Live or Die

Věnováno všem, kdo se každý den rozhodují pro tu první možnost :-)

„Nechce se mi,“ vzdychl Jonáš asi popáté. „Prostě se mi nechce.“ Pošesté. Uhnul pohledem z Kubovy tváře a zadíval se do dálky, jestli náhodou konečně neuvidí přijíždějící tramvaj.

„To říkáš pořád,“ zahleděl se na něj Kuba ustaraně.

„Tak asi proto, že to pořád platí,“ trhnul Jonáš rameny.

Kuba přemýšlivě přimhouřil oči. „Nemůže se ti pořád jenom nechtít. Za tím musí být něco jinýho. Jenomže když mi nikdy neřekneš co, nemám ti jak pomoct,“ rozhodil bezradně rukama.

Jonáš měl co dělat, aby nepřevrátil oči v sloup. Hlavně mi nezkoušej nějak pomáhat! Nepotřebuju dalšího mozkoškraba, kterej by mi zkoušel pomáhat. Ani nepotřebuju další starostlivý kecy, jakýma mě zásobují rodiče. A už vůbec nepotřebuju ty soucitný pohledy, kterýma mě častovali lidi z mý bývalý třídy. To jsem se nemusel nikam stěhovat.

Nakonec si jenom odfrkl a nenápadně nad sebou zavrtěl hlavou. Dobře totiž věděl, že soucitné pohledy lidí ze třídy rozhodně nebyly ten důvod, proč se s rodinou přestěhoval z městečka ve středních Čechách rovnou do obrovské, anonymní Prahy, proč v polovině třeťáku změnil školu, proč se dobrovolně vzdal všech svých kámošů… a proč neměl žádnou chuť hledat si nové. Kuba byl jediná výjimka. Kuba a jeho holka Katka.

„Nemám co ti říkat,“ pronesl Jonáš pevně a znovu se ke Kubovi natočil. „Prostě jenom nesnáším společenský události. Akce, kde je moc lidí a moc hluku. To je to vážně tak nepochopitelný?“ Ber to tak, že mám permanentní omluvenku ze všech hromadnejch akcí až do konce svýho života. Taky bys takovou omluvenku měl, kdyby se ti na jednom takovým místě stalo to, co mně. Kdybys byl jako já. Ale to bych se tu teď s tebou nebavil.

Teď bylo na Kubovi, aby si povzdychl. „Není to nepochopitelný, spíš je to… nezvyklý,“ pousmál se. Ať se totiž snažil sebevíc, vážně si nedokázal vybavit, že by se někdy někdo jiný z jeho okolí tak zarytě stranil společnosti. „Achjo. Katka bude děsně zklamaná,“ zkusil to zahrát na jinou notu. „Těšila se, že tě tam seznámí s nějakýma holkama, jde tam prý celá ta jejich parta,“ významně na Jonáše zamrkal. Kdyby jenom těšila… Je z tý představy přímo nadšená! Že dá Jonáše dohromady s některou ze svejch kamarádek. Je totiž přesvědčená, že za těma jeho smutnýma očima a překotným stěhováním je zlomený srdce. A že Jonáše vyléčí tím, že mu jako na zlatým podnose naservíruje někoho, do koho se zase zamiluje… Podle mě v tom bude něco trochu… no, temnějšího, kvůli rozchodu, jakkoliv bolavýmu, za sebou nepálíte všechny mosty, ale tak nevymlouvám jí to. Protože ať už se Jonášovi přihodilo cokoliv, tak souhlasím s tím, že kdyby si někoho našel, prospělo by mu to…

„Pozdravuj ji,“ vybral si Jonáš z Kubových řečí jenom to málo, na co mělo cenu nějak reagovat. A pak mu ten mírný úsměv oplatil. Neboť koutkem oka zahlédl, jak se ze zatáčky vyloupla tramvaj. „Užijte si to,“ dodal ještě, protože měl takhle těsně před rozloučením najednou chuť projevit aspoň trochu společenskosti. Té, která byla dřív přirozenou součástí jeho povahy. Než jsem si o lidech… a o společnosti jako takový trošku, opravdu jenom trošičku poupravil mínění, pcha…

Úsměv mu na rtech začal hořknout a měnit se v úšklebek, a tak se rychle vzpamatoval, silou vůle koutky úst ještě trochu nadzdvihl a zároveň zvedl ruku, aby dal mávnutím najevo, že tenhle rozhovor je u konce. „Už mi to jede, tak čus…“

„Čau, měj se,“ mávnul paží i Kuba. „A kdyby sis to rozmyslel, tak…“

„Jasný, zavolám,“ doplnil Jonáš tu průpovídku, ale to už očima lustroval přes okna vnitřek před ním brzdícího vozu a hledal si místo k sednutí. Čekala ho cesta téměř až na konečnou a na stání nějak neměl sílu. Poslední dobou totiž nemám sílu skoro na nic.

V tramvaji si pro sebe zabral vyhlédnuté místo a rovnou se zatvrzele zahleděl z okna, aby zabránil té možnosti, že si všimne někoho, kdo jím uloupenou sedačku bude potřebovat víc než on. Sotva se tramvaj s typickým zazvoněním rozjela, nechal svůj zrak, ať bezmyšlenkovitě klouže po ulicích ubíhajících za oknem. Po lidech, autech, domech, obchodech… plakátech…

Live or die.

Jonáš sebou trhl, když ho to heslo uhodilo do očí. Zmateně zamžikal a ohlédl se, aby tu reklamu zahlédl ještě jednou, dřív než od ní ujede příliš daleko… Live – or die. Pravděpodobně název koncertního turné nějaké kapely, nebo možná divadelního představení? Výstavy? Nestihl si to přečíst celé, ale bylo mu to stejně jedno. Šlo mu o to upozornění jako takové. O ten vzkaz. Žij – nebo zemři. Nějak podivně to v něm zarezonovalo.

Ze zbytku cesty už nic nevnímal. Žij – nebo teda zemři. No tak to pěkně děkuju za takovýhle rady. Ty si můžete strčit někam, protože víte co? Poslední dobou se kloním spíš k tomu druhýmu. K tý druhý možnosti. Život je na hovno, je na hovno už pěkně dlouho a nemění se to. Jenom si každej den znovu a znovu uvědomím, jak moc na hovno to je. Z domu ze školy, ze školy domů, do postele. Z postele do školy, ze školy domů… A takhle pořád dokola. Nic mezi tím. A já už vlastně ani nevím, co by mezi tím mělo být. Co bych měl chtít, aby tam bylo. Dřív to bylo jiný. Dřív to bylo celý jenom o tom mezi tím. Ale už z toho nic nezbylo. Zůstala jenom skořápka, takovej život jenom pro život. Takže: žij tohle už napořád – nebo zemři? Jestli ta otázka vážně stojí takhle, tak to druhý.

Ty temné, nezaplašitelné úvahy mu okupovaly hlavu celou dobu, co se ploužil domů. A potom samozřejmě taky. V bytě, který svým způsobem ještě pořád trochu voněl novotou, totiž nebyl nikdo, kdo by mu je pomohl rozptýlit. Rodiče se měli vrátit až za několik hodin, dojížděli totiž za prací do města, ze kterého se ani ne před půl rokem všichni odstěhovali. Kvůli mně. A oni nedobrovolně. Teda jako byl to samozřejmě jejich nápad, ale… ani vteřinu jsem jim to nevymlouval. Byla to v tý chvíli jediná cesta. Jediná cesta, kterou jsem si sám pro sebe uměl představit. Jediná cesta, na jejímž konci svítilo optimisticky zeleně to slovo „live“. Dnes už si ale nejsem tak jistej, že to byla SPRÁVNÁ cesta. Protože to vypadá, že jsem tu druhou možnost, tu červenou stopku na semaforu života, prostě jenom o půl roku oddálil. A naši s tím vším zbytečně měli tolik práce a zařizování…

Doma se šoural od ničeho k ničemu. Od ledničky ke kupičce máminých časopisů, od posedávání v křesle před televizí k polehávání na pohovce, od rozkoukaných seriálů k poslechu tátova oblíbeného hudebního kanálu.

Hudba se mu nesla kolem uší, oči měl zavřené, skoro podřimoval…, když ho něco probralo. S trhnutím se posadil… a zaposlouchal se. Do textu právě zpívané písničky. Live or die. We could live or die.

Ušklíbl se a zvědavě se zahleděl na obrazovku. Tohle je divný. Podruhý během pár hodin stejnej vzkaz… I když úplně stejný nebyl. Zpěvačka, tátova favoritka mimochodem, se s jakýmsi skoro až vzrušeným potěšením často šeptavě vracela k tomu druhému slovu. Bodejť by ne, když se jí rýmuje se zbytkem textu, že. Sky, desire, die. Jenomže, Jonáš se natáhl po dálkovém ovládání a televizi vypnul, zrovna tebe poslouchat nebudu, ty náno. Ty víš o skutečným životě kulový. Culit se do kamery, zvesela si odzpívat tříminutovej song o smrti, shrábnout za to miliony a pak se nechat bodyguardama doprovodit domů, to zvládne každej ňouma. Ale víš co? Jít ven, do skutečnýho světa, a tam, bez osobní ochranky, čelit tomu skutečnýmu životu, to je výzva!

Ne, neměl tu zpěvačku rád. Neměl ji rád ještě dřív, než o ní jeho táta začal tak básnit, ale od té doby ho její hlas vyloženě dráždil… Takže kdyby od ní teď slyšel píseň kupříkladu o tom, jak je skvělé nalít si vrchovatou sklenici pomerančového džusu, pravděpodobně by se zvedl, vytáhl z ledničky všechny krabice s džusem a jejich obsah vylil do dřezu. Naštěstí pro něj ale zpěvačka zrovna zpívala o smrti. A tak se rozhodl demonstrovat jí, jak se – aspoň pro tuhle chvíli – žije.

„Kubo?“ spustil, jakmile mu Kuba zvedl telefon. „Kdy a kde teda máte dneska sraz? Já se k vám nakonec přece jenom přidám…“

Kuba se na druhé straně města celý rozzářil. Vůbec nedoufal, že by Jonáš fakt zavolal. Za ten necelý půlrok, co se znali, ho někam lanařil už tolikrát! Už tolikrát jejich rozhovor ukončil tou větou: „Kdyby sis to rozmyslel, tak zavolej.“ Ještě nikdy nezavolal. Nikdy, kvůli ničemu. Občas mi poslal zprávu, ale vždycky jenom s dotazem kvůli škole. Nepřístupnej, tajemnej jako hrad v Karpatech, uzavřenej. Až do dneška. Týjo, doufám, že ten koncert teda bude stát za to! S nadšeným úsměvem nadiktoval Jonášovi všechno, co chtěl vědět, a sotva hovor ukončili, honem tu novinku volal Katce.

Jonáš zatím posedával na své posteli a zpracovával, co právě udělal. Do háje. Vážně se mi tam chce? No, moc ne, ale… Tak že jo, někde se začít musí… Katka mě tam seznámí s nějakýma holkama. To bude fajn. Minimálně proto, že to bude bezpečný.

Proto se taky dal v nové třídě do kupy právě s Kubou. Ze všech spolužáků jenom s ním. Protože Katka kolem něj byla od samýho začátku omotaná jako liána – takže bylo jasný, že od něj mi nic nehrozí. Nenapadne ho, najednou, jako mýho bývalýho nejlepšího kámoše, že se do mě zamiluje. A že mě po mým odmítnutí začne pronásledovat. Stalking jak vystřiženej z policejní příručky o stalkingu. Ne. U Kuby mi nehrozí, že mě na nějaký lidma přeplněný akci, kde jsou všichni navzájem anonymní, nikdo si pořádně ničeho nevšímá a skrz všechen ten hluk není nic slyšet, zkusí znásilnit. A že se mu to, s pomocí nějakýho úplně cizího kluka, kterýho si k tomu přizve, povede…

Trhnul hlavou, aby ty vzpomínky zaplašil, a s odhodlaným výrazem ve tváři se přesunul ke skříni, aby si vybral něco vhodného na sebe.

***

„Dámy a pánové, přivítejme potleskem další kapelu!“ zahulákal sympatický klučina do mikrofonu, načež přes tu vlnu jásotu a ovací úplně zaniklo, jak se ta kapela jmenuje. Ale Jonášovi to bylo stejně jedno. Tu skupinu neznal. Neznal ani toho předchozího zpěváka. Neznal skoro nikoho z domácí hudební scény. A jak to tu dneska tak poslouchám, tak asi o nic nepřicházím…

Ze slušnosti taky párkrát tleskl dlaněmi o sebe, pak se otočil ke Kubovi a hlasitě pronesl: „Hele, asi si zajdu dát něco na pití, jo?“

„Cože?“ zakřičel Kuba a jak on, tak i Katka, která do něj byla pevně zavěšená, se sklonili, aby mu lépe rozuměli.

„Říkám, že si jdu dát něco na pití!“ zařval Jonáš v odpověď a rukama naznačil, jak drží v ruce kelímek a pije z něj.

„Jo, jasně… Jdeme taky?“ otočil se Kuba ke Katce, ale dřív, než stihla odpovědět, Jonáš Kubu poplácal po paži, aby znovu získal jeho pozornost, a zavrtěl na něj hlavou.

„To je dobrý, jdu sám! Za chvilku se vrátím! A kdyby něco, napíšeme si!“

Kuba jenom kývl, nebo aspoň tedy Jonáš žádnou jeho slovní reakci neslyšel. Hned se začal prodírat davem pryč, ven z toho kotle plného lidí a hluku. Teprve když se dostal na volné prostranství, na chvilku se zastavil, zhluboka se nadechl a rozhlédl se kolem dokola. Týjo, jsme venku, na vzduchu, ale přitom mám dojem, že tu žádnej čerstvej vzduch není. Je možný, že i na akci pod širým nebem se dá vydýchat všechen kyslík? Je to těma lidma natěsnanýma na sebe, nebo je to tím, že se zaboha nedokážu uvolnit…?

S povzdychnutím zamířil k jednomu z mnoha stánků s občerstvením. Teď, když na pódiu začala hrát jedna z hlavních hvězd večera, nebyly u stánků tak šílené fronty, i tak se kolem nich ale pořád těsnalo dost lidí. Dost, ale zase ne tolik na to, aby mě to odradilo od mý touhy po vychlazeným pití. A tak si odevzdaně stoupl na konec řady, pak si nechal načepovat točenou Kofolu a stoupl si s ní opodál k jednomu sice umaštěnému a politému, ale sympaticky opuštěnému stolku.

Dovolil si na chvilku úplně vypnout. Bezmyšlenkovitě ucucával studený nápoj, rozhlížel se kolem, aniž by vlastně vnímal, co vidí, ostatně v tom šeru, které se pomalu, ale jistě s postupujícím večerem do areálu vkrádalo, toho ani bůhvíjak moc vidět nebylo, do uší se mu nenásilně tlačila hudba z pódia doprovázená nadšeným jekotem fanoušků…

„Bacha! Vosa!“ narušil najednou to příjemné odpočívání cizí hlas. Než se Jonáš vzpamatoval, něčí dlaň svírala jeho zápěstí, a sice jemně, přesto nekompromisně odtahovala jeho ruku s kelímkem od jeho tváře.

„Co…?“ hlesl Jonáš a zmateně se zadíval do pronikavých, usmívajících se očí, které jako by se vznášely v prostoru jenom kousíček od těch jeho. Bože, ten má ale oči! Takový… inteligentní. Klidnej pohled. Pátravej, ale uklidňující. Tak jinej od toho, jakým se na mě díval… dívali… ehm… Ne. Od něj mi nic nehrozí… že ne…?

„Máš v tom pití vosu,“ zopakoval ten kluk, a aniž by přestal Jonáše propalovat pohledem, kývl hlavou ke kelímku.

„Ah… aha… Díky,“ vzpamatovával se Jonáš pomalu.

Kluk ještě chvilku počkal, jako by se chtěl ujistit, že Jonáš vzal plně na vědomí to, co mu říká, a teprve pak pustil jeho zápěstí.

Ačkoliv si Jonáš ještě o minutku dřív svlažoval hrdlo chlazenou Kofolou, teď mu během vteřiny vyschlo v krku. Z toho všeho. Z toho, že málem spolkl vosu. Z toho, že ten o hlavu vyšší a odhadem tak o pět let starší kluk se na něj tak zaujatě dívá. A z toho, že… Jako jo, má krásný oči, ale sakra, sere se mi do mý osobní zóny! Celý se z toho vnitřně naježil a automaticky o krůček poodstoupil.

„V pohodě…?“ naklonil ten zachránce hlavu na stranu a zkoumavě si Jonáše přeměřil. Přišlo mu, že se toho nestalo zase tolik, aby se tvářil tak zmateně, vyjeveně… a vyplašeně…

„Jo, jasně, já jenom… Dík,“ zopakoval Jonáš a užuž si znovu sunul ke rtům to pití, načež mu došlo, že po vnitřní straně kelímku ještě pořád leze ta vosa. Postavil ho tedy na stolek… a rozhozeně si založil ruce na hrudníku. Už šíleně dlouho se nebavil s nikým neznámým. Vlastně se moc nebavil ani s nikým známým… Přišlo mu, že už to ani neumí. A že už to hlavně ani umět nechce.

„Ehm, já jsem Pavel mimochodem,“ zkusil Pavel tu Jonášovu obrannou bariéru prolomit tím, že se představí. Třeba když tu nebudeme postávat jako dva anonymní cizinci, nebude ze mě to pískle na druhý straně stolku tak nervózní…

„Hm,“ vzal to Jonáš na vědomí pokývnutím, ale své jméno do placu házet nehodlal. Svoje soukromí si pořád ostražitě hlídal.

Pavel nad tím jenom nepatrně pozdvihl obočí, ale nijak to nekomentoval a zkusil to ještě jednou, naposledy: „Ty jsi tady s Monikou a jejíma kámoškama, že? Zahlídl jsem vás, když jste přicházeli…“

„Hmm,“ protáhl Jonáš neurčitě, tentokrát ale z jiného důvodu – ne že by nechtěl prozradit, s kým sem přišel, ale nemohl si prostě zaboha vybavit, jestli mezi všema těma holkama, které mu Katka představovala, byla i nějaká Monika.

„Tak nic, nebudu rušit.“ Pavel se na Jonáše naposledy usmál a pak odkráčel k vedlejšímu stolku ke své partě přátel. Poznal, že druhá strana nemá zájem se bavit, a respektoval to.

Jonáš ho ještě chvilku poočku pozoroval, než se ujistil, že už si ho Pavel víc nevšímá, a s úlevným vydechnutím zaměřil svou pozornost na tu vosu. Přemýšlel, jak ji z toho kelímku dostat, a zrovna když si šahal do kapsy pro peněženku s tím, že si prostě půjde koupit jiné pití, obestoupili ho čtyři hluční, rozesmátí… no, podle oblečení to mohli být motorkáři. Nebo nějací rockeři.

Samozřejmě, že neobestoupili přímo Jonáše. Prostě si stoupli k jeho stolku a odložili si tam svoje kelímky s pivem, jenže vzhledem k tomu, jak byl ten stolek maličký, Jonáš si připadal jako zahnaný do kouta.

„Máš tu místo, že jo, mladej?“ spíš zkonstatoval, než se zeptal jeden z nich, a sjel Jonáše pátravým pohledem od hlavy k patě. Mlsným pohledem. Jonášovi se v hlavě rozblikala varovná kontrolka. Takhle nějak se dívali tenkrát taky, než… když…

Jonáše ta vzpomínka přikovala na místo. Nedokázal se ani pohnout, nedokázal odpovědět… Nedokázal málem ani dýchat, ale jeho tělo tohle naštěstí obstarávalo za něj.

„Hele,“ všiml si toho Jonášova zamrznutí další z nich a hlasitě se rozchechtal, „von je z tebe úplně hotovej!“

„Nebo jsi ho, ty vole, zabil pohledem,“ bavil se ten třetí.

„Já?“ divil se ten první hlasem o spoustu decibelů hlučnějším, než by se vzhledem k tomu, jak blízko od sebe stáli, hodilo. „Já nejsem žádnej podělanej Voldemort!“

Všichni čtyři vybuchli smíchy, což Jonáše z té jeho podivné strnulosti probralo. Užuž se sbíral, že využije toho, že si ho zrovna nikdo moc nevšímá, a vyklidí pole, když najednou se ten, co k němu stál nejblíž, naklonil a dobrácky mu položil ruku na záda: „Mladej, kampak? Se nemusíš hned dekovat, ne? My jenom dopijeme a hned zase půjdeme… Jako jeskyňky, chápeš…“

Jonáš nechápal nic. Ani nemohl, protože vládu nad jeho tělem a chováním převzal strach… strach a instinkty.

„Nešahej na mě!“ vykřikl tak nahlas, jak mu to jeho úzkostí ochrnuté hlasivky dovolily, a rozběhl se pryč.

„Ty vole, se neposer! Seš ňáká háklivka, ne?“ volali za ním, ale bylo mu to jedno, bylo mu to všechno jedno. Utíkal, aniž by věděl kam, chtěl být ale co nejdál od nich, od všech, od všech. Chtěl být co nejdál od všech.

Doběhl do tmavé, v podstatě opuštěné části areálu, k řece, a teprve na jejím břehu se zastavil. Předklonil se a zadýchaně se zapřel dlaněmi o kolena, zatímco se z pohledu na tmavou vodní hladinu snažil načerpat klid… a sílu.

„Sakra, seš v pořádku?“ rozčísl to ticho něčí hlas. Pavlův hlas. Jonáš cítil, jak se mu ježí chlupy v zátylku. Do háje. Z pánve rovnou do ohně.

„Co… co tady děláš…?“ otočil se pomaličku čelem k němu. Schválně se pohyboval co nejpomaleji, protože měl strach, že by nějakým prudším pohybem mohl Pavla vyprokovat k… No k čemukoliv, co se mu honí hlavou. Když mu stálo za to mě sem pronásledovat…

„Jsem jenom zvědavej, jestli se náhodou nehodláš koupat,“ odpověděl mu Pavel a přísně si založil ruce na hrudníku.

„Cože??!!!“ trhnul sebou Jonáš. No ty vole, z pánve rovnou do ohně a z ohně přímo do pekla!!! Vytřeštil na Pavla oči, a zatímco se snažil nenápadně o krůček couvnout, rozhlížel se kolem dokola, jestli tu není někdo, na koho by mohl zavolat o pomoc. Hm, nebo někdo, kdo pomůže naopak JEMU, že… Do hajzlu…

Ale než ho panika stihla úplně ovládnout, Pavel, který si všiml Jonášovy nervozity, začal couvat taky. A na rozdíl od Jonáše se pohyboval co nejvíc nápadně, aby dal tomu vyděšenému klukovi jasně najevo, že mu nechce nic udělat. „Tak jsem to nemyslel!“ došlo mu, že ta jeho poznámka mohla vyznít dost nešikovně. „Já jenom, že na jaře se tu jedno takový mladý opilý tele jako ty utopilo.“

Jonáš nasucho polkl. Nevěděl, na co z toho všeho má zareagovat dřív. „Ježíši…,“ sjelo mu ze rtů. A nejsem tele ani opilej, ale teda… „Ježíši, to je hrozný…“

„Jo, to je,“ souhlasil Pavel. „Takže co kdyby ses od tý řeky trochu vzdálil? Nejlíp kdyby ses vrátil zpátky za lidma, se kterýma jsi přišel.“

„V klidu. Nehodlám do tý řeky lízt, jasný?“ odsekl Jonáš. „Ale vracet se mi zatím nechce, takže tu ještě chvilku zůstanu,“ založil si po Pavlově vzoru taky ruce na hrudníku. Aby mu dal najevo, že mu nikdo poroučet nebude.

„Fajn,“ vzal to Pavel pokývnutím na vědomí. Stejně se mu ale od toho kluka nějak nechtělo. Nevěděl proč, ale měl hrozně silný dojem, že by ho neměl nechávat samotného. Aspoň ještě chvilku. „No, mně se zatím taky vracet nechce, takže…,“ uvolnil svůj napjatý postoj a máchl rukama do prostoru, „takže tu asi taky ještě chvíli zůstanu…“ A s tím se zahleděl na řeku, jako kdyby pozorovat její hladinu bylo tím, kvůli čemu si sem dnes koupil vstupenku.

Jonáš na Pavla chvilku jenom konsternovaně zíral. To snad ne! Proč nemůže prostě jít pryč? Nevěděl, jak si to jeho chování vyložit. „To jako… to seš policajt? Nebo učitel? Že máš takovou potřebu na někoho dohlížet?“

Pavel se zasmál a znovu se na Jonáše zadíval. „Jsem úplně obyčejnej návštěvník koncertu.“

„Tak ho jdi poslouchat.“

„Je to pohodlně slyšet až sem.“

Jonáš si povzdychl. Doopravdy nevěděl, jak si Pavlovo chování vyložit. A už vůbec nevěděl, jak si vyložit svoje pocity. Proč nemůže odejít a nechat mě samotnýho? A proč, i když ho od sebe odháním, tak… tak nechci, aby odešel?!

„Pití si tu ale nekoupíš,“ odtušil.

„Asi se bez něj chvilku obejdu,“ ujistil ho Pavel a podle tónu jeho hlasu šlo poznat, že se usmívá. „Poslyš, já…,“ začal další větu a bezděky udělal pár kroků blíž, automaticky, nebyl prostě zvyklý s někým mluvit a stát od něj tak daleko.

Jonáš ale zareagoval jako zraněné zvířátko. „Nepřibližuj se!“ vyhrkl a s vyplašeným pohledem začal zase couvat.

„Proboha, klídek!“ ucouvl Pavel taky a zvedl ruce do celkem jednoznačného gesta: nic ti neudělám. „Ještě do tý řeky spadneš… Jenom s tebou mluvím, jasný? Nechci ti přece nic…“ Najednou si ale vzpomněl na ten Jonášův zběsilý úprk a zkoumavě na něj přimhouřil oči: „Stalo se něco? Tam, s těma chlapama?“ A pohodil hlavou směrem k přední části areálu. „Obtěžovali tě? Jestli jo, vyřídím to s nima!“

Jonášovi se nechtělo odpovídat. Stejně to nešlo shrnout do jedné věty, a na víc se necítil. Místo toho Pavla radši osočil: „Takže seš přece jenom policajt, co?“

„Ne. Na to, abych si poradil s obtěžujícíma elementama, nepotřebuju být policajt,“ informoval ho Pavel. Pozorně Jonáše sledoval, snažil se z řeči jeho těla i z jeho očí vyčíst, co se mu přihodilo… nebo co se děje teď…, co má v úmyslu… Na chviličku se zamyslel, rozhlédl se kolem dokola, pak znovu zakotvil očima v Jonášově ostražitém pohledu a navrhl mu: „Hele, já si tady prostě sednu, tady na tu lavičku pod lampu, jo? Ty na mě uvidíš… a já uvidím na tebe. A budu tu sedět, dokud se nevrátíš zpátky. Nic víc. Protože jestli se vážně hodláš utopit, tak si musíš vybrat jinej den a jiný místo, sorry.“

Live – or die, blesklo Jonášovi hlavou, když pozoroval, jak si Pavel sedá na lavičku. A z nějakého důvodu dostal šílenou chuť mu to říct. Ze všech lidí zrovna jemu. S psychologem, mamkou, tátou ani Kubou téměř mluvit nechtěl, o ničem, natož o takové šílenosti, ale tady tomu cizímu klukovi chtěl najednou říct všechno. O tom heslu na plakátu, o té písničce a o tom, že sám neví, co si vybrat… O tom, že odpoledne se klonil k tomu zemřít, večer k žít, pak po zážitku s těma chlapama znovu k zemřít a teď… Teď neví, teď by to nejradši nechal osudu, nejradši by do té řeky vlezl a nechal vodu rozhodnout za něj. Buď ať ho stáhne ke dnu…, nebo vyplivne na břeh. Jenže to mám očividně smůlu, protože voda by to nerozhodla. Rozhodl by to on, Pavel… Rozhodl by to on, protože mě nespouští z očí a protože to vypadá, že by za mnou do tý řeky skočil a vytáhl mě. A to vědomí… to vědomí Jonáše tak zvláštně hřálo. I když si nemohl být jistý, že se ta jeho úvaha zakládá na pravdě, stejně jí uvěřil… a líbilo se mu to.

Líbil se mu pocit, že existuje někdo, kdo by ho nenechal klesnout ke dnu.

A líbil se mu tak moc, že se nakonec pomalu, obezřetně vydal k té lavičce… a sedl si na její druhý konec.

Sedl si, ale zůstal ve střehu. Radši. I když to bylo hlavně ze zvyku. Ve skutečnosti totiž cítil, jak se k němu od Pavla šíří takový… zvláštní klid. Pavlovo držení těla, jeho gesta, jeho oči… to všechno vyzařovalo hřejivý pocit klidu a bezpečí. A Jonáš to do sebe lačně načerpával.

Myšlenky mu rotovaly hlavou jako prádlo v sušičce. Jak to dělá? Nebo to nedělá a já si to jenom namlouvám…? Nebo co když to naopak dělá schválně, aby mě uchlácholil, a pak se na mě vrhne…? A tak seděl, napjatý jako struna, a podvědomě očekával útok. Chvíli. Pak jeho roztěkané já konečně uznalo, že se žádný útok konat nebude… tedy fyzický… a začal se připravovat aspoň na slovní útok. Otázky. Zvědavost. Vyzvídání. Co a kdy se stalo. Jasně. Takový to: mně to můžeš říct. Nejsem policajt ani učitel, ale jsem… studuju na psychologa, víš. Nebo prostě jenom: vidím, že se něco děje. Mně to vážně můžeš říct. Až když mi to řekneš, můžu ti nějak pomoct. Takovej Kuba číslo dvě. Malinko natočil hlavu a nenápadně si prohlédl Pavlův profil. Vypadá takhle kandidát na budoucího psychologa…? Nebo na Kubu číslo dvě?

Ale Pavel tam prostě jenom seděl…, koukal na řeku… a nevědomky kolem sebe šířil ten klid a bezpečí. Nevyptával se. Netahal to z něj. Nenabízel pomoc. Nebyl jako Kuba. Spokojil se s mlčením.

Jonáš se trochu zavrtěl, aby ulevil svým zádům, konečně totiž přesvědčil sám sebe, že není důvod sedět tu tak prkenně… a ucítil, jak ho v kapse zatlačil mobil. „Do háje,“ zamumlal potichu, rychle mobil vytáhl a odemkl. Tři zmeškané hovory a jedna zpráva od Kuby. Zastyděl se, že mu tak pozdě došlo, že si o něj Kuba s Katkou možná budou dělat starosti… Rychle mu odepsal, že je v pohodě, ale že už vyrazil domů, protože mu to napoprvé stačilo. Trochu zalhal, protože nechtěl, aby ho Kuba v tom davu vyhlížel a zkoušel najít. A jemu se odsud beztak ani nechtělo odcházet. Takhle příjemně mu nebylo už dlouho. Už půl roku.

„Dobrý…?“ zeptal se Pavel. Sám pořádně nevěděl, na co přesně se ptá. Jestli na to, co si ten kluk právě řeší přes mobil – u čehož se zase zatvářil tak typicky vyplašeně –, nebo spíš na to, jestli je mu dobře tady a teď.

„Jo, dobrý,“ špitl Jonáš a zase mobil schoval do kapsy. Všechno je v pohodě. Úplně všechno.

A znovu se oba ponořili do svorného mlčení. Řeka jemně šplouchala, cvrčci koncertovali, hudebníci na pódiu taky ještě pořád koncertovali… a oni se k těm příjemným, téměř už letním zvukům připojovali svým mlčením.

Těžko říct, kolik uplynulo času, když se Pavel lehce protáhl v zádech – a otočil se na Jonáše. „Není ti zima?“ přeptal se, zatímco ho přejížděl pátravým pohledem.

„Ne,“ zavrtěl Jonáš hlavou, loupl po Pavlovi očima, ale sotva se setkal s jeho pohledem, rychle zase uhnul. Vnímal sice, že od řeky začalo trochu pofukovat, ale měl na sobě triko s dlouhým rukávem, bylo mu dobře.

„Fajn,“ prohodil Pavel, odvázal si od pasu mikinu a přetáhl si ji přes hlavu.

Jonášovi to nedalo a loupl po něm pohledem ještě jednou. Vlastně ani nevěděl, proč. Snad to byla automatika, jako když se vedle vás něco pohne a vy trhnete hlavou, abyste zjistili, co to bylo, nebo snad chtěl prostě a jednoduše vidět, jakou mikinu si s sebou Pavel na dnešní akci vzal a jak mu sluší… No, a pak už všechny tyhle úvahy přestaly dávat smysl…, aby do sebe mohlo všechno zapadnout, jen to zadunělo.

Vytřeštil na Pavla oči… a pak cuknul hlavou, jako kdyby dostal políček. Zatraceně, ale tohle už fakticky JE DIVNÝ! Superdivný!!!

A pak… pak se prostě rozchechtal. Vesmíre! Přestaň tady s těma svýma šprýmama! Přestaň mi dávat tady tyhle svý podělaný rady!

„Co je…?“ divil se Pavel. Rychle se oskenoval pohledem. Mám tu mikinu špinavou? Nebo roztrženou…? Nebo co mu přijde tak vtipný?

„Nic…,“ škytal Jonáš a schválně odvracel hlavu, aby se nemusel dívat na ten nápis na Pavlově hrudníku. Live with me or die. Věděl, že musí vypadat jako blázen, jako dokonalý blázen, ale bylo mu to jedno, dokonale jedno. Beztak si o mně už myslí jenom to nejhorší, takže to, že se tu z ničeho nic začnu svíjet smíchy, už mi v jeho očích víc uškodit nemůže.

A tak se dál vezl na vlně toho smíchu… a Pavel se začal uculovat taky. Nevěděl čemu. Ale nezáleželo na tom. Dělalo mu jednoduše dobře slyšet, že se ten kluk umí smát. A JAK se směje! Znělo mu to jako rajská hudba.

Když se dosmáli, ještě chviličku jenom tak seděli na lavičce pod lampou… a oba vnímali, že přišel čas se rozloučit. Protože sedět tu ještě o něco déle, to zvláštní cosi by vyprchalo. A ty příjemné pocity by nahradilo… podivné, zbytečně těžké trapno.

A tak, když se Jonáš zvedl z lavičky, pomalu, líně si zastrčil ruce do kapes a dlouze se na Pavla zadíval, Pavel zůstal sedět. Byla to jediná možnost. Věděli to oba. Nebude se ho vyptávat, kam jde, jestli spěchá. Nebude ho zdržovat, ať ještě nechodí. Nenabídne mu, že ho doprovodí.

„Půjdu,“ řekl Jonáš prostě.

„Jasně,“ přikývl Pavel a usmál se.

A to už bylo skoro všechno. Skoro.

Jonáš ze sebe totiž potřeboval dostat i ten zbytek. Aspoň v týhle zrychlený formě. Měl dojem, že to musí zaznít. Že to musí říct, aby se cyklus uzavřel. Aby dal vesmíru najevo, že vzkaz obdržel, pochopil… a přijal.

„A, Pavle, já…,“ odkašlal si, „nejsem žádný tele a nejsem ani opilej. Fakt. A vybral bych si… vybral bych si tu možnost číslo jedna.“

„Echm…?“ vytřeštil na něj Pavel oči. Co to mele?!!

Jonáš jenom mírně trhnul rameny. Nečekal, že to Pavel pochopí. Nebo možná trochu čekal…? Čekal, že se vědoucně zahledí na to motto na svém hrudníku, pak vyskočí na nohy, podá mu ruku a řekne mu okej, tak pojď, budeme spolu žít? Ne… Ne. Samozřejmě, že tohle nečekal. Ostatně, beztak má určitě holku. Někdo takovej… jakože… takovej typickej rytíř… ten stopro není na kluky… a stopro ani nežije sám. Ano, v koutku srdce se mu ta představa toho „live with me“ začala rozvíjet do krásného, barevného snu, ale to bylo všechno. Tohle byl ten dárek od vesmíru. To uvědomění si, že ještě existují fajn lidi. Fajn kluci. A že dřív nebo později se objeví nějaký, jehož fajn povaha se bude chtít proplést s tou Jonášovou. A že kvůli tomu stojí za to žít.

„Měj se… a dík,“ usmál se Jonáš a pak už rázně a bez ohlížení vykročil pryč.

„Taky se měj,“ zavolal za ním Pavel. Měj se, ty tajuplnej, zmatenej neznámej. Měj se. A nevyváděj žádný blbosti, sakra. Klidně se potrhle směj, i když není čemu, a klidně měj komentáře, který nedávají smysl, ale nevyváděj žádný blbosti, okej?

A pak už přestal sledovat Jonášova vzdalující se záda a zase se zahleděl na vodní hladinu… a zaposlouchal se do cvrkání cvrčků… a do vzdálené hudby a jásotu. Té atmosféře už ale něco chybělo. Někdo. Zakroutil hlavou, zvedl se z lavičky a pomalu, loudavě se vydal na opačnou stranu areálu. Věděl, že je tam díra v plotě, kterou se dostane do ulice nedaleko tramvajové zastávky. A věděl, že tu tramvajovou zastávku mine. A že půjde domů radši pěšky. Potřeboval se projít. A pročistit si hlavu.

Když došel do svého tichého, prázdného bytu, potmě se v předsíni zul, poslepu pověsil klíče na věšák u dveří a zamířil rovnou do koupelny. Rozsvítil, stoupl si před zrcadlo, s povzdechem si věnoval rychlý pohled a popadl mikinu za spodní lem s tím, že si ji přetáhne přes hlavu.

To uvědomění bylo jako rána palicí.

Překvapeně spustil ruce podél těla – a zahleděl se na sebe ještě jednou a pořádně. Na svůj hrudník. Na ten nápis. Jasně, v zrcadle byl převrácený, ale Pavlovi to všechno docvaklo i tak. Tak TAKHLE to myslel! „Na jaře se tu jedno takový mladý opilý tele utopilo.“ „Nejsem žádný tele a nejsem ani opilej.“ Live with me – or die. „A vybral bych si tu možnost číslo jedna.“ Žij se mnou – nebo zemři. Žij se mnou. To zamlklý pako s nakažlivým smíchem a vyděšenýma, ale nádhernýma očima by si vybralo to první…

Pavel se rozesmál. Uvolněně. Rozradostněně. Chápavě. Najednou všechno dávalo smysl.

A pochichtával se ještě celou dobu, co se sprchoval.

A když ležel v posteli a užuž usínal, z polospánku ho probralo rozesmáté zabublání, co se mu samovolně vydralo z hrdla. Otevřel oči, zahleděl se do stropu… a zase se zaculil od ucha k uchu. Bože, to je takový roztomilý pako!

***

Úsměv mu na rtech ztuhl až další den. Bylo sobotní odpoledne – a on se už od rána snažil to ztřeštěný malý pískle vyhledat na sociálních sítích. Začal samozřejmě od Moniky… a pak propátrával profily všech jejích přátel… Ale ať hledal sebevíc, nedopátral se vůbec ničeho. Sakra, ten kluk podle sociálních sítí vůbec neexistuje! Kdybych si včera dal víc než to jedno pivo, tak bych si teď snad musel myslet, že se mi to všechno jenom zdálo!

Nakonec mu nezbylo, než se s Monikou spojit napřímo, říct jí, o co mu jde, a poprosit ji o pomoc. Monika tedy sice na včerejší akci vypila víc než jedno pivo, přesto si dokázala vzpomenout, že Katka jim před začátkem koncertu nějakého Tadeáše nebo možná Tomáše představovala… Propojila tedy Pavla přímo s Katkou. Té zase chviličku trvalo, než se v hlavě prohrabala adresářem všech svých známých, které včera večer potkala, a došlo jí, že nejde o žádného Tadeáše ani Tomáše, ale o Jonáše, a odkázala Pavla pro změnu na Kubu. A Kuba konečně měl k dispozici přesně ty informace, po kterých Pavel tak prahnul.

„Jonáše na žádný síti nenajdeš, on na žádný není,“ napsal Pavlovi. „A jo, mám na něj číslo. Ale vypadá to, že jsem jedinej, kdo ho má, teda kromě jeho rodičů. A Jonáš mi říkal, že si přeje, aby to tak i zůstalo. Takže chápeš, že ti na něj žádnej kontakt dát prostě nemůžu…“

„Tak dej jemu kontakt na mě,“ navrhl Pavel a rovnou svoje telefonní číslo vyťukal. „Řekni mu… Řekni mu, že bych ho prostě rád pozval na Kofolu bez vosy. On už bude vědět.“

Kuba tomu moc nerozuměl, ale slíbil, že vzkaz předá.

Pavel pak po zbytek soboty nebyl schopný pořádně nic dělat. Pořád se motal v blízkosti mobilu, aby nezmeškal zapípání zprávy… Proto ho překvapilo, když se večer tichým pokojem rozezněl rovnou vyzváněcí tón. No fakt, neznámý číslo… To bych teda nečekal, že mi rovnou zavolá! Vypadal takovej plachej…

Ukázalo se ale, že mu ve skutečnosti volá Kuba. „To tvý pozvání jsem mu vyřídil,“ hlaholil do telefonu. „Ale Jonáš mě poprosil, ať ti místo něj napíšu zase já. No, a já ti radši volám, přijde mi to… jistější. Když už jde o takovej důležitej vzkaz.“

„Jasně, tak povídej,“ kecnul si Pavel na postel a zvědavostí málem zadržoval dech.

„Mám ti vyřídit, že jestli máš zítra čas, kolem čtvrtý, můžete se sejít na náplavce. Kofolu tam prej čepujou.“

„Hmm, na náplavce,“ zopakoval Pavel zamyšleně. Ale vlastně jo, vlastně to dává smysl. Sice se lidem spíš vyhýbá, ale zase se v tom davu bude asi cítit jistější, když mě v podstatě nezná…

„Takže co?“ vyzvídal Kuba. „Mám mu říct, že máš čas?“

„Jo, mám čas, budu tam,“ ujistil ho Pavel. Ještě spolu domluvili nějaké detaily ohledně přesného místa srazu, protože náplavka sama o sobě je dost široký pojem, Kuba slíbil, že to Jonášovi zase vyřídí, a užuž se loučil, když ho Pavel zarazil: „Hele, a… ty víš, co se mu stalo? Že je tak… opatrnej?“

„Ne, to nevím,“ přiznal Kuba. „Známe se teprve od zimy… A to už takovej byl. Nikdy mi žádný detaily ze svý minulosti neřekl.“

No, mně to taky neřekl. Ale celý jeho tělo to na mě křičelo. Jeho postoj, jeho vyděšenej výraz ve tváři, jeho strach. To si ale Pavel nechal pro sebe. Kubovi ještě jednou za všechno poděkoval a popřál mu pohodový zbytek víkendu.

***

Slunečná, rozjásaná neděle. Za pět minut čtyři. Pavel už stál na domluveném místě, ležérně se opíral zády o zábradlí a očima ukrytýma za slunečními brýlemi propátrával okolí. Byl zvědavý, jestli Jonáš dorazí. Doufal, že ano, ale… nedivil by se, kdyby ne.

Jonáš dorazil dávno před Pavlem. Postával schovaný za rohem nedalekého domu a čas od času nenápadně vykoukl, aby zkontroloval situaci. Aby zjistil, jestli tam Pavel už je…, a aby si ověřil, jestli je sám, jestli si nepřivedl nějaké… kámoše… Ničeho podezřelého si ale nevšiml, a tak se zhluboka nadechl a vydal se k němu.

„Ahoj,“ pozdravil ho rozpačitě, protože Pavel se zrovinka díval na druhou stranu, a vrazil si ruce do kapes.

„Jé, ahoj!“ rozzářil se Pavel, sotva se k Jonášovi otočil, a hned si z očí sundal ty brýle a vetkal si je do vlasů.

Jonáš tušil, že by měl asi něco říct, že je s mluvením na řadě, ale nic ho nenapadlo, a tak se jenom pousmál. Ostatně, sraz na tomhle místě jsem sice navrhl já, ale to proto, že on mi chtěl koupit Kofolu. Bez vosy. Takže prostě počkám, co z něj vypadne…

Pavel s tím neměl nejmenší problém. Okamžitě převzal iniciativu: „Tak… jdeme? A koupíme si něco na pití? Teda já to koupím, samozřejmě tě zvu…“

„Jo, tak jo,“ řekl Jonáš, ale navzdory svým slovům zůstal stát na místě a jenom očima přejížděl přes všechny ty lidi, co se po náplavce valili sem a tam.

„Je tu dost narváno, co?“ jako by mu Pavel četl myšlenky.

„To teda,“ zahuhlal Jonáš. Taky mi mělo dojít, že v neděli se tu nebude dát hnout. Což na jednu stranu by mi mělo vyhovovat, ale na druhou… No, to včerejší posezení na lavičce, kde nikdo jinej nebyl, mělo něco do sebe, ne že ne…

„Tak víš co? Zajdeme jenom tady k tomu prvnímu stánku, koupíme si to pití, a pak se vypaříme někam, kde to není tak přecpaný, souhlas? O jednom takovým místě vím…“

Jonáš se na Pavla znejistěle zadíval. Jo, včera ta prázdná lavička měla sice něco do sebe, ale dnes je dnes. Co když… co když včera… co když dnes…

Pavel Jonáše jenom vyčkávavě pozoroval. Vypadá tak ztraceně… A jakoby sám v sobě sváděl nějakej vnitřní boj… Nevím úplně přesně, jakej, ale vím, že na to nemusí být sám. Jestli nechce. A už tím, že sem přišel, dal najevo, že nechce… A tak si troufl udělat krok směrem k němu. Malej krůček pro mě, ale přitom obrovskej skok pro něj, co si budem… Pomalu k Jonášovi natáhl ruku, pomaličku, aby ho nevyplašil, a přitom se mu pořád díval do očí.

„Mě se bát nemusíš,“ řekl potichu, ale zřetelně. „A se mnou už vůbec ne.“

Jonáš mu ještě chvilku opětoval ten upřený pohled…, pak sklouzl očima za Pavla, přejel pohledem ten dav lidí… a nakonec sklopil oči k jeho napřažené ruce. Někde hluboko uvnitř sebe věděl, že pravdivější slova už dlouho, dlouho neslyšel. A když konečně vložil dlaň do té Pavlovy a cítil, jak se mu z těch míst, kde se jejich ruce dotýkají, šíří do celého těla konejšivé teplo, věděl i to, že bezpečněji se už dlouho, dlouho necítil.

Usmál se na ty jejich spojené dlaně… a pak zvedl hlavu, aby mohl ten uvolněný úsměv věnovat přímo Pavlovi.

Pavlovým tělem se taky začalo šířit hřejivé… cosi. Radost? Zárodek štěstí? Zamilovanost…? Neuměl to popsat. Ale líbilo se mu to. Všechno. A věděl, že už si to nikdy nechce nechat vzít. Stiskl Jonášovu dlaň pevněji… a pak ho začal obezřetně, rozvážně provádět davem. Abych mu mohl koupit něco dobrýho bez vosy.

A Jonáš se nechal vést… a těšil se. Na všechno. Na pití bez vosy. Ale klidně i s vosou, protože když u toho bude Pavel, nic mi nehrozí. Na procházku. Na nějakou opuštěnou lavičku. Na povídání – i na mlčení. Na všechny ty dny, kdy se bude moct takhle držet Pavla za ruku.

A na život. Na život s Pavlem.

Život, vesmíre. A tečka. Už tam není žádný „nebo“.