Hlínou a mečem

Červenec

Před gotickým hradem na prostorné pláni se rozléhalo řinčení mečů, ryk mužů, sem tam bolestné zaúpění. Pod rozpáleným červencovým sluncem, jež metalo odlesky po štítech a mečích bojujících pěšáků, bylo už od začátku bitvy nesnesitelně. Síly dvou znepřátelených stran byly vyrovnané, vypadalo to, jako by tato zteč neměla mít vítěze.

Zaržání koně na chvilku přehlušilo toto inferno. Jeho jezdec se začal prodírat bojujícími těly kupředu k zavřené hradní bráně. Pěšáci mu ustupovali z cesty, bezděky, jako by mu po stranách jeho poutě tvořili slavnostní špalír.

Rytíř vysoké postavy, v plné zbroji, svíral pevně uzdu v levé ruce, v pravé pak jedenapůlruční meč. I na dálku bylo poznat, že se jedná o velmi zdařilou práci mistra cechu zbrojířského.

Jediným pohybem paže zastavil svého oře pod hradbami a vzápětí se vzhůru na jejich ochoz nesl jasný hlas:

„Pane Berko, vyzývám tě jako muž muže. Postav se mi v čestném boji, nenech dál svoje i moje muže nesmyslně umírat. Sám král této země mě povolal, abych spravedlnosti učinil za dost. Nepodrobíš-li se, vypálíme nejen tento tvůj loupeživý hrad, ale i ostatní tvrze a hrady tvého rodu až do třetího kolene.“

Na hradbách ticho, žádná odpověď.

Rytíř pozvedl hledí, na okamžik mu tváří přelétl pohrdavý úsměšek:

„Nebo jsi pouze prašivý zbabělý pes, jenž umí přepadat a zabíjet jen ze zálohy? Už v tobě skutečně žádná čest rytíře nezbyla?“

Na planině se rozhostilo ticho. Protivníci přestali bojovat. Teď všichni napjatě očekávali odpověď, nebylo jediného páru očí, který by se neupíral na pana Viléma. Taková provokace! Mohla snad zůstat bez odezvy? V mysli mužů z družiny pana Berky již možná leckomu kmitlo, proč vlastně bojuje, když sám jejich vůdce sedí v pohodlí hradu, když tu náhle…

Těžká dubová brána s masivním kováním se začala otevírat. Pan Berka osobně na těžkém grošovaném koni vyjel panu Vilémovi v odpověď.

Sledoval jsem to vystoupení z několika metrů, jazyk se mi lepil na patro a vůbec jsem to nežral. Podobný představení jsem už viděl mnohokrát a nijak zvlášť mě to nebralo nikdy.

Fajn, v pořádku, rodový řemeslo je jistě důležitá věc, to by mi až tak nevadilo, plácat se v hlíně, ale tyhle víkendový akce od jara do podzimu mi komplikovaly život. Jenže táta prostě chtěl, abych jezdil s ním. Vždycky se smál, že se mnou za kruhem toho pak u stánku prodá mnohem víc. Takže trhy, jarmarky, nebo takovýhle historický šarvátky. Ideální trávení sobot a nedělí.

V osmnácti se mi nechtělo vážně nic jinýho než se harcovat po kraji, vyložit z auta kruh a v kožený zástěře ukazovat nejen svaly ale i zas a znovu, jak se to dělá! Hrnečky, talířky, poháry, tak jistě, jen si to pojď zkusit, Ančo, a nezapomeň zamrkat a zeptat se na nějakou pitomost, jako jestli bych třeba náhodou… Hlavně si něco kup. Jo, i tohle se stávalo. A lezlo mi to pořádně na nervy.

Souboj vrcholil, vyzyvatel toho odbojnýho loupeživýho rytíře závěrečným výpadem složil na lopatky. Ještě naznačení smrtelnýho bodnutí a bylo vymalováno. Co na tom, že to leckdy nemělo logiku, hlavně že lidi měli podívanou. A to zas jo, dívat se na ty dva dalo. Hlavně potom, když dozněl potlesk přihlížejícího davu a oba sundali přílbice. Z dlouhých vlasů vítěze sluníčko vykouzlilo zlatavou svatozář. To byl okamžik, kdy bych se začal dívat pořádně, jenže…

„Tak dělej, lidi už začnou chodit.“ Táta a jeho upozornění, že bych se měl odebrat na svoje místo. Aspoň pivo, tati, jedno! Ale měl jsem smůlu. V tom vedru bych se leda hned po prvním zlískal a potom by mě otec zlískal podruhý, trochu jinak. Ne, přeháním, v životě na mě ruku nevztáhnul, ale přednášku bych si vyslechnul určitě.

Odpolední vedro takový, že se ohřívala i mokrá hlína pod mýma rukama. Proudy lidí na rádoby dobovým tržišti a moje myšlenky úplně jinde. Ty dvě holky pár kroků před naším stánkem bych přeslechnul, kdyby se jedna nepohnula blíž.

„Jé, Klarys, koukni, to je ale roztomiloučký hrníček,“ řekla ta v červených šatech. Replika gotiky, dobrý, taky jí asi v tom sametu muselo bejt sakra vedro. Jinak než totálně uvařeným mozkem jsem si to ‚roztomiloučký‘ vysvětlit neuměl, hrnek jako hrnek. Nic zvláštního na něm nebylo.

Ta druhá v šatech pro změnu modrých jí přitakala, rozproudila se mezi nima konverzace takovýho stylu, až by i většímu teleti, než jsem byl já, došlo, že to není rozhovor jich dvou mezi sebou, ale spíš rozhovor pro mě. Kouknul jsem zoufale na tátu a ten mi jednoznačným posuňkem dal najevo, že bych se měl asi nějak zapojit. Tak jen do toho!

„Chcete si to zkusit, dámy?“

Chtěly, bohužel obě. Přenechal jsem jim svoje místo na sesli u kruhu, říkal, jak na to, dokonce jsem se přemohl a chvilku vedl dívčí ruce. Škodolibě jsem pak pozoroval, jak tý první na šatech přistála kejda z hlíny a vody. Doopravdy jí to tu sukni nevylepšovalo. Ta druhá byla chytřejší, drze si řekla o mou zástěru. Nic víc než tam šaškovat do půl těla jenom v kraťasech a sandálech se mi vážně nechtělo. Ale co už.

Pár lidí se zastavilo, sledovali, jak se holka snaží, nějaká tak základkou ještě povinná přesvědčovala halasně mamku, že si to chce taky zkusit, chodí přece na keramiku. Ach jo, co já komu udělal!

Ale pak, pak jsem uslyšel povědomý hlas. Zvednul jsem hlavu a přes hlouček lidí zahlídnul vysokou postavu, jak se prodírá blíž k nám. Rytíř! Hrklo ve mně a snažil jsem se moc necivět. Vypadal totiž… Brnění už odložil a teď tu stál jen ve volný haleně na hrudníku nedbale sešněrovaný, ze který se  draly ven tmavší chloupky, a v obepnutých kamaších pod kolena, který víc ukazovaly, než skrejvaly. Vlasy stažený jen tak, aby se neřeklo, stejně mu z toho ohonu pár pramínků uteklo. Mohlo mu být kolem pětadvaceti, přes to minimálně tejdenní strniště na bradě a tvářích se to dost dobře nedalo poznat. V ruce držel plastový kelímek, který se k tomu jeho vzezření vůbec nehodil. I tak jsem mu to pivo v něm záviděl.

„Tak co, jdeme?“

Bohužel ta otázka nepatřila mně, ale těm dvěma holkám. A já měl najednou nepochopitelnou radost, že ta jedna, která pořád ještě drtila hlínu, aniž by z ní cokoliv vytvarovala, se ozvala:

„Tak snad nehoří, ne?“

Ochotně jsem k ní přiskočil, srovnal jí ruce a hlína konečně začala dostávat nějaký tvar. Hrnek to nakonec byl. Přidal jsem ho na plachtu schnout k ostatním. Vůbec jsem netušil, kde se ve mně vzala ta odvaha, abych se zeptal:

„Ty nic? Žádnej hrnek, talíř? Na to pivo by se možná hodil pořádnej krígl, ne?“

Zíral na mě chvilku, než se mu pusa roztáhla do pobavenýho úsměvu.

„Fajn, ale já ho dělat nebudu, to by nedopadlo. Tak se předveď.“

No dal jsem do toho duši. Celou dobu, co jsem šlapal, aby se kruh točil, a snažil se uklidnit klepající se ruce, jsem na sobě cítil jeho pohled. Hlavu jsem se odvážil zvednout, až když bylo hotovo. A ta moje nepochopitelná odvaha se vrátila, protože…

„Ukaž ruce, ať vím, jak velký udělat ucho. Budeš mít krígl na míru.“

Jenom ke mně napřáhl dlaň. Co dlaň, pořádnou mužskou tlapu. Jiná by se k tomu mohutnýmu hrudníku ani nehodila. Poznal to, že to je naprostá blbost, že to ucho úplně v pohodě můžu udělat klasicky a jeho ruce k tomu vůbec vidět nepotřebuju?

Nejradši bych si s tím hrál až do skonání světa, ale to nešlo. Tátovo naštvaný pohledy od stánku už se nedaly přehlídnout. Takhle se patlat s jediným pohárem, kdo to kdy viděl.

„Tak dáš mi ho?“ zeptal se, když jsem skončil.

To mě rozesmálo: „To nejde takhle, musí se vypálit a naglazovat a…“

„Bude si to moct Maruška taky zkusit?“

Načuřená Maruška asi dokopala maminku, aby se zeptala, ta keramika, že jo! Tak dík, holka, doufám, že ti to nadšení vydrží, a pak tě třeba jednou na učňáku bude v roli mistra odbornýho výcviku pérovat ten pán, kterýmu už z mojí prokrastinace naskakovala žíla na krku.

Rytíř na mě mrkl: „V pohodě, stavím se k večeru.“ A zmizel i s těma dvěma v gotických šatech. Záviděl jsem jim. Ne ty šaty, pochopitelně.

Opatrně jsem přenesl krígl na plachtu, snad se večer vážně ještě zastaví.

„Tak Maruška, jo?“ Byla šikovnější než ty dvě předtím…

A tak šlo odpoledne dál. Bylo mi vedro, potil jsem se a vůbec mě to nebavilo. Ale táta byl spokojený. Tohle byla jedna z větších akcí a lidí na ní bylo dost. Já osobně bych byl radši někde na koupáku po krk ve vodě. Snad nikdy víc jsem se netěšil, až tohle skončí, táta sedne do auta a já sbalím stánek a pak se natáhnu o kousek dál. Poslední dva roky jsme to takhle dělali, když jsme byli v nějaký rozumný dojezdový vzdálenosti od domova. Proč to rozkládat znovu, když se tohle celý bude zítra ještě opakovat. Táta už měl přes noc rád svoje pohodlíčko a mně dělalo dobře, že mi tak věří.

Navečer skutečně přišel. Za tátou, ke stánku. Něco si tam domlouvali a táta se tvářil čím dál spokojenějš. Kývnul na mě.

„Tak si to domluvte tady s mladým, jak to chcete.“

Rytíř se usmíval, když mi říkal, že by chtěl pro celou jejich skupinu podobný poháry, jako ten, který jsem dělal pro něho. Ale ne stejný, každý nějakým způsobem originál, přímo pro budoucího majitele. Dobrá myšlenka, horší provedení. Jak asi, když ty lidi vůbec neznám, jejich skupinu jsem na nějaký akci ještě nikdy neviděl. Moje námitky vyřešil jednoduše.

„Večer bude oheň, tak je můžeš poznat, ne?“

Tu otázku směroval tak trochu i k tátovi a ten se zarazil jenom na chvilku. Díky, tati!

Ještě nikdy jsem ho neviděl odjíždět radši, i když ty moje divoký představy byly vlastně docela směšný, nebo ne?

Oheň se brzy rozhořel a já je sledoval a snažil si zapamatovat ty přezdívky a tváře k nim. Ještěrka, Konipas, Drobek – ten měl tak sto dvacet kilo bez bot, tomu určitě nějaký baculatý… Bosorka, nevím, proč kluk měl zrovna takovou, tak tomu něco trochu abstraktního? A další a další… Jen k němu mi ta jeho moc neseděla, asi pro mě navždycky zůstane jen Rytíř.

Konipas hrál slušně na kytaru, zpívalo se, pilo, i já jsem si konečně to pivo dal.

„Nepřežeň to,“ naklonil se ke mně v jednu chvíli. A v očích měl takový výraz, až mi zatrnulo v páteři. Vlastně celou dobu seděl vedle mě.

Táhli to chvíli přes půlnoc, než se postupně začali vytrácet. Někdo sám, někdo v páru, jeden vytuhnul přímo u ohně, až jsme tam poslední žijící zůstali my dva.

Praskající oheň, tropická noc, jasná obloha posetá hvězdami. A zvuky z temnoty, kam už světlo z ohniště nedosáhlo. Znatelná změna atmosféry, kdy se po všem tom halasu rozhostilo ticho. Přisedl si blíž a vzal mě za ruku. A to ticho kolem nás začalo promlouvat úplně jinou řečí.

„Víš, že je dole rybník?“

Tak jak bych to mohl nevědět. Po úzké stezce kolem hradu jsme padali příkrým svahem dolů. A já padal taky. Do toho pocitu, že se mi to všechno jenom zdá, že se za chvilku probudím vedle stánku a bude další ráno a poznám, že Rytíř a tohle všechno byla jen moje bujná noční fantazie, protože jaká je pravděpodobnost, že se tohle klukovi jako já stane?

Za ruku mě držel celou tu cestu.

Vzduch už se konečně trochu ochladil, ale voda byla krásně teplá a na nahých tělech po celým tom dnu tak příjemná.

„Pojď ke mně…“ A já šel.

Ruce kolem krku, nohy zaklesnutý o jeho boky, drsný dlaně laskající moje záda a zadek. Konečně se přitisknout k tomu hrudníku. Voda mě nadnášela, když mě poprvý líbal. A síla jeho paží, když mě vynesl na břeh a skulil se se mnou do trávy. Všechny ‚ale‘ a ‚neměl bych‘ z hlavy na kilometry daleko. Někdy se to k milování vůbec nehodí.

Nebylo to moje poprvý a jeho určitě taky ne. Ale když si mě bral, bylo to naprosto jiný, než co jsem zažil do tý doby. Jemný i prudký, trochu nepohodlný v tý trávě, ale když mě drtil pod sebou, bylo to v tu chvíli naprosto perfektní. Bylo to tak přirozený. Pomilovat se s rytířem po vítězný bitvě.

Do toho rybníka jsme potom museli vlézt znovu.

Zpátky nahoru jsme se drápali podstatně dýl. U ohně mě zabalil do svýho pláště a vzal mě do náruče. Pohodlně opřený jsem poslouchal jeho tichý hlas. Povídali jsme si až do svítání. Vyprávěl mi nejen o sobě a já si tu noc budu pamatovat asi už navždycky. A taky to zklamání, že bydlí tak daleko. V osmnácti je tři sta kiláků někdy hrozně moc.

Březen, o několik let později

Seděli jsme u televize a nevěřícně zírali na obrazovku. Jako posledních pár dní každý večer.

Nevím, proč se mi vybavil zrovna Rytíř. Nezapomněl jsem na něho, ale byla to už jenom jedna hezká vzpomínka. Nic víc. Každý máme nějakou minulost. Po tom milování pod hradem jsme se viděli už jenom jednou, když náhodou měl cestu kolem. Zmizel někam do Holandska nebo Belgie.

Ty krígly jsem tehdy udělal a poslal na určenou adresu, jen ten jeho mám dodnes. Asi zkrátka není hrnek jako hrnek. Nikdy jsem svému příteli neřekl, jakou má vlastně historii, i když už jsme spolu pár let. Asi si z něj zas po dlouhý době dám pivo. Protože si pamatuju jednu větu z tý noci. Možná proto jsem si na Rytíře vzpomněl zrovna teď…

Kdyby tak všichni mocní světa si to mohli rozdat s mečem v ruce, jeden na jednoho, chlap proti chlapovi, za všechny. A já se smál a říkal, že možná by stačilo, kdo prostě udělá z hlíny lepší krígl, a nemusel by bojovat vůbec nikdo…

Fakt jsme tenkrát semleli všechno možný…