Den – 1

Vysoká škola je často považována za období, kdy mají sice studenti plno práce, ale na užívání a nějaký ten experiment si vždy najdou čas. Lidi, kteří se na střední vyhýbali všem neřestím v podobě chlastu, večírků a vztahů, se tu konečně odvázali. A ti, kteří byli odvázaní už předtím, do toho ještě víc propadli. To byl případ Patrika, ten se nikdy ničemu nebránil, na druhou stranu se ale o nic ani nesnažil. Natož o někoho. Jeho pověst ho předcházela na každém kroku, a když se ukázal v místnosti, už dávno na něj čekala minimálně jedna osoba, která stála o jeho pozornost. A on jim ji milerád dával, takovou dávku, na kterou se zrovna cítil.

Nebyl sukničkář, skoro nikdy s nimi nespal, často to končilo u pár společných chvilek. Nikdy nikomu nedával své číslo, nedokázal si představit, jaký peklo by nastalo, kdyby mu psala velká část školy. Neměl by na to ani on, ani jeho mobil. Přesto se ale stávaly výjimky, kdy se mu někdo zalíbil a on s ním zašel o trochu dál. Ale nelíbal se, znělo to dětinsky, ale pro něj to znamenalo něco víc a vlastně ani neměl potřebu to s někým provozovat. Oni chtěli jeho pozornost a on se chtěl občas uvolnit, ani jedna strana vyloženě nepotřebovala zahrnout líbání, přestože by to lidi s Patrikem dělat chtěli.

Studenti si mezi sebou šuškali, proč tomu asi tak je. Že by si to nechával pro někoho, o koho má zájem Patrik sám? To by sice dávalo smysl, ale nebylo tomu tak. Patrik o nikoho zájem neměl a na lásku nevěřil. Chápal, že vás někdo může přitahovat víc než ostatní a vy po něm toužíte a potřebujete ho u sebe, to ale byla touha, která po čase zmizí, a vztah je tedy úplně zbytečný závazek. Většinu času stejně dočasný.

Nick se s Patrikem neznal, přesto o sobě oba věděli. Taky kdo by o těchto dvou nevěděl, když se jednalo o dvě nejvíce rozebírané osoby… nebo aspoň patřili do nejrozebíranějších osob.

Mohli byste je přirovnat ke slunci a měsíci, kdy Nick se svojí bílou kšticí s růžovými konečky zářil ve dne a na chodbách, kde pomáhal každému, kdo za ním přišel. A že za ním chodilo dost lidí, byl proslulí svým smyslem pro detail a docela dobrými známkami. Světlovlasý to měl ale na háku a každý mu musel za to, co po něm chtěl opravit nebo upravit, zaplatit. Prvák, který tu nebyl ještě ani rok, si tedy vydělával slušné kapesné, a taky měl dost nápadníků na každém kroku. On jim ale nevěnoval takovou pozornost, nehodlal se s někým zaplétat a čekat potom, kdy na něj vyskočí žárlivý ex. Věděl, jak to na školách chodí, jak každý je s každým, a on se do toho odmítal zapojit.

Černovlasý Patrik naopak představoval měsíc, který místo ve dne září v noci, a pokud by se někdy povedlo, že by tito dva stáli vedle sebe, byli by dokonalé ztělesnění těchto dvou prvků.

Schylovalo se ke konci roku, a přestože to ničilo Patrikovu hrdost, rozhodl se také využít Nickovu pomoc. Zkousl fakt, že jako druhák žádá o pomoc prváka, protože to pro něj znamenalo ušetřený čas a on se raději někde bude bavit, než čučet mezi řádky.

Byla středa, kdy s popsaným papírem plánoval někde odchytit mladšího s prosbou, zda mu onu slohovku, určitě plnou chyb – co Patrika ani trochu neštvalo – neopraví. Během pauzy na oběd se tedy rozešel na pátrání a netrvalo moc dlouho, než zahlédl výraznou kštici, jak si to kráčí už s plným žaludkem k odkládacímu okénku. ,Skvěle,' zamumlal si tmavovlásek nad skvělým načasováním a rozešel se k němu.

„Nick, že?" trochu hlasitěji na sebe upozornil, aby se jmenovaný nerozešel někam jinam. A jak se dalo čekat, Nick se opravdu otočil.

Nick

Už jsem se chystal na tváři vykouzlit svůj proslulý úsměv, ale když jsem se otočil, okamžitě jsem byl uvězněn v očním kontaktu s ním. S oblíbencem nadržených studentek. Místo úsměvu jsem se zamračil a odtrhl od jeho očí pohledem kontroluje jídelnu a to, kolik nás zpozoruje lidí. K mému překvapení jich ani nebylo tolik, přesto se k nám ale hrnula trojice studentů složená dvěma dívkami a chlapcem, který si mohl oči vykoukat na tmavovlasém přede mnou. ,No jistě' blesklo mi hlavou, další nedočkavý týpek z jeho slintajícího zástupu.

„Patriku, chtěl jsem se zeptat, n-no…," začal, když už stál přímo vedle nás, a když na něj jmenovaný upřel pohled, zčervenal a na chvíli sklopil obličej, než znovu nabral odvahu. „Neměl bys dneska čas?" dokončil a laškovně si skousl spodní ret. Dvě děvčata jen stála za ním jako psychická podpora.

Patrik se k němu natočil celým tělem a s omluvným – hraným – úsměvem se omluvil, že dneska už něco má.

„Pane bože…," ujelo mi znechuceně zasluhuje si několik párů očí a s protočením těch mých v sloup jsem se chystal odejít. Stále jsem nevěděl, jaký měl ten sprosťák důvod, aby si mě všiml, a dokonce na mě promluvil, ale bylo mi to jedno, rozhodně tu nebudu svědkem takového nesmyslu. Na to nemám ani chuť, ani čas. 

Můj plán mi ale přerušil znovu tmavovlasý, který mě pohotově chytl za loket a silou mě přitáhl k sobě, až jsem do něj narazil bokem. Překvapeně a taky uraženě jsem na něj hodil vražedný pohled, zatímco on se s klidem a milým úsměvem otočil na chlapce:

„Možná někdy jindy? Dneska se mi to vážně nehodí," a když se mu dostavila chápavá odpověď, dodal ještě, „omluvte nás."

Po těchto slovech mě odtáhl z jídelny za pořád ten stejný loket, který nepřestal držet, a nechal tak trojici stát s otazníky v očích. Když jsem se dostali na klidný konec chodby, kam skoro nikdo nechodil, jelikož tu byla slepá ulička a jen jedna učebna, oba jsme se zastavili. Oči mi sjely na moje zápěstí, na které se jeho stisk přesunul.

„Už mě můžeš pustit," vrhl jsem po něm další nepříjemný pohled, který mi on oplatil nechápavým. Zvedl jsem naše spojené ruce a odpověděl na jeho nevyřčenou otázku, načež mě pustil.

Promnul jsem si podrážděnou pokožku a musel uznat, že má větší sílu, než bych do něj řekl.

„Tak co chceš?" vyštěkl jsem. Když už si mě odtáhl, má k tomu nějaký důvod, tak proč to sakra prodlužuje a nemluví?

„Jsi pořád tak nepříjemný?" řekl místo odpovědi a hravě zvedl obočí, díky čemuž upoutal mou pozornost na jeho oči. Byl o něco nižší, jen o pár centimetrů, takže se to skoro ztrácelo. Jeho krátká černá ofina mu trochu padala do očí a plné rty mu zdobil piersing. Kroužek uprostřed dolního rtu mu dokonale obepínal růžový polštářek, čehož jsem si všiml poprvé. Nikdy jsem si ho pořádně neprohlížel a nevšiml si, že má piercing ve rtu, no teď, když jsem ho měl přímo před sebou, bylo to to hlavní, na čem byla má pozornost.

„Obvykle ne," vyplivl jsem jen tak, s očima pořád přilepenýma na tom kovu. „Dělej, vyklop to už," s námahou jsem se odlepil od jeho pusy, aby si toho nevšiml. Když jsem ale pohled zvedl, došlo mi, že na mě celou dobu zírá.

„Co máš za problém?" chvíli jsem nechápal, na co naráží, ale pak mi došlo, že nemám úplně příjemný tón hlasu a že je zvyklý na to, jak mu každý zobe z ruky. Což jsem nikdy moc nechápal, ale když jsem ho teď viděl zpříma a na blízko, přestával jsem se těm lidem divit. Přesto je ale nechápu, to, že je trochu k světu, nic nemění.

„Co ty máš za problém? Okrádáš mě o čas a ještě mi kazíš náladu tím svým fanklubem," vyjel jsem po něm, už ale trochu klidněji než před chvílí. Nedokázal jsem se dlouho zlobit.

„Wow," vydechl udiveně, kdy se jeho obličej zvláštně rozzářil a rty se mu zvlnily do pobaveného úšklebu. Onen kroužek se díky tomu pohl. „Taky máš fanklub, ale proti tomu nic nemáš, že?"

„Já je ale nestřídám jako spodní prádlo…, v tvém případě možná i víc jak to," ohradil jsem se trochu uraženě, že nás dva vůbec srovnává. Já s nikým nedělal nic, co by překračovalo hranice přátelství.

Jeho úšklebek se najednou ještě zvětšil a v jeho očích něco nebezpečně zablesklo. Nevědomky jsem se nad tím trochu přikrčil a couvl o dva kroky, když se on o tři přiblížil. Kvůli tomu jsem byl ještě víc zatlačen do slepé uličky, a když se naklonil ke mně, až jsem cítil jeho dech na své tváři, došlo mi, že je na tohle expert. Je si nebezpečně vědom, co dokáže a jak člověka vyvést z míry. Spiklenecky se na mě podíval, hned vedle mého obličeje, než se stočil k mému uchu.

„Nenosím spodní prádlo," opravil moje přirovnání a já se zachvěl. Jestli nad jeho dechem na své pokožce nebo nad informací, která se mi zrovna dostala, to už jsem si nebyl jist.

Jednou rukou jsem ho odstrčil a ustoupil o další krok.

„Nepřekračuj zbytečně hranice."

„Chtěl jsi říct ,zbytečné hranice'?" překroutil moje vlastní slova a já si nemohl pomoci, ale můj obličej ztuhnul do stálého zamračení. „Ani se neznáme a už máme hranice?" pozvedl obočí a jeho oči nepřestávaly hravě zářit. Nejspíš zapomínal na fakt, že nepatřím mezi jeho nápadníky, a to se mi vůbec nelíbilo. Tyhle věci ať si nechá pro někoho jiného.

„Ano, hranice slušnosti, které platí mezi každým cizím. Což ty ale rozhodně neznáš ani nepraktikuješ."

„Praktikuju dost jiných věcí, na tohle už nezbývá čas…," zničehonic mě přejel pohledem dolu a nahoru, při čemž zuby na vteřinu stiskl kovový kroužek na svém rtu a pak po něm ladně přejel jazykem, než znovu v klidu objímal jeho ret. Fascinovalo mě to, z nějakého zvráceného důvodu mě to fascinovalo. „Hlavně si o moji blízkost říkají lidi sami a často začnou," dodal a zapíchl své oči do těch mých, což se jeví jako jeho oblíbená činnost.

„Lidi… to jsem si všiml, že už značkuješ i kluky. Copak, už jsi ojel všechny holky, žes musel přesedlat?" uchechtl jsem se a pozoroval, jak jeho úsměv opadává.

„Drzej," utrousil a nespouštěl ze mě pohled. Těžce jsem polkl a chystal se raději odejít, pokud něco chtěl, nejspíš to nebylo tak důležité, když se raději baví o kravinách. Jak už jsem si ale u něj začínal zvykat, opět mi odchod překazil. Svým tělem si stoupl do mé cesty a natáhnutou paží se opřel o stěnu. Byl sice o trochu nižší zato ale svalnatější. Naštěstí jsem stihl zastavit a neskončil tak na něm nalepený, i tak jsem se ale neubránil překvapenému zaklení. „Co když ti řeknu, že je mým cílem dostat všechny na škole?"

„Hodně štěstí u doktora," uchechtl jsem se a spokojeně si zkřížil ruce na hrudi, hrdý nad svojí poznámkou.

Měl jsem dokonalý výhled na to, jak zatíná zuby a jeho rysy v obličeji tvrdnou.

„To znamená, že někdy musí dojít i na tebe," se stále zaťatými zuby jen stál, jako by čekal, až mi jeho slova dojdou. A že to netrvalo, nevěřícně jsem na něj vykulil oči a otevřel na chvíli ústa. To si snad dělá srandu?

„Tak to tě budu muset zklamat a zničit ti vidinu cíle," vydal jsem ze sebe bez dechu a nedokázal si spojit dvě a dvě dohromady. Tenhle kluk vážně neví, kam dřív skočit, a mně se z něj dělalo pomalu špatně.

„Na téhle škole není nikdo, kdo by se mnou něco nechtěl," informoval mě hrdě, přestože to nebylo nic, čím by se chlubit měl.

I tak se mu ale povedlo mě znovu vnést do života, pořádně jsem se nadechl a narovnal.

„Zatím jsi je jen nenašel. Jeden třeba stojí přímo před tebou, a jestli sis nevšiml, držíš ho tu proti jeho vůli…," zapíchl jsem své oči do těch jeho ve snaze ho třeba vystrašit nebo zahnat. Místo toho jsem ale znovu viděl jakýsi stín přejít přes jeho obličej, z jeho hrdla se ozvalo zabručení a najednou vypadal, jako by byl připraven přijmout výzvu. A opravdu jo, se zděšením jsem pozoroval jeho kroky ke mně, kdy už mi zase dýchal do obličeje, a jeho ruku, jak se zvedá a zvedá.

„Ale prosím tě," jeho hlas byl najednou tišší a… nižší, koutky se mu lehce vlnily nahoru a já se cítil jak v sauně, jak mi bylo dusno. Je moc blízko na to, že jsme oba kluci, neměl jsem nic proti tomu, ale už jen to, že jsem z něj cítil divnou vůdčí energii, ve mně vyvolávalo zvláštní pocit. Na který já nebyl zvyklý. Snažil jsem se dívat kamkoliv do strany, nahoru nebo dolu, jeho dlaň se ale objevila před mýma očima a s lehkostí, že jsem to skoro ani necítil – přesto ale moc dobře vnímal – mi prsty upravil ofinu na čele. „Stačil by mi čas do víkendu a propadl bys mi."

„T-tolik času nemám," snažil jsem se pořád oponovat, ale hlas se mi z rozpaků zachvěl.

„Okey, dej mi den."

„Cože mám?"

„Jeden den a zamiluješ si mě, že nakonec budeš prosit, abych si tě všímat," vysvětlil a já už nevěřil svým vlastním uším. Pokud jsem si doteď myslel, že je tahle situace absurdní, pletl jsem se. Až teď jsem to tak mohl nazvat. ,To si nemyslím,' bylo to jediné, co jsem vůbec měl chuť na takovou kravinu namítnout. „Zítra, dvacet čtyři hodin tvého času patří mně," a s těmi slovy se odpíchl od stěny, o kterou se pořád opíral, a nechal mě na chodbě v nechápavosti, strachu a možná trochu… zvědavosti.