Dopis

Dveře se zabouchly. Pomalu se zvedal z podlahy, na kterou upadl, když ho sem takřka vhodili. Rozhlédl se. Nechali ho opuštěného v malé špinavé cele s úzkým zamřížovaným okénkem. Byl tu pouze starý stolek a židle, nic víc. Přes mříže sem probleskovaly paprsky slunce a dopadaly na šedivou, drsnou stěnu. Podíval se ven. Natahoval krk, jak se dalo, ale viděl jen nekonečnou modř oblohy.

Kolikrát ho v dětství napadlo, jaké by to bylo mít křídla. Taková jako andělé, které vídal na starých obrazech v kostele, kam coby dítě chodíval s rodiči. Dlouhá, pokrytá bílým peřím. Roztáhl by je a letěl až do toho nekonečného blankytu. Teď se musel v duchu usmát svým bláhovým představám vzdálených let. A přece, jak byly ty chvíle krásné a bezstarostné!

Sedl si na židli a dlouze se zadíval na prázdný arch papíru. Nachystali ho sem, aby napsal pár řádků na rozloučenou. Komukoli bude chtít. Prý ho zcela jistě adresátovi doručí. Snažil se tomu věřit, ale copak může člověk psát, když ví, že za chvíli pro něho zase přijdou a on bude kráčet po kamenných schodech někam dolů na dvůr a tam se rozloučí se vším, co kdy měl, o čem snil, co prožil?

Kolik jich už tady asi sedělo přede mnou? Všiml si zaschlé temné skvrny na stole. Zdála se stará, takže nedovedl určit, z čeho vznikla. Vytekla snad někomu náplň z pera? Nebo je to zaschlá krev, kapající z rány, kterou způsobil některý z dozorců? Co asi napsali, pokud vůbec něco, a komu? A co mám napsat já?

Myšlenky mu v hlavě vířily jedna přes druhou. Nepochyboval ani v nejmenším, komu napíše. Kdo by to taky měl být než Ramon. Jeho spřízněná duše, jeho druhá půlka. Nejlepší věc, která ho v životě potkala. Ovšem naoko bude dopis pro jeho sestru. Ta jediná o nich věděla a občas je kryla, protože jinak…

Ale co by mu měl napsat? Jako kdyby se mu v hlavě najednou udělalo prázdno. Čas se krátí a papír tu leží netknutý. Ze vzteku a zoufalství praštil dlaní do desky stolu. Nemůžu už váhat, musím psát! Vzal pero do ruky a do rohu napsal velké písmeno R. Fascinovaně na něj hleděl a v myšlenkách byl zpátky u Ramona.

Vzpomínal, jak se seznámili. Seděli každý na lavičce nedaleko sebe v parku univerzitního kampusu a on si toho kluka po očku prohlížel. Byli asi stejně staří, odhadoval. Hned se mu zalíbil, ty jeho velké tmavé oči a plné rty. Připadal mu krásný, snad nejkrásnější kluk, jakého kdy viděl. A pak zpozoroval, že ty nádherné oči se upřely na něho a rty se roztáhly v úsměvu. Ten druhý si jeho nenápadného pozorování všiml a… Dali se do řeči a on věděl, že toho kluka, Ramona, určitě ještě chce vidět.

Na papíře přibylo další písmeno R. Přejel si dlaní přes obličej a hleděl na bílý arch. Co bych tak měl napsat, aby Ramon věděl, že přese všechno…

Už jsem ho dlouho neviděl. Vím jen, že se mě snažil odtud dostat, tolik jsem aspoň vyrozuměl z poznámek dozorců a ostatních vězňů. Myslel jsem si, že je to zbytečné, že se nic tak hrozného nestalo. Kvůli jednomu tajně předanému dopisu mě tu přece nebudou držet dlouho. Brzo mě pustí a já poběžím za Ramonem a on mě obejme a bude vše zas jako dřív… Jak naivní a hloupé přesvědčení to bylo!  Jak moc podcenil všudypřítomnou tajnou policii!

I teď ho na chvilku přemohl prchavý pocit, že se mu nic nemůže stát, že všechno bude v pořádku. Jsem tak klidný a vyrovnaný, nemám strach… A venku je modrá obloha, stejně jako jindy, jako každý den, a stačí mít křídla, aby k ní člověk doletěl…

Do hlavy se mu vloudila další myšlenka. Copak je možné, aby člověk poslal druhého pro takovou hloupost na smrt? Snad se mi to celé jenom zdá, přijdou pro mě, vyvedou mě z téhle cely zpátky, všechno se vysvětlí a potom mě pustí domů. Třeba mě chtěli postrašit, třeba to mělo být jen nějaké varování tajné policie za ten dopis… Sevřel ruce v pěsti a zavřel oči. Ne. Tady takhle nikoho nevarují.

Znovu se podíval z okna. Azurová obloha mu připomněla den, kdy byli s Ramonem na pláži. Zlatý písek všude kolem nich, vlny lehce nabíhající na břeh. Zanechávaly po sobě zpěněnou bílou čáru, která ale vzápětí mizela pod dalšími přicházejícími vlnami. Jak mu v tu chvíli moře připadalo krásné. Věčně hučí a šumí, věčně se na něm budou vlny valit jedna přes druhou a nikdo ho nemůže umlčet.

Co bude, až se už nevrátím? Život půjde dál, jako šel a jde doposud. V tomto se na světě nic nezmění. A Ramon… Zlomí mu to srdce. Kdybych s ním mohl mluvit, řekl bych mu, aby smutek co nejrychleji překonal. Musí přece žít dále, i když beze mě. Musí se znovu začít radovat z modré oblohy a zlatého písku a nekonečného moře…

Sklonil hlavu a dlaně si přitiskl na oči. Kéž bych ho ještě jednou mohl vidět! Jediné, co momentálně mám, je ten nekonečný blankyt za mříží okna. Třeba se Ramon také dívá na krásnou barvu nebe nad hlavou…

Celou se náhle rozlehly dunivé rány a on prudce zvedl hlavu. No jistě. To dozorce z chodby zabouchal na dveře a zakřičel, že už musí končit.

Sevřelo se mu hrdlo a rozbušilo srdce. Už jen pár chvil a já… Ani jsem nestačil nic napsat.

Najednou ho něco napadlo. Snad to bylo tím, že ta modrá obloha za oknem byla tak krásná, snad tím, že vzpomínka na Ramona mu zahltila celou mysl. Slova se rodila v hlavě a ruka taktak stačila psát. Ještě rychle naškrábal, komu má být dopis doručen. Pero odložil zrovna ve chvíli, kdy zaskřípaly dveře a do cely vešel dozorce. Ani si už nestačil přečíst, co na ten kus papíru napsal. Naposledy se podíval směrem k oknu. Cítil, jako kdyby mu do očí chtěly vstoupit slzy. Bylo mu nějak zvláštně smutno. Za těch pár chvil v malé cele se mu zazdálo, že je zpátky doma. U Ramona.

Vstal a narovnal záda. Ještě se rozhlédl a potom pevným krokem vyšel ze dveří. Cítil se lehký jako pírko, když kráčel se strážnými po kamenných schodech dolů. Nejsem sám, řekl si. Zhluboka se nadechl a odhodlaně vešel na ponurý dvůr.

***

Ramonovi předala jeho sestra dopis, který ležel ve schránce. Byl krásný letní den, slunce svítilo a obloha byla nekonečně čistá a modrá. Tušil, od koho to psaní je, a když obálku roztřesenýma rukama otevřel, na kusu papíru stály poslední řádky… od něho.

“I přestože nejsme spolu, přicházíš ke mně v mých snech. Když spím, zdá se mi o tvém štíhlém těle, o tmavých hlubokých očích, o sametové jemnosti hladké kůže. A když se ráno vzbudím, zaplaví mě pocit, že jsi tady se mnou, že cítím dotek tvé ruky vzadu na šíji, že je to skutečnost a ne jenom představa. Cítím teplo tvého těla, jak se dotýká mého, a každé vlákno nervu se ve mně chvěje. V tu chvíli zadržím dech a vracím se zpátky do snů, kde jsem s tebou, všude a nikde. Navždy.”