Šmírovačka na třetí

Do háje, vážně nevím, jestli jsem neuvíznul v nějaký podělaný hře! Sledovačka hadr, fakt… Marty sám nad sebou kroutí hlavou, zatímco se potichu plíží lesem. Našlapuje co nejopatrněji, aby ho objekt jeho zájmu nacházející se několik desítek metrů před ním nezaslechl, a drží se za stromy nebo keři pro případ, že by se ten sledovaný subjekt přece jenom ohlédl. To teda fakt nevím, jak bych mu to vysvětlil. Myslel by si, že jsem nějakej… úchylák, co nemá na práci nic jinýho, než ho stalkovat…

A to by vlastně… nebylo tak daleko od pravdy. Teda ta druhá část. Momentálně totiž fakticky nemám na práci nic jinýho, než ho stalkovat. Což je sice neomluvitelný, ale na druhou stranu… Potřebuju se prostě ujistit, že o nic nejde. Že se nic špatnýho neděje. A když mě o tom nedokáže ujistit on, tak se o tom holt ujistím sám. Od toho nejlepší kámoši jsou, ne?

Znovu zavrtí hlavou, opatrně vykoukne zpoza stromu – a potichu přeběhne za shluk křovin. Když opět vystrčí hlavu, Vilda se zrovna otáčí, a tak se Marty bleskově přikrčí. Zavře oči a vyšle nahoru tichou modlitbičku: prosím, ať mě neviděl… Chvilku napjatě poslouchá, jestli neuslyší přibližující se kroky, ale všechno se zdá být v pořádku, a tak si nakonec znovu troufne zvednout hlavu. Vydechne si, protože Vilda si to vykračuje po lesní pěšince směrem pryč.

Zatímco se Marty dál se vší opatrností snaží držet za ním, v hlavě si přehrává všechny ty události posledních dnů. Týdnů. No, vlastně to začalo bejt divný už někdy v květnu. Vilda se prostě začal z ničeho nic Martymu měnit před očima. Začal bejt… zamlklej, odtažitej…, divnej prostě… Začal mít nějaký podělaný tajnosti. A čím víc jsem se snažil zjistit, o co se jedná, tím víc uhejbal… a vyhejbal se mi. Najednou neměl na nic čas… A když měl čas, neměl náladu.

V půlce července pak Marty zjistil, že se Vilda skoro každé odpoledne někam… vypaří. Vildova máma mu tenkrát řekla, že si chodí do lesa zaběhat, ale Marty dobře věděl, že Vilda na běhání moc není.

„No dobře, tak sice moc neběhám, ale procházím se. A co jako?“ krčil Vilda rameny, když se ho na to Marty druhý den ptal.

„Nic jako,“ mhouřil na něj Marty zamyšleně oči. „Jen mi přijde zvláštní, že ses tak najednou dal na zdravotní procházky. A kam vlastně chodíš? Máš nějakej oblíbenej okruh nebo tak něco?“

„Proč…?“

„Že bych se třeba někdy přidal,“ navrhl Marty, ale Vildova odpověď byla zase typicky uhýbavá.

„Hele, jako můžeš, jenom… No, nechodím nijak pravidelně a ani to pravidelný mít nechci, víš, jako něco domlouvat, plánovat… Prostě když se mi chce, tak jdu, a kam dojdu, tam dojdu…“

„Jasně,“ pokrčil rameny pro změnu Marty. „Tak prostě kdybys někdy chtěl společnost, dej vědět. Můžem třeba vzít špekáčky a cestou zpátky si u studánky udělat táborák, hm?“

„Jo, to bysme mohli,“ pousmál se Vilda.

Akorát že mezitím utekly další tři tejdny. Aniž by se mi ozval. A straní se nejenom mě, ale tak nějak všech. Zřídka dorazí některej večer posedět do hospy na návsi… To ho jako vážně víc baví, nevím, hledat po lese houby? Nebo tam mívá rande s někým? S někým z dědiny – a chtějí to udržet v tajnosti? No, to by byla ta lepší varianta… Ale z toho, jak je poslední dobou mimo, mi přijde, že tam spíš mívá sraz s nějakou partičkou z vedlejší vesnice, co se s ním dělí o trávu… nebo o nějakej lepší matroš… Protože kdyby s někým chodil, vypadal by spokojenější, ne? Pokud… pokud se teda netahá s nějakou zadanou… haha, nebo rovnou vdanou. Vilis, krucinál, do čeho ses to jenom namočil?!

Vilda se zatím pomalu blíží k cíli, aniž by tušil, že ho celou dobu někdo sleduje. Nebo tedy… takové podivné tušení má… Takové občasné zašimrání zezadu na krku, které ho nutí se čas od času ohlédnout… Ale nic podezřelého nikdy nespatří. Ještě aby jo, co taky? Nebo koho taky? Už mi z toho šibe. Měl bych se na to všechno vykašlat, stejně to k ničemu nevede. Jenomže… když já bych se jich chtěl zeptat na tolik věcí… Achjo!

Dojde k rybníku, který je za vysokou trávou a mlázím tak dobře schovaný před zraky kolemjdoucích, že ten, kdo o jeho existenci neví, jej často bez povšimnutí mine. Vilda ovšem o jeho existenci ví. K tomu rybníku ho s jeho sestrou doprovázela babička na koupačku, už když byli malé děti. V pubertě je to přešlo a dávali přednost koupališti v nedalekém městě, ale při svých občasných toulkách přírodou se tu Vilda nikdy nezapomněl zastavit a zavzpomínat. Ovšem od jistý doby šly veškerý vzpomínky stranou. To když jsem tu v červenci poprvý vypátral ty dva kluky z vedlejší vsi… S Lukášem jsme spolu chodili na základku, toho druhýho znám jenom od vidění, ale to není podstatný. Podstatný je, CO spolu na tý dece dělaj. Hm, a ještě podstatnější je, ŽE mě to tak děsně fascinuje.

Vilda se potichu doplíží ke svému oblíbenému místečku za hustým křovím, opatrně vykoukne – a zaraduje se. Jsou tu! Včera a předevčírem totiž absolvoval svou výpravu vcelku zbytečně, nikoho u rybníku nenatrapíroval, ale dnes se na něj očividně zase usmálo štěstí. A to štěstí má podobu dvou kluků, kteří leží vedle sebe na dece, oba jenom ve spodním prádle, drží se za ruku, zírají do nebe a o něčem se baví… Na tu dálku k Vildovi nedolehne, o čem mluví, ale z barvy a intonace jejich hlasů je zřejmé, že mají oba dobrou, uvolněnou náladu. Aby taky ne! Taky bych měl dobrou náladu, kdybych takhle… no, kdybych mohl být jedním z nich… Třeba…  

Vtom se kousek od Vildy ozve podivné zašramocení. Vilda se zprudka otočí a zahledí se za sebe, do lesa, nic podezřelého ale ani tentokrát neobjeví… Sakra, co je? Proč mám dneska pořád tak blbej pocit? Ještě chvilku očima propátrává prostor mezi stromy, ale nakonec to s pokrčením ramen vzdá a znovu se zadívá k rybníku.

A jako už tolikrát předtím i teď se odhodlává. Mám, nemám…? Jak… jak divný by to bylo? Přece… teoreticky… na tom nic není. Prostě jdu na procházku k rybníku. Však není jejich, může sem přijít kdokoliv! A s Lukášem se známe, sice jenom trochu, ale známe, tak by nebylo divný, kdybych ho pozdravil… a třeba se zeptal, jak se má, ne? A pak by se vidělo. Jenže zase… Kdybych to teď nějak pokazil a oni mi dali najevo, že o mou přítomnost nestojí, tak žádnou další příležitost se k nim dostat blíž už tím pádem mít nebudu…

Marty se zatím v přikrčené poloze přemisťuje blíž k rybníku, aby měl lepší výhled. Na co tam ten Vilda tak zírá? Nebo teda spíš na koho…? Očividně tam někdo je, občas ke mně dolehnou nějaký hlasy… Když se mu konečně povede najít šikovné místečko, odkud může něco vidět, aniž by sám byl viděn, obhlédne situaci – a zatrne v něm. Co to sakra… To je přece Lukáš a ten novej, co se k nim nedávno přistěhoval… Hmm, to vypadá, že se k sobě docela mají… Ale co je Vilisovi do toho? Přece… pokud by se sem přišel vykoupat a zjistil, že je tu obsazeno, tak zase odejde… Jenže on v tom svým podřepu nevypadá, že by odsud chtěl odcházet. Co jako zamýšlí? Co tím sleduje, že je sleduje? Má s nima nějaký nevyřízený účty…? No ukrást jim hadry snad nechce… Nebo je to prostě jenom…, jak se to řekne…, je to obyčejnej voyeur?! Ty vole, jsem si myslel, že JÁ se chovám jako úchylák a stalker, když se tu za ním plížím lesem, a zatím se tak chová on!

Vilda se pořád nemůže odhodlat k žádnému činu. I když už to, že tu dřepím a na tajňačku je pozoruju, je čin sám o sobě… To bych těžko vysvětlil, kdyby mě tu někdo načapal! Ošije se už jenom při té představě. Vzápětí však svou plnou pozornost znovu věnuje dění na dece, protože Lukáš se nadzvedne na lokti, k tomu druhému klukovi se skloní… a začne ho líbat… Vildovým tělem proběhne už důvěrně známé, přesto ale svým způsobem pořád dost nezvyklé zamrazení. Na chvíli zadrží vzduch v plicích a jenom tu dvojici zaujatě pozoruje, než si dovolí tiše, dlooouze vydechnout… To je tak… tak pěkný prostě! Tak něžný… Achjo… No tak teď už za nima každopádně fakt nemůžu… Měl bych je spíš nechat být, kdo ví, k čemu se schyluje… Možná bych mohl zítra zkusit přijít dřív, jakože stihnout to dřív než oni… Aby až sem přijdou, tak…

Najednou se někde za Vildou ozve křupnutí větvičky – a z toho zvuku se mu zježí všechny chlupy v zátylku. Do té doby nezřetelný pocit, že je něco nějak špatně, se během vteřiny znásobí. Do prdele, tohle byl fakticky divnej zvuk! Nepřirozenej… Někde za mnou stopro někdo je! Nebo něco… A Vilda se rozhodne raději si to ani neověřovat – a prostě vystřelí ze svého úkrytu a šíleným tempem se rozběhne pryč.

Utíká a utíká, cítí, že v zátylku ho pořád nepříjemně mrazí, a tak dál zarytě hledí přímo před sebe. I když má stále silnější dojem, že se za ním opravdu někdo… nebo něco… žene, má zároveň pocit, že dokud se neohlédne a nepřesvědčí se na vlastní oči, tak se ta hrozba prostě… nějakým způsobem nezhmotní. Neuskuteční. Nestane se realitou.

Bohužel se ale dívá před sebe tak tvrdošíjně, že občas zapomene mrknout dolů, na zem, pod svoje nohy – a to se mu nakonec vymstí: zakopne o nějaký vystouplý kořen a upadne. Je to jenom sekunda, maximálně dvě, než se zase sebere a postaví se na nohy… Jenže mezitím ho ta hrozba dožene. A zhmotní se.

„Ne!!!“ vyjekne Vilda zpanikařeně, když ucítí, jak se ho cosi dotýká v pase.

„Neřvi!“ napomene ho ta hrozba podrážděně. Hrozba se známým hlasem. S důvěrně známým hlasem.

„Marty…?“ hlesne Vilda zmateně a chce otočit hlavu, aby se mohl o správnosti své domněnky přesvědčit, ale to už ho Marty pevně chytá kolem pasu, obratně ho přetáčí a povaluje ho na záda. „Co děláš…? A co… co tady děláš?“ nechápe Vilda. Nechápe nic. Nejenom to, co tady Marty dělá, ale ani to, proč ho zaklekává, proč mu mačká obě zápěstí, proč ho tlačí zády k zemi a nenechá ho se pohnout ani o kousíček.

„Já? Co tady děláš ty?! Co to jako mělo bejt u toho rybníku? Cos to tam nacvičoval?“ sype na něj Marty zostra jednu otázku za druhou.

„Cože? Já jsem… Počkej, a jak víš… To jsi mě jako šmíroval?!“ zamele sebou Vilda nesouhlasně.

„Že o šmírování mluvíš zrovna ty!“ zahlíží na něj Marty nakvašeně. „Tak spusť! Co to mělo znamenat? To jako… tohle jako děláš denně? To jsou ty tvý zdravotní procházky?“

„Já jsem… já jsem přece nikdy… A vůbec, co je ti vlastně do toho?“ nemá Vilda ani tu nejmenší chuť pouštět se do nějakého vysvětlování. Ne takhle! Když se nade mnou tyčí jako nějakej bůh pomsty a myslí si, že má právo mě zpovídat…

„Je mi do toho hodně!“ ujistí ho Marty.

„Ne, je ti do toho hovno!“ odporuje mu Vilda. „A pusť mě, sakra!“ zkusí se nějak vyprostit z jeho sevření.

„Nepustím, dokud mi neřekneš, o co jde!“

„Zapomeň!“ začíná se Vilda doopravdy vztekat.

„Okej, tak v tom případě ty zapomeň, že se dneska dostaneš domů,“ pronese Marty naopak úplně klidným hlasem.

„Blbečku!“ vydráždí to Vildu ještě o to víc. „Nic ti do toho není, jasný? Proč se do mě sereš?“

„Protože když se můj kámoš začne z ničeho nic chovat jako podezřelej slídil, tak mě to sakra zajímá!“

„Chovám se úplně… úplně normálně!“ hájí se Vilda, ale i on slyší, jak nepřesvědčivě jeho hlas zní.

„Jasně,“ odfrkne si Marty. „To jsem viděl.“ Pak se přehoupne z kleku do dřepu, zvedne Vildu ze země, ale jenom proto, aby si vzápětí mohl sám kecnout na zadek do hlíny, opřít se o kmen nejbližšího stromu – a Vildu si přitáhnout blíž a zády ho k sobě přitisknout. Přičemž mu zkroutí ruce za tělem a pevně, nekompromisně mu stiskne obě zápěstí k sobě.

„Martine, krucinál, pusť mě!“ snaží se mu Vilda vší silou vykroutit.

„Až mi řekneš, co to mělo znamenat,“ zopakuje mu Marty svou podmínku.

„Tak si naser,“ přestane se Vilda snažit o nemožné a odevzdaně se o Martyho opře.

„Však ty změníš názor,“ prorokuje Marty s ušklíbnutím.

„Pf,“ nestojí Vildovi za odpověď. Bych se musel zbytečně opakovat.

Vteřiny a minuty se ztrácejí v propadlišti dějin. Zatímco Vilda zarytě mlčí, Marty přemýšlí, co by měl podniknout dalšího. Co říct, co neříkat. Co udělat, když s ním Vilda opravdu nebude chtít mluvit. To ho tu mám držet vážně až do noci? Nebo ho mám prostě nechat bejt? Ať si dělá, co chce, když mi to teda nechce říct? Ale pak už bude všechno v hajzlu. To by se mu to muselo za pár dnů rozležet a musel by za mnou přijít sám od sebe s tím, že mi to chce teda vysvětlit… A mám takovej dojem, že jestli se dneska rozejdeme ve zlým, tak už nepřijde. Už nikdy.

Vilda se zatím ze všech sil snaží nevnímat, jak ho pomalu, ale jistě začínají z té mírně zkroucené polohy, ve které ho Marty drží, brnět záda. Snaží se nevnímat ty nepříjemné pocity plynoucí z toho, že mu Marty svírá ruce za zády jako nějakému… zajatcovi. A zároveň se snaží nevnímat ty naopak příjemné pocity plynoucí z toho, že se ho Marty dotýká. Snaží se vší silou dýchat klidně, protože z nějakého důvodu se jeho nádechy a výdechy mají tendenci zrychlovat…, a on nechce, aby si toho Marty všiml. Nechce, aby si Marty všiml, co s ním dělá jeho dlaň obtočená kolem Vildových zápěstí… a druhá ruka ležérně přehozená přes jeho bok…

Marty nemá o ničem z toho ani ponětí. Ještě chvilku rozvažuje, jak by měl se svým zajatcem naložit, ale pak nad tím obrazně mávne rukou… a začne si pohvizdovat.

Vilda se zaposlouchá do té melodie, ale nepozná ji. Přesto si rýpne: „Máš to falešně.“

„Hm,“ nevyvede to Martyho z jeho klidu, „a ty seš očividně falešnej celej…“

Vilda zrudne a trhne sebou, jako kdyby mu Marty vrazil facku. Vteřinu nebo dvě se zalyká tím zvláštním ponížením, které po Martyho obvinění cítí, než se rozhodne mu to nedarovat:

„A ty seš zase široko daleko jedinej spravedlivej, co? Sereš se do věcí, do kterejch ti nic není, a ještě máš potřebu to soudit, jako kdybys spolkl všechnu moudrost světa! Si zameť nejdřív před vlastním prahem!“

„Jdi někam,“ zavrčí Marty.

„Když mě pustíš, tak velice rád!“ ujistí ho Vilda.

„Hm, jedna nula,“ uzná Marty, „ale smůla, nepustím.“

„Tak nepouštěj,“ pokusí se Vilda trhnout rameny. Pro mě to totiž není žádnej trest, bejt tu o tebe opřenej, víš? Jenže… to ti právě nemůžu říct. To už by ses mě pak štítil dotknout. To už by ses se mnou pak možná ani nechtěl bavit. Už nikdy.

Čas dál utíká, doprovázený tichým ševelením větru v korunách stromů.

„Tak co bude?“ poposedne si Marty po další dobře čtvrthodině a lehce se protáhne v zádech. „Nechceš se mnou už konečně začít mluvit?“

„Ne,“ nemá si Vilda co rozmýšlet.

Marty si jenom povzdychne:

„Tak okej…“

„To není žádný okej!“ škubne sebou najednou Vilda. „Koukej mě pustit! Nemáš právo mě tu držet!“

„Až mi řekneš, co se s tebou poslední dobou děje. Sakra, Vildo! Děláš, jako kdybych po tobě chtěl bůhvíco!“

„Jo, protože chceš! Chceš po mně, ať ti vykládám věci, který… o kterejch… Prostě mě pusť! Stejně se potřebuju vyčůrat!“

„Hm, tak to máš blbý,“ sevře Marty Vildovy ruce pevněji.

„Martine!!!“

„Nejsem dnešní! Nepotřebuješ nic, chceš prostě zdrhnout!“ zkonstatuje Marty. „Vrať se k tomu, co jsi načal. Věci, o kterejch co?“

„O kterejch nic! A nechci zdrhnout! Vážně potřebuju…“

„Víš co, tak si běž,“ zlomí nad ním Marty hůl a pustí ho. Beztak zdrhne. Jenže… má pravdu. Nemám právo ho tu držet. Očividně už nejsme ti kámoši, co se spolu zvládnou pobavit o čemkoliv. A násilím nás zpátky do tý doby nevrátím.

Jenže Vilda se opravdu za úplného ticha jenom zvedne, poodejde o kus dál, schovaný za kmenem statného stromu si uleví… a vrátí se zpátky. Sveze se na zem vedle Martyho. Má pravdu. Vyvádím, jako kdyby po mně chtěl bůhvíco…, a přitom si prostě jenom všiml, že se něco děje, a chce vědět, o co go. Je to od něj vlastně hezký, že mě dneska dokonce sledoval, protože si dělal starosti, co se asi tak musí dít, když mám takovej problém se mu s tím svěřit…

Marty Vildu napůl překvapeně, napůl vyčkávavě pozoruje… a pak odvrátí hlavu a zahledí se před sebe. Ať má prostor a možnost se rozpovídat. Až se na to bude cítit.

A Vilda toho po chvilce využije. Teď, když se mě nedotýká, tak můžu… nebo hlavně teda – on se může kdykoliv sebrat a odejít, jestli mu bude nepříjemný být v mý blízkosti, až uslyší, co a jak…

Po krátkém, rozpačitém hledání slov a snaze skládat je do smysluplných vět Vilda najednou cítí, jak z něj všechno to, co tak dlouho skrýval, tryská ven. Přizná Martymu, že ty kluky k rybníku chodí pozorovat, protože nedávno zjistil, že ho všechno, co se týká kluků, nějak víc zajímá… a přitahuje… A je z toho zmatený a vlastně i rozčarovaný, protože dřív mu cokoliv, co se týkalo dvou kluků majících spolu jiný než kamarádský vztah, přišlo spíš divné… a svým způsobem zvrácené… A najednou se mu to líbí… a táhne ho to… A je toho úplně plný a neví, co s tím…

„Víš a mně se líbí se na ty dva dívat, jak se k sobě mají… Jakože… není to nijak nechutný ani odporný, jak jsem si dřív myslel… Navíc, oni si většinou jenom povídají nebo se obejmou… A mně to právě přijde hezký, že je to takový obyčejný, víš… A strašně mě láká se s nima dát třeba i nějak do řeči a vyptat se jich na spoustu věcí, jako jak dlouho jsou spolu… a kdy a jak na to přišli, že chtějí být spolu… a tak… Jenže jsem zatím nenašel odvahu tam k nim nějak to… vlízt… a to jejich soukromí jim narušit… Ale každej den jsem doufal, že třeba zítra už se mi to nějak povede…“

Snaží se Martymu vysvětlit věci, které mu přijdou nevysvětlitelné, a snad i omluvit své chování, které mu takhle při zpětném pohledu přijde neomluvitelné… A pokukuje u toho po Martym a přeje si, aby Marty něco řekl nebo udělal, něco, cokoliv, z čeho by Vilda poznal, co si o tom všem myslí, jestli je překvapený, nebo znechucený, nebo Vildou pohrdá…, nebo je mu to všechno úplně jedno…

Ale Marty neříká ani nedělá nic, jenom nechává Vildu, ať to ze sebe všechno dostane. Konečně.

Když Vilda domluví a odmlčí se, hodnou chvíli mezi nimi panuje úplné ticho. Vilda si nervózně prohrábne vlasy, ale netroufne si Martyho vybídnout, aby se ke všemu nějak vyjádřil. Radši.

Nakonec Marty to ticho prolomí jednoduchým zkonstatováním: „Zajímavej způsob řešení.“

Vilda si po tomhle jeho prohlášení oddychne – obrovsky se mu uleví, že z Martyho hlasu není slyšet žádné znechucení, odsouzení ani nic podobného. Jenže… není tam slyšet ani podpora nebo bůhvíjaké pochopení. A tak si znovu rozpačitě vjede rukou do vlasů a potichu odfrkne: „Jdi do háje. Tobě se to mluví, když nic takovýho řešit nemusíš.“

„No, to máš pravdu. Teď a takhle fakt ne,“ ušklíbne se Marty. „Tohle by sis každopádně mohl dát patentovat,“ popichuje Vildu. Protože… taky se mu obrovsky ulevilo. Že se Vildovi neděje nic horšího. Že nelítá v nějakém průseru. A tak tu svou úlevu a z ní plynoucí náhlý nával dobré nálady potřebuje nějak ventilovat.

„Blbečku,“ zabručí Vilda… ale cítí, jak mu cukají koutky. A jak se do něj ta Martyho dobrá nálada přelévá. „Příště už ti nic neřeknu, přísahám! Máš ze všeho akorát srandu,“ brblá.

„Ale notááák, nebruč,“ poposedne si Marty blíž a automaticky vezme Vildu kolem ramen.

A ta vlna úlevy, která už tak projíždí Vildovým tělem, ještě zmohutní. To je od něj tak hezký… Že i když jsem se mu právě svěřil, že jsem na kluky, tak mi takhle jednoznačně dává najevo, že je s tím úplně v pohodě. Že se mě nějak… neštítí. Že nemá potřebu se ode mě odtahovat. A tak Vilda nechá svou paži sklouznout za Martyho záda a chytne ho za pas. Prostě jenom tak. On to pochopí, že je to jenom tak. Jako takový moje nevyřčený poděkování.

„A jinak, nemám ze všeho akorát srandu,“ vrátí se Marty po chvilce ticha k tomu, co nakousli. „A z tohohle už vůbec nemám srandu. Jenom mi prostě přijde…, že jsou i jiný způsoby, jak zjistit, jestli seš na kluky, ne?“

Vilda se nepatrně ošije. „Jako… ehm… narážíš na nějaký gay porno nebo tak něco?“

„Třeba,“ pokrčí Marty rameny.

„No, tak na to se samozřejmě koukám, ne že ne,“ přizná Vilda, a i když to podle pevnosti jeho hlasu může vypadat, že mu tohle téma nedělá problém, stejně je rád, že se mu Marty zrovna nedívá do očí.

„Takže se ti líbí,“ shrne to Marty.

„Líbí, jenže… Ještě pár měsíců zpátky se mi úplně stejně líbilo obyčejný péčko. A když jsem chodil s Julií, tak se mi to s ní taky všechno líbilo. Rozhodně jsem nic nepředstíral… nebo tak… Ale je pravda, že teď už se na nahý holky nemám potřebu koukat. Najednou mi to prostě nic neříká. Takže chvilku jsem si myslel, že jsem možná bi, ale teď prostě… nevím. Přijde mi to celý docela… divný…“ A matoucí. A zašmodrchaný. A záhadný. A tak všelijak podobně.

Marty chápavě přikývne. „No a… potřebuješ tomu nutně dávat nějaký nálepky? Jako jestli seš gay nebo bi, nebo jakýkoliv jiný označení, jaký zrovna někdo vymyslí? Prostě… ber to, jak to je, ne? Líbily se ti holky, chodil jsi s holkou. Teď se ti líbí kluci – tak si možná taky nějakýho najdi, než abys ze zákrytu šmíroval dva cizí u rybníka, ty pako…“

„No, když… já právě…, proto jsem chtěl…, protože nevím… ehm… Chtěl jsem se jich prostě zeptat, nejdřív, protože… Mně prostě pořád přijde, že možná…, že prostě bych s klukem…, že asi…,“ zamotá se do toho Vilda. Je pro něj těžké vyjádřit svoje pocity a obavy nahlas, když mu už několik měsíců dělá problém to rozklíčovat sám pro sebe a uvnitř sebe i bez omezujících slov…

Marty to jeho zmatené zadrhávání chvilku poslouchá… a pak se rozhodne. No co, v nejhorším mi jednu vlepí… Ale kolikrát vydá jeden čin za milion slov, že jo! Natočí se k Vildovi, skloní se – a vtiskne mu na tvář jemnou pusu.

Vildovi to vezme všechna další slova z úst… a taky všechny myšlenky z hlavy. „Co… co děláš?“ podívá se na něj zaraženě.

Marty neodpoví. Mluvení bylo prozatím až dost… Jenom se pousměje…, znovu se skloní… a zavře oči. A tentokrát se svými rty dotkne přímo těch Vildových. Jemně. Zlehounka. Téměř opatrně.

Vilda trhaně vydechne…, taky zavře oči…, otře se nosem o ten Martyho… a pak pootevře ústa. Aby do svých plic dostal trochu vzduchu. A taky aby dal Martymu najevo, že může pokračovat. Jestli chce. Bože… vůbec nevím, co dělá…, proč to dělá…, co tím sleduje…, ale… AŤ V TOM POKRAČUJE…

A Marty jeho žádost hodlá vyslyšet, ale stejně se potřebuje ujistit. Potřebuje prostě vědět jistě, že jsou s Vildou opravdu na jedné vlně. „Líbí…?“ protáhne tedy polohlasně a raději se na Vildu pátravě zahledí.

Vilda vycítí, jak Marty pohnul řasami, sám ale zůstane schovaný za zavřenými víčky. „Hmm, líbí…,“ přizná téměř šeptem. A zadoufá, že jeho zrůžovělé tváře neprozradí, jak moc se mu to líbí.

Marty se usměje. Fajn. Tak v tom případě v tom klidně budu pokračovat. Úplně klidně. A hlavně… moc rád. Paži nechává položenou okolo Vildových ramen, ale přisune se ještě o kousek blíž a druhou rukou ho pohladí po tváři. A pak ho chytí za bradu… jemně… a bříškem palce mu hladivě přejíždí po kůži těsně pod ústy, zatímco jeho rty dál zlehka ochutnává… Nasává je… a opečovává svými rty… a jazykem… A podobně něžně ochutnává i Vildův dech… jeho tichounké vzdechy… a slaně-sladkou vůni…

Minuty a čtvrthodiny se ztrácejí v propadlišti dějin. Není, kdo by je počítal. Marty počítá tak maximálně Vildovy nádechy… a výdechy… a občasná tichá zahihňání… A Vilda nepočítá nic. A s ničím.

Přesto, když se konečně dolíbají, chce znát aspoň nějaké odpovědi. Aspoň jednu. A tak položí tu nejzákladnější a zároveň nejnesmyslnější otázku: „Proč…?“

„Proč co?“ podívá se mu Marty do očí a pohladí ho po rozpálené tváři.

„Proč… to děláš?“ upřesní Vilda potichu.

Marty se skloní a odpověď mu uprostřed dalšího polibku hlesne přímo do úst: „Proč asi…“

„Já to… já to… nechápu,“ vyšeptá Vilda, aniž by své rty od těch Martyho odtrhl.

„Ještě… pořád… ne?“ nehodlá ani Marty ten polibek přerušit.

Dvě tichounké slabiky, které z Vildových úst splynou spolu s výdechem, nejsou téměř postřehnutelné, ale Marty je i přesto zachytí. Dojde mu, že některé věci bez použití slov prostě vysvětlit nelze, a tak se od Vildy o kousíček odtáhne, opře se čelem o to jeho a pobaveně špitne: „No protože se mi to asi taky líbí, ty osle…“

„Ty…,“ zamrká Vilda, „ty seš… Takže ty seš…“

„Jo,“ ušetří ho Marty dalšího koktání.

„Ježíši,“ rozhihňá se Vilda uvolněně a zároveň rozveseleně, „tak já se tu vážně jako ten největší pitomec plížím lesem za dvěma klukama… a přemejšlím, jak se s nima dát do řeči, abych se jich mohl na všechno zeptat…, a zatím…“

„Zatím ses mohl na všechno zeptat mě,“ dokončí za něj Marty a místo tečky za tím prostým shrnutím mu lípne pusu na nos.

„Čehož samozřejmě využiju, neboj, těch otázek mám fakt plno,“ ujistí ho Vilda a tu pusu na nos mu vrátí. „Ale teď… zatím to asi počká… I když… no… Můžu se teda zeptat aspoň na jednu?“

„Jasně,“ vybídne ho Marty a s úsměvem čeká, co z Vildy vypadne. Která otázka je asi tak naléhavá, že nepočká, jako počkají ty ostatní…?

„No, jak jsi říkal, že se ti to líbí…, ta pusa…, tak tos myslel… ehm… Tos myslel konkrétně se mnou? Nebo… by se ti to líbilo s každým?“ dostane ze sebe Vilda a sám sebe obdivuje, že ten dotaz dokázal položit. Ještě před hodinou jsem nebyl schopnej mu přiznat ani to, jak velkej mám v sobě zmatek, a teď… mu tu v podstatě přiznávám…, že… no… že jo…

Marty se od Vildy odtáhne, aby se mu mohl zamyšleně zadívat do očí. „Asi… asi by se mi to líbilo s každým,“ řekne popravdě. „S každým druhým,“ upřesní. „Ale… já jsem si vždycky tak trochu přál, abys to mohl bejt ty…“

Vildovy už tak zrůžovělé tváře naberou ještě o něco sytější barvu… a on se spokojeně, rozradostněně usměje.

„Co se křeníš?“ zajímá Martyho.

„Nic, co by?“ přitáhne si ho Vilda blíž, aby si mohl z jeho rtů ukrást další polibek. Když si to vždycky tak trochu přál, tak mu to splním… A hlavně – moc rád…

Jenže po chvilce je vyruší zvláštní, svištivý zvuk, který se navíc přibližuje… A tak se od sebe odtrhnou a zvědavě zvednou hlavy. Po pěšině, která vede jen kousek od nich, se od rybníku blíží dva kluci natěsnaní na jedné koloběžce… Vyšší kluk, který tu koloběžku řídí a přitom přes rozevláté vlasy toho nižšího téměř nevidí na cestu, má co dělat, aby se i se svým nákladem udržel na stezce, a tak Martyho s Vildou skoro ani nezaregistruje, ale Lukáš se do nich vpije pohledem a vědoucně, spiklenecky se na ně usměje.

„Čau,“ sjede Vildovi ze rtů, ale není si jistý, jestli ho Lukáš slyšel. Koloběžka už je totiž míjí a poměrně rychle na to, v jakém se pohybuje terénu, se od nich vzdaluje…

„No, kdo ví, třeba ještě dostaneš šanci se jich vyptat na všechno možný,“ okomentuje to Marty. „Se tu s nima třeba potkáme víckrát, haha…“

„Uvidíme… Ale já už to asi tak úplně nepotřebuju,“ řekne Vilda a tentokrát on vztáhne ruku, aby mohl Martyho pohladit po tváři. Tak maximálně bych jim mohl poděkovat. Za to, že jsem díky nim, aniž by to teda věděli, zjistil, že i dva kluci se k sobě můžou chovat takhle něžně…, a utvrdilo mě to v tom, že to chci zažít taky…

„Ne? Takže už žádný další šmírovačky?“ ujistí se Marty pobaveně.

Vilda se rozesměje. „To jsem neřekl! Nějaký další šmírovačky by bejt mohly, ne? Třebaaa… tebe ve sprše…“

„Ale to se podívejme!“ přidá se Marty k jeho smíchu. „Ty se nezdáš teda! Každopádně, pokud máš chuť na nějaký osvěžení, tak se právě uvolnilo místo u rybníka… Můžeme se tam šmírovat vzájemně,“ navrhne s šibalským jiskřením v očích.

„No, ehm,“ ucítí Vilda návaly šimravého horka všude po těle, když si to všechno byť jenom představí, „to bysme asi mohli…“

Věnují si ještě jednu pusu, tentokrát takovou rychlou a žhavou, naplněnou vzrušujícím příslibem toho, co se asi odehraje v příštích chvílích… A pak už Marty vyskočí na nohy, podá Vildovi ruku… a společně se rozejdou zpátky k rybníku.

Kde už je my šmírovat nebudeme. Jak bychom to vysvětlovali, kdyby nás u toho někdo načapal…? ☺