Spanilá jízda

Byl jsem tenkrát zelenáč bez zkušeností, čerstvě po škole, a přestože jsem nikdy nechtěl dělat trestní právo a neměl ještě ani advokátské zkoušky, poslali mě v zastoupení naší právní kanceláře sbírat ostruhy právě do vazební věznice. Vzal jsem si na to šedý oblek od Bandiho a extravagantní barevné triko z Desigualu, jenomže sotva za mnou zaklapla těžká železná vrata, pochopil jsem, že tady doopravdy není nikdo, kdo by ocenil, jak dobře v tom outfitu vypadám. Prošli jsme dlouhým labyrintem prázdných chodeb, kde nebylo nic kromě řady dveří, až nakonec dozorce jedny z nich otevřel. Za nimi ale vnitřní mříž zůstávala zavřená, jenom k ní z chodby přisunul židli a houknul: „Skalický, máte návštěvu!“

Zadržený seděl v teplácích se třemi pruhy a nátělníku u okna a něco maloval. Celou pravou ruku od paže až po zápěstí měl barevně potetovanou jak kašmírový šátek. Nejdřív dokreslil, co chtěl, teprve pak se přesunul i s židlí k mříži.

„Proboha, vždyť to je celý Conan Grey,“ napadlo mě, jen co se trochu přiblížil, i když barva očí a vlasů neseděla. Tenhle štíhlý hezounek měl oči smaragdově zelené, s trochu jízlivým až pohrdavým úsměvem a taky melír v barvě cukrové vaty na kaštanových vlasech. V tom jeho přidrzlém pohledu bylo ale i něco negativního, co nebylo jen tak snadné identifikovat. Chytrý bastard, řekl bych. Chvíli jsme se na sebe koukali a odhadovali se, jako bychom si měli dát páku. Pak jsem se konečně vzpamatoval a řekl: „Jsem Aleš Lamr, advokát ex offo, kterého vám přidělili.“

„No-tě-bůh,“ hvízdl dlouze.

To přivítání mě tak zaskočilo, že jsem nevěděl, co na to honem říct, jenom jsem dál zíral.

„Já se asi představovat nemusím, mě přece znáš už ze spisu, ne?“ přešel ten hezounek hned drze na tykání.

No právě! Ve spisu stálo, že můj klient (třiadvacet let, tedy jen o dva roky mladší než já) je vazebně stíhaný pro přípravu trojnásobné vraždy a přede mnou tu sedí andílek s loknami, kterému chybí jen palmová ratolest a perutě na zádech. Vůbec mně to k němu nesedělo! A ta jeho upřímnost hraničící s drzostí mě docela odzbrojovala. Jak začít, uvažoval jsem v duchu.

„Taky se trochu zabývám právem!“ předběhl mě Samuel nečekaně, pak se sehnul a vytáhl zpod pryčny trestní zákoník. „Tohle je moje bible! Mám to seštudovaný celý!“ dodal se samolibým úsměvem.

„A nechtěl by ses obhajovat sám?“ zeptal jsem se.

„Jo – byla by to super zkušenost, jenže nemám kvalifikaci, ve druháku mě vylili z gymplu a od té doby už jenom obchoduji!“ křenil se mi do očí. „Ale nelituji, docela slušně mě to živí,“ dodal s trochu jízlivým úsměvem. „Jestli chceš, můžu pomáhat, a pokud to dopadne, udělám ti kérku grátis!“ navrhnul.

„Hele Samueli, pomalu, začínám si plést, kdo z nás dvou je vlastně za katrem!“ usměrňoval jsem ho.

Zasmál se tomu jak dobrému vtipu, pak se zhoupnul na židli nebezpečně dozadu, zaklonil hlavu a oběma rukama si při tom prohrábl padající kadeře, které pak nacvičeným grifem stáhl, a vytvořil si módní samurajský účes do drdolu. 

„Nebo spolu můžeme strávit noc, až mě pustí, pokud jsi na kluky,“ pokračoval nestydatě v nabídce ztišeným hlasem a lascivním úsměvem. Podvědomě jsem se otočil, jestli mně dozorce nestojí za zadkem, a tím jsem se možná prozradil. „A jsi?“ dotíral povýšeně a na očích mu bylo vidět, jakou má škodolibou radost, že mě tak rychle rozhodil.

„Co když mám ženu a kupu dětí?“ pokoušel jsem se toho nafoukance uzemnit.

„Co když prd, i ženáči jsou na kluky, to bys koukal!“ pohodil koketně hárem. „A můj radar se většinou nemýlí!“

„Můžeme se konečně věnovat případu?“ zeptal jsem se autoritativně, abych zakryl, jak silně mě vyvedl z konceptu.

Přikývl a založil si ruce před sebe, jako by se připravoval vyslechnout si nedělní pohádku.

„Takže – shrňme si, co na tebe mají!“ odkašlal jsem si. „Prodal jsi bavoráka do autobazaru a ten jej pak přeprodal koncovému zákazníkovi, který našel v kufru sešit v černých deskách. Nový majitel do deníčku nakouknul a pochopil, že to dost smrdí, a tak ho raději odnesl na policii. Vyšetřovatel si dal tu práci, podrobně zápisník prostudoval a pak navrhl vzít jeho majitele do vazby pro trestné činy loupeže a přípravu trojnásobné vraždy. Souhlasí to?“

„Je vidět, že jsi ta práva nestudoval dálkově!“ uchechtnul se Sam.

„Necháš toho špičkování a začneš spolupracovat?“ zeptal jsem se naoko naštvaně.

Jakmile jsem opět vyšel za bránu věznice, ucítil jsem na okamžik nádherný pocit volnosti. Nad hlavou jsem měl zase to opravdové nebe, i když bylo plné čmouh, jak lajdácky umytá tabule, ale mohl jsem dělat, co chci, nebo jít, kam se mi zachtělo. Třeba sednout do auta a vyrazit do centra a být při tom na pár okamžiků důstojným soupeřem pádícího času. Užíval jsem si ten pocit svobody až do chvíle, kdy jsem na něj pod tlakem běžných povinností musel opět zapomenout.

Když jsem vstoupil do kanceláře, byl tam jen šéf Bohdan v proskleném velíně a ve sborovně, jak jsme nazývali velkou místnost se čtyřmi stoly sraženými uprostřed. Všichni byli v terénu. Ondra u soudu, Nikolas měl většinou home office, takže nikdo netušil, na čem zrovna maká, a Květa, divil bych se, kdyby necourala někde po obchodech. Na můj pracovní stůl koncipienta mezitím odkládali případy, kterými se nehodlali zabývat. Za tu dobu tam přibyly dva rozvody, nějaké zakládání a nahlížení do spisu a jeden černý odběr energie. Samé ptákoviny, nechám to uležet, rozhodl jsem se věnovat hlavně Samuelovým penězům. Obvolal jsem všechny peněžní ústavy i osobní agenty, u kterých měl Sam obstavený účet, a ve dvou případech se mně je podařilo přesvědčit, aby mu jej znovu aktivovali. V tom slavnostně dorazila Květa.

„Čau Alešku!“ pozdravila. „Představ si, já se musela v polovině cesty vrátit domů, protože jsem zapomněla kabely od počítače!“ zafantazírovala tentokrát. „A co ten tvůj vrahounek?“ zeptala se, ale hlavně si z kartonové krabice vytáhla nové tělové lodičky a kochala se dalším skvělým nákupem.

„Drží se, ale musím ho z toho co nejdřív vysekat! Ta vazba je fakt otřesná! Teď mu sháním prachy!“ vysypal jsem ze sebe upřímně. Překvapeně nad tou horlivostí zvedla obočí.

„Hlavně při tom nezapomeň na sebe, už jsi obědval? Jsi hubený jak toulavý pes,“ řekla a nabídla mně klínek právě doručené pizzy. „No, peníze jsou vždycky až na prvním místě!“ dodala uznale, když dojedla.

„Jestlipak víš, Aleši, kdo je advokátův největší nepřítel?“ položila z ničeho nic řečnickou otázku. Pokrčil jsem rameny na znamení, že se dám podat. „No přece jeho klient!“ zasmála se Květa.

Druhý výslech už proběhl ve služební místnosti za dozoru vyšetřovatele. Musel jsem si nahrát Samovu verzi případu a pak ještě dořešit spoustu administrativních kroků jako obstavené účty, plnou moc k zastupování a taky platby naší právní kanceláři.

Překvapovalo mě, že na každém dalším výslechu měl Sam vždycky dobrou náladu. Taky jsem zjišťoval, jak rád ho vidím, a proto jsem většinou i pár procesních úkonů schválně nechal na příště. „Já se snad za ním do té věznice i těším!“ přiznal jsem si po čase, a dokonce jsem vymýšlel, jak to udělat, aby to příště bylo co nejdříve. S tím přišly i pochybnosti. Neměl bych to vzdát a dokážu být nestranný, když cítím, že ten útloboký chlapec jitří mou touhu po lásce?

Docházel jsem za ním skoro každý týden a stali se z nás kamarádi, mezi kterými to jiskřilo. Na víc nebyl prostor, ale probrali jsme život ze všech stran.

„A to chceš říct, že jsi ještě neměl lásku?“ divil se Sam.

„Lásku? Spíš přítele s výhodami!“

„Lháři, si děláš legraci,“ řekl Sam nevěřícně.

„Když myslíš? Dokonce ani kamarádství se spolužáky jsem si moc neužil. Jan právníky nesnášel. Měl je za snobské, egocentrické psychopaty, a tak se jejich společnosti vyhýbal a já submisivně s ním. Utíkali jsme se do rodiny jeho fucálistů a skoro jsem s budoucími advokáty nenavázal kontakt. A když mě Jan po čase opustil, zmizeli s ním i jeho kamarádi a já byl najednou sám jak na pustém ostrově uprostřed velkoměsta.“

„Smutné, ale poučné!“ konstatoval Sam. „To na mě se kluci i holky vždycky lepili jak mouchy na marmeládu. A ani nevím, čím jsem si to vlastně zasloužil,“ pokrčil rameny.

Než jsem se nadál, utekly tři měsíce a já měl konečně pohromadě závěrečnou verzi obhajoby. Taky se rapidně přibližoval termín soudu.

Možná, že vám to připadá jako brnkačka, ale já měl vždycky trochu stres a divný pocit, když jsem vstupoval do soudní síně v roli advokáta, vyžadovalo to totiž pekelné soustředění, až mě z toho bolela hlava, a výsledek byl nejistý, jako když přeskočíte látku a s tím rizikem jdete na zkoušku.

Postarší soudkyně vypadala ve služebním mundůru a respirátoru spíš jako muslimka v hidžábu, ale ani já tam nebyl zrovna za modela, talár na první stání jsem měl vypůjčený od Bohdana, s dvakrát ohrnutými rukávy. Soudkyně mě nejdřív napomenula, že nemám správně nasazenou roušku, potom vyslechla obžalobu a svědky, a nakonec požádala o závěrečné slovo obhajobu. Nedělal jsem si iluze.

„Vážená paní předsedkyně!“ oslovil jsem ji zdvořile. „Chci jenom upozornit, že se můj klient nedopustil žádného z trestných činů, ze kterých je tady obviňován. Je to kreativní člověk s uměleckými sklony, hlavně pro malbu a literaturu. A jak se páni spisovatelé v průběhu života chovají? Je úplně běžné, že si dělají poznámky o zajímavých lidech, se kterými se potkali, nebo je poznali a ty potom občas transponují i do svých literárních děl.“

„Pane právní zástupce, nepoučujte soud o tom, jak se dělá literatura!“ napomenula mě soudkyně.

„Omlouvám se, paní předsedkyně, to nebylo mým cílem. Chtěl jsem jen zdůraznit, že to, co bylo v dotyčném zápisníku mého klienta vyhodnoceno jako návod k trojnásobné vraždě, byla ve skutečnosti jen pouhá fikce, vyfabulovaná na základě reálných postav. Budeme-li toto kvalifikovat jako trestný čin, potom můžeme směle obvinit téměř každého autora. Navíc jsou tyto poznámky jediný přímý důkaz obžaloby, což podle nás k rozsudku rozhodně nestačí. Navrhujeme proto zastavení trestního stíhání a osvobození mého klienta v plném rozsahu obžaloby.“

Vyšel jsem ven a konečně si sundal roušku. Vychutnával jsem si čerstvý vzduch i pauzu při odročení případu na čtrnáctou hodinu. Ostatní šli obědvat, ale já neměl na jídlo ani pomyšlení. Raději jsem se procházel dvouřadou alejí platanů, jejichž mohutné kmeny držely vysoko nad chodníkem maskáčovou plachtu z flekatého listí, a nechal se unášet sněním, jaké by to mohlo být, kdyby to u soudu vyšlo a z nás dvou se stali víc než jenom kamarádi.

„Takže – osvobozen, pro nedostatek důkazů!“ volal jsem radostně Samuelovi verdikt obvodního soudu do vězeňské nemocnice, kam jsem ho pro sichr uklidil po napadení spoluvězněm. Na druhé straně bylo ticho. „Nebo jsi čekal víc?“ zeptal jsem se. „Víc by neuhrál ani Brad Pitt, to mi věř!“ dušoval jsem se.

„Ne, určitě ne, nic víc jsem ani nemohl očekávat, mám vážně radost, jak to dopadlo, a musíme to spolu oslavit. Zvu tě v pátek na večeři, znám jednu restauraci, kde je v ceně úžasný výhled na Prahu,“ promluvil konečně zaskočený Sam.

Byl jsem už koncem týdne vyčerpaný jak fond na podporu nepřizpůsobivých, ale stejně jsem se nemohl dočkat našeho setkání. Ne kvůli jídlu, i když nazdobené čtyřikrát nic na talíři, jak nazývá Bohdan degustační menu, vypadalo fantasticky a stejně tak i chutnalo. Ale vidět zase ten jeho krásný, drzý a usměvavý obličej, mně přinášelo podivuhodnou radost. Stával jsem se na něm závislý.

„Pamatuješ na mé návrhy?“ zeptal se Sam šibalsky, když nám číšnický učeň rozlil ze sedmičky zbytek bílého vína. „Myslím tam na Ruzyni,“ dodal troufale.

Přikývl jsem a rozesmál se, tenkrát mě to překvapilo, dnes už jenom pobavilo.

„Takže – zahlen bitte, co si vybereš?“ provokoval dál uličnicky Sam.

„Určitě ne kérku, tu raději obdivuji na druhých,“ přiznal jsem se bez mučení a cítil jsem, že se u toho červenám.

„A půjdeme ke mně, k tobě, nebo na hotel?“ zeptal se lascivně Sam a zjevně se vůbec nestyděl.

„Asi nepůjdeme nikam, Samueli, jak bych to řekl, nikdy netrhám nezralé ovoce!“ probudilo se ve mně básnické střevo. Prostě jsem mu nedokázal jednoduše říct, že nehledám žádnou rychlovku. Že chci někoho seriózního, kdo už ví, co chce, nebo si to aspoň myslí, že to ví, a chce to dokázat. Kluka, na kterého se mohu spolehnout, obejmout ho, být mu oporou a těšit se z jeho přítomnosti.

„A co potřebuje, aby dozrálo?“ zeptal se naoko naivně Sam.

„Hlavně čas, vláhu a hodně slunka!“ dodal jsem melancholicky.

„Tak to bych měl nápad,“ rozzářil se. „Co takhle společná dovolená? Nějaká exotika!“

„Jsi blázen! Víš, co mám práce? A teprve jsem začal, nemůžu chtít dovolenou, nepustí mě!“ vysvětloval jsem, ale stejně jsem měl radost z toho potrhlého nápadu.

„Ale pustí, tenhle komplex nepostradatelnosti máš nějak moc brzy, musíš si o to umět říct!“ poučoval mě ten cápek s úsměvem, který měl funkci rozmrazování.

Vyšli jsme ven, na terasu hotelu. Pod námi nasvícené město zářilo jak vánoční kýč od Disneyho. Sešli jsme po schodech dolů, do ulice plné bytových domů z první republiky a pak zabočili do parku, kam chodí Pražané venčit svoje psy. Chvíli jsme se jen tak procházeli a já si pak nečekaně přisedl na lavičku pod deštník ze starého akátu a stáhl Sama za ruku na svůj klín. Oba nás to rozesmálo, zvlášť když k tomu ještě Sam vystřihl pózu přepadené holčičky. Pak mě vzal kolem krku a přiblížil svůj římský nos k mému.

„Víš, co ti řeknu?“ usmíval se.

„Nevím.“

„Vždycky se mi líbili opálení blonďáci!“ vydechl mi do obličeje.  

„A já vždycky považoval za trest boží, že jsem plavovlasý!“ postěžoval jsem si, a když mě pak Sam poprvé políbil a vzápětí se mně znovu přisál na rty, zasáhla mne přílivová vlna štěstí.

Možná je zbabělost, že před světem ukrývám to nejvzácnější – lásku, ale nezdálo se mi vodit se za ruce pod okny naší kanceláře, pořád se ohlížet, koho potkáte, kdo na vás kouká, a čekat, kdo to donese, zkrátka, kdy to praskne a okolí se na vás začne dívat jinak. Ne, chtěl jsem si užít zamilovanost na plné pecky a bez omezení. Už jsem nechtěl být andělem, co stojí ve frontě na pozemský život, chtěl jsem ho žít. „Neboj se konat, co když spolu roztočíte kolo štěstí?“ napovídal šestý smysl. A taky jsem toužil vypadnout z Prahy.

Potom jsem uviděl ty plakáty. Dubaj – Perla v poušti, Japonsko – Zlatá cesta a Relax na Bali, Mexiko na vlastní kůži a bylo vymalováno.

Náhodou jsem se trefil do termínu a tak už za čtrnáct dní jsme se po dvanáctihodinovém letu ocitli v úplně jiném světě, v hlavním městě Mexiko City a tam se taky rozjela naše spanilá jízda a zdálo se, že jen tak rychle neskončí. Ubytování v hotelu Suites Amberes předčilo naše očekávání, uvnitř pohodlí jak v koloniální éře a z prostorné terasy jsme mohli z lehátek obdivovat siluety mrakodrapů moderní čtvrti.

Vzbudil jsem se dřív a bylo krásné na Sama koukat. Leželi jsme na široké posteli a já pozoroval to tělo nádherného chlapce, co se vylouplo z ošoupaných džínů. Jak byl krásný nahý a bosý, měl v sobě křehkost dítěte i sex-appeal mladíka. Tak dlouho jsem si prohlížel ty jeho sexy nohy, až jsem dostal chuť na makronku jeho kulatého zadku. Začal jsem ho hladit a líbat. Jeho nádobíčko, dlouhé péro a šourek, mně připomínalo kožený trháček na ovoce, ve kterém uvízly dvě švestky, co nešly vyndat. Z té vzrušující krásy jsem dostal chuť na šoustání. Dotýkal jsem se stehnem jeho těla, prsty mu zatínal do ramene a zuby se chytal kůže na krku, tak jak to dělají šelmy, a pak do něj vnikal a marně se pokoušel prodrat se až k duši. A cítil jsem, jak krása bolí, když nejde uchopit, to jenom Michelangelo ji uměl zaklít do kamene. Jeho štíhlé tělo se vzpínalo při milování a nic nedokázalo uspokojit můj hlad, ani vytrysknout do něj, ba ani když jsem vysál všechnu tu mízu s chutí kondenzovaného mléka, snad jenom na závěr vášnivé polibky na ústa byly tím dokladem, co jsem tak dlouho a pracně hledal.

Když jsme konečně vypřáhli koně z kočáru touhy, vyrazili jsme celí vyhladovělí na večeři. Dali jsme si kukuřičné placky s grilovaným masem a dipem ostrým jak břitva, k tomu fazolový kec a zapíjeli to Coronou, mexickým třetinkovým pivem. A pak jsme se šli bavit.

Čtvrť Zona Rosa od posledního zemětřesení výrazně zrůžověla. Napomohly tomu nakloněné věže kostelů, ty varovně vztyčené prsty, nabádající zavedené firmy a pracháče vůbec ke stěhování do nových skleněných mrakodrapů a jejich místo obsazovaly jiné, většinou ty s duhovou vlajkou. Nekonečné, rovinaté ulice, a přece jakoby v parku pod stromy, plné luxusních butiků, barů i diskoték, zachvátil po setmění barevný požár reklam, co hořel celou noc a přitahoval gaye z celého světa jak pouliční lampy noční můry. A oni se drali dovnitř jak lososi na místo tření, aby na tanečním parketu pod vlivem trávy, extáze nebo alkoholu vydali ze sebe maximum.

Sam hned od první chvíle zapadl, jednak uměl trochu španělsky, protože rok brigádničil v Barceloně, ale hlavně měl v povaze veselost a smích a taky tu bezstarostnou lehkost bytí, která ho jako tmel spojovala s ostatními floutky bez ohledu na národnost.

I druhý a třetí den jsme zase tancovali ve vařícím kruhu, který se pořád proměňoval, že jsme občas nevěděli, kdo je tu s kým, a mně se zdálo, že nás neustále sledovaly něčí oči. Vlastně ne nás, možná jen Sama sledovaly, černé, uhrančivé oči vyzáblého mladíka s mandlovou pletí a havraními vlasy. Asi jsou pro něj stejně exotičtí Evropani, jako jsou pro nás Hispánci. Sam určitě v něčem jel, byl pořád v transu a tancoval jak motorová myš, neslyšel, nevnímal, jemu vyhovovalo, že jsme rejdili celou noc a teprve až pozdě k ránu, totálně vyšťavení, jak upíři zas do příští noci usínali.

Jenže mě už to trdlování po třech dnech přestávalo bavit a zdálo se, že to stále se opakující a ohlupující duc-duc mně v nejbližší chvíli ustřelí palici. Posadil jsem se k baru, Sam to ani nepostřehl, pořád se nořil kamsi do hlubin toho zábavného podniku jak lovec perel a já nechápal, za čím se tak pachtí. Jakýsi chlap mně hned nabídl drink a klavíroval do mě lámanou angličtinu. Asi si myslel, že se dám sbalit za pár panáků, nemohl tušit, že mě přitahují jenom kluci, hladký teen nebo femboy, snad před deseti lety a dvaceti kily by možná měl šanci.

Přemýšlel jsem, jak to, že až tady se naplno projevil rozdíl našich povah, a taky co udělat pro to, abychom se nehádali. V tom se odkudsi připotácel Sam.

„Co se s tebou děje, Aleši? Ty nejsi vůbec zábavnej,“ divil se. „Proč seš tak upjatej?“

„Nejsem jako ty, mám problém se spontánností!“ vysvětloval jsem.

„Kdyby jen se spontánností! Ty jsi totálně naštvanej, poznám to na tobě!“ pustil se do mě.

„A co má být na tom trdlování zábavného?“ zeptal jsem se.

„Aspoň by ses mohl trochu snažit nekazit náladu jiným!“ řekl Sam vyčítavě.

„Myslel jsem, že budeme poznávat Mexiko! A místo toho pořád jen chlastáme!“ bránil jsem se.

„Poznávačku dáme příště!“ odbyl mě Sam lhostejně mávnutím ruky.

„Kecy v kleci!“ vyštěkl jsem. „Jenže já se chtěl podívat i na jiná místa, dojet třeba na Yukatán, pozorovat delfíny v mexickém zálivu, vidět vodopády, starobylá mayská města a také současné vesnice indiánů i s jejich bídou, ale doposud jsme z Mexiko City nevytáhli paty!“ vyjel jsem na něj vyčítavě. „A ani nemůžeme, protože jsi pořád zhulenej! Ani nechci vědět, co to vlastně bereš! V čem to sakra jedeš?“ dostal jsem se do ráže.

„Travička zelená, to je moje potěšení…,“ zpíval mně do ucha klaun Sam a smál se u toho jako blázen.

„To jsi bral i ve vazbě viď?“ najednou mi došlo, co jsem dřív nevnímal.

„Všechno moc prožíváš!“ odbyl mě Sam a vrátil se na parket.

Asi po hodině jsem se ho vydal hledat v tom babylonu zábavy složeném z několika místností a našel ho, jak seděl na schodech s partou budižkničemů a potahoval jointa a všichni se u toho hihňali. Sam zakláněl hlavu, na bradě měl dvoudenní strniště a olizoval si horní ret špičkou jazyka a pak vyfukoval kroužky kouře soustředěně, jako kdyby vystupoval v manéži.

„Nepůjdeme už?“ zeptal jsem se, ale on se jen zakabonil, jako bych ho vytrhoval u karet, zrovna když vyhrává.

„Noc je ještě mladá!“ použil otřepanou frázi a dál věnoval pozornost smějícím se klaunům.

Housenková dráha mých pocitů se zase prudce rozjížděla. I když jsem se snažil krotit, neustáli jsme to a hádali se a štěkali na sebe jako psi i celou cestu na hotel. Ale odpoledne přišel pokus o smír a já vtáhl Sama na smyka do jakéhosi kostela. Ta jejich zdivočelá víra mně něčím připomínala sadovnictví, jako když na planou trnku naroubuješ broskev, chvíli rodí, ale pak se stejně k životu prodere původní odrůda i s trny. Panenka Maria vypadá spíš jak romská královna, ale copak na tom záleží, když je co oslavovat? Obdivujeme přebujelou krásu barokního interiéru a Sama napadají samé heretické otázky, jako třeba kolik jen v Mexiku museli conquistadoři nakrást zlata, nebo kolik chlapců tu už asi zprznili katoličtí kněží. Ale lidé to tu neřeší a dál se modlí k Bohu, který buď nikdy nebyl, nebo to už možná dávno vzdal.

Chystal jsem se povinně na další noční tah, i když jsem věděl, že tohle asi nikdy fungovat nebude, a zároveň cítil, jak na mě pozvolna něco nezdravého leze. Nevím, jestli to bylo jídlo, chřipka, nebo covid, ale hezky to se mnou zamávalo. Jako by smrt sahala na kliku mého pokoje. Donutilo mě to ulehnout. Nechtěl jsem, aby Sam seděl u mé postele a pozoroval, jak strkám hlavu do záchodové mísy, poslal jsem ho, ať se jde raději bavit. To jsem ještě netušil, že mě ta nemoc vyřadí na celých pět dní. Šestý den ráno přišel Sam a s ním i ty oči, co ho pořád sledovaly. Prý kamarád z diskotéky, co nemá kde spát. Víš co, Same, lžeš mi! Mezi námi se otevřela poušť neporozumění a já začínal tušit nepříjemnou pravdu. Důvěra je jako zrcadlo, můžete je opravit, ale prasklina bude mezi vámi už napořád.

Nevěřím nikomu, tím míň Mexičanům, i když jsou usměvaví, ale v očích mají zradu. Popravili císaře, toho rakouského Maxe, jsou prudcí po Španělích a zaprclí po indiánech. Jako dítě jsem si myslel, že indiáni jsou jen samí krásní lidé. Tu blbost jsem nasál z Vinetoua, teď vidím, že to jsou Asiaté, co kdysi dávno přeplavali Beringovu úžinu, malí, drobní, nehezcí, jen děti mají krásné.

Jenže tenhle gringo bonito bude asi výjimka. Dlouhé klukovské nohy v sepraných džínech s dírami na kolenou, na rozepnuté košili mu kvetla louka a uprostřed mýtina s hladkou hrudí a plochým bříškem. Kdo nemá rád pomazlení, mladé tělo a smích? Cítím, že jestli si s ním Sam začne, už u něj nezbude místo pro mne. Rozložil jsem přistýlku.

Skoro jsem nezahmouřil oko, a když jsme pak vyšli ven z hotelu do ulic, najednou bez varování, jako když se otevřou květy, propukly Svátky zemřelých a vůbec se nepodobaly našim Dušičkám. Kostlivci v maškarním se vykláněli z balkonů a lezli i do výloh. Mariachi v černém boleru a sombreru zdobeným vyšíváním vyhrávali v ulicích kukaraču a podobné lidové odrhovačky. A Katrina, jakási vymóděná smrtka v nadživotní velikosti, vévodila na každém náměstí. Všude záplava květů a napříč ulicemi nad hlavami vystřihovánky všech možných barev a k tomu radostné veselí. A pak se šlo slavit na hroby zemřelých. Alkohol tekl proudem a všichni si tu návštěvu užívali, jedli tortilly a zapíjeli to mezcalem. Končilo to neslavně, opilci se váleli po zemi, nocovali tam, kde zrovna uléhali, ale nikdo se nenachladil, bylo pořád ještě vedro a v deliriu se živí s mrtvými skutečně potkávali.

Jenže my už neměli moc času na lidovou veselici, bylo nutné balit kufry k odletu, ale Sam se k tomu neměl.

„Hoď kostrou, máme tu taxíka!“ popoháněl jsem ho.

„Aleši, já s tebou domů nepoletím!“ řekl najednou tiše.

„Jak to myslíš?“

„Jak to říkám, prostě nepoletím!“ trval trucovitě na svém.

„A kam poletíš?“ nechápal jsem.

„Nikam, já tady ještě zůstanu!“

„Nejsi zhulenej?“ zapochyboval jsem.

„Ne, myslím to vážně!“ dodal.

„Jak tu chceš žít? Nemáš tu domov, práci ani pojištění, žádné přátele nebo kamarády!“ zvyšoval jsem v rozčilení hlas.

„To ukáže čas,“ pokrčil rameny.

„Jo vlastně, já zapomněl, máš tu nového milence!“ dodal jsem zhrzeně.

„Je mi to líto, neplánoval jsem, co se stalo!“ řekl Sam a zdálo se, že je střízlivý. „Chci se ti omluvit a taky poděkovat za tu obhajobu. Já vážně uvažoval, že ty hajzly oddělám! Jel jsem tenkrát v tvrdých drogách, to ti vygumuje mozek. Vím, že moc nechybělo a hnil bych možná ještě roky kdesi v base!“

Bezradně jsem tam v šoku jen tak zaskočený stál. Úzkost mi rdousila hrdlo a byl jsem ochromený tou ztrátou.

„Opravdu tu zůstaneš? Nebo jsi to řekl jen, abych se naštval?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou, „omlouvám se, ale asi to tak musí být!“

Ještě chvíli jsem na něj nevěřícně zíral, pak jsem vzal kufr, odcházel a naposledy se otočil.

„Kdo věří v lásku, ať shoří plamenem, co pro ni vzplál,“ vybavil se mi citát, který ještě před chvílí seděl i na mne jako ulitý.

Nenávidím tě, Same! Jsi ten nejkrutější velekněz, co vytrhl mé srdce z hrudi a obětoval ho novému bohu Slunce. Šlapal jsi po mých citech jako já kdysi po svých předcích. Když mně bylo sedm, nevěděl jsem, že existuje wellness nebo masáže, a ani babička netušila, že by si něco takového mohla někdy dopřát. Proto si občas lehla jen tak v noční košili na otoman v kuchyni a řekla, mourku, pojď mě našlapat. A já poslechl, protože jsem si připadal před příkazy dospělých bezmocný, a bosýma nohama chodil po její páteři nahoru a dolů, jednou rukou jsem se přidržoval stěny, abych nespadl, a klouzal po jejích kostnatých lopatkách i chatrných žebrech a s hrůzou čekal, kdy se do ní probořím. Ten pocit strachu, odporu a bezmoci se mi teď vrátil. V hlavě mně bzučel včelín, srdce divoce tlouklo. Je pravdou, že mně Sam nikdy neřekl „miluji tě“ a ani já jeho nečastoval podobným vyznáním, protože jsem chodil po špičkách a čekal na to, co teprve vzniká, ale cítil jsem to tak a měl za to, že se to rozumí samo sebou.

Mechanicky jsem nastoupil do taxíku, který mě unášel z bohatého centra honosných domů směrem k periferii, a já si teprve teď všimnul, jak se mně to město před očima prudce mění. Najednou končil svět pro bohaté a ani pestrobarevné fasády řadových domů nedokázaly zakrýt všudypřítomné mříže a navodit pocit bezpečí. Silnice se jak mávnutím proutku změnila na velký autobazar amerických vozů. Napadlo mě, že tahle země musí bohužel zažít ještě jednu občanskou válku, tentokrát za zrušení kast a spravedlivé dělení majetku, ale to už se obrovské velkoměsto pomalu rozpadalo v přízemní slumy a jen v dálce se rýsoval obrovský barevný kopec favely připomínající mraveniště.

Přestože jsem byl naštvaný a zklamaný zároveň, pořád jsem na Sama čekal. V letištní hale, v gejtu, a dokonce i v letadle. Doufal jsem, že přiběhne, byť na poslední chvíli a třeba i bez zavazadel, ale když letuška zavřela a zabezpečila dveře, něco se ve mně zlomilo. Jako by umřela naděje, přestože touha žila dál, a najednou bylo jasné, že teď už mně nepomůže ani panenka Maria Guadalupská. Já odlétám a on se ode mě nadobro vzdaluje. Co jsem mohl dělat jiného, než si bezmocně znovu promítat to zemětřesení, co nejde změřit Richterovou škálou. Nejdřív to otřáslo důvěrou mezi námi a pak se nám začala rozpadat společná budoucnost, hroutily se naše sny a plány, mé sebevědomí se propadlo o několik pater a ze suti nenaplněných citů se budu vyhrabávat kdoví kolik let.

Šamanka chtěla peníze předem. Byla malá, oblečená do černé chlupaté sukně, přes kterou měla přehozené pestrobarevné pončo, na hlavě černý klobouček. Cupitala přede mnou středem přitemnělého kostela až k presbytáři, kde byl pod obrazem Krista bez bederní roušky vytvořen asi metrový kruh ze zeleného chvojí. Požádala mě, abych si kleknul doprostřed, a ona pak kolem mne rozprostřela svaté obrázky a taky Samovy fotografie. Potom zapálila v misce kadidlo a mávala s ní kolem mne a vykuřovala zlé duchy. Mumlala při tom modlitby a taky stahovala kletby, jak hromosvod blesky na hlavu těch, co ho ode mne odloudili. Pak mě začala šlehat věchýtkem z listnáče. Chtěla, abych na Samuela myslel, zatímco ona z venkovní strany kruhu stavěla hradbu z hořících svící. Nakonec vytáhla z pytle živou slepici a podala mně jí. To byla ta nejtěžší část obřadu, kdy jsem jí musel zakroutit krkem, jak žádal bůh vody Čak. Připomínalo to divokou jízdu, jako když u čopru na šotolině prudce přidáš plyn, hnusně to křuplo a já místo živého tvora držel v rukou teplou mršinu. Probudil jsem se výkřikem ze snu a třásl se odporem.

Ležel jsem ve své ložnici v pronajatém pražském bytě a místo vedle mne bylo prázdné. Znovu se mně vrátila pachuť zrady. Buzna svět je prokletí! Proč se tak rychle a nešťastně zamilováváme? A proč mají naše lásky většinou jen jepičí život? Navíc jsme obdařeni citlivostí, snad abychom si ten veletoč co nejvíc vychutnali. Celou hruď jako by mně svíral korzet strachu, jenom jsem nevěděl z čeho. Cítil jsem, jak na mne jde panika. „Zhluboka dýchej!“ ordinoval jsem si v duchu první pomoc. Napadlo mě, že musím překonat kocovinu, musím se vzpamatovat a vstát. Jediný recept, jak se dát zase dohromady, je vstát jako jindy a jít do práce, prostě zařezávat. Zvedl jsem ze země prázdnou flašku od tulamorky a hodil ji do odpadkového koše. Pak jsem vešel do koupelny, díval se do zrcadla na toho chlápka, co tak divně civěl na mě, a uvažoval, kde jsem mohl udělat chybu. Ne já, to příroda udělala chybu. Jsem asi málo hezký, ale s tím se už zřejmě nedá nic dělat. Hezcí lidé to mají v životě snazší, oni neloví, jsou toužebně loveni. Možná kdybych měl jiné rodiče, jiné DNA, jenomže to už bych zase nebyl já a kdo ví, jak by to bylo s tím prožíváním.

Hlavně musím vypadnout z tohohle brlohu, někam na vzduch. Narazil jsem si kulicha a přitáhl šálu, byla zima. Rozednívalo se a nad městem visela tíha. Nikde žádný pěšák, jen světlomety aut občas pročesávaly ulici na nábřeží. Venku už padal první sníh. Zamrzly i věže Tančícího domu uprostřed tanga a zatažené nebe slibovalo další peřinu. Byl jsem tu doma a pozoroval známý obraz, nad táhlými oblouky Jiráskova mostu se vznášela cibule vodárenské věže a pod ní funkcionalistická krabice Mánesu, možná už zase plná obrazů. Mělo by mě to uklidňovat, ale ve skutečnosti jsem cítil spíš zklamání. Chtěl jsem být totiž někde jinde, v nějakém barevném, veselejším světě, kde nevládne melancholie a sníh, ale kde je teplo a v ulicích jsou koberce rozkvetlých afrikánů, kde hlavně nejsem sám, jako to bylo v Mexiku.

Musím se zase vzpamatovat, udělat za vším tlustou čáru, hlavně se nelitovat. Vzpomínám, jak to bylo v tom vtipu, kašlu na lásku, příště až budu chtít poznat bolest, přivřu si raději prsty do dveří. Jak říká Bohdan, láska je slovo do pohádek, aby příběhy měly smysl. Jinak je to blud, za kterým se ženou osamělí lidé. Možná je to pravda, ale žádné citáty mně bohužel neulevují. Jsem pořád zklamaný a naštvaný a přeci ho miluji a je mi to líto. Cítím potřebu rozmazlovat, ale nemám koho. Jsem osamělý. A zrovna bych potřeboval jen tak obejmout a někoho cítit, jak se ke mně tulí. Tolik toužím po klukovském fluidu, až se mi zdá, že kdesi uvnitř, snad v srdci, cítím přímo fyzickou bolest.

Zastavil jsem se u zábradlí Jiráskova mostu a díval se na Vltavu, kterou zasáhla narkotizační střela mrazu. Napadlo mě, zda nebude snazší skočit do ní, než se znovu zamilovat. Na chvíli jsem zapochyboval nad smyslem svého pachtění, ale pak jsem znovu zatnul zuby a sevřel pěsti. Život je řada porážek na místě očekávaných vítězství, ale jednou budu štastný, i kdybych si to štěstí měl kurva nakreslit!

Chce to nemyslet a zahájit léčbu prací, opakoval jsem si a kroky mě automaticky nesly k budově naší kanceláře. Nikdo se mnou nesouhlasil, nikdo nebyl proti, jen dvě kulatá okna náplavky párkrát zamrkala jak oči gigantické sovy, jako by chtěla přitakat, že to, co se chystám učinit, je moudré rozhodnutí. Ale copak je člověk z moudrosti doopravdy šťastný?

Na schodech jsem potkal Nikolase. „Ahoj, máš se?“ usmál se z daleka.

„Ahoj Niky, mám se dobře a ty?“

„A jak bylo v Mexiku?“ vyzvídal dál bez odpovědi.

„Člověče, to byla jízda, to ti musím vyprávět!“ nasadil jsem masku keep smiling, jen jsem si nebyl jist, zda to moje „mám se dobře“ působilo dostatečně věrohodně a přesvědčivě, když to tak strašně blbě snáším.