Faraon

Klečel jsem na podlaze a držel ho v náruči. Rudá krev stékala po jeho těle a já ji nedokázal zastavit. Oči se mi zalily slzami. ‚Co jsem to provedl?‘ ptal jsem se v duchu, když se mi před očima objevilo, jak se dýka zarývala do faraonova těla. Věděl jsem, že bych měl utéct. Já ale nechtěl. Chtěl jsem být s ním, dokud naposledy sám nevydechnu. Zavřel jsem oči, držel ho v náruči, a začal vzpomínat…

Když se poprvé před téměř dvaceti lety ukázal v naší zemi, věděl jsem, že nikoho krásnějšího jsem neviděl. Chápu, proč faraoni jsou nazýváni bohy, nebo posly bohů, dětmi bohů, protože jejich krása se dá rovnat té božské.

Ramesse III. byl v naší staré zemi na mírovém jednání a žádal, aby náš pán stáhl svá vojska z jeho země.

Tím se to všechno pokazilo a začal tak můj nový život jako otroka samotného faraona. Nad naším pánem vyhrál a jako příslib za to, že císař neporuší, co slíbil, si vzal dívky a mladíky, včetně mě, jako otroky své země.

Nikdy jsem nebyl nikterak nepřátelský, ale to, že během bojů faraon zabil mého otce a staršího bratra, ve mně vzbudilo a hnalo touhu po pomstě. Tolik jsem ho za to nenáviděl. Přišel jsem díky němu o všechny ty, které jsem miloval, a toužil jsem je pomstít, stejně jako mnoho z těch, co zajal.

Bylo ale těžké se motat kolem něj, poslouchat jeho příkazy a uhlídat svou chuť proříznout mu hrdlo. Možná proto nám v jeho blízkosti nikdy nedávali ostré nástroje a nutili nás chodit se sklopenou hlavou. My se totiž dívat nesměli, abychom Jeho Výsost náhodou nezakleli. Se sklopenou hlavou jsme museli plnit vše, co se Jeho Veličenstvu zachtělo, včetně výpomoci na stavbách nových paláců, domů a cest, zatímco v harému konkubíny uspokojovaly jeho a jeho poddané, což ještě více podnítilo chuť všech se pomstít. Nikdo k tomu však neměl odvahu.

Jenže, co ten jejich bůh Re nechtěl, všechno se muselo zamotat.

Stál jsem jednou v noci u Nilu a oplachoval ze sebe písek a pot, který se na mě nalepil. Voda mi chladila sluncem rozpálenou kůži. Nikdo z otroků k řece v noci nesměl. Na koupel jsme měli danou dobu. Mě jako by se toto pravidlo však netýkalo. Měl jsem dovoleno víc než ostatní a nechápal jsem to.

Sledoval jsem hvězdy na obloze, než se kousek ode mě objevil on. Schoval jsem se za keřík a sledoval jeho počínání stejně jako prostor okolo. Stráže vidět nebyly, takže byl sám. Stál tam za svitu měsíce, pozoroval oblohu. Snažil jsem se být tichý jako myška, protože ten výjev přede mnou cloumal s celou mou bytostí. Prsty mě svědily touhou vzít kámen a skončit jeho život teď a tady. Avšak něco mě zarazilo. Když na něj dopadlo světlo měsíce, nedokázal jsem nic víc než jen tupě zírat.

Bohové, jak byl nádherný. Musel jsem zatřást hlavou, abych se vzpamatoval. ‚Ne, to on zabil tobě a tvým druhům rodiny. To on vás všechny unesl!‘ opakoval jsem si pořád dokola neschopný se pohnout do chvíle, než mi na jednom z chrastí podjela noha a…

Probral jsem se na tvrdé zemi. Hlava mě bolela a motala se. Když jsem otevřel oči, měl jsem před sebou mlhu. Jakmile se ale rozplynula, nevěřil jsem vlastnímu pohledu. Skláněl se nade mnou a sledoval mě.

„Lež!“ ozvalo se z jeho rtů v jazyce, který jsem byl nucen se naučit, a na čelo mi dopadlo pár kapek studené vody, než jsem na čele ucítil jemný dotek jeho prstů. Vyděsil jsem se a rychle uskočil, chytaje do ruky kámen. Postavil se a propálil mě pohledem, než se mu na tváři objevil mírný úšklebek.

„Zemřel bys, kdybych ti nepomohl, a ty se mi odvděčíš tím, že mě chceš připravit o život?!“ prskl na mě.

„Nemám za co vám být vděčný!“ nedal jsem se a zavrčel ve svém rodném jazyce, kterému nejspíš rozuměl. Sledoval jsem, jak se faraonovy oči stáhly do úzké linky, což mě donutilo uhnout pohledem. Neslušelo se dívat se do jeho jedovatých očí. ‚Jedovatých, a přitom tak nádherných,‘ prolétla mi hlavou nechtěná myšlenka.

„Mladý a drzý. Jaké je tvé jméno?“ zašeptal a pomalými kroky se přibližoval. Kámen jsem víc stiskl v ruce a čekal. Byl jsem snad ve větším šoku než při probuzení. Nikdy se nezajímal o naše jména. Byli jsme pro něj jen otroci, hračky, válečná kořist, o niž byl nucen se starat. Sluhové dětí bohů, jak nás rádi nazývali. Hlavou mi znělo varování mé matky, abych neodpovídal.

„Chatti. Mé jméno je Chatti,“ vyšlo z mých rtů polohlasem, když jsem si všiml kousku plátna, jež držel v ruce. Volnou dlaní jsem si přejel po bouli na hlavě a zjistil, že krev na tom cáru, který drží, je má. Vytřeštil jsem oči a hned je zase sklopil, když jsem pochopil, že se mi snažil pomoci. Zmatek v mé mysli se násobil.

Došel pár kroků blíž a pozoroval mě. Nemohl jsem dýchat pod jeho uhrančivým pohledem. Tmavé oči, kterým se nedalo odporovat, si mě prohlížely. Koutkem oka jsem zahlédl, jak zvedá ruku. Uhnul jsem před ní, jenže on nezastavil. Ruka s plátnem se dotkla zraněného místa na mé hlavě.

Stál jsem proti nepříteli, proti samotnému králi Egypta a nechával se jim opečovávat. ‚Taková ironie,‘ řekl jsem si pro sebe. Tělo se mi roztřáslo, ani nevím, čím. Snad strachem, vzrušením z nebezpečí… Nerozuměl jsem tomu.

Co se to děje? Jak to, že se faraon stará o zdraví špinavého otroka? Jak to, že stál tak blízko bez jediné známky odporu? Opatrně jsem svýma očima bloudil po jeho těle. Zvedl jsem pohled k jeho dokonale hladké tváři až na vrcholek hlavy. Většina jeho poddaných, převážně muži, ji museli mít dohladka oholenou, stejně jako to udělali mně. On na ní však měl kraťounké tmavé vlasy. Tak krátké, že ani pod korunou nemohly jít vidět, natož z dálky, kdy jsem měl chuť po něm plivnout za to, co udělal mé rodině.

„Kdo ti dovolil si mě prohlížet?“ zeptal se a tím mě v okamžiku probral. Ze rtů mi však nic nevyšlo. Nechtěl jsem mu odpovídat.

„Odpověz!“ rozkázal mi nakonec a zahnal tak mé myšlenky.

„Nikdo, můj pane,“ sklopil jsem hlavu a čekal na trest, který nepřišel. Místo toho faraon mou bradu svými prsty pozvedl a pokynul mi se na něj podívat. Stál jsem celý zkoprnělý a koukal do jeho nádherných očí, ve kterých jsem se nadobro ztratil. Byly krásné. Neústupné, ale krásné. Když mi jeho druhá ruka jemně přejela po tváři, zapomněl jsem i dýchat. V té své jsem víc stiskl kámen, abych nepropadl kouzlu, které se na mě snažil snést. Ohlédl se po ní, než se mi znova zadíval do tváře. Obě své ruce nakonec stáhl, otočil se a beze slova odešel. S hlubokým výdechem jsem upustil kámen, svezl se na kolena a pozoroval jeho vzdalující se záda.

Snažil jsem se v tu noc a další dny mé služby pochopit, co se stalo. A o to víc, když jsem z otroka byl jmenován sluhou Jeho Veličenstva. Nejen to. I když jsem musel plnit své povinnosti a byl mu vždy nablízku, mohl jsem se v noci procházet k řece a nikdo ze stráží mě nezastavil. Dlouhá léta jsem chodíval po jeho boku, když se procházel po paláci, a naslouchal jsem jeho slovům. Ukazoval mi různá místa a vyprávěl příběhy svých předchůdců. Jako by se snažil ze mě udělat jednoho z nich a já během toho celou dobu cítil na tváři jemný dotyk jeho prstů našeho prvního setkání. A zatímco jedna má část řvala, abych jeho svodům nepodlehl, ta druhá každým dnem toužila po něčem víc.

Mnoho z otroků si všimlo, jak po mně faraon kouká a jak se ke mně chová, a nenechali to jen tak. Připomínali mi neustále, co faraon našim a svým lidem udělal a stále dělá, a donutili mě na něj donášet.

Chodíval jsem pak k řece, přesně na to samé místo, kde jsme se poprvé setkali, a každou další noc jsem čekal, zda přijde znovu. Nebylo to jen proto, že mi to ostatní nakázali, když jsem jim o našem prvním setkání před lety řekl. Byl jsem jím omámený jako nějakou magií. Jeho tvář se mi zjevovala ve snech. I v takových, jež byly proti mému přesvědčení, avšak u sousedních Římanů normální. Nevěděl jsem, co se to se mnou děje. V břiše jsem z toho všeho měl divný pocit. Takové zvláštní šimrání.

„Jako malý chlapec jsem sem chodíval, když jsem nemohl spát. Sedl jsem si do písku a pozoroval oblohu. Můj otec mě zde jednou nachytal a já měl strach, že mě za to potká trest. On se ale nezlobil. Posadil se vedle mě a vyprávěl o bozích, již nás chrání a z nichž pocházíme,“ dořekl a ve mně zatrnulo, když jsem ucítil, jak jeho prsty putují po mých holých zádech.

„A-a co vám o nich vyprávěl, můj pane?“ Dýchal jsem zhluboka, snaže se uklidnit. Cítil jsem, jak se mi ten dotek vypaluje do kůže, stejně tak jako touha po dalších. On mě ale pár kroky obešel, hladě mě svými prsty po hrudi. Když se dotkl mých rtů, hned jsem pochopil, co za pocity ovládaly mé tělo i mysl a donutily mě táhle vydechnout.

Rty se mu poprvé roztáhly do spokojeného úsměvu, než přistoupil blíž ke mně a dotkl se jimi těch mých. Touha po pomstě, která předtím ovládala mou mysl, byla schovaná někde v dáli a na její místo se drala úplně jiná, živočišná. Nevěděl jsem, jestli mohu, ale i přesto jsem tento malý dar oplatil a faraona políbil, drže jeho tvář ve svých dlaních.

„Chceš slyšet víc?“ zašeptal mi do rtů, hladě mou tvář. Otevřel jsem ústa, že odpovím, ale nic z nich nevyšlo. Jen hlava přikývla v souhlas a on se znovu usmál. Jak slastný pohled a pocit to pro mě byl.

„Nebudou se bohové zlobit, můj pane?“ ptal jsem se, když mě pak vedl tajnou chodbou svého paláce. Na otázku neodpověděl, jen si mě přitáhl blízko k sobě a nechal všechna slova odplout na vlnách vášně.

Po čase se naše schůzky staly samozřejmostí. Mnozí by řekli, že jsem se stal soukromou konkubínou či děvkou faraona, on však toto vyvracel vyznáváním mi své tajné lásky. Nedávalo mi to smysl, když to v jednu noc zašeptal do mé odpočívající tváře. Otevřel jsem oči a vyznání mu bez váhání oplatil. Ano, miloval jsem ho tělem i duší. Věděli jsme, že je to vůči vůli jeho bohů špatné, ale nedalo se té touze dál odporovat.

Najednou to nebyl ten faraon, kterého jsem znal. Ten, po jehož boku stála královna, manželky, jež měl, a synové. Byl to jen muž toužící po upřímné lásce a opoře, kterou jsem mu dával celou svou osobou. Uviděl jsem v něm to, co snad nikdo z jeho poddaných. Muže, jenž byl večer vyčerpaný celodenním vládnutím. Muže, který se neobával ulehnout mi do náruče s hlavou na mém rameni. Jak potupné pro krále, ale důvěrné od muže, který jen potřeboval cítit, že je zde někdo s ním.

Vždy, když jsem ho neměl nablízku, se ke mně přichomýtl jeden z jeho kněží. Zvěd, aby ode mě převzal informace k chystající se vzpouře. Čím dál tím méně zpráv jsem kněžím předával, jak rostla má touha po NĚM. Výčitky se mi honily hlavou, že zrazuji muže, jehož jsem tak velmi miloval, když jsem se vždy přemohl a zprávu předal.

„Miluji tě, Chatti. Snad mi bohové odpustí můj prohřešek vůči slibu, který jsem jim dal, a to, jak moc jsem ti ublížil,“ řekl tu noc a ve mně zatrnulo. ‚Věděl, že jsem ho zradil. Věděl, proč jsem zde,’ odpověděl jsem si na otázky, proč takhle mluví, když se dveře pokoje, který byl za dveřmi ložnice, rozletěly.

Faraon nezaváhal a v momentě se narovnal. Pohlédl na mě se smutkem v očích, než se postavil na nohy, tělo zakryl, s posledním polibkem vzal do ruky dýku a s pevným postojem se postavil proti dveřím.

Nechtěl jsem ho tam nechat, ale jeho naléhání mě donutilo se schovat. Rachot na chodbách byl čím dál větší, než se rozrazily dveře a v nich stáli sluhové harému, kněží a velitel lučištníků v čele s faraonovou druhou ženou a synem.

„Dobrá práce, Chatti. Věděli jsme, že je na tebe spoleh,“ ozvalo se z úst vojáka a mně bylo jasné, že schovávat se je zbytečné.

Ramesse se ke mně jen ohlédl a já uviděl v jeho očích, co jsem nechápal. Měl by cítit vztek za to, že jsem ho zradil, ale on se nezlobil. V jeho očích bylo smíření s tím, co přijde, a já se začal lámat na kousíčky.

„Ramesse,“ zašeptal jsem, když ho sluhové chytili a ostří dýky v ruce jedné z jeho manželek se mu zařízlo do krku. Vyběhl jsem a snažil se ho bránit, ale bylo to zbytečné. Chytli mě a odtáhli bokem. Přes vzlyky jsem skoro neslyšel jeho bolestivé chraptění a výkřiky pokaždé, co se pak dýka v nepřátelských rukou zabodla do jeho těla.

„Ne, Ramesse, neeee…,“ řval jsem zoufale, ale nikdo mě neposlouchal. Tváře všech okolo se mi vysmívaly a já sledoval, jak jeho tělo padá bezvládně k zemi.

Paláci se rozléhal křik ihned poté, co se místnost vyprázdnila. Ti, kdo mě drželi, mě pustili. Doplazil jsem se k němu po čtyřech, tahaje jeho tělo do své náruče. Tak moc to bolelo. Ten pohled na jeho krví zabarvené tělo. Rty zkřivené velkou bolestí, lapající po vzduchu. Sledoval mě s očima dokořán, neschopen slova. Z koutku úst mu stékal pramínek rudé krve, kterou jsem se snažil utřít. Nešlo to. Řval jsem zoufale o pomoc, která nepřicházela, a kolébal ho v náruči.

Slzy bolesti se mu spouštěly z očí, když se snažil dotknout mé tváře. Vzal jsem jeho dlaň do své a líbaje ji, nechal na ni stékat své vlastní slzy. Byla tak studená. Mé vzlyky a bolest duše nabíraly na intenzitě při pohledu na to, čemu jsem sám dopomohl.

„Odpouštím ti,“ zašeptal, než se naposledy usmál a jeho oči se navěky zavřely. Bolest se v mém srdci zdvojnásobila a zaplavila mě. Mačkal jsem jeho bezvládné tělo a prosil bohy, aby mi ho vrátili. Oni však mlčeli.

Ze vzpomínek mě vyrušil chlad kovu na mém krku a paže, jež mě táhly pryč. Brzy se zase sejdeme, můj faraone.

***

Věnováno Vikysovi… díky za inspiraci a přidávám básničku, která vznikla jen tak z žertu jeden večer na společném chatu. :)

I vylezl faraon na pyramidu,

touže po chvíli klidu.

Na záda se položil,

že by trochu souložil.

Přispěchala konkubína, naskočila křepce.

Faraon si uvědomil, že on ženskou nechce.

A že měl chuť tuze velkou,

ohlédl se za prdelkou mladinkého otroka,

který mu padl do oka.