Fafnir

Marcus se zamiloval do Violetty takovým způsobem, že pro něj nepřipadala v úvahu jiná možnost, než si ji vzít. S ohledem na skutečnost, že city byly opětovány, velice brzy se začala připravovat svatba. Chtěli to oba udělat ve velkém stylu, jak je na jejich ostrově po generace zvykem. Ne každá svatba se zde držela tradic, ale ta jejich měla tak učinit až moc. Přípravy probíhaly bez problémů, a tak se nakonec svého velkého dne dočkali.

Celý obřad probíhal naprosto tak, jak měl, až do okamžiku, kdy si měli vzájemně říci ano. Těsně před tím, než byli k tomu vyzváni, se objevil na obloze drak. Nikdy nikdo nic takového po dlouhé generace neviděl, a tak všichni ztuhli se zraky upřenými vzhůru. Dříve než se kterýkoliv ze svatebčanů stačil vzpamatovat, se drak snesl nad oddávanou dvojici. Byl v podstatě nad nevěstou. Náhle, jako by si to rozmyslel, se přesunul nad ženicha, uchopil ho do svých pařátů, a aniž ho pustil, odletěl.

V prvním okamžiku Marcus ze šoku omdlel, takže vůbec nezaznamenal první fázi letu, ale když se probral, byli už nad mořem kdesi daleko. Když se ohlédl zpět, spatřil za obzorem mizet jakousi pevninu. Netušil, jestli to byl ještě jeho domov, který uviděl evidentně naposledy, či nějaká jiná země, ale v daném okamžiku to už bylo stejně jedno. Letěli takto dosti dlouho, drak ho velmi pevně držel, naštěstí, a on pomalu a spolehlivě dřevěněl. Již si začínal myslet, že by bylo snad pro něj lepší, kdyby ho drak přece jenom pustil a on se utopil, když kde se vzala, tu se vzala – bouře všude okolo nich. To bylo opravdu na něho moc a chtěl jen jedno jediné. Náhle bouře ustala a před nimi se objevila mlha. Nevypadalo to na první pohled tak, ale když se do ní zanořili, ukázalo se, jak je hustá. Stěží dohlédl na oba konce svého únosce. Teprve tehdy si uvědomil, jak je obrovský. Pokud ještě nikdy v životě nezažil hrůzu, strach a beznaděj, tak nyní tedy ano.

Najednou ho drak pustil a on začal padat. Všechny své pocity dal do svého hlasu. Připadalo mu, že padá věčnost, ale ve skutečnosti to bylo jen chvilku, než dopadl na něco tvrdého. Začal se v bolestivých kotrmelcích propadat někam níž a uvědomil si, že se pohybuje po celkem strmém, kamenitém srázu. Když se konečně zastavil, cítil, že je slušně potlučen, ale naštěstí pro něj ho od hlubšího uvědomění sebe a své situace zachránila mdloba.

Teprve až se probral, uvědomil si, jak moc je potlučený a že z jeho svatebních šatů zbyly na něm jen cáry. Když se pokusil pohnout, ucítil obrovskou bolest celého těla a většina toho, co měl na sobě, spadla. Teprve tehdy mu došlo, že vidí, blbě, ale vidí, a tudíž někudy sem do hlubiny proniká světlo. To už vnímal, jak hrozně je špinavý. Teprve později mu došlo, že světlo, díky kterému něco vidí, přichází odshora, tedy přesněji ze směru, kde kdesi končil mírný svah, na jehož úpatí ležel. Byl si už teď vědom, že je v jakési jeskyni, ve které je odsouzen zemřít. S tím taky usnul neklidným spánkem, klid mu přineslo až navrátivší se bezvědomí.

Při dalším probuzení se už cítil mnohem lépe a byl přikrytý jakousi příjemnou látkou. Přestože vnímal, že je pod ní nahý, vůbec mu to nevadilo. Dokonce se na základě svých pocitů rozhodl vydat na průzkum za světlem. Sotva se pohnul, zjistil, že zde má i něco k snědku, a tak průzkum odložil do doby, než nasytí svůj hladový žaludek. Jak zjistil, zdroj světla nebyl až tak daleko, jak se zprvu zdálo. Stačilo pár desítek metrů vylézt po zmíněném svahu a ocitl se v jakési hluboké, lehce zešikmené studni přirozeného původu. Celkem si dokázal i představit, jak se do ní propadá. Nebyla příliš hluboká, aby až na její dno nedopadalo sluneční světlo, ale zase natolik ano, že vyšplhat se nahoru při nejlepší vůli a snaze nebylo možné. Navíc byla z neznámého materiálu, strašně kluzkého, i když hrbolatého, a odrážejícího světlo jako zrcadlo. Zklamán, že se odtud nedostane, se vrátil zpět. Zde opět ulehl a posléze usnul těžkým spánkem. Zdálo se mu o překrásném mladíku, který o něj pečoval a on se při tom cítil tak divně.

Ještě několikrát spal se stejným snem, poté po probuzení našel vždy něco k snědku i pití. Pokaždé mu bylo líp a líp. Během bdění měl několikrát pocit, že viděl dva různé stíny ve světle, které k němu dopadalo. Vždy to byl jen jeden z nich, buď lidský, nebo nějakého tvora, jehož nebyl schopen identifikovat. Postupně zjistil, že se nachází v prostorné jeskyni, dál do její hloubky, kde už byla tma, si netroufal, a že v ní přebývá sám, většinou.

Jeho zvědavost, co je i jinde než zde, neustále rostla. Odolával, ale neudržel touhu po poznání. Byl už natolik fit, že trocha více pohybu by mu neuškodila. Vrátil se po dlouhé době do studny si ji pořádně prohlédnout. Byla přesně taková, jakou si ji zapamatoval z poslední letmé prohlídky. Teprve nyní se jí však zabýval detailně, dokonce zkusil vylézt výš, ale přes všechnu snahu se to nepovedlo výše než něco přes dva metry. Zjistil, že do ní se dostal štěrbinou, úzkou tak akorát pro člověka, úplně u dna. Jak se ovšem dostat ven, na to nemohl přijít. Ještě několikrát to tam prohledával, než mu došlo, že díky zrcadlovému efektu je v ní docela moc světla, které omezuje vidění, a též nepřiměřené teplo. Všiml si též, že někdy je méně světla než jindy. Vyhlédl si jeden takový okamžik a vydal se znovu na průzkum. Jeho předpoklad opravdu vyšel. Bylo vidět mnohem lépe, a tak zhruba v půlmetrové výšce objevil podobnou trhlinu, jakou se dostal sem. Prolezl jí tedy a ocitl se v obdobné jeskyni, jako v které pobýval doposud. Její průzkum nepřinesl nic zásadně nového. Ovšem bylo mu čím dál zřejmější, že pokud za ním někdo chodí, bude to nejspíše touto cestou.

Až jednou při další výpravě do druhé jeskyně se stalo něco poprvé. Najednou se tam rozsvítilo a on viděl každý detail, včetně spáry šikmo vpravo tam, kde běžně bývala tma. V této rozsedlině, podobné těm, jež už znal, uzřel velikého, ohnivého draka, byl přímo obrovský. Naštěstí díky svým rozměrům se nemohl k němu dostat. Byl ve své hrůze teda přímo krásný.

Odteď už věděl dost, tedy si to myslel. Při další vhodné příležitosti se protáhl i touto spárou a po pár metrech se ocitl venku na útesu. Pod ním se nacházel strmý sráz končící v moři, nad ním se tyčila nezdolná stěna kamsi do výšin. Teprve když se pořádně rozhlédl, zjistil, že odsud vede cestička po uzoučké římse. Bál se toho, ale jeho touha být někde jinde byla silnější než jeho strach z pádu. Po delším, usilovném vnitřním boji se opatrně vydal na cestu. Krok sun krok, krok za krokem se posouval dál a, jak doufal, ku svobodě. Když se konečně dostal nahoru, padl vysílením. Ležel tam, odpočíval a pozoroval okolí. Nacházel se na úzké, kamenité plošině nad mořem, která se na opačnou stranu, než odkud přišel, pozvolna svažovala k moři.

A náhle ho uviděl. Krásný, nahý mladík s jemně vymakanými svaly, bronzovou pokožkou, černými a kvalitními vlasy dlouhými až po vypracovaný zadeček, s dosti velkým ochlupením různě po těle, obzvláště pak mezi nohama, a z chloupků vykukujícího něco neobyčejného. Adonis byl proti němu zrůda. Ovšem reakce vlastního těla Marcuse nemile překvapila. Nikdy v životě nic takového nepocítil. Rozhodně ne v takové síle. Něco o mnohem slabšího zažil, když se sblížili ve vší počestnosti s Violettou. Nebyl malý kluk, takže mu bylo jasné, že časem, po svatbě, zažije mnohem více. Jenomže opravdu nečekal, že to na něj přijde v okamžiku, kdy bude hledět na nahého muže. Ta jeho erekce byla přímo enormní, až to bolelo. Byl z toho tak vystrašený, že při úprku do své jeskyně se málem zabil.

Od toho dne se ze spánku opakovaně budil naprosto tvrdý a zpocený. Ten mladík mu vstoupil natrvalo do snů a vytrhával ho z nich. Čím dál více se ty sny stávaly erotické, až to nebylo únosné. Nechápal to, toužil po něm a bál se ho zároveň. Když poprvé uslyšel jeho hlas ze škvíry, nevěděl, zda je to sen, či nikoliv.

„Měl bys být opatrnější. Mohl bys přijít lehce o život."

Ten hlas byl tak příjemně něžný, že ještě více po něm toužil. Postupně se četnost návštěv zvyšovala a čím dál víc si spolu povídali. Když se opět odhodlal vyjít ven, návštěvy ustaly, a tak jeho výpravy byly naopak četnější každým dnem. Během nich zjistil, že se nachází na ostrově. Ten okamžik, kdy ho uviděl podruhé v životě, nezapomene do konce svých dnů. Byl už permanentně nadržený a myslel jen na něj. Oslovil ho a snažil se s ním komunikovat, i když z druhé strany tomu tak nebylo.

„Proč se se mnou najednou nechceš bavit?"

Marcus se snažil se s ním opakovaně bavit, ale marně. Každý den se tato scéna opakovala víceméně stejně. Čím déle to trvalo, tím více po něm toužil a s podivem nikoliv jako muž. Jeho vytrvalá, usilovná snaha byla přece jenom odměněna.

„Hele, co furt chceš?"

„Bavit se s tebou. Když jsem byl v jeskyni, tak to šlo, a teď ne?"

„Tam to šlo, protože jsem tě neviděl."

„Prosím?"

„Když tě vidím, tak mne dráždíš."

„Prosím?"

„No dobře, jinak řečeno, vzrušuješ mne."

„Aha, a kde je drak?"

„Tak tohle by tě fakt nemělo zajímat pro tvou bezpečnost. Je to dlouhá historie a nebude se ti to líbit."

„Stejně mě to zajímá. "

„Marcusi, opravdu by ses ode mne měl držet dál!"

Ani si to neuvědomil a přibližoval se při rozhovoru čím dál víc.

„Nechápu, proč je pro tebe všechno takový problém. Jsme oba uvězněni na tomto ostrově a měli bychom držet spolu. Ani nevím, jak se jmenuješ, a přitom ty mne znáš jménem."

„Tak teda dobře. Jmenuji se Fafnir a jsem ten drak, který tě tak zajímá. A ano, přesně ten, který tě unesl."

„To přece nemůže být pravda, nevěřím!"

„Věř, Marcusi, věř. Jsi tu sice vlastně omylem, ale já jsem vše tvé zlo. Již celá staletí, mnoho dračích generací, se unášejí lidské samičky v den jejich svatby. Tak to mělo být i tentokrát. Nevím proč, ale v okamžiku, kdy jsem po své nevěstě sahal, jsem zatoužil po tobě."

To bylo moc silné sdělení, které ho na několik dní zahnalo do jeskyně a stáhnul se do sebe. Teprve čas a nezměrná touha, která neustále rostla, ho vyhnala z jeho ulity.

„Víš, co nechápu, Fafnire? Proč jsi vůbec přiletěl na mou svatbu.”

„Jsi si vědom, jak probíhala?”

„Normálně, podle tradic.”

„Víš ty vůbec, jaká tradice to je?”

„Jistě, svatební, a když to ti dva myslí opravdu vážně, tak je proveden tenhle tradiční obřad.”

„Nevím, jak jsi na to přišel. Je to omyl. To, co jste provozovali, je sice opravdu svatební obřad, ale dračí. Tvoji předkové ho prováděli, když pannu ze svých řad chtěli obětovat nám. Pravda, byly časy, kdy jsme to vyžadovali, a pokud se tak nestávalo v určitém časovém intervalu, tak jsme tvůj lid dokonce terorizovali, dokud nám nevěstu nedal.”

„To je divné. Nebyli jsme první, kdo měl takovýto obřad. Tak to bys musel přiletět už dřív.“

„Opravdu váš obřad byl naprosto stejný jako ty ostatní?“

Marcus se zamyslel.

„No vlastně ne. Zpívali jsme jednu píseň, která už při něm po staletí nezazněla.“

„Tak vidíš. Tady je ten důvod.“

„Aha. A nešlo by nějak spolu žít? Rád zastoupím úlohu tvé nevěsty."

„Nevíš, co chceš, Marcusi."

„Tak dobře, řekni, co znamená být dračí nevěstou."

„Tedy pojď se mnou. Něco ti ukážu."

Šli někam dál a zjistil, že ostrov je větší, než se na první pohled zdálo.

„Vidíš ten plochý, opracovaný kámen? Tak to je oltář, obětní oltář. Kdo myslíš, že by tam měl být obětován?"

Marcusovi to všechno došlo takřka okamžitě, hrůzou uvědomění se mu rozšířily zorničky a dal se na ústup.

Několik dalších dní se snažil strávit získanou informaci a hledal způsob, jak se dostat pryč. Během té doby zjistil, že v jeskyni s ním přebývá tvor podobný tlustému, hodně tlustému červu s nožičkami. Měl něco, co by se dalo považovat i za obličej se skoro lidskou mimikou, a byl velice přítulný, takový mazel. Dokonce při detailnějším průzkumu ostrova objevil skrytou zátoku, kde byly různé lodní trosky, včetně nepoškozeného člunu.

Trvalo to ještě pár dní, než Marcus mohl usednout do člunu a odplout na svobodu. Za svítání vyrazil a k večeru konečně uviděl pevninu. Už se těšil, až si stoupne na pevnou zem a bude svobodný. Opravdu se tak stalo, ale nedokážete si představit, jaká ho pojala hrůza, když po vstoupení do vnitrozemí zjistil, že je přesně tam, kde se ráno probudil. Sesunul se na zem a poprvé v životě jako dospělý se rozbrečel. V tomhle stavu ho našel Fafnir a zpovzdálí ho oslovil.

„Tak co? Chtěl jsi utéct? Ostrov tě nepustí. Navíc bych si tipnul, že ani tvé srdce to vlastně nechce.”

Když to takhle slyšel, uvědomil si strašlivou pravdu v těch slovech, až mu z toho naskočila husina.

„No dobře. Zřejmě máš pravdu. Nevím, co se se mnou děje, ale jedno vím jistě. Nejsi takový, jaký se děláš. Máš v sobě více člověka než draka a určitě dokážeš být laskavý a milý.”

„Nedělej si iluzi a naději o mně, Marcusi. Musíš zemřít, na tomhle ostrově můžu žít jenom já. Kdybys byla žena, tak tě spálím na popel svým žárem a z něj se zrodí nový drak. V tomto případě však to asi nebude fungovat, jak by mělo.”

„No to by tedy chtělo najít nějakou formu společného soužití. Mám tě rád a věřím ti, že uděláš, co je správné."

„Tak já fakt nevím, co chci. Má přirozenost mne nutí tě zabít, ale něco ve mně mi tomu brání."

Během rozhovoru se neustále Marcus posouval blíž a blíž. Zastavil se ve vzdálenosti, že by stačilo natáhnout ruku a dotkl by se ho, když zahlédl v jeho očích podivný záblesk. Hned nato se rozzářilo i tělo před ním a začalo se měnit. Ten pohled na to, co se před ním dělo, v něm vyvolal bázeň až strach, který ho táhl zpět. Bylo to pro něj štěstí, že ustoupil. Před ním se mladík skokem změnil na draka, který by ho na původním místě rozdrtil. Takhle byli od sebe zase jen na dotyk. Úplně cítil to vedro, co sálalo z těla před ním. Drak zařval, smrad z tlamy byl neskutečný, vznesl se a nad jeho hlavou vyšlehl plamen tak těsně, až mu ožehl vlasy. Fafnir poté s obrovským řevem odletěl kamsi za obzor.

Několik dalších dní se neviděli. Během této doby si Marcus udělal jasno, že i přes všechny překážky chce absolutně patřit Fafnirovi, ať už to bude znamenat cokoliv. Ten se vrátil zpět po tak dlouhé době, že už to vypadalo beznadějně, jako člověk. Neměl však velkou šanci tak dlouho zůstat, protože Marcus se k němu přímo vrhl, sotva ho uviděl. Chtěl ho strašně políbit a vůbec ho nerozhodil fakt, že dal pusu na čumák drakovi, který se tu nečekaně v poklidu objevil místo mladíka. Ten byl z průběhu událostí tak konsternován, že nebyl schopen jakékoliv reakce. Hlazení, které následovalo, ho nesmírně uklidňovalo a měnilo jeho přirozenost. Všechno bylo tak příjemné, že jeho vzrušení stoupalo, bylo to na něm znát i na patřičném místě, s rostoucím klidem všude jinde v jeho těle. Marcus si čím dál víc uvědomoval, že evidentně narůstající chtíč draka má úplně stejný vliv na něj.

V okamžiku, kdy se jejich společná nadrženost nebezpečně přiblížila k vrcholu, se stalo něco nečekaného. Drak se proměnil zpět v nevídaně vzrušeného mladíka. Fafnir i Marcus v tom okamžiku věděli, že můžou býti spolu navěky a dávat si naprosto vše, dokonce i dračí dlouhověkost. Bylo zřejmé, že tento vztah nebude jenom mezi dvěma muži, ale jeden z nich se bude čas od času měnit, a ani jednomu z nich to nevadilo. Marcus se dokonce těšil na to, až bude dávat své lásce sebe sama, kdykoliv bude mít touhu si ho vzít, bez ohledu na její aktuální formu.