Na lovu

Mým tělem se prožene další vlna třasu. Hm, no říká se, že srpnový noci bývají chladný, ale nikdy dřív jsem to neregistroval. Takhle na vlastní kůži.

Poposednu si, přitáhnu si kolena ještě blíž k hrudníku a dlaní levý ruky si začnu přejíždět přes lýtka, jako kdyby mě ten pohyb mohl trochu zahřát, zatímco palcem pravačky rozsvítím mobil. Už asi po tisící za tu dobu, co tu sedím. Čas – 21:21. Pěkný. Stav baterky – 24 %. To už tak pěkný není. Z těch osmdesáti procent, kterýma disponovala ještě odpoledne, už moc nezbylo. Ubývá to docela rychle na to, že akorát koukám do map, projíždím svůj seznam kontaktů, občas začnu psát nějakou zprávu a pak ji zase smažu… A to je vlastně všechno. Jenže to dělám pořád dokola. Už několik hodin pořád dokola. Každopádně… jestli to hodlám dělat pořád dokola ještě další hodinu nebo dvě, tak se mi mobil vybije… a budu to mít. Tím se to vyřeší za mě. Už nebudu moct napsat nikomu. Už nebude, jak si říct o pomoc.

Znovu se zahledím do map. Znovu hledám nejvhodnější trasu domů. A znovu tu appku s povzdychnutím zavřu. Tentokrát snad už naposledy. Protože na tom, že bydlím skoro uprostřed města, se nic nezmění, ani kdybych palcem po čárách jednotlivých ulic šmejdil kdovíjak dlouho. Do naší čtvrti se nepozorovaně prostě nedostanu. Ani až se úplně setmí. Protože jednak jsou naše ulice samozřejmě perfektně osvětlený, no a za druhý – tohle město nikdy nespí. I v úplně nemožně pozdní hodinu někoho potkám. Zvlášť dnes, je sobota, lidi se budou celou noc trousit z různých akcí. Do prdele práce. Ne, prostě tuhle možnost musím zavrhnout. Takovej exhibicionista fakt nejsem, tohle nedám.

Takže, co tu teda máme dál? Stav baterky – 23 %. Krám pitomej. To abych fakt přemýšlel rychle! Jenže s postupujícím časem se cítím čím dál malátnější a unavenější, takže mi přijde, že mi mozek spíš začíná stávkovat, než že by ze sebe hodlal chrlit jedno brilantní řešení za druhým. No, takže… co že to tu máme dál…?

Kdysi jsem někde četl, že když se člověk dostane do nějaký tísně, je nejlepší si říct o pomoc těm nejbližším. Rodině. No tak jasně, mohl bych zavolat ségře. Vždycky jsme spolu měli hezkej vztah. Akorát že žije nějakých padesát kilásků odsud a v tuhle chvíli, odhaduju, uspává mýho devítiměsíčního synovce. Nebo ho kojí. Nebo si s ním možná hraje, protože ten mrňous má zrovna pravý poledne – nedávno mi ségra vyprávěla, že jemu je úplně ukradený, kolik je hodin, protože má svý biorytmy totálně převrácený… Každopádně, ať tak nebo tak, na můj telefonát zakončenej prosbou, jestli by pro mě nemohla přijet, teď prostě není vhodná chvíle.

Pak je tu táta. Kterýho jsem už pět let neviděl. A pět let jsem s ním nemluvil. Přesně od toho okamžiku, co se od nás odstěhoval. Ne že by mě od tý doby nezkusil kontaktovat, to zkusil, a mockrát, ale já s ním komunikovat nechci. A nehodlám na tom nic měnit ani teď, nouze nenouze.

Nakonec je tu máma. Má zrovna noční, pracuje v nemocnici… Když jí zavolám, tak… no, přijede. To ona zase jo, ve štychu mě nenechá. Jenže. Těch keců. Musel bych jí vysvětlovat už předem, co se stalo a proč po ní chci to, co chci…, na to by mi možná těch třiadvacet procent šťávy ani nestačilo… No a pak, až by přijela…, pokud by mě teda vůbec našla, protože ona to s mapama v mobilu zas tak dobře neumí…, tak znovu – těch keců! Možná by mě chtěla odtáhnout přímo na policajty, ať to všechno nahlásím. A taky by to chtěla řešit ve škole, rovnou s ředitelkou. Vůbec by ji nezajímalo, že jsou ještě prázdniny. No a ty další dny doma… těch keců! Starostlivý hovory několikrát denně, jestli jsem v pořádku, a taky bych jí musel průběžně reportovat, kam se chystám a proč, a po večerech se hlásit, jestli jsem doma… Ne. Mamku si nechám v záloze až jako poslední možnost, když všechny ostatní krachnou.

A těch ostatních možností už se vlastně moc nenabízí. Nemám žádnýho takovýho toho nejlepšího kámoše, kterýmu člověk může brnknout kdykoliv s čímkoliv a on tu pro něj vždycky bude. Je to smutný, ale bohužel. Nejblíž tomu pojmu nejlepší kámoš je Lukáš, se kterým sedím už od prváku v lavici – jenže ten je jako na potvoru zrovna teď s rodinou v Turecku. No a pak jsou tu ostatní kluci ze třídy, a ti jsou fajn, víceméně, teda někteří víc a někteří míň, ale žádnej z nich mi není tak blízkej, aby se mi nějak extra moc chtělo volat mu zrovna v týhle situaci. V týhle trapný a… ehm, choulostivý situaci. Jenže mi asi nic jinýho nezbyde.

Protože… pak je tu ještě jedna osoba… Jeden kluk, kterýmu chci zavolat ze všech nejvíc a kterej tak nějak jako jedinej připadá v úvahu. Ale se kterým přitom vůbec nechci mluvit. A kterej pravděpodobně nebude chtít mluvit se mnou. Achjo.

Stav baterky – 22 %. Znovu se celej roztřesu. Zimou… ale i z toho nepříjemnýho svíravýho pocitu v okolí žaludku. Z toho divnýho pocitu tlaku. Protože jo, přesně tak si připadám. Pod tlakem. Všechno mě tlačí do něčeho, co se mi vůbec nechce udělat! Baterka – ubývá. Čas – odtikává. Tma – houstne. Teplota – klesá. A všechno tohle mě nutí, abych znovu rozsvítil mobil, vyťukal tu zprávu – a tentokrát ji odeslal. A až mě Evžen pošle do prdele a budu to mít černý na bílým, tak abych podobnou zprávu napsal znovu – a poslal ji… dejme tomu nejdřív Kájovi. Pak Petrovi. A Martinovi. Někdo z nich snad bude moct přijet. A pokud by z nějakýho důvodu nemohli, tak… pak už teda budu muset zavolat tý mámě.

Všechny ty možnosti jsou strašně na hovno a nechce se mi do toho, ale zároveň se mi nechce strávit noc v lese, takže… Nadechnu se, naťukám ty pitomý tři slova a odešlu je dřív, než si to stihnu rozmyslet. „Ahoj, nebudím tě?“

Dlouze vydechnu.

Evžen se objeví online dřív, než stihnu vypustit všechen vzduch z plic. A můj dotaz si taky přečte okamžitě. Zase se zachvěju a nervózně si poposednu.

Pár vteřin se neděje nic… A pak se na displeji objeví čtyři písmenka.

„Ha ha.“

No tak jasně. Evžen chodí běžně spát až po půlnoci, vím to… Jenže nějak jsem tu konverzaci začít musel.

I když… možná jsem ji mohl začít chytřejc. Protože on z mýho dotazu nepochopil, proč se ptám… a já z jeho odpovědi zase nechápu, jestli ho to vůbec zajímá. Ale tak začal jsem ten rozhovor z konkrétního důvodu – a nenechám se odradit dřív, než zjistím co a jak.

Ještě než si ale v hlavě stihnu poskládat, jak bych mohl pokračovat, blikne mi na displeji další krátká zpráva: „Proč?“

Pousměju se. Jedno slovo – a hned se cítím trochu líp. Čistě proto, že Evžen nevypnul svůj mobil hned, jakmile zjistil, že mu píšu já… Ale zajímá ho, proč jsem se tak najednou ozval. To je docela dobrý znamení. Aspoň myslím.

„Nemohl bys pro mě prosím přijet? Když ti pošlu GPS? Jenom kousek za město.“

Odesláno.

Přistihnu se, že při čekání na odpověď zadržuju dech a hryžu si ret skoro do krve… A tak s tím hryzáním přestanu, ale dýchat začnu, až když mi na displeji zasvítí odpověď.

„Si zavolej Uber. Jestli nemáš prachy, není problém, pošlu ti přes appku, dej vědět kolik.“

No, výborný. Ale tak… čekal jsem to, ne že ne. Jenom jsem prostě… doufal. Že třeba… že se třeba zeptá, proč má přijet, o co jde… No tak nic. Vnucovat se nebudu.

„Neřeš to.“

Ostatně, je sobota večer. Pravděpodobně je se svou holkou. Pokud zrovna nějakou má. Ale určitě má. On nikdy nevydrží dlouho sám. Evžen, lovec žen, že jo. A na něj to teda sedí dokonale.

Vím, že bych teď měl zkusit napsat tomu Kájovi. Ale… jsem po tom rozhovoru s Evženem tak vyčerpanej, že… že prostě… Potřebuju chvilku…

***

S Evženem to bylo od samýho začátku neskutečný. Neskutečně jiný, než jsem do tý doby zažil. Neskutečně jiný, než jsem od něj čekal. Já jsem totiž od něj hlavně nic nečekal. A do poslední chvíle mě nenapadlo, že on by…

Prostě, na gymplu, kam chodím, jsem se vyoutoval hned v prváku. Nechtěl jsem už znovu zažívat ty zmatky a nedorozumění, co na základce. Tam jsem to tajil s tím, že do toho nikomu nic není, jenže pak mě pár holek zahlídlo, jak s jedním klukem… v parku… na lavičce… Já jsem to ani nevěděl, ta šuškanda se šířila po třídě za mýma zádama, a plno lidí tomu nechtělo věřit. Můj tenkrát nejlepší kámoš Milan, co se mnou seděl v lavici, mě dokonce bránil a s dvěma klukama se popral, ať o mně přestanou roznášet hovadiny… Já na tohle všechno tenkrát ještě nebyl připravenej, takže jsem to ještě chvíli taky celý popíral… A když jsem teda pak po prázdninách, na začátku devítky, sebral odvahu a vyšel s pravdou ven, tak plno lidí včetně Milana a nějakých holek, co si dělaly naděje, se na mě naštvalo, že jsem je tahal za nos, a až do konce roku už jsem měl po třídě pověst takový… lehce nedůvěryhodný osoby.

Takže v prváku jsem to vybalil hned při první příležitosti. Ne, tím nemyslím hned první seznamovací hodinu, že bych se jako zvedl, rozhlídl se po třídě a pronesl: „Jmenuju se Kristián, všichni mi říkají Kris a jsem gay.“ Seriály na Netflixu se někdy tváří, že přesně takhle vypadá správnej coming out, ale tolik odvahy k něčemu takovýmu bych neposbíral ani za milion let. Čili prvních pár dnů jsem prostě jenom poslouchal ostatní a zachytával informace o nich, abych si už dopředu udělal obrázek, jak to vezmou nebo nevezmou, a když se pak kluci trochu stmelili a začali se ve třídě rozhlížet po holkách a komentovat je, tak jsem hodil do placu, že objekty mýho zájmu vypadají krapet jinak. A bylo jasno. Spolužáci i spolužačky to vzali v pohodě, a vzhledem k tomu, že pár dnů nato mě sami od sebe začali na chodbách zdravit dva třeťáci, co se drželi pořád jeden vedle druhýho, došlo mi, že se informace rozšířila i mimo stěny naší třídy.

Evžen, v tý době druhák, mě sám od sebe rozhodně zdravit nezačal. Teda ne hned. A rozhodně ne na chodbách školy. Jemu jsem byl ukradenej. Nedivil jsem se. Neměli jsme společnýho vůbec nic. Já, vytáhlý párátko s talentem na čísla, díky kterýmu mě matikář začal posílat na všechny možný olympiády, na kterých jsem pokaždý skončil nejhůř třetí. On, namakanej sportovec, už ve druháku kapitán po celým kraji dobře známýho školního fotbalovýho týmu – obletovanej holkama, obdivovanej klukama a protežovanej profesorama. Jakože respekt, ale to bylo z mý strany všechno. Zaregistroval jsem ho, vstřebal jsem všechny drby a povětšinou z lehký závisti vzniklý vtípky, co o něm kolovaly – a zase jsem ho pustil z hlavy. Naše světy se prostě neprolínaly.

A neprolnuly se celej první rok.

První středoškolský prázdniny jsem trávil skoro celý po brigádách, asi měsíc jsem to táhl s jedním pětadvacetiletým právníkem, co byl v našem městě služebně kvůli nějaký složitý kauze, ale radši nevzpomínat…

A pak přišel poslední srpnovej víkend a obrovská taneční párty coby rozlučka s létem. S pár lidma ze třídy jsme se domluvili, že se tam zajdeme podívat. Tenhle nápad měla samozřejmě spousta vrstevníků, takže tam bylo natřískáno, některý osoby ale dokážou vyčnívat v jakkoliv velkým davu. A Evžen, kterej tam nakráčel hned s dvěma holkama, co se po něm plazily jako liány, přesně takovou vyčnívající osobou byl.

Přitahoval mý oči jako magnet. Ten večer. Nevím, čím to přesně bylo. Asi za to mohla i ta trocha alkoholu, co se klukům povedlo splašit, ač nám ještě nebylo osmnáct… Ale možná i jenom ta nálada jako taková. Zvláštní rozjařenost, nadšení a veselí, co se neslo vzduchem. Cítil jsem se… prostě příjemně. Uvolněně. Povzneseně. A Evžen tak působil taky. Měl tu auru kolem sebe… a měl to v očích.

Měl to v očích přesně v tu chvíli, kdy si z celýho toho davu svých obdivovatelů vybral mě. Prostě se tak s tím svým sebevědomým, ale uvolněným úsměvem rozhlížel… a najednou zakotvil pohledem v tom mým.

A vyslal ke mně cosi, co mi nedovolilo uhnout očima.

Už nikdy.

***

Trhnu sebou, když do mých vzpomínek pronikne známá melodie.

Chviličku mi trvá, než se vrátím z minulosti zpátky do přítomnosti. Hm, máme tu taky srpen, ale o dva roky pozdějc. Nejsem na žádný skvělý párty. Jsem v tichým, tmavnoucím lese. Nikde žádnej dav. Jsem tu sám. A nikde žádná možnost koupit si něco k pití nebo k jídlu. Jakože něco už bych si sakra rád dal.

Zamžourám na displej – a trhnu sebou znovu. Nikdy jsem u Evžena neměl nastavený spešl vyzvánění. Bylo bezpečnější mít ho nenápadně schovanýho mezi ostatníma lidma, kteří mi občas volali, a nevytrubovat do světa, že teď mě zrovna shání někdo extra. Takže to nikdy nebyla melodie, která by mi způsobila zvýšenej tep, když se ozvala. Ne. To až když jsem se podíval na displej a svítilo tam jeho jméno, začalo mi srdce bušit rychleji.

Jako teď.

I když… teď je ten pocit ještě o dost silnější. Umocněnej tím, že jsem to jméno na svým displeji neviděl zářit už… přes tři měsíce…

Trvá mi ještě další vteřinu, než si uvědomím, proč mi Evžen volá zrovna teď – a pak mu to konečně zvednu.

„Co je…?“ zeptám se bez pozdravu. Však co. Čtvrt roku jsme spolu nemluvili. Nepotřebuju ho teď zdravit dvakrát za večer.

„Jak – co je?“ taky se neobtěžuje s nějakým slušným úvodem. „Tak co s těma prachama? Kolik ti mám poslat?“

„Psal jsem ti, ať to neřešíš,“ připomenu mu. Ani se nemusím nijak moc snažit znít chladně. Je mi totiž vážně už docela dost kosa.

„Nemůžu to neřešit, když seš někde bůhvíkde a očividně se odtama nemáš jak dostat. Tak kolik potřebuješ?“ nenechá se zviklat. Ten jak si jednou něco vezme do hlavy, tak neuhne.

„Nepotřebuju sakra žádný peníze!“ vylítnu, protože mě ta jeho umanutost rozčiluje. Všeobecně. Ne jenom dnes.

„Tak co potřebuješ?“ opáčí klidně.

Potřebuju, abys pro mě přijel, vždyť jsem ti to do háje psal, křičí kdosi uvnitř mě. Potřebuju, abys tu byl, když tě potřebuju. Potřebuju tě sakra mít zpátky ve svým životě!

„Potřebuju… půjčit nějaký oblečení,“ hlesnu a zavřu oči, jako kdyby mi to mohlo pomoct utýct od toho mýho ukřičenýho já. A jako kdyby mi to mohlo pomoct cítit se míň trapně.

„Oblečení…?“ je z jeho hlasu slyšet zaváhání. „Jaký jako?“

„Triko, kalhoty… Prostě všechno,“ shrnu to jednoduše.

„Počkej, to jako že seš… Ehm… I boty?“ vzpamatuje se a přejde k věci. Což jsem na něm vždycky oceňoval. A teď teda tuplem. Že se zdlouhavě na nic nevyptává.

„Taky,“ přiznám potichu.

„Okej. Tak mi napiš, kde přesně seš.“

„Jo, hned ti to pošlu…“

„Fajn. Naházím nějaký hadry do báglu a jedu.“

„Dík,“ řeknu, ale už mě asi neslyšel, protože hovor mezitím ukončil.

Chvíli zápolím s mapama, než přijdu na to, jak zjistit a zkopírovat souřadnice svý aktuální polohy – vím, že tam ta funkce je, ale ještě nikdy jsem ji nepotřeboval… A když se mi povede konečně odeslat zprávu Evženovi, tak po chvilce mi od něj dokonce přijde reakce: „15 min.“ Což je milý. Aspoň vím, že mu ta zpráva došla… a že ty souřadnice nějak rozklíčoval… a že je na cestě.

Přitáhnu si nohy blíž k tělu, opřu si hlavu o kolena… A dlouze, úlevně si vydechnu. Uuufff. Tak nakonec to vypadá, že se odsud už brzo dostanu. A… nebude to tak trapný, jak jsem si to několik posledních hodin představoval. Protože Evžen… on už mě nahýho viděl.

A rozhodně ne jenom jednou.

***

Na tý předloňský srpnový akci jsem si připadal jak… hvězda nějakýho filmu. Ještě nikdy jsem totiž nic takovýho nezažil. Že kdykoliv jsem zvednul oči, tak ty jeho si mě našly. Zkoumaly mě. Hodnotily mě. A asi jsem z toho hodnocení musel vyjít dobře, když za pár minut mě pohledem probodl zase.

Pak, v jednu chvíli, jsem zmizel na toalety, a když jsem se vrátil, nemohl jsem Evžena nikde najít. Kluci se mezitím protancovali skoro do středu parketu… a ta písnička, co zrovna hrála, mě nijak zvlášť nebrala… A tak jsem se opřel o zeď, ruce jsem si zastrčil do kapes a prostě jsem jenom pozoroval a vstřebával ten mumraj.

Najednou se vedle mě ozvalo: „Bavíš se?“

Škubnul jsem sebou, protože jsem to nečekal, a zmateně jsem se na Evžena otočil, abych se ujistil, že mluví na mě. „Jo… jo, no, jasný, je to tu skvělý… A ty? Kde máš ty dvě svý… ehm, společnice?“

Evženovi jenom zajiskřilo v očích, což nešlo přehlídnout ani v tom šeru, který v místnosti panovalo, načež kývnul bradou k parketu. Zahleděl jsem se tím směrem a po chvilce pátrání jsem je objevil: navzdory rychlý taneční pecce k sobě byly ty dvě holky nalepený jako při ploužáku a ochutnávaly svý rtěnky…

„Wau, no, to teda,“ okomentoval jsem to lehce rozpačitým smíchem, protože jsem si nebyl jistej, co si o týhle jejich trojici mám myslet.

„Že jo?“ rozesmál se Evžen. „Prostě mě hodily přes palubu.“

„A tak… já myslím, že by se asi nezlobily, kdyby ses k nim přidal,“ měl jsem náladu vést ten hovor trošku… lechtivějším směrem.

„A já bych se zase nezlobil, kdyby ses přidal i ty,“ vypadlo z něj okamžitě – a já byl v tu chvíli neskutečně vděčnej za to, že v tom přítmí nemohlo být vidět, jak mi zčervenaly tváře.

„Ehm, víš, já… já nejsem na holky, takže…,“ začal jsem mu koktavě vysvětlovat, že jím navrhovaná čtyřka není nic pro mě.

„Řeknu ti tajemství – já taky ne,“ skočil mi do řeči, a když jsem k němu překvapeně otočil hlavu, s potutelným úsměvem už se na mě díval a čekal, co já na to.

„Ehm… tak teď jsi mě teda dostal!“ přiznal jsem.

„Kéž by,“ mrknul na mě – a pak se odlepil zádama od zdi a začal se prodírat davem k těm holkám.

Zatímco já tam zůstal stát úplně paf. Vůbec jsem si nebyl jistej, jestli si ze mě náhodou jenom nestřílí. Evžen, lovec žen přece… To, že zbožňuje holky, z něj zářilo na kilometry. A to, že já jsem na kluky, jsem mu právě přiznal, pokud by se to k němu náhodou za celej rok nedoneslo.

A přesto… když pak došel k těm nádherám, suverénně je vzal kolem pasu a nechal je, ať se po něm zase začnou plazit, přičemž ta jedna mu začala docela smyslně olizovat krk…, tak jeho oči si znovu našly ty moje. A vypadalo to, jako kdyby celý to představení bylo určený jenom pro mě. Z nějakýho důvodu. Ony si hrály s ním… a on si hrál se mnou. A já… nebyl jsem na to zvyklej. Nebyl jsem zvyklej, aby se mnou někdo takhle podivně flirtoval. Natož někdo jako on. Někdo, kdo mohl mít každýho. A kdo se z nějakýho důvodu rozhodl mi dávat najevo, že nechce každýho, ale že chce mě…

Ještě chvíli jsem mu ten jeho pohled oplácel… A pak jsem si uvědomil, jak mi najednou začíná být těsno v kalhotách. Jako kdyby se do mě skrz ty jeho oči nějak přenášelo to erotický napětí, co panovalo mezi nima na tom parketu. A tak jsem mu věnoval poslední pohled – a pak jsem se, bez rozloučení s klukama, vydal domů. Zmatenej. Ale taky rozhodnutej přijít tomu na kloub. Zjistit, o co mu jde.

Chce si se mnou hrát? No tak dobře. Uvidím, co za hru to je, zjistím, jaký má pravidla… A když se mi to bude líbit, můžeme ji hrát.

A když se mi to přestane líbit, tak ji hrát prostě přestanu.

Nebo aspoň takhle nějak jsem si to maloval.

***

To, že se Evžen blíží, poznám, i když je ještě tak kilásek nebo dva daleko. Zvuk jeho motorky totiž nejde tady v tom tichu přeslechnout.

Mým tělem znovu projede obrovská vlna úlevy… a vděku, že se na mě nevykašlal… Ale zároveň o to víc znervózním. Tři měsíce. Tři měsíce jsem ho neviděl. Tři zasraný měsíce jsem dělal všechno pro to, abych se vyléčil z toho, jak obrovskej vliv na mě má. Jak obrovskej vliv na mě má jeho pronikavej pohled. A jeho podmanivej hlas.

A teď si ho k sobě pozvu. Ještě navíc v situaci, kdy… no, která pro mě prostě není zrovna dvakrát komfortní… a kdy si nebudu moct dovolit být na něj nějak moc hnusnej. A chladnej. A odsekávat mu. Anebo mu dokonce něco vyčítat. Když mě v podstatě přijede zachránit, že jo.

Což je paradox. Zničil mě… a teď je jedinej, kdo mě může zachránit.

No, vlastně… to zase takovej paradox není. Dává to docela smysl.

Jeho motorka rachotí stále blíž. Poznám, že jede pomalu, ono se není čemu divit, tady na tý úzký lesní pěšince mezi stromama.

Když se přiblíží mně na dohled a všimne si mě, zastaví. Vypne motor, ale světlo nechá svítit, je už totiž vážně dost šero. Naštěstí je ale natolik vnímavej, že světlomet namíří kousek vedle a ne přímo na mě. Je mu jasný, že nepotřebuju, aby na mě bylo nějak extra moc vidět. Že se nepotřebuju koupat v záři reflektoru, když jsem zrovna úplně nahej.

Pozoruju jeho siluetu, jak si sundává přílbu a věší ji na řídítka.

A jak se ke mně přibližuje.

A jak si vedle mě přidřepává.

Pořád je z něj jenom silueta, protože je osvětlenej převážně zezadu, ale do očí mu vidím.

„Čau, zlato,“ řekne… a těma očima se na mě usměje.

***

Těma očima se na mě usmíval celý září. A celej říjen. A celej listopad.

Vodil se po chodbách s holkama… s některou týden, s některou dva nebo i tři, ale střídal je, s žádnou nevydržel moc dlouho. Kdežto mně ty pohledy vydržel věnovat celý tři měsíce.

Až do Mikulášský besídky. Tak se tomu u nás na gymplu říká. Je to přitom páteční předvánoční tancovačka pořádaná v naší tělocvičně.

Spousta lidiček se na tý akci ukázala jenom zkraje, aby si šplhli u profesorů, a pak se vytratili, ale mně nevadilo zůstat tam dýl. Ostatně, dýdžeje dělal jeden třeťák, co měl stejnej hudební vkus jako já. Tancoval jsem v kroužku s lidma ze třídy, přidal se k nám dokonce i tříďas s naší češtinářkou a vydrželi s náma poskakovat docela dlouho, omluvili se, až když začala „metalová čtvrthodinka“, jak nám DJ oznámil do mikrofonu. A jelikož metal nemusím ani já, odešel jsem do rohu, kde byl z několika stolků vybudovanej provizorní bar, a koupil jsem si kelímek Kofoly.

Tentokrát jsem si přicházejícího Evžena všiml. S širokým úsměvem se ještě s jedním kámošem blížil k baru. Přejel mě očima, ale to bylo pro tu chvíli všechno – něčemu se oba zrovna hodně nahlas chlámali. Pak si poručili několik džusů, Evžen to všechno zatáhl – a naložil to do náruče tomu kámošovi s tím, že to má holkám porozdávat sám. A že on se tu na chvilku zdrží.

„A co ty, bavíš se?“ přitočil se ke mně, zatímco jsme oba sledovali, jak se ten druhej kluk opatrně vzdaluje a snaží se sám sebe ani nikoho jinýho nepolít.

„Jo, no, není to špatný,“ obměnil jsem trochu svou odpověď oproti posledku. Pro případ, že by si ji třeba pamatoval. Protože já si ten náš rozhovor pamatoval slovo od slova.

„Diplomaticky řečeno,“ rozesmál se a napil se. „Ale mohlo by to bejt i lepší, hm?“ zadíval se mi do očí.

„Tak,“ ošil jsem se z toho, jak blízko ty jeho oči najednou byly, „vždycky to může bejt lepší, ne? Ať seš, kde seš. Lepší prostory. Lepší akustika. Lepší výběr písniček. Lepší výběr pití. Lepší výběr… čehokoliv prostě…“

Dál do mě těma svýma laserama propaloval díry, aniž by ten můj náhlej slovní průjem jakkoliv okomentoval, a tak jsem dodal: „Sorry. Asi hodně melu. Ale jsem trochu nervózní, no.“

Tohle mý přiznání, který teda překvapilo i mě samotnýho, ho konečně k nějaký reakci dokopalo: „Nebuď, není důvod,“ usmál se. Pak ode mě odvrátil tvář, zadíval se na naše spolužáky skákající do rytmu nějakýho příšerně uřvanýho songu, a prohodil: „Za pět minut sraz u mý třídy.“

„Co… cože?“ málem mi zaskočila Kofola, kterou jsem zrovna ucucával.

„U tři sta sedmičky. Tam nebudou žádný lidi okolo, tak tam nebudeš mít důvod bejt nervózní,“ dodal a vyslal ke mně tak nevinnej kukuč, jako kdyby tomu, co říkal, fakt věřil.

„Ehm, já nejsem nervózní z nich, ale z tebe!“ uvedl jsem to na pravou míru. „A teď teda ještě víc než předtím!“

„Ze mě…? Tak to už vůbec nemáš důvod!“ věnoval mi cosi jako povzbuzující mrknutí. Pak znovu očima začal propátrávat dav, zatímco polohlasně uvažoval: „Sice máme zakázaný courat se po škole, tak se snaž bejt nenápadnej… Ale myslím, že na rozdíl ode mě s tím takovej problém mít nebudeš.“ Pobaveně se na mě zakřenil. „Takže jdu napřed. A ty mě dojdi.“

Vůbec jsem ten jeho návrh nedokázal pobrat. Ale Evžen ani nečekal, až se s tím poperu. Nebo jestli se s tím poperu. Odložil prázdnej kelímek od svýho pití na stolek – a vyrazil přes tělocvičnu směrem ke dveřím. Pozoroval jsem ho, jak se suverénně proplítá davem, chvilku se zastaví u jedný skupinky lidí, chvilku u druhý… Přesto se mu nakonec povedlo prodrat se skrz a zmizet na spoře osvětlený chodbě.

Dopil jsem zbytek Kofoly na ex, jako kdyby mě to mohlo nějak posilnit, zahodil jsem kelímek do koše… A po Evženově vzoru jsem se začal propracovávat ke dveřím. Měl pravdu. Mě si nikdo nevšímal, nikdo mě nezastavoval, aby se mě zeptal, kam jdu a jestli ještě přijdu. Ostatně, ani při nejlepší vůli bych na takový otázky neuměl odpovědět. Protože jsem neměl ani nejmenší tušení, kam přesně to vlastně jdu. Kvůli čemu. Za čím.

Evžen na mě na tý chodbě před jejich třídou opravdu čekal. Postával u okna a koukal ven. Chodba byla jenom nepatrně osvětlená naoranžovělým světlem z pouličních lamp, ale ani tak jsem si jeho siluetu nemohl splíst. A on, když jsem došel tak blízko, že si byl jistej, že jsem to já, se mlčky odlepil od okna, vyrazil ke dveřím do třídy, otevřel je dokořán a gestem mi naznačil, ať vejdu dovnitř jako první.

Ani na vteřinku mě nenapadlo, že by to mohla být třeba nějaká past. Což teda ani nebyla, ale takhle zpětně sám nad sebou kroutím hlavou, že režiséři všech možných hororových filmů by ze mě měli radost. Každopádně, Evžen žádnej takovej režisér není – a stejně ze mě měl radost. Sotva za náma totiž zavřel dveře, usměvavě pronesl: „Dobře ty! Dával jsem tomu tak padesát na padesát. No, možná čtyřicet na šedesát. Přičemž víc pravděpodobný mi přišlo, že se na mě vysereš.“

„Hmm,“ vsunul jsem si ruce do kapes a zdánlivě ležérně jsem vykročil směrem k tabuli, protože jsem pořádně nevěděl, co se ode mě čeká, „a bude mi to k něčemu? Ty body navíc? Za to, že jsem tě překvapil?“ Došel jsem až k profesorskýmu stolku, opřel jsem se o něj zadkem – a zvědavě jsem se na Evžena zadíval.

„No, to záleží,“ řekl tajemně a pomalu se vydal za mnou.

„Na čem…?“ hlesl jsem.

„Na tobě, Krisi,“ upřesnil to – a já se celej zatetelil jenom z toho, že věděl, jak se jmenuju.

„Na mně?“ zopakoval jsem to po něm. „Ale vždyť… ty jsi mě sem vytáhl, takže já… já vůbec…“

Pobaveně se uchechtl. „Jo, já jsem tě sem sice vytáhl, ale to neznamená, že tě tu ohnu přes katedru a vezmu si tě proti tvý vůli…“

Z toho, jak rychle přestal chodit kolem horký kaše…, a z toho, jak zvláštně svůdně to v tý prázdný třídě znělo… A taky z toho, jak mě u toho probodával očima… Prostě z toho všeho mi v podbřišku vybuchla sopka. Nečekaně, neohlášeně – a s o to větší razancí. S o to větší ničivou silou. V jednu chvíli jsem se opíral zadkem o ten stůl a vnímal všechno to, co se kolem mě děje… a v další vteřině už jsem o sobě vůbec nevěděl. Žhavý magma se mi rozlívalo tělem a sopečnej popílek se někde od stropu snášel na můj mozek a zahaloval ho do tmavýho, horkýho, nepropustnýho mračna…

„Ehm, a…,“ ucítil jsem, jak se opírá rukama o mý kolena, a tak jsem automaticky položil svý dlaně přes ty jeho, „a co když… co kdyby… co kdyby to nebylo proti mý vůli? Tak bys to udělal?“

Dychtivě jsem mu hleděl do očí, úplně maximálně vzrušenej, a čekal jsem, s čím přijde. Tenkrát jsem Evžena ještě tak neznal, nevěděl jsem, jak je přímočarej a věcnej, že ho nebaví a nezajímají žádný tanečky okolo. Takže jsem byl zvědavej, co za tímhle vším bude. S jakýma se vytasí podmínkama. Nebo pravidlama. Jestli bude chtít něco na oplátku. Nebo za odměnu. Jestli mě třeba bude lehce vydírat. Nebo jestli si se mnou naopak bude jenom hrát, protože ho bude bavit pozorovat, jak moc mě v tu chvíli má ve svý moci.

„Jestli to není proti tvý vůli, tak to udělám,“ opravil mě.

A v mým těle vybuchla druhá sopka.

Vůbec jsem do tý doby neměl tušení, jak rozlehlý vulkanický pole se uvnitř mě skrývá.

***

„Čau,“ zahuhňám a sklopím oči. Jo, no, prostě nekomfortní situace. On, v celý svý kráse, dokonalej jako vždycky. A já. Hubenej, což takhle bez oblečení extra vyniká. Bledej. Roztřesenej zimou. A asi i studem. Protože nahej. Jako jasně, že už mě nahýho viděl, ale to si ze mě to oblečení vždycky předtím sundal sám. Tohle je diametrálně odlišný.

Evžen se v tom ale nijak nebabrá. Typicky pro něj přejde rovnou k věci. Sundá si ze zad batoh, hodí mi ho k nohám a rozepne ho. „Tak šup, oblíkej se. Bude ti to sice všecko větší, ale neměl jsem kdy vybírat něco, co by ti líp padlo…“

„Jasně, dík,“ špitnu, přestanu si pravačkou objímat lýtka a pomalu ji natáhnu k tomu jeho batohu, ale Evženovi se asi mý tempo zdá příliš pomalý. Stihne totiž dovnitř šáhnout přede mnou, vytáhne svý značkový tmavě modrý triko, který jsem na něm viděl asi… hm… no, mockrát, roztřepne ho a rovnou mi ho začne soukat přes hlavu.

„Sorry,“ dodá, když po něm vrhnu lehce vyčítavej pohled, „ale nemůžu se na tebe koukat… Se do mě z tebe dává husina.“

„To se ti nedivím,“ ušklíbnu se, zatímco se snažím rukama trefit do rukávů. „Každopádně kalhoty si s dovolením natáhnu sám.“

„Jasný, chápu,“ uculí se, zaloví v batohu, vytáhne složený tepláky i trenýrky a hodí mi je do klína. „Já jsem stejně expert spíš na to z tebe ty hadry stahovat, že jo…“

„Nech si to,“ napomenu ho.

„No co? Však mám pravdu, ne?“ kření se. Pak si rozepne mikinu, sundá si ji, přehodí mi ji přes ramena…

A já mám co dělat, abych dokázal zamaskovat, jak jsem najednou naměkko. Jak jsem najednou naměkko z toho, co všechno mi ta kombinace jeho vůně a jeho tepla, sálající z tý mikiny, připomene…

***

V tý jejich třídě tenkrát jsme si užili prostě a jednoduše skvělej sex. Nic míň…, ale taky nic víc.

V tom šeru jsem na Evžena pořádně neviděl… a ono ani nebylo na co. Tenkrát se ještě žádný velký svlíkání nekonalo. Prostě mě chytil za pas, vysadil mě na katedru, položil mi dlaň na hrudník a zatlačil, aby mě donutil si lehnout. Sám si pak jenom rozepnul kalhoty a shrnul si je i s trenýrkama kousek pod zadek. Nemělo smysl, abych si kvůli tomu namáhal krční svaly, a tak jsem si položil hlavu na stůl a zahleděl jsem se do stropu.

Všechno další, co se dělo, byla pastva spíš pro mý ostatní smysly než zrovna pro oči. Cítil jsem, jak mi taky rozepíná kalhoty. A jak mi je i s boxerkama stahuje až ke kotníkům. V tu chvíli jsem pozoroval… naoranžovělej strop jejich třídy. A když jsem pak ucítil jeho ruce, jak se mě dotýkají v rozkroku… a jak si mě připravují na to, co přijde… Tak jsem oči rovnou zavřel. Vnímal jsem jenom jeho dlaně. A pak jeho přírazy. A taky všechny ty zvuky – mý vlastní lapání po dechu, zvuk trhanýho obalu od kondomu, Evženovo vzdychání. Bylo to skvělý. Tmavý, nebarevný…, ale skvělý.

A bylo to poprvý.

A ne naposledy.

Když jsme se pak sešli znovu, pozval mě do bytu, kterej si vypůjčil od nějakýho svýho kámoše. Teprve tenkrát jsem konečně viděl jeho nahý tělo. A bylo to… byly to Vánoce. Bože. Přitom… první rok na gymplu jsem o něj málem ani nezavadil pohledem. Pak, od září v druháku, jak mě začal, hm, no tak trochu svádět očima, tak to už jsem si zkoušel představit, jak asi vypadá pod těma svýma slušivýma hadrama… Ale teda že skutečnost bude taková…! No očividně prostě tu představivost moc vyvinutou nemám. Takže když ze mě pak sundal všechno oblečení, položil mě na postel… a začal se svlíkat sám… Málem jsem se udělal jenom z toho pohledu, fakt. Nikdy dřív jsem holt s nikým tak vysportovaným nebyl.

Hmmm… a nikdy dřív jsem se nedotýkal tak pevnýho těla. A nikdy dřív mě nedržely tak pevný paže. Nikdy dřív jsem se necítil tak slabej a malej, když se na mě něčí tělo tisklo. A nikdy dřív mě tak nefascinovalo tetování na něčí lopatce. S Evženem jsem si prostě připadal jako u vytržení. Napoprvý… napodruhý… No, s ním jsem si připadal jako u vytržení i po roce a půl. Z jeho těla. Z něj.

A taky z toho, že někdo jako on má zájem trávit čas zrovna se mnou. A že dokonce vypadá, že si to užívá. A že je tím vším podobně fascinovanej jako já… Klouzal očima po mým těle stejně obdivně, jako já po tom jeho. Jenže zatímco já jsem si svůj obdiv nechával pro sebe, on se s tím nerozpakoval. „Bože, zlato, jak je možný, že jsem si tě nevšiml dřív?“ říkal třeba, když mě, už svlečenýho, hodil na postel a kleknul si nade mě. Nebo: „Kde ses do prdele celý ty roky schovával?“ ptal se těsně před tím, než mi vklouznul jazykem do pusy. Nebo často i něčím jiným než zrovna jazykem, že. Nikdy mě tím pádem nenechal odpovědět… Ale příště se beztak zeptal znovu.

A já jsem si to všechno užíval… bohově moc.

Než jsem si to užívat přestal.

A začal jsem to milovat.

A to byl začátek konce.

***

Když mám na sobě konečně všechny kousky oblečení, který mi dovezl, včetně ponožek a o tři čísla větších tenisek, Evžen zaloví v batohu znovu a podá mi půllitrovku vody.

„Jé, díky,“ ocením to úsměvem, protože vyprahlo mám v krku teda pořádně.

„Sorry, že mi nedošlo, ať ti vezmu i něco na zakousnutí,“ zatváří se Evžen omluvně. „Ale můžu zastavit u nějaký benzínky a koupit ti tam třeba párek v rohlíku…“

„V pohodě,“ zavrtím hlavou, „dám si kdyžtak něco doma. Tu necelou hodinku už to vydržím.“

„Necelou hodinku…?“ nakrčí přemýšlivě čelo. „Jsme tam za deset minut…“

„Ty bys tam byl za deset minut. Na mašině. Ale já se radši projdu. Takže díky za ty hadry, fakt moc, a zítra ti je donesu vypraný, slibuju – ale teď už se tu nezdržuj a vrať se zpátky k programu, od kterýho… nebo od který, že jo, jsem tě vyrušil…“

„Od ničeho jsi mě nevyrušil. A domů tě samozřejmě hodím,“ informuje mě klidným, pevným hlasem.

„Ne, nehodíš. Radši půjdu po svejch,“ stojím si za svým.

„Panebože, Krisi, ty seš tak příšerně tvrdohlavej!“ uleví si. „Ale tak fajn,“ vyhoupne se na nohy. „Nutit tě samozřejmě nebudu. Tak holt půjdeme pěšky oba.“

Neznatelně si sám pro sebe trhnu rameny. Jestli chce jít pěšky…, tak ať si jde. Ale já si za něj nesednu. Ani za nic.

Ani za nic se ho už znovu nechci dotýkat.

***

Zezačátku, během těch několika nejprvnějších setkání, jsem těm jeho dotykům moc nevěřil. Vůbec jsem nevěděl, co z nich má. Jestli z nich něco má. Protože jak by z nich mohl něco mít…? Vždyť evidentně ho přitahovaly holky… Dával to na odiv celýmu světu, že zbožňuje ženský. A najednou přejížděl dlaněma po mým těle a tvářil se, že ho to fascinuje?! Nebylo mi to vyloženě nepříjemný, to fakt ne. Když vás někdo jako on chytá za pas, hladí po hrudníku nebo mačká v rozkroku, tak byste museli být mimozemšťani, aby vám to nebylo příjemný. Ale pořád jsem podvědomě čekal, kdy to celý nějak utne. Kdy řekne sorry, zkusil jsem to, ale tohle mě nebere. Nebo kdy se vytasí s tím, že se třeba vsadil s kámošema, že dokáže kromě holek sbalit i kluka. Tak něco.

Ale dny plynuly… a nic takovýho nepřicházelo. Naopak. Z Evženovy strany přicházelo stále víc ujišťování, že se se mnou schází dobrovolně… a rád. Že se mu to se mnou prostě líbí. Že mu, ač je to třeba těžko uvěřitelný, dávám něco, co mu ty holky dát neuměly. Ne proto, že by byly neschopný. Ale proto, že jsou holky.

Ovšem platilo to i naopak. Některý věci jsem mu zase neuměl dát já. Protože nejsem holka.

„A, ehm, co o víkendu, uvidíme se?“ zeptal jsem se ho na naší pátý schůzce. Jeho kámoš se potřeboval ve svým bytě učit, tak jsem Evžena pozval k sobě do pokoje. A tím pádem, na domácím poli, jsem si troufl se ho zeptat i na věci, o kterých jinak rozhodoval on… nebo o kterých jsme doteď nemluvili.

„Hele, na víkend už mám jiný plány,“ odpověděl.

„Rande? S tou… s tou blondýnou?“

„Jo.“

„A… hm, tohle… to dneska… to bylo taky rande? Nebo jak?“

„Krisi, já… Chci se s tebou scházet. Takhle. Tajně. Ale chci se scházet i s holkama. Veřejně. Ofiko. Seš s tím v pohodě? Protože kdybys neměl bejt, tak se na to vyserem. Ale přišlo mi, že… vypadalo to…“

„Jo, jsem s tím v pohodě,“ pokrčil jsem rameny. „Když ti to takhle vyhovuje, tak mně taky.“

A ani jsem tenkrát nekecal. Bylo mi jedno, jak to má. A proč to tak má nebo chce mít. Nebyl jsem do něj zamilovanej. Nechtěl jsem ho jenom pro sebe. Stačilo mi to, co mi dával.

Tenkrát ještě jo.

***

„Fakt si to nerozmyslíš?“ otočí se ke mně, když se taky vyhrabu na nohy, a zamává na mě dvěma helmama.

Bodne mě z toho v podbřišku. Dřív pro mě každá jízda s ním byla potěšením. Smál se mi, že se nemusím tak bát, že mě určitě ani nevyklopí, ani neztratí – a že k němu tím pádem nemusím být přicucnutej jako klíště. Já jsem se k němu ale tiskl rád.

Tenkrát ještě jo.

„Ne, nerozmyslím,“ pronesu pevně.

Protočí nade mnou oči, ale víc se v tom nešťourá. „Okej, tak jdeme,“ kapituluje.

„Proč nemůžeš odjet sám? Domů trefím.“

„Proto,“ odbyde mě.

„Super argument,“ mám chuť mu pogratulovat.

„Tak třeba proto, že ti, co ti sebrali hadry, by se sem mohli vrátit. Aby se podívali, jak na tom seš. A kdyby zjistili, že dobře, mohli by ti to udělat znovu. Nebo něco horšího.“

Otřesu se a bezděky se začnu rozhlížet kolem sebe. „Super představa, dík,“ zavrčím, abych tím zakryl, že mě ve skutečnosti trochu vyděsila.

„Chill, bro,“ pronese svou oblíbenou hlášku takovým příjemně uklidňujícím hlasem… A i když mám tentokrát chuť já protočit oči na něj, tak to neudělám. Protože… jo. V jeho společnosti se vážně můžu hodit do klidu. S ním se mi nic stát nemůže. Vím to.

Vím to už dávno. Proto mi vedle něj taky už dávno začalo být tak neskutečně dobře.

Proto mi vedle něj začalo být líp než bez něj.

***

Ty naše odlišný světy se časem překvapivě prolnuly.

Proběhlo to nenápadně. Nepostřehnutelně. Najednou prostě… byly prolnutý.

Já jsem nerozuměl fotbalu a on nerozuměl matice, ale naše cestovatelský sny byly skoro totožný. A měli jsme podobný názory na různý filmy, seriály. Dokonce i na politiku, haha. Stejný chutě, co se týče jídla. A taky kompatibilní chutě, co se týče sexu. Jeho bavilo být ten, kdo si bere, a já si užíval, když jsem mohl být ten, koho si bere. Někdy i pěkně drsně. Ale s ním to bylo parádní. A já jsem na nějaký to dlouhý něžný obírání stejně nikdy moc nebyl.

„Nad čím přemejšlíš?“ zeptal se mě jednou, to už byl květen nebo červen, když mě na motorce odvezl kamsi za město. Mašinu nechal zaparkovanou před restaurací a vyrazili jsme se cournout po červený turistický stezce.

„Nad ničím,“ zalhal jsem. Nechtěl jsem se mu svěřovat se svýma úvahama ohledně toho, po kolikátý už po týhle stezce jde. Mě sem vzal poprvý. Jenže stejně tak sem mohl vzít před týdnem poprvý Moniku a před třema týdnama poprvý Blážu a před měsícem poprvý Petru. Ne že bych si pamatoval jména všech jeho… no, všech těch jeho.

Než jsem se nadál, zády jsem byl opřenej o strom a Evžen mi svým tělem bránil se pohnout. „Myslíš, že nepoznám, když mi kecáš?“ sevřel mi bradu v prstech a donutil mě podívat se mu do očí.

Chvilku jsem mu oplácel jeho upřenej, zvědavej pohled, než jsem ze sebe vypotil takovou pololež: „Přemejšlím o tvý přezdívce. Evžen – lovec žen.“

„Hmm, a co s ní?“ upokojilo ho asi, že nepřemýšlím o ničem závažnějším, a přisál se rty k mýmu ušnímu lalůčku.

„No… aaach… že mi k tobě tak úplně… uuuhmmm… nesedí. Ty ve svý podstatě nikoho nelovíš, ne? Ony tě lověj samy.“

Odtrhl se ode mě, aby se mi znovu mohl podívat do očí. „Já že nikoho nelovím?“ zacukaly mu koutky. „A ty seš co? Seš zvířátko, který jsem si ulovil, abych si s ním mohl hrát…“

Rozdrážděně jsem se pod ním zavrtěl. „Hovno leda,“ snažil jsem se mu odporovat, ale Evžen na mě jenom smyslně mrknul – což mýmu ptákovi neušlo a mocně v něm zaškubalo.

„Seš tu jenom proto…, abych si… s tebou… mohl… hrát,“ opakoval Evžen s pohledem upřeným do mých očí… a jeho podmanivej hlas ve mně probouzel touhu. Neskutečně silnou touhu.

A Evžen si ty reakce mýho těla i ten můj lehce zastřenej pohled dokázal docela dobře přeložit. Poodstoupil ode mě, ale jenom proto, aby mi mohl přikázat: „Otoč se, zlato.“

Poslechl jsem ho.

A v tý chvíli, kdy jsem se rukama opíral o kmen stromu, zatímco jeho horký dlaně mi šmátraly kolem pasu a rozepínaly mi kalhoty, mi bylo úplně jedno, jestli se některá z těch Monik, Blažen nebo Peter náhodou neopírala o ten samej strom. Bylo mi to jedno.

Pořád ještě jsem to bral jako hru, kterou spolu hrajeme navzájem, protože nás to takhle baví. A ze který kdyžtak budu moct kdykoliv vystoupit, kdyby na mě těch Monik, Blažen nebo Peter začalo být moc.

Až pozdě jsem zjistil, že… to nejde. Že těm, co se stihli zamilovat, se jaksi z toho rozjetýho kolotoče vystupuje hůř. Že je potřeba, aby se nejdřív odmilovali.

A to se mi nepovedlo doteď.

***

„Kdo ti to udělal? A proč?“ vytrhne mě Evženův hlas ze vzpomínek. Popravdě mi ta tichá chůze lesem docela vyhovovala. Ale Evžen většinou neumí mlčet, když mu v hlavě něco šrotuje.

„Ser na to,“ dám mu najevo, že se v tom nehodlám patlat.

„To dost dobře nejde,“ odpoví podle očekávání, „už jsi mě do toho tak trochu zatáhl…“

„Ne, nezatáhl,“ odporuju mu. „Jenom jsem chtěl půjčit nějaký oblečení.“

„No však říkám,“ nevidí mezi mým a svým tvrzením rozpor. „Tak o co šlo? Okrást tě asi nechtěli, to by ti nenechali mobil…“

„A sluchátka a klíče od bytu,“ doplním ho, zatímco si vybavuju, jak jeden z těch parchantů prohledával kapsy mých kalhot a všechno, co v nich našel, mi házel k nohám. „Ser na to, fakt,“ zopakuju.

Dlouze si povzdychne. „Tak mi aspoň řekni, jestli to měl bejt jako nějakej kanadskej žertík, nebo lítáš v nějakým průseru?“

„Jako jakým?“ otočím k němu hlavu.

„Co já vím? Třeba že někomu visíš nějaký prachy… a tohle mělo bejt takový jemný připomenutí…“

„Pf, jemný?!“ odfrknu nesouhlasně.

Evžen se ke mně najednou zprudka otočí. „Počkej, neudělali ti něco, že ne?“ přejede mě zkoumavým pohledem. „Zmlátili tě…? Nevšiml jsem si prve, že bys měl…“

„Ne, neudělali mi nic,“ zarazím ho. „Spokojili se s tím, že mi odnesli hadry. A ne, nelítám v žádným průseru.“

„Aspoň že tak!“ oddechne si.

Pátravě se na něj podívám. Fakt vypadá, jako kdyby se mu ulevilo… Jenže jemu se přece nemá co ulevovat, jsem pro něj jenom…

„Znám je?“ skočí mi do úvah další otázkou.

Tentokrát si dlouze povzdychnu já. „Ty toho vyzvídání nenecháš, co?“

„Tak znám?“

„Jo.“

„Vysyp to.“

A já… ho poslechnu. Znovu. Vždycky to se mnou uměl.

***

Byli to tři prváci. Teda za dva týdny už druháci. Zatímco ze mě bude maturant. Přesto… si troufli. Nebo možná právě proto. Ten pocit, že tři mladší kluci zvládli přeprat, ponížit a obrat o hadry čtvrťáka, musí asi stát za to, co? Nevím. Jak už jsem říkal, já tak bohatou představivost nemám.

Chodím sem do lesa za město běhat docela pravidelně, ale je jsem tu nikdy nepotkal. Až dnes. Všiml jsem si jich už zdálky a poznal jsem je, věděl jsem, že jsou z mý školy a že dva z nich měl Evžen ve fotbalovým týmu. Ale to bylo všechno. Nikdy jsme se spolu nebavili, takže jsem jenom nasadil neurčitej úsměv… a proběhl kolem nich.

A pak mě najednou dva z nich pevně drželi za ruce… a ten třetí kolem nás pochodoval s posměšným výrazem ve tváři a pronášel nějaký řeči o tom, co si to buzna jako já dovoluje minout je bez pozdravu… A další podobný nesmysly, popravdě si to moc nepamatuju, protože jsem byl tak zkoprnělej z toho, že se něco takovýho děje, že jsem vlastně ani nevnímal, co přesně se děje. A ačkoliv jsem byl v nevýhodný pozici, měl jsem na ně stejně nějaký kecy, což teda toho jejich mluvčího docela sralo – ale, naštěstí pro mě, se neuchýlil k žádnýmu násilí. Že prej mu bude stačit, když jim dobrovolně odevzdám svý oblečení.

Absolutně jsem neměl v plánu odevzdávat jim svý oblečení dobrovolně – a tak ho ze mě kousek po kousku prostě servali. A už v tu chvíli mi hlavou probleskl Evžen. Protože… on ze mě taky uměl servat oblečení. Ale od něj se mi to pokaždý líbilo. Byla to součást předehry. Kdežto dneska se mi to teda nelíbilo vůbec. Asi ještě nikdy jsem se necítil hůř, než když mě dva z nich pořád drželi za ruce… a ten třetí si mě prohlížel, jako kdyby ještě nikdy neviděl nahý tělo.

Naštěstí, naštěstí, mi nechali aspoň ten mobil. I když jsem se teda odhodlával pěkně dlouho, než jsem se někomu ozval. Ale… měl jsem aspoň tu možnost.

Měl jsem aspoň tu možnost… a důvod… se po třech měsících zase ozvat právě Evženovi.

***

„Za tohle si je podám, zmetky,“ pronese Evžen temně, když mu to dovyprávím.

„Kašli na ně,“ mávnu rukou. „Spíš by mě zajímalo… víš… Jako proč? Ani je neznám. Nikdy jsem se s nima nebavil. Tak co proti mně mají?“ nevydržím to a svěřím se mu s tím, co se mi honilo hlavou několik hodin. „To jim vadí čistě jenom to, že jsem gay?“

Popravdě, jsem z toho ještě pořád docela v šoku. Jako věděl jsem, že všichni lidi nejsou tolerantní, a zažil jsem si už i nějaký to pokřikování, ale… s takhle fyzicky projevenou nenávistí jsem se teda ještě nikdy nesetkal. A nečekal jsem ani, že bych se s tím setkat mohl. Zrovna já. Zrovna v našem malým městě. Zrovna od lidí z mý školy. Nečekal jsem to…, a tak jsem tím pádem nebyl vůbec ve střehu…

„Třeba to vůbec nebylo osobní,“ nabídne mi Evžen svůj pohled na věc. „Třeba tu byli jenom… jakože na lovu, víš… Zabavit se… Nečekali tu konkrétně na tebe. Ale vzali by si na mušku kohokoliv, kdo by jim první vlezl do cesty.“

„Pěkný, no,“ zahuhlám.

„Však já to z nich dostanu, o co jim šlo,“ ucedí skrz sevřený rty.

„Počkej, Evžene, já to myslím vážně – kašli na ně! Nechci, abys…“

„Nezájem,“ skočí mi do řeči. Pak se zastaví, stáhne z řídítka jednu z helem a podá mi ji. „A vůbec, nasaď si to a jedeme! Tady ve městě už se nemusíš bát, že bych tě vyklopil, takže už žádný další výmluvy!“

„Ale já…,“ převezmu od něj tu helmu, ale k ničemu dalšímu se nemám. Ani k tomu, abych si ji nasadil, a ani k tomu, abych mu řekl, že toho, že by mě vyklopil, jsem se nikdy nebál. Vím, že je skvělej řidič.

„Pohni,“ zapne si svou přílbu pod bradou, nasedne si na motorku a pohodí hlavou za sebe, jakože tam je mý místo.

A já… ho zase poslechnu. I když tentokrát fakt hodně nechci.

Jenže se s ním taky nechci hádat. Nemám na to už dneska nějak sílu, no.

A tak si vlezu za něj… a ruce mu obtočím kolem těla… a přitisknu se k jeho zádům. Je to… důvěrně známej pocit. Důvěrně známá vůně. Důvěrně známej dojem, že naše těla k sobě tak dokonale pasují…

A když svištíme nočním městem…, tak… asi víříme docela dost prachu… nebo možná za to může ten vítr z tý rychlý jízdy… že mi najednou začnou slzet oči.

***

„A jaký máš plány na Silvestra?“ vyzvídal jsem, když jsme osmadvacátýho prosince posedávali u nás v obýváku před televizí. Mamka měla mezi svátkama v nemocnici docela napilno, takže tomu, abysme se s Evženem roztahovali v našem bytě, nic nebránilo. A navíc… mamka už ho znala. Takže proti tomu, že se scházíme, neměla nic ani tak. Jenom prostě něco jinýho bylo mít celej byt jenom pro sebe a něco jinýho mačkat se s Evženem u mě v pokoji a krotit navzájem svý hlasitý vzdechy kvůli tenkejm zdem, že jo.

„Asi budu s Romanou,“ pokrčil Evžen rameny.

„S Romanou?“ překvapeně jsem se na něj zahleděl. Věděl jsem totiž, že s Erikou se rozešel na Štědrej den, drama jako blázen… A tak jsem si docela dělal naděje… „To je která…?“

„To není zatím žádná, ale právě že by potenciálně mohla bejt,“ rozesmál se Evžen, a když viděl mý nesouhlasně nakrčený obočí, rozverně mě cvrnknul do nosu. „No co je?“

„To vážně nemůžeš bejt ani pár dnů bez holky?“ nechápal jsem. To ti sakra aspoň na pár dnů nestačím jenom já?!

„Už jsem pár dnů bez holky,“ opravil mě. „A dobře víš, že to, že jsem s holkou, patří k mýmu image. Zatím.“

„K jakýmu jako image? Evžen – děvkař?“ odfrkl jsem posměšně. „A jak myslíš to, že zatím…?“ zaujal mě i zbytek jeho sdělení.

„No… tady na střední škole jsem, kdo jsem. Kapitán fotbalovýho týmu. Kápo, kterýho uznávají i profesoři. A kterýho obletujou holky. Tak si to chci ještě těch pár měsíců udržet. Po maturitě to budu moct všechno zahodit. A na vysoký začnu… úplně od nuly.“

„Hmm… a co to přesně znamená, že začneš úplně od nuly?“ začal jsem mu hladivě přejíždět dlaní po stehnech.

„To znamená, že začnu lovit v úplně jinejch vodách…,“ popadl mě kolem pasu a na ten gauč mě položil.

„Nesnáším tě!“ napůl jsem zavrčel a napůl zavrněl. Zavrčel kvůli tomu, že se toho svýho lovení prostě očividně nemínil nikdy vzdát. A zavrněl kvůli tomu, že… to se mnou uměl tak dokonale skoulet, že mi to vlastně bylo skoro jedno. Skoro.

„Jasně, zlato,“ usmíval se, zatímco ze mě stahoval kalhoty.

„Fakt! Nesnáším tě… strašně moc…,“ opakoval jsem stále zastřenějším hlasem.

„Dobře, tak… jak moc?“ zajímal se, zatímco do mě zasunoval prsty, aby si mě připravil.

„Ach… Nesnáším tě tak moc, že… kdyby byl… ach… konkurz na někoho, kdo tě nejvíc…, Evžene…, kdo tě nejvíc nesnáší… Tak bych ho vyhrál,“ dostal jsem ze sebe nakonec, vydrážděnej na maximum.

„Tak pokud ten konkurz vyhraješ, tak se možná na další lovení vykašlu,“ slíbil mi… a přirazil do mě.

A i když v tu samou vteřinu se všechny moje myšlenky rozplynuly do ztracena, tak ten jeho slib, ten jsem si zapamatoval.

A dovolil jsem mu, aby v mý hlavě zaklíčil…

***

„Mamku máš doma?“ zeptá se Evžen, když zastaví před naším barákem a vypne motor.

„Ne, má noční,“ odepnu si helmu a podám mu ji.

„Tak v tom případě,“ sesedne Evžen z motorky, aniž by si mý napřažený ruky všímal, „tu dneska zůstanu s tebou.“

„Cože?“ vykolejí mě to. „Ne, to teda nezůstaneš!“

„Proč ne?“ prohodí směrem ke mně přes rameno, zatímco obchází mašinu a zamyká ji.

„A… proč jo?“ rozhodím rukama. „Určitě si umíš splašit lepší program na sobotní večer. Teda noc.“

„Jasně, že umím,“ hodí do placu, věnuje svý motorce poslední pohled – a pak se očima nabodne do těch mých. „Ale nechci.“

Cítím, jak to ve mně všechno vře. Všechno. Ale nemám na to už prostě sílu. Ne dnes. Vypustit to ze sebe ven. Konfrontovat ho s tím vším. Hádat se s ním. Nemám na to sílu. Moje postel je strašně blízko… a já netoužím po ničem jiným, než se do ní schoulit… a rozpustit se v ní.

„Tak fajn. Dělej si, co chceš. Jako ostatně vždycky. To ti jde,“ brblám potichu, zatímco odcházím k hlavním dveřím.

Ruce se mi z toho všeho třesou tak moc, že se ani nemůžu trefit klíčem do zámku! A Evžen, když ke mně dojde a vidí to, mi konejšivě položí ruku na bedra. No, to tomu teda pomáháš, mám chuť na něj zakřičet, ale spolknu to.

A stejně tak spolknu ve výtahu další nával vzteku, to když se mě Evžen zeptá, jestli mi zatím, než si prý dám pořádně horkou sprchu, má nachystat něco k jídlu. Nemáš mi chystat nic k jídlu! Nemáš se o mě vůbec starat! Chtěl jsem sakra jenom půjčit pitomý hadry! Nechtěl jsem, aby ses vrátil zpátky do mýho pokoje… a do mýho života!!! Spolknu to, místo toho mu potichu řeknu, že už jíst nebudu, že mě takhle na noc ten hlad nějak přešel, ale ať si sám klidně něco dá. A pak odemknu dveře od bytu…, v předsíni ze sebe skopnu jeho tenisky… a bez dalších řečí zapadnu do koupelny.

A radši za sebou zamknu.

A když pak o minutu pozdějc konečně stojím pod sprchou… a dovoluju tý horký vodě, aby prohřála mý zimou prokřehlý tělo…, tak zároveň nechám všechen ten několik měsíců pod pokličkou drženej, nevybuchlej vztek… a tu nepřiznanou, nikdy nevyřčenou bolest…, aby se přetavily do slz.

***

Půlka května. Evžen měl úspěšně po maturitě. Byl vysmátej, neustále v dobrý náladě. A navíc, už druhej týden trávil veškerej volnej čas jenom se mnou. S Bárou se rozešel před svaťákem – a od tý doby nepadlo o žádný jiný holce ani slovo. Několikrát mě už dokonce pozval do svýho pokoje! To nikdy dřív neudělal. Takže jsem byl v dobrý náladě a vysmátej i já.

Až do toho pátečního odpoledne.

„Zítra mají bejt podle předpovědi téměř tropický teploty,“ kontroloval jsem svou oblíbenou meteo appku, zatímco jsem polehával na jeho posteli v takovým zvláštním polosedu, opřenej o jeho hrudník. „Co kdybysme se zajeli někam vykoupat?“ zaklonil jsem hlavu a natěšeně jsem k němu zvedl oči.

„Zlato, zejtra nemůžu,“ podrbal se Evžen ve vlasech.

„Ne…? To je škoda… A co máš v plánu? Nějakou další rodinnou oslavu tvý úspěšně složený zkoušky dospělosti, jo?“ netušil jsem v tom ještě pořád žádnou zradu.

„Oslavu jo, ale ne rodinnou,“ začal, a když viděl, jak na něj dál upírám zvědavej pohled, tak to i dokončil: „Bára a její kámošky pořádají takový mejdlo… Bude tam pár lidí od nás z ročníku i pár lidí od nich ze školy…“

„Bára?!“ měl jsem dojem, že špatně slyším. Přestal jsem se o něj opírat, vymrštil jsem se do sedu a natočil jsem se čelem k němu. „Takže… vy už jste zase spolu?“

„Nejsme! Teda… zatím. Možná. Já nevím,“ hlesl Evžen, a to bylo poprvý – a naposledy – co jsem ho slyšel vyjadřovat se takhle neurčitě.

„Jak jako nevíš?“ začal jsem do něj šít. „Sakra, Evžene! To jako vážně? Ty… ty bez nich vážně neumíš bejt, co? A já… nikdy pro tebe nebudu nic víc než jenom utajená bokovka, že ne?“

„Do prdele, Krisi, věděls to! Věděls to od samýho začátku, že to tak je – a že to tak bude! Nikdy jsem ti neslíbil nic jinýho!“

Bezděky jsem se zachvěl. Mluvil tak tvrdě, jako kdyby po mně místo slov házel betonový kostky.

„Ale slíbil!“ osočil jsem ho. „Říkals, že… že po maturitě… že…“

„Že co?“ skočil mi do toho netrpělivě.

„Že začneš úplně od nuly.“

„No, však začínám úplně od nuly! Už nechodím na gympl. Musím se s lidma seznamovat i jinak, když ne ve škole na chodbách… nebo na fotbalovejch zápasech… a tak. A k tomu jsou podobný akce skvělý. Než teda nastoupím od září na vejšku. A tam pak začnu od nuly taky.“

„Aha…,“ špitl jsem, vyvedenej z míry. Protože jeho začít od nuly bylo úplně něco jinýho, než jak jsem si začít od nuly představoval já! Najednou mi došlo, jak hloupej a naivní jsem celou dobu byl. Pitomej, slepej… zabedněnej… Vážně mi nic neslíbil. To jenom já jsem za jeho slovama viděl… chtěl vidět… něco, co tam nikdy nebylo.

Nechtěl jsem to ale vzdát úplně bez boje, a tak jsem použil i munici, která… ve svý podstatě žádnou municí nebyla. Prostě… věděl jsem, že až z jeho pokoje odejdu, bude to už napořád. A tak jsem to potřeboval zkusit co nejvíc oddálit. „Ale taky jsi říkal, že když vyhraju… ten konkurz… na toho, kdo tě nejvíc nesnáší…, tak že se na další lovení vykašleš.“ A jenom mezi náma, já tě momentálně nesnáším nejvíc z celýho vesmíru… a multivesmíru… a prostě úplně, úplně nejvíc!

„Krisi, zlato, to přece… Ježíši!“ bylo vidět, že ho tahle moje připomínka rozhodila. „Tos přece… nemohl brát vážně, ne? Konkurz, proboha… To přece byla sranda!“

„Ten konkurz jako takovej byl sranda,“ ujistil jsem ho. „Ale to, že by ses po maturitě na nějaký další lovení holek už vykašlal, protože už si nepotřebuješ udržovat tu svou gympláckou pózu nabušenýho a holkama obletovanýho premianta, to mi zase úplně mimo mísu nepřišlo. S žádnou jsi nevydržel dýl než tři týdny. S žádnou. A se mnou seš už rok a půl. To to pro tebe sakra vůbec nic neznamená?“

„Jasně, že to pro mě něco znamená,“ jeho hlas zjihl. I jeho pohled. Na chvilku. Pak ale jeho oči zvážněly. „Jenže asi něco úplně jinýho než pro tebe.“

„Jo, no,“ zamumlal jsem poraženě. „Asi jo.“

A s tím jsem se zvednul z jeho postele…, posbíral jsem si svý věci… a bez rozloučení jsem z jejich bytu vypadl.

Nezastavil mě. Nerozběhl se za mnou. Jasně že ne. Věděl jsem, že to neudělá.

Ale stejně to kurevsky bolelo.

A ještě nikdy, nikdy jsem se necítil takhle… zrazeně… a rozervaně jako v ten páteční podvečer, když jsem se ploužil domů. Ale… všechnu tu bolest jsem v sobě zamkl. A zatvrdil jsem se. Kvůli němu brečet nebudu. Ani se vztekat. Hrát mu nějaký dramata. Od toho má přece ty holky, ne? Aby mu dělaly scény. Aby mu brečely do telefonu. Aby mu všelijak planě vyhrožovaly.

Já nejsem ony. My dva jsme přece jenom hráli tu hru.

Na lovce… a ulovenýho.

Na tajný, neoficiální schůzky.

Na vztah, kterej žádným vztahem nebyl.

A teď jsme ji dohráli.

Takže čau, Evžene, měj se. A na vysoký ti přeju… šťastnej lov a úspěšnej start od nuly.

***

„To je ti furt taková zima?“ přeptá se Evžen, když po rychlý návštěvě koupelny přijde ke mně do pokoje a přidřepne si vedle mý postele. Sám má na sobě jenom trenýrky, zatímco já jsem až po krk zabalenej v peřině… a stejně se pořád chvěju.

„Není mi zima,“ namítnu potichu. Nebo teda… Není mi jenom zima. Je mi tak nějak všechno. Míchá se ve mně úleva z toho, že mám ten příšernej dnešní zážitek z lesa za sebou, a bolest z toho, že mám Evžena přímo před sebou…

Evžen bez okolků natáhne ruku, vjede s ní pod peřinu, a než se stihnu podivit, co dělá, prohmátne mi lýtko, kotník a chodidlo pravý nohy. „No… pořád seš dost studenej,“ okomentuje to.

Neubráním se ušklíbnutí: „Tak to je dost paradox, vzhledem k tomu, že se mi to všechno dneska stalo proto, že jsem teplej…“

„Blbče,“ uchechtne se, ale vzápětí jeho pohled zvážní. „Mohl bych tě trochu zahřát, ale… Víš jak, nechci dělat nic proti tvý vůli…“

Zamrazí mě z toho v páteři. Z toho, jak mi mozek kvůli těm několika stejným slovíčkům okamžitě zrychleně přehraje tu naši první schůzku. V jejich třídě.

A vsadil bych se, že Evžen to má v hlavě taky. Prostě… mu to tak nějak čtu v očích.

Nedokázal bych teď uhnout pohledem, ani kdybych chtěl.

A já nechci. Miluju koukat se mu takhle zblízka do očí.

A kdyby to nebylo proti mý vůli? Tak bys to udělal?

Jestli to není proti tvý vůli, tak to udělám.

Není potřeba říkat nic nahlas.

Jenom se po posteli pošoupnu o kousek dozadu… a on tohle mý pozvání pochopí a přijme.

Chviličku ho vyčkávavě pozoruju, jak se snaží vtěsnat svý namakaný tělo pod peřinu, aniž by ji ze mě stáhl, a jak se natahuje k mý lampičce a zhasíná ji… A pak… už si jenom užívám. Dovolím si to užít. Ty jeho teplý dlaně, jak si mě přitahují k sobě do náručí. A jeho důvěrně známou vůni. A ten důvěrně známej pocit, že naše těla k sobě tak dokonale pasují.

Dovolím si to užít… ještě jednou. Aspoň pro dnešek. Zítra odejde… za Janou nebo Evou nebo kteroukoliv jinou… Ale dnes tu je. Dnes tu ještě je.

„Usneš takhle?“ přeptá se, když se konečně dovrtíme a uvelebíme se v jakési propletené poloze.

„Kdyby ne, tak tě odkopnu,“ zavrním mu do hrudníku, ale navzdory svým slovům se k němu přitisknu ještě o něco víc. Jo, nikdy dřív jsem na takovýhle něžnosti moc nebyl. Ale teď… teď to potřebuju. A on na to taky nikdy nebyl… a přesto mi to teď dává.

„Krisi?“ špitne mi po chvilce do vlasů.

„Hmmm?“ ozvu se z polospánku.

„Jenom abys věděl… Jestli se na tebe ještě někdy někdo křivě podívá, tak ho zabiju. A začnu s těma prv… vlastně druhákama.“

Prudce otevřu oči a zahledím se… do tmy. Do jeho nahýho, pevnýho, lehce zpocenýho hrudníku. Jo, je mi příjemný to poslouchat, ale… Tohle už je prostě moc. Něco jinýho je se tu k němu tulit s vědomím, že je to jenom pro dnešek, a něco jinýho je ten jeho příslib, že… no… Že mě ani po dnešku nechce pustit ze svýho zornýho pole…

„Kašli na to, Evžene, fakt,“ mírním ho… A vlastně i sebe. Svoje naděje. „Ostatně, stejně už u nás na gymplu nestuduješ.“

„Nezájem. Není takovej problém si na ně někde počkat.“

„A jak by to jako vypadalo? Co na to to tvý… image? Veleváženej vysokoškolák se pere s nedospělýma středoškolákama,“ rýpu do něj.

„Nezájem,“ zopakuje. „Tohle jim prostě neprojde. Nikomu tohle neprojde. Ohlídám si to. Ohlídám si tebe, zlato. Smiř se s tím.“

Z těch jeho slov ve mně zatrne. Přesto si ale pořád nechci připustit… jejich možnej význam…

„Nastupuješ na vysokou na druhým konci republiky,“ připomenu mu tiše.

„Přesně. Na druhým konci republiky, a ne na druhým konci světa,“ zasměje se. „Budu sem jezdit každej víkend. Teda… jestli budeš chtít.“

Dál už to nevydržím. To, co vyplývá z těch jeho slov, je prostě příliš velký na to, abych to po sobě nechal jenom tak stýct, a tak se vymaním z jeho objetí a kousek se od něj odtáhnu. U tohohle na něj prostě potřebuju vidět.

Moc světla mi z ulice do pokoje sice nedopadá, ale stačí to. Jeho oči mají takovej… stříbřitej nádech. Hřejivě stříbřitej.

„Já? Jestli já budu chtít? Seš si jistej? Protože doteď bylo vždycky důležitější to, co chtěly všechny ty tvý holky.“

„Jo, já vím,“ ošije se. „Nebo teda… Ono to tak úplně nebylo, ale uznávám, že to tak vypadalo… Každopádně… vzpomínáš, jak jsem říkal, že chci na vysoký začít úplně od nuly?“

„Jasně, že si vzpomínám,“ zabručím. Těžko můžu zapomenout na nejbolavější rozhovory v mým životě.

„Ptal ses mě, co to pro mě znamená. A já jsem ti řekl, že začnu lovit v úplně novejch vodách,“ zrekapituluje to. Vida, tak z nějakýho důvodu na ty rozhovory nemůže zapomenout ani on… „Jenže, Krisi, když jsi pak odešel, došlo mi, žes měl pravdu. S žádnou holkou jsem nevydržel tak dlouho jako s tebou. Protože s žádnou jsem nechtěl bejt tak dlouho, chápeš? Tys byl jedinej, koho jsem chtěl vidět pořád znovu a znovu. Nezačal jsem se s tebou už po tejdnu nudit. Neměl jsem tě už po dvou tejdnech plný zuby. Nezačal jsi mi být po měsíci lhostejnej. Ani po půl roce. Ani po roce, sakra. Nejseš mi lhostejnej doteď.“

Přistihnu se, že zadržuju dech, abych ten jeho nečekaně dlouhej proslov ničím nenarušil. Teprve když se odmlčí, zatímco mi dál naléhavě hledí do očí, dovolím si zase nabrat do plic trochu vzduchu.

„Taky mi nejsi lhostejnej,“ vypustím spolu s výdechem.

Usměje se a jeho napjatá tvář se uvolní. „Takže… jsme se právě shodli na čem? Že začneme úplně od nuly spolu? A tentokrát… hmm… pořádně?“

„Pořádně…?“

„Jo. Jakože se vším všudy. A ofiko.“

„Takže… žádný schovávání se? A taky… žádný holky?“ ujišťuju se.

„Přesně.“

„Ani… žádní jiní kluci…?“ uculím se na něj.

„Jestli se na nějakýho jenom podíváš, tak si tě podám!“ zavyhrožuje mi pobaveně a dloubne mě prstem pod žebra.

„Nech toho!“ ucuknu se smíchem. „Já se po nikom nedívám! To ty seš ten, kdo je zvyklej pořád někoho lovit… Tak aby ti to nechybělo!“

„Mně chybělo akorát tady tohle,“ opáčí, obejme mě… a políbí mě.

Další důvěrně známej pocit. Cítit jeho rty na svých.

Ale… dneska je to jiný. Nový. Lepší. Ode dneška už se totiž o ty jeho rty nemusím s nikým dělit. Už jsou jenom moje.

On je jenom můj.

Lovec.

Bez toho cé na konci.