Na jehličí

Věnováno Isiris 😊

Zabalil jsem do báglu poslední drobnosti a pokusil se ho zavřít. Byl napěchovaný k prasknutí. Jen blbých pár kousků oblečení, základní hygiena, elektronika a náhradní tenisky, dokonce ani knížku jsem si s sebou nevzal. A stejně mi ten batoh nešel za žádnou cenu zapnout. Když se mi to o chvíli později s nadáváním konečně povedlo, zkontroloval jsem čas. Vlak odjížděl přesně za šestnáct minut a cesta na nádraží trvala svižnou chůzí osmnáct. Taky jsem se na to mohl celé vykašlat a na žádný přiblblý adapťák nejet. Ale protože už jsem si zaplatil své místo v chatce a slíbil Kláře, holce, se kterou jsem se seznámil na imatrikulaci, že dorazím, neměl jsem na výběr.

Rychle jsem si objednal Uber a se skřípěním zubů sledoval, jak mi z účtu mizí další dvě těžce vydělané stovky. A to jsem mohl být rád, že jsem se nerozhodl jet v dopravní špičce. Na nádraží jsem dorazil čtyři minuty před odjezdem. Prolítl jsem vstupní halou a zastavil se před tabulí, jen abych zjistil, že vlak má patnáct minut zpoždění. Nemusel jsem být vědma, abych pochopil, že tohle bude pěkně na hovno den. A možná i celý výlet. Přeci jen – nikoho jsem tam pořádně neznal, jen Kláru.

Jako na zavolanou mi cinkl mobil s příchozí zprávou. 'Tak co, kdy dorazis?'

'Asi za hodinu a něco, vlak má zpoždění.'

'Tak si makni! Zatim je tu jen jedinej chlap a to je ucitel. Profesor. Doktor. Jezis, ja nevim, se v tech titulech vubec nevyznam. 😂 Stejne mu mame rikat David, tak je to asi fuk.'

'No o moc víc nás tam nebude. Vždyť kolik je kluků na celým tom oboru prvostupňařů? Tři i se mnou? Možná?'

'Tak nejak. Ale prej by mel dorazit jeste nejakej praktikant.'

'Výborně, tak na bandu třiceti holek bude pět chlapů, super skóre. Máš radost? :D'

'Ohromnou. A vzhledem k tomu, ze z kluku z naseho oboru jeste nikdo nedorazil, tak mozna i min.'

Ušklíbl jsem se a zastrčil mobil do kapsy. Jo, tohle bude fakt zážitek.

Dneska by to šlo. Tak se to říká, ne? Den jako vymalovanej, ptáci řvali, příroda lákala, až jsem skoro slyšel ve větru svoje jméno, takový potichounký „Michaleee, Míšo, pojeď, už čekámeeee“ – no prostě zatracená paráda! Takovýmu volání by odolal fakt jenom blbec.

Takže na následující čtyři dny uprostřed lesů na tomhle příjemným zářijovým sluníčku jsem byl natěšenej dvakrát tolik. Pěkně mě štvalo, že jsem musel nechat všechnu přípravu toho lesního ráje na holkách a dojel až skoro na večer se zpožděním. Jenže bohužel nemoc a smrt si nevybírá, a tak jsem musel na dopoledne zůstat k ruce nemocný babičce, než mě po práci vystřídala po službě sestra. Všechno v cajku, fakt že jo, babi i tak doslova sršela optimismem a vtipy, ale holt se zlomenou rukou a nohou potřebovala tý asistence trošku víc. Si hrála na párkůrystku při lovu králíka trochu.

Každopádně když jsem dorazil, měli všechny ty úvodní seznamovačky už dávno za sebou a večeře fičela v plným proudu. Opřel jsem se teda o futra přilehlý jídelny, přejel zkoumavým pohledem tu bandu prváků a našel si několik známejch tváří. Pár prvaček, který jsem si vzdáleně pamatoval z loňský přípravy na přijímačky, kde jsem taky asistoval. Moje holky, co šly do týhle bejkárny jako rádoby instruktorky se mnou, plus samozřejmě profesorstvo.

„Čaute, čaute!“ zahlásil jsem se, protože na těhle akcích je základním pravidlem, že si všichni tykáme. „Tak koukám, že jste beze mě úvodíček přežili a nenudili vás. Ale nebojte, vysvobození už je tady, dámy a pánové, takže kdyby něco, nebojte se za mnou přijít… Michal, jméno mé. A stejně jako tady koťátka to tu budu trochu nenápadně instruovat…,“ představoval jsem se tak nějak globálně všem, zatímco jsem se prodíral dopředu ke stolu, kde na mě čekalo jedno volný místo.

Ubytoval jsem se do jediné klučičí chatky, pokud se nepočítala ta profesorská, a zabral jsem si místo na dolní posteli. Nesnášel jsem spaní nahoře na palandě.

Potom už nastalo seznamování a všelijaké hry, ve kterých se ukázalo, jak bídnou mám paměť. Byl jsem sotva schopný zapamatovat si jméno svého spolubydlícího – Dana. Ten si zabral druhou spodní palandu a já doufal, že s tím náš třetí spolubydlící, který měl být údajně praktikant, nebude mít problém.

Na večeři, po třech seznamovacích hrách, během kterých jsem si zapamatoval tak čtyři lidi, z čehož dva byli profesor a praktikantka, konečně dorazil náš poslední spolubydlící. Asi bych si jen tak nevšiml, že někdo přijede uprostřed večeře, ale on o sobě dával dost jasně znát. Pobaveně jsem sledoval, jak prokličkoval mezi stoly, a polovina dívčího osazenstva z něj nespustila oči. Ono totiž osazenstvo adapťáku bylo fakt téměř jen holčičí.

„Pěknej,“ poznamenala Klára. „Se vsadím, že přijel jen proto, kolik holek tu bude. Věděl, že bude hvězdou zadara.“

„No… celkem to vychytal, jen co je pravda,“ ušklíbl jsem se a nacpal si do pusy těstoviny. Jo, na nějaké bližší seznamování jsem si nevybral úplně nejlepší společnost.

„Se máš, že s ním budeš v chatce!“

„A co si jako myslíš? Že tam budem pořádat společný orgie?“ uchechtl jsem se.

„Jestli jo, kdyžtak mě pozvi,“ zakřenila se.

Znovu jsem se na něj otočil a sjel ho pohledem. No… minimálně budu mít ty čtyři dny na koho koukat.

No neříkal jsem to? Takhle v přírodě, v místě v podstatě bez signálu, je všechno tak nějak lepší. Ty špagety v ní chutnaj o level líp a hlavně lidi nečučí pořád jenom do founů, prostě žijou a baví se mezi sebou. A to je pecka, za kterou se fakt vyplatí jet i tu stovku kilásků.

To zpoždění mě štvalo, ale i tak mi naštěstí netrvalo moc dlouho, abych se zapojil a jel podle programu, kterej jsem jako spolutvůrce dobře znal. Čili první večer už nic náročnýho, prostě obyčejnej táborák s dobrovolnou účastí a jede se. Jako správnej palič všeho, co se namane, jsem se toho chopil a krásně ukázkově tu vatru rozdělal. Šikovnej Míša, tak tak, jen ať to fajruje! Na nic jsem nečekal a rovnou se uvelebil mezi ty mý dva spolubydly a hodil s nima pořádnou seznamovačku, ne jenom takovou na oko. Daniel a Gabriel, no zajímavý jméno – to druhý samozřejmě myslím.

„Tyjo, Dany, nechceš se přejmenovat? Ten Rafael, abys k nám ladil, by ti pravda slušel,“ šklebil jsem se na dotyčnýho, kterej se tomu tak akorát smál a z mejch řečí si zjevně nic nedělal, tak jsem se jen usmál a zkusil hodit téma trochu jinam.

„Hele, moje otázka na každýho novýho prvostupňaře: Mezi tolika babama, cejtíte se spíš dobře, nebo vyčleněně?“

Dan se na to hned roztlemil: „No já si to zatím docela užívám!“

„A ty Gabi? Nedal bys radši přednost nějaký pánský společnosti?“ otočil jsem se na druhýho zástupce mužskýho pohlaví sedícího po mým pravým boku.

Zaváhal jsem s odpovědí a nepatrně se ošil.

„No, to záleží, jak to bereš,“ pokrčil jsem rameny. „Holčičí společnost je fajn, je s nima sranda. A kluci jsou zas fajn na jiný věci.“

„Aleee… A na jaký třeba?“ zašklebil se.

„Zapoj fantazii, určitě na něco přijdeš,“ nadzvedl jsem obočí a napil se z plechovky ovocného piva. „Fantazie musíš mít při týhle práci určitě víc než dost.“

Normálně jsem s lidmi takhle nemluvil. Ale tou svou otevřeností a vyzařováním mě k tomu přímo nabádal.

„No to bys koukal, co já všechno mám ve svý fantazii,“ uchechtl se, ale nijak víc už se mnou tu konverzaci nerozváděl. Místo toho se zvedl a někam odešel.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi to bylo úplně jedno. Že mě trochu nezamrzelo, že to utnul tak rychle.

„Cos tím teda myslel?“ zeptal se Dan.

„Aale,“ mávl jsem rukou. „Nic extra. Víš co, hraní fotbalu a tak. Většina holek to moc nemusí.“

Když se Michal zdekoval kamsi pryč, úplně mě přešla chuť to rozebírat tím původním směrem, který jsem měl na mysli.

„No hele, já chodil s holkou, co byla fotbalistka. Ony se nezdaj.“

„Ale pak jsou lepší než chlapi, je mi to jasný,“ zasmál jsem se.

Náhle se Michal znovu objevil, ale tentokrát se uvelebil mezi dvěma praktikantkami naproti nám. Rychle si naladil kytaru a pak už začal hrát. No bezva, asi měl pocit, že stále ještě není dost sexy, tak se rozhodl přitáhnout kytaru. Paráda.

Ty Tři kříže měly u osazenstva poměrně úspěch, stejně tak jako všechny ty ostatní táborákový odrhovačky po nich. Bylo mi fajn, ty lidi kolem mě vysílali pozitivní vlny, jak se tak přidávali k mýmu zpěvu, a tak celej ten večer probíhal v příjemným duchu. Dával jsem si různý pauzy, klábosil s holkama, těma mýma i novýma, a s přibývajícím večerem plnil různý hudební přání, pokud to bylo v mejch silách.

Profesorstvo už dávno uteklo do hajan a ta banda kolem mě začínala pomalu řídnout, a tak jsem vyhlásil: „Poslední song a mířím na kutě, byste mě úplně utahaly, holky. Fakt že jo, by se mnou pak zítra už nic nebylo… A to by byla škoda, což?“

Hodil jsem pobaveně hlavou k těm dvěma naproti, kterejm se zjevně celej den dostávalo stejný pozornosti jako mně, a hlavně k tomu jednomu, se kterým jsem se během večera už několikrát setkal pohledem a kterej si o moji pozornost vysloveně říkal. „Hele, ale necháme volbu na někom, kdo ještě nevybíral. Tak co, pánové, kterej si dáte říct?“

„Upřímně, moc toho neznám,“ prohlásil jsem. „Nebo teda co znám, to už jsi zahrál. Seš takovej jukebox.“

„To jo, má v hlavě snad stovky songů,“ drcla mu jedna z praktikantek do ramene. Přísahám, že její jméno jsem ještě před dvěma hodinami znal.

„Napadaj mě samý cizí,“ přiznal jsem. „I když… jo, když jsem občas jezdil s rodinou pod stan, strejda vždycky hrával Hrobaře. Takže… jestli to znáš, směle do toho, ty muzikante.“

„Tak ještě abych neznal,“ odfrkl si Michal a začal bez váhání hrát.

„On zná fakt všechno,“ poznamenal Dan a druhá praktikantka, jo, její jméno se taktéž kamsi vytratilo, hned zareagovala.

„Kdybys jezdil několikrát do roka na různý tábory a kurzy a hrál každej večer u ohně, taky by sis to pamatoval.“

„Hele, jo,“ houkl Michal, když na chvíli přestal hrát, „poslední song… Nekecejte mi do toho, nebo dostanete roubík!“

A hned pak se znovu vesele pustil do hraní, jako by vlastně vůbec nic neřekl.

Když jsem konečně dohrál a schoval kytaru do obalu za sebou, přesunul jsem se kousek vedle na volnou lavičku. Při zpívání a obzvlášť, když to mám svým způsobem dirigovat, většinou nepiju, protože mi pak hned lítají hlasivky nahoru a dolů, takže jsem si otevřel pro mě jedinou plechovku piva a rozvalil se s ní na záda s pohledem upřeným nahoru na hvězdy.

Těch pár zbývajících přeživších se začalo pomalu trousit pryč, takže jsem se s nimi zběžně loučil a jen tak chvilku v klidu relaxoval. Pravda, ať už jsem se v životě vyloup kdekoliv, vždycky se mi líbilo, jak oheň pomalu dohořívá a prostor kolem postupně utichá, má to v sobě prostě takový spešl kouzlo. Jen tři holky na druhý straně ohniště ještě žvanily a zvedaly se líným tempíčkem, když se k mý hlavě připlížil stín, konkrétně Gabiho stín.

Dřepl si na pařez ležící kdesi za mojí hlavou a skoro do puntíku přesně zopakoval tu moji otázku: „No a co ty mezi tolika holkama, cítíš se spíš dobře, nebo vyčleněně?”

„No mně je to asi jedno,“ roztlemil jsem se a rovnou mu odpověděl na to, na co se ptal ve skutečnosti, proč chodit kolem, „stejně jako v tom druhým. Nesnáším nálepky. Prostě, kdo se mi zrovna líbí, na toho jsem, a co chci, to taky udělám, na co ztrácet čas, život je krátkej…“

Ale i když se tohohle hesla fakt držím a spolíhám na pocity víc než na slova, tak teda nejsem zas takovej vůl, že bych byl úplně bezohlednej, takže jsem si ještě rychle zkontroloval pohledem, že aspoň ty holky vypadly, než jsem si prudce klekl a tuhletu svoji větu mu předvedl pěkně v praxi. Chytl jsem ho zlehka za hlavu, bez potíží přitáhl k sobě a prostě ho rychle políbil. Protože to je to, co jsem chtěl a co jsem měl dojem, že chce on, nač se bránit.

Čekal jsem, zda se chytne, ale že se tedy chytne tak moc, to byl opravdový šok. Vůbec jsem to nečekal, takže ani má reakce nebyla úplně nejrychlejší. Několik vteřin jsem se od něj nechal líbat, než jsem si uvědomil, co se opravdu děje, a prudce jsem se odtáhl. Skoro jsem přitom spadl z pařezu.

„Co děláš?“ vyjekl jsem. „To přece… nemůžeš takhle random líbat lidi.“

„Ale no taaak… Teď chceš dělat, že se ti vůbec nelíbím?“ protáhl a pobaveně se na mě zašklebil.

To mě rozčílilo ještě víc.

„Když se ti líbí holka na ulici a ona po tobě pokukuje, taky ji jen tak plácneš přes prdel? Zbláznil ses? Ježiš…“ Zvedl jsem se, aby ho náhodou nenapadlo to zopakovat, a pak jsem ztišil hlas, abych k nám nepřilákal nežádoucí pozornost: „Tohle přece nemá vůbec co dělat s tím, kdo se komu líbí nebo nelíbí.“

Rozesmál se: „No tak možná bych si i plácnul, kdybych si byl jistej, že to chce.“

Vykulil jsem na něj oči a napadlo mě, na kolik problémů by si tím asi zadělal.

„No tak promiň, no, jsem si to asi špatně vyvodil… Vysíláš hrozně zmatený signály,“ dodal a podrbal se zamyšleně na bradě.

Povzdechl jsem si a zacouval dozadu. Jo, zmatený signály jsem rozhodně vysílal.

„Dobrý, nebudem to řešit. Ale to s tím děláním si, co se ti zachce, a odhadováním toho, co chce ten druhej…, na to bych si na tvým místě dal bacha. Nikdy nevíš, co se může stát.“

Ještě pár sekund jsem koukal na jeho záda mizející ve tmě, než jsem si s povzdychnutím upil piva a zadíval se do pohasínajících plamínků. Výborně, Michale, seš fakt vnímavej, gratuluju. Jakože… Tak aspoň, že mi nedal přes hubu, ne? Taky úspěch.

Nebudu lhát, byl jsem za tu svou reakci pěkně naštvanej sám na sebe, ale já to opravdu neodhadnul. Celou dobu, co jsem hrál, po mně koukal. Když jsem za ním přišel já, ty jeho řeči mi přišly dost jednoznačný, a když si ke mně sedl, prostě mi to přišlo jako jasnej signál! Fakt jsem doufal, že jsem mu aspoň nezpůsobil nějaký traumíčko, ve kterým bych si pohrával s jeho sexualitou. No už se s tím nedá nic dělat, co? Budeme to i po tomhle trapasu muset ty následující čtyři dny prostě vydržet vedle sebe.

Dal jsem mu aspoň náskok, abysme na sebe nemuseli hned čučet v chatce, pití si dopil pěkně v klidu, zadumanej ve svejch sebekritickejch myšlenkách, uhasil oheň a teprve potom zamířil aspoň za nějakou symbolickou večerní očistou a spánkem.

Nevěděl jsem, zda jsem víc vytočený na něj nebo sám na sebe. Jo, vysílal jsem vlastně spíš jednoznačné signály než zmatené. Jednoznačně ukazující, že ho chci. Ale přesto… neměl právo mě líbat. Vůbec mě neznal. Sotva věděl, jak se jmenuju. Nemohl tušit, zda nejsem zadaný. Jestli vůbec chci, aby mě políbil. Nikdy jsem líbání nebral na lehkou váhu. A i když jsem si říkal, že bych některé věci mohl s nástupem na vysokou změnit, tohle mě tak rozhodilo, že jsem zareagoval instinktivně.

Teda spíš racionálně. Instinkty by se klidně nechaly vést dál.

Asi jsem prostě nechtěl, aby dostal, co chtěl. Nechtěl jsem mu to dát zadarmo. Ještě bych ho v té jeho na hlavu padlé filozofii, že si může brát, co chce, podpořil.

Rychle jsem si vyčistil v umývárně zuby, spěšně zapadl do chatky a rovnou do postele. Nechtěl jsem s ním mluvit. Ne, když jsem sám nevěděl, co bych mu měl vlastně říct. Když dorazil do chatky, stále jsem nespal. Ale tvrdohlavě jsem zavřel oči a spánek alespoň předstíral. Doufal jsem, že si vybere druhou palandu, ale ne, jistě že ne. Vlezl si nade mě, jakože na lůžko nade mnou, a já dlouze vydechl nosem, když se palanda i se mnou zakymácela.

Druhej den jsem se vzbudil dost rozpolcenej. Jo, pořád se mě držela ta dobrá nálada, že jsem byl tam, mimo to upocený velkoměsto, v přírodě, s partou lidí, který působili pohodově. Navíc to organizování aktivit pro ně mě dost bavilo, ač teda budík v půl sedmý bych si klidně odpustil. Jenže taky nějak na pozadí byl i ten nejistej otazník, jak to teď mezi mnou a Gabrielem bude, jestli jsem ho tou pusou tolik vytočil, znechutil, nebo jen rozhodil.

Protože ač bych si den předtím vsadil třeba i milion, že je na kluky (a na mě, protože jsem samozřejmě tak trochu ješitnej pitomec), tak dnes už jsem si tím tak jistej nebyl. Absolutně mě zmátl, a tak jsem trochu tápal nad tím, jestli mě odmítl zaprvý proto, že je, jak trochu naznačil, zadanej, nebo zadruhý proto, že se mu nelíbím já konkrétně. A nebo poslední třetí možnost, ze všech nejhorší: Že jsem to vyhodnotil až tak špatně, že jsem obtěžoval heteráka, a to jsem teda klesl hodně hluboko.

Ten otazník tam v hlavě rozhodně byl, cejtil jsem ho, ale to bych nebyl já, abych se jím nechal nějak utlačovat. Prostě jsem ho zazdil a rozhodl se dělat, že se vůbec nic nestalo, a to mi jde rozhodně skvěle. Potichu jsem se vykradl s pár kousky oblečení, jak nějakej úchylák zdrhající z místa činu, abych kluky tak brzo nebudil víc než tou vypalovačkou ze šedesátek, která mi slouží jako budík, protože mě čekalo ranní buzení všech.

Zatímco u holek jsem samozřejmě jen klepal, o půl hodiny jsem se řádně voháknutej vrátil na místo činu s plnou parádou: „Hej, hej, hej, dobrý ráno, vstávačka!“

Samozřejmě že zrovna, když jsem se potřeboval vyspat, jsem zabral až kolem třetí ráno, takže budíček v sedm pro mě byl fakt peklo.

„Prokrista,“ zasténal jsem, když Michal energicky vpadl do dveří. Nedokázal jsem pochopit, jak mohl vypadat tak svěže.

„Nemůžem ještě hodinku dvě pospat?“ zkusil to Dan, ale já bych vsadil boty na to, že jsem už dopředu znal odpověď. A nebyla kladná.

„Jak hodinku dvě? Však už šajní na plný pecky, chytli jsme perfektní počasí, tak žádný výmluvy, čeká nás spousta zábavy!“

„No bavím se ohromně,“ zahuhlal jsem do peřiny, kterou jsem si přetáhl přes hlavu. Pak jsem se i s ní posadil, takže jsem vypadal jak nějaký peřinový duch (jo, to jsem si právě vymyslel), a nevrle jsem zamručel.

„No chci tě vidět, až budeš vstávat na semináře,“ prohodil Michal a já zpod deky vyvlékl ruku, abych mu ukázal vztyčený prostředníček. Jo, po ránu se mnou sranda zkrátka nebyla.

Mohutně jsem zívl a zabručel zpod přikrývky: „Dej pokoj. A tak nějak doufám, že škola před devátou začínat nebude.“ Pak už jsem se pomalu začal celý soukat zpod peřiny a doufal, že u toho neskončím na zemi.

„Snídaně je za dvacet minut, tak fofrujeme!“ popohnal nás ještě, než se vytratil z naší chatky – pravděpodobně budit další chudáky.

Dopolední stmelovací aktivita nebyla nic složitýho, prostě závod, kdy se běží po trase, zatímco si v pevně daným pořadí v rámci pětičlennýho týmu hází lítací talíř. Kdo ho má v ruce, ten samozřejmě neběží, ale stojí. Nic těžkýho na přípravu, ale přeci jen někdo musel vyrazit napřed a celou tu trasu ofáborkovat, takže jsem se obětoval a místo snídaně s rohlíkem v ruce vyrazil provzdušnit plíce.

Samotnou organizaci závodu jsem rád přenechal Sáře, která je beztak z nás tří, co si tu splňujeme část z animátorskýho kurzu, největší dříč. Abych byl upřímnej, zpětně bych fakt jen těžko hodnotil, jestli jsem se Gabimu vyhýbal úmyslně, a nebo to prostě jen tak zaonačil osud, ten kulišák jeden, každopádně ať už jsem se mu já vyhýbal úmyslně nebo ne, tak on mě podle všeho rozhodně, protože naplno jsme se potkali až mnohem pozdějc.

Nerad bych, aby to vypadalo jak někde na táboře, ale jo, občas se tomu ty aktivity na podobnejch akcích pro dospělý dost podobaj, ač jsou samozřejmě složitější, takže odpolední činnost, nebo bojovka, pokud chcete, měla několik stanovišť, který musel každej účastník obejít, aby splnil zadání. Výjimečně se nejednalo o seznamovačku, ale hru simulující fungování vejšky a získávání dalších informací při studiu. Na jednom stanovišti v lese u potoka jsem vládl já a rozdával rádoby bonusový kredity za tělák. Hotovej tělocvikář hadr, i tu píšťalku na mě nezapomněly děvčátka navlíknout.

Už jsem si odškrtl všechny jména ze seznamu a mile rád bych to zabalil a šel na večeři, jenže to Gabrielovo na mě jako jediný pořád svítilo. Už jsem se klonil k možnosti, že se na to prostě vykašlu, začerním ho a budu dělat, že dorazil, když se dotyčný z ničeho nic objevil.

Věděl jsem, že se mu nebudu moct vyhýbat nadosmrti. Přes ten den jsem vlastně úplně vychladnul, zůstala jen nepříjemná nejistota.

Už z dálky jsem ho viděl. Propletl jsem se mezi stromy a vyrazil lesní cestou k jeho stanovišti.

„Čau,“ mávl jsem rozpačitě, „tak co mě tu čeká?“

„No, mám tady dvě verze. Buď pro ty, co se bojí výšek, nataženou lajnu mezi stromama, po který musí přejít bez přidržování. Maximálně tak můžu nabídnout ruční jištění,“ mrknul a já pobaveně protočil oči – jistě, nic jiného bych ani nečekal. „A nebo kdo se nebojí, tak klasika – lezeckej sedák a hurá vzhůru tady po skále.“

„No… je mi to líto, ale asi jsem srab a netroufnu si lézt nahoru, nikdy jsem to nedělal. Takže si to asi přejdu, pokud nemám na výběr. Úplatky nebereš?“

Vzápětí mi docvaklo, jak blbě to vyznělo, ale byl jsem až moc hrdý na to, abych to vzal zpátky.

Jo tak úplatky, no, když to chce hrát takhle…

„Hele jediná třetí možnost, co mě tu napadá, je, že tě tím lanem přivážu ke stromu, aby ses mi nebránil, až ti dám pusu. A to už jsme si včera ověřili, že nechceš, že?“ Ne, fakt neumím držet hubu a dělat, jakože nic. „Takže co, nějaký další návrhy?“ řekl jsem a přistoupil k němu blíž.

Překvapeně zamrkal, ale netrvalo to dýl než pár vteřin. Pak se ušklíbl: „Jo, jasný, naběhl jsem si sám, ne že ne. Teda fakt by mě zajímalo, proč máš tak nutkavou potřebu mě líbat, že bys mě kvůli tomu i přivázal ke stromu. Což by pro mě teda bylo fakt poprvý. Většinou jsem ty kluky líbal dobrovolně.“

No vida, tak aspoň jsem ho fakt nepohoršoval, dobrý vědět, i když to samozřejmě nic nemění na faktu, že teda pořád nevím, na čem jsem. A protože jsem zjevně idiot, co musí do všeho rejpat, mrkl jsem na něj a poznamenal: „Hmm… Tak aspoň bys měl nějakou výmluvu před svým boyfriendem, když by to bylo nedobrovolně…“

„A na to jsi zas přišel jak, že mám přítele?“ odfrkl jsem si. „Ty furt děláš nějaký závěry a většinou jsou teda celkem mimo. Asi bys měl přehodnotit svou intuici.“

Přimhouřil na mě oči a zavrčel: „Já že bych měl přehodnotit intuici? A kdo mě to hypnotizoval jak sůva celou tu dobu, co jsem včera hrál u ohně?“

Překvapeně jsem na něj pohlédl a na moment ztratil řeč, protože… měl pravdu. Jenže já se s tím zkrátka nedokázal popasovat, takže jsem sklapl a poslechl jeho následující pokyn.

„A vůbec, mazej na tu lajnu, už se to chystám sbalit.“

Sundal jsem si dle pokynu boty, ponožky a pokusil jsem se vylézt nahoru sám. Ale má rovnováha zklamala jako pokaždé. Na sedmý pokus se mi povedlo se postavit, ale hned jsem zavrávoral a opět slítl na zem.

„Tak mi trochu pomoz, ne?“ rozhodil jsem rukama a nakvašeně se na něj zamračil. Pobaveně mě sledoval a zcela evidentně neměl ani v nejmenším v plánu mi pomoct.

Chvilku jsem se nad ním sice bavil, ale nakonec jsem se teda zašklebil, sehnul se, chytil ho pod lokty a postavil na nohy.

„Tak fajn, tak pojď,“ vybídl jsem ho a natáhl k němu ruku.

Konečně se mu s mojí podporou trochu zadařilo a teprve až v půlce zavrávoral, tak jsem úplně automaticky přemístil svý dlaně na jeho boky a zachytil ho. Jasně Míšo, ‘úplně automaticky’, všichni ti to věříme! Překvapeně pod tím dotekem vydechnul, ale nebránil se, a tak jsem spolu s ním došel až na konec, kde jsem si ho bez okolků stáhl k sobě do náruče.

Potěžkal jsem si ho krátce nahoru a dolů a rozesmál se: „Tyjo, jsi těžší, než vypadáš.“

„Nemusíš se vymlouvat, prostě ti chybí svalíky,“ ušklíbl se, „ale já tě nesoudím, fakt. Láhev vody uneseš? Nebo to je na tebe taky moc těžký?“

„Hele, taky bych tě mohl teď omylem upustit tamhle do kopřiv,“ neodpustil jsem si, ale dál se smál.

„Ještě štěstí, že bys tam se mnou nedošel, když jsem pro tebe taková zátěž,“ provokoval, a tak jsem ho prostě přitiskl k sobě blíž a zamířil udaným směrem.

Došel jsem s ním až přímo nad to houští z kopřiv, podíval se tomu provokatérovi do očí a zašklebil se: „Tak jak chceš, poslední přání?“

Podezřívavě a trochu nejistě jsem na něj upřel zrak. Nepustí mě, ne? To by si nedovolil.

„Jestli to uděláš, tvý poslední přání bude, aby ses nikdy nenarodil,“ zasyčel jsem výhružně a pevněji jsem ho sevřel kolem krku.

Překvapeně na mě vykulil oči, tohle zjevně nečekal, ale hned se zase zašklebil: „Fakt jsem to neměl v plánu, ale fajn, takový nabídce vážně nemůžu odolat…“

Jednou rukou si mě stále přidržoval, ale druhou mi bolestivě stiskl zápěstí, až mě donutil pustit se ho. V tu chvíli mě sám přestal držet a já dopadl zadkem do kopřiv. Hlasitě jsem vyjekl, čapl ho za tričko a začal se škrábat na nohy, lýtka už jsem však měl celá spálená.

„Ty ses normálně posral!“ vyštěkl jsem, přešlapoval z nohy na nohu, jednou rukou jsem si mnul lýtka a druhou ho stále tahal za triko. Praštil jsem ho dlaní do hrudníku, až zavrávoral a o krok poodstoupil, a vztekle jsem funěl. Štiplavá bolest mi úplně zatemňovala mysl a já se jen z posledních sil držel, abych po něm neskočil. „Kurva, to bolí jak čert!“

„No řekl sis o to,“ roztlemil jsem se nad tou jeho reakcí, „ale neboj, však to přežiješ.“

„Já rozhodně,“ procedil skrz zuby, jak se snažil znít smrtelně vážně.

Chytl mě za triko oběma rukama, prudce mě otočil tak, abych stál těsně u kopřiv, a bez váhání mě do nich strčil. No pěkný tohle! Popravdě jsem v první chvíli fakt netušil, jestli nadávat, a nebo se smát, že mi to dokázal tak oplatit. Holt jsi neměl ztrácet ostražitost, Michale, že? A podceňovat něčí nasrání se taky nevyplácí. Nakonec po prvotním šoku vyhrála ta druhá možnost a roztlemil jsem se.

„Jauč… Hádám, že jsem si to zasloužil,“ zasténal jsem trochu skrz chichot, stále se plácaje na zádech v tom nepříjemným houští. Pomalu jsem se dosmál, natáhl ke Gabimu ruce i nohy a hraně zaúpěl: „Help! I need somebody!“

Bože, musel si o mně myslet, že jsem absolutní cvok, jak jsem se tam tak válel s končetinama směrem k nebi, jak nějaká želva převrácená na krunýř, ale bylo mi to jedno. Jako ostatně skoro vždycky, když se něco týkalo toho, co si lidi myslí.

Už jsem se přikláněl k tomu, že mě tam nechá, ale nakonec jsem ucejtil stisk kolem obou zápěstí a následnej tah do stoje. No nebudu lhát, byl jsem trochu v pokušení strhnout ho k sobě, ale nakonec jsem se rozhodl, že budu hodnej Míša, a prostě si nechal dopomoc.

„Cvoku,“ poznamenal jednoduše, když už jsem stál před ním a drbal se všude, kde mě to zasáhlo. No neříkal jsem to?

Jenom jsem se na něj na odpověď zašklebil a naklonil se k němu, jako bych mu chtěl dát zas pusu, ale kousek před jsem se zastavil a nechal to na něm: „Tak co, vyrovnáno?“

Sjel jsem ho pohledem a neucukl ani o píď, ačkoliv mi doslova dýchal na rty.

„To se ještě uvidí,“ prohodil jsem a lehce se ušklíbl. „Pro teď možná.“

Zůstal jsem stát na stejném místě ještě několik vteřin, než jsem ho obešel a drcl svým ramenem do toho jeho. Za náraz se to nedalo považovat.

„A kdy se uvidí?“ křikl po mně.

„To bys rád věděl, viď?“ odfrkl jsem si a otočil k němu hlavu. „Místo toho, abys byl zvědavej, bys radši měl sbalit ty věci, co tu máš rozkramařený. Už tak tu večeři dost možná nestihnem ani jeden.“

Zašklebil se na mě, ale pak už se bez dalších řečí dal do úklidu, což mě upřímně překvapilo. Tak moc, že jsem se otočil na patě a vydal se zpět k němu. Občas jsem si při tom promnul požahané končetiny, jelikož to stále nepříjemně štípalo.

„Jak to, že vypadáš, jako by se o tebe ty kopřivy ani neotřely?“

Zamračil se na mě, zatímco smotával lezecký lano: „Ale otřely. To víš, že to cejtím… Jen jsem z přírody asi o něco zvyklejší než městský dítě jako ty, nemyslíš?“

Obočí mi vyjelo nahoru a založil jsem si ruce na prsou. „A ty snad víš, jestli jsem městský dítě?“ To, že měl pravdu, bylo vedlejší. „A vůbec… jde ti to pěkně pomalu, takže ti velmi štědře nabízím svou pomoc.“

Protože po takové poznámce jsem mu ji nedokázal nabídnout vřeleji. Celkem mi zvedal tlak, jen co byla pravda.

Ještě jednou jsem se na něj zakřenil a kývl jsem, protože už jsem ho prostě nechtěl provokovat ještě víc. Jenže i tak jsem byl z toho kluka jednoduše zmatenej a na to jsem rozhodně nebyl zvyklej. Aby taky jo, Míšane, když to na každýho, kdo se ti líbí, hned vybalíš, že jo? Náhodou, po počátečním šočíku jsou lidi většinou rádi, že kolem sebe nemusíme kličkovat a víme oba, na čem jsme. S Gabim to bylo úplně jiný, jako by si právě tohleto kličkování a nejistotu užíval. Jako by mě neustále zkoušel!

Jasně, část mě si byla jistá, že nakonec uhne, úplně jsem mu to viděl v těch jeho hnědejch reflektorech, že by chtěl! Jenže moje druhá část si tím teda vůbec stoprocentně jistá nebyla. Proč? To je právě ta otázka. Proboha proč jenom dělal pořád takový drahoty?! Ta otázka mě doslova žrala a byla důvodem, proč jsem toho kluka nemohl jen tak pustit z hlavy a dělat, jakože nic. Tohle totiž nebylo NIC, ale NĚCO – a to, že jsem nevěděl CO, mě zatraceně nenechávalo klidným.

Zbytek těch věcí jsme poklidili v podstatě mlčky, až kousek před jídelnou nastala chvíle, kdy to ticho mezi náma téměř křičelo a dožadovalo se pozornosti. Jeden by řekl, jak může ticho křičet, ale věřte mi, když ta chvíle přijde, tak vám to málem utrhne bubínky.

Užuž jsem otevíral pusu a chystal se něco říct, když se k nám rozběhla z ničeho nic Sára: „Michale! Kde se couráš, prosím tě? Akutně potřebuju tvoji pomoc!“

Už dlouho jsem v hlavě neměl tak neskutečný bordel. Nechápal jsem, jak ve mně někdo mohl vyvolat tolik protichůdných emocí najednou. A ze všeho nejvíc mě štvalo, že i přesto, jak mě tím svým přehnaným sebevědomím rozčiloval, mě to k němu zároveň i táhlo. Nechtěl jsem si však připustit, že odmítnutí jeho polibku byla chyba. Nebyla. Nemohl jsem mu přeci tak snadno dát to, co chtěl. Nemohl jsem mu potvrdit jeho přesvědčení, že si může vzít, cokoliv chce.

Problém ale byl, že já chtěl taky. A ne málo.

Sice jsem stále ještě doutnal vzteky za to, že mě opravdu hodil do kopřiv, a pořád jsem plánoval krutou pomstu, ani to mi ale nebránilo zírat mu na zadek, když se ode mě vzdaloval a následoval Sáru. V tu chvíli se mi v hlavě zrodil plán. Co lepšího udělat takovému člověku, než si vzít to, co on sám chtěl a nepovedlo se mu to?

Samozřejmě to možná nebylo tak velké, jak mělo být, v tu chvíli mi to však připadalo jako skvělý nápad.

Po večeři jsme se všichni poskládali k táboráku a já měl neustále tendence si mnout požahané nohy. A náš slavný Míša se samozřejmě tvářil, jako by kopřivy viděl maximálně tak z dvacetimetrové vzdálenosti. Nebo jako by mě jimi požahal jen on, což byla v podstatě stejně pravda.

Celý večer se na mě provokativně křenil, jelikož měl z mého utrpení evidentně ohromnou radost, což mě dopalovalo ještě víc. Napadlo mě, jestli by adekvátnější trest nebyl hodit po něm hořící dřevo z táboráku, ale jelikož bych spálil maximálně tak sám sebe a pak bych ještě minul, raději jsem to vzdal.

Večer se chýlil ke konci, lidé se trousili do postelí a nebo se přiopilí potulovali kolem. Já ještě chvilku posedával proti němu, než jsem se zvedl a obešel si celý táborák. Dával jsem si načas a byl si dobře vědom toho, že i když se za mnou neotáčel, vnímal mě. Posadil jsem se za něj na pařez a drcl mu kolenem lehce mezi lopatky. Uběhlo pár vteřin, než se ke mně obrátil. „Máš něco na srdci?“

„Na srdci ani ne,“ pokrčil jsem rameny a chytil ho jednou rukou za čelist, aby nemohl uhnout. Prudce jsem ho políbil, ale ne na tak dlouho, aby mi stihl polibek oplatit. Pak jsem pustil jeho čelist, beze slova se zvedl a s pocitem zadostiučinění jsem se líným krokem vydal k naší chatce.

Prostě jsem si jen vzal to, co jsem chtěl, tak jako to dělal on, a nenechal ho rozhodnout vůbec o ničem. A byl to skvělý pocit. Alespoň v tu chvíli.

Překvapeně jsem po něm zůstal zírat. Tak přece jen! Jo, nemýlil jsem se, zjevně tam zájem byl, ale zároveň mi to teda rozhodně nedělal snadný. Musel jsem se v duchu fakt gebit sám nad sebou, že když jsem sem do tohohle přírodního ráje přijel, tak Gabi upřímně fakt nebyl mojí volbou číslo jedna, těch zájemců, nebo spíš zájemkyň, jsem měl vyhlídnutejch hned několik. Jenže pak se spustil kolotoč: jeho hypnotizování mě, po kterým jsem mu teda dal pusu… Protože kdo jsem já, abych takový pozvání odmítal, že jo, Míšane? Jeho odmítnutí, po kterým bych se normálně stáhnul…, jenže nějak mi to nešlo… Nešlo, protože čím dýl od něj uběhlo času, tím menší mi dávalo smysl.

Když si u ohně pořád svědil požahaný nohy, nemohl jsem se neušklíbat, podle všeho jsem si zaručil, že na mě nepřestával myslet. Jenže já jsem stejně tak nepřestával myslet na něj, právě pro ty pohledy, který jsme si pořád věnovali. Takže teď, teď jsem ho rozhodně nemohl nechat jen tak zdrhnout. A tak jsem vyskočil rychle na nohy a rozběhl se za ním. Doběhl jsem ho jen o pár metrů dál, chytil ho za zápěstí a přetočil k sobě, abych mu tu pusu zas rychle vrátil, bez toho, abych se držel zpátky, prostě pořádně a naplno.

Tentokrát jsem ani na vteřinu nezaváhal. Vklouzl jsem mu prsty do vlasů, sevřel je a zlehka ho kousl do spodního rtu. Chutnal po pivu a cítil jsem z něj směs voňavky a kouře od táboráku. Hrozně mi voněl. A vlastně i chutnal, ačkoliv jsem velký fanoušek piva nebyl.

Dopotáceli jsme se až ke dveřím naší chatky, ruce všude, rty všude. Tam jsem ale zaváhal. Na moment jsem se oddálil, abych popadl dech, a zašeptal jsem: „Nemůžeme tam, vždyť už tam je Dan.“

Ani na chvilku jsem z něj při tom nedokázal sundat ruce.

„Ale ty bys možná mohl vědět o jiným místě, kam bychom se mohli uklidit, když to tu tak dobře znáš, ne?“

„Hmm…,“ zamyslel jsem se krátce, „mohl bych si půjčit klíče k tý chatce, kde schováváme věci z her.“ Krátce jsem se rozhlídl po číslech na štítech, než jsem dodal: „Hodil bych si aspoň rychlou sprchu, už včera jsem vynechal a to není zrovna hot, tak za deset před dvacítkou?“

Popravdě jsem v tý chvíli měl docela dost strach, aby mi mezitím nevzal roha, ale do hlavní budovy se mnou pro klíče beztak nesměl, takže mi bylo jasný, že ta sprcha navíc, kterou jsem si mohl střihnout tam a ne na druhý straně areálu, kde stály ty pro účastníky, už tu šanci moc nezhorší, spíš vylepší, protože jsem sám ze sebe cejtil, že zrovna dvakrát nevoním, a to je co říct… Počkal jsem si na jeho rychlý kývnutí a překonal těch pár kroků do naší chatky, kde jsem spěšně sebral pár věcí a vyrazil s nimi směr hlavní budova.

Tou umývárnou jsem doslova prolítl a už jsem se hnal k dvacítce, kde jsem naopak zklamáním zpomalil, protože se objekt mýho zájmu nikde poblíž nenacházel. Zastavil jsem se před dveřma a ještě jednou se rozhlídl. Jasně Michale, cos čekal, že asi udělá? Další možnost kličkovaný mu musela doslova nahrát do karet!

Tak trochu naštvaně sám na sebe jsem přeci jen odemkl a vlezl dovnitř. Přejel jsem očima tu kopici krámů všude, než jsem sebral z jedný z dolních matrací vlastní batoh s lezeckým náčiním, odhozený sem jen před pár hodinama, a mrsknul ho na zem, čímž jsem postel uvolnil a rozvalil se na ní. Vlastně jsem ani sám v sobě nevěděl, jestli na Gabiho čekám, nebo se snažím vyhnout jeho vítězoslavnýmu pohledu, ale zůstat nějakou tu chvíli tam mi jednoduše připadalo správný, tak jsem to udělal.

Nechal jsem ho, aby se šel osprchovat, a sám potichu vlezl do naší chatky. Svlékl jsem ze sebe mikinu nasáklou pachem kouře a přemýšlel, co dál. Nejednal jsem přeci jen trochu unáhleně? Vážně jsem to chtěl? Kdybychom se na sebe vrhli hned a on nešel do té pitomé sprchy, vůbec bych neměl prostor začít nad tím tak dumat.

Převlékl jsem se do trička na spaní a čistých kraťasů a stříkl na sebe voňavku. Doufal jsem, že tím sám kouřový odér trochu přebiju. Stále jsem ho ale cítil. Znovu jsem se zamyslel, jestli tohle celé opravdu chci. A hned potom mě napadlo, že jsem měl následovat jeho příkladu a taky se osprchovat.

Pootevřel jsem dveře a uviděl Michala, jak stojí u domluvené chatky a odemyká ji. Když zapadl dovnitř, tiše jsem si povzdechl a znovu se zamyslel. Ano, nemohl jsem si být jistější tím, jak moc mě přitahuje. Běžně jsem tak unáhlené činy však nedělal. Vůbec jsem se nepoznával.

Ale věděl jsem, že kdybych tu ještě chvilku stál, dost možná by nade mnou znovu převzalo nadvládu mé racionální já. Proto jsem si do ruky vzal sprchový gel a osušku a zamířil k chatce číslo dvacet. Opřel jsem se o rám dveří a uviděl Michala, jak se jen ve volných kraťasech válí na posteli. Sjel jsem ho pohledem a cuklo mi v rozkroku. A to jsem se na něj jen díval.

Navzdory svým rozbouřeným hormonům jsem klidným hlasem pronesl: „Tak jo, dostaneš na výběr. Buď na to skočíme hned, ale ochudím tě o stoprocentní zážitek, protože na rozdíl od tebe pořád smrdím kouřem…, nebo budeš trénovat svou trpělivost a meditovat a já se mezitím taky osprchuju.“ Přistoupil jsem o kousek blíž, ale stále ne natolik, aby na mě dosáhl. „Tak co říkáš?“

To si jako ze mě dělá srandu? Jo, kdyby nepřišel, byl bych naštvanej, ale pochopil bych to, tak nějak, jenže tohle? Tenhle jeho naschvál byl teda už dost přes čáru, jasně mi tím ukazoval, jak moc se mi vysmívá. Jakože nádech, výdech, Michale, nikomu neprospěje, když ho roztrhneš na dvě půlky, že jo?

Vykulil jsem na něj krátce oči, než jsem je naopak přimhouřil, vstal a došel až k němu: „A to jsi celou dobu dělal jako co? Nebo to byl jenom takový pokus, jak mi ukázat, že máš navrh?“

Zarytě mlčel, a tak jsem se mu naklonil až těsně k obličeji a tiše pokračoval: „Tak víš co, to já ti dám na výběr: Jdi se kliďánko osprchovat, a až se vrátíš, tak ti předvedu ten stoprocentní zážitek, kterej bude komplet v mý režii, a nebo si tu zůstaň a můžeme na to, jak ty říkáš, 'skočit hned'. Tak co to bude?“ U těch dvou zrekapitulovanejch slov jsem naznačil uvozovky ve vzduchu, ale jinak jsem se k němu blížil milimetr po milimetru, až jsme se lehce dotkli nosy a navzájem cejtili svůj dech.

Na moment se zarazil a chvilku mi jen mlčky oplácel nejistej pohled, než ho opět nahradila ta jeho bojovnost: „Tak to teda ne, ve tvý režii rozhodně nic nebude.“

Nečekal už ani moment, prudce mě políbil a já mu ho oplatil zrovna tak. Popravdě, nějaká sprcha mi byla putna, nejsem zrovna cíťa a hlavně Gabi voněl hrozně sexy směsicí potu, toho, jak byl krásně vyuzenej od kouře, spolu s nějakou kořeněnou voňavkou, kterou se to nejspíš snažil přebít, ale nezadařilo se. To všechno dohromady na mě působilo jak afrodiziakum. Takže jsem do toho prostě naplno šel, vykusoval se s ním a začal nás pomalu dirigovat směrem k posteli.

Tiskl jsem se na jeho tělo a líbal ho tak hladově, jako by to bylo to jediné, co mě dokáže udržet naživu. Dlaněmi jsem mu přejížděl po kůži, svíral jeho boky, a když jsme konečně dopadli na matraci, ihned jsem zaujal pozici nad ním. Nikdy jsem neměl tendence o něco takového bojovat, ale s ním jsem chtěl mít sakra navrch.

Možná to bylo tím, jakou nejistotu ve mně vyvolával.

Rty jsem sjel přes tvář až na hranu jeho čelisti, za bradu jsem mu hlavu otočil na stranu a přisál se mu ke krku. Skousl jsem to citlivé místo a nasál vůni sprchového gelu a jeho kůže. Volnou rukou jsem vyjel po stehnu směrem vzhůru, abych se přesvědčil, že celou tuhle situaci vnímá stejně intenzivně jako já. Stiskl jsem bouli v jeho kraťasech, a když se proti mně nadzvedl boky a zaklonil hlavu, znovu jsem ho kousl do krku. Ne moc silně, ale natolik, abych si ho stále dokázal udržet ve stejné pozici.

Bez váhání jsem mu stáhl kraťasy a rty sjel po jeho klíční kosti na hrudník. Zatímco jsem jednou rukou začal přes trenky zlehka přejíždět po jeho erekci, jazykem jsem mu obkroužil pravou bradavku a druhou rukou vyjel nahoru až k jeho tváři. Poslepu jsem putoval na krk a dozadu, až jsem mu v pěsti sevřel vlasy na temeni hlavy a zatáhl. Ve stejnou chvíli jsem jeho bradavku nasál a pevněji ho sevřel v dlani.

Cítil jsem uvnitř sebe spalující vzrušení z toho, jak jsem ho měl pod rukama, jak jsem se ho mohl dotýkat, kdekoliv jsem jen chtěl, jakou moc jsem nad ním měl. Zatraceně jsem to chtěl.

Nemohl jsem snad ani uvěřit tomu, jak moc si věří. Zatraceně, z toho uťápnutýho kluka, za kterýho jsem ho v první chvíli měl, až sem, do týhle scény, kdy se mě dost na férovku snažil dotlačit, abych se pod ním podvolil, to byl pořádnej skok. Kdyby do toho šel takhle naplno hned po tý první puse, co jsem mu dal, kliďánko bych ho nechal, ať si to teda užije a pohraje si dle libosti, ale po tom, co si mě tak vodil? Co se mi zas a znovu snažil dokazovat, jak moc tu situaci mezi náma řídí, a hrál si na jeptišku, jejíž čest jsem tou blbou pusou zneuctil? Tak to teda ani náhodou!

Ještě chvilku jsem ho nechal, aby si tu situaci užíval a zdánlivě se ukolíbal svojí mocí nade mnou, než jsem se prudce vzepřel pánví, nadhodil ho tím lehce do vzduchu a naučeným pohybem přetočil rychle pod sebe. Bránil se a zkoušel to hned přetočit zpátky, ale měl to marný, nemám nijak extra svalů, ale přeci jen těch pár kil jsem nad ním měl. Rychle jsem mu vyhrnul tričko k podpaží, abych si mohl užít pohled na jeho nahou pokožku, než jsem mu chytil zápěstí a sevřel mu je k sobě nad hlavou, kde jsem je jednou rukou prišpendlil do matrace. Naklonil jsem se k němu a začal mu ten předchozí polibek vracet, pěkně zprudka a dlouze, aby mu mozek konečně vypnul a nechal se jen unášet tím, co se děje.

Cejtil jsem to z něj, úplně hmatatelně jsem cejtil, jak chce, jak protestoval jenom napůl, aby se snad neřeklo, stejně jako vlastně já před chvílí, ale tentokrát ne, tentokrát jsem ho vážně nechtěl nechat vyhrát. A tak jsem pokračoval dál, vykusoval se s ním a nedával mu skoro ani prostor na nádech, zatímco jsem se mu volnou dlaní sunul po těle směrem dolů a zakotvil s ní rovnou v jeho trenkách.

Z toho jeho zacházení mi zatrnulo mi v podbřišku a já si s hrůzou uvědomil, jak moc se mi to líbí. To ale bylo naprosto nepřípustné! V žádném případě!

Zacukal jsem rukama, ale byl silnější než já. Nebo jsem se možná dostatečně nesnažil, protože někde v hloubi sebe samého jsem věděl, že… Ne!

Oplatil jsem mu ten agresivní polibek a zasténal mu do úst, když mi dlaní vjel pod lem kraťasů přímo mezi nohy. Chtěl jsem nadávat, vpálit mu, že jestli si myslí, že bude mít situaci pod kontrolou, tak to teda ne, ale jeho jazyk tlumil každé slovo, které se mi chtělo vydrat z úst.

Jednu nohu jsem mu obemkl kolem pasu a donutil ho, aby se na mě víc položil. Vysunul dlaň z mých kraťasů a já mu patou zatlačil do beder, čímž jsme se k tobě přitiskli úplně. Začal jsem se proti němu pohybovat pánví a cítil, že už jen z toho tření se mé vzrušení stupňuje nadpozemskou rychlostí. Znovu jsem mu zasténal do úst a zacukal rukama tak prudce, až jsem se mu opravdu vykroutil.

Ignoroval jsem ten otravný pocit kdesi v pozadí, kterému se ta náhlá svoboda vůbec nelíbila.

Jednou rukou jsem mu znovu vklouzl do vlasů a zatáhl, kousl jsem ho do spodního rtu a druhou rukou jsem sjel z beder na pravou půlku, do které jsem silně zaryl prsty. Cítil jsem, jak se celé mé tělo chvěje tím ochromujícím vzrušením a adrenalinem, který ve mně vyvolával. Do hajzlu s tím zatraceně sexy parchantem, který mě nutil hořet zevnitř i zvenku. Tohle jsme si teda nedomluvili.

Sténal jsem mu do pusy, jak mi postupně čím dál víc mačkal zadek, dokonce se i párkrát lehce napřáhl a plácl mě, co mu ona pozice dovolila. Pořád jsme se líbali a třeli se nadrženě o sebe, ale zároveň jsme, myslím, oba dobře cejtili, v jaký bezvýchodný situaci teď jsme. Ležel jsem na něm, znemožňoval mu se zpod mojí váhy úplně vyprostit a zároveň jsem byl fixovanej jeho nohou a rukou natolik, že jsme ani jeden nemohli pokročit nikam dál. Někdo musel zatraceně uhnout! A kdo to asi bude, co, Míšane?

Celá chatka byla jak nabitá elektrickým chvěním, bylo to cejtit v každým nádechu, jak moc to oba chcem a jak moc ani jeden nechcem ukázat ani tu nejmenší slabost. Oba jsme si navzájem projížděli dlaněma vlasy a občas silnějc zatáhli, a přestože i tohle bylo neuvěřitelně sexy, bylo jasný, že tam takhle nemůžeme bejt nafurt.

Takže jsem nakonec nechal jeho rty bejt a sjel mu těma svejma pomalu k ušnímu lalůčku, kterej jsem poctivě ožužlal, než jsem zašeptal: „No tak… Chceš tu bejt takhle až do soudnýho dne? Já vím, že to chceš… Tak fajn, uděláme deal, jsem jedinej umytej, tak tě nechám, ať mě ošukáš, ale ty mi pak vykouříš, pěkně pokorně, s rukama za zádama a na kolenou, hmm?“

Když mi zašeptal ta slova, zalapal jsem po dechu a na moment ztuhl. Ušklíbl se na mě, protože si mé reakce samozřejmě všiml, a popíchnul mě: „Nějaký námitky? Chceš tvrdit, že se ti nelíbí představa, jak mi hezky poslušně na kolenou kouříš? Hej, jakože myslím, že oba už víme, jak moc to chceš…“

Kdyby tak tušil, že to nebyla ta informace, která mě tak šokovala. Šlo o něco jiného a já byl zatraceně blbý, že jsem to předtím vůbec nezvážil. Přitom bylo celkem pravděpodobné, že se to možná stane.

Nikdy jsem nebyl aktiv, vždycky jen pasiv. Ještě jsem prostě nikdy nikoho… neošukal.

Měl bych cítit pocit zadostiučinění, radost a pýchu, že se mi alespoň částečně podvolí, ale… co když selžu? Co když to pokazím, když jsem to do háje ještě nikdy nedělal? Ale nemohl jsem na sobě dát nic znát.

„Myslím, že tu pozici, ve který tě vykouřím, pak ještě probereme,“ prohlásil jsem místo toho a nasál kůži na jeho krku, až mu tam ode mě zůstal nepatrný červený flíček. „Máš u sebe kondom? A lubrikant? Doufám, že jo, protože já mám kdesi v peněžence možná tak jeden starej, dost pravděpodobně nepoužitelnej.“

„Jo, kondom mám,“ prohlásil jsem a hned, co jsem se narovnal v zádech, jsem vytáhl ten jeden zpod gumy trenek a podal mu ho, „ale lubrikant fakt v trenkách nevedu, budu si muset vystačit bez toho, tak žádný vejmluvy, myslím, že to poslušný vykouření je přiměřená kompenzace.“

Pak už jsem z něho slezl, stoupl si před postel a prostě ze sebe stripnul ten jedinej kus oblečení, co jsem měl. Bylo dost šero, světlo měsíce, ač téměř úplňkovýho, pronikající přes okno nebylo zrovna dostatečný. Takže jsem se nezdržoval nějakým pózováním a hned se sehnul a začal z něj stahovat tričko a následně i kraťasy.

Když jsme byli oba nahý, prostě jsem si vylezl vedle něj na postel, políbil ho a nechal ho pak, aby si mě sám chytil a našteloval do kleku na čtyři. Vlezl si za mě, naklonil se a vzápětí se mě hned dotkly jeho rty na lopatce. Střídal postupně mírný okusování s ochutnáváním, jak mi putoval po zádech směrem dolů, dokud jeho dlaně nezabrzdily na mejch půlkách, promačkaly je a trochu roztáhly od sebe. Když jsem jeho jazyk ucejtil na svým zadku, málem jsem si rozmlátil hlavu o stěnu, jak moc to se mnou houplo a zazmítal jsem se na hraně. Ty vole, Michale, uklidni se!

Moje tělo se houpalo už v tý chvíli na vlně vzrušení, jak kdyby do tý doby slyšelo o sexu snad jenom z učebnice, až takovou reakci ve mně ty jeho vlhký doteky v místě, kam plánoval za chvíli jistě vpadnout něčím větším, vyvolávaly. Vystrčil jsem proti němu automaticky zadek a užíval si ještě chviličku dráždění jazyka mezi půlkama, než se trochu odtáhl a po krátký odmlce nahradil uvolněný místo podle všeho nasliněnej prst, kterej do mě ihned začal pravidelně zasouvat a vysouvat.

Zatímco jsem ho připravoval prsty, hlavou se mi honilo tisíc myšlenek. Nechápal jsem, co to ksakru vyvádím. Nikdy mě takové věci jako rimming moc nelákaly, ale s ním to ve mně naskočilo úplně automaticky, protože s ním jsem náhle chtěl dělat všechno, všechno mi připadalo neskutečně vzrušující. Veškerá má přesvědčení obracel vzhůru nohama a z mé spořádanosti dělal kůlničku na dříví.

To mu teda nedaruju.

Ještě párkrát jsem do něj zasunul dva prsty a ukončil svoje počínání i myšlenky pořádným plesknutím přes zadek. A tak se mi zalíbil ten zvuk, když se má dlaň setkala s jeho půlkou, a zároveň vyheknutí, které ze sebe při tom vydal, že jsem to samé zopakoval ještě na druhé půlce, než jsem ji pořádně stiskl. Asi bych v tom ještě s chutí pokračoval, kdyby mi nestál jako stožár a já neumíral touhou po něm.

Nasadil jsem si kondom a prsty mu přejel po zadku, stále ještě rozpáleném od mé dlaně. Sklonil jsem se a vtiskl mu několik polibků podél páteře, než jsem do něj pomalu a opatrně začal pronikat. Hlasitě jsem zalapal po dechu nad tím novým a nepoznaným pocitem, pokusil jsem se ale vzpamatovat co nejrychleji.

Chytil jsem ho za boky a poprvé zkusmo přirazil. Nová vlna vzrušení do mě narazila tak agresivně, až jsem to skoro neustál. Rozhodl jsem se to zakamuflovat slovy: „V pohodě? Nejdu na tebe… hm… moc rychle?“

Do hajzlu, kdyby jen věděl, že já jsem ten, kdo je na pokraji všeho.

„Prostě dělej,“ dostal jsem ze sebe tlumeně a on moje slova hned vyslyšel, když začal docela zprudka přirážet.

Sjel jsem si rukou do rozkroku, abych si trochu dopomohl udržet se na tý horní hladince vzrušení, kde se pluje po obláčku, ale přejel jsem po sobě sotva párkrát, když se jeho ruka připojila k mý. Vzrušeně jsem vydechl a přesunul se zpátky na oba lokty, abych ho nechal víst si to podle svý režie.

Vychutnával jsem si to celý. Gabi nedržel stejný tempo, postupně zrychloval a zase zpomaloval, a díky tomu to bylo vážně docela dlouhý. Už jsem skoro začínal pochybovat, jestli je ta jeho dlouhá akce ukázkou jeho výdrže, a nebo spíš nervozity, či únavy, když se mu nedaří dojet až do finiše, ale nakonec se od něj konečně ozvaly charakteristický prudký vzdechy a jeho přírazy i pohyby rukou notně přidaly na tempu.

Zasténal jsem nahlas, jak moc intenzivní to najednou bylo. Celý moje tělo prahlo po orgasmu a já mu ho nechtěl dát, protože ta službička v Gabiho klečícím podání byla prostě příliš lákavá. Jenže ten zmetek, jak kdyby to snad vycejtil, schválně přidal natolik, že to prostě nešlo. Vážně, ať bych ho chtěl sebevíc zastavit, byl jsem tak akorát na hraně, že jak najednou zvýšil tempo, prostě mě to mrštilo až kamsi do dáli a za tlumenýho výkřiku jsem ten orgasmus parádně vyvzdychal. Toho jeho jsem si v podstatě ani nevšiml, jak mě to na chvilku vyplo.

„Zrádče,“ zasténal jsem vyčerpaně se zavřenýma očima, zatímco jsem se už válel po matraci, „nemysli si, že sis to tím usnadnil… Ani nápad, že se tomu teď vyhneš, dohoda je dohoda.“

Stále ještě jsem vydýchával svůj bouřlivý orgasmus, když se na mě Michal osopil. Uchechtl jsem se, vyklouzl z něj, sundal si kondom a rozhlédl se, kam s ním. Volnou dlaní jsem přitom svého nadávajícího společníka poplácával po zadku, ale to ho v tu chvíli evidentně rozčilovalo ještě víc, takže jsem se spokojeně zakřenil a přihodil pár silnějších ran.

Nahmatal jsem na zemi balíček papírových kapesníků, do jednoho kondom zabalil a pak ho odhodil do koše kousek od postele.

„Chceš taky kapesníček?“ zeptal jsem se pobaveně. „Nebo to celý schytalo prostěradlo?“

„Neboj, však já si najdu místo, kde se dočistím… Jakože, proč ještě neklečíš?“

„Já ti nevím,“ prohlásil jsem rádoby vážným hlasem a promnul mu varlata. Cukl sebou a uhnul mému doteku. „Nevypadáš, že bys měl momentálně sílu na druhé kolo. Nebo snad máš pocit, že tě podceňuju?“

Bylo celkem pravděpodobné, že mě sejme loktem, ale přesto jsem se k němu sklonil a kousl ho do ucha. Hrozně mi voněl. Nedokázal jsem tomu odolat, i když jsem ho dost možná štval k nepříčetnosti.

Odehnal jsem ho od sebe máchnutím paže jak otravnou mouchu, ale pravda, že otravnej vůbec nebyl. Byl jsem z něj neustále pěkně vydrážděnej, takže mi bylo jasný, že na další stožár nebude dlouho čekat.

Pomalu jsem si sedl a stejně řekl: „Žádný výmluvy a pojď. A mysli na to, že si za to můžeš sám, že to teď nebudeš mít zrovna snadný.“

Protočil na mě oči a založil si ruce na prsou: „No fajn, vypadá to, že bys jinak vyplakal potok slz. Takže si mám kleknout na tu tvrdou a špinavou podlahu, jo?“

„Hele, ty cíťo, dohoda je dohoda, tak klekni a ruce za záda, nebo ti pomůžu,“ zúžil jsem na něj pohled a hodil očima k podlaze mezi mýma nohama a zase zpátky na něj. Odfrkl si, ale nakonec se uráčil slízt z postele a kleknout si na udaný místo.

„Dohoda je dohoda,“ odsouhlasil mi to s lehkým úšklebkem a dlaněma mi přejel po stehnech. Pak už ale opravdu složil ruce za záda a sklonil se, aby nasál malýho Míšu do pusy.

Vzrušeně jsem zaklonil hlavu, a ač jsem v tý chvíli ještě nebyl na plným výkonu, vydrážděně jsem zasténal. Tohle bylo perfektní. Jo, šlo mu to fakt skvěle, a tak jsem si chvilku prostě vychutnával to příjemný vlhký teplo jeho pusy a tu jeho pokornou pozici, než jsem na sobě najednou ucejtil jeho dlaně.

„A to má bejt co?“ zeptal jsem se pobaveně s pohledem na to, jak hned se zašklebením vrátil ruce zpátky za záda. „Hmm… Tak možná bych ti mohl trochu pomoc tam ty ruce udržet, co říkáš?“

Usmál jsem se, a jen co se ode mě odtáhl a nadechl k nějakýmu protestu, naklonil jsem se a umlčel ho polibkem. Líbal jsem ho, zatímco jsem se k němu sesunul a stiskl mu obě zápěstí jednou dlaní za zády.

S úšklebkem jsem se po chvilce odtáhl a začal se rozhlížet v tom šeru, čím bych mu ty ruce zafixoval, zatímco jsem jednoduše pronesl: „Mlčení znamená souhlas…“

Chtěl jsem ze sebe vydolovat ještě nějakou drzou poznámku, ale jaksi se mi to už nepovedlo. Mezitím totiž volnou rukou vyhrabal jedno z lan, které odpoledne používal při té horolezecké aktivitě.

Pokusil jsem se zhluboka nadechnout, ale dech se mi zadrhl v krku, když mi lano začal utahovat kolem zápěstí. Nečekal jsem, že to vážně udělá. A už jsem ho nedokázal zastavit. Vlastně jsem ani nevěděl, zda ho chci zastavit. Ten pocit, když jsem s rukama nemohl hnout, a zároveň jsem před ním stále klečel, mě totiž svým způsobem fakt dostával. I když jsem se měl asi vztekat, jak jsem před ním bezmocný, že tak to teda rozhodně nebude, místo toho jsem sledoval, jak se znovu posadil na postel a kývnutím hlavy mě pobídl, abych pokračoval.

Automaticky jsem mu chtěl položit ruce na stehna, velmi rychle jsem si ale uvědomil, že takový luxus už nemám. A vzápětí má hlava doplnila, že tohle je daleko větší luxus. Tedy… ona to byla asi jiná část mého těla než hlava.

Po kolenou jsem se k němu posunul blíž, sklonil se a znovu ho nasál do pusy. Sám jsem při tom cítil, jak už jsem napůl tvrdý, a byl jsem si jistý, že se to stihlo stát během těch pár minut, kdy mě svazoval.

Začal jsem pozvolna pohybovat hlavou, zamručel jsem a tím mu vyslal vibrace do celé délky. Byl jsem šťastný, že jsem mohl celou svou pozornost směřovat jen k jedné aktivitě, protože mě ten nový druh vzrušení válcoval takovým způsobem, jaký jsem ještě nezažil. Ochromujícím.

Zrychlil jsem pohyby hlavy a pokusil se vzít ho do pusy hlouběji, abych z něj dostal ještě hlasitější vzdechy. To bylo totiž to poslední, co mi chybělo k naprosto dokonalému zážitku, aniž bych se musel sebe samého jen dotknout.

Rozkoší jsem zakláněl hlavu a tlumeně vzdychal, jak moc mě to dostávalo. Bylo to skvělý, obzvlášť skvělý, že si fakt ani nestěžoval, naprosto mě nechal, ať si s ním dělám, co chci. A tahle důvěra, kterou ve mě měl, byla parádně sexy.

Zajel jsem mu jednou rukou automaticky do vlasů a stálo mě fakt hodně sebeovládání, abych ty jeho přírazy pobízel jenom minimálně. Míšo, no tak, klídek, klídeček… Jenže fakt to bylo těžký, hrozně si užívám, když můžu v tomhle někoho tak trochu vést, ale nechtěl jsem Gabiho do něčeho nutit, a to jeho nadržený mručení jsem prostě nebral jako dostatečnej souhlas. Takže jsem se krotil, jenže asi holt je ve mně kus dravce, kterej neovládám, protože stačilo pár minut tý jeho perfektní kuřby, abych se dostal do stavu, kdy jsem se už jednoduše nedokázal držet zpátky.

Mozek mi vypnul, a jak jsem stoupal po těch schodech vzrušení, stoupala i tahle moje část, která mu vlasy mačkala čím dál pevnějc, přirážela mu hlavou a sténala bez ohledu na to, kdo by nás mohl slyšet. Až těsně před koncem jsem se přinutil propustit mu kštici, plácnout sebou dozadu na matraci a za intenzivního vzdychání a kroucení si ten orgasmus naplno vychutnat.

Sakra… líbilo se mi, že si to celé vedl sám a já neměl možnost do toho zasáhnout. Líbilo se mi, jak mě pevně držel za vlasy. Jak voněl. Jak chutnal.

A i poslední zbytky vzteku, které jsem v sobě předtím měl, se úplně rozplynuly.

Když se mi udělal do pusy, všechno jsem spolykal, což bylo další poprvé, které jsem s ním tu noc prožil. On ani o jednom z nich neměl nejmenší tušení. A já chtěl, aby to tak zůstalo.

„No…,“ ušklíbl jsem se a sledoval jeho zběsile se zvedající hrudník. „To vypadá, že mi to šlo víc než dobře. Takže teď už bys mě mohl konečně rozvázat. Nebo se tam hodláš válet do zítra?“

Nedokázal jsem ty nové a nepoznané pocity dát najevo. Potřeboval jsem se znovu skrýt za tu masku možná až přátelské rýpavosti a menší nevraživosti.

Michal se líně posadil, sjel mě pohledem a beze spěchu se sesunul ke mně na zem.

„To víš, že tě rozvážu,“ zavrněl, ale místo toho mi rukou vjel mezi nohy. „Až to tady dodělám.“ Vzápětí začal svižně pohybovat zápěstím a já překvapeně zalapal po dechu. Prohnul jsem se v zádech a z úst se mi vydral tlumený sten. Už tak jsem byl vydrážděný na maximum, takže mi stačilo jen málo, abych také dosáhl vrcholu.

Opřel jsem se mu čelem o rameno a rozechvěle se vydýchával – nechápal jsem, jak mě mohl dokázat tak zničit a úplně rozebrat od základů. Nebo jsem v tu chvíli měl alespoň takový pocit.

„No ne,“ prohodil, zatímco mi rozvazoval ruce a zároveň mi poskytoval oporu, „tentokrát žádný komentáře?“

„Běž do háje,“ zamumlal jsem a nepatrně se pousmál. Nakonec ten kluk vlastně vůbec nebyl tak špatnej.