Díra do světa

„Co je to tam zase za rozruch?“ zvednu oči od sešitu, kam si od Michala narychlo opisuju výsledky domácího úkolu z fyziky, a zvědavě se zahledím k otevřeným dveřím vedoucím na chodbu. Zvýšený hlasy, nadávky, do toho pokřikování profesorky – následovaný provinilým tichem a občasným zasmáním.

„Ten kretén odvedle už se zase porval,“ zahlásí Magda vracející se zrovna do třídy, jako kdyby mou otázku slyšela.

„Kterej kretén, Vojta?“ zavolám na ni.

„A kdo jinej?“ trhne rameny a přestane si mě všímat, s holkama mají důležitější věci k probírání. Kretén Vojta pro ně byl naposledy tématem číslo jedna někdy v září. Dnes, o měsíc později, už je pro ně jeho nevysvětlitelně agresivní chování nezajímavý.

Pro mě ale ne.

„Ty vole, co mu pořád hrabe?“ podivím se nahlas, zatímco dál bezmyšlenkovitě opisuju klikyháky z Michalova sešitu. „On snad chce, aby ho v maturitním ročníku vylili, nebo co?“

„To jsi na to možná kápl, Raďas,“ dá mi za pravdu Michal, kterej mou snahu rychle si opsat řešení příkladů kontroluje, připravenej zasáhnout, kdybych po něm něco nedokázal rozluštit. „Podle mě je mu celá matura úplně u zadku. Když ho vylijou, než se k ní dostane, dobrý. Když ho nevylijou, tak to v květnu zkusí, a buď uspěje, nebo, a to spíš, ho vylije až přímo maturitní komise…“

Dlouze si povzdychnu. Protože to, co Michal říká, zní docela… pravděpodobně. Přitom to není tak dávno, co Vojtovi jeho školní výsledky u zadku fakt nebyly…

Michalovo písmo se mi před očima rozmaže, zatímco se ponořím do vzpomínek. S Vojtou jsem se seznámil v sedmý třídě. Já chodil do béčka a on do céčka, čili jsme se v podstatě neznali, ale s ním a ještě se Zdeňkem jsme právě v sedmičce začali chodit do kroužku pro mladý programátory – a protože jsme vůbec nebyli marní, učitel Mařík si naši trojici vybral, aby reprezentovala školu v různých soutěžích. A nám se dost dařilo. Objezdili jsme půlku republiky a jednou jsme se dostali na týden i do Rakouska, v osmičce jsme skoro trávili víc času na cestách než v lavicích, haha… Každopádně, mně to nadšení pro programování zůstalo – a proto taky studuju tady, na technickým lyceu se specializací na IT. A zase chodím do béčka. A Vojta do céčka. Jenže on studuje obyčejnej gympl. Čímž studium na gymnáziu rozhodně nijak nesnižuju, jenom tím chci říct, že v devátý třídě Vojtu to jeho zapálení do výpočetní techniky z ničeho nic přešlo, do toho kroužku přestal chodit – a vybral si k dalšímu studiu ten nejvíc všeobecnej obor, co mohl.

A taky se se mnou i se Zdeňkem úplně přestal bavit.

Se Zdeňkem už teda taky v kontaktu nejsem, to je pravda, vím akorát, že studuje na průmce… Ale s Vojtou se tady na chodbách naší střední školy potkáváme relativně často – a to, že mě přehlíží, jako kdybych byl úplně anonymní student, mě doteď docela štve.

Stejně jako mě poslední dobou štve ta jeho výbušná povaha. Na základce se nikdy nerval, a co jsme nastoupili na střední, taky o žádným jeho průšvihu za poslední roky nevím. A to ono by se to ke mně doneslo, protože u nás na škole se neutají nic. Získal si akorát pověst takovýho… nekomunikativního týpka, kterej se nikdy nechtěl moc družit a kterýho když jste se něco zeptali, tak místo odpovědi jenom něco zavrčel… Čili se mu lidi spíš vyhýbali a on vypadal, že mu to tak maximálně vyhovuje. Ale letos, sotva začal novej školní rok, se stihl zaplíst do nějaký potyčky už třikrát. A co zaplíst – pokaždý ji rovnou vyvolal. Dnes pravděpodobně počtvrtý, jak tak odhaduju. A mně to prostě hlava nebere. Co se mu pokaždý stane, že najednou tak otočí? Nejdřív ta nevysvětlitelná změna v devítce a teď zase tohle…

„Radane, tak už to máš? Ještě jsem ten sešit slíbil holkám!“ vyruší mě z úvah Michalův hlas.

„Jasně, dobrý, mám to. A díky moc!“ usměju se na něj vděčně.

Sotva se ode mě Michal ale odvrátí, tvář se mi zase zakaboní. Protože… Já vím, že už jsme s Vojtou každej jinde. Totálně jinde. Ale přece jenom, kdysi jsme se znali… A měli jsme společný hobby, nad kterým jsme spolu trávili ne hodiny, ale dny a týdny a měsíce. Dokonce jsme byli do toho programování tak zažraní, že jsme si plánovali, že po maturitě spolu odjedeme do Ameriky, usalašíme se v Silicon Valley a rozjedeme tam nějakou nabušenou IT firmu, se kterou uděláme díru do softwarovýho světa… Anebo naopak zaplácneme díru na softwarovým trhu, že jo. No prostě plán byl jasnej – s nějakým nápadem tam prorazíme, vyděláme si velký peníze a náš brand budou znát lidi napříč všema kontinentama. Jo, byly to sny sotva patnáctiletých kluků, dneska už se nad tím jenom usmívám, ale přesto… Byly to naše sny. Moje a Vojtovy. A zatímco já si za umírněnou verzí toho svýho snu pořád jdu, tak Vojta naopak jako kdyby dělal všechno pro to, aby se od splnění něčeho takovýho dostal co nejdál.

Tak já nevím, ale neměl bych… v rámci zavzpomínání na to naše dávný kamarádství… zkusit ho třeba pozvat na pivo a zeptat se ho, za jakým snem si jde teď…? Možná si vybral nějakej, na kterej sám tak úplně nestačí. A třeba by se mu hodilo, kdyby mu s tím někdo trochu helfnul…

***

Nakonec tu možnost hodit s ním talk dostanu dřív, než se naděju. Akorát se to teda neodehraje nad pivem. A už vůbec se nejedná o pokec o snech. Ve svý podstatě se vůbec nejedná o žádnej přátelskej pokec. Čert vem ty poučky o tom, že když si umíte správně přát, vesmír vám vaše přání splní!

Štráduju si to takhle dva dny nato přes park na poštu, protože jsem mamce slíbil vyzvednout tam nějakej balík. Trochu jsme se zakecali s klukama v šatně a ta pošta má dnes jenom do pěti, jak jsem si to ještě dvakrát ověřoval na webu, takže nasadím rychlejší tempo.

Jenže to mi nevydrží dlouho.

Spíš náhodou, než že bych měl tak dobrý periferní vidění, přitáhne mou pozornost jakýsi podezřelý pošťuchování dvou kluků v jednom odlehlejším koutě parku. A když pořádně zaostřím, hned mi dojde, že jednou z těch dvou postav je Vojta.

Aniž bych nad tím přemýšlel, mý kroky se automaticky stočí tím směrem, a zatímco se přibližuju, rychle hodnotím situaci. Vojta přidržuje sice o něco málo vyššího, odhadem ale dobře o dvacet kilo lehčího kluka za bundu pod krkem, a i na tu dálku vnímám, jak Vojtovi z očí lítají blesky, zatímco tomu druhýmu něco důrazně vysvětluje a druhou rukou pořád máchá ke koloběžce pohozený na zemi.

„Čau, co tu řešíte?“ spustím neutrálně, když se jim dostanu na doslech.

Oba dva se na mě otočí – a Vojtovi opravdu lítají z očí blesky, kdežto ten druhej se na mě podívá značně vyplašeně.

„Nic, do čeho by ti něco bylo,“ zavrčí Vojta temně, ale toho kluka pustí a odstrčí ho od sebe. „Seber si tu kolobku a vypadni,“ probodne ho pohledem ostrým jako břitva.

Kluk na nic nečeká a tenhle Vojtův rozkaz hbitě splní, takže chvilku nato už vidíme jenom jeho rychle se vzdalující záda.

„O co šlo?“ nedá mi to.

„A není to jedno? Třeba odhodil tu kolobku na zem a myslel si, že ji tu prostě nechá a půjde pryč. Anebo byl jenom v nesprávnej čas na nesprávným místě. Vyber si,“ pohodí ramenama a vyzývavě se na mě zahledí.

A já se podobně upřeně zahledím na něj. Jeho vzhled je stejně znepokojivej jako jeho chování: divoký, skoro nebezpečný jiskry v očích, vlasy, co mu trčí všemi směry…

Než si ale stihnu rozmyslet, jak bych měl zareagovat, přistoupí ke mně o krok blíž a přimhouří na mě oči: „Nějakej problém?“

V první vteřině mám chuť mu něco odseknout, ale cosi, jakejsi odlesk dávno vyhaslýho plamínku v jeho pohledu, mě přiměje přeladit na mírnější tón: „Jenom se koukám, jestli seš to vůbec ještě ty. Takovýho tě neznám.“

„Možná proto, že mě neznáš vůbec,“ odfrkne… a jeho hlas už taky nezní tak bojovně jako před chvilkou.

„To přece není pravda…,“ namítnu a rád bych k tomu něco dodal, ale než si v hlavě stihnu poskládat slova do vět, Vojta mi dá jednoznačně najevo, že na mý úvahy není zvědavej.

„Hele, co kdybys pokračoval tam, kam jsi mě namířený původně?“ uhodí mě pěstí do ramene, spíš pro ten efekt, než že by mě to mělo bolet. „Nebo to budu brát, že když jsem nestihl zmalovat ksicht tomu vytáhlýmu blbečkovi, zmaluju ho tobě!“ znovu do mě strčí. „A s tím nebudu mít nejmenší problém, protože mě sereš už delší dobu, abys věděl!“

Mý obranářský reflexy zůstanou na chvilku spát, protože mě to jeho sdělení úplně konsternuje. „Cože? Delší dobu…? A čím jako?!“ Jak ho sakra můžu něčím srát, když se se mnou už několik let vůbec nebaví???

„Tím svým podělaně dokonalým životem!“ odzbrojí mě svou odpovědí.

Nevěřícně na něj vykulím oči. „To si mě s někým pleteš, ne?!“

Protože jestli někdo z nás dvou žije něco jako dokonalej život, tak je to on! Jeho máma je primářka v nemocnici, jeho táta, bývalej senátor, je majitel úspěšný právnický kanceláře, ve který, jak mi nedávno moje mamka předčítala z regionálních novin, teď pracuje i Vojtův o sedm let starší brácha… A ve který se určitě najde nějaký fajn místečko i pro Vojtu, když bude chtít. Bydlej v nádherný vile s bazénem, kterej jsem Vojtovi jako mladší děsně záviděl… A celkově samozřejmě neměli nikdy hluboko do kapsy, takže když jsem já v devítce doufal, že díky šeku obdrženýmu po jedný vyhraný soutěži si budu moct koupit nový kolo, Vojta se vytasil s tím, že mu táta slíbil za úspěšný přijímačky na střední školu motorku a za úspěšný přijímačky na vysokou auto.

Jasně, já vím, že peníze nejsou všechno, ale já jsem mu nezáviděl jenom ten pohodlnej život synka bohatých rodičů. Záviděl jsem mu tu rodinu. Ty rodinný oslavy, akce, dovolený. Staršího bráchu, za kterým si může kdykoliv přijít pro radu. Protože já jsem nikdy nic z toho neměl. Tátu jsem nikdy nepoznal, mamka si akorát domů občas přivedla nějakýho strejdu, ale s žádným jsem se moc nesblížil. A bylo to dobře, protože žádnej s náma nevydržel moc dlouho. A jako jedináček si můžu nechat zdát i o nějakým fajn sourozenci, díky kterýmu bych nebyl na všechno tak sám, takže… sakra… Co to tady mele o nějakým dokonalým životě?!

„A s kým jako?“ rozhodí rukama. „Ještě řekni, že si to neuvědomuješ – a přísahám, že ti dám pěstí jenom proto, aby se ti v tý tvý zabedněný makovici rozsvítilo! Ty vole, tvoje máti nikdy nechyběla na žádným vyhlašování cen, na který to zvládla dojet hromadnou dopravou! Studuješ na škole, na který jsi studovat chtěl! A dokonce se tam vodíš po chodbách s klukama, aniž by s tím někdo měl nějakej problém!“

Zůstanu na něj vypleskle zírat. Jak jsme se sakra dostali sem…? „A proč by s tím jako měl někdo mít nějakej problém?“ nechápu.

„No právě!“ odpoví mi úplně nelogicky. „U tebe nemá problém nikdo s ničím! Já se můžu přetrhnout – a stejně to bude vždycky špatně.“

„Sakra, Vojto,“ zavrtím hlavou, jak se snažím tím vším, co mi zatím řekl, probrat, „nechceš mi říct, co tě přesně žere, nějak víc polopatě… třeba někde u piva?“ A protože si vzpomenu na svý dva dny starý úvahy o tom, že bych ho někdy mohl zkusit někam vytáhnout, zacukají mi koutky z toho, že nakonec se mi ta příležitost přece jenom docela rychle naskytla.

Jenže… o takový věci, jako o společnej pokec, vždycky musí stát obě strany.

A to očividně v našem případě neplatí.

Protože Vojta si ten můj drobnej úsměv vyloží úplně jinak. „Máš ze mě prdel?“ vystartuje po mně, ale tentokrát už mý reflexy nezaspí, a tak zavčas provedu úhybnej manévr a zpod jeho rukou se vysmeknu.

„Ježíši, hoď se do klidu!“ ustoupím od něj, ale po třech krocích zůstanu stát. „Nemám z tebe prdel. Myslel jsem to vážně. Pojď na jedno.“

„Ani náhodou,“ zavrčí, zatímco mě naposledy propálí vytočeným pohledem, načež se ke mně otočí zády a rázným krokem vyrazí pryč.

A já jenom sám pro sebe pokrčím rameny… a pak se rozběhnu směrem k poště.

Jakože… zkusil jsem to, že jo.

Ale zároveň poznám, kdy je lepší se na další přesvědčování vykašlat.

***

Bohužel, Vojta očividně stejně dobrý rozlišovací schopnosti nemá. Aby jako poznal, že je nejvyšší čas vykašlat se na to svý nový hobby – vyvolávání konfliktů. A že je čas rezignovat na post nejproblémovější osoby ve škole.

Neuběhne ani týden od našeho dostaveníčka v parku, když sbíhám schody k šatnám. Je už dost pozdě, zasekl jsem se po odpoledním vyučování ještě na chvilku u třídního a rozebíral s ním svou podzimní praxi, takže škola se mezitím vylidnila.

Skoro.

Už na chodbě se ke mně donesou takový divný zvuky, a když je rozklíčuju a vběhnu do šatny sloužící gymplákům, najdu tam dvě postavy. Jedna leží v dost nepříjemný poloze přimáčknutá k zemi a nad ní se v jakýmsi polokleku polodřepu tyčí kdo jinej než Vojta.

„Do prdele, nech ho bejt!“ rozkřiknu se na něj, popadnu ho za triko a vší silou ho od toho ležícího kluka odstrčím.

„Co se do nás sereš?“ spustí Vojta vztekle.

„Co se ty sereš do něj? Další, co nezaparkoval koloběžku do stojanu, nebo co?“ zařvu na něj přes rameno, zatímco toho kluka opatrně tahám na nohy. „Seš v pohodě…?“ zapátrám v jeho tváři. Neznám ho jménem, ale vídal jsem ho chodbách už loni, takže to bude nějakej druhák.

„Měl blbý kecy!“ prská Vojta.

„A tys blbě čuměl!“ vytrhne se mi ten kluk a zahrozí směrem k Vojtovi.

„Zopakuj mi to ještě jednou!“ přiskočí Vojta a málem jsou zase v sobě, ale stoupnu si mezi ně a znovu je od sebe odtrhnu.

„Jděte s tímhle někam! Oba, krucinál! Seber se a vysmahni odsud,“ zahledím se na toho druháka, protože si teprve teď všimnu, že už je obutej a má na sobě navlečenou mikinu. „A ty se taky klidni!“ zaměřím pak svou pozornost na Vojtu. „Jako vážně, máš těch průserů málo?“

„Co je ti sakra do toho?“ zahledí se na mě nevraživě.

Koutkem oka vnímám, jak ten druhák spěšně odchází, pohled mám ale stále upřenej na Vojtu. „Možná nic,“ trhnu rameny.

„Určitě nic!“ opraví mě. „Tak si mě laskavě zase hezky přestaň všímat!“

„Nebo co?“ neodpustím si, abych na něj vyzývavě nepřimhouřil oči.

„Nebo ti to budu muset vysvětlit ručně,“ bleskově proti mně vztáhne ruce, zatlačí mi do ramen, až mě donutí o pár kroků ucouvnout, a přitiskne mě zády ke skříňkám.

„Jenomže já na žádný tvý vysvětlování nejsem zvědavej,“ upozorním ho, zaháknu chodidlo kolem jeho nohy, podtrhnu mu ji a složím ho na zem. Obkročmo se na něj posadím, zápěstí mu přimáčknu k podlaze a s lehce sebevědomým úšklebkem na něj shlížím dolů. Užuž se nadechuje, aby mě zpražil nějakýma nadávkama, ale nedám mu šanci. „Proč tohle všechno sakra děláš?“ zeptám se s upřímným zájmem. „To jako plníš nějakou pitomou výzvu, kolik lidí ze školy stihneš zmlátit, než s tebou říďa ztratí trpělivost a vyrazí tě odsud, nebo co?“

„Třeba chci, aby někdo zmlátil mě!“ je s odpovědí překvapivě rychle hotovej, ale nesežeru mu to.

„Jo, a proto si vybíráš samý mladší kluky!“

„Ty nejseš mladší,“ opáčí.

„Jsem starší jenom o dva týdny. A navíc – mě sis k ničemu nevybral. Ale jestli chceš vážně přes hubu, tak stačí říct!“

Vyzývavě se mu blýskne v očích: „Jo, tak možná teda chci!“

Ještě chvilku se probodáváme očima, jedna moje část by mu nejradši vážně pár facek dala, aby se trochu vzpamatoval, ale nakonec jenom slabě zavrtím hlavou. „Hm, sorry, ale za to mi nestojíš.“

A s tím přestanu svírat jeho zápěstí a začnu se zvedat.

Nebo teda chci se zvednout.

Jenže Vojta toho okamžitě využije, a než se naděju, ležím na zemi na zádech já.

„A kde jsou ty tvý silácký řečičky teď, co?“ baví se.

„Víš co? Tak si posluž, jestli ti to nějak pomůže!“ vybídnu ho a už dopředu se celej obrňuju a připravuju na to, že mi vážně jednu ubalí.

Jenže on se místo toho bleskově skloní – a políbí mě. Přímo na rty. Tak samozřejmě, jako kdyby to bylo to nejpřirozenější vyústění celý týhle naší potyčky.

Dravě. Chtivě. Lačně.

A zároveň tak smyslně, že mu to… taky úplně samozřejmě… začnu okamžitě oplácet.

Vojta mi ještě chvilku přidržuje předloktí přišpendlený k zemi, ale když mu dojde, že v tuhle chvíli jsme tak jaksi na jedný vlně, pustí mě a místo toho mi dlaní podepře hlavu. Využiju toho, že mám volný ruce, a obtočím mu je kolem krku… a on mi druhou rukou sjede k boku a začne mě tam jenom tak zlehka hladit…

Celá tahle situace, jakkoliv by se mohla zdát absurdní, dává najednou dokonalej smysl, jednoduše dokonalej. A mohla by ho dávat klidně do druhýho dne, jenže… V jednu chvíli Vojtovi uteče přímo do mý pusy takový vzrušený vzdychnutí, skoro až zaúpění…, který mi způsobí hodně horký zalechtání v podbřišku… A v tom okamžiku mi to smysl dávat přestane.

Přestane mi dávat smysl, že se tu válím po zemi a ošahávám se s někým, pro koho jsem byl posledních několik let neviditelnej. Komu jsem nestál ani za blbý kývnutí hlavou, když jsme se míjeli na chodbách. A komu očividně hráblo a rozhodl se, že ať už ho trápí nebo štve cokoliv, tak se z toho promlátí – nebo prolíbá – s kýmkoliv, kdo se mu zrovna namane…

„Ehm… Stačí, Vojto,“ odvrátím od něj hlavu a těma samýma rukama, kterýma jsem ho doteď objímal, ho od sebe začnu odstrkovat. „Slez ze mě!“

Naštěstí mě okamžitě poslechne a sedne si na paty vedle mě. „Radane, promiň,“ hlesne potichu, a když se vyhoupnu do sedu a na chvilku se s ním setkám očima, překvapí mě, jak se najednou tváří znejistěle. „To jsem… myslel jsem… neměl jsem… Vážně sorry…“

„V pohodě, nemusíš se omlouvat,“ odmávnu to jeho nervózní koktání a vyskočím na nohy. Vážně nemám dojem, že by měl důvod se mi omlouvat. Mohl jsem ho ze sebe setřást hned, kdybych tu pusu nechtěl, že jo. „Jenom… Už to prostě nikdy nedělej. Nic z toho,“ dodám ještě a máchnu rukou do prostoru, jako kdybych tím chtěl obsáhnout, co že to nemá už nikdy dělat. Nemá přepadávat lidi v šatně. A povalovat je na zem. A chtít z nich vymlátit duši. Nebo vysát duši. A tak podobně.

Naposledy se mu podívám do očí… a pak urychleně z jejich šatny vypadnu.

A zatímco se u svý skříňky obouvám a poslouchám, jak se tichou chodbou rozlíhají pomalu se vzdalující kroky, hlavou se mi honí myšlenkovej uragán. Tak… o tomhle to celý je…? Proto je Vojta poslední dobou tak naštvanej na celej svět? Přišel na to, že je na kluky, a neumí si s tím poradit…? Hmm, a když půjdu ve svých úvahách ještě dál… Co když pro něj nejsem jenom někdo, kdo se mu zrovna namanul? Co když přesně z tohohle důvodu mu ležím v žaludku už od devítky? Třeba ke mně vysílal nějaký signály, který jsem já tenkrát vůbec neregistroval… Nebo možná naopak nechtěl mít za kámoše někoho, kdo ho přitahoval i jinak než jenom jako kámoš… A když mě pak v druháku viděl, jak se vodím za ruku s jedním třeťákem, tak ho to nějak podráždilo ještě víc a radši mě dál přehlížel a předstíral, že mě vůbec nezná…?

Hm, no nedává to tak úplně smysl, to uznávám. Na druhou stranu je to pro mě aspoň nějaký vysvětlení. Protože doteď jsem neměl žádný. A štvalo mě to.

Teď mě to celý štve o něco míň. O něco málo míň.

Sakra.

Jestliže už před týdnem jsem měl chuť s ním hodit řeč, tak teď se z tý chuti stává vyloženě potřeba. Mám dojem, že prostě potřebuju vědět, o co mu šlo. A co mu jde teď. A co se s ním děje.

***

V pátek po vyučování postáváme s pár klukama ze třídy před budovou gymplu a ne a ne se rozloučit. Na konec října je nečekaně hezky, probouzí to v nás takový skoro letní vibrace, a tak se nám nechce ten náš rozjařenej debatní kroužek rozpustit. Nejsme jediní, podobných skupinek je na plácku před školou rozesetých hned několik.

A mezi členama jedný z nich vypukne najednou halasný dohadování a pokřikování.

Tak ne, blbost. Není to mezi těma druhákama. Ale všichni do jednoho, včetně toho kluka, co jsem se s ním předevčírem setkal v šatně, začnou pořvávat rádoby vtipný postřehy a nadávky, jakmile ze dveří školy vyleze Vojta.

„No ne, pánové si nějak dovolujou… Ten si je namaže na chleba!“ okomentuje to Michal.

„Pochybuju, ve čtyřech jsou proti němu dost v přesile,“ zhodnotí situaci pro změnu Jirka.

Já se do jejich debaty nezapojuju, jenom ten hlouček a k němu přibližující se postavu pozoruju. A přistihnu se, jak jsem celej napjatej. Protože opravdu hodně, hodně doufám, že bude mít Vojta pro tentokrát dost rozumu a nenapadne ho se —

„Hele, nechte si laskavě ty pindy!“ okřikne je zostra, zastaví se kousek od nich a výhružně si je přeměří pohledem. Do háje, on je vážně nepoučitelnej!

Anebo možná naopak. Třeba naopak moc dobře ví, co a proč dělá…

Na ty kluky každopádně zapůsobí jeho neohroženě vyzývavej postoj i tón jako rudej hadr na býka, z pusy jim lítají čím dál troufalejší poznámky a na metry daleko z nich vyzařuje touha se porvat. Vyloženě jenom čekají, až Vojta vystartuje jako první, aby byli případně z obliga…

A Vojta… Úplně zadržuju dech, jak čekám na to, až vystartuje. Taky to z něj září na metry daleko. Ta chuť se na ně vrhnout. Chuť smáznout jim z tváří ty samolibý úsměvy. A kdo ví, možná i touha pár ran od nich schytat. Třeba mi v tomhle nekecal…

Jenže Vojta najednou nepatrně pootočí hlavu a nabodne se přímo na můj upřenej pohled. A ta jeho bojovnost z něj během vteřiny zářit přestane. „Víte co?“ vrátí se očima zase k těm klukům. „Seru na vás. Nestojíte mi za to.“ A k překvapení mýmu i všech ostatních vyrazí pryč.

Sotva se druháci vzpamatují z toho nečekanýho vývoje situace, začnou za ním s pocitem vítězů volat všelijaký posměšky, ale Vojta jenom zvedne pravačku, jednoznačným gestem je pošle někam… No a po pár dalších metrech se prostě rozběhne.

„Třeba si nechtěl kazit pátek – a vyřídí si to s nima zase v pondělí,“ baví se Jirka.

Mně se ale absolutně nedaří vyladit se na tu rozveseleně odlehčenou náladu, která jako kdyby se tu po Vojtově odchodu, nebo možná spíš útěku, rozprostřela. Ještě pár vteřin za ním zamyšleně hledím, pak si z kapsy vylovím mobil, zapředstírám, že si čtu nějakou zprávu, a s omluvou se s klukama rozloučím: „Jé, no do háje, já musím letět… Tak se mějte, čus!“ A vážně doufám, že není moc nápadný, že se rozběhnu stejným směrem jako Vojta. Ale i kdyby to někomu nápadný bylo, tak ať.

Kdybych přidal, doženu ho, ale zatím nechci, aby o mně věděl, a tak se snažím udržovat mezi náma konstantní vzdálenost. Chvilku to vypadá, že běží domů, na kraj města, do tý vilový čtvrti, ale časem z toho směru trochu uhne. Jo, dál má namířeno za město, ale… no, zrovna tady to moc neznám. Je to tu takový ošuntělý a zanedbaný… A po chvilce ubyde podezřelých staveb a přibyde přírody, skoro si tu připadám jako v nějakým rozlehlým, přerostlým a neudržovaným parku… Troufnu si odhadnout, že kus před náma by měla týct řeka, podél který vedou vlakový koleje, a to je asi tak všechno, co o týhle části mý rodný hroudy vím.

Jsem vážně čím dál zvědavější, kam přesně to běžíme. Nebo teda… kam on běží a kam já ho sleduju. A taky jsem zvědavej, jak velkou radost bude mít z toho, až zjistí, že ho sleduju. A mezi náma, celkem by mě zajímala i odpověď na otázku, proč ho sleduju…

Ale pěkně jedno po druhým.

To, kam běžíme, se už během následujících asi sto metrů ukáže jako nepodstatný. Ve smyslu, že Vojta zřejmě neběží za nějakým konkrétním cílem. Protože najednou začne zpomalovat… Pak se zastaví, předkloní se, opře se rukama o stehna a chvilku se jenom tak vydýchává… Já zatím, notnej kus za ním, ty jeho pohyby v podstatě kopíruju, aniž by o mý přítomnosti věděl…

A zatímco se snažím popadnout dech, Vojta se najednou z ničeho nic rozběhne proti jednomu ze stromů – a začne do něj zběsile kopat jako do boxovacího pytle. Kope a buší a strká do něj – a všechno to doprovází hlasitýma sprostýma výkřikama… Jako kdyby ten strom byl jeho nepřítel. Jako kdyby ho z celý svý duše nenáviděl. Anebo… jako kdyby to opravdu byl obyčejnej boxovací pytel, na kterým si Vojta potřebuje vybít svou přemíru energie a hlavně vztek… Jenže – není to boxovací pytel. Je to pořádnej kus dřeva, tvrdej, nepoddajnej materiál, a když si představím, jak to Vojtu musí bolet…

Na nic dalšího nečekám a vyrazím k němu. „Vojto, co blbneš?“ zavolám. Nechci totiž, aby se mě leknul, kdybych se najednou objevil přímo vedle něj.

Vojta se po mně překvapeně ohlídne, ale za víc pozornosti mu nestojím, prostě se znovu vrátí k tý svý snaze umlátit ten buk do bezvědomí. Tolik tedy k jeho reakci na to, až zjistí, že jsem ho sledoval. V podstatě se nad tím ani nepozastaví.

A pro mě je zase najednou úplně nedůležitý, proč jsem ho sledoval. Jsem jednoduše rád, že jsem to udělal. Jsem rád, že tu teď můžu být… a že mu můžu položit dlaň na rameno… a že s polohlasně proneseným: „Vždyť si něco zlomíš!“ ho můžu od toho stromu o kousek odstrčit…

„Říkal jsem ti, ať se do mě sakra neštveš! Vysmahni odsud! Nechci, abys tu byl!“ zkusí se mi Vojta vytrhnout, ale nedám se.

„No tak, nech toho,“ pevně ho chytnu za loket a nekompromisně ho odtáhnu o pár kroků dál. „Taky nechci, abys tu byl,“ dodám. „Sám.“

„Ty mě fakt tak neskutečně sereš!“ prohlásí, ale nezní to zdaleka tak naštvaně, jako když mi to vpálil do tváře poprvé.

„Jo, to už jsi mi říkal,“ připomenu mu a trochu se na něj pousměju. Pak přestanu svírat jeho paži, protože vycítím, že už to není potřeba, a zahledím se mu do očí: „Tak co kdybys mi teď pro změnu řekl něco, co ještě nevím?“

„Jako co třeba?“ oplácí mi ten upřenej pohled.

Pokrčím rameny. „Cokoliv. Třeba co se s tebou poslední dobou děje? Zapletl ses do nějakýho průšvihu? Nebo nějaký problémy doma? Nebo co je?“

„Pch,“ odfrkne si, „seš natěšenej na nějaký pikantní historky z mýho soukromí, nebo co?“

Očima k němu dál vysílám svůj upřímnej, obyčejně přátelskej zájem. „Nejsem na nic natěšenej. Jenom chci vědět, co s tebou je. A tobě to taky pomůže, když to někomu řekneš. Někomu, kdo není úplně cizí. A taky někomu, o kom doufám víš, že to hned zatepla nepoletí někomu vykecat.“

„Ještě aby,“ uchechtne se. „Koho by to jako zajímalo?“

„To nevím. Ale mě to zajímá.“

„Proč…?“ hlesne.

„To taky nevím,“ přiznám a znovu mu věnuju mírný pousmání. „Prostě zajímá.“

Vojta mi ten úsměv neoplatí, naopak se tváří dost vážně… A pak sklopí hlavu, vrazí si ruce do kapes bundy, a zatímco začne špičkou boty okopávat trs trávy, zabrblá: „Ono na tom ale nic zajímavýho není… Ani nic… Prostě není to nijak důležitý, jenom…“

„Co kdybys to přestal hodnotit a prostě to jenom vybalil?“ navrhnu mu, chytnu ho za rukáv a mírným tahem ho nasměruju k nedaleký lavičce. Nepůsobí teda dojmem bůhvíjak útulnýho posezení, ale pro tuhle chvíli to bude stačit.

Vojta se mýmu vedení poddá a na tu lavičku se sveze vedle mě. Hodíme si batohy pod nohy, a zatímco já se zadívám na Vojtu, on se zahledí kamsi do neurčita, začne si nervózně podupávat nohou a mnout si dlaně… Dám mu chvíli, jestli nespustí sám od sebe, ale když se pořád k ničemu nemá, tak se zeptám na to, co mi prozatím dává největší smysl: „Souvisí to všechno nějak s tím, že seš na kluky?“

Jízlivě se uchechtne: „Tak to už je jenom taková třešnička na dortu…“

Z toho moc moudrej nejsem. „Jak to myslíš?“

Dlouze si povzdychne. „Že je prostě na hovno úplně všechno. Doma… i ve škole… Všude. Táta chce, ať si podám přihlášku na právnickou fakultu, máma zase trvá na tom, že by ze mě měl bejt doktor. A pořád se kvůli tomu hádají – se mnou, i spolu navzájem. Brácha se tlemí, že bych měl jít na obě ty školy… A nejhorší je, že má asi pravdu. Protože pak by byl aspoň doma klid.“

„No a… ty chceš co?“ zavyzvídám.

„Tak to fakt nevím, mně to přijde jedno jako druhý. Obojí je náročný a těžký a ani jedno z toho mě nebaví, takže nevím, podle čeho…“

„Počkej,“ zarazím ho, „nemyslím z těchhle dvou možností. Ale celkově. Co chceš dělat po maturitě ty?“

Vojta ke mně otočí hlavu a užasle se na mě zahledí, do očí se mu promítne cosi jako nevěřícný ohromení… smíchaný s kapkou zoufalství… A mně z toho jeho výrazu dojde, že jsem dost možná první, kdo se ho na tohle ptá.

„Já, no… Mě pořád láká programování,“ řekne nakonec a tentokrát je to on, kdo se na mě usměje. Na chvilku. „Jenže to už mám bez šance. Jenom s gymplem bych se na žádný technicky zaměřený vysoký nechytal,“ zakaboní se zase a sklopí hlavu.

„Ale to je blbost!“ namítnu – a úplně automaticky k němu vztáhnu ruku, abych ho mohl konejšivě pohladit po zádech. „Ostatně, přesně od toho gymply jsou, ne? Aby absolventy připravily na jakoukoliv vysokou. A navíc, zrovna ty se chytneš rychle, na programování jsi měl hlavu vždycky! Jenom ty svý znalosti prostě trochu oprášíš.“

„No, nevím… Ale to je stejně jedno,“ zavrtí rezignovaně hlavou. „Před našima by mi to neprošlo.“

„Jak jako neprošlo?“ nakrčím zmateně čelo. „Jsi dospělej, můžeš studovat, co chceš, ne?“

„Radane, ty to nechápeš,“ ošije se – a já tu ruku z jeho zad radši stáhnu, pokud se náhodou ošíval proto, že mu to není příjemný… „Nevíš, jaký to je bejt pro všechny z rodiny… zklamáním… Víš, kolikrát mi naši naznačili, že jsem se vůbec neměl narodit? Chtěli jenom jedno dítě. Já jsem byl taková… nehoda. A dost nepovedená nehoda. Odmalička jsem všechno dělal špatně. Nic jim nebylo dost dobrý. Nevynikal jsem v žádným sportu. Nešly mi jazyky. Nebavila mě chemie ani bižola. Jo, vyhrával jsem soutěže v programování – jenže víš co? Hrát si s počítačem dnes umí každej debil,“ zapitvoří se. „Slova mýho táty. A pak přišel s tím, že za přijímačky na gympl mi koupí motorku a za přijímačky na práva auťák.“

„Aha,“ dojde mi to najednou. Vůbec jsem netušil, že ty podmínky byly postavený takhle. Bral jsem to, že Vojtovi rodiče ho podpoří, ať si vybere jakoukoliv střední a pak vysokou školu. Ale jeho táta to vybral za něj: gympl – a pak práva. A těma drahýma dárkama si pojistil, že ho Vojta poslechne. „A… koupil ti ji aspoň? Tu motorku? Protože do školy jsi na ní nikdy nepřijel, to bych si všiml…“

„Ale jo, koupil. Ale moc na ní nejezdím. Jenom občas, když naši nejsou doma. Protože… mě to sere. Celý. Že si táta myslí, že si mě může takhle… koupit. A nechci, aby měl radost, že si mě už fakticky koupil. Tak se před ním tvářím, jako kdyby ta mašina vůbec neexistovala…“

„To je teda… pitomý,“ vzdychnu. „No a tvoje máma? Ta v tomhle není trochu… rozumnější?“

„Ani náhodou! Ta ze mě zase chce mít nějakýho uznávanýho primáře… Takže teď jsou s tátou dost na kordy a pořád se dohadujou, co bude pro mou budoucnost nejlepší, ale dřív ho dost podporovala, protože mě taky chtěla dostat na gympl. A tenkrát, v devátý třídě, když jsem se snažil jim ten gympl rozmluvit a chtěl jsem si uhájit lyceum nebo aspoň průmku, tak jsem se trochu nepromyšleně zmínil, že stejně po maturitě s jedním kámošem chceme odjet do Států. A že tím pádem se nechystám na žádnou vysokou. Měl jsi vidět ten ceres. Zhádali se jako koně – jenom kvůli tomu, kdo z nich mi dovolil nebo nedovolil chodit do toho pitomýho programovacího kroužku… Nakonec mi zakázali v tom pokračovat. A s tím kámošem se bavit. Že prej má na mě očividně špatnej vliv,“ zasměje se nevesele.

„Tak proto…,“ šeptnu, ale nějak nejsem schopnej pokračovat.

„Jo, tak proto,“ zopakuje Vojta sklesle. „Nejdřív jsem se s tebou bavit nesměl a pak… pozdějc… už jsem radši ani nechtěl. Přišlo mi, že bych ti to neměl celý jak vysvětlit, abys mě pochopil… A taky jsem se za naše a vlastně i za sebe dost styděl… Nebyl jsem si jistej, co všechno vám třeba Mařík, víš ten náš lektor tenkrát, navykládal. Protože naši mi pro jistotu zakázali bavit se i se Zdendou, a dokonce si podali právě Maříka, že prej v nás vzbudil přehnaně vysoký očekávání a hloupý naděje a tak… Doma pak hrozně dlouho panovala tichá domácnost a brácha mi to vyčítal, že prej ať se laskavě vzpamatuju, jinak se kvůli mně naši rozvedou… Takže jsem nakonec radši začal sekat latinu, víš jak. Ale sralo mě to. Děsně. A sere mě to doteď, protože se to všecko zase opakuje. Zase jsou ze mě zklamaný. Protože nechci bejt ani doktor, ani právník… A to ještě ani netuší, že navíc si domů nikdy nepřivedu nějakou slušnou, vzdělanou a šikovnou holku. Taky tátovy slova.“

Znovu si povzdychnu… a znovu nechám svou dlaň, ať vklouzne na Vojtova bedra… a prostě ho tam takhle přes bundu hřeje. A je mu tam čímsi jako oporou. Protože mi přijde, že o moc víc toho pro něj udělat nedokážu.

Vybavím si ty jeho řeči o mým dokonalým životě. Teď už to totiž dává smysl. Už chápu, co mi záviděl. Mámu, který na mně vždycky záleželo, která mý záliby nikdy nepovažovala za pitomý a která by mě nikdy nenutila, ať dělám něco, co mě nebaví. Střední školu, kterou jsem si mohl svobodně vybrat. A tu samozřejmost, s jakou jsem mohl doma představit svýho přítele, aniž bych se musel obávat, že mě za to máma vydědí.

A hned vzápětí se mi vybaví i moje úplně scestný smyšlenky o Vojtově dokonalým životě. Neměl jsem ani tušení, jak špatně si to všechno vykládám. Záviděl jsem mu to zázemí a finanční podporu, záviděl jsem mu rodinu, záviděl jsem mu bráchu… A netušil jsem, že ta finanční podpora je podmíněná Vojtovou poslušností a že ta jejich rodina působí pohodově a spořádaně jenom naoko, na fotkách v městským zpravodaji a že ten brácha vůbec není na Vojtově straně a spíš ho sráží, než aby mu byl nápomocnej…

Několikrát Vojtu pohladím po zádech, jako kdybych se mu tím chtěl za všechny svý hloupý domněnky omluvit. „Hm, no dobře,“ prolomím to krátký ticho, „v devátý třídě sis netroufl si stát za svým, jenže teď už je to přece jiný, ne? Teď už se nemusíš nechat takhle… kupovat. Nebo vydírat. Nikým z nich. Prostě si podej přihlášku na takovou školu, na kterou chodit chceš. Oni se s tím nakonec nějak smíří. Stejně jako s tím, že si místo holky jednou přivedeš kluka. Nic jinýho jim nezbyde.“

„Jenže jakmile si podám přihlášku někam jinam, přestanou mě podporovat. Úplně. A myslíš, že na mě někde někdo čeká s nějakou skvělou celoroční brigádou, díky který bych to studium utáhl? Když nebudu mít žádnou praxi, jenom, možná, maturitu z gymplu? To sotva… Ptal jsem se i bráchy. Jestli by mě případně nějak nezaložil. Řekl mi, že proti tátovi nepůjde, a ještě mi vynadal do kreténů, že si nevážím toho, co pro mě naši dělají a chtějí udělat… Hele, to nemá cenu nad tím vůbec uvažovat. Je to… prostě neřešitelný. Na hovno. Všechno. Jak jsem říkal.“

„Vojto, no tak, nic není neřešitelný,“ snažím se ho povzbudit. „Spousta lidí nemá bohatý rodiče – a taky studuje. Tak můžeš třeba… hm, můžeš do začátku prodat tu motorku. Když na ní stejně nejezdíš.“

Vojta ke mně zvedne hlavu – a najednou se jeho tvář úplně rozzáří. „Týjo, ale to není vůbec blbej nápad! Proč mě to doteď nenapadlo?“

„No protože místo přemýšlení, co by se dalo jak zařídit, radši mlátíš kluky za to, že pohazujou po městě koloběžky,“ neodpustím si, abych se na něj taky široce nezazubil.

„Nech si to, pořád,“ drcne do mě ramenem. „Náhodou, zrovna jeho jsem nezmlátil.“

„Protože jsem šel zrovna kolem.“

„Protože se zas tak blbě neksichtil.“

„A mě jsi nezmlátil proč? Taky jsem se až tak blbě neksichtil?“ drcnu do něj zpátky.

„Tebe jsem nikdy zmlátit nechtěl,“ řekne potichu.

Jeho tichej tón mě donutí taky ztišit hlas. „Říkal jsi, že jo. Dvakrát,“ připomenu mu.

„Ty to jako počítáš?“ uchichtne se… a zní to trošku nervózně.

Nepatrně pokrčím rameny… a pak, protože mi zatím nedal nijak najevo, že by mu moje dlaň na jeho zádech vadila, natáhnu ruku ještě o kousek dál a chytnu ho kolem pasu. „Tak… za poslední čtyři roky jsme si toho zase tolik neřekli, abych si těch pár tvejch výhrůžek nezapamatoval…“

Opatrně, zlehka, jako kdybych byl z cukrový vaty, mi položí dlaň na koleno. „To nebyly výhružky,“ řekne potichoučku a naléhavě se mi zadívá do očí.

„Ne…? Tak co to bylo?“

„To byly… to bylo… to mělo bejt…,“ zakoktá se trochu, ale nenechám ho plácat se v tom dlouho. Nakloním se k němu – a prostě mu další slova ze rtů slíbnu.

A on… se tady tomuhle mýmu řešení celý situace nijak nebrání. Naopak. Pootevře pusu… a pozve mě dál… A zatímco se ochutnáváme, zlehka, něžně, úplně jinak než poprvý, obtočí mi Vojta druhou ruku taky kolem pasu a přitáhne si mě k sobě blíž. A tomuhle vývoji se zase nijak nebráním já.

Začne se už pomalu stmívat (na naši obranu, koncem října se stmívá dost brzo), když se od sebe konečně odtrhneme. Věnujeme si takovej spokojenej, uvolněnej úsměv…, opřeme se o sebe čelem… a chvilku jenom tak mlčíme a necháme všechno to nový a hezký mezi náma doznít.

Než mě ovládne obrovská chuť se s ním podělit o další svoje dozajista brilantní návrhy.

„Vojto, a… ehm,“ zachraptím, „ještě mě napadlo… k tý vysoký… Kdybys teda samozřejmě chtěl… Tak můžeme si najít nějaký bydlení spolu. A dělit se o náklady. A zkusit vymyslet, jestli bysme si nemohli přivydělat rovnou něčím z oboru. Však jsme chtěli odjet po maturitě do Silicon Valley, ne?“ zakřením se na něj. „A udělat tam s nějakým naším nápadem díru do světa. Tak holt začneme tím, že uděláme nějakou díru zatím jenom tady u nás,“ zasměju se.

Vojta se ode mě o kousek odtáhne, aby mi líp dohlídl do očí, a pak si začne proplítat prsty s těma mýma. „A ty bys do něčeho takovýho šel? Se mnou? I když… i po tom všem? Je to už fakt děsně dávno, co jsme spolu vymýšleli jedno elegantní řešení za druhým, Radane. Třeba nám to už vůbec nepůjde. Mně to nepůjde. A ty bys potom…“

„Ššš,“ pohnu hlavou a rychle ho líbnu na rty, abych ho umlčel. „Už zase uvažuješ nad tím, že to nepůjde. A proč to nepůjde. Ale to je přístup naprd. Musíme uvažovat nad tím, že a jak to půjde, víš?“

„To tvý nadšení je nakažlivý,“ zaculí se na mě – a to líbnutí mi oplatí.

„Tohle je taky nakažlivý,“ zašeptám… a vydyndám si z jeho rtů další pusu.

Jenom se tiše zasměje… a ten lahodnej zvuk rozvibruje nejenom mý ústa, ale tak nějak celý mý tělo. A naplní mě… úplně obyčejnou radostí. A natěšeným očekáváním. A hřejivou jistotou, že všechno dobře dopadne.

Svět už na nás čeká.

Až do něj prorazíme tu díru.

Ale zatím… zatím jsou přijímačky a vysoká pořád ještě příjemně daleko.

Takže zatím… můžeme s Vojtou budovat a prozkoumávat náš vlastní svět.

A hlídat si, aby nám do něj… do našeho soukromýho, teprve se rodícího a pomalu se nafukujícího vesmíru… naopak už nikdo nikdy žádnou díru neudělal.