Oděsa

Námořníkem jsem chtěl být od dětství. Přispěla k tomu i četba. Už jako druhák jsem přečetl Mořské povídky, autora už si nepamatuji a bylo to tak naléhavé a určující, že jsem od té doby na nic jiného nemyslel. Život uprostřed oceánu, nekonečné dny a bouřlivé noci, plavčík v hlídkovém koši vysoko nad plachtami, bouře, nebezpečí, namáhavá služba, nerozlučné přátelství a přístavy – všechny přístavy světa, kde život vře a tepe v zázračně divoké podobě.

Té knize jsem zcela propadl a zůstal věrným čtenářem dodnes. Z celé hory knih, které jsem slabikoval a potom hltal pod duchnou s baterkou v ruce, mě nejvíc vzrušovaly příběhy mořeplavců, námořníků, plavčíků a samozřejmě i pirátů. A protože jsem byl důsledný a odhodlaný, sen se mi splnil: přijali mě jako suchozemce do polské námořnické školy v Gdyni.

A hned po prvním ročníku na moře, oceán a nakonec na přehlídku školních plachetnic. Těšil jsem se, a protože DAR MLODZIEZY – polský trojstěžník, byl plně obsazen Poláky, nabídla škola nám cizincům a pár zbylým Polákům pobyt na jiných školních plachetnicích. Tajně jsem doufal, že se dostanu na nejstarší z nich – francouzskou BELEM, postavenou původně jako obchodní loď už v roce 1896. Ta je sice nejmenší (délka 51m, šířka pouze 8m, plocha plachtoví 1300m2), ale její historie a unikátní výbava mě okouzlovaly. Anebo italská AMERIGO VESPUCI, postavená v roce 1930 a v rozměrech téměř dvojnásobně velká, vyzdobená a pozlacená jako kulisa do italské opery. Anebo americký EAGLE, postavený v Německu v roce 1930 (původní název HORST WESSEL) a po druhé světové válce předaný jako součást válečných reparací do USA, zrovna tak jako GORCH FOCK, předaný do SSSR a přejmenovaný na TOVARYŠČ.

Historie těch nádherných lodí je zajímavá a naučil jsem se ji nazpaměť taky proto, že je všechny uvidím a taky hodně dalších od GLADAN ASTRID z Anglie až po SIMONA BOLÍVARA z Venezuely. A vůbec mně nevadilo, když to dopadlo všechno jinak a já se dostal na ruskou DRUŽBU, největší ze třístěžníků (109m délka, 14m šířka, plocha plachtoví 3015m2), postavenou v polském Gdaňsku v roce 1987.

Chtělo se mně zpívat a nadskakoval jsem radostí, když jsem spolu se třemi spolužáky stoupal po úzké lávce k naleštěné a bíle zářící plachetnici. Procházeli jsme špalírem nastoupených kadetů, kteří se na nás usmívali, zálibně mlaskali a špulili rty, vyplazovali jazyky a prohýbali se v bocích. Bolek za mnou jen tiše drmolil:

„No to se máme na co těšit, nevím, nevím, jak to vydržíme.“

„Klid, zvládnete to,“ povzbudil nás polský důstojník, který nás na palubu doprovázel.

Sotva jsme se zabydleli – nástup. Slavnostní uniformy, řeči, představování. Kapitán nás obešel, jeho pobočník, ulízaný blonďáček, za ním.

„Kadet Filip Filip, Česká republika.“

To vzbudilo kapitánovu pozornost. Znal Prahu, Karlovy Vary. Jako všichni Rusi. Rozchod. Jen my čtyři zůstali. Stáli jsme v pozoru, sami. Patřili jsme k nejmladším. No byli jsme bažanti, a tak nás ani nepřekvapilo, že začneme na nejspodnějším stupínku důležitosti.  

„Budete se střídat ve večerní službě v kapitánově kabině. Prvního si vybere pan kapitán sám.“

Dvakrát nás obešli, nakonec stáli přede mnou. Byl jsem nejmenší, zoufale jsem chtěl vyrůst a nesnášel jsem svou dětskou nevinnou tvář a když si mě začal kapitán prohlížet, začal jsem rudnout. To se mně stávalo často, hodně mě to trápilo a neuměl jsem to ovládnout.

„Pane kapitáne, on se červená!“ podivil se škodolibě ulízanec.

„Vidím, když jsem byl stejně starý, nemohl jsem se toho zbavit.“

A švihl pobočníka ukazovátkem (nebo to byl malinký bičík?) po ruce, která se ke mně natahovala.

„Filip, Filip, jmenuji tě na zítřejší večerní službu v kapitánské kabině!“

„Provedu, pane kapitáne!“

„Všechno zařiď a nezapomeň: ani se ho nedotkni!“ nařídil pobočníkovi. Ten jen předpisově zasalutoval a potměšile se uculoval.

Odpoledne už jsem stál v ordinaci, přivedl mě tam pobočník a doktorovi, holiči a zdravotní sestře v jedné osobě nařídil:

„Ostříhat, oholit, zákaz dotýkání, zítra bude u kapitána ve službě!“

Doktorovi jen zasvítily oči v tmavé hranaté tváři, rozpohyboval své velké rudé rty, které byly doposud pootevřené:

„Všechno dolů, kapitán žádá holé tělo, ostříhanou hlavu!“

Bílý plášť neměl dole zapnutý a při každém kroku se rozkývalo jeho přirození podobné kanónu, ze kterého vystřelili na Auroře revoluci. Vyrovnal lehátko, ostříhal plavou kštici, vousy hledal ale nenašel, opatrně vyholil podpaždí. Potřeby na holení odkládal bez ptaní do mého klína a když pro ně znovu šáhl – a bylo to zbytečně často – tak je prsty jaksi dlouho hledal.

„Obrať ho!“ nařídil pobočník.

„A co tady to?“ pohladil můj zlatý porost nad klátivě se zvedajícím přirozením.

„Potom!“

Na zádech, zadku a nohách nebylo nic, jen malý chlupatý flíček pod lopatkou. Pobočník náhle přistoupil a dvěma palci rozevřel můj zadek. Podvědomě jsem ho sevřel. Plesk, plesk rukou na obě půlky a sevření se uvolnilo. Doktor nelenil a jeho šmejdivé prsty hned zamířily dovnitř:

“Mám ho připravit a vyčistit?“

„Ano.“

Bidet byl hned v rohu, ještě před tím si dal doktor záležet na propláchnutí klystýrem.

„Hotovo, čistý jako lilie.“

„Na záda a dokončit.“

Namydlil mě a žiletkou kosil kudrnatou houštinku. Pobočník se držel mého ztopořeného ocasu a odkláněl ho, jak doktor potřeboval. Už byl, tak jako holič, nahý. Jeho štíhlé tělo sice doráželo na doktora, ale oči ze mne nespustil. Začali spolu, zaklesli se do sebe, pobočník sehnutý a opřený o moje tělo na lehátku, za ním temný, dorážející doktor.

„Nedotýkat, nedotýkat!“

Vyrážel ze sebe sténajícím hlasem a jeho bílé neopálené tělo se prohýbalo pod nárazy. Nevydržel to a jeho pravá ruka se mihla jako tryskáč nad mým bříškem, dopadla a sevřela. Rychlost kmitání byla šílená a nová, sám pracuji pomaleji. Nakonec zakmital i ústy a skoro utonul, protože tři dny pauzy naplnily nádrže až po okraj a gejzír žhavé lávy explodoval. Ale ti dva ještě hotovi nebyli a já rázně odmítl zapojit se do jejich zběsilého zápasu o rozkoš, ve kterém se kořist střídala s lovcem a lovec s kořistí. Mnohem později jsem znovu spatřil tvář doktora – smyslnou a nenasytnou – byla to tvář na obraze „Nemocný Bacchus.“  Už seděli a spolu plánovali: vstupní prohlídka pro všechny kadety z Polska. Po jenom a důkladně. A tak jsme jeho chtivýma rukama prošli všichni, někteří dokonce opakovaně. Nebylo úniku. Zdraví především! A cesta k němu? Podle doktora jednoduchá: opakované prohlídky!

Přesně v sedm večer jsem se hlásil u kapitána. Dlouhé kalhoty, opasek, bílá košile s nárameníky, tmavě modrá vázanka, pod košilí tenký bílý nátělník, pod kalhotami nic, holé tělo, holý ocásek, oholený podbříšek, podle příkazu pobočníka. Večeřeli, dělal jsem vlastně číšníka, ještě před tím důkladná instruktáž. Kapitán se vyptával, bavil se s pobočníkem po jeho pravici, ten upíjel červené víno. Nelíbilo se mně, jak se chová ke kapitánovi (byl hnusně dotěrný), ani ke mně (zesměšňoval mě). A já se červenal a to ho bavilo nejvíc.

„Jestlipak jsi řádně ustrojený? Musím to zkontrolovat.“

Postavil se ke mně tak blízko, že jsem cítil z jeho dechu štiplavý kouř a víno. Spočítal knoflíky na košili.

„A na kalhotách?“

Rozepnul pásek, kalhoty měly ještě nad puntem jeden knoflík. Zakryl svým tělem výhled na kapitána a najednou šmik, už ho měl v ruce.

„A to se podívejme. Jak se opovažuješ přijít ke kapitánovi s chybějícím knoflíkem?“

Kalhoty spadly na zem, košile jen způli zakrývala můj pyj.

„Bez knoflíku, a co to vidím, bez spodního prádla. To už volá po potrestání!“

Obcházel mě dokola a kapitánovým ukazovátkem nadzvedával košili.

„Co to má znamenat?“

Dotýkal se mého sevřeného zadku, boků, nadzvedával ocas. Prostrčil ukazovátko zezadu rozkrokem a několikrát ho nadzvedl, trčelo jako výsměch vedle mého ochablého přirození. Tentokrát rukou zvedl vzadu košili a švihl a ještě a ještě. Zbledl jsem. Ne bolestí, ale vztekem a bezmocí.

„Dost! Nech ho být,“ konečně zakročil kapitán.

„Obleč se, málčiška.“

Na zemi ležel knoflík a kousky uřízlých nití.

Bavili se jen spolu, otevřel jsem druhou láhev a dolil. Pobočník se zvedl, vzal skoro plnou sklenici s vínem a přišel za mnou.

„Filip, dej si s námi. Na usmířenou. Uvidíš, budeme kamarádi, druzja.“

Přiložil sklenici k mým rtům, jenže se neotevřely. Nemohl jsem.

„Ale, ale, ty odmítáš? Musíš se s námi napít, to se neodmítá!“ Potácel se.

„Ano, děkuji pane.“

Ústa povolila, ovšem pobočník náhle zvedl sklenici tak, že víno teklo kolem mých rtů dolů, na košili i na kalhoty. Vyžíval se v mé bezmoci. Stál jsem v pozoru a napjatě čekal. Kapitán se zvedl a přistoupil ke mně.

„Filip, málčiška, to nět charašo. Nedobře začínáš. To nebudeme kamarádi. A já bych to chtěl.“

Cítil jsem, jak se mně lepí košile na tělo, a pár doušků, které jsem rychle polkl stačilo k tomu, abych se rozplakal.

„Promiňte, prosím, pane kapitáne.“

„Charašó, už na to zapomeň, naučíš se poslouchat. Odchod, hned to vyper a převleč se. Pobočník pro tebe přijde.“

Na ubytovně nás bylo osm. Z toho dva z Polska. Byli tam všichni, když jsem vešel, ještě jsem trochu posmrkával. Nikdo se mně nesmál, nikdo nevtipkoval. Pomohli mně.

„Co se stalo? Ta kurva, tak to nenecháme, to si odskáče!“

Za hodinu klátivě vstoupil, oči přimhouřené, hlas jenom trochu nejistý:

„Kadet Filip Filip nás…“

Nedořekl. Roubík mu zacpal ústa, rázem měl zavázané oči. Ve chvíli ho čtvero rukou svléklo do naha, černá tanga jednoduše roztrhli. Stůl byl připraven. Scéna jak z pekla: stísněný prostor, zlatošedé šero, změť nahých těl, do ticha je slyšet jen hlasité dýchání, vzdechy, zadržený výkřik. Tělo napnuté jak ve středověké mučírně se zmítá. Bolest? Rozkoš? Sem tam ostrý zvuk facky nebo plesknutí. Roubík už nemá, do úst mu narvali ruský chuj. Rukou mu cloumají hlavou, vyžadují pohyb. Vzadu už se vystřídali tři. Obrací ho jako loutku, teď je na zádech, před tím na kolenou. Tělo se chvěje, pánev se pohybuje, ruce roztírají sperma, které na kůži rychle zasychá. Nikdo si nevšímá jeho ocasu ani dvou kadetů, kteří v koutku drkotají zubama. V momentě je osušen, oblečen a upraven. Už vystřízlivěl. Nedívá se na nikoho, oči upřené ke dveřím, zoufale se snaží stát rovně. Všichni se podívali na mě. A už jsem se zařadil před něho:

„Kadet Filip se hlásí do služby, pane pobočníku.“

Otočil se, jako by se nic nestalo, ale bylo zřetelně vidět, že první kroky jsou bolestné a těžké.

„Mohu vám pomoct, pane pobočníku?“

Chvíli váhal, zastavil se a překvapil po rusky: „Můžeš a nemůžeš, osud nezměníš!“

Rukou mě objal okolo ramen, opíral se. Před kapitánskou kabinou už šel zpříma, byl to zase on. Bohužel.

Tentokrát ve vycházkové letní uniformě, krátké kalhoty, námořnický límec, připadal jsem si jako kluk, když jsem podobný obleček nosil do roztrhání v první třídě.

„Jsi jako reklama na verbování kadetů.“

Kapitán smutně kouřil dýmku, vína moc neupil. Stůl byl prázdný, pobočník nezúčastněně poposedával, chvílemi sevřel rty.

„Copak je s tebou, zdrželi jste se.“

„Promiň, kapitáne, Filip to nemohl vyprat“ On mu tykal!

Na stěnách obrazy lodí, klasické mariny, fotografie tváří. Mezi nimi jedna, které jsem se vylekal, byl to chlapec, který vypadal hodně podobně jako já. Kabina kapitána se mně moc líbila. Tak jsem si ji vždycky představoval.

„Tak jak tě připravili? Oholili, ostříhali, těla se nedotkli?“

Pobočník sotva znatelně zakroutil hlavou a ukazovákem na ústech naznačil, abych mlčel.

„Ne, pane kapitáne.“

„Co ty na to pobočníku?“

„Tak, tak, mluví pravdu.“

„No tak se ukaž,“ pookřál kapitán a ukázal na stůl.

„Promiňte, pane, ale nerozumím.“

„Pobočníku, předveď, co mám na mysli, v tom jsi mistr!“

„Musím se osprchovat.“

Zůstali jsme na chvíli sami, zůstal jsem stát, za stolem kapitán, smutný a nehybný.

„Napij se, na dnešní večer!“

Moc vína jsem v životě nevypil, a tak jsem si ho lokl jako vody. Zakuckal jsem se. Vstal, trochu mě bouchl do zad, jak se to dělává, a pohladil po hlavě. Ruku nechal na krku. Byla krabatá jako kůra starého stromu.

„Tak už pojď, ať si tě prohlédnu, jak tě připravili.“

Rozepnul knoflíky a přetáhl košili přes hlavu. Sjel prsty k přezce kalhot. Nebránil jsem se.

„Sundej si je sám. Neboj se broskvičko, neublížím ti.“

Sílu měl velikou, zvedl mě nahého jako pírko, jak nemluvně mě položil na veliký stůl. Zavřel jsem oči. Další doušek vína stačil k tomu, že se mně zatočila hlava. Doposud jsem opilost nezažil a překvapil mě ten pocit vznášení bez kontroly. Moc příjemné to nebylo. Nebo to bylo tím, jak se mne dotýkal? Sukovitýma rukama a jazykem nacházel citlivá místa. Jazyk! Kmitající, drsný na bradavkách, vibrující, střídavě pevný nebo měkkýšovitě přilnavý. Žádnou velkou rozkoš jsem necítil, tělo jsem v odmítavé křeči měl ztuhlé a nervy napjaté. Nic podobného jsem zatím nezažil, na koleji jsme sice často a někdy i společně onanovali, ale nebyl v tom ani náznak nějakého citu nebo náklonnosti. Bývalo to rychlé a omezilo se to skutečně jen na to honění, sice bez zábran, ale byl to pouze mechanizmus tření – činnost určitě radostná a žádoucí, ale bez nástavby.

S kapitánem to bylo jinak: něžně laskal moje tělo, nacházel snadno místa rozkoše, protože jsem byl nedotýkaný a neopotřebovaný, všechny nervy živé.

„Uvolni se, nic se ti nestane, vnímej moje dotyky, na nic jiného nemysli, prožívej to, oddávej se tomu, stejně ti nic jiného nezbyde, jsi v mé moci a já chci jenom tvoji rozkoš… Musíš si zvykat, to je život námořníka, to poznají všichni plavčíci, všude je to stejné, uvolni se Filípku, no tak… a neboj se, před ostatními tě ochráním, nikdo ti nesmí ubližovat.“

Chlácholil mě a hýčkal. Nespěchal a za nedlouho, aniž jsem chtěl, položil jsem mimoděk ruce na jeho hlavu, která se blížila do mého rozkroku. Dotyky jeho vousů na vnitřní straně mých hladkých a holých stehen na mne působily skoro stejně jako střídání ledové a horké vody – to už moje dlaně svíraly jeho hlavu a byl to výraz odevzdání a souhlasu.

Kapitán se svlékal zvolna a mechanicky skládal košili i kalhoty tak, jak se to kdysi naučil už jako chlapec v námořní škole. Pobočník se vrátil, čekal a zkoumavě mne pozoroval s rukama zkříženýma na prsou. Jeho tělo se hladce a bílorůžově lesklo, ústa měl pootevřená, velké a smyslné rty vlhké, jazyk bylo za zuby vidět.

„Tak vy jste se ho ani nedotkli?“ zeptal se kapitán, už nahý, a přistoupil úplně těsně k pobočníkovi a položil mu pravou dlaň na zátylek a prsty sevřel okolo krku. Ten se na mě bleskově podíval a jeho ostrý pohled mluvil za všechno: podezříval mě, že jsem to vyslepičil.

„Filipa nech na pokoji, neřekl nic. Ale vím všechno. Tys mě lhal a budeš potrestaný.“

„Ale Filip taky!“ hned vykřikl pobočník.

Plaskly dvě facky, spíš symbolicky, moc to asi nebolelo a pobočník se vzdorně zasmál.

„Filip tě bude trestat! Naučím ho to.“

Kapitánovi se napnuly svaly na ruce, když stáhl pobočníkovu hlavu až ke stolu. Rukou, otevřenou dlaní tleskl a potom jemně pohladil jeho vyšpulený zadek. Tělo se prohnulo.

Kapitán si sedl na stůl, roztáhl nohy a vtáhl mezi ně pobočníkovu hlavu. Ten se rozkýval do pomalého pohybu.

„No tak, Filipe, dej se do toho. A nešetři ho! Zaslouží si, přidej. A teď ho pohlaď! Ne pravidelně! Ať je vždycky překvapený!“

Nechtěl jsem ho moc mlátit, taky mě za chvilku pálila dlaň, ale kapitán nepřipustil úlevu, zvlášť když donutil kmitající hlavu ke změně rytmu. Pobočník se zřetelně snažil, zajížděl až ke kořeni a to nemohlo být jednoduché. Až se to stalo: přitlačil jsem a fascinovaně mlátil v rytmu jeho hlavy, kapitán zavřel oči, tělo se mu chvělo a pobočník hlasitě polykal.

Sotva se vzpamatoval zasyčel na mě:

„To máš u mě schovaný!“

Leželi jsme s kapitánem vedle sebe, už klidní, já ovšem pořád neukojený.

„Otevři oči Filipe a hledej!“

Jeho tělo skrývalo někde malou vytetovanou kotvu. Začal jsem od hlavy, lezl jsem po něm jako po mrskajícícm se ještěrovi, prsty se prodíral houštinami. Našel a rozevřel soutěsku, prozkoumal dlouhé a kupodivu lechtivé větve, které se pohybovaly jako ve větru. Už zbyl jen točitý pahýl, jaký jsem do té doby ani potom neviděl. Ale ani pečlivá a zvědavá pozornost nevedla k cíli, tahal a stahoval jsem marně. Výsledkem byla jenom bílá kapka na vrcholku, kterou okamžitě slízl pobočník, který jen tiše pozoroval a ničeho se nezúčastnil. Seděl jsem na hrudníku, ostré chlupy mně lechtaly na stehnech a podrobně znovu zkoumal příčnou ďábelskou jizvu mezi prsními bradavkami. Tam, na jejím konci, byla: tmavě modrá nebo spíš černá kotva a datum staré tak jako já.

„Tady je!“ Klečel jsem nad ním s rukama opřenýma vedle jeho hlavy a tehdy začal. Potřeboval obě ruce a jeho klouby zavířily jako mlýn. Padl jsem do houštin a zapomněl na svůj odpor k chlupáčům a medvědům.

Druhý den jsem sloužil znovu, ale poprosil jsem kapitána, abych se mohl s ostatními kamarády střídat, býval jsem u něho nejméně každou sobotu a neděli, někdy i odpoledne kdykoliv.

Zašel jsem za felčarem:

„Vytetuj mně malou kotvu a datum!“

Samozřejmě jsem zvolil den své první služby v kapitánské kabině. Ani se neptejte, co ten ďábel za to chtěl. A za týden kapitán hledal a hledal, jako by na mě padla chlupatá živá deka, každá buňka ožila. Začal samozřejmě uprostřed a hledal tam neúprosně jednou, podruhé i potřetí. Ještě nikdy jsem nestříkal třikrát za sebou.

Došlo na příběhy, vyprávěl pomalu, některé zřejmě poprvé rval ze své třinácté zapovězené komnaty: příběh jizvy a tragedie s ní spojené, tolik šťastný a náhle smutný příběh chlapce na fotografii – jeho jediného syna, příběh jeho nelehkého života a nakonec ten náš současný příběh, který ho (a mě taky) vždycky rozněžnil, protože ubíhal tak rychle, a který nám oběma přinesl tolik radosti a šťastných chvil. Oba jsme si zachovávali odstup, já jsem mu vykal a on mě nijak nezvýhodňoval před ostatními.

„Moc jsi mně pomohl, teprve teď jsem vyrovnaný. Dopřej mně tu iluzi, že budu s tebou žít dál. Už jsem se rozhodl, jsi můj poslední, zůstaneš se mnou, i když budeš na druhém konci světa…“

Za svůj ještě krátký život jsem už slyšel (poslouchám je moc rád) hodně námořnických příběhů. Ten můj mezi nimi není určitě nijak výjimečný, ale vracím se k němu často. Pomáhá mně taky proto, že mě naučil žít bez předstírání a přetvářky, a taky proto, že Kapitán je pořád tou autoritou, které se v duchu ptám, když se rozhoduji. A radí mně moc dobře. Pochopitelně.

Radí mně s láskou.