Jen jednou

Erny vytáhl kytaru z pouzdra a posadil se na židličku. Pak zkusmo přejel prsty po strunách. Jistě, naladěná je dobře.

Hala se začala plnit hosty. Nějaká firma tady v hotelu měla vánoční večírek a on měl obstarávat hudbu. Ani už nevěděl, kolikátá takováhle akce v jeho životě to je. Přijít, zahrát na kytaru pár největších hitů, hlavně těch vánočních, a na konci několik vlastních skladeb.

Zamyslel se a vybavil si svoje začátky někdy před deseti lety. Od mala miloval hudbu, a když dostal k narozeninám jako dárek kytaru, měl pocit, že je nejšťastnější na světě. Jak roky běžely, začal přemýšlet, že se bude hudbou živit. Rodiče ovšem měli jiné názory. Nechal se od nich umluvit a šel studovat na univerzitu ekonomii, ale nebyl to dobrý nápad. Už po roce věděl, že takovéhle studium není nic pro něho. Vůbec ho ten obor nebavil, zato hudba… Jako kdyby neexistovalo nic jiného. Koupil si novou kytaru a denně hrál i několik hodin, takže studium šlo pochopitelně stranou. Rozhodl se přes odpor rodičů ze školy odejít, stejně by ho z ní nejspíš nakonec vyhodili. Našel si práci v jednom baru, kde ho majitel nechal po nocích hrát pro návštěvníky. Erny doufal, že si ho třeba někdo z hudebního světa všimne a on se bude moct posunout někam dál. Byl i na několika konkurzech, ale nikdy z toho nic nebylo.

Majitel baru ho jednou seznámil s jistým mužem z hudební branže, který byl ochotný si Ernyho poslechnout. Erny se snažil jako snad ještě nikdy, zpíval a hrál a dal do toho všechno. Pak tázavě pohlédl na toho člověka.

Dodnes si pamatuje jeho slova.

„Nehraješ špatně, pěkně zpíváš, ale… Takových jako ty je hodně, minimálně stejně dobrých a spousta i lepších. Kdyby v tvém hlase bylo slyšet něco zajímavého, nezvyklého, bylo by to skvělé. Nic takového ale bohužel neslyším.“

Majitel baru se snažil Ernymu pomoct: „A co jeho vlastní skladby, ty se mi zdají dost dobré…?“

„Ano. Právě že jen dobré. Nic víc. Nevybočují z průměru, nejsou nijak výjimečné.“

Erny měl tehdy pocit, že se v místnosti ochladilo. Celý dosavadní život se snažil, hrál jako o život a byl kvůli hudbě ochotný ledacos obětovat. A výsledek? Bídný. Takže nemá talent, jasná věc. Je jen průměrný zpěvák a hráč na kytaru, profesionální hudebník z něho nikdy nebude. Stačí tak akorát na hraní po barech.

***

Občas hrával i na akcích, které mu dohodil majitel baru, zejména těch předvánočních. Erny mu byl vděčný, že to s ním myslí dobře. Bral takové přivýdělky, aspoň nějaká změna k rutinnímu hraní v baru a v relativně jednoduchém životě.

Probral se ze zamyšlení a rozhlédl se. Hala už byla skoro plná a on se rozhodl začít. Sklonil se ke kytaře a zajel do strun. Nejdřív několik instrumentálních skladeb, pak přidal i zpěv. Věděl, že málokdo z hostů ho skutečně poslouchá, byl pro většinu z nich spíš jen taková zvuková kulisa v pozadí. Párkrát vzhlédl od kytary a přeletěl pohledem po lidech v hale. Jeho směrem se dívalo pár lidí, přesně jak předpokládal. Ostatní stáli v hloučcích a bavili se, případně popíjeli a brali si občerstvení ze stolů.

Erny si mockrát představoval, jak se lidé shromáždí kolem něho a soustředěně poslouchají jeho hudbu, ale to se nikdy nestalo. Ani dneska ne. Jako vždycky, pomyslel si Erny. Nic nového.

Už chtěl oči sklopit zpátky ke kytaře, když zachytil něčí pohled. Vlevo mezi hosty stál mladý muž, sklenici v ruce, a upřeně na něho hleděl. Erny si nemohl nevšimnout, jak příjemně mladík působí.

Vysoký a štíhlý, s andělským obličejem, na sobě, zrovna jako ostatní muži, tmavý oblek, který mu skvěle padl. Jak pěkný výtvor přírody, pomyslel si Erny, to se vidí málokdy. Pak se vzpamatoval. Nemůžu přece na něho zírat, ještě se spletu, zahraju falešně a to bych tedy nerad. Rychle pohled odvrátil a pokračoval v hraní. Cítil, jak mu srdce zrychleně buší.

Začal hrát vlastní skladby, přesně jak si naplánoval, a znovu se podíval mezi hosty. Mladík stál pořád na stejném místě a Ernyho sledoval. Pořád upřeně, ale tentokrát měl trochu jiný výraz. Jako kdyby zaujatější a soustředěnější. To na mě zíral celou tu dobu? ptal se Erny v duchu, když jeho dvouhodinové vystoupení skončilo a on vstal ze židle, kytaru v ruce. Naposled se rozhlédl po hostech a viděl, že mladík se na něho usmál. Erny se v odpověď lehce uklonil, schoval kytaru do pouzdra a odešel z haly.

Měl v hotelu domluvený nocleh, přece jen to bylo k němu domů trochu dále. Vešel do pokoje, pouzdro s kytarou opřel o stěnu a padl na postel. Byl unavený, ale spát se mu nechtělo. Hleděl do stropu a myslel na toho mladíka mezi hosty. Musel si přiznat, že se mu líbí a nebyl by proti se s ním seznámit. Možná bych mohl sejít mezi hosty a… Ne. Ten večírek byl jen pro zvané a on byl pouze najatá síla na hraní a zpěv.

Vzpomněl si na svého posledního přítele. Nebylo to s ním špatné, vůbec ne, ale… Hudba měla vždycky přednost. I před vztahy. Není divu, že mě opustil, povzdychl si Erny a zavřel oči.

***

Asi na chvíli usnul, protože zaklepání na dveře bylo skoro jako rána do hlavy. Posadil se a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Nic nepoznával, nedokázal si vzpomenout, kde je. Až po pár vteřinách mu to došlo. Jasně, hotel a vánoční večírek a jeho hraní. Klepání se ozvalo znovu. Erny vstal z postele a dopotácel se ke dveřím. Kdo to může být? Otevřel.

Za dveřmi stál ten mladík, co ho pozoroval při hraní. Upřel na Ernyho pohled a usmál se. Ernymu se málem podlomila kolena.

„Můžu dál?“ Mladík se pořád usmíval a v pohledu měl výraz mírného pobavení.

„Jistě,“ vzpamatoval se Erny a poodstoupil, aby mladík mohl projít dovnitř. Pak dveře zavřel a otočil se. Cítil, jak se celý třese.

„Promiňte, že jsem tady tak vpadl, ale…,“ mladík se na Ernyho upřeně zahleděl, „chtěl jsem s vámi mluvit.“

To si tedy nevybral nejlepší dobu, pomyslel si Erny, ale vzápětí to pustil z hlavy. Při pohledu na mladíka měl pocit, že někdo jako on si může dovolit cokoli a vždycky mu to projde. Protože s takovým vzhledem mu nikdo nic neodmítne.

„O co jde?“ zeptal se opatrně. „A jak jste věděl, kde bydlím?“

„Slečna na recepci byl docela ochotná,“ zamrkal mladík spiklenecky.

Erny pokýval hlavou. Že mě to hned nenapadlo.

„Víte, ta skladba, co jste hrál jako poslední,“ pokračoval mladík a zanotoval několik akordů, „co to je? Nikdy jsem ji neslyšel.“

„Aha, tohle. Složil jsem ji sám. Moje vlastní skladba.“

„Skládáte hudbu? To je skvělé. Tahle se vám opravdu moc povedla.“

„Díky, těší mě, že se vám líbí.“

Mladík pokýval hlavou a znovu skladbu zanotoval. Bylo to jen takové ´lalala´, protože skladba neměla slova, ale Ernyho překvapilo, jak krásný hlas mladík má.

„Vy jste zpěvák? S takovým hlasem…“

„Ne, kdepak. Nedávno jsem skončil školu a jsem zaměstnaný ve firmě, co jste pro ni dneska hrál. Zabýváme se daněmi. Rád zpívám, ano, ale to je jen pro zábavu.“

Škoda, pomyslel si Erny. Ten by určitě uspěl jako profesionální zpěvák té nejvyšší úrovně. Na rozdíl ode mě, musel si neochotně přiznat.

„Já jsem Toby,“ představil se mladík a jeho úsměv se ještě víc rozšířil.

„Erny, těší mě,“ odpověděl a cítil, jak se mu stahuje hrdlo. Pane bože, proč musí být tak krásný. To se nedá vydržet.

Toby najednou stál těsně u něho a Erny měl pocit, že vzduch kolem zhoustl. Jako kdyby se najednou nemohl pořádně nadechnout.

„Rád tě poznávám, Erny. Líbí se mi tvoje hudba,“ řekl Toby a po malé chvíli dodal tišším hlasem: „A líbíš se mi i ty.“ S těmito slovy mu špičkami prstů přejel po tváři.

Ten se tedy nezdržuje, pomyslel si Erny a ztěžka polkl. Jde rovnou na věc. Ale… vlastně se mi to líbí, a ne že málo, kruci, tak proč by ne.

Chytil Tobyho za ruku a lehce stiskl. Když už tedy mluvíme na rovinu, takže co kdyby… „Chci tě ojet,“ zachraptěl. Na nic jiného mu v mozku nezbývalo místo. Ne v této chvíli.

Toby naklonil hlavu a špičkou jazyka si přejel rty. Potom přivřel oči a zašeptal: „Cokoli budeš chtít.“

***

Erny ležel nahý na zádech na posteli a vydýchával ten parádní sex, který právě skončil. Toby je úžasný, znělo mu v hlavě. Milý a krásný kluk s neskutečným hlasem a vnímavým tělem, kterému se navíc líbí moje hudba. Jsem rád, že za mnou přišel. Moc rád.

Toby se k němu tiskl, nohy propletené s jeho. „Bylo to skvělé.“

„Tys byl skvělý. Když jsem tě viděl tam v hale, nikdy by mě nenapadlo, že to skončí takhle.“

Lehké zasmání. „Líbil ses mi hned, jak jsem tě uviděl s kytarou. Pěkný chlap, co pěkně hraje a zpívá.“

„Jsem rád, žes za mnou přišel,“ pronesl Erny nahlas, na co předtím myslel.

„Já taky. Jsi úžasný.“

Chvíli bylo ticho. Erny si vychutnával dotyk kůže jiného těla na svém. Nádhera.

„Erny, jak se jmenuje ta tvoje skladba? Víš, ta poslední, cos hrál. Už jsme o ní spolu mluvili, když jsem za tebou přišel.“

„Jmenuje se ´Jen jednou´. Zatím nemá slova, hraju ji jako instrumentálku. Možná časem je dopíšu.“

„To je zvláštní název. Ale líbí se mi.“

„Nebudou tě kolegové hledat?“ napadlo Ernyho najednou. „Aby neodjeli bez tebe…“

„Kdepak, nemusíš mít obavy. Bydlíme tady v hotelu, po takovéhle akci je lepší přespat na místě. Já mám pokoj na konci téhle chodby, ale jak se zdá,“ Tobyho hlas přešel do chraptění, „zůstane nejspíš netknutý.“ Ještě více se k Ernymu přitiskl a rukou mu zajel do rozkroku. „Co kdybychom si to zopakovali?“

Erny na nic nečekal, naklonil se se a Tobyho políbil na pootevřené rty. „Otoč se a klekni si.“

***

Vzbudil se. Co to bylo, nějaký jekot… Zdálo se mu něco? Ne. Uslyšel to znovu, ječivý zvuk sirény. A do toho někdo křičel. „Hoří! Hoří!“

Erny vyskočil z postele a naházel na sebe oblečení. Co kytara? A ostatní věci? Ne. Už není čas. Musí je tady nechat.

Vyběhl z pokoje a vyděsil se. Chodba byla plná kouře a slyšel vyděšené volání a hlasy dalších lidí. Ale… Kde je Toby? V posteli s ním nebyl. Kam šel? Erny si vzpomněl, že mu říkal něco o svém pokoji na konci chodby. Nedbal na stále houstnoucí dým a rozběhl se. Slzy se mu řinuly z očí a rozkašlal se. V krku ho pálilo. Kde hoří? Proč není vidět žádné plameny?

Tohle není žádná legrace. Běžel dál hustým kouřem a volal. „Toby, kde jsi? Ozvi se!“ Hrdlo měl plné kouře a znovu se dávivě rozkašlal. Uslyšel nějaký zvuk, po kterém dým trochu prořídl, a v tu chvíli ho uviděl. U jedněch dveří na konci chodby leželo zkroucené tělo. To musí být Toby. Vrhl se k němu a vzal ho do náruče, bezvládného a poddajného. Otočil se a rozběhl se zpátky, k místu, kde, jak si vzpomněl, bylo schodiště.

V tom okamžiku něco zarachotilo a strop chodby se zřítil. Všude kolem se rozšlehaly plameny. Moře plamenů. Erny cítil, jak se ho zmocňuje panika. Nebylo ovšem možné zůstat jen tak stát, musel se dostat pryč. Už neváhal a rozběhl se přímo do plamenů. Netušil, co má pod nohama, po čem vlastně šlape. Nevěděl, kam přesně běží, hlavně když to bylo směrem dolů. Kolem něho se ozýval hukot, vzduchem vířily saze a hořící úlomky.

Celé tělo mu zachvátila bolest a dýchání se zdálo skoro nemožné. V tu chvíli už vnímal jen rudé světlo a černou prázdnotu.

Někdo na něho křičel, slyšel své jméno, ale nedokázal otevřít ústa a promluvit. Vědomí ho rychle opouštělo a cítil, jak upadá do jakési strnulosti.

***

Zcela zaplněný stadion zněl mohutným aplausem. Tři závěrečné písně rozjásaly diváky na nejvyšší míru. Přesně jak si to Toby naplánoval.

Ale závěrečná píseň byla něco jiného. Jeho fanoušci věděli, co teď přijde, a když si stoupl k mikrofonu, ztichli očekáváním.

„Teď uslyšíte poslední písničku dnešního večera. Ta, kterou vždycky končím své koncerty.“

Publikum jen nadšeně vzdychlo. Byl jejich vyvoleným.

„Tahle píseň je důvod, proč se ze mě stal zpěvák. Je krásná, ano, ale jde tu o něco víc. Člověk, který ji napsal, mi zachránil život. Obětoval pro mě ten svůj. Kdybychom se kdysi nepotkali, nebyl bych tím, čím jsem dneska. Proto budu tuhle píseň zpívat, dokud to bude v mé moci. Jedině tak mu můžu prokázat svou trvalou vděčnost.“

Stadion naplnily první akordy melodie. ´Jen jednou´. Jeho největší hit.