Chameleon

Bohdan vyndal z větší šustící krabičky pár cvrčků, který hodil do jiný, menší, ve který byla prášková směs vitamínů a kdovíčeho. Usilovně krabičkou zatřepal, aby se cvrčci dobře obalili. Vždycky jsem si představoval, jak se jim po týhle proceduře motá hlava a jsou zblblý.

Chámoš ho sledoval a typickým kývavým pohybem se po větvi v terárku posouval k dvířkům. Chámoš je jemenskej chameleon. Bohdan si se jménem moc hlavu nelámal, prostě kámoš chameleon se bude jmenovat Chámoš. Já měl chameleony vždycky za ty nudný tvory, co se v zoo kejvaj někde na větvi, není na ně moc vidět, protože jsou schovaný někde mezi listama, tvářej se, jako by sežrali citron, a maj oči v divnejch kornoutech, kterýma hýbaj nějak nezávisle na sobě. Teprve u Chámoše jsem přišel na to, že ty oči v těch kornoutech jsou hodně živý a pozorný a chameleon dokáže bejt zábavnej a skoro společenskej…

Bohdan hodil cvrčky do terárka. Jazyk vystřelil a první cvrček zmizel ještě dřív, než stačil Bohdan zavřít dvířka.

„Tohle mě neomrzí, musím si dávat pozor, abych ho nepřecpal,“ zasmál se Bohdan.

„To říkáš vždycky. Tak se sbal a jdem.“

„Přemku, nemusíš mě honit jak nadmutou kozu, máme čas.“

„Já vím. Jenže když tě honit nebudu, tak přijdeme pozdě.“

Na vysvětlenou – tohle je vlastně už takovej rituál. Kdysi jsme se s Bohdanem skamarádili a pak jsme spolu začali chodit do fitka. Dvakrát týdně. Už dávno jsem zjistil, že nemá cenu dávat si s ním někde sraz, protože přijde pozdě. Nejjistější je vyzvednout si ho doma. A i tam ho pořád popohánět, protože se vždycky při něčem zasekne… Třeba u Chámoše. Takže to, že ho vyzvednu, to je taková pojistka, že dorazíme na správnej čas.

A občas nás zdrží něčím Bohdanova sestra Julie. Hezká holka s hodně bohémskejma sklonama, která má navíc pocit, že to musí zkusit na každýho kluka v okolí. Vpadne do pokoje s nějakým problémem a zdržuje.

„Hele, zvedneme se a jdem. Máme to akorát.“

Vstal jsem a zvednul svou tašku do fitka, když se rozrazily dveře a do pokoje vpadla Julie jen v tangách a podprsence, kterou si přidržovala rukama: „Hele, zapneš mě?“

Natočila se ke mně zády. Vyhověl jsem jejímu přání.

„Hodnej, dík,“ otočila se, pohladila mě, vytáhla se na špičky a líbla mě na tvář a přitom se o mě otřela kozama. Vytancovala z pokoje, ve dveřích ještě zavrtěla zadkem v tangách a mrkla na mě.

„Ty vole… Vybavila se mi ta stará pohádka vo zlatý přadleně, jak jí učily tetičky Žvandolína, Mžouralína a Šlapalína… U vás se nejspíš zastavily Mrouskalína se Šukalínou a mám strach přemejšlet vo tom, která by mohla bejt ta třetí. Co to mělo bejt? Vždyť ví, že u mě nemá šanci?“

„Ale zkusit to může, ne? Jí to pobaví a co kdyby ses náhodou chytil.“

To, jak to mám ložený, to jsme si s Bohdanem vyříkali už dávno. Ze začátku byl takovej nejistej, jako by měl strach, že po něm vyjedu. Jenže já ho mám spíš jako bráchu, takže by mě takovej incest ani nenapad.

Zvedli jsme se a vyrazili.

Do fitka jsme to stihli akorát na čas. Obvyklá dávka a před fitkem jsme se rozloučili – domů už s ním nemusím, to je mi jedno, kdy tam dorazí.

Vyrazil jsem zvolna k domovu a uvědomil jsem si, že jsem vlastně neobědval. Nějak jsem to nestíhal.

Dohnal mě hlad. Možná mě i trochu předehnal a počkal si na mě zlomyslně kousek od mekáče. Kruci, já snad hlady nedojdu domů. Sežeru rychle něco tady. 

Zkouknul jsem obrázky nabídky, tak jo, bude to McWrap a malá Fanta.

Stočil jsem oči ke klukovi, kterej mě obsluhoval. Štíhlej blonďák, jen o málo menší než já, do čela patka nabarvená nazeleno. Docela mu to slušelo. Ale kouknul se mi do očí a já byl v tu chvíli mimo. Modrý oči s takovejma nějakejma jiskřičkama, ty oči vypadaly strašně radostně a odvázaně. Prostě mě dostaly.

Málem jsem neřek svoji objednávku. Vytáh jsem peněženku a podal mu bankovku a pořád koukal na ty oči: „To je dobrý…“

Vzal si bankovku a zasmál se: „Ale, myslím, že až takovej grand jste být nechtěl!“

V ruce držel pětistovku. Jo, přehmát jsem se, měla to bejt dvoustovka, ale přiznat jsem to nechtěl. Muselo to na mně bejt znát, hrábnul do kasy a vrátil mi tři stovky: „Díky moc!“

Já poděkoval taky, svalil jsem tělo na židli u nejbližšího stolku a pustil se do jídla. Ani nevím, jak chutnalo, protože jsem pořád civěl na toho kluka. Měl docela dost práce, hbitě se otáčel, ale měl jsem pocit, že občas jukne mým směrem. Málem jsem se kousnul do prázdný ruky, dojed jsem a ani jsem to nepostřeh. Dopil jsem Fantu a zvedl jsem se na odchod. Ještě jsem se ohlídnul – srazil jsem se s jeho očima. Mrknul na mě. Jo, mrknul na mě! Mávnul jsem rukou na pozdrav a šel jsem.

Uvíz mi v hlavě docela fest. Tak, že jsem se druhej den šel podívat do mekáče. Nebyl tam. Mohlo mi dojít, že tam nemůže bejt furt, musí mít rozepsaný nějaký směny. Bude to možná těžký, zastihnout ho. Třeba je to nějakej brigádník, kterej vypomáhá jen občas, a já měl zrovna kliku…

Další den byl. Blonďatý vlasy, jen ta patka byla tentokrát růžová. Normálně nesnáším růžovou. Ale tady u toho kluka mi najednou připadala sexy.

Kouknul jsem, kdy bych přišel na řadu u něj, dokonce jsem udělal slušňáka a pustil před sebe nějaký dvě holky. Zachichotaly se a měly zřejmě pocit, že je budu chtít balit. Jo, dámy, to jste se spletly…

„McWrap a malá Fanta.“

Ty oči se na mě zasmály. Podal jsem mu dvoustovku: „Dík, to je dobrý.“

Zazubil se na mě: „Já děkuju, ale ty prachy by šly investovat i jinak.“

Dřepnul jsem si a pustil se do jídla a v jednu chvíli jsem zůstal s otevřenou pusou. Jsem úplně tupej. On si jasně všimnul, že na něj beru, a nejspíš vůbec není proti.

U pultu se na chvilku uvolnilo. Stál tam a díval se na mě. Přiloudal jsem se: „Měl bys někdy čas?“

Usmál se: „Měl bych čas pozítří v době večeře. Ale muselo by to bejt něco jinýho než mekáč.“

„Jasně! Dáš mi číslo?“

Dal mi ho a já ho prozvonil.

„Jo, mimochodem,“ zasmál se, „KFC neberu taky!“

Ty oči mu svítily, zářily, slibovaly…

Tak rychlý občerstvení určitě ne. Zkusím udělat dojem. Bude to stát prachy, ale to je jedno. Objednal jsem v hodně slušný restauraci degustační menu o pěti chodech s párováním vín.

Brnknul jsem mu a dali jsme si spicha v sedum před restaurací.

Stál jsem tam o dobrou čtvrthodinu dřív. Dorazil. Černý džíny, bílá košile, úzká černá kravata a černá patka ve světlejch vlasech.

„Čau. Ani nevím, jak se jmenuješ,“ zahájil hovor.

„Promiň, Přemek.“

„Já jsem Petr,“ usmál se, podal mi ruku. Když jsem ji stisknul, tak se natáhl a dal mi pusu.

Já myslel, že balím já jeho, ale on jde hodně naproti.

Jídlo bylo fakt dobrý, to jsem vybral dobře. Rozkecali jsme se. Dělá u mekáče na plnej, ale nechce tam zůstat, chce na něco lepšího. Když jsem se zeptal na jeho barevný vlasy, tak řekl, že to jde normálně umejt vodou. Baví ho to, měnit barvy, nálady… Jen s tím nesmí zmoknout. Rozesmál jsem se při představě, jak se v dešti odbarvuje a zbarvuje se mu ta bílá košile…

Rande se povedlo. Vyšli jsme z restaurace a po pár krocích jsem se zastavil a objal ho. To nebyla pusa, on mě normálně vykous. Něco tak dravýho… Vyrval mi košili z kalhot, aby se dostal pod ní, a dlaněma mi přejel po břiše a pak sjel na záda, zaťal mi do nich nehty a zase ten dravej polibek. Jedna ruka mu opustila moje záda a bezostyšně mi sáhla na rozkrok. Spokojenej úsměv.

„Zítra v šest u mě?“ navrhnul.

„V šest chodím do fitka…“

„Jo, můžeme tomu tak říkat,“ zasmál se.

Ty vole, von mi tu snad na ulici rozepne kalhoty!

Ne, jen přišla další pusa na rozloučenou.

Mávnul na mě, mrknul jedním vokem a byl fuč. A já si za rohem musel rozepnout kalhoty, abych do nich narval košili.

Pípnutí esemesky. Poslal mi adresu. Zejtra v šest…

Bohdanovi jsem se nějak vymluvil, proč nepůjdu do fitka, ale myslím, že mi to nezbaštil.

V šest jsem zazvonil u venkovních dveří, zabzučelo otevírání, já vlezl dovnitř a vyjel výtahem do čtvrtýho. Vylez jsem ven a rozhlíd se, který dveře to asi budou. Jedny se otevřely a stál tam Petr. Nadšenej úsměv, krvavě červená patka. Rozzářený oči. A jen v triku a jocksech.

„Čau!“ 

Ustoupil trochu stranou, a když jsem se okolo protáh, tak zabouch dveře a už byl na mně přisátej a rozepínal mi kalhoty. Teda fakt neztrácí čas nějakou předehrou, tohle bude od začátku fakt fitko. Byl jsem nahej ještě v předsíni. Odvedl si mě za péro do ložnice. Slušně velká postel s čelem s ozdobným kováním.

Objal jsem ho a padnul s ním na postel. Vykroutil se zpode mě a překulil mě na záda: „Tady jsem pánem já!“

Lehnul na mě, začal mě kousat do bradavek, přesunul se na krk…, zavřel jsem blahem oči. Jeho ruce po mně jezdily, zvednul mi ruce, natáhl je, olízl mi podpaží a pak najednou: „Cvak, cvak!“

Na rukách jsem měl želízka a měl je přicvaknutý k tomu kovovýmu čelu postele. Překvapeně jsem jima zaškubal.

Posadil se na mě, prohnul se a stáhl si triko: „Myslím, že tohle si užiju…“

Oči mu nadrženě svítily a já netušil, co bude.

Posunul se, sklonil se a začal mi líbat břicho, jeho jazyk v mým pupíku… A pak se sunul níž, olíznul mi žalud, chvíli si s ním pohrál a pak začala kuřba, ve který byl mistr. Cukal jsem sebou, nejradši bych mu zajel rukama do vlasů a určoval si tempo, ale ruce jsem měl přivázaný želízkama.

Málem jsem se už udělal, ale ten hajzlík věděl, kdy přestat. Přesunul jazyk na mý koule a chvilku si s nima hrál.

„Musím si tě trochu připravit,“ zasmál se a zvednul mi nohy a začal se jazykem věnovat mý dírce. Kurva, co to dělá? Já jsem byl vždycky aktiv, já jsem prostě byl vždycky ten silnější pes, kterej mrdá, a von mě teď tady vojede přivázanýho k posteli? Teda, ne že by ta jeho práce jazykem byla nepříjemná, spíš se mi fakt docela líbila, párkrát jsem při tom i trochu zasténal. Vždycky při tom zvednul hlavu a juknul na mě těma fanatickejma očima, extatickej úsměv… A zase hned pokračoval. Ten prst s nějakým gelem se mi už líbil míň a byl dost neodbytnej a přidal se druhej… Začal jsem trochu protestovat, ale řek mi, že mi asi dá do huby roubík… Narovnal se. Ty jocksy nesundal, prostě je jen poodtáh a vytáh z nich péro. Teda docela pěkný a docela dlouhý, asi bych si s nim rád pohrál, ale ono se chystalo pohrát si se mnou.

Natáh se stranou a odněkud vylovil malou lahvičku a odšpuntoval ji a strčil mi ji k nosu: „Nadechni se, bude to potom lepší.“

Tak o tomhle jsem jen slyšel, já to nikdy nepotřeboval. Nechci to, ale jestli se fakt chystá to udělat, tak… zhluboka jsem nasál nosem.

„Šikovnej kluk!“

A už mi ho tam pomalu rval. Nemůžu říct, že to nebolelo. A nemůžu říct, že by se mi to zvlášť líbilo. Ale ten jeho vzrušenej obličej, jak začínal bejt mimo, ten mě dostával. Jo, nastříkal to do mě. Cejtil jsem to. Vyjel ze mě, položil se na mě, ruce mu jely po mejch a chytil mě za dlaně a dostal jsem francouzáka, až nám cvakly zuby o sebe. Pak se zvednul, zpod polštáře vylovil klíčky a odemknul mi želízka.

Chytil jsem ho jako do svěráku: „Ty, za tohle tě umrdám k smrti!“

Nevypadal, že by mu to vadilo. Byl to fakt větší zápřah než ve fitku. Vyzkoušeli jsme všechny polohy, který nás napadly, teda spíš jeho, protože von měl fakt fantazii… nebo zkušenost? Ten večer už jsem nešel domů a za tu noc jsem toho moc nenaspal. Je fakt nenasytnej, může furt.

Ráno jsem se od něj vypotácel a rozhod se, že zasloužím den volna, a doma jsem dospal spánkovej deficit.

K večeru jsem zkusil Petrovi zavolat. Vymáčknul to. Zkusil jsem to ještě jednou, vymáčknul to zase.

Mám mu napsat aspoň esemesku? Ozval se sám: „Hele, zlato, mám moc práce. Až budu moct, tak se ozvu, neboj. Buď trpělivej!“

Nemám rád oslovení „zlato“. Ale dobře, budu trpělivej…

Trpělivej jo, ale nervózní… Každej den jsem kontroloval, jestli nemám ztracený volání nebo esemesku.

Když jsme měli jít s Bohdanem do fitka, byla to úleva – myslet na něco jinýho. Sbalit tašku, převlíct se a vyrazit. Vzal jsem si na sebe triko s obrázkem chameleóna, kdysi jsem si ho objednal, protože se mi docela líbilo, a teď jsem si řek, že s ním pobavím Bohdana.

Trefil jsem se, pobavilo ho. Dokonce se ptal, kde jsem ho sehnal.

„Jo, pošlu ti pak adresu toho obchodu, ale teď tě budu zase popohánět, ať stíháme. Někdy mám pocit, že ti to trvá čím dál dýl…“

Popošel jsem k teráriu: „Hele, co se děje? Chámoš je úplně černej!“

„Cože?“ přihrnul se Bohdan a pak se zasmál. „Máš na sobě triko s hodně realistickým chameleónem. Chámoš vidí konkurenci. Voni jsou hodně teritoriální.“

„Co mám dělat?“

„Buď se schovat, nebo stáhnout triko.“

Zvolil jsem druhou možnost. Stáhnul jsem triko. Chámoš se pomalu vrátil do svý zelený barvy.

Dovnitř nakoukla Julie a vyvalila na mě oči: „Žjó, co se to tu děje? Co se tu vy dva chystáte dělat? Můžu se koukat?“

„Ne, protože já teď zase nahodím triko a jdeme.“

„Škoda…“

Nahodil jsem triko naruby, abych Chámoše nedráždil, a vyrazili jsme. Byli jsme ještě na schodech, když mi zazvonil mobil. Kouknul jsem – Petr.

„Promiň,“ zatvářil jsem se na Bohdana a popošel kousek dál.

„Ahoj!“

„Čau, mám volno, dorazil kluk, kterej si splet službu, tak jsem mu jí pustil, takže vyrazíš ke mně?“

„Promiň, mám fitko…“

„Nabídky se neopakujou,“ zavrnělo to na druhým konci.

Kouknul jsem na Bohdana. Měl takovej pobavenej výraz a zjevně mu bylo jasný, co se ve mně děje a co je to za hovor. Pohodil hlavou: „Já trefim sám, neboj.“

Vděčně jsem na něj kouknul a vysypal do mobilu: „Jo, za chvilku jsem tam!“

Bohdan hodil tašku na rameno a zasmál se: „Tak ať ti to triko naruby přinese štěstí!“

Kruci, triko naruby…, ještě ve vchodu jsem ho stáhnul a otočil správně a vyrazil k Petrovi. Dneska si dám pozor, dneska nebudou žádný pouta, dneska povládnu já.

Otevřel mi, tentokrát na sobě jen ty jocksy a hned mě svlíkal. „Měl bys chodit navostro, ať je se svlíkáním míň práce,“ smál se.

Se smíchem jsme vlítli do ložnice a tam mě čekal šok.

„Přemku, tohle je Radek.“

Stál tam nahej kluk. „Čau,“ řek, přišel ke mně, objal mě v pase a už jsem měl jeho jazyk v puse. Odtáh jsem se, vůbec nic jsem nechápal: „Co to…“

Ale Petr už klečel před náma a oběma rukama nás honil a střídavě kouřil.

„Jo, von to umí dobře,“ pronesl slastně Radek.

Stočil jsem oči dolů. Modře obarvená patka vlasů se zvedla, ty oči úplně zářily a Petr se pokoušel nacpat do pusy oba naše ocasy najednou.

Já… nějak jsem asi vypnul vědomí. Vůbec nevím, proč jsem tam vlastně zůstal, ale nějak jsem nevládnul sám sebou a nerozuměl jsem tomu. Z toho dalšího průběhu mám spíš takový vzpomínkový útržky, něco jako když se člověku po opici vybavuje, co se vlastně stalo.

Ležel jsem na zádech na posteli, Petr na mě nasedl a rozjel jízdu. Po chvilce se zastavil, vytáhl lahvičku s poppers a zhluboka se nosem nadech. Párkrát prodýchnul a otočil hlavu na Radka: „Můžeš.“

Radek za něj přikleknul a mně došlo, že v Petrovi budeme oba najednou…

Petrovo slastný vyheknutí mě strašně vzrušilo, prohnul se, položil se na mě a začal mě líbat a já si pak fakt snad už nic nepamatuju, jen to jak ležím na zádech, Petr se usmívá a pak cítím jeho jazyk na obličeji a dochází mi, že mi z obličeje slízává sperma, který mi tam nastříkal kluk, o kterým vím jen to, že se jmenuje Radek.

A jak jsem se dostal pryč a domů, to už nevím. Fakt, nevím.

A doma jsem nebyl schopnej nic udělat. Seděl jsem a přemýšlel. Co to vlastně s Petrem máme za vztah? Máme vlastně nějakej? Jo, moc se mi líbí, líbí se mi i to, jak je divokej a nespoutanej, ale nějak moc nespoutanej…, takovej spíš utrženej ze řetězu… Chci někoho takovýho? Chci zažívat takovýhle překvapení? V noci se mi i o něm zdálo. Jen jsem tam nebyl sám. Byl jsem asi jeden z mnoha. Ten sen se mi nelíbil, budil jsem se.

Další den jsem to s ním chtěl nějak probrat, jenže už jsem věděl, že já se ozývat nemám, mám počkat, až zavolá… Z toho jsem taky moc nadšenej nebyl.

Pozdnější odpoledne. Zazvonění mobilu – Petr. Zvednul sem to.

„Hele, seznámil jsem se se skvělým klukem. Je mu dvacet, ale vypadá na podstatně míň, mě to dost rajcuje. A to nejdůležitější – bral by trojku, ve který by byl nějakej udělanej kluk, tak jsem si vzpomněl na tebe a řek jsem si, že budu hodnej a rozdělím se. Tak za půl hoďky u mě!“

Ohromeně jsem mlčel, nebyl jsem schopnej reagovat.

„To jsem tě tak potěšil, že ani nemluvíš?“

Pomalu jsem se nadechoval k odpovědi: „Víš, já od vztahu čekám něco jinýho. Takový nějaký souznění. Já nevím, jak to říct, ale když je člověk zamilovanej, tak asi chce toho druhýho jen pro sebe. Nechce se prostě dělit. Nechce tam mít ještě někoho jinýho. Taková obyčejná lidská láska…“

Přerušil mě: „Nastěnka, láááska!“ napodoboval do mobilu čarodějnici z Mrazíka. „Hele, tohle sem netahej. Jakej vztah? Prostě spolu šukáme. A souznění – když souzní víc kluků najednou, je to větší radost, ne? Člověk si má užít, dokud je mladej. Všechno, co se šikne. K stáru s tebou život vyjebe a už si nic neužiješ. Nevim, proč nevyužít příležitost. Já tady na tebe jdu s takovou pěknou nabídkou, že spolu můžem vojet zajíčka a ty na mě vytáhneš romantický kecy. Tos mě docela zklamal, ale já jsem hodnej a dám ti ještě šanci. Tak přijedeš?“

„Hele, když to tak střídáš, tak to se nebojíš, že něco chytneš?“ ptal jsem se trochu zoufale.

„Ne, nejsem blbej, beru profylaxi. Tak co, přijedeš?“

„Nezlob se, ne…“

„Tak táhni do hajzlu!“ A ztichlej mobil. Chvíli jsem na něj koukal a pak jsem vymazal Petrovo číslo.

Seděl jsem a čuměl před sebe a ani nevím, co se mi honilo hlavou. To je na panáka. Potřebuju podšprajcout.

Sebral jsem se a zajel k Bohdanovi.

„A jéje,“ udělal hned, jak mi otevřel dveře. „Vypadáš, jako když tvoje ego podupalo stádo slonů.“

„Já se tak i cejtim…“

Sednul jsem na židli v Bohdanově pokoji a všechno mu vyklopil. To, jak jsem se zaláskoval a snažil se, vybíral dobrou restauraci, abych udělal dojem, a úplně zbytečně, on by se přitom stejně nechal vojet jen tak a asi nejradši víc klukama…

„Jsem blbec, co?“ zeptal jsem se, když jsem skončil.

Bohdan pokrčil ramenama a zakejval hlavou, jako že jo.

Otevřely se dveře a nakoukla Julie: „Čau, Přemku!“

Vzápětí zvážněla a vlezla dovnitř. „Něco se stalo, co?“ Stoupla si za mě a začala mi masírovat krk: „Hele, taková masáž krku, to báječně uleví, uklidní… a mohlo by to být ještě lepší, kdybys sundal triko…“

Otočil jsem se a zvednul jsem k ní oko. Rozesmála se a mrkla na mě. Tak jo, udělám jí radost, sundal jsem triko. Chvíli mi masírovala krk a ramena, pak jí ruce přes ramena sjely na můj hrudník, namáčkla se na mě zezadu a zašeptala mi do ucha: „To bude dobrý, uvidíš.“ A vzápětí mi dala pusu na ucho, až jsem zařval. Rozchechtaně vypadla z pokoje.

Třel jsem si ucho a koukal na terárko.

„Takovej chameleón je vlastně strašně upřímný zvíře, co?“ začal jsem přemýšlet. „Poznáš na něm, kdy je v kondici, jakou má náladu, kdy mu je blbě… on vlastně nic nepředstírá, to mu jen podsouvaj lidi a berou jako urážku, když o někom řeknou, že je jako chameleón. To možná spíš chameleón by se měl urazit…“

„A sakra, tak to je hodně blbý, když začínáš filozofovat, to chce nějaký radikální řešení. Na radikální řešení je Julie expert, tu něco napadne.“

Zvednul se, ale vtom se otevřely dveře a vpadla Julie. Sjela mě zálibně očima, já jsem si natáhl zpátky triko.

„Takže se seberete a jdete se mnou do klubu. Dáme si něco k pití, zatancujeme si a uvidíme, ne? Nic není tak horký, jak se zdá. Zavolala jsem ještě Dáše, šla by taky a vezme s sebou bratrance.“

Bohdan měl hubu od ucha k uchu: „To asi není špatnej nápad.“

Koukal jsem z jednoho na druhýho: „Hele, co to kujete?“

„Nic, chcem jen, aby ses cejtil dobře.“

Dorazili jsme do klubu. Moc lidí tam ještě nebylo. Dal jsem si panáka whisky, Julie si dala mojito. Začala ho ucucávat a já si dával druhýho panáka.

„Měl bys trochu přibrzdit, ať se hned nenaleješ,“ staral se Bohdan.

„Bez starosti… stejně mám pocit, že bych to potřeboval.“

„Brzdi, zkazíš dojem…“

„Hele, vysvětlíte mi, o co jde?“

„Jo, uvidíš,“ zasmála se Julie. „Dáša jde!“

Hrnula se k nám vcelku vyzývavě vypadající odbarvená blondýna a táhla s sebou kluka. První, co člověka na tom klukovi upoutalo, byla spousta vlasů. Nejen, že to byla fakt hříva, ale přitahovala oči barvou – čistá měď. Úžasně temně zrzavý vlasy. Kluk vypadal trochu vyplašeně.

„Ahoj, tak jsme vás našli, já jsem Dáša,“ představovala se mi, „a tohle je můj bratranec Kuba.“

„Čau, já jsem Přemek.“

Kuba se posadil a vypadal nervózně. Nějak tu asi bejt nechtěl, ale dominantní sestřenice ho sem vytáhla.

Holky spolu klevetily a Julie do mě drcla: „Věnuj se trochu Kubovi. Je to fajn kluk. Nechcete si jít třeba zatancovat?“

Došlo mi to: „Jsi kuplířka, víš to?“

„Jo, vim. Tak zkusíš to?“

Kouknul jsem se, tančilo už dost lidí a nebylo jasný, kdo s kým…

„Jdem si zatancovat?“ zeptal jsem se ho.

Vyplašeně se zvednul, on už asi od začátku věděl, že tohle je dohazovačský setkání, a moc se mu do toho nechtělo, zase se posadil. „Nebo tě můžu pozvat na bar?“ To kývnul. Šli jsme, já dal ještě whisky, on si dal virgin mojito. 

Trochu vyplašený zelenomodrý oči. Krátkej nos s pár pihama. A já začal mít pocit, že bych chtěl tyhle pihy počítat hodně zblízka a hodně často…

Navíc vypadá, že je moc fajn, milej, trochu plachej… nic nepředstírá.

Jo, takže první pusu jsme si dali před klubem. Byla dlouhá, něžná a romantická. Pro mě skvělá. Asi jsem našel, co bych chtěl…