Robustní truhlář Karel

Stál jsem na třetím nástupišti v Olomouci a čekal na příjezd vlaku EC 114. V kapse jsem zatínal ruce v pěst a zase zpátky, abych dostal do konečků prstů trochu krve. Pálily mě od zimy klouby a já se těšil na teplo vlaku. Zpoždění pomalu narůstalo a bolest v rukou sílila. Vytáhnul jsem z kapsy telefon, abych si zase zkontroloval jízdenku. Ihned jsem zalitoval, protože se mi mráz opět zakousnul do rukou.

Na nástupišti stálo hodně lidí a já tak nějak tušil, že si nesednu. Rozhlížel jsem se po tvářích a říkal si, že tu musí být někdo, vedle koho by mi nemuselo vadit sedět. Výběr nebyl valný. Sedět tři hodiny vedle někoho, kdo by mohl zapáchat nebo být hlučný, mě netěšila. A to nejsem nikterak náročný.

Poslední přednáška ze sociologie ve mně nechala stopu, abych se občas zkusil vžít do role odlišných typů lidí. Rozhlédl jsem se kolem sebe a namyšleně jsem si řekl, že všichni chtějí sedět se mnou, a pochválil se za svoji arogantní empatii.

Ale už dost. Nemám rád zpoždění a tohle zpoždění v zimě se zdálo nekonečné. V nouzi nejvyšší jsem koukl k nebi s myšlenkou modlitby na brzký příjezd vlaku. A ozvalo se zahoukání. Rychlík R886 se zpožděním délky poloviny jedné přednášky přijížděl k nástupišti číslo tři. Lidi se hrnuli ke dveřím a soukali se do plného vlaku. A já s vázanou jízdenkou na EC 114 zůstával dál na mrazu. Opět jsem hodil pohled k nebi a ticho.

Ta zima se nedá. Přišla chvíle, kdy se mi chtělo brečet. Zarazil jsem se představou ledových krystalků u očí. Jak jednorožec prdící duhu. Přišlo mi to vtipné na dost dlouhou dobu, abych v sobě našel ještě trochu tepla, které mi poskytlo dostatek času do příjezdu mého vlaku.

Hluboké zahoukání a na třetí nástupiště si to mířil Taurus. Zima nezima, za fotku tahle mašina stojí. Využil jsem zimy a před telefon jsem pustil trochu páry z úst. Pár pokusů a některý snímek musí z toho vzejít zajímavě. Síla v rukou nebyla, tak jsem telefon zase zasunul do kapsy, tam nejhlouběji k mým intimním partiím, aby byl v teple.

Trochu neohrabaně jsem se došoural ke dveřím ve vagonu a vyhoupl se do něj. Kupéčkový vůz. Tak jo, soukal jsem se uličkou s malým hloučkem lidí. Tu a tam občas někdo někam zapadl. I já chtěl zapadnout. Někam, kde nikdo nebude. Ztrácel jsem naději, tak jsem hledal něco, kde bude málo lidí. A hle, pan pupkatej, asi dělník, a spí. Nastavím ucho a neslyším chrápání. Bingo.

Posunu dveře od kupé a řeknu:

„Dobrý den, bylo to by tu místo?“

Ticho.

„Tak děkuji, já se posadím třeba tady.“

Ticho.

„Libí se mi hovorní lidé jako vy, to nám ta cesta aspoň rychle uteče.“

Stále spal, jen se podrbal v rozkroku.

Bleskla mi hlavou myšlenka toho, abych se vcítil do role druhých. Rozhodl jsem se, že mu vytvořím příběh. Byl to Karel. Pracoval jako truhlář. Počkat, to chce si to psát. Hrábnul jsem do batohu pro notebook a rozložil si ho na klín.

Robustní truhlář Karel jel na víkend ke své bývalé ženě za svým synem Pepou. Prahu neměl rád, ale jeho bývalá žena nepřistoupila na jinou možnost, jak by se Karel mohl s Pepou vídat. Ta taška, co ležela vedle něj, obsahovala lego s lodí ze Star Wars. Robustní truhlář Karel ale měl svého syna moc rád, tak pravidelně podstupoval výlety do Prahy. Jeho bývalá žena toho aspoň využila a poprosila ho o opravu pár věcí v domě. On, dobrák od kosti, jí vždy vyhověl.

Rozešli se v dobrém, oba zjistili, že pro každého vede cesta životem jiným směrem. Jen v péči o syna se nedokázali dohodnout tak, aby spokojení byli oba. Karel se snažil ale myslet pozitivně, tak byl rád, že může svého syna vídat. Páteční cesty vlakem využíval k odpočinku, tak jako dnes. Ležel tam klidně. Pod víčky se mu odehrával nějaký sen. O čem se mu tak může zdát? Jak předává synovi lego? Jak hobluje dřevo? Jak hobluje nějakou holku? Při pohledu na jeho montérky to bude sen o práci. Bude to typ člověka, co tráví prací spoustu času. Generace Y, takže se bude pohybovat k padesátce.

Pohled mi zůstal na montérkách, dost dlouho na to, abych pochopil, co hobluje v tom snu. V levé nohavici bylo mnohem víc než jen jeho stehno, a to něco občas zapulzovalo. Výrazně jsem si odkašlal. Robustní truhlář Karel sebou ani netrhnul. Chtěl jsem tuhle hru posunout o level dál. Posunul jsem nohy po zemi víc k němu a opřel se lýtkem lehce o jeho nohu. V tom vlak sebou v oblouku nečekaně hodil a dotýkali jsme se koleny. Robustní truhlář Karel spal dál.

Jeho tvrdý spánek povzbudil moji fantazii. Vzpomněl jsem si na Zuzku, která mi tvrdila, že bych měl mít nějaké zábrany nebo přijdu k úrazu. Ale tak žijeme jen jednou. V sedu jsem se posunul dopředu a předklonil. Zakoukal jsem se na jeho nafukovací cosi v levé nohavici. Stále to tak lehce pulzovalo, natáhl jsem ruku. Ukazováčkem jsem po tom lehce přejel. Bylo to jak nejlehčí otázka v Riskuj! Byl to penis tak, jak jsem si celou dobu myslel. Pod látkou kalhot jsem přesně poznal, kde je jeho žalud a kde je zbytek.

Ukazováčkem jsem mu ještě párkrát podráždil žalud. Odpovědí mi byl tlak nazpátek a zvětšení mé podívané. Narostlo to a už to neleželo jen podél stehna. Spíš to směřovalo někam k tlumeným světlům u stropu. Stáhnul jsem se zpátky a zadíval jsem na obličej robustního truhláře Karla. Pořád klimbal. Robustní truhlář Karel, neotesaný špalek, seděl jako salámista. Ruce založené na prsou, nohy od sebe, hlavu prověšenou dolů a ocas trčící k nebesům.

Tak jdeme na druhý kolo. Předklonil jsem se a dal hlavu mezi jeho kolena. Koukal jsem se na něj, jestli spí, a pomalu se posunul blíž k místu, kde se mu nohy spojovaly. Cítil jsem jeho ocas na svém spánku. Neměl jsem už jeho hlavu v zorném poli a věřil, že stále spí. To napěti mi dráždilo můj už tak napnutý ocas k prasknutí. Otočil jsem trochu hlavu a jeho žalud se mi natlačil na oko. Zaklonil jsem trochu hlavu, abych se k němu dostal blíž. Ucítil jsem na zadní části hlavy jeho druhou nohu. Moc místa tam nebylo a já měl jeho žalud pod nosem. Nechal jsem proniknout jeho vůni hluboko do mého nosu. A cítil jsem jen dřevo. Nic chlapského, jak jsem doufal.

Posunul jsem hlavu ještě kousek. Zhluboka jsem vydechl na jeho žalud teplý vzduch. A vysunul jazyk z pusy ven, jako kdybych měl před sebou jeho žalud. Ale i přes kalhoty jsem mu chtěl vylepšit jeho sen. Spousta zmatených pohybů, nohy blíž k sobě a jeho ruka si to zamířila na ptáka. A tentokrát to byla moje hlava, která mi klimbnula, ale o jeho nohy. Zcela nečekaně, za což jsem se později pochválil, jsem spustil ruce k zemi a „zavazoval si tkaničky“. Duchapřítomná reakce nebo instinkt? Robustní truhlář Karel spustil:

„Sakra, ty kupéčka dělají malý, se sem ani nevejde normální chlap.“

S vyděšeným pohledem jsem vykoktal:

„Jen jsem si zavazoval tka— tkaničku.“

„A já asi usnul,“ promnul si ptáka a pokračoval: „Jsi celej?“

„Neměl bych?“

„Mám sílu v nohou, ani nevíš, jaký klády jsem měl už mezi nohama.“

„Jak to mys­lí—“

„Jsem truhlář. Dělám se dřevem.“

Beze slov jsem přikývnul. A nastalo ohromné ticho. Robustní truhlář Karel tam jen tak seděl a koukal na mě. Zmáčkl pravačkou svůj penis přes oblečení, otočil hlavu z okýnka a popleskal se po noze. Znatelně jsem viděl místo, kde jsem měl rty. Taková hezká chvilka to byla a on ji zkazil tím, že se probudil.

„Mám rád tvrdý dřevo,“ vyhrknul jsem ze sebe.

Robustní truhlář Karel se na mě kouknul a hned zas otočil hlavu směrem ven z okna. Nic neřekl. Jen tam koukal z okna, pozoroval dokola stejný výhled. Sloup, keř, strom, strom, keř, sloup, sloup, tráva…

„Dovaž si tu tkaničku, máš ji pořád rozvázanou,“ pronesl ledabyle.

Chytrák, co si všimne všeho. Sklonil jsem se tedy mezi jeho kolena. Fakt tam nebylo místo. Levou botu jsem měl zavázanou. Pravou taky jsem měl zavázanou. A taky jsem měl ruku na zátylku. Hned na to se mi svezla druhá po krku k bradě a táhla mě na kraj sedadla, až jsem uznal, že bude lepší si spíš kleknout na zem.

Robustní truhlář Karel si přitiskl moji hlavu na pravé stehno a přidržoval mi ji tam jednou rukou. Druhou rozepínal poklopec svých kalhot a lovil z něj tu svoji hadici. Když to bylo celé venku, popleskal mi s tím tvář a já otevíral pusu, abych to do sebe dostal a mohl konečně ochutnat to, co mi celou cestu tak dráždilo pohled v jeho kalhotách. Palcem mi přidržoval bradu tak, abych měl pusu dost otevřenou a on mohl jít rovnou hluboko.

Koutkem oka vidím, jak vlakvedoucí bere za dveře a se strašnou ránou je otevře. Rána zvuku ne nepodobná padajícímu notebooku. Trhnu sebou ztrácím balanc a kloužu ze sedačky na zem za notebookem. Zmateně se rozhlédnu. Robustní truhlář Karel je pryč a místo něj tam sedí pan pupkatej asi dělník a směje se mi:

„Si říkám už dobrejch pár minut, kdy sebou flákneš o zem. Asi máš moc divoký sny.“