Kosťa

Jožka si udělal výlet do Kyjeva s tím, že tam stráví krásný měsíc plný kulturních zážitků. Vždycky ho toto město přitahovalo svojí historií, a když se naskytla příležitost, neodolal. Jenomže člověk míní a mocní mění. Měl stěží půlku plánovaného programu za sebou, bylo to fajn, a ocitl se uprostřed válečné zóny. Dříve než si pořádně uvědomil, co se děje, všechny možnosti úniku z pekla se uzavřely.

Během prvních dnů se oživily noční můry z dětství. Byl ještě hodně malý kluk a ty tanky, co jely od východu, byly jedna z prvních věcí, co si pamatoval ze svého života, se strašným traumatem do dnešních dnů. Druhá životní vzpomínka byla o něco klidnější a byla jen o pár dní mladší než ta prvá. Ještě i v dospělosti se probouzel zpocený s pocitem, že slyší jejich strašný rachot na dlažebních kostkách. Jenomže tady a teď to bylo mnohem, mnohem horší. Tady to bouchalo, střílelo, hroutily se domy, umírali lidé přímo před jeho očima a jediný způsob, jak přežít, bylo se schovat, nejčastěji do metra.

Po pár dnech, když se vzpamatoval ze šoku, který vyvolaly vzpomínky i dění okolo něj, začal pomáhat, kde se dalo. Při jednom z mnoha náletů vběhl do stanice, kde ještě nikdy nebyl, a zjistil, že se zde nachází lazaret. Od toho dne už pomáhal jenom tady. Velice rychle se to pro něj stalo rutinou v tom nejlepším slova smyslu. Jeho zpočátku skromná slovní zásoba se tady rychle rozšiřovala, čím dál více byl tak schopen komunikovat s pacienty a povzbuzovat je v jejich těžkém údělu. Postupně, jak boje sílily, se zde začali objevovat zranění ukrajinští vojáci, a dokonce sem tam i ti ruští. Nerozlišovali tady, kdo je kdo, a poskytovali všem stejnou péči v rámci daných možností.

Tím, jak se zvyšoval přísun raněných, se také navyšovaly návštěvy civilistů, kteří hledali své blízké. Mezi nimi velmi brzy Jožka objevil malého chlapce, zhruba desetiletého, který hledal svého staršího bratra, jenž kdesi bránil město. Oba se rychle sblížili. Vytvořilo se mezi nimi pouto, které by se dalo nazvat i bratrským. Tak měl možnost se dozvědět, že už nikoho jiného nemá, všechny blízké mu válka vzala hned v prvé dny, a tak se snaží zjistit, jestli má ještě aspoň jeho, vždy marně. Tento chlapec se jmenoval Konstantin, zvaný Kosťa, a Jožko mu i rád začal taky tak říkat. Při každém odchodu na Kosťovi byly vidět rozporuplné pocity související s tím, že tu bratra nenašel. Odcházel s nadějí, že stále někde žije a neleží tam kdesi mrtvý.

Boje plynuly dál, zranění přicházeli, zdraví odcházeli znovu bojovat a mrtví se odváželi jinam. I tentokrát chlapec procházel celý prostor se svým adoptivním bratrem. Po kolikáté už takto činil, se nedalo ani spočítat. Náhle se s výkřikem rozběhl vpřed a slzeje se vrhl do náruče jednoho ze zraněných vojáků zde ležících. To dítě se celé třáslo v návalu vzlyků, a i jeho zřejmý bratr byl očividně na pokraji srdceryvného pláče. Mezitím Jožko přistoupil a pozoroval dění před sebou. Když se ti dva nabažili jeden druhého, Kosťa je vzájemně představil. To, co uviděl, ho docela dostalo. Zpětně si uvědomil, že to bylo na první pohled jasné. Před sebou viděl o něco starší verzi Kosti. Pokud on byl andílek, tak tohle byl anděl. Byla to strašná doba, když mladíci, kteří ještě nedávno měli povinnou školní docházku, chodili na smrt, aby chránili, co jim bylo nejdražší.

Od toho okamžiku trávil Jožka všechen svůj volný čas, kterého bylo poskrovnu, s tímto andělem jménem Alexej, zvaným svými blízkými Saša. Takto ho oslovoval brzy i on sám. Většinou s nimi byl i jeho bratříček, ale ne vždy. Čím déle s touhle dvojicí trávil čas, tím více cítil, že ho k nim přitahuje něco mnohem víc než přátelství, tedy hlavně k tomu staršímu. Jednou, snad řízením osudu či božím, se vedle Saši objevil ruský zraněný v dosti zdevastovaném stavu, který by klidně mohl být všem třem i otcem. V té době již byl Saša v relativně provozuschopném stavu, a tak se všichni tři o tuhle trosku trošku starali. Uplynul nějaký čas, a i tento zraněný se probral a snad s podivem se s touto trojicí sbližoval. Představil se jako Boris. Zjistili, že všichni mají toho tolik společného, včetně víry, a tak málo, skoro nic, co je odlišuje, až to bylo překvapující.

Jednou se stalo, že ten nejmladší nedorazil, a tehdy se stalo něco neuvěřitelného. Boris promluvil trochu jinak než obvykle.

„Chlapci, je mi opravdu velmi líto, co se tady děje, a byl bych rád, kdyby tomu tak nebylo. Děkuji vám, jak se o mne staráte, a chtěl bych říci, že vás oba mám rád více než jako přátele. Odpusťte mi prosím všechno to zlo, co se dnes děje tady všude."

To už si oslovená dvojice uvědomila, že tady mezi nimi opravdu vzniklo něco mnohem víc než pouhé přátelství. Od toho dne se snažili být co nejvíce spolu. Jožka jim oběma poskytoval nadstandardní péči, jak jen to bylo možné a situace k tomu byla nakloněna. Všechny jejich potřeby byly u všech zúčastněných víceméně takto uspokojovány.

Když už se Boris mohl celkem pohybovat, našli si místečko, kde mohli být naprosto sami, nikým nerušení, a věnovat se vzájemným vášnivým intimnostem bez omezení. Jejich role se tak nějak vytříbily a Jožka byl především v té pasivní roli vůči oběma jeho partnerům ze všech nejvíce. Bylo jim spolu tak dobře, jako kdyby byli jedno už od pradávných věků. Jožka si velmi užíval, když byl současně naplněn z obou stran a jeho milci si ho tvrdě brali. Vždycky to skončilo stejně, trojím vydatným výstřikem v jednom okamžiku. Po celou tu dobu jejich splynutí pro ně přestal existovat okolní svět a vše špatné bylo zapomenuto.

Všechno hezké má však okamžik, kdy se přesouvá do vzpomínek a stává se posilou i nadějí, že se vrátí zpátky. Stejně tak to bylo i u tohoto zvláštního vztahu napříč generacemi i národy. Přišel čas, kdy Saša byl naprosto zdravý a musel řešit, co dál. Jeho volba byla všem jasná, i když nepříjemná. Museli se s těžkým srdcem rozloučit a doufali, že to přežije a až ta hrůza skončí, zase se sejdou ke společnému životu. Netrvalo dlouho a i Boris musel odejít, tentokrát nikoliv na frontu, ale do zajateckého tábora. Opět Jožko zůstal s Kosťou sám a staral se o něj jak o vlastního syna, i když to byl přece jenom trošku jiný vztah. Velice záhy se tohle dítě stavělo do pozice, že až bude větší, bude jako jeho bratr. Snad to nebude potřeba, doufal Jožka.

Časem se dozvěděli, že z ruských zajatců vytvořili jednotku dobrovolníků pro boje proti agresorovi. Do této jednotky se jako jeden z prvních přihlásil Boris. Shodou okolností bojovali hned vedle jednotky Saši. To byla poslední zpráva, kterou o této dvojici do dnešních dnů dostali. Stále oba opuštěnci v Kyjevě doufají, že jednou přijde čas, kdy oba bojovníci přijdou za nimi zdraví domů.