Contra Mundum (Proti světu)

Martin stál u katedry a v uších mu hučelo. Zoufale se snažil vnímat to, co profesorka říkala. Byla to vysoká, vychrtlá stará panna. Nepadli si do oka snad v tom okamžiku, kdy vešla po prvé do dveří.

„Takže jako vždy. Neobtěžovali jsme se učit. Běžte si sednout!“

Chtěl něco říct, ale nedokázal to. Jen ústa se mu otvírala na prázdno jako rybičkám v akváriu pana řídícího. Do lavice se vsunul jako somnambul. Panenanebi… co řekne doma? Učil se docela dobře, ale chemie nebyla jeho šálek kávy. Uvědomil si, že jestli si tohle neopraví, tak propadne. A jestli ho vyhodí tak…

Psal se rok 1940…

Po chodbě šel jako v transu. Musí jí to vysvětlit… musí. Že se učil, že umí, ale potřebuje se odrazit, nabýt jistoty. S hrdlem staženým strachem zaklepal chvějící se rukou na vysoké dveře. Nic. Zaklepal znovu, silněji. Dveře se prudce otevřely. Stará žena po něm střelila nevraživým pohledem.

„Dobrý den. Paní profesorko, prosím vás, já…“

Dveře se s temným prásknutím zase zavřely. Rozplakal se. Pomalu se otočil a vracel se do třídy. Bylo mu jedno, že se po něm spolužáci dívají. Stejně pro slzy neviděl. Vzpamatoval ho až náraz. V první chvíli dostal vztek. Ale když uviděl, koho nabral, převládl úlek.

Gerhard Schenk, vysoký učitel němčiny a tělocviku. Němec každým coulem. Neměl ho moc rád. Připadal mu zbytečně přísný a studený jako kus ledu. I když ho velmi obdivoval pro jeho úžasné znalosti. Kluci občas potřebovali něco dovysvětlit z jiných předmětů a on jim vždy dokázal poradit a pomoct. Profesor ho popadl za paži a nasměroval do svého kabinetu.

„Co se stalo?“ zeptal se ho Schenk.

Začal mluvit. Mezi vzlyky se mu snažil vysvětlit, že se učí, ale že má z paní profesorky takový strach, že nedokáže ani mluvit. Dneska u tabule dokonce ani nerozuměl tomu, co se ptá. Slyšel její hlas, ale slitý v jeden zvuk. Nerozuměl jejím slovům…

„Zůstaň tady!“

Poslechl. Seděl a koukal po malé místnosti. Vše bylo až puntičkářsky uspořádáno. Když cvakla klika, leknutím sebou trhl. Vešel Schenk s profesorkou.

„Postav se k oknu a koukej ven!“

Poslechl. A vzápětí zazněla otázka. Ale ptal se profesor. Roztřeseným hlasem začal odpovídat. Po chvíli dostal další otázku a pak ještě jednu.

„Dobře, pane kolego. Uznávám, že umí. Ale to si přece zde nezavedeme, abychom každého žáka zkoušeli zvlášť.“

„Možná by neškodilo trochu lidskosti, paní kolegyně.“

Ve skle okna zahlédl úšklebek, který se mihnul ženě okolo vrásčitých úst. Náhle k ní pocítil jakousi tichou sympatii. Ten akurátní fric mluví o lidskosti… Tak to bylo opravdu to poslední, z čeho by ho podezíral.

„Dobře, dobře. Píšu chvalitebně. Když máte tedy takovou přímluvu. Budete-li se snažit, opravíte si i to ostatní.“

„Snad by bylo možno psát otázky na tabuli. Kdyby si je v klidu přečetl, byl by schopen odpovídat.“

„Ano. To by neměl být problém. Není to zakázáno.“

Profesorka vyšla s pozdravem ven. Zůstal s profesorem sám. Byl to vysoký, statný muž. Nebyl klasicky krásný, ale ošklivý určitě nebyl. Pečlivě zastřižené světlé vlasy a rovné držení těla mu dodávaly trochu vojenský vzhled. Ale jeho levá ruka visela podél těla, jako by mu ani nepatřila. Proto nebyl na frontě, ale učil v téhle škole. Kolegové se ho dílem stranili, dílem mu nenápadně, někteří i nápadněji, podlézali. Nevšímal si jich. Většinu volného času trávil doma se ženou. Drobná, štíhlá žena se záplavou zlatých vlasů téměř nevycházela z domu. Děti v okolí jí říkaly Ledová panna. Když ale poblíž někdo onemocněl, přišla a přinesla balíček.

„Jen to nikomu neříkejte. Hlavně ať se o tom nedozví můj muž. Zdá se mu to tak neněmecké…“

A stejně tiše jako přišla, tak zase odběhla. Posluhovačka časem vynesla, že ti dva mají každý svou postel a ještě k tomu v jiném pokoji. Ženy v sousedství jen pokývaly hlavou a pomyslely si svoje.

„Děkuju vám, pane profesore. Myslím, že jste mě zachránil.“

„To je dobře. Tak se koukej učit. A nezlob paní profesorku. Je to moc hodná paní.“

„Hodná?“

„Jednou uvidíš.“

Profesor se usmál. Snad po prvé v životě ho viděl se usmívat. Modré oči zazářily a ten hezký úsměv mu vyvolal v těle podivné zachvění. Známé zachvění. Lekl se. Co se to děje? Co se to pokaždé děje s mým tělem? Co se to děje se mnou, když vidím nějakého hezkého muže? To přece není normální. Nejsem nemocný? Nebo vadný? Proč se mi to stává pořád častěji? Proč mám ty nechutné sny? A proč na ně nemůžu zapomenout, i když vím, že to není správné? Proč? Proč? Proč to všechno???

Zrudl a bez pozdravu vyběhl ven. Muž se postavil k oknu a položil dlaň na dřevěný rám, kterého se před chvílí dotýkal chlapec. Už se neusmíval. Modré oči se leskly slzami.

„… proč právě já? Proč se mi líbí muži? Kdyby se to někdo dozvěděl, tak mám lístek na vlak v kapse… Ale když jsem to dokázal tajit doteď, snad to dokážu i dál.“

Nějaké známosti měl. Ještě před válkou. V Hamburku, v přístavu. Dával i bral. Ale v okamžiku, kdy byla ukojena tělesná touha, nastoupila deprese. Nebyl věřící, a proto ani nemohl jít ke zpovědi. I když jinak se mohl matce svěřit s čímkoliv, toto před ní tajil. Vždycky si říkal, že už nikdy. Že toto bylo naposledy. Určitou dobu to vydržel. Byl velmi vzdělaný a onanii nepovažoval za škodlivou. Spíše naopak, přišlo mu to jako dobrý ventil. Ale přesto byla jeho touha občas silnější než jeho vůle. Pak sestupoval večer do přístavních krčem a odcházel doprovázen muži různého vzezření. Někdy to byl drsný námořník, jindy student, někdy dělník, nebo dokonce otec od rodiny. Jedno ale měli společné. Vzájemnou přitažlivost, která do pozadí odsunula konvence a předsudky. Rychlý akt se odbyl v parku, nebo někde v zákoutí. A když se odčerpal adrenalin, místo uspokojení přišly výčitky. Ležel potom na posteli a smutně uvažoval, jak dlouho se dá takový život vést bez následků. A litoval, že nemůže mít vedle sebe někoho, kdo by patřil jen k němu. Aby nemusel svou lásku rozmělnit v drobných…

A pak přišla válka. Temný mrak se valil Evropou a on jen s tichou hrůzou nevěřícně přihlížel. Jak se mění lidé i svět. Jak lidé, jichž si neskonale vážil pro jejich vzdělanost, opakují jako papouškové nesmyslné teze toho ošklivce, o kterém jeho děd s despektem mluvil jako o vřeštícím lakýrníkovi. S hrůzou sledoval procesy s kolegy, jejichž jediná vina byla to, že jejich rodiče vyznávali jinou víru. Jednoho dne přišel domů a našel tam v slzách a hysterickém pláči dceru svého kolegy. Otce kdosi zastřelil na ulici jako psa. Sehnal pro dívku papíry, oženil se s ní a odjel do Prahy. Tento čin bral jako omluvu za své hříchy. Žili s Ester vedle sebe jako kamarádi. A pokud žena i něco tušila, mlčela. Stejně jako on k balíčkům, které nosila po sousedech.

Všechno bylo dobré, až do doby, kdy na škole uviděl toho chlapce. Kluci ho nikdy nepřitahovali. A v nižších ročnících ho v podstatě ani nezaznamenal. Ale když dostal jejich třídu na němčinu a tělocvik, všiml si ho. Byl jemnější než ostatní kluci. Tichý a hloubavý. Zajímal se o věci, které ostatní nezajímaly. Vesmír, hvězdy, tajemství přírody… Jenomže on se bál chlapci přiblížit. Proč by taky měl? Co by si hoch pomyslel? Nejspíš, že je úchylný. A tak ho jen po očku sledoval. Ale dnes, dnes mu musel pomoci. Přehrával si před očima, jak Martin zrozpačitěl a zrudl, než utekl. A tiše se mu vynořila neodbytná myšlenka. Ale zahnal ji, ještě než se stačila zformovat. Zakázal si na něho myslet. Sice tušil, že Martin je na tom stejně jako on, ale bál se, že si to jen namlouvá, protože se mu líbí.

Přesto večer, když už ležel, mu zase vyvstal na mysli. Zavřel oči a oddal se snění. Představoval si, že snad i mladík myslí na něho. Ani netušil jak blízko je pravdy.

O pár ulic dál, v otřískaném baráku ležel Martin na posteli. Otevřenýma očima zíral do tmavého stropu. Právě se probudil. Sen, který měl, byl jako živý. Možná až moc… Cítil vlhko v pyžamových kalhotách… Od kluků věděl, že se to stává. Akorát, že jim se zdá o Míle, co bydlí u parku, nebo o pekařčině Andule. Ale jemu se zdálo o… Ani to sám sobě nemohl přiznat. Sice už kdysi cosi takového slyšel, ale nevěřil tomu. Asi tak, jako nevěřil v jakéhosi imaginárního starce s vousem, který sedí na nebi a řídí svět. Pokud tam je, proč je válka? Proč ji nezastaví? Proč ji dopustil?

A pak si vzpomněl, v jaké souvislosti slyšel o náklonnosti mezi dvěma muži. Pokud se to stane a přijde se na to, jsou posíláni do jakýchsi trestních táborů. Tak po tom tedy věru netoužil!

Přesto, když zavřel oči, uviděl zase toho muže. Svého profesora. Aniž by to jeden o druhém tušili, oddávali se oba témuž snu…

***

Pomalu šel k nástěnce. Věděl, že zítra bude mít službu v knihovně. A chtěl vědět, kdo z učitelského sboru bude mít dozor. Podíval se na papír popsaný krasopisem:

KNIHOVNA

Dozor – p. prof. Schenk

Služba – Martin Bar

V první chvíli nevěděl, co má dělat. Napadlo ho, že by si to mohl s někým vyměnit. Třeba Dorinka. Ta by si to s ním za jablko vyměnila. Ale pak zavrtěl hlavou. Ne, stokrát ne! Přece se nic neděje. Nikdy se to nestalo, časem se všechno ustálí. Začnou se mu líbit holky jako všem ostatním. Přece před tím pitomým skopčákem nezaleze jako myš do díry. Rád by řekl, že ho nenávidí, že jím pohrdá. Jenomže to by se nesměl náhodou dozvědět, že nosí Dorince a Tondovi jídlo. Že Johanka dostala od jeho ženy šaty. Že Pavel dostal boty.

No a co? Jenom si dělá strejčka na „po válce“. Kdyby to projeli, a oni to projedou, tak může říct: Já nic, já hodný Němec. Ale někde hluboko v sobě cítil, že to tak není. Cítil, že ten muž není zlý. Sám nevěděl, proč ho to těší. Někdy, když si myslel, že se na něj nedívá, ho potají pozoroval. Proti své vůli se jím cítil přitahován. Sám sobě říkal, že se to neděje. Ale sny, jeho vlastní sny, ho usvědčovaly ze lži. A to, co se stalo včera… Nemohl usnout, myslel na kde co. A najednou mu vytanula na mysli profesorova tvář. V podbřišku ho zašimral příjemný pocit. Jemně si promnul mužství. Nebude nic dělat, pochopitelně… Jenom trošku zintensivní ten příjemný pocit. Jinak samo sebou nic. Ale když už začal, nedokázal přestat… Myslel na Schenka a… Potom se styděl sám před sebou tak, že se nemohl ani podívat do zrcadla. Za tu slast i za to, co ji vyvolalo. A zítra má s tím mužem být sám tři hodiny v knihovně. Je pátek, venku bude asi krásně. Kolik lidí si přijde vypůjčit knihu?

„Martine, pojď mi pomoct, urovnáme tady ty věci ve staré skříni.“

„Ano, pane profesore.“

Mlčky vyklidili velkou skříň a Schenk třídil věci, které tam našli. Chlapec zavadil o jakýsi srolovaný papír. Na zemi se rozložila velká mapa Evropy. Mapa z doby „před tím“.

„Mám to vyhodit, pane profesore?“

„Proč?“

„No, když to už neplatí…“

„Až skončí válka, zase platit bude.“

„Ale skončí válka?“ zeptal se tiše.

„Jistě. Musí. Každá válka je špatná. Vždycky na ni doplatí nevinní. V každé válce hoří domy a pláčou vdovy a sirotci. Ať už je to tady, nebo po sobě hážou klacky a kamení Zulukafři v Africe. A po válce přijde pomsta. A ta je někdy horší než válka. Moc dělá z lidí sběř.“

Neřekl na to nic. Ne před Němcem…

„Neboj se, já nejsem provokatér. Jen nechci to, co je teď. Chci učit děti v míru. Nebát se jít ven. Nemuset se bát vyslovit svůj vlastní názor. Lidský i politický.“

Když viděl ty překvapené, ještě trochu dětské oči, neodolal. Vztáhl ruku a pohladil Martina po hlavě. Neposedný pramen vlasů mu zasunul za ucho. A palcem mu jemně přejel po tváři. Mladík zaplanul jako šín.

„Děje se něco?“ zeptal se Schenk, i když už delší dobu tušil. Zachytil ty kradmé pohledy. Nenápadné, zpod přivřených řas.

Náhlá a nechtěná erekce vyboulila chlapcovy plátěné kalhoty. Studem mu do očí hrkly slzy. Chtěl utéct, ale profesor ho pevně chytil za paži. Zůstal stát, hlavu sklopenou.

Profesor začal tiše, naléhavě mluvit.

„To nevadí, to se stává. Jsi mladý a zdravý a začínáš být dospělý. Až budeš starší, už se to stávat nebude. Tedy bez tvé vůle. Když budeš s někým, s kým je ti dobře a koho budeš mít rád, tak tvoje tělo zareaguje jako teď. Za to se nemusíš stydět. To se stává všem mužům.“

„… ale…“

„Já vím. Nestává se to ale dvěma mužům, to jsi chtěl říct?“

…

„Někdy ano. I mně se to stává. Byl to pro mě šok, když jsem zjistil, že jsem jiný než ostatní. Že se mi líbí muži. Časem jsem zjistil, že nejsem sám, ale strašně dlouho mi trvalo, než jsem se s tím dokázal vyrovnat.“

„… ale já nechci… nechci být takový…,“ Martinovi se zlomil hlas.

„Obávám se, že to nezáleží na chtění. Mnozí se to snaží překonat. Ale někdy to opravdu nejde.“

„Ale vy jste ženatý?“

„Nikdy jsem se své ženy ani nedotkl…“

„Co mám dělat?“

„Neumím poradit sám sobě… Hlavně to nikomu neříkej. Tahle doba takové lásce nepřeje. Vím to o sobě už dlouho, ale nedovolil jsem sám sobě nic víc než pouhé naplnění tělesné touhy. Bál jsem se, že pokud k někomu pocítím něco víc, dočkám se jen zklamání. A potom, když se k moci dostal, no však rozumíš…, to potom bylo víc než záhodno mlčet.“

Bylo mu Martina líto. Stál před ním jako hromádka neštěstí. Vzal ho za bradu a zdvihl mu hlavu.

„Jak už to víš dlouho?“

„Třeba to není pravda.“

„Chceš to zjistit?“

„Jak…?“

„Můžu?“ přiblížil své rty k Martinovým.

Martin chtěl uhnout a zavrtět hlavou. Místo toho zůstal stát a sklopil oči. Schenkovy rty se jemně dotkly jeho. A když se nebránil, tak znovu a s větší jistotou. Chvilku držel a nechal se líbat. A pak sebou škubl a vyběhl z knihovny. Venku na chodbě málem porazil starého profesora latiny a řečtiny. Starý muž nahlédl do knihovny.

„Stalo se něco, pane kolego?“

„Ne. Asi mu není dobře. Vyběhl ven s tím, že se hned vrátí,“ řekl Schenk, jak nejlhostejněji mohl.

„Ano. Možná něco snědl. Děti mají růst a nemají z čeho. A tak někdy sní ledacos.“

„Bohužel máte pravdu, pane kolego. Válka je zlá.“

„Bůh daroval lidem zbraně, aby mohli lovit, nikoliv zabíjet. Jenomže mnozí volové si to pletou,“ zamumlal starý muž česky, ale dal si záležet, aby to Schenk slyšel. Věděl, že za ty roky se už česky naučil dost na to, aby porozuměl i pochopil.

Schenk se smutně usmál. Jak příhodné a pravdivé. Přistoupil k oknu. Uviděl Martina, jak se otočil a dívá se do oken školy. Když uviděl Schenka v okně, na okamžik se zarazil a potom nepatrně pohnul rukou. Jako by posílal pozdrav…

Gerhard Schenk si přejel dlaní přes obličej. Vší silou se musel ovládat, aby se za ním nerozběhl….

***

Martin se doma bez dechu svalil na postel. Myšlenky se mu hnaly hlavou jako povodeň. Co to bylo? Co se to stalo s jeho tělem? Pokrývku stočenou do válce přehnul na polovinu a dal si přes ni nohu. Horní část objal rukama, jako by to byla živá bytost. Srdce cítil až v krku. A jemný tlak smotané pokrývky v rozkroku… Myslel na to, co mu řekl profesor. Rád by sám sebe přesvědčil, že to není pravda. Ale uvědomoval si, že to pravda je. Líbí se mu muži… Začal si pohrávat sám se sebou a představil si Elsu, nejhezčí děvče v okolí. Ale cosi v něm ten obrázek pozvolna pozměnilo. Viděl Schenka, jak se k němu sklání a jemně se svými rty dotýká jeho. Ještě teď cítil ten polibek. A zároveň ucítil jakousi podivnou prázdnotu. Jako by mu vzali nejmilejší hračku. Cosi, co se podobalo stesku, který cítil, když se starší sestra vdala a odstěhovala. Ucítil, jak se v něm zvedla touha. Přál si vrátit čas. Proč vlastně utekl? Bylo to tak příjemné. Když ho pohladil. A jak ho líbal.

To poznání sama sebe Martina zdrtilo. Jak má žít s tím, že se zamiloval do muže? Navíc do Němce? Kdyby se to někdo dozvěděl, budou ho považovat za naprostého vyvrhela. Věděl, jak se dívali lidé na dívky, které měly vztah s Němcem. Sousedka se vdala za Němce už deset let před válkou a lidé se na ni náhle koukali jako na poběhlici. Bohužel stejně nepřátelsky se lidé začali chovat i k Židům, se kterými do té doby vycházeli bez problémů, a většinou ani netušili, že to Židé jsou. Jak by se asi chovali k němu? Rozplakal se.

Schenk stál u okna a díval se do parku. Panebože, co jsem to udělal? Mám děti učit, vést je ke vzdělání, ne na cestu sodomie… Kdyby se to někdo dozvěděl, tak letím a Martin bude mít zkažený život…

Jeho vyprahlá duše ale palčivě toužila po někom blízkém. Po někom, kdo bude víc než jen kamarád. Víc než jen chvilková známost. Někoho, kdo ani tak neuspokojí tělo, jako spíš potřebu někoho blízkého. Potřebu lásky…

***

Martina vzbudilo zaklepání na dveře. Zamžoural na budík. Matka se vrátí z práce v nemocnici až večer. Snad nějaký kamarád. Vstal a otevřel dveře.

„Pane profesore…“

„Zapomněl jsi ve škole věci.“

„Dobrý den. Děkuju.“

Vzal si tašku a rozpačitě zůstal stát. Na jednu stranu chtěl, aby šel profesor pryč. Na druhou si přál, aby vstoupil. Začal se třást jako před tím. Nevěděl, co má dělat. Muž to vyřešil za něj. Vstoupil do bytu a zavřel dveře. Dívali se na sebe, mlčky a přece s porozuměním.

„Omlouvám se za to v knihovně. Nechtěl jsem tě vystrašit, nebo ti dokonce ublížit.“

„Já vím, pane profesore…“

„To je dobře. Bál jsem se, že se na mě budeš zlobit.“

Martin sklopil oči a zavrtěl hlavou.

„Podívej se na mě.“

Schenk mu zvedl hlavu a zadíval se mu do očí. Martin poslechl. Kdo koho políbil první? Kdo koho vzal za ruku a odvedl do Martinova pokoje? Kdo první sedl na starou postel? Kdo koho začal svlékat? Na tom nezáleželo. Muž se mladíka dotýkal zkušeně a on to jemu oplácel neobratným pokusem o totéž. Ale vzrušovalo je to stejně.

Schenk ucítil, jak mu Martin zaťal nehty do zad. Obratně ho zavedl až na sám vrchol. Mladé, nahé tělo se vypjalo a pak sebou párkrát cuklo. S úsměvem políbil miláčka na čelo a odvrátil se, aby dopřál úlevu i sobě. Ale vtom ucítil Martinovy ruce. Bylo to neobratné, ale právě to ho vzrušilo víc než cokoliv jiného. Poddal se té slasti…

Leželi vedle sebe, ale nedívali se na sebe. Teď, když bylo po všem, styděli se jeden před druhým, že se neovládli. Muž si aspoň mohl přičíst ke cti, že nepřekročil jakousi pomyslnou hranici. I když byl Martin už dospělý, byl to pořád jeho žák. Nakonec ale neodolal a začal Martina znovu hladit. Když ucítil, že se k němu opatrně přivinul, znovu ho políbil. Konečně se na sebe podívali.

„Miluju tě. Možná to zní divně, ale je to pravda.“

„Pane profesore, co se teď stane?“

„Dokud jsi můj žák, neexistuje, abych se ti přiblížil. Vlastně ani tohle se nemělo stát. Ale už se stalo a odestát se nedá. Nedovedu si představit, jak to teď vydržím… Ale až odmaturuješ, byl bych rád, kdyby ses chtěl se mnou někdy vidět…“

„Vy byste chtěl?“

„Ano. Moc.“

A tak se ve válečné době, kdy se proti sobě často postavili přátelé nebo příbuzní, rozhořela láska. Láska mezi českým studentem a německým profesorem. Láska už předem nejen ztracená, ale i zatracovaná.

***

Mladá, plavovlasá žena se po očku podívala na svého muže. Seděl v zamyšlení a zdálo se, že ani nevnímá svět okolo sebe. Vstala a jemně mu položila ruku na zdravou paži. Trhl sebou, jako by ho přistihla při něčem nedovoleném.

„Promiň. Potřebuješ něco? Asi jsem se zamyslel.“

Schenk se svou „manželkou“ vždy mluvil i jednal velmi slušně a hezky. Ale nikdy k ní nepřistoupil jako muž a byl jí neskonale vděčný, že nikdy ani náznakem nežádala plnění manželských povinností. Sice to bylo manželství jen na oko, ale alespoň ze začátku to vypadalo tak, že v něm oba setrvají navždy. A pro ženu je jistě těžké vzdát se možnosti mít dítě. I kdyby ho měla přivést do tak nejisté doby.

„Ne, všechno je v pořádku, Gery. Ale tebe něco trápí, vidím to na tobě. Jestli je to jen trochu možné, pomůžu ti.“

„Obávám se, že žádné řešení není. Stalo se něco, co… No prostě, asi jsem udělal něco, co jsem dělat neměl…“

„Jsi zamilovaný?“

„Ano, ale neboj se, nechci od tebe svobodu. Určitě ne v této době. Mimo to, náš vztah nepřipadá v úvahu…“

„Je hezký?“

Schenk se prudce otočil. Zrudl a srdce se mu rozbušilo. Ona to ví… Jak dlouho? Od koho? Kdo to ví ještě? Hrdlo mu sevřel strach. Ale ani ne tak o sebe jako o Martina. On vložil svoji čest a svůj život do jeho rukou a on byl povinen ho chránit…

„Jak…?“

„Uklidni se. Já jsem to věděla už v Hamburku. Jeden spolužák z umělecké školy na večírku trošku přebral a tam naznačil, že tě zná ‚osobně‘.“

„A přesto jsi souhlasila s tím, že se staneš mojí ženou?“

„Hlavně proto. Ty přece víš, že jsem zasnoubená. Pořád věřím, že se po válce s Karlem setkám. Utekl do Anglie, určitě žije. Jenom neví, kde jsem, a nemůže mi dát zprávu…“

Hlas se jí zlomil a slzy jí zalily oči. Schenk ji vzal do náručí a tiše ji kolébal na svém těle. On osobně nevěřil tomu, že Karl žije. Ale neřekl by to nahlas ani za živý svět.

„Je to na mně tak poznat, že jsem poznal někoho… někoho, s kým je mi dobře?“

„Ano. Myslím, že jsem to poznala už ten první den. Pokud by sis to přál, mohla bych někdy odjet do Benešova k přítelkyni,“ řekla napůl v legraci, napůl vážně.

„To nepřichází v úvahu. Je to můj žák…“

„Gery…“

„Ne, ne, nic se nestalo. Jen jsme si to dali najevo. Připadám si jako darebák. Vůči tobě. Vůči němu. Ale nedokážu si pomoct. Já jsem se do něj doopravdy zamiloval. Nevím, jestli mi dokážeš odpustit, jestli mě dokážeš pochopit. Ale není v tom jen chtíč. Já ho miluju. Doopravdy miluju. Jsem proto snad tak špatný? Je snad na lásce něco zavrženíhodného? I když je tak jiná, než…“

„Ne, není na tom nic špatného. Jsou mnohem horší věci. Udat někoho gestapu jenom proto, že chceš jeho byt. Zastřelit někoho za to, že dal vodu těm chudákům, co je v zabedněných dobytčácích vozí bůhví kam. Ale obávám se, že mnoho pochopení nenajdeš. Co když se něco zvrtne a ‚on‘ zůstane u moci? Co když nebude mír? Co potom?“

„Potom nevím.“

***

„Takže, maturity se blíží. Kdo bude potřebovat vylepšit němčinu, budu dávat kondice. Dívky, pokud si neseženou garde, můžou chodit na kondice k mé paní. Můžete i dvě spolu, ale po jedné je to lepší. Ledaže byste na sebe čekávaly. Kdo má zájem?“

Schenkovy oči zalétly k Martinovi. Jeho ruka se zvedla mezi prvními. Zaplavil ho pocit štěstí. Budou spolu, chce s ním být, chce se s ním vídat…

Opravdu se především učili. Ale vždycky se našla chvilka k něžnému políbení, k objetí, k polaskání. Pokud bylo pěkně, vodila jeho žena dívky do zahradního altánu a učila je na čerstvém vzduchu. Takže aspoň nějaké soukromí bylo.

Martin se oddal své první lásce celým srdcem. I celým tělem. Bylo to po prvé, co miloval a blaženě vnímal, že taky milovaný je. Ale jak dospíval, stále častěji ho napadalo: A jak to bude dál?

Po maturitě nastoupil na dráhu. Místo mu obstaral Schenk a on mu byl vděčný, že nemusí z Prahy. Ale něco jiného mu dělalo starosti. Jeho touha, dát se milému celý, jako by u druhé strany nenacházela odezvu. Nakonec to nevydržel…

„Gery, děje se něco?“ zeptal se tiše, když vedle sebe leželi a on ignoroval jeho pobídku.

„Ne. Co by se dělo?“

Nedokázal to vyslovit. Ale s konečnou platností pochopil, že z nějakého důvodu nehodlá Gerhard dovést jejich lásku až do konce. Přišlo mu to líto. Schoval si tvář na Gerhardově hrudi, ale slzy potlačit nedokázal.

Muž je ucítil, jak stékají po jeho prsou, a odsunul se, aby na hocha viděl.

„Martine, neplač, to nejde, to nesmím.“

„Proč? Pořád říkáš, že mě miluješ.“

„Až skončí válka, budu muset pryč, zpátky do Německa. Pokud ještě nějaké Německo bude. Když se teď dáš mně, co dáš tomu, koho jednou určitě potkáš a budeš ho milovat? Jak mu vysvětlíš, jak mu to řekneš? Nech si to pro svou lásku, která určitě přijde. Já bych chtěl, sním o tom každou noc, ale nemám právo. Sám jednou poznáš, že jsem měl pravdu. Pak bys mi možná vyčítal, že jsem využil situace a tvé nezkušenosti. To nechci. Chci, aby sis o mně pamatoval jenom to pěkné.“

Martin se prudce posadil.

„Gery, co to říkáš? Kam bys jezdil? Proč? Můžeš přece zůstat tady. Vždyť jsi nikdy nikomu neublížil.“

„Válka skončí a Německo prohraje. Vím to a vím také, že potom přijde pomsta. A vy máte takové přísloví, že když se kácí les, létají třísky. Jsem Němec. Nejsem fašista, ale Němec ano. Myslím, že pro některé to zase takový rozdíl není.“

„Nikdo jiný nebude, přísahám. Miluju tě, opravdu tě miluju. Je mi jedno, jestli jsi Čech, Němec, nebo Indián. Nechoď pryč. Neopouštěj mě. Zůstaň tady. Nebo mi aspoň slib, že se vrátíš…,“ rozplakal se znovu Martin.

„Nechci ti lhát. Jestli se tu k moci dostane Rus, určitě se nevrátím.“

„Tak mě vezmi sebou?“

„A co tvoje matka? Kdo se o ni postará?“

„Sestra.“

Schenk sevřel Martina v objetí, ale touha po tělesné lásce z obou vyprchala. Martin si bolestně uvědomil, že se blíží něco velmi bolestného.

***

Od toho dne se jejich vztah změnil. Martin si s konečnou platností uvědomil, že Schenka miluje. Ale taky zoufalou bezvýchodnost své lásky. Když vedle něj ležel, už nestál o to, aby ho pomiloval. Tiskl se k němu a mlčel. Bolest, doslova fyzická, odsunula touhu po tom, aby ho Gery pomiloval, někam do pozadí. Jediné, na co teď myslel, bylo, že jejich láska je už předem odsouzena k zániku.

Muž políbil Martina na uplakané oči. Bolest, smutek, touha… to všechno v nich viděl. A doslova mu to svíralo srdce.

„Martine, můžeš mi odpustit? Budeš mi někdy moct vůbec odpustit?“

„Za co?“

„Že jsem to dopustil. Že jsem to nechal zajít až tak daleko…“

„Proč pořád mluvíš o tom, že musíš pryč? Vždyť tady před válkou žilo tolik Němců. Proč by tu nebyli i dál. Myslíš, že budou muset všichni odejít?“

„To v lepším případě. Ale spíš myslím, že budou vyhnáni.“

„Ale my nejsme jako vy… tedy jako oni… chci říct jako Němci…“

„V lidech je jakýsi stádní pud ničení a zmaru. Bez rozdílu rasy… Válka je vůl.“

„Co prosím?“

„To mi jednou řekl profesor Hradil. A já vidím, že měl pravdu.“

„Ale to ty mě nutíš, abych si uvědomoval, že já jsem Čech a ty Němec. Ale já bych tě miloval, i kdybys byl z Marsu. To ty okolo nás stavíš tu zeď.“

Martinovi se zlomil hlas. Muž se jen stěží ovládal. Začal ho líbat. Náhle ucítil, jak si Martin jeho ruku zavedl do klína. Nelidskou silou se ovládl.

„Miluju tě, ale ne.“

„Gery, já nechci čekat na nějaký sen… Chci, aby to poprvé bylo s tebou. Pomiluj mě, prosím…“

Když se muž ani nepohnul, Martin mu rozepnul pásek a otevřel kalhoty. A svoje svlékl. Znovu se dotkl milencova klína. Touhou spalovanému muži nebylo víc třeba… Člověk vydrží hodně, ale všechno zase ne. Poklekl mezi Martinova stehna, rozevřená jako zející rána. A selhávajícím hlasem se zeptal:

„Opravdu to chceš? Víš to jistě?“

„Opravdu se musíš ptát?“

Sáhl po jakési po domácku vyrobené masti, kterou užíval k masírování ochrnuté ruky. Nic moc, ale lepší než nic, jak z vlastní zkušenosti věděl.

Opatrně přiměl Martinovo tělo, aby ho nechalo vstoupit… Přesto zaslechl, jak Martin tiše sténá.

„Tiše, tiše, už to je. Teď se tomu hlavně nebraň. Za chvilku to už nebude bolet.“

Objal milence a začal ho líbat. Martin se k němu přitiskl. Opravdu, bolest povolila. Začalo to být zvláštním způsobem příjemné. Poddal se a uvolnil. Ta trocha bolesti ze začátku stála za to krásné, první milování…

Stali se milenci. Ale oba věděli, že jejich vztah nemá budoucnost. Žádné světlo na konci tunelu. Začali žít, jako kdyby každý den měl být poslední.

***

Psal se rok 1945.

Pro někoho rok vítězství.

Pro někoho rok porážky.

Pro někoho rok bolesti a odloučení od jeho milovaných…

***

Ozval se jekot sirén. Rozběhl se. Do lidí jako by střelil. Všichni se hnali směrem ke krytu.

Někdo se mu pověsil na ruku.

„Pomoz mi! Odvedeš mě domů. Hned chci domů!“

Stará žena měla nepříjemný pánovitý hlas a podle špatné výslovnosti to byla jistě Němka. V první chvíli pocítil vůči ní nechuť. Ale ovládl se. Je to jen vystrašená stará žena. I když německá žena.

„Pojďte. Pomůžu vám. Tam je kryt.“

„Ne! Odveď mne domů. Nerozumíš?!“

Popadl ženu a půl ji dotáhl, půl dostrkal do krytu. Opravdu netoužil po tom, běhat venku během náletu. Zvenku sem doléhalo dunění, ale přece jenom tu bylo aspoň trochu bezpečno. Martin se schoulil do kouta. Co asi dělá Gerhard? Je v pořádku? Nestalo se mu nic?

Ozval se nějaký spor. Lidem zavřeným v krytu často povolily nervy. Stará žena, která přišla s ním, se s někým hádala. A pak začala křičet. Vztek, strach, pocit marnosti, to všechno jako by z ní teď doslova vytrysklo. Vyčítala všem a nikomu. Nemluvila adresně, tolik soudnosti ještě měla. Ale i tak všichni pochopili, komu jsou její slova určena. Nebýt tupých Čechů, mohlo být líp. Nevážili si možnosti, která se jim nabídla. Mohli se mít dobře. Měli práci, jídlo, co by chtěli víc? A ona teď kvůli nim přijde při bombardování o dům.

„Drž hubu, babo!“ houkl kdosi.

Co žena odsekla, to už neslyšel. A pak ji někdo uhodil. Začala ječet německé nadávky. Dopadla další rána… a další… Stařena začala zoufale křičet… Schoulil se do klubíčka, křečovitě zavřel oči, dlaněmi si zakryl uši. Jako by z dáli zaslechl Schenkova slova:

„V lidech je stádní pud… Válka je vůl…“

Vstal a přes mrtvou přehodil pytel. Nikdo mu nebránil. Všichni jako by se dívali jinam.

A on s konečnou platností pochopil, že Gery musí pryč. Ta představa, že někdo, kdo ještě včera byl jedna ruka s okupanty, tak třeba zítra bude nejryzejší Čech a vybije si na jeho příteli své špatné svědomí, ta představa ho děsila.

***

Otevřel schránku na dopisy a překvapeně se podíval na malý balíček. Co to je? Oči mu padly na písmenka, naškrábaná zjevně ve spěchu. MARTIN. Rozbalil papír a v dlani mu cinkl kroužek se třemi klíči. Srdce se mu zastavilo. Věděl, čí jsou to klíče. Vyběhl ven a utíkal do ulice, ve které stál Geryho dům. Srdce mu bilo jak zvon. Ani ne tak během, jako strachy. Vyběhl schody, nezdržoval se klepáním, odemkl a vpadl do bytu…

„GERY! GERY!“

Ticho bylo víc než výmluvné….

Na stole stály tři hrníčky a uprostřed cukřenka. Někdo tu byl. Ale kdo? Kam zmizel Gery?

Opatrně vešel do Geryho pokoje. Na posteli, kde se tolikrát milovali, ležely desky. Ozdobným švabachem na nich bylo napsáno jeho jméno. Roztřesenou rukou je otevřel. Vzal složený dvojlist, ale přes slzy nejdřív ani nevěděl, co se tam píše.

„Drahý Martine,

děkuju Ti za všechno, co jsi mi dal. S tebou jsem konečně poznal lásku. Ne jen tělesnou, ale hlavně duševní. Škoda, že jsme se museli potkat v této době. Ale raději to než nikdy. Snad se ještě někdy uvidíme. Osud nemůže být tak krutý.

Možná máš pocit, že jsem tě zradil, když jsem odešel. Kdybych byl sám, riskoval bych a zůstal zde. S Tebou. Ale je zde má žena. Jsem povinen ji chránit. Naskytla se mi možnost návratu do Hamburku.

Už dřív jsem věděl, že budu muset pryč. Nechal jsem byt přepsat na Tebe. Je tedy Tvůj. Snad se tam ještě někdy sejdeme. Pokud se situace změní, přísahám, že se k Tobě vrátím.

Ale teď tu nemohu zůstat. Budeš navždy tou nejsvětlejší vzpomínkou na můj život zde. Jakmile to bude možné, dám ti vědět, kde jsem.

G.S.“

Martin nechal dopis padnout na zem. Klesal pomalu, ve spirále. S pláčem padl na postel. Doba, ve které žil, mu vzala jeho první lásku ještě dřív, než se stačila plně rozvinout. Jedno však věděl. I kdyby někdy zase poznal někoho, jako byl on, už nikdy to nebude ono. Nikdy nikoho nebude milovat tak, jako miloval Geryho. Měl pocit, že v něm cosi umřelo. Necítil bolest, stesk, smutek. Necítil nic. Jen prázdno. Ostatně, i kdyby poznal jiného muže, který by ho měl byť sebevíc rád, jen těžko by mu mohl říct, že se za války zamiloval do Němce.

Začaly ho pálit oči. Nenašel sílu, aby se ovládl. Rozplakal se jako malé dítě.

O mnoho kilometrů dál seděl v autě rakouského diplomata muž. Neplakal, ale srdce ho bolelo neméně. Na rozdíl od Martina věděl, že vzhledem k rýsující se politické situaci se asi už nikdy neuvidí.

I když možná… kdo ví?

***

Euforie prvních mírových dnů trochu zmírnila Martinovu bolest. Někdy měl pocit, že si Gerhard svůj odchod ani nemohl líp načasovat. Jako kdyby tušil, co nastane.

Ale když se pomalu život začal dostávat do normálu, ozval se stesk s ještě větší intenzitou. Všechno v Geryho pokoji nechal tak, jak to tam bylo. Celé hodiny sedával na posteli a díval se na jeho portrét v životní velikosti.

Psal dopisy, které nebylo komu poslat. Psal dopisy plné touhy a lásky. Schovával si je do tajné schránky ve starožitném sekretáři. V noci hladil a objímal polštář. Z krásného snu se budil s pláčem.

První dopis od Schenka přišel za tři měsíce. Dopis plný beznaděje, ale taky plný vyznání. A otázka na konec: Budeš čekat?

Matka ho stále častěji trápila otázkou, kdy si najde děvče a ožení se. Když mu začala vnucovat své mladé kolegyně a dcery svých kamarádek, přiznal se. Všechno řekl. Jemu se ulevilo, matce jako by se zhroutil svět. Ne snad, že by čekal, že bude jásat. Ale ten chlad, to odmítnutí… Téměř spolu přestali komunikovat. Byl sám, jako ještě nikdy.

Sedával doma a četl stále dokolečka dopisy, které chodily z Hamburku.

***

Byl zamyšlený a nevšiml si muže v šedém plášti, který za ním šel. Když se chystal otevřít domovní vrata, ozvalo se tiché:

„Dobrý den, Martyne.“

Otočil se tak prudce, že málem upadl. Podle té špatné výslovnosti si první okamžik myslel, že je to Gerhard. Ale nebyl… Jen muž, který mu donesl dopis. Zklamáním se málem rozplakal.

„Smím nahoru? V tom dopisu se píše i o mně.“

„Prosím.“

Nedočkavě roztrhl papír obálky.

„Drahý Martine!

Náhodou jsem potkal přítele z dob mého hříšného mládí. Pracuje na lodi a má možnost dostat Tě pryč z republiky. Nemohu Ti nabídnout nic. Jenom střechu nad hlavou a svoji lásku. Nemohu Tě k tomu kroku nutit, ani nemám právo Tě o to žádat. Záleží jen na Tobě. Pokud to uděláš, nebudeš se možná moci později vrátit. Nebo pokud se vrátíš, bude to velmi pravděpodobně nést řadu problémů.

Jen chci, abys věděl, že tu na Tebe čekám. A budu čekat. Třeba do konce života.

Gerhard.“

Martin se rozhlédl po bytě. Bez Gerharda to byly jen zdi. Doma bude až tam, kde bude on. Pohlédl na mohutného námořníka. Přítel z dob hříšného mládí. Taky hezky řečeno…

„Kolik mám času?“

„Žádný. Dneska večer. Kontrolu a prohlídku lodi povede můj dobrý přítel,“ na poslední dvě slova dal takový důraz, že se Martin musel usmát.

„Dobře. Kdy a kde?“

„Přijdu pro vás. Ale rozmyslete si to. Možná je to navždy. Gery je rovný chlap, ale necháte tady celou rodinu. Stojí vám to za to?“

„Ano. Stojí.“

Na palubu velké nákladní lodi vstoupil bez zaváhání, jen s malým kufrem.

Geryho vysokou postavu uviděl na molu hamburského přístavu jen na okamžik. Pak se mu oči zalily slzami a neviděl nic… Ale tentokrát to už byly slzy štěstí.

Možná, že ho nečeká lehký život. Ale určitě šťastný. Vždyť přítel je to nejcennější, co nám osud může dát…

Vyskočil na molo a padl Gerymu do náručí. Bez ohledu na lidi okolo sebe se začali líbat.