?“

„Vezmeš mě… tam dole... do pusy?“

„Jo. A tady to místečko bych mohl trochu prozkoumat prstem.“

„Nejsem proti.“

„Pustils mě dovnitř, tak přidám ještě další prst. Jsi parádně citlivý.“

„Ano… Ještě, rychleji…“

„Už dál nemůžu, to se nedá vydržet. Roztáhni nohy, chci dovnitř nejen prstama. Neboj, budu opatrný.“

„S tebou se nebojím. Vím, že mi neublížíš. Ten pocit, když jsi uvnitř, se nedá popsat.“

„Teda, Rine, tys mě pěkně vzrušil. Jsi nádherný a úžasný a… Už nevím, co říct.“

„Přidej, pořádně mi to udělej. Jo… Ano, přesně takhle…“

„Hmmmm…“

„Jo!“

„Pane bože!“

„To bylo krásné, Dany. Ne, ještě ne, zůstaň uvnitř a lehni si na mě. Chci tě cítit všude.“

***

„Rine, chci ti něco říct. Zítra musím odjet.“

„Kam odjet? Zase na služební cestu?“

„Ano.“

„Aha. A kdy se vrátíš?“

„To je právě to. Až za tři měsíce.“

„Cože? Takže tě tak dlouho neuvidím?“

„Taky nejsem moc nadšený, ale bohužel tam musím jet. Nedá se nic dělat.“

„Dany… Já nevím, jestli to vydržím. Budeš mi chybět. A nemyslím jen sex.“

„Ty mně taky. Ještě nikdy s nikým mi nebylo tak fajn.“

„Ani mně ne. Nikdy by mě nenapadlo, že já a pozemšťan… Že spolu budeme tohle prožívat.“

„Že strávíme celý den volna v posteli a budeme jen jíst a šukat?“

„To taky. Ale myslím, že je v tom i něco více.“

„Možná máš pravdu. Probereme tohle všechno, až se vrátím.“

„Už aby to bylo. Budu se těšit.“

„Jen mi ještě něco slib, Rine.“

„A co?“

„Že ať se stane cokoli, nebudeš dělat ta představení. Ty rituální tance před publikem. Nechci, aby se ti něco stalo.“

„Neboj se, Dany. Jediné moje publikum jsi byl ty. A bude to tak pořád.“

***

„Dobrý den. Promiňte, že vás obtěžuju. Já hledám Rina.“

„Dobrý den. Kdo vlastně jste?“

„Jmenuju se Dany. Jsem… Jeho kamarád.“

„Aha. Ano, myslím, že se o vás zmínil. Já jsem jeho bratr Rody.“

„Těší mě, Rody. Takže co je s Rinem?“

„No, víte, Rin tady není. A nebude.“

„Stalo se snad něco?“

„Ano, stalo. Bohužel. Pojďte se mnou.“

„Ale to přece není možné. Proč ti mrtví leží tady?“

„Nikdo se nenamáhá je vozit do márnice. Mrtvoly prostě nahážou semhle a pak je naráz rovnou odvezou na hřbitov a zakopou do hromadného hrobu.“

„To je strašné.“

„Tady to tak chodí.“

„Už ho vidím. Tamhle leží. Ale co ta krev po celém těle?“

„Ty orgie po tancích, jestli víte, o čem mluvím, se někdy zvrhnou. A že pár našich je nepřežije? Nikomu na nás nezáleží. Nemáme zastání.“

„Ježíšikriste. Prosil jsem ho, aby nechodil tančit, a on mi to slíbil. A přece…“

„Však se taky do tanců vůbec nehnal. Ale pak rodiče onemocněli a potřebovali jsme peníze. Já jsem se o ně staral doma a Rin zatím…“

„Šel tančit. A nejen to.“

„Byl o něho mezi vašimi muži velký zájem, však víte, jak byl hezký.“

„To dobře vím.“

„Vždycky v noci potom doma brečel, ale druhý den šel zas. Trhalo mi to srdce, ale nevím, co se dalo dělat.“

„Jak dlouho tam chodil vystupovat?“

„Asi týden. Naposled tam šel předevčírem. A když se pak v noci nevrátil, bylo mi jasné, co se asi stalo.“

„Proboha. Proč mi nedal vědět?“

„Pane, nikdo z nás nemá telefon. A navíc myslím, že by vám ani tak nic neřekl. Považoval to za svou věc.“

„Rine, to byl ten lepší život, cos sem přišel hledat?“

„Pane, nemá cenu plakat. Už je po všem. Musíme se s tím smířit.“

„Nevím, jestli to dokážu.“

„Málem bych zapomněl. Rin mi dal pro vás dopis. Tady máte.“

„Dany, píšu ti, protože mám takový pocit, že už se neuvidíme. Prosím tě, odpusť mi, že jsem šel tančit. Vím, co jsem ti slíbil, ale v mém životě se něco pokazilo a mně nezbývá nic jiného. Peníze opravdu potřebuju. Řekl jsi, že mi kdykoli pomůžeš, a já jsem ti za to vděčný, ale opravdu tě v téhle věci nechci obtěžovat. Tohle musím vyřešit sám.

Ještě chci říct, že jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo. Měj se dobře. Mám tě moc rád. Rin.“

„Vidím, že k vám měl pěkný vztah. Vy k němu asi také.“

„Ano, jistě. Děkuji, že jste mi všechno řekl, Rody. A za dopis.“

„Není zač. Rád jsem vás poznal, pane.“

„Já taky. Takže já už půjdu. Na shledanou.“

„Pane, kdybyste třeba…“

„Copak?“

„Ne. Nic. Promiňte, pane. Mějte se pěkně. Sbohem.“