Most Ochránců města

Staré město bylo postaveno v meandru řeky, která ho chránila i omezovala. Přístup po souši byl chráněný mohutnou hradbou s masivní branou, ve které se cesta z obranných důvodů dvakrát lomila, takže nebyla nejvhodnější pro větší a delší povozy. Výhodnějším spojením s předměstími se stal kamenný most přes řeku. Ten se i ukázal jako možný slabý článek obrany v sedmnáctém století při pokusu o dobytí města Švédy. Není jasné, zda most ubránili jen místní měšťané, nebo i najatí žoldnéři; obyvatelé rádi tvrdili, že se ubránili sami. Nebyl ani jasný počet osob, které při obraně zahynuly. Každopádně město nebylo dobyto, bylo uchráněno od rabování a obrana mostu se stala jednou z městských legend.

Léta se na mostu podepsala, jeho malá šířka přestávala dostačovat a definitivní ranou byla povodeň koncem devatenáctého století, která most poničila tak, že městská rada rozhodla o jeho stržení a stavbě nového mostu. Než nový most vznikl, bylo spojení jen provizorní několika dřevěnými lávkami. Most, který byl postaven počátkem dvacátého století, měl již vyhovovat tehdejším požadavkům a rozpoutala se velká diskuze o jeho názvu a výzdobě. Nakonec se všichni shodli na připomenutí historické události a byl zvolen název Most Ochránců města. Jako výzdoba secesního mostu byly zvoleny dva masivní jehlany na předměstské straně mostu a na nich ve vysokém reliéfu postavy obránců mostu, aby je hned viděl každý, kdo do města vjíždí; jako připomenutí statečných předků. Postavy obránců také zabránily tomu, aby byl most přejmenován po některém z „dělnických prezidentů“, alespoň ho přejmenovali na „Obránců míru“. Původní název se vrátil hned po sametové revoluci.

Město se ale rozrůstalo a život se ze starého středu přeléval do nově vznikajících domů na předměstí, ve středu zůstávalo jen málo obyvatel, spíše úřady, obchody, hospůdky, místní muzeum…

Turisti říkali, že přístup do města přes most s jeho výzdobou má své kouzlo, že už při vstupu na most začínají pociťovat zvláštní atmosféru místa, jakousi monumentalitu, přestože most nebyl nijak veliký. Ale možná jim to jen vsugerovali místní průvodci. Na noc se stará část města vylidňovala, většina obyvatel již bydlela v jiných čtvrtích.

Hodiny na městském kostele porušily ticho a odbily jedenáctou. Nebylo zvykem zvonění na noc vypínat, všichni na to byli zvyklí, překvapením by asi spíš bylo, kdyby se hodiny neozvaly.

Dominik se opřel o litinové zábradlí mostu a díval se dolů na řeku. Voda se líně valila korytem, černá, s občasným problesknutím odrazu noční oblohy. A najednou měl pocit, že by nejlepší bylo splynout s tou řekou, stát se její součástí, zapomenout na všechno, co se stalo, prostě skočit dolů a mít klid. V ledové vodě by to asi ani dlouho netrvalo…

Povytáhl se a naklonil se přes zábradlí.

„Problém?“ ozval se vedle tichý hlas.

Dominik sebou škubnul leknutím.

Vedle něj se o zábradlí opíral chlápek, tak odhadem okolo pětatřiceti. Nedíval se na Dominika, díval se před sebe, výrazný, ostře řezaný profil, delší husté vlasy sčesané dozadu, takže to působilo, jako kdyby proti němu foukal vítr. Velké ruce. V mrazivém počasí oblečený překvapivě nalehko, ale nevypadalo to, že mu je zima.

Pomalu otočil hlavu k Dominikovi a zopakoval: „Problém?“

„Možná. Ale jestli ano, tak není váš.“

„Pokud vidím někoho, kdo v noci stojí u zábradlí mostu, sleduje řeku a naklání se přes zábradlí tak jako ty, tak to začíná být i můj problém. Takový člověk nemívá moc dobré myšlenky.“

Dominik chtěl něco odseknout a poslat toho chlapa do háje, ale uvědomil si, že se ten člověk na něj dívá s výrazem soustrastného zaujetí, výrazem někoho, kdo je ochotný poskytnout pomoc, kdykoliv. Navíc měl Dominik pocit, že ho zná, jen si nemohl vzpomenout odkud.

Opřel se lokty o zábradlí a schoval obličej do dlaní: „Prostě se mi všechno nějak posralo…“

„Jak?“

„Nemyslím si, že by vám do toho něco bylo,“ odsekl Dominik a vzápětí se zastyděl. Neznámý člověk, který nabízí pomoc? Kolik takových se najde? „Promiňte.“

„To nic. Co se stalo?“

Dominik pocítil rozpaky vyprávět o sobě cizímu člověku, navíc vlastně vcelku intimní věci… Sbíral odvahu. Nakonec zvedl hlavu a podíval se na muže: „Jsem gay.“

Na mužově čele se objevila nechápavá vráska. Bože, co je to zač, on nezná tohle slovo?

Dominik zopakoval: „No, prostě jsem teplej.“

Muž nechápavě pokrčil rameny. To nezná ani tohle?

„Jsem prostě na kluky!“

Nechápavá grimasa zmizela a muž přikývl: „Já vím.“

Teď byla řada na Dominikovi předvést nechápavý obličej.

„Jak to víte?“

„Když se s někým vedeš za ruku a díváš se na něj tak, jako by ti byl celý okolní svět jedno, tak to tak asi bude.“

Dominikovi šlehla do tváří červeň. Jo, tak to asi tak bude… nebo spíš tak to bylo.

„Aha… Jo, vodili jsme se za ruce, když jsme šli do školy. Ještě tady na mostě. Ve starém městě už Michael nechtěl. Tvrdil, že by nás mohly vidět profesorky a mohli bysme mít problém. Nikdy jsem úplně nepochopil jakej, ale to už je stejně jedno.“

„Pořád jsi zamilovaný.“

To nebyla otázka, to bylo prosté konstatování.

Dominik pokýval hlavou: „Jo, asi jo…, ale všechno je v háji, když teda chci bejt slušnej.“

Muž lehce uklonil hlavu na stranu, jakože poslouchá. Dominik měl pocit, že to musí prostě někomu vyklopit. Potřeboval vrbu, které by všechno řekl. Nevěděl, proč zrovna tomuhle muži, někomu úplně cizímu, ale působil důvěryhodně.

„No, kde začít… My jsme se seznámili asi před rokem. Teda, seznámili, my jsme o sobě věděli, chodili jsme na stejnej gympl, jen každej do jiný třídy. Během třeťáku se najednou objevilo povinný plavání. Někde se snad někdo utopil v bazénu a vedení školy přišlo aktivně s tím, že část hodin tělocviku v ročníku se přesune na odpoledne do městskýho bazénu na povinný plavání. Tak jsme chodili plavat. Kluci jiný hodiny než holky. Neměl jsem to moc rád. Po hodině plavání do sprch, svlíknout a propláchnout plavky a pak nahej ke skříňce do šaten, protože ručníky jsme k bazénu z nějakýho blbýho důvodu nosit nesměli. Někomu tam ručník ukradli, tak prostě ručník nesměl opustit skříňku. Klasická logika prevence – když se to může ztratit, tak to sem nesmí. Já… neměl jsem to rád. Vždycky jsem počkal, abych šel až jako poslední, aby kluci vypadli dřív. No a jednou jsem capal do šatny ke skříňce a zůstal jsem stát. Na zdi vedle řad skříněk jsou zrcadla a fény, aby si moh člověk vysušit vlasy a učesat se. A tam stál Michael, okolo boků omotanej ručník, zdvižený ruce, v jedný fén a v druhý hřeben a česal se. A já zůstal čumět. Prostě ty dlouhý nohy, úzkej pas a široký ramena mě dostaly. A taky jsem si poprvé uvědomil, jak má krásnej obličej. V tom, jak si tenhle bůh česal vlasy, bylo něco tak strašně erotickýho, že jsem prostě stál a koukal. Zachytil můj odraz v zrcadle a usmál se na mě. Nekouknul na mě přímo, prostě si mě přeměřil v zrcadle a ta pusa se mu roztáhla do ještě většího úsměvu a já si uvědomil, že tam stojím nahej s plavkama v ruce a s erekcí jak hrom. Musel jsem strašně zrudnout a zapadnul jsem mezi řady skříněk. Teda, tu erekci jsem měl takovou, že jsem měl problém oblíct si slipy a kalhoty…“

Muž se chápavě usmál. Dominikovi vzpomínka vyvolala taky úsměv. Pokrčil rameny a podíval se stranou: „Muselo mu to bejt úplně jasný. A já byl úplně vedle z toho, že na mě počkal u východu.“

Muž se s úsměvem otočil k řece a pokýval hlavou: „A dál?“

„No, měli jsme stejnou cestu domů. Vůbec jsem nevěděl, že bydlí na stejným sídlišti, jen o pár ulic dál. Cestou jsme prostě jen tlachali, já byl dost v křeči a jeho to zjevně bavilo, protože se pořád usmíval. A když jsme se rozcházeli, tak mi dal krátkou pusu a řek: „Tak příští plavání!“
Já byl tak mimo, že jsem vůbec nevěděl, co se se mnou děje. A během toho tejdne do příštího plavání jsem taky vyfasoval pár blbejch známek, protože jsem nedával pozor. O plavání jsem po něm pokukoval, ale nedal nic najevo. Jen prostě se mnou pak zůstal dýl ve sprchách, a když jsme byli sami, nahý pod sprchou… já fakt někoho tak úžasnýho neviděl. Stál mu stejně jako mně. Kleknul jsem před něj a začal se s ním mazlit… Oba jsme se pak shodli, že nás vlastně vzrušovala i ta představa, že se někdo pro něco vrátí do sprch a uvidí nás. A v těch sprchách jsme se poprvé pomilovali…“

Dominik se podíval na muže s obavami, jak se bude tvářit. S lehkým úsměvem pozoroval řeku. Když se Dominik odmlčel, natočil k němu hlavu a povytáhl obočí jako znamení, že poslouchá.

„No, ještě ten večer jsem rodičům řek, že jsem na kluky a že někoho mám. Ta reakce byla taková divná… Táta na mě koukal a pak řek: „Doufám, že tě to přejde.“ A máma nějak nereagovala vůbec, jako by nic neslyšela a začala mluvit o něčem jiným. Jako bych měl nějakou nemoc, o který se nemluví, přeléčí se to antibiotikama a nemusíme přiznat, že jsme to měli. Ptal jsem se Michaela, co jeho rodiče, ale zamluvil to. Teď si vlastně uvědomuju, že mi ani nikdy neřek, že mě má rád. Já mu říkal, že ho miluju, a on to zjevně rád poslouchal – když jsme si to rozdali po plavání ve sprchách a párkrát u něj doma, když tam nebyli rodiče. Jediný, co mi vlastně dovolil, bylo to, že při cestě do školy jsem se s ním vedl za ruku kus cesty z domova a tady přes most. Já fakt nevím, co jsem pro něj znamenal.“

Dominik se posadil na chodník a opřel se zády o zábradlí: „Vůbec nevím, co to bylo…“

Utřel si slzy z očí.

„Vstaň, nachladíš se a budeš stonat.“

Velká ruka mu pomohla zvednout se. Vstal a znovu se opřel o zábradlí.

„No a dneska jsem ho potkal ve městě s Alicí z jeho třídy. Vedli se dost důvěrně, líbali se… Já zůstal stát s tak spadlou čelistí, že jsem musel vypadat jako bagr. Zpozorovali mě, Michael jen zvednul ruku na pozdrav a dál si mě nevšímal a Alice si mě změřila očima tak, že mi bylo jasný, že ví…, a ten pohled byl teda dost vítěznej, stejně jako to ušklíbnutí. Během večera jsem se snažil mu dovolat a vždycky mi to vymáčknul. Až pak mi přišla esemeska, že jsem tu naši hru vzal moc vážně a že v ní nebudeme pokračovat. Já se rozbrečel jak malej harant. Z toho, že už nebudu s ním, i z toho ponížení, že jsem byl hračka na hraní… A rodiče se ptali, co se stalo, a já jim řek, že se se mnou rozešel přítel a jejich reakce byla, že je nejvyšší čas přestat s tou blbostí a najít si holku. Jo, zvýšil jsem na ně hlas. Řek jsem, že snad chápou, že já si žádnou holku hledat nehodlám, že to prostě není moje kafe… A to bouchly saze v tátovi a začal řvát, že kdyby věděl, že jeho syn bude buzna, tak by v životě nešukal bez kondomu. V životě jsem ho neviděl takhle rozčilenýho. Tak jsem se prostě sebral a vypad z domova. A automaticky jsem si procházel tu cestu, kterou jsme ráno chodili s Michaelem… až sem na most. Tady vlastně vždycky končila ta naše společná cesta, tady se naše ruce pustily a dál jsme šli vlastně každej sám. A když jsem viděl tu vodu, tak jsem měl pocit, že ten svůj příběh bych měl tady skončit. Sám, odmítnutej rodičema, nechtěnej…“

Muž mu položil ruku na rameno: „Slova vyřčená v prudkém hnutí mysli nebývají myšlena vážně. Myslím, že toho litoval už ve chvíli, jak se za tebou zavřely dveře. To by sis měl zapamatovat. Problémy se mají řešit s chladnou hlavou.“

Dominik měl pocit, že ho melodie mužova hlasu uklidňuje. Bavilo ho i trochu starosvětské vyjadřování. Podíval se na něj. Chápavý a uklidňující výraz.

„Myslím, že teď mají strach a hledají tě.“

Podíval se na tmavou hladinu řeky a zpátky na Dominika: „Bojí se o tebe. Měl bys jít domů.“

Dominik pokrčil rameny: „Asi máte pravdu. Děkuju.“

Se sklopenou hlavou se pomalu vydal ke konci mostu a zpátky k domovu.

„DOMINIKU! Dominiku!“

Zvedl hlavu. Proti němu běžela vyděšená matka: „Kam jsi šel? Co jsi chtěl dělat? Strašně nás vyděsilo, když jsi odešel a nechal doma mobil i klíče. Táta běžel na městský policajty, jestli se s tebou něco nestalo, měli jsme strašnej strach! Prosím tě, tohle nám už nikdy neudělej!“

Objala ho, div ho neumačkala.

„Počkej, musím zavolat tátovi, že jsem tě našla…“

Vylovila mobil a začala volat.

Dominik si povzdechl: „Chci ještě jednou poděkovat…“

Otočil se. Na mostě nikdo nestál. Nechápavě se rozhlédl. Kam zmizel?

Zvedl hlavu a všiml si kamenné postavy na jednom z jehlanů na kraji mostu. Ostře řezaný, odhodlaný obličej, vlasy, které vypadají, jako když proti fouká prudký vítr…

Postava ochránce města.