Tajemství noci

Vyšvihl se na parapet, nasoukal se na úzkou plochu, pevně se držel rukama. Majitel bytu spal, byla horká noc, neměl toho moc na sobě, nepřikrytý. Pohledem hltal detaily holé kůže, opálené, pod níž se skrývaly pevné svaly. V mnohém mu připomínal válečníky starých časů, časů, na které on sám nevzpomínal rád. Toho muže ale navštěvoval pravidelně, nedokázal odolat.

„Nechcete jít dál? Na tom okně se nemůžete udržet dlouho.“ 

Simerin spustil nohy na podlahu bytu, zamířil ke křeslu, do něhož se posadil.

Daniel s rukama pod hlavou pozoroval nezvaného hosta, jak se ladně, kočičími pohyby přesunul do jeho křesla. Čekal na něho. Otisky rukou mu nedaly spát, kdo se šplhá do osmnáctého patra, proč? Jak? Tak teď ho tu má. Natáhl se k lampičce, teplé světlo ozářilo místnost. Muž se posadil, upřel pohled na tvář hosta. Krásný mladík, světlá pleť, nezvykle modré oči, dlouhé, černé vlasy sepnuté v ohonu, přiléhavé tričko, těsné kalhoty. Byl nádherný, neskutečný.

„Kdo jsi?“ vyhrkl.

Mladík se usmál, rudé rty si přejel jazykem. 

„Simerin.“

„Neobvyklé jméno, hezké. Já jsem…“

„Daniel, vím.“

V tichu seděli, mladík v křesle, muž na posteli, nepohnuli se. Daniel si před pár dny všiml na vnější straně okna otisku dlaně, štíhlé, dlouhé prsty ve špíně a prachu zanechaly stopy. Jeho dlaň to být nemohla. I kdyby připustil, že je to starší otisk, který tam on zanechal už dřív. Nebylo možné jej zanechat jinak, než že by visel za jednu ruku z okna, a to by si pamatoval. Byla to záhada a on ji chtěl rozluštit. Náhodou se dnes probudil a v okně spatřil siluetu.

Díval se na Daniela. Odhadoval, že mu je tak třicet, třicet pět. Býčí šíje, široká ramena, rozložitý, zarostlý hrudník. Lačně sjel pohledem přes houštinu chlupů k okraji trenek, což byl Danielův jediný oděv. I na svalnatých nohou byl hustý porost. Kdyby ho potkal v dávných časech, byl by určitě válečník, námořník, možná i pirát. Vzbuzoval by respekt a hrůzu. V dnešních časech respekt asi ano, ale jinak byl hlavně zatraceně sexy.

Simerin se zavrtěl. Dost dobře tomu nerozuměl, proč on? Mohl si užívat plnými doušky, ale nikdy po tom netoužil, až teď. Co tu sakra dělá? Prudce vstal, muž zcela instinktivně učinil totéž.

„Už odcházíš? Ani jsi mi neřekl, proč sem chodíš, jak?“

„To je jedno,“ zavrčel mladík, vykročil k oknu.

„Počkej!“ přiskočil k němu Daniel, chytil štíhlou paži.

Stačil nepatrný pohyb a byl by volný, věděl to a přece ztuhl na místě. Teplo sálající z prstů se vpíjelo do jeho pokožky jako droga, jež pomalu ovládla jeho mysl. Poslušně se stáhl, náhle stáli proti sobě. Jen Simerin musel zvednout tvář, aby mohl pohlédnout do obrových očí.

„Danieli,“ zašeptal.

„Simerine,“ usmál se při zvuku jeho jména. „Asi o mně víš hodně, ale já o tobě vůbec nic.“

„A co tě zajímá nejvíc, kdo jsem, jak sem chodím, jak dlouho?“ usmál se mladík, zářivě modré oči svítily.

„Proč, proč se chodíš dívat, jak spím?“ odpověděl.

Simerin polkl. „Nevím. Jednou jsem tě zahlédl, když ses vracel pozdě v noci domů. A…,“ ztichl.

„A?“ nenechal Daniel větu nedokončenou.

„Nemohl jsem si pomoct, musel… musel tě vidět,“ málem sklopil hlavu. Připadal si jako kluk, jako před staletími, kdy se stal… kdy se to stalo.

„Nechceš ještě zůstat?“

A Simerin zůstal. 

Nezvaný host přicházel každý večer a setrval téměř do rána. Část noci seděl v křesle, protože Daniel musel spát, a tak se jen díval. Týdny mluvili. Letmý polibek, dotek rukou, prstů, pohlazení, víc ne. Simerinova osamělost Daniela šokovala. Kolik let, desetiletí prožil v osamění. Bylo ale fascinující poslouchat jeho vyprávění. Oba chtěli víc, ani jeden se však neodvážil tu tenkou hranici mezi nimi překročit. Pak se jednu noc Simerin neukázal. Z jedné noci byl týden, z týdne měsíc, rok, dva, tři. Daniel nezapomněl, ani nechtěl. Toužil po tom, aby se vrátil, snil o něm.

„Simerine!“ volal ze spaní. Co netušil, byla mladíkova stálá přítomnost.

„Danieli,“ zašeptal. „Proč nejsi s někým, kdo ti může dát všechno?“ posteskl si nevědomky nahlas.

„Miluju tě,“ dostal odpověď od spícího, který snad v podvědomí zaznamenal tu bezděčnou otázku.

Mladík spustil nohy na podlahu jako tenkrát poprvé. Došel ke spícímu muži, jemně přitiskl své rty na jeho čelo. A on se probudil.

„Simerine,“ vyhrkl. A jako by se bál, že mu zmizí, stáhl ho k sobě, sevřel v náruči.

„Kde jsi byl tak dlouho?“ v hlase zaznívala bolest i smutek, v očích se třpytily slzy.

„Nehnul jsem se od tebe, každý večer i noc jsem byl s tebou. Jen jsem chtěl… přece nemůžu žádat… ty jsi…“

Nenašel slova, jimiž by vyjádřil, jak moc Daniela miluje, jak moc si přál, aby byl šťastný, mohl mít naplněný život. A to by s ním nemohl, protože je, co je.

A Daniel jako by to všechno chápal. Náhle mladíka políbil, pevně sevřel, a přestože by Simerin mohl snadno jeho silné paže rozevřít, přitiskl se k němu.

„Jak tě to napadlo? To jsi nepoznal, nepochopil, co k tobě cítím?“ Nečekal na odpověď, lačně se přisál k chladným rtům, nedočkavě zajel rukama pod tričko.

„Nikdy jsi nebyl tak hrr,“ usmál se Simerin, když se jejich rty odtrhly.

„Bojím se, že jsi jen sen a ráno budu zase sám,“ zašeptal.

„Už nikdy, slibuju. Danieli, dokud mne budeš chtít, nehnu se od tebe, přísahám.“

Schoulil se mu v náruči. Oba se zklidňovali, vstřebávali chvíli jejich souznění. Začátek jejich společné cesty.

***

Stál u okna, zíral do tmy, hlavou mu vířily chmurné myšlenky. Náhle ho ovinuly Simerinovy ruce, přišel zadem. Daniel už dávno nebydlel v bytě. Malý domek na okraji, trochu stranou a přesto do centra se dostane do 30 minut. Nehýbal se.

„Už zase?“ zavrčel upír.

„Na to nejde nemyslet.“

„Nech toho,“ sykl a prudce muže otočil tváří k sobě. „Okamžitě toho nech, jasný?“

„Nemůžu dělat, že se to neděje, stárnu a ty ne. Mohl jsi…“

„Ne! Ty víš, proč ne.“

Daniel mu položil hlavu na rameno. Dlouho jen tak stáli.

***

Oheň v krbu plápolal, sledoval plameny a jako každou noc doufal, čekal. Náhle ho zamrazilo v zátylku, prudce se otočil.

„Simerine,“ vydechl. „Nečekal bych…“

„Že ještě někdy přijdu? Ani já ne, Luisi.“

Měřili se pohledy, dvě elegantní šelmy. Jediný rozdíl byl, že Luis se jako upír narodil, Simerin byl přeměněn.

„Chci se ti omluvit," zašeptal Simerin.

„Ty mně? To já se nechal tebou natolik nadchnout, že jsem ti bez tvého dovolení, bez souhlasu, vnutil svůj svět. A vím, jak moc mě za to nenávidíš, dal jsi mi to pocítit mnoha způsoby.“ V jeho tváři byla bolest, smutek. „Nechápu…“

„Všechno to je pravda, nenáviděl jsem tě, už nikdy tě nechtěl vidět. Ale kdybys tenkrát nezměnil můj osud, nepotkal bych Daniela. Luisi, miluji ho, jsem šťastný. A to jen díky tobě. Chtěl jsem, abys to věděl.“

Nastala chvíle ticha. Než mohl Luis odpovědět, zaznělo zaklepání. Oba muži se otočili ke dveřím, zrovna se otvíraly a v nich se objevil mladík sotva dvacetiletý, vlasy barvy medu, světle zelené oči.

„Promiňte,“ byl zaskočený Simerinovou přítomností. „Pane, já… vím, že bych měl dnes zaplatit, omlouvám se…“

„Nevadí, zaplatíte mi nájem později,“ usmál se Luis a jeho nájemník se rozloučil, s omluvnou tváří rychle odešel.

Simerin se usmál, spatřil v Luisových očích touhu, něhu.

„Luisi? Přišel jsem nevhod?“

„Ne, jen… Zaskočil jsi mě, ale jsem ti vděčný, že jsi našel cestu ke mně, dal mi odpuštění. Mou bolest, mou vinu to nesmaže, ale je mi lehčeji, pokud ty jsi konečně šťastný.“

„Možná ten zelenooký krasavec by ti mohl tvé bytí naplnit láskou.“

Luisovi přelétl temný stín po tváři, v Simerinových očích nespatřil zlobu, chuť ublížit. Povzdechl si.

„Přál bych si to, ale takovou chybu… prostě to, co jsem udělal tobě, už nezopakuji. Jestliže bude chtít, pak možná. Jinak ne.“

Odvrátil se od svého hosta a znovu se zadíval do plamenů.

„Děkuji, Simerine, děkuji.“

Host se vytratil.

Vytratil, ale nezmizel úplně. Když vyšel ze dveří, ve stínu chodby ho spatřil, a než se mladík vzpamatoval, byl v pevném sevření.

„Copak slídíš?“ zavrčel mu do obličeje.

„Ne, ne, neslídím, pane,“ koktal.

Přitlačil ho silněji ke zdi, sotva popadal dech, v očích se zatřpytily slzy.

„Nelži!“ 

„Chtěl jsem vědět, kdo jste, jestli nejste…,“ nedořekl, tváře se zbarvily do ruda. Upír se pousmál.

„Pročpak?“

Mladík se kroutil, a tak mu to Simerin usnadnil. Sklonil se těsně k jeho uchu, cítil krev bouřící mu v žilách, slyšel divoce bušící srdce. Potichu mu svěřil svůj příběh. Pak ho pustil.

„On, on… vy.“

„Přemýšlej, a až se rozhodneš, tak to Luisovi řekni.“

Byl pryč. Atiron stál opřený o chladnou zeď. Dlouho trvalo, než se rozhodl. A pak už nebylo cesty zpět.

***

Neměl nemocnice rád, to prostředí, všechny pachy… neměl nemocnice rád. Simerin na to myslel, když Daniela pozoroval, ve spánku se mu chvěla víčka, překrásná ústa, jichž se nemohl nabažit, pevně semknutá. Opatrně se posadil na kraj postele, vzal Danielovu ruku do své. Muž se probudil.

„Simerine, jak dlouho tu jsi?“

„Chvilku, jen chvilku, miláčku.“

Daniel se rozkašlal. Bolelo ho srdce, nejen pro nemoc, která ho sužovala a kvůli níž byl zde. Hlavně kvůli Simerinovi. Byl pro něho vším a on ho tu teď nechá samotného, bolelo ho to strašně. Simerin se schoulil v jeho náruči, něžně Daniela políbil na krk. Ten objal milého, tiskl ho k sobě jako poklad, rozplakal se.

„Danieli,“ slíbával upír slané kapky, „jsem s tebou, už napořád.“

Muž se znovu rozkašlal, nemohl popadnout dech, nakonec se zklidnil. Cítil, že jim nezbývá moc času.

„Měl jsi to udělat, mohli jsme být spolu navždy.“

Vzal Simerinovu tvář do dlaní, byl stále mladý, krásný, dokonalý. Jejich pohledy se spojily, a náhle to pocítil, věděl, že teď…

Danielovy ruce se svezly na lůžko, Simerin slyšel poslední údery jeho srdce. Znovu se schoulil do jeho náruče. Mluvil na milého, líbal a hladil Danielovu tvář. Začalo svítat a oknem, které nechal otevřené, do nemocničního pokoje vnikly první paprsky, za okamžik už jej naplnily.

„Miluji tě,“ poslední slova, která Simerin zašeptal, než se proměnil v prach.

***

Dalo jí to moc práce a starostí, aby se k pokoji nikdo nepřiblížil. Ale muž, který ji předcházejícího večera navštívil, zaplatil víc než královsky. A když ona splní, co žádal, dostane jednou tolik. Do konce života nemusí pracovat, postará se o celou svou rodinu. Za to jí to stálo.

***

Nastala noc. Přistoupil k lůžku, na němž spočívalo tělo Daniela, a spolu s ním…

„Simerine, to je cesta kterou jsi zvolil? Vždycky jsi byl výjimečný.“

***

Na starém hřbitově, v mramorové hrobce, o jejímž majiteli nebylo nic známo, ale po staletí byla udržována, spočinuli. Daniel a Simerin, jejich jména byla zlatým písmem vyryta jako připomínka velké lásky. Luis je navštěvoval pravidelně a nebyl sám.

***

Opatrně zaklepal na dveře, byl vyzván, aby vstoupil. Muž u krbu se na něho díval, jasně modré oči ho propalovaly, srdce mu začalo divoce tlouct.

„Stalo se něco? Před okamžikem jsme spolu hovořili, na ten nájem opravdu nespěchám.“

„Ne, nejde o nájem. Váš host, mluvil jsem s ním, řekl mi… všechno,“ cítil, jak mu hoří tváře, trochu se i chvěl.

„Co všechno?“ upír udělal dva kroky směrem k němu.

„Kdo jste.“

„Jsem obchodník.“

„A taky upír,“ odhodlal se.

Další dva kroky. Ještě kousek a bude u něho.

„Neplatím nájem včas, aby… abych vás mohl vidět. Dělám to schválně, jinak vás nepotkám celé týdny.“

To už stál u něho. Atiron vdechoval opojnou vůni obklopující teď i jeho. Neodvažoval se mu pohlédnout do očí, ale musel. Dva chladné prsty mu sevřely bradu, nekompromisně zvedl mladíkovu tvář tak, aby se jejich oči setkaly. Zavrávoral a muž ho zachytil, svou paži už nechal obtočenou kolem jeho pasu.

„Co se mi snažíš říct, musíš mi to říct jasně, jinak se nepohneme z místa,“ naléhal.

Mladík ze sebe nedokázal vypravit ani slovo, omámený, ochromený i vyděšený. Neřekne mu, co cítí, jak dlouho o něm sní a už nikdy…

Hebké rty se přitiskly na jeho. Vydechl a upírovy rty jemně přejely po jeho tváři. Atiron mu neobratně polibek oplatil, objal muže kolem pasu, prsty se mu chvěly. Dlouho se líbali, až Atironovi došel dech. Teprve pak se opřel Luis o jeho čelo svým.

„Atirone.“

Bylo nádherné slyšet své jméno z jeho úst. I on věděl, jak se jmenuje, a opatrně, se špetkou strachu zašeptal.

„Luisi.“

Okamžitě byl polapen v dalším polibku.

***

Prsty přejel po zlatých písmenech.

„Simerine, dal jsi mi všechno, po čem jsem kdy toužil,“ usmál se, „i když jinak, než jaké byly mé představy. Nikdy ti nebudu moci splatit svůj dluh. Místo vašeho odpočinku budu navždy chránit. Přísahám.“

Z rozhovoru s mrtvým přítelem ho vytrhlo vyplašené zavolání.

„Luisi, prosím, nechci tu čekat na svítání.“

„Jdu, už jdu,“ než dořekl, stál před hrobkou. Vyplašené Atironovy oči byly přivítáním. Vzal chlapce do náruče, políbil.

„Neboj se, čas, který nám je dán, ohlídám a nepromarním.“

„A kdo říká, že se bojím o tebe,“ pousmál se Atiron.

„Tak ty takhle? To ti, miláčku, spočítám,“ něžně pohladil milého tvář.

„Doma?“

Nebylo proč otálet.