• GD
Stylromantika
Datum publikace12. 5. 2022
Počet zobrazení598×
Hodnocení4.22
Počet komentářů1

Vystoupil jsem z autobusu a zamířil k podchodu. Cítil jsem se divně. Chtělo se mi spát a taky čím dál víc zvracet. Nebylo to až tak divný, poslední dobou mne práce enormně vysilovala a já neměl jedinou možnost si odpočinout. Na schodech jsem se už neudržel na nohou a pod zem jsem po nich zajel napůl po zadku a z poloviny v kotrmelci. Sotva jsem se dole zastavil, začali se okolo mne sbíhat lidé, kteří se zajímali, zda jsem ok. Po chvilce jsem se vzpamatoval, vstal a uklidnil je.

Pokračoval jsem v cestě domů. Jenomže netrvalo dlouho a já byl zase ospalý. Šel jsem zrovna po cestě z kopce a uvědomil si, že po ní pěkně šněruji. Spát, spát, lehnout si a spát. To byla jediná myšlenka, která ovládla mou mysl, a s ní jsem zamířil mimo cestu na trávu. Jenže ta byla ještě ve strmějším svahu, než jsem se pohyboval doposud. Následek byl naprosto očekávatelný s ohledem na terén i můj stav. Místo ulehnutí do trávy přišel obyčejný držkopád. Zastavil jsem až pod kopcem a vzápětí jsem už nevnímal nic z okolí.

Problém ovšem byl, že i v tomto stavu jsem cítil bolesti i jiné nepříjemné pocity jako třes, nutkání zvracet, neschopnost artikulovat, ba i myslet o něco více než na živočišné úrovni. Takže jsem si uvědomil, že potřebuji pomoc, a přitom vzhledem ke své pozici u okolojdoucích spíše vyvolávám iluzi, že odpočívám, a nikoliv potřebu jejich zásahu. Čím déle tento stav trval, tím více jsem toužil po komkoliv, kdo mi z toho pomůže. Nevěděl jsem, zda mne někdo slyší, ale zkusil jsem ze sebe dostat jedno jediné, dostatečně krátké slovo, kterého jsem byl opakovaně schopen. HELP, HELP!

Nevím, jak dlouho jsem tam ležel, než jsem zaregistroval blížící se hlasy. Musel jsem hodně soustředit své úsilí, abych vnímal něco víc a neumíral. Stěží jsem identifikoval mužský a ženský hlas, které se ke mně blížily. Když jsem ucítil na svém těle něžný dotek, projel mnou takový výboj energie, že jsem i otevřel oči a uviděl jsem sklánět se nad sebou tvář mladíka a za ním starší ženu, zřejmě matku. Viděl jsem sice vše v mlze, ale pro tuto základní identifikaci to stačilo. Dokonce jsem už byl schopen i zaregistrovat, jak žena s někým hovoří, zřejmě telefonem, a dalo se předpokládat, že se záchrannou službou. Do příjezdu záchranářů se mi věnovali, teda spíše on, čímž mne jakž takž udržovali při částečném vědomí. Teprve když jsem se ocitl v rukou profesionálů, jsem se opět pohroužil do nevědomí. Poslední, co jsem zaslechl, bylo prohlášení, že mám něco s nohou, a pak libý hlas, přímo andělský:

„Drž se! Neumírej a žij! Stojí to za to!"

Když jsem se probral, ležel jsem na nemocničním lůžku a chtělo se mi strašně spát. Nevydržel jsem v tomto stavu dlouho a upadl zpátky do limbu. Jediné, co jsem stačil udělat, bylo zjistit, že jsem byl mimo čtrnáct dní, a vzpomenout na svého strážného anděla, s kterým mi bylo tak dobře v té těžké chvíli.

Další probuzení, o něco delší, přišlo za tři týdny. Tehdy jsem zjistil, že nikdo, ani můj partner, se o mne a můj zdravotní stav nezajímal. Následující probuzení už bylo trvalé a stalo se po dalším měsíci. Usínal jsem i probouzel se již bez problémů vždy s myšlenkou na svého anděla, o kterém se mi dnem i nocí zdálo. Postupem času jsem si čím dál víc uvědomoval, že i v obdobích bezvědomí jsem jej vídával, jak se o mě staral. Každým dnem mého normálního nemocničního života jsem toužil víc a více být s ním. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem se snažil spát co nejvíce.

Takhle to trvalo dost dlouho až do jednoho dne. Přišlo tehdy mnohem více lékařů než obvykle. Evidentně ke standardní sestavě přibyla pěkná řádka dalších členů, zřejmě mediků. Prošli ke mně, provedli kontrolu mého stavu a odešli k dalšímu lůžku. Jeden z mediků se začal opožďovat, a když se celá ta suita přesunula zase o kus dál, přistoupil ke mně a s úsměvem se mne dotkl. V tom okamžiku mnou projel výboj energie a já si všiml, jak je krásný, přímo andělsky.

„Žij!" pronesla jeho ústa, která se vzápětí letmo dotkla těch mých, a já se ocitl v ráji.

Uplynulo několik dalších dní a všichni jsme zrovna spali, když mne probudil něžný dotek v intimní oblasti. Vzápětí se mi už této partie nedotýkala ruka, ale jazyk. Olízl mi pěkně celý úd, polaskal jednu, druhou kulku, a když jsem začal tvrdnout, ocitla se má varlata v dutině ústní, kde byla vydatně požužlána. To už jsem měl co dělat, abych nevzbudil ostatní na pokoji, a to ještě nebyl konec. Následovalo stěhování na můj penis, který se tím pádem pravidelně nořil do hlubin slasti, aby se pokaždé skoro celý vynořil a jeho hlavička byla potěšena jazykovým virtuosem. To se nedalo vydržet a já se urychleně blížil k nevyhnutelnému. Těsně před vyvrcholením se narazila hlava až nadoraz, takže jsem její nos cítil zapíchnutý v podbřišku a ihned jsem stříkal. Teprve až jsem se vrátil zpátky na zem, jsem zjistil, že mám úd volný a u ucha cítím tajemný dech.

„Dobrou noc, zlato,” slyšel jsem šeptat andělský hlas a propadl se do hlubokého spánku.

Ráno jsem se probudil a nevěděl, zda se mi to zdálo, či nikoliv. Rozhodně nic nenasvědčovalo realitě nočního prožitku krom mého pocitu. I následující noci probíhaly podobně, jen čím dál více byl drážděn i můj otvůrek. Čím déle tohle dráždění trvalo, tím více jsem toužil Ho mít v sobě. Musel jsem ovšem ještě několik dlouhých nocí vydržet, než se má touha naplnila. Netušil jsem však do poslední chvíle, co mne čeká. Bylo to sice něžné, ale přesto náročné a hodně bolestivé. Ukázalo se totiž, že tento noční anděl ho má velkého přímo ďábelsky. Nakonec se mu přece jenom podařilo proniknout do mne celý. Prošel jsem během té doby peklem, abych po odeznění bolesti se ocitl v ráji, kde jsem začínal zažívat neskonalou slast, a já věděl, že od toho okamžiku to nechci dělat jinak. Naše jediné štěstí bylo, že právě tu jednu jedinou noc jsme byli na pokoji sami a mohli si tu opravdu naplno užít.

Ještě trvalo hodně dlouho, pro mne teda určitě, než se situace pro nás zlepšila a my si mohli dopřát něco jiného než jen mazlení a trochu orálního sexu po nocích. Ke zlepšení začalo docházet, když mi začaly denní rehabilitace. Ukázalo se totiž, že můj osudový anděl má zrovna praxi právě tam. Netrvalo dlouho a moje termíny se posunuly až na úplný závěr rehabilitačního programu. Nemusím snad říkat, jak to probíhalo, když po mně již nikdo nebyl a byli jsme tam sami dva. Velice záhy jsem ztratil přehled, zda o mne pečuje andělský ďábel či ďábelský anděl, rozhodně však to byl na první pohled anděl s ďáblem v těle.

Takto jsme fungovali celý zbytek mého pobytu v nemocnici a každý den bez něj byl pro mne strašným utrpením. Miloval jsem ho tělem, ale i duší, a když měl volno či se v neděli nekonalo cvičení, fakt jsem byl totálně mimo.

Nakonec přece jenom přišel den, kdy jsem byl propuštěn do domácího ošetřování, a já propadal naprosté panice a hrůze, když jsem si uvědomil, že zbytek života budu bez něj. Když jsem konečně měl vše za sebou a byl jsem definitivně na odchodu, objevil se ON. Objal mne kolem ramen.

„Neplač, lásko. Nemáš proč.”

„Právě že mám, drahý. Vždyť se už neuvidíme!” vytlačil jsem ze sebe mezi potlačenými vzlyky.

„Ty se nechceš nastěhovat ke mně? Pravda, žije ještě se mnou matka, ale to by nemělo přece vadit.”

„Opravdu?”

„Opravdu!”

„Ty bys chtěl žít se mnou? Co ovšem tvá matka? To je přece problém!”

„Chtěl, strašně moc! Matka fakt není a nebude problém. Máme v tom naprosto jasno a můžu si dělat, co chci a s kým chci. Ona rozhodně nebude do mého vztahu žádným způsobem zasahovat.”

„To chceš říct, že když budeme spolu šukat, například, tak jí to nebude vadit?"

„Rozhodně nebude, i kdybychom provozovali cokoliv, jakkoliv hlučného. Má vyhrazenou určitou část prostor jen pro sebe, něco bude společné, ale nejvíce mám jen já. Takže se opravdu nemusíš obávat jakéhokoliv narušení našeho společného života."

Došly mi argumenty a já rád s jeho návrhem souhlasil. Šli jsme tedy spolu k němu domů, teda teď už k nám. Zde jsem se seznámil s jeho matkou. Ukázalo se, že se vlastně známe, teda hlavně ona mne. Tenkrát se účastnila mé záchrany.

Odešli jsme do pokoje a já se od toho okamžiku ocitl v pekelném ráji. Pokud jsem v nemocnici zažíval sex, tak to proti tomu, co jsem měl nyní, byl naprostý čajíček, a to jak v četnosti, tak i v intenzitě. Oba jsme si jeden druhého užívali nadměrně každičký den, ale to už je jiný příběh.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (19 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoGuy Izieu
Věk58

Můžu být rád, že po mně někdo něco občas chce, aspoň existuji. Když ovšem občas po někom něco chci já, neexistuji.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #1 Odp.: ZachránceZdenda TB 2022-05-13 10:53
Krátké, rychlé, milé. 8)
Citovat