Tolja

Byl jsem doma na home office. Naše firma tohle praktikovala už dávno před nějakým lockdownem. Prostě si spočítali, že některá práce jde líp a rychleji udělat z domova než v práci. Akorát jsem si vybral na práci doma blbou dobu. Začali nám zateplovat barák.

Kravál při stavění lešení, kravál vlastně při všech činnostech, které prováděli. Pokřikování dělníků. Trvalo mi, než jsem si zvyknul, než jsem se naučil to nějak odfiltrovat. Po pár dnech to už trochu šlo, zvlášť když jsem si nacpal na uši sluchátka a pustil muziku.

Na chvilku jsem stopnul práci a šel si udělat kafe. Zapnul jsem kávovar, namlel kafe, utáhl páku a čekal, až se rozsvítí kontrolka, že je natlakováno. Ani jsem nevnímal stíny na lešení za oknem. Kontrolka se rozsvítila a já si udělal porci kávy.

Otočil jsem se k lednici, že si vezmu mléko do kafe, a zaregistroval jsem siluetu za oknem. V kuchyni nemám záclony, večer a při prudkém slunci stačí žaluzie, které jsem měl teď vytažené. Přes okno na mě koukal mužský v triku bez rukávů, zpod přilby se mu draly blonďaté kudrnaté vlasy. Přeměřil si mě očima a usmál se. Byl jsem v triku a trenkách, doma si k počítači přece nebudu brát sako s kravatou, ne? Musel jsem v tu chvíli zrudnout, vlastně ani nevím proč. To, jak se usmál… najednou mi přišlo, jako by o mně věděl všechno, jako když se už známe léta… Já si najednou připadal, jako bych byl nahý na veřejnosti. Zamával mi a otočil se k někomu, kdo pracoval o kus dál, a něco mu řekl. Položil jsem si kávu na stůl, popošel k oknu a otevřel ho. Překvapeně se na mě podíval.

„Dáte si kafe?“

Díval se na mě, pak se znovu usmál a přikývl: „Rád.“

Uhnul jsem, aby mohl prolézt oknem a šel jsem udělat druhé kafe. Posadil se u stolu, sundal si přilbu a sledoval mě u kávovaru. Ty blonďaté kudrnaté vlasy mu dělaly kolem hlavy úplnou svatozář.

„Mléko? Cukr?“

Kývl hlavou: „Obojí.“

Měl trochu přízvuk.

„Odkud jste?“

„Ukrajina.“

Kývl jsem hlavou: „Hádal jsem to.“

Pokrčil rameny a rozhodil rukama a zatvářil se omluvně.

„Mně to určitě nevadí,“ pospíšil jsem si. „Za prací?“

„Tak. Tady se vydělá víc než doma.“

„Jak dlouho tady budete?“

„Uvidíme…“

Dopil kafe, poděkoval, narazil si přilbu a oknem se vrátil na lešení.

„Až budete mít chuť na kafe, tak víte, na které okno klepnout,“ usmál jsem se. Zazubil se a kývl.

Zaklepání přišlo hned druhý den dopoledne.

S hubou od ucha k uchu jsem šel otevřít okno.

„Dobrý den,“ uklonil se a šaškoval: „Můžu přijmout pozvání na kávu?“

„Samozřejmě, bude mi ctí,“ uklonil jsem se taky.

Zasmál se a skočil dovnitř.

„Tolja,“ řekl a podal mi ruku.

Stisknul jsem ji: „Marek, ahoj. Kafe bude hned.“

Spustil jsem mlýnek na dvě porce kávy.

„Co je to za jméno, Tolja?“

„Vitalij.“

Vitalij… nejspíš od latinského vita, život, plný života. To jméno mi k němu sedělo.

Povídali jsme si u kafe. Je mu pětadvacet. Přišel sem za prací. Má střední školu, ale ve svém oboru by se doma nechytil, a když, tak za hodně špatné peníze. Tady se chytil v dělnické profesi na stavbě. Doma má rodiče a sestru s malým dítětem, tak je podporuje. Prohlížel jsem si ho. Kudrnaté dlouhé světlé vlasy, světle modré oči, dlouhé řasy, úsměv, za který bych vraždil. A ruce namakané z práce. Všimnul si, že si ho prohlížím, a trochu znervózněl.

„Promiň,“ řekl jsem, „nějak jsem se zamyslel.“

Kývl, sebral přilbu a vydal se oknem ven. Ještě se otočil a blýskl očima: „Můžu se zastavit i odpoledne?“

Hlava mi kývala jak porcelánové figurce Buddhy.

Zaklepání na okno. Od oběda jsem ho čekal. Dokonce jsem si přenesl notebook do kuchyně, abych ho nepropásl.

Otevřel jsem okno: „Hned ho udělám.“

Tentokrát se neposadil ke stolu, jen si na něj odložil přilbu. Šel za mnou ke kávovaru, stoupl si za mne a sledoval, co dělám. Cítil jsem ho za sebou. Je asi o půl hlavy vyšší než já…

Sledoval, jak melu kávu, upěchuju ji v kelímku páky, nasadím, utáhnu… Otočil jsem se pro šálky a málem jsem do něj vrazil. Neuhnul. Podíval jsem se na něj a udělal to, co jsem chtěl od začátku. Políbil jsem ho.

Měl jsem obavy z toho, jak zareaguje. Možná mi dá přes hubu… Nedal, velmi jemně mi polibek oplatil. Ne, neskončili jsme v posteli. To by ho na pracovišti asi už postrádali. Vypili jsme kafe, odešel zase oknem, aby se večer vrátil dveřmi na večeři.

Během večeře jsme vypili láhev vína, Tolja na něj nebyl moc zvyklý. Díval jsem se na něj, tváře mu hořely… Šli jsme se trochu zchladit pod sprchu. Byl úžasný. JE úžasný. Voda, která stékala po jeho kudrnách na vypracované tělo, pevné ruce, které mě hladily, tiskly… Pomiloval mě hned pod sprchou. A potom znova v posteli a znova…

Ráno jsem se vzbudil a díval jsem se na tvář vedle. Zavřené oči s dlouhými řasami, tvář lemovaná světlými kudrnami, trochu vlhkými potem po nočním milování. Nedalo mi to. Natáhl jsem ruku a opatrně jsem se jich dotkl. Zavrtěl se, zamžoural očima, podíval se na mě a pusa se mu roztáhla do úsměvu: „Dobré ráno.“ A políbil mě.

Vzápětí ale zazmatkoval: „Kolik je hodin?“ Kouknul na hodiny, vyskočil a začal se rychle oblékat: „Nestihnu to do práce.“

Chtěl jsem mu říct, že to do práce má kousek oknem, ale nechtěl jsem ho zlobit. Ležel jsem ještě v posteli, když se ke mně naklonil a řekl: „Přijdu na kafe.“ Dal mi pusu na pusu, druhou jsem dostal na… do klína a byl pryč.

Nastěhoval se za dva dny. Trochu jsme přestavěli nábytek, aby to bylo pohodlnější pro nás oba, nebo možná, jak řekl, aby bylo co nejmíň překážek z koupelny do postele.

A já čím dál víc zamilovaný. Čekal jsem, až se po práci vrátí domů, najíme se, půjdeme do sprchy a pak do postele…

Občas měl práci tak daleko, že se nemohl vracet každý den domů, nestíhal by to. Spali tam snad v nějakých buňkách. Samozřejmě, že mě užírala žárlivost. Co se může všechno stát za dobu, co není u mne? Může ho někdo pozvat oknem na kafe a co potom dál? Ale opustilo mě to vždycky, když se vrátil. Vešel do dveří, zavřel je a už jsme byli v posteli…

Jednou přijel domů a v ložnici se strašně rozesmál: „Co to je?“

„Nesměj se. Když jsi pryč, tak tě tu chci mít. Nechal jsem si na povlak na polštář natisknout tvoji fotku, takže tě tu mám, i když tu nejsi.“

Myslím, že ta pusa byla tak dlouhá proto, abych si nevšiml, že se mu trochu lesknou oči.

Ďábel nikdy nespí a člověk nemůže být šťastný dlouho.

Seděli jsme před televizí a nevěřícně zírali na obrazovku, kde se děly hrozné věci. Válka. Rusové přepadli Ukrajinu. Díval jsem se na televizi a nevěděl jsem, co dělat. Otočil jsem se na Tolju.

Do téhle chvíle jsem netušil, jak ty modré oči dokážou potemnět. Slzy na dlouhých řasách. Díval se na svoje ruce složené na stole a mlčel. Dlouho. Pak zvedl hlavu a nadechl se: „Musím domů.“

„Doma jsi tady,“ vyletělo ze mě.

Usmál se na mě a pohladil mě: „Musím domů…“

„Je tam válka, zabijou tě!“

„Právě proto, je tam válka… Musím domů, musím bojovat.“

A mně bylo jasné, že odejde. Udělá to, o čem je přesvědčený, že udělat musí. A já mu v tom nemůžu a nesmím bránit, jinak by mě až do konce života nenáviděl.

Tu noc jsme se naposledy pomilovali. Svíral jsem ho tak, jako bych ho nikdy nechtěl pustit, tekly mi slzy…

Druhý den odešel. Obejmul mě, políbil: „Dám o sobě vědět.“

A byl pryč. A já seděl v bytě sám. Neschopný soustředit se na práci, soustředit se na cokoliv. V televizi puštěné zprávy, které jsem nechtěl vidět a slyšet, ale musel jsem.

Tolja se ozval z Kyjeva. Oznámil mi, že dobře dorazil a: „Až vyhrajeme, tak se k tobě vrátím.“

Nevím o něm už několik dní. Zkusil jsem mu zavolat hned po tom prvním telefonátu. Byl nedostupný. Pak mi došlo, že bude muset mít mobil vypnutý, aby ho nešlo lokalizovat. Tak jenom čekám. Doufám, že se ozve. Čekám.

K večeři prostírám pro dva. Vím, že je to nesmysl, ale já to beru, jako že je tu pořád se mnou.

Když jdu spát, políbím jeho fotku na polštářku, který leží na jeho místě. Asi bych ho měl už vyprat, ale nemůžu.  Mám strach, že bych mohl zničit jeho portrét. Že ho zaperu, vybledne, zmizí a já ho ztratím, když ztratím i jeho obrázek…

Mám o něj obrovský, obrovský strach.