Freska

„Hele, a jaký je to bejt zámeckej pán?“

Vojta protočil oči: „Už zase? Ty se stejně ptáš jen proto, abys mě sral, to bych tě nesměl už znát. Je to takový, že jsem rád, že jsem tady na koleji, tady mám trochu klid. Hele, je to záhul od rána do večera, když má všechno klapat. Teďka je to už lepší, ale během rekonstrukce to fakt bylo výživný. Teď už jen úpravy parku a nějaký akce, který pořádá matka, aby se aspoň vrátily nějaký peníze na provoz. Jestli tě to tak zajímá, tak tě tam vezmu na prázdniny, pomůžeš nám za ubytování a stravu. Bereš?“

„Jo, beru. Stejně to musí bejt hezkej pocit, když má člověk adresu Blatovice 1, zámek…“

„Pocit z adresy je teda to poslední, co by mě napadlo.“

Vojtovi rodiče jsou docela při penězích. A jsou to, čemu se říká movitý filantrop. Rozhodli se zachránit zchátralej zámek. Vojta mi jednou ukázal fotku, jak to vypadalo. Absolutně zdevastovaný, vybydlený stavení, kde si kdysi udělali vojáci školicí středisko civilní obrany. Člověk by v tom rokokovej zámeček hledal těžko. A v parku vykáceli místo pro střelnici. Jen blázen by koupil něco takovýho. No a Vojtovi rodiče takový blázni byli. Podle toho, co občas z Vojty vypadlo, tak to bylo někdy hodně napnutý. Přešvihnutej rozpočet každou chvíli díky úplně nečekanejm komplikacím vedl prej k „občasnému drobnému rodinnému napětí“, jak tomu Vojta eufemisticky říkal. Opravili to. Sehnali nějakej mobiliář, něco nechali vyrobit jako kopie a zařídili interiéry a zpřístupnili je.

Jednou jsem se Vojty zeptal, jaký to je, když jim vlastně bytem couraj při prohlídkách lidi.

„My v těch pokojích vlastně tak nějak úplně nebydlíme. Jo, užíváme to třeba při rodinnejch oslavách a tak… Jednou jsem se venku trochu sťal s kamarádama a při návratu jsem nechtěl, aby se vzbudili naši, tak jsem zalez do hlavní parádní ložnice. No, vytuh jsem tam tak, že jsem se vzbudil až při prohlídce. Máma samozřejmě hned ráno zjistila, kde spím, a nebudila mě, protože si řekla, že mě vytrestá. Hned první prohlídku v deset nenechala na zaměstnancích, ale šla sama. Normálně do tý ložnice pustila skupinu lidí a pak hlasitě spustila: ‚A tady v rámci názorné prohlídky můžete vidět exemplář mladého pána po flámu! Leží v raně rokokové posteli s bohatě vyřezávaným rokajovým motivem s jemným zlacením.‘ Já z tý postele vylít a vůbec jsem ze začátku nevěděl, co se děje. Hromádku hadrů vedle postele a vůbec jsem si neuvědomil, že jsem nahej, až když jsem viděl ty vyjevený a pobavený ksichty. Zajel jsem zpátky do postele a schoval se pod peřinu i s hlavou. A máma normálně pokračovala ve výkladu, jako by se nic nedělo. Hlavu jsem vystrčil, až když jsem slyšel, že se už přesunuli do vedlejší místnosti. Stejně tam ještě ve dveřích lelkovala taková milfka, která zjevně čekala, jestli ještě něco ukážu. Když jsem vykouknul, tak mi zamávala. Nevypadala tedy úplně marně, ale já musel mít barvu, že rajčata by už pukala z přezrání. Z tý postele jsem vylez, až když jsem měl jistotu, že už jsou fakt pryč. Máma to úplně přešla, vůbec se o tom nezmínila, protože to považovala za vyřešený. Vychutnala si mě při tý prohlídce a tím to pro ni haslo. Teda koukám, že tě to pobavilo. Moh by ses přestat už chechtat?“

„Promiň, ale fantazie dokáže divy, a když je tak živá jako ta moje…“

S Vojtou jsme se ocitli na koleji na jednom pokoji a brzo jsme zjistili, že si docela rozumíme a že spolu nějak vzájemně vyjdeme. Podobný zájmy, podobnej smysl pro humor. Takže jsme si dokázali nějak vyjít vstříc. Já jsem občas vyrazil do kina nebo kamkoliv jinam, aby měl volnej pokoj na setkání se slečnou, a on docela brzo přišel na to, že pokud bych si já přived holku na pokoj, tak by to byla nejspíš ségra, co přijela na návštěvu. Neřešil to a nekomentoval, bral to jako fakt. Každej jsme nějakej.

„Hele, fakt jsi myslel vážně, že bych moh kus prázdnin bejt u vás?“

„Jo, myslel. Neboj, Mišáku, odpracuješ si to,“ zasmál se. Jmenuju se Michal, ale Vojta mi říká Mišák.

Semestr končil a část mejch prázdnin nabývala konkrétnější obrysy. Vojta odjížděl z koleje dřív než já. Dohodli jsme se, že já dorazím vlakem do blízkýho městečka, on tam na mě počká s tátou a odvezou mě do Blatovic. Takže za týden koupenej lístek, dřepěl jsem ve vlaku, kterej mě unášel na místo. Instrukce, kde nesmím zapomenout přestoupit na místní lokálku…, jo, zvládnul jsem to dobře, žádný zpoždění, přestup v pohodě…

Na místě jsem vystoupil z vlaku a na perónu na mě už mával Vojta: „Mišáku! Ahoj! Tady! Táta čeká v autě před nádražím!“

Plácli jsme si rukama a vyrazili. Nevím vlastně, co jsem čekal, že bude před nádražím za kočár, ale byl tam Citroen Berlingo. Vojtův táta mi podal ruku: „Vítám vás, Michale.“

Hodil jsem dovnitř batoh, nasoukali jsme se na místa a vyrazili jsme.

„Ono to není moc daleko, zkratkou přes les je to asi tři kilometry, ale musíš vědět kudy. Po silnici se to dost objíždí,“ sděloval Vojta.

Po chvilce už jsem uviděl zeď parku a hned na to bránu.

„Pánové, já nebudu zajíždět až k domu, hodím to do garáže, ten kousek dojdete, ne?“ ozval se Vojtův otec.

Vojta kejvnul a zašklebil se. Hned za branou jsme odbočili doleva a po pár metrech jsme zastavili před něčím, co vypadalo jako malej betonovej hangár s plechovejma vratama, nad kterejma byla namalovaná ruka zaťatá v pěst s nápisem „Bráníme mír!“

Já na to k Vojtově radosti docela nevěřícně čuměl.

„Jo, to tu postavili vojáci, měli v tom uskladněnou nějakou techniku. Bylo toho víc, máma chtěla všechno zbourat, ale táta si tenhle nechal jako garáž a taky jako připomínku toho, co tu bylo…“

Vzal jsem batoh, hodil ho na ramena a vyrazili jsme. Asi po padesáti metrech jsem konečně uviděl zámek a zůstal jsem stát. Patrovej šlehačkovej dort. Nic jinýho mě jako přirovnání nenapadlo. A od toho dortu krytý půlkruhový chodby k přízemním budovám, který uzavíraly čestnej dvůr.

„Ty vole…,“ vypadlo ze mě, „tady fakt bydlíš?“

„Jo. Vlastně bydlíme v těch postranních pavilonech. Ty byly úplně zničený, z těch zbyly snad jen obvodový zdi. Táta s nima měl velký plány, dočet se, že v jednom z nich bejvalo i zámecký divadlo a hodně ho držela myšlenka, že by ho obnovil. Ale vyhrálo nakonec praktický uvažování, takže v tom levým bydlej naši a v tom pravým jsou nějaký pokoje pro hosty a bydlím tam teď i já. Vyžmundral jsem to na rodičích s tím, abych je třeba nerušil, když se vracím pozdějc domů…“

Vyprsknul jsem smíchy při vzpomínce na historku se zámeckou ložnicí.

„No, no… budeš na pokoji se mnou, stejně jsme zvyklí z koleje. Ty ostatní se pronajímaj, když má někdo zájem, nebo když se na zámku pořádá svatba.“

Pokoj pro hosty… dost luxusní, dvoulůžkovej, s vlastní koupelnou, zařízenej stylovým nábytkem. „Teda ty si žiješ…“

„No, moc tady nebudeš. Vybal si krámy a já ti ukážu, co budeme dělat.“

Vybalil jsem si věci a vyrazili jsme ven do parku.

„Takže budeme sekat trávník, plejt podle pokynů záhonky, hrabat cestičky a tak. Matka si vždycky vybírá kytky a dělá z nich vazby do místností v zámku. Já bych ty kytky prostě narval a nacpal do vázy, ale matka je složitě aranžuje. Já pro to nemám cit, já bych nemoh bejt florista.“

„No, když si vzpomenu na tvý aktivity s holkama na koleji, tak bys asi moh bejt spíš deflorista, ne?“

Zachechtal se a plácnul mě do ramene.

„Ten park je docela velkej, ono to dá práci. A na konci parku má máma úly se včelama. Nějak pořád přemýšlela, co by chovala, a včely jí fakt vzaly. Tak, že se rozhodla pořádat Blatovické medové slavnosti. Letos by to mělo bejt potřetí. Ve dvoře jsou stánky, prodává se med, medovník, medovina… Docela to mělo úspěch. Já teda fanda na včely zrovna nejsem, ale tahle akce zatím byla docela zábava.“

Popošli jsme kousek do zahrady. Plocha geometrických záhonů. Teda dost velká. Trochu nevěřícně jsem na to koukal: „Hele, tohle jsi dělal ty?“

„Jo, ale jen jako pomocná síla. Navrhnul to profík, podle starejch vzorů, já jen plnil příkazy. A byla to dost fuška. Navíc plejt v těhle záhonech je práce za trest. Koukat, kam můžeš šlápnout, abys něco nerozšláp a moh vyrvat pampelišku, abys neztratil rovnováhu…“

Ve středu mezi ozdobnými záhony tryskala voda do nevelký kašny. Uprostřed seděla na kameni socha nahé ženy s půlměsícem ve vlasech a lukem v ruce.

„Dianina lázeň. Ta socha Diany už je jen kopie podle fotek a rozstřílenejch zbytků, který se tu zachovaly. Ale říká se, že kdo Dianě sáhne na koleno, ten potká veliký štěstí.“

Kleknul jsem na okraj kašny a pokusil se natáhnout ruku ke kolenu sochy.

„Je to daleko, co? Možná, že to veliký štěstí spočívá v tom, že jí někdo sáhne na koleno a nespadne tam.“

„Jak je to hluboký?“

„Asi půl metru, není to nic na to, aby si člověk nějak ublížil.“

Shodil jsem sandály a šortky a vlezl do kašny, dobrodil se k soše a pohladil jí koleno. Otočil jsem se. Vojta se šklebil, držel moje šortky a sandály.

„Jo, tohle je taky možnost…“

A začal zdrhat. Vylítnul jsem z kašny. Jo, i drobnej štěrk píchá pěkně hnusně, takže jsem za ním ani tak neběžel, jako podivně poskakoval. Tráva by byla lepší, jenže cestičky byly jen mezi záhonkama…

Věci mi hodil na lavičku před zámkem, celej rozchechtanej: „Kdybys byl navostro, tak to mohla bejt větší sranda!“

Pár přibyvších návštěvníků si mě trochu zvědavě prohlíželo. Natáhnul jsem šortky a obul se.

„Mimochodem to, že šáhnutí na koleno Dianě přináší štěstí, to jsem si vymyslel. A říkám to při prohlídkách. Máma mi to má trochu za zlý, ale mě baví to, že každej měsíc se v tý kašně aspoň jeden člověk vyráchá. Lidi jsou ochotný věřit spoustě blbostí…“

„Takže jsem ti to vlastně sežral taky.“

„Jo, sežral,“ zaculil se. „Vezmu tě s sebou teď na prohlídku. To se naučíš rychle, když by bylo víc lidí, tak bysme se mohli střídat, ale návaly jak na Karlštějně tu nejsou, díkybohu. Tak jdem.“

Vojta nás se skupinkou návštěvníků vpustil do vstupní haly, zkontroloval lístky a zahájil obvyklým historickým úvodem. Ten nebyl moc dlouhej, oni se majitelé moc neměnili a výklad končil samozřejmě armádní devastací. To, jak byla velká, se připomínalo něčím pomalu v každý místnosti.

„Nacházíme se v zámecké jídelně. Na stole je náznaková instalace prostřené tabule, ke které bylo použito ručně malované nádobí s květinovými motivy z Královské dánské porcelánky. Tento typ nádobí se vyrábí nepřetržitě od konce osmnáctého století. Na stěnách jsou fresky, které znázorňují průhledy do zámeckého parku. Můžete si udělat představu, jak vypadalo okolí zámku v osmnáctém století. Výjimkou je stěna vlevo. Jídelna sloužila svému účelu i v době, kdy zde byla armáda, a v této zdi bylo proraženo výdejní okénko, takže freska byla zničena. Při opravách byla vytvořena restaurátorem znova v představě, jak bude tato část parku vypadat po revitalizaci. Je tu drobný žertík – přibližně v polovině fresky vidíte nevelké postavy na lavičce pod stromem. Jsou tu znázorněni současní majitelé zámku.“

Ten restaurátor byl asi fakt dobrej, protože se skvěle trefil do stylu těch ostatních stěn, vůbec by mě nenapadlo, že to je nový. Musela to bejt dost fuška… A ten zámek musel dostat fakt hodně na frak. Na jedný stěně byla vidět Dianina lázeň. Oni ty záhonky udělali fakt podle tý fresky!

Koukal jsem po skupince návštěvníků – starší manželé, rodinka s dětma, který se trochu nuděj (a někdy asi víc než trochu)… A mladej kluk s delšíma vlnitejma hnědýma vlasama, drobnějším jemným obličejem… sám. A vypadal dost zaujatě. Prohlížel si fresky, jako by něco hledal.

Posouvali jsme se postupně trasou dál.

„A zde jsme přešli do ložnice. Můžete zde spatřit raně rokokovou postel s bohatě vyřezávaným rokajovým motivem s jemným zlacením,“ sděloval Vojta. Chytil jsem jeho pohled se zatnutýma zubama, abych se nesmál. Usmál se a kývnul hlavou.

„V ložnici se zachoval štukový strop, v jehož středu je freska, jejímž motivem jsou radosti lásky. Autora fresky neznáme, jen podle průzkumu víme, že byl poučen francouzskou malbou a musel znát dílo Francoise Bouchera. Medailony v rozích stropu zůstaly zřejmě prázdné, nebo se v nich zbytky maleb nedochovaly. Při opravě je opět restaurátor doplnil dle své fantazie.“

„Mohl bych si ten strop vyfotit?“ ozval se najednou kluk ze skupinky. Úplně mu šlehla do tváří červeň.

Vojta zavrtěl hlavou: „Ne, prosím. Hned na začátku prohlídky jsem žádal, abyste nefotili.“

Kluk kejvnul hlavou, jako že jo, že ví a sklopil trochu hlavu. Zbytek prohlídky už zjevně neměl moc o nic zájem.

Vojta se se všema na konci rozloučil, připomněl krásy parku, veliký štěstí, který potká toho, kdo sáhne Dianě na koleno, poděkoval za návštěvu a vypustil je ven.

Přemýšlel jsem: „To by mě zajímalo, co ho na tý fresce mohlo tak zajímat. Hele, proč se vlastně u vás nesmí fotit?“

„Hned na začátku si naši všimli, že si někdo fotil spíš to, jak máme zajištěný okna než nějaký exponáty. Tak prostě nechtěj, aby se uvnitř fotilo. A jestli chceš vědět, co ho tak zajímalo, tak se ho běž zeptat, šel do parku. A já si všimnul, jak na něj koukáš…“

Musel jsem zrudnout… dost. Kejvnul jsem hlavou a vydal se do parku. Kluk byl u Dianiný lázně, klečel na okraji a pokoušel se dosáhnout na koleno, ale došlo mu, že to nedá, tak to vzdal. Posadil se na okraj kašny, ohnul se a z odloženého batůžku vytáhl láhev s pitím. Otevřel ji, napil se.

Došel jsem k němu a posadil se vedle: „Ahoj, promiň. Můžu se zeptat, co je tak zajímavýho na tý fresce v ložnici, že sis jí chtěl vyfotit?“

Zatvářil se vyplašeně: „Nic, vůbec nic…“

Zčervenal, lže. Díval jsem se na něj.

„No, vlastně… bratranec mojí mámy je malíř a restaurátor, opravoval to tady, tak jsem mu to chtěl vyfotit…“

Neznělo to moc přesvědčivě. Malíř a restaurátor má svoji dokumentaci určitě hodně podrobnou. A když mu chtěl něco vyfotit, tak proč ne hned tu první fresku v jídelně? Chtěl jsem říct něco v tom smyslu, ale kluk začal zmatkovat: „Včela! Kruci!“

Okolo hrdla láhve se zřejmě nějakým sladkým pitím začala kroužit včela. Kluk byl úplně vyděšenej. „Jsem na včelí bodnutí dost alergickej!“ Vstal, uhýbal před včelou, máchal rukama a vypadalo to, že se snaží utéct nebo odehnat včelu.

„Počkej, nezmatkuj, nehejbej se!“

Samozřejmě, ohnal se po včele a dostal žihadlo. Vrhnul se k batohu, rychle v něm zahrabal, vylovil krabičku, ze který vytáhl stříkačku, vyhrnul si trochu víc nohavici u šortek a bodnul se do stehna.

„Doufám, že Epipen bude stačit,“ vydechnul.

Zrudnul a začal hůř dejchat.

„Hele, volám záchranku! Dáš mi občanku?“

Vylovil jí z peněženky.

Vytáh jsem mobil, vytočil číslo.

„Dobrý den, zámek Blatovice, alergická reakce po bodnutí včelou. Ano, Petr Strašek, pojišťovna stojedenáct… jo, rodný číslo…“

Nadiktoval jsem ho.

Kluk byl trochu vyděšenej. Trochu dost.

„Neboj, Petře, zůstanu tu, než dojede sanita.“

„Jednou jsem už skončil na dejchacím přístroji, nechci si to zvopakovat…,“ zasípal.

„Neboj, to bude určitě dobrý…“

Záchranka dorazila docela rychle, sbalili a naložili Petra, napíchli mu žílu a vyrazili. U kašny zůstal jeho batoh. Sakra. Zkusím potom zavolat do nemocnice a dát jim pro něj moje číslo, aby věděl, co je s batohem a kde ho pak vyzvednout. Přiběhla Vojtova matka, vyděšená z toho, že přijela sanitka, tak jsem jí sdělil, o co šlo.

Odnesl jsem Petrův batoh k sobě a vyklopil všechno Vojtovi.

„Hele, něco musí bejt na těch freskách. Moh bych se tam ještě podívat?“

„Jo, jdeme.“

Došli jsme do ložnice a zvedli hlavy.

„Jestli ho něco zaujalo, tak to nejspíš bylo na těch medailonech v rozích, co jsou nový. Hele stál asi tady, na kterej moh koukat…?“

„Myslím, že už vím,“ řekl Vojta. „Já ty fresky nikdy moc nestudoval, ale myslím, že to bude tamhle.“ Ukázal prstem.

Radosti lásky… na tom medailonu bylo několik postav. Ale ten kluk, kterej pololežel na trávníku, to byl Petr. Nahej. Určitě to byl jeho obličej. Lehce přivřený oči, trochu extatickej výraz, jednou rukou opřenej o loket, druhou si v klíně přidržuje hlavu nahýho svalnatýho chlapa, kterej je zády, takže obličej nevidíš.

„Toho jsem si fakt nikdy nevšim. Teda já to nikdy nijak moc neprohlížel. Docela si tu kuřbu užívá, co?“

„Vole,“ uchechtnul jsem se. „Hele, můžu mu to vyfotit?“

„Jo, můžeš. Teda to bych pak docela chtěl vidět, jak balíš kluka na jeho pornovobrázek,“ šklebil se Vojta.

Udělal jsem fotku.

„Myslíš, že už můžu zavolat do tý nemocnice?“

„Zkus to.“

Našel jsem si na netu číslo a zavolal. Zrovna ho přijímali, víc mi nechtěli říct. Řekl jsem jim, že mám jeho batoh a nadiktoval jim svý číslo. Zjevně mu ho předali, protože k večeru mi zazvonil mobil.

„Prosím.“

„Tady Petr Strašek, volám kvůli svýmu batohu…“

„Jo, tady Michal, batoh je u mě, pohlídám ho. Už tě pustili?“

„Ne, pohlídaj mě do zítřka, pustěj mě snad v poledne. Ten Epipen, co jsem si píchnul, to docela udržel. Ještě mi něco píchli v sanitě, tady už jsem byl docela dobrej.“

„Fajn. Mám ti ten batoh někam přivézt?“

„Ne, neobtěžuj se, já se stavím na zámku. Moc děkuju.“

Tak jo, staví se tu… Uložil jsem si číslo. Vojta sledoval můj hovor s pobaveným výrazem.

„Hele, já myslím, že ty tady ani pořádně nezačneš. Tebe to prostě vodtáhne jinam…“

Koukal jsem před sebe a přemejšlel. Pak jsem se otočil na Vojtu: „Zlobil by ses, kdyby jo?“

Zavrtěl hlavou: „Vůbec ne.“

K večeři jsme si dali pizzu z mrazáku a šli celkem brzo spát. V posteli jsem ještě kouknul na mobil na fotku.

„Prohlížíš si ho?“ ozvalo se z vedlejší postele.

„Jo.“

„Fakt bych docela chtěl vidět, jak ho budeš balit.“

Zavrtěl jsem hlavou: „Co když není na kluky? Anebo je a nebude zájem?“

„Ale jdi. Proto ho asi namaloval nějakej mámin bratrkanec takhle. Nějakej důvod to mělo, ne? A když někomu pomáháš a zachraňuješ život, to ti přece udělá aureolu hrdiny, to táhne… to máš vcelku jistý.“

„Jsi vůl,“ zasmál jsem se.

„Možná, že jsem vůl, ale jsem vůl, kterej má pravdu.“

Ráno jsme vstali docela časně, abychom posekali část trávníku za francouzským parkem. Na konci trávníku byly barevné úly.

„Asi to sečem naposled. Uvidíme. Máma říkala, že by to tady možná osela nějakým polním kvítím a nechala volně pro včely, aby nezalítávaly až k zámku do zahrady.“

„To se rozhodla po včerejšku?“

„Jo, ale nevím, jestli to bude fungovat, včely maj celkem velkej revír. Ale já jí to odsouhlasil, hlavně abych se tady s tím nemusel sekat,“ zašklebil se Vojta.

Zazvonil mi mobil. Kouknul jsem, kdo volá: „Ahoj, Petře! Tak jak? Kdy tě pustěj?“

„Pustěj mě dneska a někdo před polednem jede přes Blatovice, tak mě tam hodí, takže bych si vzal batoh a stihnul to docela dobře na vlak.“

„Dobře, budu se těšit…“

„Taky!“ a hluchej telefon.

„Dorazí před polednem.“

„Fajn, tak stihneš ještě posekat kus tý louky,“ zašklebil se Vojta.

Stihli jsme za dopoledne posekat prakticky celou louku a čas při tom docela uběh.

Zazvonění mobilu v kapse. Petr.

Vzal jsem to.

„Ahoj, už jsem u zámku, můžu si vzít ten batoh?“

„Jo, hned jsem tam.“

Otočil jsem se k Vojtovi: „Už je tu…“

„Tak jdeš, ne?“

Kejvnul jsem hlavou a vyrazil k zámku, Vojta šel za mnou. Evidentně proto, aby mu něco neuteklo, zvědavec.

Před zámkem u jedné z laviček stál Petr a rozhlížel se, odkud přijdu. Když mě uviděl, tak se usmál a zamával. Došel jsem k němu.

„Ahoj, vypadáš dobře,“ vypadlo ze mě a vzápětí jsem se začal jako blbec zaplejtat do vlastní řeči. „Teda myslím, jako že vypadáš, že už ti je dobře, jinak samozřejmě vypadáš fakt dobře normálně…“

Vojta se otočil zády a evidentně ho něco zaujalo na střeše zámku a jen nepatrný cukání ramen dosvědčovalo, jak se dusí smíchy nad tím, jak ze sebe jeho kamarád dělá idiota. Ale byl milosrdnej, pomalu se vzdálil a nechal nás.

Řeč mi pomalu odumírala a to jsem vcelku ukecanej.

Petr mě celkem pobaveně sledoval a pak řekl: „Hele, dík za všechno, ale já bych si vzal ten batoh.“

Doběh jsem do pokoje pro batoh. Tam se válel na posteli Vojta a strašně se tlemil.

„Nono, tak jsem trapnej…,“ popad jsem batoh a mazal jsem.

„Tady máš batoh a myslím, že mám to, co jsi hledal…“

Vytáhl jsem mobil a ukázal mu obrázek: „Je to tohle, viď.“

Kouknul se a zrudnul a kývl hlavou.

„Jo… Vůbec jsem nevěděl, že mě někde namaloval. Vylezlo to z něj asi před měsícem, na narozeniny prababičky. Slezla se tam celá rodina, s některýma se vidíme akorát při takovejhle příležitostech. Já to nesnášim. Už to sice není takový to – ty si zase vyrostl! Ale teď je to – tak co nějaké děvče, Petříku? No a matčin bratranec se tam trochu dost střihnul, a když zase některá z tet měla dotazy, tak mi najedou vpálil, že je přesvědčenej, že pro mě holky ne… Nevím, jak na to přišel, ale aspoň to řek jen mně a ne před celou rodinou. Stejně se to dozvěděj, ale aspoň ne jako veřejný představení. A vypadlo z něj, že mě tady v Blatovicích někam namaloval. Když mám teď volno, tak jsem si řek, že se sem zajedu podívat, co vlastně udělal. Vůbec jsem netušil, že mě tu namaloval takhle…“

„Sluší ti to tam. Chceš to přeposlat?“

Koukal do země: „Dík.“

„Dík jo, nebo dík ne?“

„Jo.“

Vzduch byl skoro zhoustlej rozpakama. Nervózně jsem přešlapoval.

„Hele, cejtíš se fakt dobře? Jestli bys třeba nepotřeboval přece jen cestou pohlídat…, jel bych s tebou…, kdybys chtěl…“

Zavrtěl hlavou, ale nic neřekl. Jen stál a prohlížel si mě. Rozhodil jsem rukama a udělal nešťastnej, prosebnej výraz.

Pusa se mu pomalu roztahovala k úsměvu: „Možná to nakonec není špatnej nápad…“

Pookřál jsem: „Počkej tu, hned si sbalím!“

Vtrhnul jsem na pokoj sbalit si věci. Seděl tam rozvalenej Vojta se spokojeně vědoucím výrazem obličeje a na stole byl můj sbalenej batoh.

„Připravil jsem ti to, ať neztrácíš čas.“

„Dík. Omluvíš mě u vašich?“

„Jo, neboj.“

Vyrazil jsem s batohem, Vojta se vyloudal za mnou.

„Tak jo, tak můžem,“ řekl jsem Petrovi a hodil si batoh na záda.

„Pánové, budete chtít hodit na vlak?“ zeptal se Vojta, kterej dorazil.

„My dojdem,“ řekl Petr.

„To budeš hodnej,“ řekl jsem současně. Podívali jsme se na sebe a vyprskli jsme.

„Tak jo, jdu pro auto. Kdybyste šli pěšky, tak vám to potrvá dlouho, protože neznáte zkratku a pak tam zkejsnete až do šesti, kdy jede další vlak.“

Naložil nás a odvez na nádraží. Vystoupili jsme.

„Díky a nezlob se, že jsem tu moc nepomoh. Ale něco ti musím říct. Myslím, že ta pověra s šáhnutím Dianě na koleno může docela fungovat.“

Vojta povytáhl obočí: „Samozřejmě, že musí fungovat. Vždyť jsem si to vymyslel já.“

Zasmáli jsme se, rozloučili se.

Vzali jsme se s Petrem za ruce a vydali se na vlak.