Blava

PROLOG

Letopočet se přehoupl do druhé poloviny osmdesátých let, když jsem se dostal k práci, která mne bavila, na několik dlouhých let. Byl jsem čerstvý absolvent základní vojenské služby a začínal jsem objevovat svět i sebe sama. Netrvalo to až tak dlouho a jezdil jsem na služební cesty po skoro celé republice. Ve stejnou dobu jsem si začal uvědomovat, že jsem jiný. Když mne oslovil na vojně kolega za jednoznačným účelem, pojala mě tenkrát hrůza. Tentokráte to začínalo být jiné. Bylo to zvláštní, muži mne čím dál víc přitahovali. Nechtěl jsem si to připustit, ale bylo to stále zřejmější.

Do tohoto sebehledání přišla do té doby nejvzdálenější služebka, přímo do Bratislavy. Ano, na Slovensku jsem předtím byl již několikrát na dovolené a jezdil jsem tam rád, což platí dodnes, ale v tomto městě nikoliv. Jak se ukázalo, stalo se toto místo pro mne osudným jak po pracovní stránce, tak i ve všech ostatních. Prochodil jsem postupně uličky Starého Města, taková zákoutí miluji, tady to mělo navíc kouzlo jazykové bezbariéry.

Postupně jsem poznával místní obyvatele, někteří z nich se stali přáteli, a díky nim jsem poznal do té doby neznámé slovo, Blava. Toto slovo jsem si zamiloval stejně jako jeho nositelku. Při svých toulkách jsem objevil i místo, kde si muži dělali dobře. Mnohem později se tomu začalo říkat holanda. Zde jsem si začal v rámci možností často užívat vzájemných mužských doteků. Neříkám, že tady to bylo něco takového poprvé, ale teprve zde to bylo pravidelně. Jenže tomu stále něco chybělo. Pak tam jednou přišel On. Do dneška nechápu, proč mne tenkrát po vzájemném uspokojení pozval k sobě, ale stalo se. Od toho dne při každé návštěvě Blavy jsem trávil každou možnou chvilku s ním, hlavně teda noci. Postupně jsem díky němu poznával pravou krásu mužské lásky a spěl k nevyhnutelnému.

Tenkrát neexistovaly mobily, a tak nebylo až tak jednoduché se po příjezdu zkontaktovat, ale vždy jsme se sešli a prožili spolu několik krásných nocí plných vášně. Tu noc, kdy jsem přišel o panenství a stal jsem se pro něj holkou, se narodil nový člověk. Od té doby jsem prošel ještě dalším sexuálním vývojem, kdy jsem si ujasnil, co mi vyhovuje, ale tehdy se položil základ celé mé sexuality.

Život ovšem všecko mění, a tak jsem po několika krásných letech přestal jezdit do tohoto krásného města. To mělo za následek, že jsem ztratil kontakt na svého mentora lásky. Když jsem se náhodou za několik dlouhých let opět ocitl na Dunaji, už jsem ho nenašel.

Jsem rád, že jsem mohl být svého času součástí tohoto města a pomáhat mu v jeho běhu a že jsem i měl možnost žít zde sexuálně. Děkuji Jemu, že mne naučil mnohé, městu i Slovákům, že mne přijali mezi sebe, a Bohu, že mi dal tuto možnost. Zkušenosti z tohoto pobytu, pravda, nejen ty, mne naučily brát svou sexualitu takovou, jaká je, i přesto, že jsou věci, za které se nemám tak úplně rád. Sex to ovšem není.

Tak s ohledem na to, co se ne až tak dávno u Dunaje stalo i co již bylo řečeno, přijměte, prosím, třeba i kriticky, následující text jako poděkování i projev upřímné soustrasti nad danou tragédií komunitě i VŠEM jejím obětem.

PURGATORIUM

Ozval se výstřel a najednou byla tma. Když se rozednilo, Jorgo uviděl něco strašného. Všude tu byli jenom samí muži různého věku. Na tom pohledu nejvíce hrůzné bylo, jak se vášnivě vzájemně líbali, a nejen to. Vzájemně se uspokojovali ústy a pronikali do svých análů, provozovali koitus až do úplného konce. Kde jsem se to ocitl? Zbavil jsem svět dvou hrůzných sodomitů a tady jich jsou snad miliony. Hrůza hrůz, co se tu děje! To přece nemohu nechat tak! S touto myšlenkou se vrhl mezi tu chátru s cílem jim jejich radovánky zatrhnout. Sotva však učinil pár prudkých kroků k nejbližší skupince, připadal si, že narazil do tvrdé stěny. Padl na zem a trvalo mu dosti dlouho, než přišel k sobě natolik, že byl schopen se postavit. Vzápětí zjistil, že může chodit, jak se mu zlíbí. Jenomže jakmile se chtěl opět vrhnout na některou skupinku s jednoznačným cílem, opět narazil na zeď. Chytala ho čím dál větší beznaděj. Viděl všechnu tu hrůzu, i takovou, kterou si ani nedokázal představit, a nemohl s tím naprosto nic udělat. Ještě jednou se pokusil tomu všemu učinit přítrž, ale najednou se mu do cesty postavila zase ta překážka jako předtím.

Ve stavu největší deprese se u něj ocitl překrásný mladík. Jeho krása vynikla i díky tomu, že uprostřed všech naháčů byl oblečen v bílou řízu. Zahalovala naprosto vše, a přesto to zvýrazňovala.

„Tak co, Jorgo? Jak se ti tu líbí?”

„Kde jsem se to prokristapána ocitl? Taková hrůza, co se tu děje, Sodoma, Gomora!”

„Nedovolávej se Pána! Zatím toho nejsi hoden. Víš ty, co jsi provedl?”

„Máš na mysli, jak jsem očistil svět od těch úchylů?”

„To si myslíš ty. Bůh to vidí jinak. Navíc jsi tomu dal korunu dalším skutkem.”

„Ano, v tomto případě uznávám, že sebevražda nebyla nejideálnějším řešením. Stále ale nechápu, kde to jsem a proč.”

„Tak ty to nevíš? Je sice dobře, že jsi si vědom jedné špatné věci, ale bylo toho víc. Dokud nepochopíš, kde jsi a proč, nebudeš ani kousek k odchodu odsud. Pokud by ses přece jenom dostal pryč, pak jedině proto, že jsi zůstal zatvrzele v pozici, ve které jsi. Věz, že by to bylo hodně horší než teď, a rozhodně by se ti to nelíbilo.”

„Jak horší!?” vykřikl Jorgo již do prázdna.

Ještě nějaký čas Jorgo bloumal po celém tom prostoru, viděl nevídané věci, co se dá vše dělat s mužským tělem. Bylo mu z toho všeho hrozně špatně, ale po těch několika zkušenostech radši už neprojevoval svoje nechutenství agresí. Stejně to vždycky odnesl jenom on. Taky viděl ty dva, Matúše s Jurajem, jak se k sobě mají, a vypadali neskonale šťastní, stejně jako všichni tady, teda kromě něho.

Nakonec si vybral aspoň relativně klidné místečko. Sice i zde viděl milující se muže, ale nebylo to tak divoké jako jinde. Zobrazovaly se tu též střídavě různé nápisy, které vypadaly jako biblické, a některé z nich i poznával. Pravda, i jinde je viděl, ale tam se nestřídaly. Při tom všem stále přemýšlel a hledal důvod, proč to všechno musí vidět a zrovna zde. Nikdo neví, jak dlouho to trvalo, ale pro něj to bylo nekončící utrpení, které narušil až vracející se mladík.

„Už víš, co a jak?”

„Je mi líto, ale nevím!”

„Je dobře, že je ti to líto, ale je to málo. Měl bys ve svých úvahách rychle postoupit. Až příště přijdu, tak pokud nepostoupíš dál, budeš odsud vypuzen a vše, co tu vidíš, se bude dít tobě navěky.”

S těmi slovy zmizel. Ta představa, že by muži s ním obcovali bez sebemenší šance se tomu vzepřít, vyvolala v Jorgovi neskutečný strach. Něco tak hnusného vidět bylo pro něj krajně nepříjemné, ale dělat to sám, to už bylo opravdu pro něj neskutečně odporné. Tenhle tlak ho nutil pořádně číst zobrazované texty a usilovně o nich přemýšlet. Několik z nich ho zaujalo a uvědomoval si čím dál víc, jak mluví k němu.

A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.

Hospodin se však otázal: „Je dobře, že tak planeš?”

Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno.

Miluj svého bližního jako sám sebe!

A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.

Nezabiješ.

Trvalo to opět nějaký čas, než se mladík zjevil znovu.

„Tak jak jsi na tom tentokrát?”

„Neměl jsem někoho soudit, a už vůbec ne trestat. Jen mi není jasné, proč tu jsou pak oni.”

„To, co vidíš, je jen upravená projekce z nebe. Mají se tam rádi, ale tak nějak jinak, nehmotně. Máš štěstí, že jsi došel k tomuto poznání. Díky tomu jsi odvrátil své zatracení. Ovšem ještě stále ses nedostal do pozice, která by ti umožnila toto místo opustit.”

„Takže všichni homosexuálové jsou v nebi.”

„Všichni ne, jen ti, co se milují a neopustili Boha.”

S těmito slovy se pomalu rozplynul jak mlha na blatech.

Jorgo čím dál víc byl schopen tolerovat, co se okolo něj děje. Stále mu to vadilo, ale už neměl tu nutkavou potřebu to řešit. Mohlo by se zdát, že otupěl a rezignoval, ale opak byl pravdou. Když viděl okolo tak dlouho tolik projevované lásky, i když formou pro něj neobvyklou a často až tvrdou, nemohl jinak než si připustit, že i tato láska má právo na existenci. Čím více se toto jeho poznání prohlubovalo, tím více si byl vědom, že ta střelba nebyla správnou věcí, a ani to, co původně zamýšlel. Toto povědomí se prohlubovalo a tím více se měnilo v čím dál větší lítost nad samotným skutkem. Nejsilnější to bylo vždycky, když viděl Matúše s Jurajem. To měl časem i slzy na krajíčku.

Jednou, když je zase pozoroval, to nevydržel a přistoupil k nim. Bylo to poprvé, kdy se zde dostal k někomu tak blízko. Vždy mu v bližším kontaktu něco zabránilo.

„Můžete mi prosím odpustit, co jsem udělal?”